reklama

Nisa - Odra - Labe - 4. díl

Ahlbeck
Ahlbeck
Foto: Autor

13. den (11 km)
Vstáváme v osm hodin. Je chladno, ale nebe se rychle vybírá. Vypadá to na pěkný den.
Dlouho se nám nedaří zapálit ve vařiči vlhké dříví, ale nakonec to přece jen chytlo. Pán z vedlejšího přívěsu už se na to zřejmě nemohl dívat a přinesl nám mezitím svůj plynový vařič. Po chvíli ho s díky vracím. Snídáme vynikající čerstvé housky z místní pekárny.
V 10:30 vyrážíme. Já vezu jen kluky ve vozíku, Šárka ve dvou brašnách nějaké oblečení. Začíná být teplo. Zdoláváme dva kopce po šotolině a za nějakých dvacet minut jsme v Ahlbecku. Ignorujeme cyklostezku (jejíž značení se nám stejně někam ztratilo) a míříme nejkratší cestou na pláž. V 11:10 PO 685 KILOMETRECH STOJÍME NA BŘEHU BALTSKÉHO MOŘE! Zaparkovali jsme kola hned na kraji pláže, převlékli se do plavek a já jdu ještě do stánku koupit plovací kruh pro kluky. A v tu chvíli mi to došlo. Že jsme jako rodina dojeli na kolech až sem. Směs euforie a vděku. Chvíli jsem musel hodně usilovně mrkat...
Během dne si kluci samostatně hrají v písku, kterým jsou obaleni od hlavy až k patě, a každou chvíli se chodíme koupat. Moře je chladné, ale nikomu to nevadí. Daleko od břehu se táhne mělčina, takže Jája může celkem bezpečně skákat do vln. Kuba je raději jen pozoruje. Vyhrabávat v písku jezírka baví oba...
Přibývá mraků a okolo třetí hodiny to začíná vypadat na déšť. Lidé kvapem mizí z pláže. Raději balíme také a před čtvrtou znovu vjíždíme na kolonádu. Necháváme se od dvou mladých Němců - cyklocestovatelů vyfotit před místním molem a stejnou službu prokazujeme i jim. Nakupujeme pohledy a o kus dál i zmrzlinu. Pak chvíli sedíme na lavičce, sledujeme hemžení turistů okolo, píšeme domů a pohráváme si s myšlenkou zůstat tu ještě zítra. Klukům by to rozhodně nevadilo, nám nakonec také ne. Nejdřív ale budeme muset přepočítat zbývající dny a peníze v peněžence...
Končíme s lenošením a šplháme se přes kopec zpět do Korswandtu. Cestou ještě zastavujeme, abychom si nasbírali klacíky do vařiče - v kempu je dřeva nedostatek. Po návratu vaříme večeři a za kopcem začíná hřmít. Ani jsme nestihli dojíst a spouští se liják. Zakrýváme honem, co se jen dá, a mizíme ve stanu. Za chvíli je po dešti, ale kluky už zaháníme do spacáků - je pozdě. Šárka uspává, ale nemá to vůbec jednoduché. V kempu je totiž docela kravál. Já zatím dopisuji deník, spravuji praporek, který kluci zlomili, a čekám na Šárku, abychom nějak rozhodli ten zítřek. (Nakonec jsme rozhodnutí odložili na ráno. Uvidíme, jaké bude počasí.)

14. den (19 km)
Od časného rána vládne ve stanu čilý provoz. Za úsvitu musí ven Jája - na záchod. V 6:00 se vzbudil Kuba, ale nějakým zázrakem zase usnul. V 9:00 konečně vstáváme a je nám jasné, že zpět dnes nepojedeme. Je jasno, i když zatím docela chladno. Šárka opět nakoupila čerstvé housky a jogurt, vaříme čaj a kávu a zvolna snídáme. V 11:00 zavíráme stan a vyrážíme přes známý kopec do Ahlbecku.
Tentokrát nejedeme zkratkou, ale snažíme se projet zbytek cyklotrasy Odra - Nisa až na samotný konec. To ovšem není tak jednoduché, protože v Ahlbecku se ztrácí do té doby dokonalé značení a my pokračujeme jen podle trasy uložené v GPS. Pomalu se prodíráme podél pobřeží promenádou plnou lidí a kol. Dojeli jsme mezi obytné domy a tady i GPS trasa končí... Nikde ani cedulka s logem trasy. To má být ono? Trochu zklamaní se vracíme zpět k moři. Vybíráme nějakou pláž, kde by bylo trochu méně lidí než včera. Nejméně dvě nacházíme - ovšem jsou nudistické. Vracíme se raději na „náš" včerejší plácek...
Vlny dnes nejsou skoro žádné, ale nikomu to nevadí. Sbíráme mušličky, stavíme jezírka v písku, koupeme se. Kluci mají písek úplně všude. Já jsem si včera pěkně spálil záda, tak se dnes pokouším o totéž s břichem - kvůli rovnováze. Okolo třetí hodiny balíme a přesouváme se k supermarketu SKY - jedinému, který jsme tu objevili. Šárka s Jájou nakupují a já zatím s Kubou pozoruji zatahující se oblohu. Pak si vychutnáváme vynikajícího nanuka a s nezbytnou zastávkou na sběr klacíků se vracíme do kempu. Kuba těsně před příjezdem usíná...
Po včerejší zkušenosti raději stavíme z plachty přístřešek nad stolem. Pak se věnuji údržbě a mazání kol. (Na písek by to chtělo wapku - bude to muset vydržet až domů.) Vzbudil se Kuba a během patnácti minut znovu zlomil praporek od vozíku. (Musím si zvolna napočítat do deseti...) Večeříme párky opečené nad dřívkáčem a bramborovou kaši a pak si ještě chvíli s kluky házím frisbee talířem. Přidává se k nám i nějaká holčička ze sousedství. Následuje velké koupání a zaháníme kluky do spacáků.
Zatímco dopisuji deník, několikrát sprchlo (ještěže máme ten přístřešek). V kempu je docela rámus. Lidé kříčí, mládež řve, někde hraje hudba a někdo něco zatlouká... Už se těším do klidného jachtařského klubu v Anklamu. Nejtišší jsou naši noví sousedé - parta motorkářů. Po deváté konečně kluci spí. Dáváme si pivo koupené v Ahlbecku, dýmku... nakonec se z toho vyklubal pohodový večer.

15. den (54 km)
Budík nás vzbudil v 7:00. Obloha je všelijaká, ale je celkem teplo. Ještě jednou si dopřáváme čerstvé pečivo, v klidu snídáme. Zdá se mi, že nám dnes balení trvá déle, ale asi je to skutečně jen zdání. V 9:50 vyrážíme domů. Cestu známe, žádné překvapení se nekoná. Snad jen cesta nám ubíhá rychleji a příjemněji. Prvních 25 kilometrů se nám daří „urvat" naráz.
Zastavujeme až v Usedomu před NETTem. Šárka jde s Jájou nakupovat, ale Jája je brzy zase venku. Potřebuje čůrat... Přijíždí pár českých cykloturistů. Z dívky se vyklubala má bývalá studentka a zároveň dcera mé kolegyně. Svět je malý. Chvíli jsme si popovídali. Cestují na vikingské slavnosti. Pak už se loučíme a přesouváme se na náměstí. Šárka sehnala vše - až na plínky (mají jen velká a drahá balení). Obědváme housky se salámem a nektarinky, v klidu fotím městskou bránu a cihlový kostel.
Po jedné hodině odpoledne pokračujeme dál. Nebýt „tankodromu" v Mönchowě a toho, že Jája kousl Kubu do prstu, se nic zvláštního neděje. Ve 14:00 přejíždíme sklápěcí most přes Peenestrom - tentokrát za slunce - a jsme znovu na pevnině. Za Libnowem nám zbývá už jen 8 km do Anklamu, není kam spěchat. Dopřáváme si ještě jednu zastávku a svačíme nektarinku a oplatku. S úsměvem vzpomínám, jak jsem se tu v dešti vztekal před třemi dny...
Sjíždíme do města a ze všeho nejdřív míříme na nádraží. Je otevřená pokladna, tak kupuji lístky místo v automatu raději tam. Mladík mi dokonce vyhledal nějakou výhodnější slevu, než se kterou jsem počítal já. Vozík by měl být zdarma. (No, doufejme. Z toho zítřejšího cestování vlakem a přestupování v Berlíně máme docela obavy.)
Přesunujeme se na náměstí ke kašně. Šárka odchází shánět plínky a vlhčené ubrousky, já zatím kupuji klukům i sobě zmrzlinu. Moc si ji ale nevychutnávám, protože nestíhám odhánět vosy od Kuby a Jáji. Nevím, odkud se najednou vyrojily, ale je jich tu až nepříjemně mnoho. Když už jsme dojídali kornouty, přiloudal se nějaký mladík a poradil nám, ať si jdeme raději sednout k radnici, tam vosy nejsou... Hm, díky, ale to jsme potřebovali vědět o deset minut dřív.
Šárka se vrací z úspěšného nákupu, je nejvyšší čas přejet na náš známý Wasserwander rastplatz. Správce si mě ještě pamatuje, což usnadňuje a urychluje zápis do knihy hostů. Stan tentokrát stavíme u stolečku s výhledem na pískoviště, ke kterému se vzápětí přesunuji s plecháčkem kávy a deníkem. Dopisuji dnešní den a jedním okem hlídám kluky, kteří si hrají na lanové prolézačce na loď. Občas se odběhneme podívat na skutečnou loď projíždějící po říčce Peene. Pozdní odpoledne nám příjemně utíká. Když nás Šárka volá k večeři (rýže s klobásou a boloňskou omáčkou) jsou už oba kluci viditelně unavení. Hned po jídle je zaháníme spát (Ještě není ani osm hodin!) a o půl deváté jsou oba v limbu.
Balíme co nejvíc věcí, abychom se ráno příliš nezdržovali, a dobíjíme v kuchyňce telefony. Na kus řeči k nám také dorazil mladý Čech, který navečer dorazil se svou přítelkyní. Nejvíc ze všeho ho zajímá naše mapa - sám má jen leták z informačního centra. Pozorně ji studuje a my se s ním dělíme o naše zkušenosti z cesty k moři. Po jeho odchodu definitivně balím mapy Odry do brašen a připravuji náčrty Labské stezky, které jsem ještě doma stáhl z internetu. Pak chvíli sedíme sami a sledujeme červená světýlka na vrcholech větrných elektráren, která blikají v houstnoucí tmě na severu. Trochu na mě padá smutek z toho, že zítra tenhle kraj opustíme a začneme se vracet domů. Naštěstí před sebou máme ještě pár dnů cesty okolo Labe. Ještě to není konec...

16. den (45 km)
V 6:00 nás ze spacáků vyhání budík. Všude je ještě klid, nad obzor se pomalu šplhá slunce. Je poměrně chladno, ale vymetená obloha dává tušit, že se to rychle změní. V klidu balíme, snídáme a pak teprve budíme kluky. Takovou ranní pohodu nepamatujeme. Proč jen jsme to takhle nedělali dřív? (No, proč... Odpověď je jednoduchá: Protože se nám nechtělo vstávat...)
Před osmou opouštíme kemp, na náměstí dokupujeme pečivo a v 8:45 jsme s velkou časovou rezervou na nádraží. Nástupiště se postupně dost plní lidmi a bohužel také cyklisty. Šárka se začíná nervovat, jestli se s koly a vozíkem zvládneme včas dostat do vlaku. Hraji si na drsňáka, který nepochybuje, že to proběhne bez problémů, ale úplně klidný tedy rozhodně taky nejsem. V 9:22 vlak přijel a vše proběhlo celkem hladce, přestože je docela plný. (S cyklisty se tu počítá. Pro kola je dostatek místa, není nutné sundávat brašny a kola se dají samonavíjecím pásem zajistit před případným pádem.)
Cesta uběhla bez problémů. I kluci byli celou dobu hodní. (Je fakt, že jsme se jim snažili po celou cestu věnovat.) V 11:37 zastavujeme v podzemí berlínského hlavního nádraží. Na přestup máme půl hodiny. Už doma jsme na internetu zjistili, že další vlak jede z 1. nástupiště. Teď jen se tam s tím naším „cirkusem" včas dostat... Řadíme se poslušně k výtahu, ale nemá to smysl. Ostatní cestující se okolo nás tlačí vpřed a my jim s koly a vozíkem nemůžeme konkurovat. Takhle by nám ten vlak taky mohl nakonec ujet. Volíme tedy jinou cestu a převážíme všechno nahoru a pak zase dolů po eskalátorech.
Vlak přijíždí k nástupišti naprosto přesně a je celkem prázdný. Bez problémů nastupujeme a začátek jízdy si zpestřujeme kávou a kakaem z automatu umístěného na chodbičce. Potom už je to horší. Kuba je pěkně „přetažený", řve na celý vagon a šance, že by usnul, je minimální. Podnětů kolem je příliš mnoho...
Ve 13:46 konečně vystupujeme ve Falkenbergu. Z klimatizovaného vlaku přímo do neskutečného vedra na nástupišti. Chvíli trvá, než si na to alespoň trochu zvykneme. Než jsme všechno přestěhovali dvěma výtahy z nádraží, jsme propocení skrz naskrz. Po dvou dotazech na cestu dojíždíme tetelícím se vzduchem na správný konec města. U jednoho z posledních domů ještě prosím o vodu. (Bez té by to dál určitě nešlo.) Než paní naplnila našich pět lahví, vynořil se z domu zřejmě její syn a donesl nám navíc dvě lahve vychlazené minerálky a jeden jablečný džus - prý nám po cestě přijdou vhod. Zdráháme se takový dar přijmout, ale nakonec nám nic jiného nezbývá. (A ti dobří lidé měli rozhodně pravdu. Ty tři lahve nám přišly více než vhod.)
Cesta z Falkenbergu vede po rovině a celou dobu na přímém slunci. Moc nás nerozptýlí ani průjezd bývalým vojenským letištěm. (V opuštěných „úlech" dnes zemědělci skladují balíky sena.) Chvíli musíme jet po hlavní silnici, pak dalších 10 km po vedlejší silničce a stojíme na břehu Labe u vísky Stehla. Pouštíme se do svačiny a darovaných minerálek a porovnáváme Labe s Odrou. Se zájmem také sledujeme jihozápadní obzor, který začíná podezřele černat. V tom horku by se nějaká bouřka mohla klidně „navařit".
Pokračujeme podél Labe a cesta nás zase začíná víc bavit. Zastavujeme o pár kilometrů dál v Alte Belgern. Vypadá to, že zmokneme. Využíváme místní rastplatz a znovu hledíme na oblohu. Jedna bouřka vlevo, jedna bouřka vpravo, ale my bychom možná mohli projet mezi nimi. Ještě chvíli zvažujeme naše šance, ale času už nemáme nazbyt. Blíží se pátá hodina. Nakonec preventivně balíme brašny do pláštěnek a vyrážíme dál. Daleko jsme ovšem nedojeli. Před Műhlbergem už je jasné, že bouřce neunikneme. Přímo před námi je černo, hřmí, zvedá se vítr a občas se temnotou kmitne blesk. Na poslední chvíli se před námi objevuje další přístřešek. V něm přečkáváme první nápor bouře, ale je jasné, že příliš dlouho tu sedět nemůžeme. Kluky už to nebaví a navíc se pomalu blíží večer. Musíme najít nějaké tábořiště.
V pláštěnkách se znovu vydáváme na cestu. Projíždíme Műhlbergem. Asi je to docela pěkné městečko, ale za deště to rozhodně nevynikne. Navíc si musíme hlídat správnou cestu. Některé ulice jsou rozkopané a časté objížďky nám situaci moc neusnadňují. Nakonec Labskou stezku přece jen ztrácíme a opouštíme město sice správným směrem, ale evidentně po špatné cestě. Po dvoukilometrové zajížďce jsme naštěstí opět na trase. Bouře se pomalu vzdaluje. Stále ještě prší, ale západní obloha už se začíná jasnit. Na východě občas ještě sjede k zemi blesk a nepříjemně brzy po tom zahřmí. Cyklistika za bouřky asi není moc bezpečná...
Před Krienitz konečně pršet přestává a na chvíli se nad obzorem ještě objevuje sluníčko. Kluky už to ve vozíku nebaví, což se projevuje hlavně tak, že Jája zlobí Kubu. Delší přestávku už si bohužel nemůžeme dovolit, ale nakonec musíme Jáju z vozíku na chvíli vysadit, aby „vychladl"... Ach jo.
Hledáme místo na spaní, ale je to špatné. Je půl osmé, všude kolem domy, rovné louky, žádné stromy. Smutně vzpomínáme na divočinu kolem Nisy a Odry... Nakonec jsme kousek za Zchepou jakés takés tábořiště našli. Pruh stromů a keřů nás odděluje od nedaleké vesnice, jinak moc dobře schovaní nejsme. Louka je mokrá, hrbolatá, všude plno komárů, ale nemáme na výběr. Je půl deváté. Stavíme vlhký stan (ráno nebyl čas ho usušit), zaháníme do něj kluky, uklízíme věci, vaříme. Těstoviny už jíme uvnitř, protože zuřivě pištícím komárům rozhodně večeři dopřát nemíníme. Pak kluci usínají a chvíli po nich i Šárka. Já se snažím dopsat deník, ale už se mi také zavírají oči. Nechám to na zítra. Ve stanu je celou noc vlhké dusno.

17. den (40 km)
Budík jsme měli nastavený na 6:00, abychom odsud odjeli co nejdřív. Najíme se někde po cestě. Jenže jsme stihli jen zabalit brašny a začalo lít. Obloha je nepříjemně šedivá. Naházel jsem všechno zpátky do stanu a čekáme. Alespoň stihnu dopsat deník... Kluci si zatím hrají a jsou hodní. Kubu zřejmě zase něco kouslo - má oteklou ruku.
Zhruba v osm hodin déšť ustává. Na obzoru je ale dost černo a hřmí. Rychle věšíme brašny na kola (a pro jistotu je hned zakrýváme pláštěnkami) a balíme mokrý stan. Snad dojedeme k nějakému rastplatzu dřív, než začne znovu pršet, a tam se nasnídáme.
Kilometry přibývají, ale odpočívadlo nebo alespoň lavička nikde. Přitom včera byly přístřešky u každého stromu... Pozitivní je, že černé mraky zůstávají za námi. Před námi se obloha jasní. Zdá se, že nezmokneme. Cyklostezka prochází jakousi chemičkou v Nũnchritz a pak konečně po dvanácti kilometrech objevujeme lavičku na břehu Labe. Snídáme a balíme pláštěnky. Snad je dnes už nebudeme potřebovat.
Pak pokračujeme vesničkami podél Labe a zvykáme si na zdejší zvláštnosti. Asfalt je občas v délce několika desítek metrů bez zřejmého důvodu nahrazen dlažbou. Hlásím ji vždy předem a kluci krátké zadrncání vítají radostným křikem. (Je to pro ně ozvláštnění cesty. Kdybychom po té dlažbě měli poskakovat několik kilometrů, nejspíš by je to nadšení přešlo... Nás ostatně taky.) Druhou specialitou jsou schody. Tlačit naložené kolo s vozíkem nahoru po kovové rampě není žádná legrace. U delších schodů je naštěstí vzorně vyznačena objížďka pro cyklisty s přívěsem.
Po krátké zastávce u zámečku v Neu Seußlitz, kde jsem v informačním centru získal zdarma mapu, se okolní krajina začíná měnit. Labe zde teče mělkým údolím, které lemují skály a strmé srázy porostlé vinicemi. Vypadá to moc hezky (trochu to něčím připomíná Francii) a je to po předcházející rovině příjemná změna.
Stále podél Labe přijíždíme do Míšně. Kuba právě usnul, takže s námi nemůže obdivovat Albrechtsburg, který se rozkládá na výšině na protějším břehu. Pak rychle přejíždíme k NETTu doplnit potraviny. Než se Šárka s Jájou vrátili z nákupu, dal se se mnou do řeči postarší Němec. Ptal se odkud a kam cestujeme a pak se pochlubil svými znalostmi České republiky. Jezdí k nám pravidelně mlsat víno na Moravu...
Zbývajících 9 km do Coswig - Kötitz uteklo rychle. Bez větší námahy se nám daří udržovat rychlost okolo 22 km/h. Krajina okolo začíná být hustě obydlená. Zdá se, že včerejší ne právě dobré místo na spaní bylo na dlouhou dobu poslední... Ve 13:30 jsme u kempu. Je to hodně brzy, ale dál už začínají Drážďany, kde bychom určitě sháněli nocleh o dost hůř. Platíme 14,30 €, stavíme stan, aby konečně mohl uschnout, a protože návštěva sousedního koupaliště je v ceně kempu, jdeme se vykoupat. Už nám ani moc nevadí, že jsme dnes zastavili tak brzy. Několik různě hlubokých bazénů (od brouzdališť až po opravdu hlubokou vodu), tobogán, vodotrysky a křišťálově čistá teplá voda nám to vynahradí. Zvlášť kluci si to užívají. My už nakonec jen líně sedíme na břehu a sledujeme, jak řádí. Vládne dokonalý mír a pohoda.
Po dvou hodinách se vracíme mírně rozmočení ke stanu. Sušíme zbytek věcí, večeříme těstoviny s boloňskou omáčkou a pak s plecháčkem kávy pěkně po ruce vyřezávám klukům ze silného prutu kouzelnické hůlky (hráli si s nimi ještě doma). O půl sedmé se jdeme ještě jednou vykoupat a pak už potomstvo zaháníme do spacáků. Ve čtvrt na devět oba spí.
Večer si povídáme s mladým párem někde od Jablonce. Trochu nás vyděsili. Tvrdí, že s koly se vlakem z Děčína do Liberce bude cestovat špatně. Doporučují nám jet z Drážďan přímo do Liberce. Zní to lákavě, ale nakonec jsme se rozhodli držet původního plánu. Chceme si ještě vychutnat průjezd Labskými pískovci. Však ono to nějak dopadne.
Zatímco jsme si tak povídali, zavřeli nám restauraci. Takže pivo dnes nebude... Vzhledem k tomu, že už je půl desáté, zalézáme do spacáků také. Budík nařizujeme na 6:00. Rádi bychom zítra stihli i krátkou návštěvu Drážďan.

18. den (79 km)
V 6:00 jsme skutečně vstali, ale moc se nám tedy nechtělo... Balíme věci do brašen a vaříme snídani jako páni v kuchyňce na varné desce. Okolo sedmé hodiny se budí kluci a pak už je musíme tišit, aby nevzbudili i celé tábořiště.
V 8:20 definitivně opouštíme kemp a míříme podél Labe do Drážďan. Volná krajina zmizela, cestu lemují domy nebo zahrádkářské kolonie. Na stezce je zatím poměrně malý provoz, ale postupně sílí. V Radebeulu je dokonce značená odbočka k muzeu Karla Maye. Byl jsem tam před mnoha lety s rodiči a líbilo se mi to, ale odhadujeme, že naši kluci jsou na to ještě malí. (Co by dělali v muzeu Karla Maye, když ani neví, kdo je to Vinnetou, že?)
V Drážďanech jsme nejprve museli objížďkou a po několika kilometrech se nám Labská stezka ztratila úplně. Po neznačených cyklotrasách dál míříme směrem, kde tušíme centrum. Nakonec jsme šťastně dorazili na nábřeží na pravém břehu Labe a za chvíli už přejíždíme most k Zwingeru. Vzhledem k tomu, že já jsem tam byl před rokem a Šárku návštěva galerie s našimi povstalci viditelně neláká, necháváme si Sixtinskou madonu tentokrát ujít. Jdeme se alespoň podívat do centra na Frauenkirche.
Okolo nás pomalu otevírají kavárny a restaurace a nám se začínají sbíhat sliny na něco dobrého. Necháváme si raději zajít chuť a přesunujeme se zpět k řece kousek výš proti proudu. Koná se tu bleší trh. Dopřáváme klukům zmrzlinu a sobě bratwurst. Nakonec jsme neodolali a kupujeme za pár centů ještě dvě autíčka. (Jedno z nich o deset kilometrů dál Kuba někudy vyhodil z vozíku. Velmi šikovně. Přejeli jsme ho naprosto přesně. Posbírali jsme trosky návěsu, aby o ně někdo nepíchl, a Kubovi zbyl z kamionu jen tahač.) Ještě rychle dotáhnout řidítka na Šárčině kole, promazat řetězy a hurá dál - směr Čechy.
Stezka je tu hodně frekventovaná. Davy cyklistů mi brzy začínají lézt na nervy, už jsem odvykl... Nábřeží v Pirně a Heidenau je moc pěkné. Kavárničky, hospůdky - jen se zastavit na kafe. Za Pirnou se údolí prohlubuje a začínají ho lemovat pískovcové skály. Je se na co dívat. Cesta občas stoupá do stráně a zase klesá dolů. Po třiceti kilometrech, které jsme ujeli z Drážďan, začínám cítit únavu. Nakonec na chvíli zastavujeme u odpočívadla ve stráni. Není to ideální místo. Kluci se potřebují proběhnout a jediným použitelným místem je cyklostezka... Chvíli se neúspěšně snažím zjistit, odkud se z mého kola několik posledních kilometrů ozývá podezřelé skřípání. (Kola budou po návratu potřebovat velkou údržbu. Jen doufám, že do zítřka už se nic „nerozsype"...) Nic nenacházím, tak raději pokračujeme dál na nějaké bezpečnější místo.
V Königsteinu cesta na tomhle břehu končí a na druhý vede přívoz. Pro všechny je to vítané zpestření. Než připluje loď z protějšího břehu, dává se s námi do řeči parta českých cyklistů. Čeština už je v těchto končinách slyšet poměrně často. Když se nás ptají, odkud cestujeme, odpovídáme, že od Baltského moře. Uznale pokyvují hlavou. (Když jsme na začátku cesty někomu řekli, že jedeme k Baltu, také pokyvoval hlavou. Většinou se při tom ale tvářil spíš pobaveně...) Kocábka se během plavby dost houpala, ale na druhý břeh jsme dorazili bez nehod. Necháváme v klidu odjet houf našich spolucestujících a pak vyrážíme také. Cesta neustále stoupá a klesá strání nad řekou až do Bad Schandau. Tam jsme se úspěšně vymotali na most, který nás opět dovedl na levý břeh, kde vzápětí objevujeme odpočívadlo a vyhlašujeme pauzu.
Pomalu se nás začíná zmocňovat lehká euforie z naší dlouhé cesty a zároveň smutek z toho, že zítra už skončí. Jíme chleby se salámem, pijeme, odpočíváme. A pozorujeme černá mračna, která táhnou nad Königsteinem. Občas z nich tlumeně zahřmí. Vypadá to velmi efektně. Se zájmem to sledujeme, než zjistíme, že se celé to nadělení sune k nám. Okamžitě vyhlašujeme konec pauzy a začínáme kvapem balit.
Ujíždíme po prvotřídním asfaltu k českým hranicím. Naše rychlost stoupá úměrně tomu, jak se přibližují černá mračna. V 16:00 přejíždíme státní hranici. Černo už je nad námi, zvedá se vítr. S prvními kapkami přijíždíme k hospodě v Dolním Žlebu. Drze schováváme kola pod neobsazený slunečník a hned nato se spouští liják. Tfuj, to jsme zase měli štěstí! Přesunujeme se do hospody, objednáváme si pivo a pro kluky džus, který se jim během deseti minut podařilo převrhnout a vylít. Od chlapíků u vedlejšího stolu se dozvídáme, že můžeme klidně přespat u místního fotbalového hřiště. Prý to tam kvůli tomu sekají... Výborně! (O téhle možnosti jsem věděl z Básníkova blogu, ale nebyl jsem si jistý, jestli hřiště vůbec najdeme. Byly to zbytečné obavy - je hned u cesty.)
Zhruba v pět hodin přestává pršet. Přejíždíme pár set metrů na plácek u hřiště. Máme tu k dispozici prolézačky, pískoviště, ohniště, výhled na řeku a skály za ní. Chvíli se kolem poflakuje místní omladina, která evidentně neví, jak by zabila čas, ale naštěstí brzy odchází. Kluci řádí na prolézačkách a my vyřizujeme telefonáty v domácí síti. Pak Šárka vaří kávu a večeři (variaci na eintopf) a já stavím stan.
Po půl osmé zahajuje Šárka uspávání a já se ještě vracím pro dvě piva... Sedíme pak na lavičce a užíváme si posledního večera. Cesta ještě neskončila a už se nám po ní stýská. Nakonec nás vlhko a chlad také zahání do spacáků.

19. den (14 km)
Uprostřed noci dorazil na hřiště další nocležník. Zakopl nám o stanovou šňůru a pak už bylo jen někde opodál slyšet šustění rozkládaného stanu a svištění zipů. (Ráno jsme stan objevili v malém vápně a opodál také kolo zakryté plachtou.)
V 6:15 zazvonil budík. Vylézáme ze stanu, balíme, snídáme. V údolí se válí mlha, ale nad skalami už se pomalu objevuje slunce. Snažíme se usušit, co se dá. V 7:15 se budí kluci. Hned poté, co se najedli, si jdou hrát na prolézačky. Máme tak dostatek klidu, abychom mohli dobalit zbytek věcí. Dnes si to skoro užívám - je to naposled.
O půl deváté vyrážíme do poslední etapy. Jedeme hodně pomalu. Vychutnáváme si jízdu po kvalitním asfaltu a kocháme se okolím. (No, kocháme - ke kochání je tu jen přístav a obrovské překladiště za řekou. Takže nic moc.) Pomalu přijíždíme do Děčína. S pomocí GPS neomylně míříme k nádraží. Jsme dokonale zmlsaní cyklostezkami v německých městech, takže teď těžce snášíme proplétání se městským provozem. Po nějaké době ztrácíme nervy a navzdory předpisům pokračujeme po vesměs liduprázdných chodnících.
Na nádraží přijíždíme s velkou časovou rezervou. Kupujeme lístky a nějaké občerstvení na cestu a připravujeme kola a vozík na přepravu vlakem. Mezitím dorazil dědeček. Jednak aby nás uvítal „doma", jednak nám pomohl přestěhovat ten náš „cirkus" do vlaku. Je to nízkopodlažní regionova, takže obavy z přepravy našich expedičních vozidel byly zbytečné.
Cesta ubíhá vcelku příjemně. Jája celou dobu kouká z otevřeného okna a Kuba klimbá u mě na klíně. Konečně se objevuje na obzoru Ještěd, ale trvá ještě hodinu, než dorazíme do Liberce. Naposledy přepravujeme kola nádražními výtahy, loučíme se s dědečkem a vyrážíme opět podle navigace k Ovečkám. Tentokrát to proběhlo hladce. Centru jsme se vyhnuli, provoz je slabý a naložená kola už máme „v ruce".
Ve dvě hodiny jsme u Oveček. Nakládáme brašny do auta, přivazujeme kola na nosič a pak se rádi necháváme rozmazlovat pohostinností našich přátel. Navečer vykoupaní a přejedení nasedáme do auta a míříme domů. Po příjezdu přenášíme spící kluky do postýlek a začínáme si zvykat, že jsme zase doma...

(1. část, 2. část, 3. část, 4.část)

Fotogalerie

04.12.2013 vložil/a: Santi
karma článku: 5.08
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Dva dny za městem

Cestování
Mám dva dny sám pro sebe. Vůbec neváhám, jak s nimi naložím. Je to jasné, pojedu na kole. A tentokrát úplně sám. Kam? Na tom vůbec nesejde…
19.03.2019
Santi
(6.86)

Polsko 2014 - 4.část

Cestování
13. den (28 km, Jája 20 km)Neměli jsme nastavený budík a vstáváme dost pozdě - skoro v devět. Ono to ale zas tolik nevadí. K autu to máme…
14.01.2018
Santi
(4.52)

Polsko 2014 - 3.část

Cestování
8. den (52 km, Jája 27 km)O půlnoci nás probudil liják a od té doby pršelo až do sedmi ráno. Jakmile déšť ustal, vstáváme. Obloha je…
08.01.2018
Santi
(4.24)
PR

Okamžité osvěžení s inovativními chladícími šátky COOL TOWEL – Namoč, protřep a použij!

Chladící šátek COOL TOWEL ()
Léto je v plném proudu a teplé počasí znovu překonává rekordy. Především v rozpálených městech šplhá rtuť teploměrů daleko za hranici 30°C. Každý z nás se s vedrem vyrovnává jinak, ale pokud také v horkých dnech přemýšlíte kam sáhnout pro první pomoc, vyzkoušejte lehké chladící šátky COOL TOWEL. Díky nim bude „nesnesitelné vedro“ přece jen o něco snesitelnější.

Dětské sedačky na kolo a helmy Bobike

 ()
Výlety na kole s námi mohou snadno podnikat i naše malé ratolesti. Je však nezbytné vybavit kolo kvalitní dětskou cyklosedačkou a samotné děti pak ochránit i cyklistickou helmou. Rádi bychom vám představili přední evropskou značku dětského cyklistického bezpečnostního vybavení – Bobike.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

206 cyklistů (4 přihlášení)

Malta 6/2019

Žádné velké okecávání nebude, od toho jsou tu jiní :-) Snad jen pár "poznatků", pokud se chcete vydat na…
Bruca | 13.07.2019

A opět ta lužická jezera

Udělalo se mi neplánované volno. Najednou jsem měl před sebou volný čtvrtek, pátek a samozřejmě víkend. A…
petrp | 02.07.2019

RUNDREISE 2019: Durch die Schweiz

Těžké bylo určit den začátku expedice za hranice všedních dnů a se všelijakými obavami na chvíli opustit…
Quatsch | 01.07.2019