reklama

Cyklistický návod k východní Evropě

Na Nordkapp a zpět
Na Nordkapp a zpět
Foto: Autor

Letošní léto jsem strávil krásným výletem kolem východní Evropy: Karpaty - Černé moře - Pobaltí - Petrohrad - Nordkapp a přes Norské hory a fjordy zpět. Tady: http://putovanikolem.cz mám deníček s turistickými fotkami. Ale napadlo mě zde se podělit i o technikálie kolem cestování, protože pro mě osobně zejména návštěva bývalých sovětských zemí znamenala ze začátku trochu hledání nejen ohledně víz.

Ukrajina

Přechody: je dobré předem se pokusit zkontrolovat, že přes daný přechod mohou pěší a cyklisté. Slyšel jsem, že např. ve Vyšném Nemeckém umí dělat problémy, Ubľa - Malyj Bereznyj funguje. Dále jsem úspěšně vyzkoušel Terebleče - Siret (RO), Tudora (MD) - Starokozače, Vystupoviči - Novaja Rudnja (BY). Je dobré zkusit i zkontrolovat, že přechod vůbec existuje - o to jsem se pokoušel, ale u přechodů do Rumunska Ruská - Ulma a Krasnoilsk - Vicovu de Sus jde sice najít ukrajinské články o jejich nedávném slavnostním znovuotevření, ale přitom v prvním jsem až na místě zjistil, že už léta nefunguje a druhý podle informací od pohraničníků také ne.

Ukrajinští celníci a pohraničníci byli zhusta nepříjemní, hrají si na vojáky s kalašnikovy, když turista něčemu v ukrajinštině neporozumí, nemají nejmenší snahu to jakkoliv dovysvětlit. Vrchní celník ve Starokozáčích, v civilu, působil jako místní vrchní mafián, osádku celnice jsem vyrušil zrovna uprostřed nějakého obchůdku s jedním z tiráků. Na hranici to funguje jako při pochodu Praha-Prčice: v první budce musí člověk vyfasovat papírek, pak si ve správném pořadí sám najít ty správné kontrolní body, na každém dostat razítko a na poslední závoře se musí papírek odevzdat ke kontrole, zda bojovku splnil. Nečekejte žádná ulehčení - např. když někde jsou dvě okénka vedle sebe a vedou do stejné kanceláře ke stejnému stolu, celníci si Váš pas přes stůl nepodají - je třeba poctivě projít každé okénko. Nejzajímavější tahle hra byla ve Vystupoviči, kde mezi první a poslední závorou je přes 20 kilometrů.

Zásobování: zatímco u nás je venkov mrtvý, na Ukrajině je i v té nejmenší vesničce v horách nejméně jeden ale většinou dva až tři obchůdky s potravinami, které prodávají obvykle i v neděli pozdě večer. V nabídce je obvykle i spousta zboží na váhu - sušenky, buchtičky, perníčky a jiné cukrovinky, těstoviny, luštěniny apod. Pro cyklistu ideální - nemusím platit a tahat s sebou spoustu vzduchu zabaleného v dvojitém nebo trojitém plastovém obalu. Veškeré sladkosti jsou zde značky Roshen - firma pana prezidenta oligarchy Porošenka. Na cesty jako místní náhradu tatranek doporučuji halvu - hutný sladký špalíček energie s různými příchutěmi. Jako proteiny na cesty se hodí místní klobásy, spíš půlky malých salámů, pro Čecha je překvapením, že jsou z opravdového masa a nic víc. Co naopak v menších obchůdcích chybí je chutnější pečivo - obvykle jen měkký bílý chléb s (ne)chutí blízkou toastovému chlebu. Pro cokoliv lepšího je třeba do města. Ve městech je samozřejmě široký výběr kaviárů - od těch levných až po pravé, já s rozpočtem skončil u lososových. Ideální osvěžení je kvas - ne tak lepivě sladký a bublinkatý jako limonáda, ne tak kyselý jako mošt, ne alkoholický jako pivo.

Na periferii si člověk užije ceny nižší než u nás - jednoduchý oběd na podkarpatském venkově s polévkou a pitím, typu vydatný boršč nebo soljanka + pelmeně, za 50 Kč, hotel 200 Kč - takže se vyplatí spíš zajít do restaurace, než tvořit něco vlastního. Ve městech a turističtějších oblastech už rozdíl oproti našim cenám není.

Nepořádek: Švýcarsko to není. I v lesích jsou již navštívená místa označená hromádkou odpadků a ohništěm. Zároveň je každý les obklopen cedulemi zakazujícími oheň v lese a narazil jsem i na chlapíka s průkazkou lesní stráže, co chtěl kontrolovat, jestli některé ohniště není moje. Najít ve vesnicích odpadkový koš nebo popelnici u domu téměř nelze, jediný bývá u/v obchodě.

Cesty: Téměř všude rozbité, v horách často jen kamenité. Příjemný je malý provoz a to, že mnohé hlavní cesty jsou bohatýrsky široké - v menších městech to pak často funguje jako víceproudá ulice, jen ty proudy nejsou namalované na zemi. Ve velkých městech je infrastruktura jen pro auta - auta jedou přímo po rušném prospektu, chodci musí bojovat každý za sebe (je třeba si zajít přes několik nepropojených podchodů aby člověk přešel jednu křižovatku, dámy v lodičkách šplhají přes vytíženou vlakovou trať protože most je jen pro auta, apod.). Pro cyklistu je tak téměř nemožné jak jet auty, tak vést kolo s chodci.

Vlaky: Obvykle si držím jako plán B možnost návratu vlakem. Na Ukrajině ale ve vlacích s koly nepočítají. Oficiální instrukce je kolo rozložit a sbalit jako spoluzavazadlo. Realita: kromě příměstských vlaků jezdí v zásadě spací vozy, dole sedadlo-lehátko (to se dá odklopit a pod něj nacpat zavazadla), nad ním lehátko-palanda, nad tím jako třetí patro police na zavazadla. Rozložené kolo je nutné přes všechny cestující narvat tam nahoru, jinde místo není. V každém vagonu je děžurnaja, která nijak nepomůže, ale podle nálady může naložení zaplaceného kola bránit.

Rumunsko

Přechody: Bezproblémové v pruhu pro občany EU. Vyzkoušeny Terebleče (UA) - Siret, Sculeni - Sculeni (MD).


Zásobování: Obchůdky všude, jako na Ukrajině, jen jazykově to chce větší snahu.

Moldávie

Přechody: Nenarazil jsem na problém, oproti Ukrajině jsou celníci víc jako úředníci než sovětští vojáci a snaží se dorozumět. Vyzkoušeny Sculeni (RO) - Sculeni, Tudora - Starokozače (UA).

Zásobování: Jako Rumunsko.

Měna: Na vstupu jsem hned na hranici směnil rumunské za moldavské lei. Na odjezdu směnárna na přechodu nebyla. V Oděse pár směnáren umí i moldavské lei na hřivny (např. jedna proti hlavnímu nádraží).

Bělorusko

Přechody: Sice byrokraticky, ale zdvořileji než na Ukrajině. Zaskočila mě jen celnice, která chtěla vidět zelenou kartu - ale pak uznala, že na kola asi žádná neexistuje. Na webu lze zjistit, zda přechod umí kola - např. zde poznámka o kolech dole pod hvězdičkou, seznam je i na stránce ambasády. Vyzkoušeny Vystupoviči (UA) - Novaja Rudnja/Slovečno a Kotlovka - Lavoriškés (LT).

Víza: Hlavní překážka. Bezvízově lze krátkodobě při přistání v Minsku, nebo přes Bělověžský prales - ani jedno nebyl můj případ. Chtěl jsem mít vše bezproblémově a spolehnout se na zkušenější a najal si na zařízení víza agenturu Asiana - nedoporučuji. Krátkodobé vízum kromě detailního dotazníku (včetně otázek typu: "kde pracujete, co přesně tam děláte, kontakt na zaměstnavatele - tady na to máte kolonku o 10 znacích") a předem koupeného pojištění vyžaduje ještě jedno z:

  • Osobní pozvání - pozvánka naoko od kontaktu sehnaného přes internet neprojde, dotyčná osoba by po Vašem příjezdu musela osobně absolvovat poměrně složité kolečko Vaší registrace na policii v místě bydliště; takže jedině máte-li na místě opravdového trpělivého přítele.
  • Oficiální certifikát o registraci v hotelu. Sehnal jsem si ubytování na 2 dni v hostelu v Minsku, hostel samozřejmě využil situaci a vydání certifikátu podmínil zaplacením předem. Pracovnice agentury mi ale posléze oznámila, že když nebudu mít ubytování na celou dobu pobytu, ambasáda mi vízum nedá. Když jsem se jí opakovaně ptal, co mi poradí, když většinu nocí chci trávit ve stanu, jen byrokraticky posílala takové "rady" jako: "pravidla jsou jasně daná", nebo "nedivte se, jedete do diktatury".
  • Třetí možnost je koupě služby od běloruské turistické organizace. Když jsem sám tuhle možnost objevil, pracovnice agentury mi jen suše oznámila, že tohle ona nezařídí, protože o to cestovatelé nemají zájem. Můj zájem nebyl rozhodující. Jak jsem příliš pozdě zjistil od zkušenějších co už v Bělorusku byli (děkuji zdejší čtenářce Markétě Hroudové), jiné agentury tohle pozvání prý seženou zcela automaticky. Bohužel já naivně zaplatil předem Asianě a platit podruhé plnou cenu se mi nechtělo, navíc pas už jsem měl u nich kvůli ruskému vízu. Tak jsem si sám zkontaktoval běloruskou agenturu (www.321.by), zaplatil jim všimné (20 eur pozvání, dalších 20 eur jsem teoreticky měl doplatit na místě za objednanou nejlevnější turistickou službu v jejich nabídce - prohlídku města - ale na tu už jsem nedorazil a ani se po mně nesháněli) a pozvání získal.

Mezitím, co se vše protahovalo, zavedla od 1.4.2018 Běloruská ambasáda další povinnost - jde-li vízum přes agenturu, je třeba podepsaná plná moc. "Moje" agentura tohle zjistila až ex post, zatímco u jiných agentur byla tahle informace včas předem i na webu.

Shrnutí: buď si vyberte agenturu co opravdu umí Bělorusko, nebo si sežeňte výše uvedené a zajděte na ambasádu sami.

Jako druhé kolo by se po příjezdu měl člověk policejně registrovat v místech pobytu (OGIM). Lepší hotely by to měly dělat automaticky. Bydlel jsem pouze v Minsku v hostelu - ti to automaticky neumí, ale ve vlastním zájmu poradí hostovi s vyřízením. Minští byrokrati si na procesu skutečně dali záležet: je třeba dojet za město na periferii, Timirjazeva 114, tam je velký zanedbaný obchoďák, uvnitř bleší trh s autodíly a ve 2. patře dveře 11 registrace. Tam se vyskytují hloučky cizinců, nikdo neví, ke kterým dveřím jít, co tam chtít, kdo je ve frontě před ním apod. A nervní úřednice hovořící z principu pouze rusky jsou připravené neznalé provinilce, co např. naivně vlezou do dveří aby se zeptali, postavit do latě. V případě turistického víza je třeba vyplnit rusky formulář, doložit pas a znovu zdravotní pojištění, které už viděla ambasáda před vydáním víza (mně stačilo ukázat papír A4, úřednice se na něj ani nepodívala). Není-li vízum označeno jako turistické, platí se (po dříve zaplaceném vízu) další poplatek na bankovní účet - nešťastník dostane lísteček s číslem účtu, musí jít hledat v Minsku banku a vrátit se na druhé kolo. Jazykové okénko: když se úřednice zeptá, kdo jde na "konsultaciju", to je ta pravá chvíle - zve si dalšího nikoliv aby mu poradila, ale na samotné vyřízení registrace.

Nakonec na hranici registraci nikdo vidět nechtěl - takže asi by to šlo i bez ní.

Zásobování: Obchůdky ve všech větších vesnicích, ale vesnice jsou oproti Ukrajině dál od sebe a často už jen pár domů - tam už ani ten obchůdek není. I ty nejmenší obvykle umí placení kartou.

Pořádek: Oproti Ukrajině velký kontrast, upravená náměstí i návsi, i chudé roubené vesnické domky obvykle natřené a v rámci možností udržované. Odpadkové koše jsou všude samozřejmostí - po Ukrajině si člověk všimne. Narazil jsem i na vesnici, kde v sobotu v akci "Z" celá vesnice i s dětmi trochu chaoticky natírala obecní plot kolem hlavní silnice. Ale v lese se nějaké odpadky pořád najdou.

Cesty: Hlavní silnice od ekvivalentu naší 2. třídy výš všude vzorně udržované, k tomu malý provoz. Okresky a místní cesty buď také vzorná asfaltka, nebo najednou cesta z hlubokého sypkého písku.

Litva

Cesty: Hlavní upravené, i když ne tak bohatýrsky široké jako např. v Bělorusku a obvykle bez krajnice. Ale provoz, i když rušnější než v Bělorusku, stále není tak strašný, takže to nevadí. Vedlejší cesty často pískové - dokonce i v hlavním městě.

Jazyk: V pobaltských republikách je oficiálně k vidění vždy jen místní, pro našince ne moc srozumitelný jazyk. Já jel hlavně na východě a tam je vidět, že spousta lidí, hlavně těch chudších, ve skutečnosti mluví mezi sebou rusky. I rusky jsou občas i nápisy na zboží, opět spíš v těch méně nóbl obchodech. Takže k dorozumění funguje kombinace: mladší umí dobře anglicky, starší rusky - a rozumí i mojí české pseudoruštině.

Lotyšsko

Cesty: Hlavní opět dobré, ale bez krajnice. Na východě, kudy jsem jel, jsou ale pískové nebo šotolinové se strašnou roletou snad všechny vedlejší a dokonce i některé odpovídající našim cestám druhé třídy. Pokud číslo cesty začíná písmenem "V", je téměř vždy písková nebo šotolinová, pokud "P", je to hlavní asfaltka.

Estonsko

Cesty: I vedlejší výborné asfaltové, navíc na mnoha místech jsou skutečně použitelné cyklostezky. Velký rozdíl proti Lotyšsku.

Rusko

Cesty: V Leningradské oblasti jsou cesty většinou široké, i vedlejší asfaltové, ne tak pěkné jako v Estonsku, ale jet se po nich dá. Na co je ale třeba dát pozor jsou uzavřené pohraniční a vojenské zóny, které jsou tu prakticky všude. Často jen hlavní autostráda je z režimu pohraničního pásma vyňata, jakákoliv vedlejší odbočka už je zóna. Mně se u Sosnového boru podařilo vjet do špatně označené dvojité zóny - pohraniční a zároveň zakázané zóny kolem Leningradské atomové elektrárny. Takže jsem strávil odpoledne družbou s postupně civilní ochrankou elektrárny, náčelníkem směny elektrárny, vojenskou ochrankou elektrárny, milicí a pohraničníky. Všichni uznávali, že místní sovětská pravidla zón jsou dnes už trochu passé, ale rozkaz je rozkaz...

Vízum: Pro vízum je třeba "pouze" vyplněný formulář a předem koupené pojištění. I tady by se měl člověk všude policejně registrovat (OVIR), v době fotbalového šampionátu (můj případ) dokonce už do 24 hodin od příjezdu do města, normálně snad do 3 dnů. I tady by to měly umět hotely. Já kromě stanu spal jednou v "minihotelu", z nějž se vyklubala obdoba Air-BnB a jednou v hostelu - samozřejmě ani v jednom případě registraci nedělali. Po zkušenosti z Běloruska jsem tedy registraci vynechal a na hranici při odjezdu se na ní nikdo neptal. Zato velmi bedlivě kontrolovali, zda mám imigrační papírek, který jsem dostal na příjezdu - takže ten neztratit.

Přechody: Vyzkoušel jsem Narva (EST) - Ivangorod, tam je třeba i s kolem projít budovou, přes trasu pro pěší. A Torfjanovka - Vaalima (FIN), tam na ruské straně kontroly začínají už 50 km předem a průběžně se opakují. Na Finskou stranu se pak prý nesmí dovážet masné, mléčné a možná další výrobky - neptejte se, zda jsem to při poměru finských a ruských cen a potřebě před odjezdem utratit poslední ruble dodržel.

Zásobování: Chalvu už jsem znal, ale jako náhrada tatranek se hodí i sladký ščerbet nebo medový čak-čak. Chléb a bílé pečivo hlavně v menších obchodech opět nic moc, ale jako poživatelná a prakticky sbalitelná náhrada jsou všude dostupné placky - nekynuté ve stylu tortily, nejčastěji pod jménem lavaš, i kynuté.

Finsko

Cesty: Výborné a ne příliš frekventované. Jako téměř provokace po příjezdu z Ruska působila cyklostezka dotažená až k hraničnímu přechodu. Na severu je pak výborná hlavní silnice pro karavany E75 a to je téměř vše, co tu je. Narazil jsem i na vedlejší z udusané pískové hlíny, ale i ta byla dobře sjízdná. Při nákupu zásob a plánování, co kdyby se cestou něco porouchalo, je třeba počítat s tím, že z obce do obce je to tu 100 km. Na hlavní E75 jsou mezi těmi městečky alespoň 1-2 turistické zastávky s kafem a občerstvením.


Nocleh: Ve Finsku je na těch nejhezčích místech spousta přístřešků a chatek volně přístupných pro turisty a přitom čistých. K vyhledání pomůže v mapy.cz zadat "turistický přístřešek", nebo tulikartta.fi a hledat "Laavu" (přístřešek) nebo "Kota" (chata). V Norsku už jsem na něco takového narazil jen výjimečně.

Norsko

Počasí: Zatímco Finsko je kryté před deštěm Norskými horami, v Norsku je třeba počítat jak s větším množstvím deště, tak hlavně s tím, že u pobřeží a v horách se počasí mění z krásného na strašlivé (zima, déšť, mrazivý protivítr) nečekaně, vysloveně během sekund.

Cesty: Vedlejší často jen šotolinové, ale dobře sjízdné. Spousta tunelů, na hlavních jsou občas nepříjemné (dlouhý vlhký ostře stoupající tunel bez krajnice se silným provozem), občas neprůjezdné pro cyklisty (viz mapu na cycletourer.co.uk), na vedlejších neosvětlené.

Přes fjordy je třeba přívozem nebo lodí, kde neplatí žádná obecná pravidla. Jeden přívoz bral jen hotovost (v Norsku se jinak i v malých vískách platí všude kartou). Další vozí cyklisty zdarma. Když jsem hledal loď přes fjord do Flamu, jedna loď je turistický expres a kola nebere, další staví cestou z Flamu ale ne cestou tam, a další staví v přístavech jen po telefonické objednávce den předem. Jízdní řády nebo jiné informace v přístavech často chybí. Do některých lodí je třeba z mola seskákat (tzn. je třeba připravit se na sundání batohů z kola a akrobacii nad vodou). Poměrně spoleh je na krátké přívozy na hlavních silnicích - ty jezdí často a berou vše do velikosti náklaďáku.

Zásobování: Vypíchl bych zdejší marmelády - levné a dobré, jinou pochutinu splňující oboje zároveň na severu těžko najdete. Jinak jsem v hospodě vyzkoušel fiskeburger a v polních podmínkách (supermarketový) fiskekaker.


Servis: Prohledal jsem půl Norska mezi Harstadem a Trondheimem a nenašel pořádný cykloservis. Prodejen cyklodílů je dost a ještě víc obecných sportovních prodejen, ale servisy jsem našel jen tři - jeden v Harstadu nedávno zavřený, jeden v Trondheimu na dovolené a další v Trondheimu, kde kolo do servisu převzali, cenu naúčtovali, na práci si vyhradili celý den, ale práce za nic nestála. Marně jsem vzpomínal na nesmírně šikovného chlapíka ve skromném servisu na dvorku v lotyšském Aluksne. Dělat rukama se tu asi nikomu nechce.


Záložní transport: Vlaky až na sever nejezdí a ty, co jedou přes Švédsko se švédskými státními drahami, prý neberou kola (soukromé linky na jihu Švédska kola berou). Bez problémů jsem ale cestoval dálkovou turistickou lodí Hurtigruten - jen jejich stránky jsou v norštině dost nepřehledné a v angličtině naprosto nefunkční - při hledání trasy nebo volné kajuty je nutno bojovat s těmi norskými a nevzdávat se.

Švédsko

Cesty: Přestože Švédsko působí chudším dojmem než Norsko, silnice mají stejně pěkné a navíc se štědřejšími krajnicemi. Fungující cyklostezky tu také jsou, jako v Norsku. Ina vedlejších silnicích jsem všude v (jižním) Švédsku narazil jen na asfalt.

Dánsko

Přenocování: Dánsko už je hustě obydlené - takže nejde jako kdekoliv od Běloruska až po Skandinávii každý večer si najít jezero s krásně čistou vodou ke kempování a jediný zdroj vody k mytí (kromě moře) jsou přelidněné kempy. Ty tu nemají o zejména německé zákazníky nouzi, takže pro stanaře jsou i věci jako elektrická zásuvka, wi-fi nebo sprcha placené zvlášť, nebo chybí úplně. Tábořit na divoko se oficiálně vůbec nesmí. Je tu ale několik veřejných tábořišť se zázemím včetně pitné vody nebo sprchy - k nalezení přes mapy.cz hledáním "turistický přístřešek" a "pitná voda", nebo třeba na této stránce.

Cesty: Infrastruktura pro cyklisty je tu ještě vychytanější než ve Skandinávii. Do obytných čtvrtí se tu člověk autem dostane jen z jedné strany, ale pěšky a na kole ze všech stran, navíc po cyklostezkách, které cyklistu samy pohodlně provedou přes všechny křižovatky. Takže jednak je ve čtvrti krásně klid a jednak tu na kole jezdí všichni - od sportovců na silničních kolech přes důchodce s nákupem až po rodiče, co mezi předním kolem a řidítky vezou vanu se čtyřmi dětmi.

Východní Německo

Cesty: Poté, co jsem se namlsal v Dánsku, velký propad v komfortu. V zásadě jako u nás: cyklostezky jsou písčité cesty, panelové cesty po lidové armádě, když asfaltové, tak hustě prorostlé pořádně vystupujícími kořeny napříč a s daleko větším převýšením než souběžná silnice, když ve městě, tak po dlážděném chodníku a každých pár metrů vjezd do vrat s hupem dolů a zpět nahoru. Silnice v obci jsou za účelem zklidnění provozu obvykle strašlivé, u krajnice se propadající a rozjíždějící kočičí hlavy. Jako u nás je tu povinnost použít modrou značkou vyznačenou stezku pro cyklisty (i stezku pro pěší a cyklisty) a možná ještě víc než u nás je tu spousta ochotných řidičů a dokonce i řidiček, co cyklistu na cokoliv jen vzdáleně připomínající stezku ochotně upozorní - pořádným protroubením, vytlačováním nebo vybržďováním.

Daleko lepší je to pak směrem na jih - třeba na cyklostezkách kolem Odry, nebo v okolí a uvnitř Berlína - tam cyklopruhy fungují a řidiči jsou na cyklisty zvyklí.

Zázemí: Kempy jsou i tady přelidněné a zaměřené na wohnmobily. Cyklocestovatel by ocenil sprchu (obvykle placená samostatně a s časovým limitem), pračku (obvykle příliš drahá), wi-fi (chybí nebo mizerná) a elektřinu (pro stanaře chybí, člověk musí potupně chytat pár miliampérů někde u zásuvky na záchodcích). Téměř stejný servis jako takový kemp ale zdarma poskytnou na baltských plážích a v jezerních přístavech občas veřejně přístupné záchodky se sprchou - např. v mapy.cz pod "toaleta".

Zásobování: Je třeba pamatovat na to, že nedělní uzavření obchodů tu berou opravdu vážně a bez výjimek.

Polsko

Cesty: Po příjezdu ze severovýchodního Německa jsem si spíš oddychl - cykloinfrastruktura není lepší, ale na cyklisty tu jsou tolerantní. Potvrdilo se mi, co jsem už dřív viděl na východě Polska: místní cyklisté jezdí zásadně po chodníku (jestli je to legální nevím, ale evidentně se tím nikdo netrápí), ale cyklista na silnici také nikomu nevadí. Drobný detail: zatímco v jiných zemích a i u nás lidové armády pokládaly drncavé panely, v Polsku zásadně příjemnější betonové šestiúhelníky.

Fotogalerie

21.08.2018 vložil/a: tomasnakole
karma článku: 5.78
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

PR

Rakouský Burgenland v sedle jízdního kola

V Burgenlandu je krásně i na podzim. (© Burgenland Tourismus - Peter Burgstaller)
V Burgenlandu, jedné z nejmenších spolkových zemí Rakouska, čeká na cyklisty vynikající terén v podobě více než 2.500 km cyklostezek, včetně 7 prémiových okružních tras. Jejich obtížnost je skvěle odstupňovaná, vybere si tedy každý, od rodin s dětmi až po zkušené bikery zvyklé na náročné terény.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

210 cyklistů (16 přihlášených)

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 2 – Plošin, Boudovka

Je nádherné první zářijové odpoledne a já měl velké plány, jak ho co nejpříjemněji strávit. Tedy do chvíle,…
JohnyB | 02.11.2018

Cyklotoulky Olomouc - Slezská Harta

Další kraj pro naše cyklotoulky jsme vybrali Olomoucko. Respektive Mariánské údolí, Moravský Beroun a…
ondrapisklak | 31.10.2018

Elberadweg 2018 - Labská cyklotrasa s větrem v zádech

Elberadweg (Elbe Cycle Route, Labská cyklotrasa) je už několikátým rokem nejoblíbenější dálková cyklotrasa v…
Asterix | 28.10.2018