Cesta na sever 2007

Také v letošním roce sbalila větší část redakce NaKole.cz to nejnutnější a vydala se na letní putování. Letos se nám do cyklistických brašen vešel i notebook, abychom mohli o sobě dávat vědět také během cesty.

Plánujeme cestu okolo Berlína

Foto: NaKole.cz

Další fotografie

Cesta na sever

Někdy si říkáme, že NaKole.cz je takové naše třetí dítě. Provází nás všude, kamkoli se hneme. Vyžaduje naši péči a odměňuje nás spoustou radostí.
Letos s sebou tedy bereme na cesty i tohle naše třetí dítě. Na kolech jsme zamířili na sever – od Berlína přes dánský ostrov Bornholm do Švédska, na Sjaelland a zpět Německem do Čech. Podle předběžných odhadů by cesta měla trvat asi dva měsíce.

Dovolená, služební cesta nebo šílený experiment?

„Jééé, dva měsíce dovolené na kolech, to se máte,“ byla nejčastější reakce na oznámení, že dva měsíce budeme pryč. Nechápali jsme – cesta není žádný med. Při takhle dlouhé době musíme úzkostlivě počítat náklady, abychom to zvládli. V praxi to znamená, že všechno nejnutnější máme s sebou a cestou kupujeme hlavně základní potraviny. Spíme pod stanem, kde se dá a kde nikomu nevadíme.
Letos s sebou navíc bereme vše potřebné, abychom cestou mohli pracovat – notebook, kabely, síťové připojení. Náš přívěsný vozík za kolo, ve kterém se veze nejmladší Anička, připomíná nákladní auto.
Druhé kolo je o něco lehčí. Vzadu na přívěsné tyči TrailGator se veze starší, pětiletá Vendulka. To znamená, že dospělé kolo nemůže mít vzadu vyrovnané brašny příliš nahoru. Ještě před odjezdem jsme urputně bojovali s místem, díky dobrým brašnám a za cenu nějakých ústupků se nakonec všechno podstatné vešlo.
Dřina s těžkým nákladem, komáři a přímý kontakt s rozmary počasí, také to je letošní cesta.

Proč to děláme

Nabízí se přirozeně otázka, proč. Co vede dospělé lidi, aby dobrovolně podstupovali nepohodlí, rizika a nejrůznější omezení? ¨
Upřímně řečeno, nevíme. Je to možná ten pocit svobody, když opouštíme zaběhané koleje našich každodenních rutin. Jedinou jistotou na cestě je nejistota – ráno nevíme, kde budeme večer spát, jestli nám někdo dá vodu, jestli vůbec dojedeme.
Možná to děláme pro ten pocit vděčnosti, se kterým se vracíme ke zdánlivě samozřejmým věcem jako je teplá voda z kohoutku, střecha nad hlavou nebo čistá a suchá postel.
Rozhodně ale víme, že cesta nás zavede blíž k naší podstatě. Co nás nezabije, to nás posílí – budeme si víc věřit, vyzkoušíme si sílu rodinných pout, objevíme naše vnitřní omezení.
„Jsme jako články řetězu,“ vysvětluje Václav dětem. „Když je jeden z nich slabý, je slabý celý řetěz, i když ostatní jsou silné“. A nejslabší článek nemusí být nutně ten nejmladší. A tak si navzájem pomáháme a pečujeme o sebe. Učíme se říkat otevřeně, co chceme a potřebujeme. A učíme se to všichni, nejen naše děti.

Jsme na začátku

Za námi jsou první dva týdny na kolech. Cesta si nás zatím osahala a vyzkoušela, jestli to myslíme vážně. Po týdnu deště se obloha roztáhla a dánský ostrov Bornholm ukázal svoji nejkrásnější tvář.
Berlín, odkud jsme vyráželi, obklopuje zelený prstenec lesů protkaných jezery. Tady jsme strávili prvních několik dní. Cestou na sever postupně přibývalo znamení, že se blížíme k moři. Rybářské chatky, roubené chalupy se slaměnými střechami, všude nápisy „Ferienwohnung“. Zatím jsou frei, je ještě před sezónou. Turistické atrakce ale jedou už naplno a lákají zatím především víkendové návštěvníky nebo důchodce.
Větrné elektrárny, to je další symbol, který nás provází při cestě severním Německem. Zdálky vypadají jako hračky pro děti. Ale zkuste si lehnout na záda přímo pod jednu z nich – nevyhnete se mrazení v zádech. S výškou kolem 40 m a mohutnými lopatkami s rozpětím kolem 30 m to jsou kolosy, které budí respekt.
Je sezóna chřestu, který na nás v severním Německu vykukuje odevšad. „Frische Spargel vom Hof“ se nabízí na každém rohu.
Ostrov Rujána (Rügen), hlavní rekreační oblast bývalé NDR, to je samostatné téma. Až trochu srovnáme myšlenky, věnujeme mu samostatný článek.
Ze Sassnitz nás převezla loď na dánský ostrov Bornholm. Tady na pár dní zakotvíme, abychom tu vyprali, odpočinuli si a možná i trochu pracovali.

Pokračovat

Fotogalerie