reklama

Nisa - Odra - Labe - 2. díl

Zničený most ve Forstu
Zničený most ve Forstu
Foto: Autor

4. den (5/55 km)
Pozdě večer (to už jsme téměř spali) nám někdo chvíli svítil na stan. Snad to byl člověk z nedalekého Bahrenu, snad zbloudilý rybář...? Pak zase odešel a byl klid až do rána. (Pokud nepočítám několik krvelačných komárů, kteří nějak přečkali večerní vraždění a chtěli si na nás zchladit žáhu.)
Ráno je polojasno a asi o něco tepleji než včera. Užíváme si klidu, snídáme, balíme. Zbyl čas i na kávu. Díváme se na řeku a nic nám nechybí. Dokonce i kluci jsou hodní. Ale nemůžeme povalování protahovat až do oběda, cesta čeká. Věšíme brašny na kola. Dnes si beru ty lehčí, protože potáhnu vozík. Šárka bude mít dovolenou...
Po desáté hodině konečně vyrážíme. Už po prvních metrech si připomínám, že sebevíc naložené kolo není taková dřina jako vozík se dvěma svišti uvnitř. Po dvou stech metrech navíc končí asfalt a začínají kočičí hlavy (ve zdejších krajích poskládané z velkých a nepříjemně vypouklých balvanů).
V Bahrenu jsem špatně odbočil. Šárka na mě volá, zastavuji a pomalu otáčím kolo zpět. Vtom nepříjemná kovová rána, kolo sebou škublo a na místě se zarazilo... S nepříjemným tušením se ohlížím. Kolečko od vozíku se válí v prachu, okolo něj porůznu rozházené podložky... Zlomená osa! A jsme v pr...
"Tatí, upadlo nám kolečko," hlásí Jája - evidentně šťastný, že mě na tu novinu může upozornit první. (Vlastně ani nevím, co jsem mu na to odpověděl. Právě jsem usilovně zaháněl myšlenku, že se Vali pěkně projede, než se k nám naším autem dostane a odveze nás domů. Takhle to přece neskončíme?!)
Vyháníme kluky z vozíku, přenášíme trosky k nedaleké lavičce a řešíme, co teď s tím. Ukončit cestu předčasně je až poslední možnost. Takže oprava. Spíš výroba nové osy. To ovšem bude muset někdo (já) s kolečkem do města. Kam? Vracet se do Bad Muskau nemá smysl, tam jsme cykloservis ani zámečnictví neviděli. Takže Forst. Město asi patnáct kilometrů dál po trase. Jenže... je sobota, skoro tři čtvrtě na jedenáct. V poledne všude zavřou a jsme namydlení. Takže rychle! Sundávám z kola brašny, přivazuji kolečko, balím zbytky osy a podložky, peníze, své doklady. Rychle se domlouváme, že Šárka s kluky zůstane zde (nic jiného jim ostatně nezbývá) a odpoledne se tu sejdeme. Ještě pustit telefony a startuju.
S pramalou nadějí ještě zastavuji u nejbližší chalupy a ptám se, jestli náhodou nemají... sakra, jak se vlastně německy řekne soustruh?! Vlastně je to jedno. Nemají. Jenom mařím čas. Dupu do pedálů, co to dá (vítr samozřejmě fouká proti mně) a pomalu si začínám rovnat myšlenky. Ve Forstu jsou podle mapy nejméně tři cykloservisy. Že by v některém z nich měli náhradní osu k vozíku Kranich, to by byla ohromná náhoda. Ale snad mi poradí, kdo by mohl mít ve městě zámečnictví, nebo alespoň dobře vybavenou dílnu. Vždyť i v našem městečku takový člověk existuje - snad bude i v podstatně větším Forstu! Největším nepřítelem je teď čas...
S jazykem na vestě přijíždím do Forstu. Bez valného zájmu míjím proslulé růžové zahrady a začínám pátrat po nejbližší opravně. Brzy se ale ztrácím ve spleti rozkopaných a zčásti neprůjezdných ulic. Takhle to nepůjde, už je půl dvanácté. Mířím ke druhé opravně. Paní v místním infocentru mi k ní ukázala cestu. Uf, tady je! Jenže... Osu nemají, řemeslníka neznají a nemohu se ubránit dojmu, že znuděnou prodavačku můj problém těsně před zavírací hodinou vlastně ani nezajímá. Nakonec mi alespoň poradila, kde bych měl najít jiný servis. Tak ale honem! Je tři čtvrtě na dvanáct...
Ještě dvakrát jsem se musel ptát a znovu kličkovat rozkopanými ulicemi. Minutu před dvanáctou brzdím před cykloservisem. Paní už chtěla zamknout prodejnu, ale ještě volá technika. Ne, osu nemají, soustruh nemají a materiál taky nemají. Měním taktiku. Místo abych poděkoval a rozloučil se, hledím dál na technika s němou otázkou: "A co s tím teda budete dělat?". Nakonec to, chudák, nevydrží a jdeme do dílny. Hledá vhodnou kulatinu a já zatím zkouším na kus papíru nakreslit mechanismus, který drží osu ve vozíku.
Vhodná kulatina není. Technik se přesto snaží a během hodiny sérií provizorních řešení vytvoří cosi, na čem by snad šlo pokračovat do pondělí, kdy by se někde dalo sehnat otevřené zámečnictví. Ptám se, co jsem dlužen, ale nic nechce. Ještě mi věnoval mapu Forstu, do které mi dvě místní zámečnictví zakresluje... Několikrát děkuji, podáváme si ruce a jsem zase sám...
Tak co teď? Jedno zámečnictví je kousek odsud. Sice už je jedna hodina, ale zkusím se tam podívat. (Stále doufám, že to třeba bude nějaká menší rodinná firma a majitel bude bydlet nad dílnou. V tom případě bych ho zkusil uprosit - víkend nevíkend.) Naděje jsou marné. Nacházím zamčenou halu. Nikde ani živáčka. Vůbec se zdá, že se po obědě celé město úplně vylidnilo. Sedám si na lavičku a píšu SMS Šárce. Jednak aby věděla, co je nového, jednak si nutně potřebuji vydechnout a naplánovat, co by se ještě dalo udělat. Spěchat už nemusím.
Po chvíli znovu nasedám na kolo a mířím na jižní konec města, kde by mělo být druhé zámečnictví. Cestou se ptám několika lidí, jestli neví o někom, kdo by mi mohl osu vyrobit. Všichni jsou ochotní, ale buď nikoho takového neznají, nebo mě pošlou za někým, kdo má v dílně nanejvýš vrtačku a brusku... Po řadě odboček a zajížděk objevuji autoservis. Je dost omšelý a působí na mě dojmem, že tady se auta pouze rozebírají, ale - světe, div se - pracuje se v něm. Dva chlapi mě vyslechnou a okamžitě začnou po něčem pátrat. Rozhlížím se zatím po dílně, ale nic podobného soustruhu nevidím. Za chvíli mi vítězoslavně přinesou šroub, který má přibližně stejný průměr a délku jako osa. Hm, to jste mi pomohli, hoši... Oba mají z nálezu takovou radost, že děkuji a šroub si beru, přestože jsem přesvědčen, že je mi k ničemu. Peníze nechtějí a přejí mi hodně štěstí.
O něco později nacházím zámečnictví Budack. Je samozřejmě zavřené a nikde živá duše. Takže opravdu až v pondělí... Docházím k závěru, že další pátrání už dnes nemá smysl a začínám hledat nejvhodnější cestu zpět. Abych měl pocit, že jsem udělal vše, co se dalo, zkouším ještě štěstí v OBI, které se přede mnou najednou objevilo. Marně. Najednou mi dochází, že jsem od rána nic nejedl a sotva pletu nohama. Jsou skoro čtyři odpoledne... Zhltl jsem tedy bratwurst zakoupený ve stánku na parkovišti a za chvíli už jsem opět u růžových zahrad.
Chvíli se marně dobývám do cykloservisu Rad Rolf, který jsem ráno přehlédl (!), když mě německy oslovuje trojice postarších cyklistů (dva muži a jedna žena). Ptají se na cestu do centra. Než jsem vypotil jakous takous odpověď, všimli si, že jedu na Favoritu a pokračovali česky! Krajani! Chvíli si povídáme. Jsou ubytovaní v Bad Muskau a do Forstu jedou na výlet. Samozřejmě jsem jim vylíčil naše trampoty. Cestou si prý všimli Šárky a kluků u Bahrenu. Jsou v pořádku, trochu se mi ulevilo.
S větrem v zádech se vracím k rodině. U vsi Klein Bademeusel se začínám poohlížet po nějakém místě k přenocování, když zazvoní telefon. Šárka. Mou polední SMS si vyložila tak, že už se vracím, a s přibývajícím časem začala mít strach, že se mi něco stalo...
Dojíždím do Bahrenu pěkně vyždímaný. Ale asi spíš psychicky. Láduju do sebe dva chleby se sýrem, střídavě vyprávím o své misi do Forstu a poslouchám, co tu zatím dělala Šárka. Den strávili bez větších potíží, až na protivnou ženskou z místního občerstvení, která jim přišla vynadat, protože si kluci hráli na cestě. (Přestože šlo o polňačku, po které téměř nic nejezdilo. Spíš jí vadilo, že si hrají před její zahradou, kde prodává kolemjedoucím cyklistům pivo. Byl to asi jediný protivný člověk, kterého jsme cestou potkali.)
Zahajuji opravu vozíku a ke svému zděšení rychle zjišťuji, že díl, který mi hodinu vyráběli v cykloservisu, je nepoužitelný. Osa je příliš tenká a nelze ji ve vozíku zajistit... To je tedy nadělení... Leda, že by... Jako poslední naději lovím v brašně šroub z autoservisu, který jsem si původně ani nechtěl vzít. Hmm, mohlo by to fungovat, pokud se mi ho podaří zkrátit a vybrousit drážku pro zajištění v konstrukci vozíku.
Mířím k nejbližší chalupě, abych se poptal po nějakém nářadí. Po chvíli vysvětlování mě pan domácí pouští do stodoly, ať si půjčím, co potřebuji. No, upřímně řečeno, k zapůjčení toho tady moc není. Ponk se svěrákem a rezavá, tupá pilka na železo. Ale snad to bude stačit. Po chvíli pižlání jdu svůj výtvor vyzkoušet. Ne, ještě to není ono. Do chalupy se nakonec vracím ještě celkem třikrát. (Pán už jen mává rukou, ať jdu dál... Naposled s sebou beru Jáju, který je zvědavý, co tam chodím dělat. Dostal od domácích čokoládu.)
Sláva! Kolečko konečně drží tam, kde má být! Bude sice trochu „šmajdat", ale snad to bude fungovat. Rychle stejně nepojedeme. S novou energií balíme věci, když se objevuje známá trojice krajanů z Forstu. Ptají se, jak jsme dopadli. Paní nejvíc zajímá, kde budeme spát. (Tak to nás pálí asi nejmíň. Máme stan, takže kdekoliv... Hlavně už ne tady.) Vypadá to, že má o nás starost. Navrhuje, ať s nimi jedeme do Bad Muskau do hotelu. Se smíchem odpovídáme, že na to nemáme peníze. Vypadá, že je ochotná nám ten hotel zaplatit... Děkujeme za zájem, nějak už to zvládneme. Za chvíli ze sousedství ještě přichází malá holčička. Přinesla klukům zmrzlinu a jablka. To tedy koukáme!
Konečně zase jedeme! Je s podivem, jakou euforii ve mně po dnešku tenhle fakt vyvolává. (Dnes to vůbec bylo jak na houpačce. Cestu mezi nadějí a beznadějí jsem si prošel tam a zpět hned několikrát.) Pohybujeme se pomalu, téměř krokem, ale to vůbec nevadí. Daleko se stejně nedostaneme, za chvíli bude tma. Útočiště nacházíme pár set metrů za dálnicí pod protipovodňovou hrází. Před zvědavci z nedaleké vesnice nás kryje skupinka stromů a keřů.
Slunce už je těsně nad obzorem. Odstraňujeme ze země ovčí bobky, stavím stan a Šárka rychle vaří polévku a kávu. Pak zaháníme kluky do stanu. Šárka uspává a já se pokouším dnešní zážitky zaznamenat do deníku. Po západu slunce se rychle ochlazuje, ale zdá se, že zdejším komárům to vůbec nevadí... Dohodli jsme se, co uděláme zítra, a mizíme ve spacácích také. Doufáme, že zkouškám snad už bude konec...

5. den (21 km)
Noc byla chladná. Zatím nejchladnější, jakou jsme tu zažili. Ze stanu vylézáme v sedm. Slunce, modrá obloha, ale stále není moc teplo.
Odjíždíme ve čtvrt na deset. Cesta vede po vrcholu protipovodňové hráze, takže studený protivítr se do nás pěkně opírá. Jedu dost pomalu. Mám strach, aby šroub vydržel. Zatím to ale vypadá celkem dobře. Šárka jede pro jistotu za mnou a sleduje, jak se kolečko chová.
Chceme se ve Forstu stavit v OBI a koupit ještě nějaký vhodný šroub do zásoby (a klidně i pilku na železo), abychom měli jistotu, že dojedeme do dalšího města, kde nám zítra snad vyrobí novou osu.
Po jedné z krátkých zastávek zjišťuji, že mi nefunguje přehazovačka. Na větší pastorky řadí bez problému, ale zpátky na malé to nejde. To snad ne, co má zas tohle znamenat...?! Uf, naštěstí bylo jen lanko zaseknuté mezi rám a stojánek. Důsledek hry našich miláčků. Kolikrát denně jim říkáme, že na kola nemají sahat?! No nic, hlavně, že to nebylo nic vážného.
Přijíždíme do Forstu. Znovu bez valného zájmu míjíme růžové zahrady. Jednak nás odrazuje vstupné, jednak máme hlavy plné jiných starostí. Míříme k OBI. Bohužel zbytečně. Nepočítali jsme s faktem, se kterým se v Německu budeme setkávat stále. V neděli se prostě nedělá. Všechny obchody jsou zavřené - včetně OBI.
Hm, tak co teď? Pokračovat na šroubu minimálně dalších třicet pět kilometrů do Gubenu se nám moc nechce... Odkládáme rozhodnutí na později. Prozatím hledáme nějaké potraviny. Marně. Vše je zavřené. Teprve u Lidlu mají alespoň otevřenou pekárnu. To nám bude stačit.
Cestou jsme si všimli ukazatele s nápisem Campplatz Zum Kuckuck. Po krátké poradě měníme plány. Odpoledne a noc strávíme v kempu a zítra zkusíme štěstí v jednom ze zdejších zámečnictví. Ztratíme tím sice další den, ale bude to nejjistější. Raději se ještě ptám nějaké paní, jestli je kemp otevřený. Prý ano. Pro pořádek se ptám ještě po řemeslníkovi se soustruhem, ale výsledek je stejný jako celý včerejší den. No nic, tak snad až zítra...
Míříme do kempu. Podle paní to měly být tři kilometry, ale nakonec jsme jich ujeli šest... Do vesnice Groß Jamno naštěstí vede podél hlavního tahu pohodlná cyklostezka. Zato za vsí začíná místní specialita - dlažba. Jedu krokem a každou nerovnost prožívám se zatnutými zuby. Kolečko naštěstí mělo větší výdrž než já, takže nakonec brzdíme u jezírka uprostřed borového lesa - přímo před vstupem do kempu. Okamžitě se nás ujímá správce a provádí nás areálem. Stan si můžeme postavit, kde chceme. Přístřešek s lavičkami i sprchy bez žetonů jsou nám k dispozici. Jediné, co z něj zatím nevypadlo, je cena. Toho se trochu bojíme. Naštěstí zbytečně. Noc nás stála 10 €...
Kemp je malý, tichý a zřejmě funguje spíš jako chatová osada. Jsme tu jediní se stanem (během odpoledne přijedou ještě dva cykloturisté). Stojí tu několik karavanů obestavěných všelijakými přístěnky z různých materiálů. Soudě podle mechu, kterým jsou místy obrostlé, tu stojí asi celoročně. Uvnitř je vidět ledničky, pračky a další spotřebiče.
Sotva jsme postavili stan, přichází znovu správce, aby se poptal, jestli něco nepotřebujeme. Působí to kupodivu spíš mile než vlezle. Chvíli si povídáme o naší cestě a řeč samozřejmě přijde i na náš pochroumaný vozík. Chlapík se rozloučí a po chvíli se vrací s kopií mapy města a zakresluje do ní polohu zámečnictví a cykloservisů. (Zbytečně, už je všechny známe.) Mapu si přesto bereme a děkujeme. Za čtvrt hodiny je znovu zpátky s krabicí šroubů. Jestli by se nám prý nějaký nehodil... (Jasně, že nehodil. Všechny jsou krátké, nebo tenké.) Během odpoledne přichází ještě jednou, aby nám nabídl odvoz. Ráno prý do Forstu poveze manželku a rád vezme někoho z nás i s porouchaným kolečkem k zámečnictví. S díky odmítáme. Bude lepší, když budeme mít s sebou celý vozík. Navíc bychom pak rádi pokračovali dál - opačným směrem. Jeho upřímná snaha pomoci nám ale udělala radost.
Šárka vaří rýži k obědu a já jdu zatím s kluky na prolézačky a pískoviště. Zdá se, že dnešní den zatím považují za velmi vydařený... Po obědě je jdu vykoupat a Šárka zahajuje "velké prádlo". Pak si dáváme sprchu také. Paráda. (Rozhodně ty noclehy v kempu mají své výhody.) Odpolední pohodu završujeme dalším pobytem na pískovišti. Kluci staví silnice, my popíjíme kafe z plecháčků a vyhříváme se na sluníčku. Rekreace... (Jen kdyby se mi stále nehonilo hlavou, jak zítra dopadneme ve Forstu s tou osou.)
Okolo sedmé se vracíme ke stanu a zaháníme kluky do spacáků. Usnuli už před osmou! Zabalil jsem všechno, co šlo, abychom se zítra příliš nezdržovali. Pak už jen sedíme na lavičce a díváme se, jak se stmívá. Dnes si i zapaluji dýmku, aby pohoda byla úplná. Když vyhasla a komáři začali štípat víc, než nám bylo milé, zalezli jsme do spacáků také. V kempu už je jako po vymření.

6. den (61 km)
Vstáváme po sedmé hodině. Ještě je chladno, ale den bude slunečný a horký. Rychle balíme, zatímco kluci spí jak dudci. V osm i oni vylézají z pelechu a snídají housky. My jen sušenky a čokoládu, protože nemáme pečivo. (Jak to? Vždyť jsme ho včera kupovali, ne?!) Nevaříme ani čaj. Spěcháme.
V devět opouštíme kemp, který se teprve probouzí, a za malou chvíli už zastavujeme před zámečnictvím Budack. (Tuhle část Forstu už znám jako své boty.) Okolo haly je tentokrát živo. Oslovuji prvního muže, který mi přišel do cesty, a spouštím obehranou písničku o zlomené ose. (V tu chvíli netuším, že mluvím se šéfem.) Zběžně si osu prohlédne, vyžádá si i druhou jako vzor a ptá se, jestli to chceme vyrobit na počkání. Téměř slyším zadunění, jak mi konečně spadl balvan ze srdce... Jasně, že chceme! A objednávám pro jistotu hned dvě... Ještě nám nabízí, že můžeme počkat v místnosti určené pro klienty. S díky odmítáme. Venku je docela hezky a kluci si právě začali vzorně hrát s autíčky.
Po dvou hodinách jsou osy hotové. Zbývá poslední maličkost - zaplatit. Následuji šéfa do kanceláře, kde ještě stačím zaregistrovat, jak sekretářce říká, aby započítala jen materiál, a pak už jen s napětím sleduji displej její kalkulačky. Ťuk, ťuk, ťuk - 48 €, prosím. Uf. Tak za tuhle cenu už doufám osy něco vydrží... Významná část našich finančních rezerv je pryč. Přesto ale cítím spíš úlevu. Konečně můžeme pokračovat v cestě. Jsme zase ve hře... Ještě si jdu obě osy namontovat do dílny, přejíždíme k Lidlu dokoupit potraviny a pak už konečně naposled projíždíme Forstem zpět k Nise.
Cesta vede většinou po hrázi, všude kolem se rozprostírá úplná rovina, sem tam poskytuje stín nějaký lesík. V Polsku tradičně liduprázdná divočina. S každým šlápnutím do pedálů se mi lepší nálada a postupně opadává napětí posledních dvou dnů. Cesta mě dnes baví daleko víc. Asi o půl druhé zastavujeme na oběd. Je to malá hostina. Čerstvé housky s máslem, jogurt a nektarinky. Chybí snad jen káva. V týmu vládne všeobecný optimismus.
Po krátké siestě pokračujeme s chutí dál. Cestu místy zpestřují trosky mostů přes Nisu. Už je ani nepočítáme. Občas potkáváme cyklisty cestující „natěžko". Národnost se dá snadno rozeznat. Pokud mají brašny Ortlieb, jsou to Němci. Pokud mají jiné brašny, jsou to Poláci. Čechy jsme v tomto úseku nepotkali žádné. Kluci jsou nevídaně hodní (a není to jen tím, že si Kuba před Gubenem zdříml...).
Gubenem projíždíme dík dokonalému značení hladce. Je to převážně průmyslové město, ale mrňavé centrum je upravené a sympatické. Dali jsme si krátkou přestávku, během které jsem v informacích vyzvedl hrst obrázkových letáků a map, aby si kluci měli cestou co prohlížet. Docela to zabralo. (Zejména mapy měly úspěch. Jája v nich Kubovi dlouhé kilometry ukazoval, kudy pojedeme a co cestou uvidíme. A vůbec nevadilo, že mapa zobrazuje území padesát kilometrů odsud...)
Za Gubenem začalo pěkně připalovat sluníčko. Blížíme se k zatopeným pískovnám u vesnice Bresinchen a začínáme si pohrávat s myšlenkou, že bychom zbytek dne strávili koupáním a pak přespali v kempu, který by tam měl být. Dopolední euforii totiž postupně vystřídal úplný útlum. Morálka je na nule. (Je to podobný stav, jaký jsem míval na vysoké škole po složené zkoušce.) Kemp u jezera skutečně nacházíme. Vypadá celkem pěkně, ale kromě jednoho obytného automobilu je úplně prázdný a nikde není vidět živá duše. Natož správce. Zato jsme objevili ceník a zjistili, že za jedinou noc bychom tu nechali 21 €! To v nás přece jen budí zbytky cestovatelské hrdosti a nocleh v kempu zavrhujeme. Před umývárnou pouze doplňujeme všechny lahve vodou a přesunujeme se k vedlejšímu jezeru. Koupel totiž rozhodně vynechat nemíníme.
Voda je čistá a teplá (možná až moc), koupání příjemné, jen velké množství střepů a dalších odpadků v písčité pláži se nám nelíbilo. Zhruba po hodině znovu oblékáme propocená trika a vyrážíme dál. Pomalu musíme hledat místo na spaní. Šanci tušíme v borovém lese zhruba 1,5 km před soutokem Nisy a Odry. Po chvíli hledání skutečně nacházíme slušné místo. Stavíme stan, vaříme. Život nám ztrpčuje neuvěřitelné množství komárů a Kuba, který si sáhl na horký vařič a teď ječí jak na lesy. (Jestli ho někdo uslyší, pošle na nás rovnou policii...) Jája mu pomáhá máchat spálený prst v plecháčku s vodou a my se zatím snažíme připravit vše na spaní, než nás komáři sežerou zaživa.
Ani jsme si nevšimli, kdy Kuba přestal řvát. A to byla chyba. (Obvykle to totiž znamená, že je plně zaujat přípravou nějaké další katastrofy.) Za pár minut už Jája hlásí: "Kuba vylil vodu z té růžové lahvičky..." Myslel jsem, že mě trefí šlak! Kuba vylil do mechu téměř půl litru naší kvalitní slivovice pro zdravotní účely! (V prvním návalu vzteku jsem měl chuť ho jednak uškrtit, jednak začít okamžitě ždímat mech. Na tvrdý alkohol si moc nepotrpím, ale ten večer jsem byl odhodlán při první příležitosti přejet do Polska a koupit první láhev, která mi přijde do cesty... Nakonec jsme to neudělali a střevní problémy se nám naštěstí vyhnuly. Od toho dne ale bylo jasné, že Kuba už zvládne otevřít uzávěr na PET lahvi, čímž se mu otevírá zcela nový prostor pro další diverzní akce.)
Večeři už raději jíme ve stanu. O půl desáté oba kluci spí a my se ukládáme ke spánku také. Je vedro, okolo stanu piští komáři a smrdí slivovice...

7. den (93 km)
Noc stála za to. Kubu večer (navzdory repelentu) hodně poštípali komáři, takže se neustále škrábal a kňoural. Mezi třetí a čtvrtou hodinou byl vzhůru úplně a nevěděl co chce. Jestli maminku, tatínka, nebo jít ze stanu (Což mu maminka ani tatínek samozřejmě nechtěli dovolit). Za svítání usnul, ale ve čtvrt na sedm už jsme stejně zase vzhůru... Za neustávajícího pištění komárů rychle balíme a opouštíme tenhle prokletý les. Posnídáme někde u soutoku Odry a Nisy.
Nalézt ale místo, odkud bychom měli přímý výhled na soutok, se nám nepodařilo. Nakonec zastavujeme u domku, na němž se na světelné tabuli zobrazuje aktuální průtok vody v řece. A ten je už od pohledu impozantní. Nevídaná masa vody se nekompromisně šine k moři.
Sotva jsme vybalili vařič, přijel děda s kosou a začal dva metry od nás sekat trávu. A než jsme nasbírali pár klacíků do vařiče, přijel náklaďáček, ze kterého vyskákalo několik mladíků s křovinořezy... No tak to snad ne?! Znechuceně cpeme vařič zpět do brašny a přesunujeme se na klidnější místo o kilometr dál. Konečně jsme posnídali. Jája přitom vysypal granulovaný čaj a já si od nějaké jiskry propálil nové kraťasy. (To těm pohromám nebude nikdy konec?) Ve chvíli, kdy k nám dorazily na kole dvě babky s rybářskými pruty, sedáme na kola a konečně vyjíždíme. Už je zase pořádné horko.
Po hrázích kolem Odry pokračujeme až do města Eisenhüttenstadt. Přes most vjíždíme přímo do centra, ale nezdržujeme se. Zastavujeme až téměř za městem u jakési polorozbořené továrny na břehu Odry. Vypadá to, že dostala své ještě za války a pak už se nikdo nenamáhal s její rekonstrukcí. Na břehu si chvíli prohlížíme stromy ohlodané od bobrů a vidíme také první remorkér projíždějící po řece.
Vítr nám dnes fouká do zad. Bez větší námahy se nám daří udržovat rychlost okolo 22 km/h, takže i s krátkou zastávkou v Lossowě, kde doplňujeme vodu, jsme za chvíli ve Frankfurtu nad Odrou. Cyklotrasa nás dovedla přímo do parku na nábřeží se zajímavým dětským hřištěm - i když, pravda, trochu omšelým. Kluci byli z prolézaček sestavených z velkých dřevěných beden nadšení. Strávili jsme tam určitě alespoň hodinu. Pak se nějakou dobu motáme po nábřeží, kde nám cestu zpestřuje poměrně hrubá dlažba a nepříliš dobré značení.
Za Frankfurtem nás čeká úmorný úsek podél hlavní silnice do Lebusu. Je horko, i vítr se někam vytratil. Slibujeme klukům i sobě zmrzlinu (a doufáme, že tam nějakou budou prodávat). Štěstí se na nás usmálo na samém konci městečka, kde objevujeme vcelku příjemnou hospůdku. Klukům kupujeme slíbenou zmrzlinu, sami si nakonec raději dáváme radlera. Chvilku si ještě povídáme s několika důchodkyněmi, které se přišly podívat na naše kluky, a příjemně osvěženi vyrážíme do poslední etapy. Na chvíli jsme ještě zaváhali u cedule s nápisem Campplatz - 500 m, ale nakonec pokračujeme dál.
Máme v plánu ještě kousek ujet a přespat u odpočívadla v lese, který je vyznačen na mapě. Jenže ouha. Po deseti kilometrech mezi loukami a poli míjíme „náš lesík" zatopený vodou a hustě zarostlý křovím. A odpočívadlo nikde... Je to skutečně ono? Nepřejeli jsme to? Kdepak. Už několik kilometrů jsme žádné vhodné místo neviděli a podle mapy ještě dlouho neuvidíme. A večer se blíží... Tak co teď? Ve vesnici Gorgast asi deset kilometrů odsud by měl být kemp. Poženeme se tam? Nakonec rozhodlo, že Kuba ve vozíku právě usnul. A Jája by to mohl ještě chvíli vydržet.
Míříme po úzké silničce směrem, kde tušíme Gorgast. Naštěstí je to správný směr. Vesnici jsme našli a po několika dotazech i kemp, který stojí samozřejmě na opačném konci. (Byl nejvyšší čas, už toho dnes začínáme mít dost...) Vypadá to, že majitelé postupně skupují okolní zahrádky, a tak kemp pomalu rozšiřují. Ubytovali nás na jedné takové parcele obklopené živým plotem. Máme ji celou pro sebe. Stavíme stan a jdeme do sprch. Chvíli zkoumáme systém sprchových žetonů a pak už Šárka mizí v kabince i s oběma kluky. Vhodil jsem jim do správné krabičky žeton a hned vedle druhý pro sebe. Vběhl jsem rychle do sprchy, kde jsem málem upadl překvapením. Sprcha byla dětská! Sprchová ružice je napevno přišroubována asi metr nad zemí a voda už teče! Dlouho jsem neváhal a osprchoval se vkleče... To tedy zase byla komedie!
Po příjemné koupeli začíná Šárka vařit a já jdu zatím s kluky na prolézačky. Přijíždí tři mladí Češi (jeden mladík a dvě dívky). Prohodili jsme spolu několik vět, ale jinak se zdá, že celkem nemají zájem se s námi příliš vybavovat. No nic, stejně jdeme večeřet.
Po večeři Šárka tradičně uspává kluky a já zatím dopisuji deník. Sotva zapadlo slunce, přihnali se opět komáři. (Na tuhle cestu jsme si koupili nový repelent, ale bohužel jsme ho už nestihli vyzkoušet. A to byla chyba. Komáři si z něj vůbec nic nedělají a hlasitě se nám chechtají.) Sotva ve stanu vše utichlo, mizím uvnitř také a rychle usínám.

(1. část, 2. část, 3. část, 4.část)

Fotogalerie

27.11.2013 vložil/a: Santi
karma článku: 6.05
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Dva dny za městem

Cestování
Mám dva dny sám pro sebe. Vůbec neváhám, jak s nimi naložím. Je to jasné, pojedu na kole. A tentokrát úplně sám. Kam? Na tom vůbec nesejde…
19.03.2019
Santi
(6.84)

Polsko 2014 - 4.část

Cestování
13. den (28 km, Jája 20 km)Neměli jsme nastavený budík a vstáváme dost pozdě - skoro v devět. Ono to ale zas tolik nevadí. K autu to máme…
14.01.2018
Santi
(4.52)

Polsko 2014 - 3.část

Cestování
8. den (52 km, Jája 27 km)O půlnoci nás probudil liják a od té doby pršelo až do sedmi ráno. Jakmile déšť ustal, vstáváme. Obloha je…
08.01.2018
Santi
(4.23)
PR

Možnosti odstraňování chloupků u mužů

 ()
Závodní cyklistika vyžaduje poctivou přípravu před každým závodem. Často k tomu patří i odstraňování chloupků, které má několik důvodů a nejlépe by vám je vysvětlili samotní sportovci. Jaké ale mají muži cyklisti možnosti odstraňování chloupků na těle?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

183 cyklistů (15 přihlášených)

První dobrodružství v sedle

Asi málokdo dokáže zapomenout na své první větší cyklistické dobrodružství. I já si to své velmi dobře…
JohnyB | 16.05.2019

Cesta z města (ba i z vesnice) aneb West Highland Way romantiky zbavená

Před několika lety jsem byla se svojí maminkou na poznávacím (a velmi drahém) zájezdu do Skotska. Za čtyři…
Ifča | 12.05.2019

Vietnam na kole 2019

Vybrat destinací na další dovolenou byl boj. Nejprve jsem chtěl do Arménie, pak mi psal známý, jestli bych…
RendaStr | 06.05.2019