reklama

Polsko 2013 - 3. díl

Maják Rozewie
Maják Rozewie
Foto: Autor

8. den (48 km)

Budík jsme sice měli nařízený na sedm hodin, ale ještě o půl osmé máme problém se vyhrabat ze spacáků. Odešlo pár mráčků a obloha je „plechová". Asi se dnes ohřejeme... Šárka vyráží do kuchyňky vařit čaj a kafe (Jsme dokonce líní i sbírat klacíky do dřívkáče!), ale než se voda začala vařit, došel plyn. Šla to ohlásit majitelům. Odpověď zněla: „Žádný problém, bombu vyměníme, pojďte si to dovařit k nám do kuchyně, ať vám to zatím nevystydne." (Nevýhodou tohoto velkorysého přístupu prý byl neskutečný brajgl na kuchyňské lince, který Šárce práci trochu komplikoval.)
Balení nám od ruky taky moc nejde. Mezitím se dáváme do řeči s polskou rodinkou z blízkého karavanu. Jsou z Kudowy Zdróje, takže jsme vlastně sousedé. Ve tři čtvrtě na deset se konečně loučíme s majiteli kempu a vyrážíme po doporučené lesní cestě. Povrch tvoří čerstvě uválcovaný písek a jede se po ní opravdu moc pěkně. Než jsme se nadáli, jsme ve Wierchuczině, kde se znovu napojujeme na silnici 2. třídy. Provoz nestojí za řeč. Za chvíli jsme v Źarnowci, kde odbočujeme podél říčky Plaśnica zpět k moři. Řeka je využívána vodáky a vůbec se tomu nedivíme. Romanticky se vlní mezi vrbovými houštinami a voda je křišťálově čistá. S cestou je to horší. Není tu stín, auto, které občas projede, zvedá oblaka prachu, kterého je místy na zemi tolik, že jde kolo do smyku.
Nakonec jsme se ale šťastně dovlekli až do vsi Dębki. Je to spíš rekreační středisko. Najednou se prodíráme davy lidí mířících k plážím. Zlákali nás také, takže na jedné z nich vyhlašujeme polední pauzu. Usazujeme se tak, abychom viděli na kola, a jdeme se ponořit do Baltu. Je samozřejmě trochu chladnější, ale dnes to vnímáme spíš jako výhodu. Zhruba po hodině koupání a rychlém obědě pláž opouštíme a brzy nato i přelidněný rekreační areál.
Osvěženi celkem rychle pokračujeme po udusané hlíně a panelech do Karwie. Hned na začátku potkáváme zmrzlinářský stánek a okamžitě je rozhodnuto o další krátké přestávce. Zmrzlina byla vynikající a navíc - tak velkou „malou zmrzlinu" už jsem tedy dlouho neviděl! Tím bohužel pozitiva na nějakou dobu končí. Čeká nás (hlavně psychicky) nejnáročnější dnešní úsek - do Władysławowa po silnici. Je úzká a se silným provozem. Všichni lidé z okolí se zřejmě rozhodli dojet na pláž vozem. Trochu si připadám jako kandidát Darwinovy ceny. Ale nedá se nic dělat, projet to musíme.
Ve tři hodiny si dopřáváme krátkou zastávku na pláži. Je skoro prázdná (A my se koupali mezi davy lidí. To by jednoho naštvalo... I když - stanou se horší věci.) Další pauza přichází v městečku Jastrzębia Góra. Je tu jednak nejsevernější bod Polska, jednak pěkný maják. Pod ním se potkáváme s polským cyklistou Kubou. Cestuje „natěžko" okolo pobřeží na Hel. Chvíli si povídáme, ale jde to ztěžka. Dost špatně mu rozumíme. Po chvíli si přejeme „Szeroke drogi!" a nasedáme znovu na kola.
Po příjemném setkání s nechutí sjíždíme od majáku zpět k rušné silnici. Tam objevujeme, že podél ní vede něco jako chodník z udusaného písku. Nevíme, jestli je to míněno jako chodník, nebo cyklostezka, ale je nám to celkem jedno. Pokračujeme raději tudy. Teď už se nám jede dobře a máme čas i vnímat občasné výhledy na moře pod námi. A jsme zvědavi, jak bude vypadat průjezd Władysławowem. A opět jsme příjemně překvapeni. Podél hlavní silnice vede cyklostezka. Pravda, o různá nelogická přerušení a ukončení není nouze. Navíc někteří chodci zřejmě ještě netuší, co znamená to kolo nakreslené na značkách a na asfaltu. Ale pořád je to pro nás velké ulehčení.
Než za městem vjedeme na Helský poloostrov, musíme se ještě stavit v nějakém obchodě. Nacházíme Biedronku. Šárka jde nakupovat a já čekám s kluky venku. Není to nic moc, místa na běhání je tu málo. Všude samé auto. Šárka naštěstí bez kluků stihla nákup poměrně rychle, takže odsud můžeme zmizet. Přejíždíme na cyklostezku a míříme na východ.
Je už dost pozdě, takže naším jediným cílem je najít nějaký přijatelný kemp. Nejlépe s pračkou, začíná nám docházet čisté oblečení. Což o to, je tu jeden luxusní kemp vedle druhého, ale nám nějak nejdou pod nos. Jeden je moc nacpaný, druhý blízko u silnice... Po několika kilometrech nám konečně dochází, že lepší to stejně nebude a ubytováváme se v kempu Polaris. Dalo nám trochu práci najít pěkné místečko s relativním soukromím, ale nakonec se to povedlo. (Kemp je obýván hlavně vyznavači windsurfingu, pro které je Gdaňská zátoka vyhlášeným revírem. Často tam fouká vítr od moře, ale díky Helskému poloostrovu tam nejsou tak velké vlny.) Všude se válí plachty a plováky. Při tom pohledu mě taky začínají svrbět ruce, ale tentokrát si musím nechat zajít chuť. Tím spíš, že dnes vládne naprosté bezvětří.
Rychle jsme postavili stan a nejdřív ze všeho se jdeme vykoupat. Do zátoky. Je tam o něco teplejší voda než v moři. Po chvíli nás opouští Šárka, která jde hledat pračku a vařit večeři. Já zůstávám u kluků, kteří se cachtají na mělčině, budují přístavy a zkoumají vyplavené medúzy. Když je to přestává bavit, oblékáme se a na chvíli se ještě přesunujeme na dětské hřiště.
Hned po večeři (těstoviny) zahajuje Šárka uspávání. Situaci jí bohužel komplikuje příjezd mládeže, která se rozhodla postavit stan asi dvacet metrů od nás. Po dvaceti minutách dohadování jejich stan stále ještě nestojí, ale kraválu je tu dost. (Zjišťujeme, že slovo „kurva" je mezinárodní výraz.) Kluci se nakonec nenechají rušit a přece jen usínají. A my sedíme před stanem, popíjíme pivo Warka a plánujeme další cestu. Rozhodli jsme se, že nepojedeme až na konec poloostrova do městečka Hel. Tam a zpět by nám to zabralo celý den a my si nejsme jistí, kolik dní budeme potřebovat k návratu. Jako náplast plánujeme na pozítří cestu po podobné mořské šíji (Mierzeja Wiślana) do Krynice Morske.

9. den (66 km)

V noci bylo u našich sousedů hodně veselo. V půl páté ráno navíc dorazila další omladina. Bavili se, jako by bylo poledne. Kluky naštěstí nevzbudili.
Před sedmou zvoní budík a my se neochotně hrabeme ze spacáků. Během balení se snažíme dosušit stan a vyprané prádlo ze včerejška, které věšíme, kam se jen dá. Povedlo se nám to tak z 90 %... Kluci mezitím pobíhají kolem stanů našich nových mladých sousedů. Tentokrát je s jistou dávkou pomstychtivosti ani neokřikujeme, aby byli potichu... Odjíždíme až před desátou. Na vodě právě začínají řádit surfaři a kitaři.
Hned před bránou zastavujeme a jdeme se podívat přes trať, jestli je na druhé straně opravdu moře... Je! A jak krásné. Ani se nám odsud nechce.
Vracíme se po cyklostezce do Władysławowa a stáčíme se k jihu podél pobřeží. Proti nám popojíždí nekonečná kolona aut. Rekreanti míří na pláže... Hned za městem se nestačíme divit. Cyklostezka! Zatímco se auta šinou po prašné silničce, my se nevěřícně vezeme po zámkové dlažbě. Po chvíli se objevuje i značení, takže víme, že opravdu jedeme po R10. Vlevo se ve slunci leskne Gdaňská zátoka, ze které trochu fouká.
Pohodlně a mimo provoz přijíždíme do městečka Puck. Zřizujeme base camp u přístavu plachetnic. Šárka a kluci obdivují lodě a já jdu na průzkum do centra - zjistit, jestli v infocentru nemají nějakou podrobnější použitelnou mapu. No, nemají. Beru alespoň nějaké propagační materiály pro kluky a vracím se zpět, abychom se na náměstí mohli přesunout všichni. Důvodem je nákup potravin, ale také zmrzliny a čerstvého sladkého pečiva v místní pekárně. Jája s Kubou pobíhají mezi vodotrysky. Když jsou oba dokonale mokří, rozhodujeme se, že je čas zvednout kotvy.
Vyrážíme opět po cyklostezce, která nás bezpečně vyvedla z městečka a za ním... prostě zmizela. Na podobné věci už jsme tu docela zvyklí, ale stejně chvíli nevěřícně zíráme na tabulku s nápisem R10 na kraji pole... Alespoň nezpohodlníme, vždyť by to byla nuda. Vracíme se kousek zpátky a dáváme se nad mapou do řeči s nějakou paní. Po konzultaci odbočujeme na vedlejší silnici a pokračujeme po ní. Značení R10 je tu kupodivu také. (Asi tu cyklostezku přes pole nestihli dostavět.) Povrch cesty je dost různorodý. Od tradičního písku přes různé typy panelů až po více či méně rozbitý asfalt.
Kousek za Rzuczewem s údivem zjišťujeme, že navzdory množství zkonzumovaných pochutin v Pucku bychom nepohrdli obědem. Objevujeme lesní cestu, která strmě klesá k pobřeží. Moc se nám nelíbí představa, že tudy budeme muset zase vytlačit kola zpět na silnici, ale brzy na to zapomínáme. Ocitli jsme se na krásné pláži pod vysokými listnatými stromy. Z jemného písku místy trčí balvany ohlazené vodou. Na severním obzoru je stále vidět tenká linka Helské kosy. A jsme tu téměř sami. Užíváme si idyly a neidylicky k tomu přežvykujeme chleba s paštikou. Pak posedáváme na kamenech a sledujeme kluky, kteří se v písku pustili do stavby tunelů.
Ve tři hodiny neradi pláž opouštíme a hrabeme se s koly zpět na silnici. Slunce pěkně hřeje, ale fouká k tomu chladný vítr. Není vedro, ale přesto cítím, jak se začínám připalovat. R10 nás tentokrát naprosto spolehlivě vede plochou krajinou na dohled od moře. Později se začínáme stáčet do vnitrozemí a přibývá cyklistů. Neklamná známka, že se blížíme k velkému městu. Míjíme Kazimierz a vjíždíme do krajiny zarostlých rumišť, zahrádkářských kolonií a ohrad, za kterými se skrývá kdovíco. Vítr teď fouká proti nám a šedivé předměstí Gdyně na mě působí dost depresivně. (Ono to nebude jen tím. Velké město znamená velký provoz a obtížnou orientaci. Ani jedno se mi nelíbí. Navíc se připozdívá a jediné místo, kde by se v tomhle mumraji dalo přespat, je kemp v Sopotech. A k němu je to ještě... no, dost daleko.)
Hned na okraji města musíme změnit pečlivě naplánovanou trasu kvůli uzavřenému železničnímu přejezdu. Po delší objížďce se dostáváme na dvouproudou ulici, která vede přes celé město až k pobřeží. Příštích několik kilometrů pokračujeme po cyklostezce, která vede podél ní. R10 se opět někam zbaběle ztratila a před nádražím bez varování končí i cyklostezka. Pokud nechceme mezi auta (což tedy rozhodně nechceme), zbývá nám jen podchod pod tratí. Jestlipak v něm vybudovali alespoň rampu pro kočárky? Překvapení se nekoná. Nevybudovali. Takže vypřáhnout vozík a všechno pěkně po schodech dolů a na konci zase nahoru.
Shodujeme se, že po takové dřině si zasloužíme odměnu. A tu nacházíme v blízké pekárně. Vynikající makový závin (ještě teplý) nám rozhodně zvedl náladu. Jinak ale moc důvodů k přehnanému nadšení nemáme. Je půl páté pryč a Sopoty ještě daleko. Mimo jiné to znamená, že z podrobnější prohlídky přístavu v Gdyni nic nebude. Leda bychom chtěli dál pokračovat za tmy. A to bychom tedy určitě nechtěli...
Na nábřeží opět objevujeme cyklostezku. Tak ještě jeden pohled na lodě a rychle frčíme dál. Jenže... po půl kilometru jsme dofrčeli. Opět (po kolikáté už?) nevěřícně zíráme na písčitou pláž a strmý útes, který bez varování vystřídal cyklostezku. Uf. Takže kudy teď? Vrátit se zpět do města, nebo... no jo, tudy. Když se vydrápeme z promenády po schodech, můžeme dál pokračovat po silničce, která vede souběžně s mořem. Tak jsme si plivli do dlaní a všechno to pěkně vynosili nahoru. A teď honem dál, slunce zapadá... Dopr...! To už si snad někdo dělá srandu?! Silnice opět z ničeho nic končí a dál vede jen jakási lesní cesta strmou roklí někam nahoru. Ani přespat se tu nedá. Vyháníme kluky z vozíku a tlačíme kola do prudkého kopce. Tentokrát už mě opouští nadhled a mezi supěním tiše nadávám všem, kdo mají s plánováním a výstavbou téhle trasy něco společného. Ale brzy mě to přejde, neboť dechu se nedostává.
Vynořujeme se v nějaké okrajové čtvrti Sopot. Začíná se šeřit. S pomocí navigace se proplétáme k hlavní ulici a podél ní (opět po cyklostezce) konečně přijíždíme ke kempu No. 19. Je skoro osm a co se mně týče, jsem úplně vyždímaný. Ale asi daleko víc psychicky. Kemp vypadá na to, že pamatuje ještě reálný socialismus, pak se ho někdo pokusil velkoryse rekonstruovat, ale v nejlepším mu došly peníze... Vyšší ceny jsou tak spíš důsledkem jeho umístění.
Na recepci kupuji mapu Gdaňsku, vyptávám se na cestu a pak už jdeme hledat místo pro stan. Pohrdli jsme loučkou přecpanou malými stany (Naštěstí! Aniž bychom to tušili, obývali je fotbaloví fanoušci, kteří se pozdě večer vrátili ze zápasu.) a postavili si vigvam poblíž umýváren za hradbou obytných automobilů z Rakouska a Německa. Romantika to tedy není, ale dnes je nám to šumafuk. Stejně už je tma a ráno pokračujeme dál. Po večeři se střídáme ve sprchách, dobíjíme v kuchyňce telefony a uspáváme kluky. Usnuli před desátou. V jedenáct zalézáme do spacáků také.

10. den (67 km)

Ve dvě hodiny v noci mě probudil hrom. Blýskalo se, hřmělo a zvedal se vítr. Vylezl jsem ze stanu, abych uklidil ručníky a zkontroloval kola. Do tváře mě uhodil závan teplého větru. Bylo větší horko než večer. Sotva jsem zalezl zpátky, spustil se liják. Na chvíli se vzbudil Jája a docela se bál. Přívaly vody také definitivně umlčely fotbalové fanoušky v dolní části kempu.
V šest ráno zvonil budík, ale trvalo ještě půl hodiny, než jsme se vyhrabali ze spacáků. Vše, co balíme, je mokré nebo vlhké, ale nechceme ztrácet čas sušením. Máme obavy, že by nám mohl chybět čas na průjezd Gdaňskem. K našemu velkému (a nepříjemnému) překvapení nacházím vedle stanu Šárčin mobil. Byl sice v pouzdře, ale po tom lijáku... No, sušili jsme ho rozebraný na sluníčku na řidítkové brašně celý den a nakonec... funguje dodnes.
Vyrážíme po deváté. Už je docela horko. Jednosměrkami jsme se vymotali až k pláži a pak po pohodlné cyklostezce celkem rychle přijíždíme k slavnému molu v Sopotech. Se svou délkou něco přes pět set metrů je nejdelším dřevěným molem v Evropě. Platíme mírné vstupné a jdeme se po něm projít. Okolo nás korzují lázeňští hosté a na některých lavičkách hrají hudebníci. Zatímco já pilně nasávám atmosféru, kluci nejvíc obdivují „pirátskou" loď, která slouží jako poněkud kýčovitá předražená plovoucí restaurace. Po více než hodině pokračujeme dál do Gdaňsku. Celou cestu se vezeme po krásné cyklostezce. Po zkušenostech ze včerejška v tom tušíme zradu, ale kupodivu žádná nepřichází. Jen musíme občas dávat pozor na rekreanty.
Po malém občerstvení v podobě obrovské vafle se šlehačkou a s neskutečně velkými kusy ovoce (zřejmě úspěch chemického průmyslu v oblasti výroby hnojiv) přijíždíme před polednem k majáku v Novém přístavu. Přímo před námi je Westerplatte - vyvýšenina mezi mořem a plavebním kanálem, kde začala 2. světová válka. Hrstka polských vojáků tu sedm dní odolávala mnohonásobné německé přesile, než se vzdali. Na jihu ční jeřáby v komplexu loděnic. Nezdá se, že by v nich vládl zvláštní pracovní ruch. Většina staveb je také dost omšelá. Kluci věnují nejvíce pozornosti kotvě, která je vystavena před kapitanátem. Lezou po ní a hrají si na vlak (?!).
Přesouváme se do centra. Snažím se využít mapu cyklostezek, kterou jsem si doma vytiskl, ale cyklostezky se místy dočasně, místy trvale ztrácí. Už nám ani nedělá problém jet po chodníku. Jednou jsme dokonce i zakufrovali. Po krátké zastávce v Lidlu, který se náhle objevil vedle cesty, nakonec půl hodiny tlačíme kola staveništěm. Opravuje se tu úplně všechno. Silnice, železnice i chodníky. Míjíme podivnou orezlou budovu. Trochu připomíná nějaký obří kulturák z dob minulých. Hádáme, že asi byla postavena z přebytků materiálu v blízkých loděnicích. (Teprve doma jsme zjistili, že je to památník Solidarity...)
Historické centrum Gdaňsku stojí za to. Právě zde probíhají trhy, takže všude je neskutečné množství lidí, mezi kterými je problém se s koly vůbec protlačit. Na chvíli zastavujeme. Chceme si dát zmrzlinu. Sotva se Šárka ztratila v davu, Kuba hlásí, že chce dělat bobek. Tak to mi ještě scházelo! Rozhlížím se po parku, kde budeme budit nejmenší pohoršení. Nakonec se Šárka včas vrátila a my jsme stihli doběhnout do nedaleké ToiToi budky. (Což vzhledem k jejímu stavu taky nebyla zrovna výhra.) Uf, to bylo o fous.
Procházíme podél kanálu. Domy na nábřeží jsou moc pěkné - má to atmosféru. Obdivujeme i nejstarší dřevěný jeřáb v Evropě, kterým se vykládalo zboží z lodí. Byl poháněn lidskou silou. Několik mužů muselo šlapat v dřevěných kolech jako křečci v teráriu. Prý tímhle způsobem dokázali zvednout až dvě tuny!
Pak ale už rychle hledáme cestu z města. Nechceme dopadnout jako včera. Naštěstí můžeme využít cyklostezek, které tu jsou vybudovány evidentně teprve nedávno. Na souběžně vedoucí výpadovce sílí provoz. Když cyklostezka definitivně skončila, s ulehčením odbočujeme na silničku, která by podle našich map měla vést podél pobřeží na východ. A také vedla. Bohužel, jak jsme asi po dvou kilometrech zjistili, vedla zároveň skrze areál nějaké rafinerie, kam je pochopitelně vstup zakázán. S malou nadějí, že nás ochranka přece jen nechá projet, se jdu zeptat na vrátnici, kudy se dostaneme dál. Dopadlo to dle očekávání. Musíme se vrátit zpět na hlavní silnici a pokračovat po ní ještě asi dva kilometry, než budeme moci znovu sjet na vedlejší... S pramalým nadšením jsme tedy poslechli. Na hlavní byla naštěstí hodně široká krajnice, takže to šlo.
Je pod mrakem a ochladilo se. Oblékáme větrovky. Podél silnice není nic zajímavého, začínám být trochu otrávený. Za tohle rouhání jsem byl vzápětí potrestán. Dál totiž budeme muset zase po hlavní silnici, takže nudit se určitě nebudu. Naštěstí je provoz už menší (nebo jsme si zvykli) a řidiči jsou ohleduplní. O další zpestření se postarala Wisła. Místo mostu je tu velký přívoz. Ani na něj nemusíme čekat dlouho. Vykládáme kluky z vozíku, ať z toho taky něco mají. Na severu je vidět jen voda - ústí Wisły do moře. Na jihu pak můžeme sledovat odpudivě černé mračno, ze kterého občas slabě zahřmí. Sice se navzájem ujišťujeme, že se nám to asi jen zdá, ale víme dobře, že nezdá... Mrak se naštěstí šine souběžně s naší trasou, a tak nakonec spadlo jen pár kapek a vzápětí se nad obzorem rozzářila krásná duha.
Podél nějaké úzkokolejky (zdá se, že funkční) nakonec slušným tempem dojíždíme do Sztutowa. Shodujeme se, že už jsme toho pro dnešek ujeli dost a sháníme se po tábořišti, které by tu někde mělo být. Místní jsou sice milí, ale tváří se, že nic takového tu není a nikdy nebylo. Nenechali jsme se odradit a asi na třetí pokus jsme uspěli. Objevujeme kemp kousek od pobřeží v borovém lese. Platím hned dvě noci. Do Krynice zítra pojedeme nalehko, dáme si odpočinkový den.
Kluci hned po večeři rychle usnuli, takže můžu doběhnout na recepci pro dvě plechovky piva. Sedíme potmě před stanem, hodnotíme uplynulý den a plánujeme zítřejší. Ale než jsme dopili, už nám také začínají padat víčka. Ani jsem nedopsal deník. Tak hajdy na kutě.

11. den (45 km)

V šest ráno někde rachotili popeláři, ale vzbudili naštěstí jenom mě. Vstáváme v osm hodin, snídáme a balíme. Dnes jen pár věcí na jednodenní výlet. Vyrážíme až ve čtvrt na jedenáct. Kluky dnes táhne Šárka, já mám „dovolenou". Mám jen jednu poloprázdnou brašnu na nosiči a mám pocit, že létám. (Taky jsem se při rozjezdu na odlehčeném kole málem přerazil...)
Šlapeme jen dvacet kilometrů do Krynice Morske. Provoz sílí, rekreanti se hrnou na pláže. Ale buď už jsme otrlí, nebo to není tak hrozné. V Krynici nejprve zastavujeme v přístavišti jachet, abychom si prohlédli Zalew Wiślany (Vislanský záliv). Kluky víc zaujala odplouvající výletní loď a placené dalekohledy. I bez nich je ale vidět až na protější břeh. Pak kupujeme pohledy a přejíždíme k moři. (Tady na druhý břeh vidět není. Ani s dalekohledem...) Na pláži je hlava na hlavě, ale stejně se jdeme vykoupat. Ostatně - slíbili jsme to klukům. Ti se nadšeně cachtají u břehu, nebo ve vyhřátých jezírkách na pláži, kde staví průplavy. (Já si postavil z písku maják a nějaký malý grázlík mi ho chvíli poté rozbil. Flákl bych ho lopatičkou, lumpa jednoho...)
Nějak víc než doma si tu užívám i to, že s Šárkou jen tak sedíme na břehu a sledujeme, jak si naši kluci hrají. Kromě toho ale také přemýšlíme, co dál. Tedy přesněji - jestli pokračovat patnáct kilometrů k ruské hranici a pak zase zpět. Nakonec jsme se shodli, že pohled na plot s ostnatým drátem oželíme. Jednak bychom strávili zbytek dne v sedlech, jednak bychom cestou zpět nejspíš vpadli do silného provozu, až pojedou lidé z pláží. Krom toho je to náš poslední den u moře, tak si ho u moře také užijeme.
Cachtali jsme se ve vlnách asi do tří. Pak jsme se přesunuli zpět do centra, dali si zapiekanku s gyrosem a pak ještě klukům zmrzlinu a nám vafli se šlehačkou a ovocem jako zákusek. (Teď se nám určitě moc pěkně pojede...) Když se nám podařilo najít i poštovní schránku, abychom mohli poslat pohledy, opouštíme ve čtyři hodiny Krynici a upalujeme zpátky. Je nejvyšší čas, na posledních kilometrech už provoz vůčihledně zesílil...
Po návratu do kempu bereme plavky a jdeme se ještě jednou, naposled vykoupat. Po sedmé pláž opouštíme. Sbohem moře, už jsme si na tebe docela zvykli. Následuje sprcha a večeře. Kluci usnuli hned. Pak sedíme s pivem před stanem, dýmka hřeje do dlaně a nad korunami borovic se rozsvěcují hvězdy. Pohodové zakončení odpočinkového dne...

Fotogalerie

04.11.2015 vložil/a: Santi
karma článku: 4.52
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Dva dny za městem - Góry Bystrzyckie

Cestování
Postupně jsem se pro své krátkodobější cyklovýpravy vybavil beznosičovými bikepackingovými brašnami, které se mi pro podobné akce zdály…
28.01.2020
Santi
(5.03)

Dva dny za městem – Do Poličky na medovník

Cestování
Loňská dvoudenní cyklovýprava mě nadchla tak, že jsem byl rozhodnut si ji zopakovat i letos. I když to nebylo úplně jednoduché, nakonec se…
31.08.2019
Santi
(4.24)

Dva dny za městem

Cestování
Mám dva dny sám pro sebe. Vůbec neváhám, jak s nimi naložím. Je to jasné, pojedu na kole. A tentokrát úplně sám. Kam? Na tom vůbec nesejde…
19.03.2019
Santi
(7.1)
PR

Cyklistika s dětmi: Myslíte na všechno?

 ()
Vyrazit s dětmi na cyklistický výlet je snem mnoha rodičů. Důležité si je ale uvědomit, že dítě není dospělák a dlouhé vyjížďky pro něj budou náročné a nemusí ho bavit. Malé děti navíc potřebují speciální vybavení. Zamysleli jsme se nad tím, co všechno cestování na kole s dětmi obnáší.

Horské skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300

Skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300 (Citybikes)
Již nějakou dobu vytvážíme v naší dílně zajímavé elektrokolo, které má řadu specifických vlastností, které jsou na našem trhu velmi neobvyklé. Jde o spojení skládacích horských kol Montague a elektrických pohonů Pendix.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

253 cyklistů (21 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021