reklama

Dva dny za městem – Do Poličky na medovník

Nad Helvíkovem
Nad Helvíkovem
Foto: Autor

Loňská dvoudenní cyklovýprava mě nadchla tak, že jsem byl rozhodnut si ji zopakovat i letos. I když to nebylo úplně jednoduché, nakonec se podařilo najít i potřebné volno na samém konci srpna.

V noci před startem přešla studená fronta, která v jinak horkém létě přinesla citelné ochlazení a hlavně déšť. A tak ráno hledím z okna na šedou oblohu a dešťové kapky dopadající do kaluží před domem. Mé odhodlání je na nule. Podle radaru by ale mělo přestat pršet, a tak čekám. Před polednem déšť opravdu konečně ustal a zbyla jenom zima a mokro. Když sedám na kolo, musím odhodlání předstírat i sám před sebou. Ale vím, že kdybych zůstal doma, hned tak bych si to neodpustil. A tak začínám ukrajovat první kilometry po cyklostezce proti proudu Tiché Orlice. V tomhle počasí je neobvykle opuštěná, jinak je tu celou sezónu pořádný nával. Postupně se zahřívám a nálada se zlepšuje.

V Ústí nad Orlicí už z dálky slyším pouťový hluk. Copak se to asi děje? Aha, dnes se jedou závody do vrchu. Za chvíli už tlačím kolo v davu návštěvníků a snažím se dostat okolo startu na druhou stranu toho zmatku, aniž bych někomu přejel nohy. Musím říct, že lidé mi to moc neusnadňují. Nakonec jsem ale z mumraje šťastně vyvázl a mohu zase do sedla. O dva kilometry dál zastavuju před vietnamskou večerkou na něco sladkého a kofolu. Sladké je prý dobré na nervy. Ani mi nevadí, že koláč je určitě včerejší. Nejmíň.

V České Třebové začínám na nerovnostech slýchat nějaký cizí zvuk od zadního kola. Nakonec mi to nedá, zastavím a začnu pátrat po zdroji. Á, tady to máme. Povolil se šroub upevňující nosič ke kolu. Vyndat nářadí a za pár vteřin je po problému. Doufám, že další závady mě nečekají. To se ovšem pletu.

Za Třebovou už to tak dobře neznám, takže cesta se zdá zajímavější. Taky se začínají protrhávat mraky a občas se dokonce ukáže sluníčko. Spolu s tím se zlepšuje i moje nálada. Jsem konečně na cestě. Na chvíli zastavuju u rybníka Hvězda. Ulovil jsem blízkou kešku a pak se chvíli nahřívám na sluníčku. Sleduju mraky táhnoucí nad hladinou. Dlouho ale v klidu nevydržím. Vyrazil jsem pozdě a chtěl bych ještě kus ujet.

Asi půl kilometru musím po hlavní silnici. Provoz není moc silný, ale ani tak to není nic příjemného. S dětmi bych tudy určitě nejel, ale dnes se nedá nic dělat. V Semaníně s ulehčením sjíždím na vedlejší cestu, která vede přes vesnici. Míjím místní kostelík, sjíždím k Třebovce a začínám ukrajovat první metry ze stoupání do Helvíkova. Asi po třech kilometrech jsem konečně na místě, slézám z kola a usazuji se na lavičce v nějakém altánu. Žvýkám svačinu a sleduju, co se děje kolem. Stručně řečeno vůbec nic. Ves je jako po vymření, nikde nikdo, ticho. Působí to skoro depresivně. Kdo ví, kolik tu vůbec žije stálých obyvatel...

Za vsí mizí asfalt a nahrazuje ho polní cesta. Stále stoupá a občas je na ní dost kamenů. Moc dobře se po ní nejede. Naštěstí místní vyjezdili koleje v louce podél cesty. Rád je využívám. Slunce se občas schovává za mraky, fouká dost studený vítr, ale zato je odsud pěkný výhled do krajiny. Na chviličku jsem zastavil, ale zima mě brzy opět nutí k pohybu.

V lese jsem se dokodrcal až na pěknou šotolinovou cestu po hraně mladějovského hřbetu. Nefouká tu, ale k zimě se přidává vlhko. A tak se radši moc nerozhlížím a šlapu. Před Mladějovským vrchem jsem se vrátil na červenou turistickou značku a asi to nebyl právě nejlepší nápad. Kořeny, kameny a jako bonus mokrá tráva... Kolo mi naštěstí sklouzlo jen jednou a s trochou štěstí jsem to ustál.

Dorazil jsem k silnici u Dětřichovické hájenky. Na další úsek jsem se těšil a rozhodně mě nezklamal. Několikrát jsem tu byl na vandru a vždycky jsem si říkal, že by bylo fajn si to tu někdy projet na kole. Tak tedy dnes. Od silnice pokračuje luxusní šotolinová cesta, která se vine nad strmým srázem bukovým lesem. Někde pod tou strání vedou koleje mladějovské úzkorozchodné železnice.

Od devatenáctého století se tu těžil lupek, který se využíval k výrobě šamotu, a také nepříliš kvalitní uhlí. Aby se usnadnila přeprava, byla po první světové válce postavena úzkorozchodná drážka, která fungovala až do roku 1991. Po celou dobu provozu na ní sloužily parní lokomotivy a slouží dodnes. I když už pouze k výletním jízdám o víkendech.

Musím dávat pozor, abych se pro samé kochání někde nerozmázl ve štěrku. Udělal jsem si i malou zajížďku k rozhledně na Strážném vrchu. Byl jsem tu už několikrát, ale dnes je opravdu pěkný výhled na Orlické hory. Navíc jsem tu úplně sám. Nějakou dobu se rozhlížím, ale odpoledne ubíhá a taky se do mě znovu dala zima. Napadá mě, jaká asi bude noc.

Kousek se vracím a přejíždím na červenou značku, po které to ještě pár kilometrů docela pěkně ubíhá. Pak se šotolina stáčí z kopce na Koclířov a já musím vzít zavděk lesní cestou. Občas se mění v zarůstající pěšinu a asi dvakrát objíždím velké bahniště. Naštěstí je pořád ještě dobře sjízdná i na mém kole. Okolo cesty je k vidění množství dolíků. To se časem propadly staré štoly, celé území je poddolované. Kousek pod vysílačem v protisměru vyrazil z mlází nějaký kolega na horském kole. Sotva jsme si vyměnili „Ahoj" a byl zase fuč. Byl to zároveň poslední cyklista, kterého jsem do večera potkal.

Jak se tak blížím k hřebečskému tunelu, začíná mi vrtat hlavou možnost, že bych se stavil na nějaké občerstvení v místním motorestu. Jenže mám dojem, že tam měli nějakou prapodivnou otevírací dobu. Jak ono to bylo? Ještě poslední sjezd na parkoviště a... už z dálky vidím, že mám smůlu. Jasně. O víkendu mají zavřeno. No nic, trochu jsem s tím počítal, takže zklamání není veliké. Místo do hospody se přesouvám na vyhlídku, kde se kochám pohledem na Moravskou Třebovou a okolní kopce.

Začíná se připozdívat. Chtěl bych sice ještě dojet za Hradec nad Svitavou, ale nebylo by od věci někde pro jistotu nabrat vodu. Jenže v Hřebči je jak po vymření. Teprve u poslední chalupy v Kamenné Horce se na mě usmálo štěstí. Na zahrádce sedí rodinka a něco griluje. Ochotně mi doplňují vodu do lahví a vyptávají se na mou cestu. Vyprávím, odpovídám, jen okolo místa noclehu ze zvyku trochu mlžím. Ale nakonec - vždyť sám nevím, kde nakonec hlavu složím...

Ještě chvíli pokračuju po hřebeni. Cesta po lesní asfaltce příjemně odsýpá. Někde vlevo ode mne se skrývá kóta Roh a pak už se stáčím k západu a začínám klesat pěkným údolíčkem do Skleného. Jednu chvíli jsem měl pocit, jako by mi házelo zadní kolo, ale pak už byl asfalt rozbitější a zmizelo to. Lehkomyslně jsem to připsal na vrub roletě, po které jedu, a dál to neřešil. Asi naštěstí. Kdybych znal pravou příčinu, nejspíš by mi to poněkud zkazilo náladu.

Cvičně se rozhlížím po nějakém místě na spaní, ale zatím marně. Zato jsem vypozoroval zajímavou zákonitost. Jakmile se mi nějaké místečko začne líbit, určitě stojí v těsné blízkosti posed. A o podobný typ nočního vzrušení rozhodně nestojím.

Když projíždím Hradcem nad Svitavou, slunce téměř zapadá a já už toho mám plné kecky. V nohou mám od poledne, kdy jsem vyrážel, sedmdesát kilometrů bez větších zastávek. Naštěstí už je přede mnou lesík, který jsem pro dnešek vytipoval k noclehu. Zamířil jsem k závětrné straně, abych se zbavil protivného studeného větru, a našel skryté místo, kam by mohlo ráno při troše štěstí svítit sluníčko.
Zavěšuji mezi stromy hamaku a na ní zateplení vlastní výroby. Během parného léta v pohodě stačilo, ale teď se trochu bojím, jak se osvědčí při nižších teplotách. V noci má být okolo pěti stupňů. Kvůli tomu s sebou taky vleču třísezónní spacák. Mezi zateplení a hamaku cpu pár přebytečných svršků a taky kousek karimatky, na kterém jinak sedím. Snad to bude stačit. Jako poslední napínám nad hamaku i plachtu. Ani ne kvůli dešti, spíš jako závětří. I tady totiž studeně táhne.

Večeře je vlastně taky pokus. Poprvé v „ostrém režimu" používám liháček Esbit a stojánek vlastní výroby. Obojí k mé spokojenosti funguje na výbornou. Nasycen ještě vytahuju plechovku piva a nacpávám dýmku. Chvil, kdy bych měl na dýmku hodinu dokonalého klidu, jinak během roku moc není, proto ji s sebou beru na takovéhle akce. Nechávám v liháčku dohořet zbytek paliva, občas si nad ním nahřívám ruce a nechávám myšlenky, ať se rozbíhají dle libosti. Nad hřebečským hřbetem vychází měsíc. Obrovský a rudý. Vyfotil bych ho, ale na to není telefon moc vhodný nástroj. Tak se raději jen dívám.

Dýmka dohasla, pivo jsem dopil, měsíc dostal svou přirozenou barvu a je stále větší zima. Už na nic nečekám a zalézám do spacáku.

V noci jsem musel jednou vylézt a zjistil jsem, že je opravdu slušná kosa. Mně je ale naštěstí ve spacáku teploučko. Podruhé se budím chvíli před východem slunce. Místo jsem vybral opravdu dobře. Mezi stromy mám dokonalý výhled na hřbet, ze kterého jsem včera přijel, ale hlavně na oblohu, která se začíná barvit do oranžova. Otáčím se na bok, abych na to divadlo lépe viděl, a říkám si, že počkám na východ slunce a pak se začnu pomalu sbírat taky. Ale chyba lávky. Než jsem zahlédl první paprsek, byl jsem znovu v limbu a probudil se až v devět. To už slunce stálo vysoko na obloze.

Pár minut jsem si ještě poležel a pak už konečně vylézám ze spacáku. Uvařil jsem si hustou polévku, skoro půl litru čaje a ještě mi zbyla voda i na kafe. Vedro zrovna není, ale jasná obloha dává tušit, že během dne bude tepleji. Chvíli po desáté hodině mám sbaleno a můžu vyrazit. Nechce se mi znovu přenášet kolo k silnici přes vývraty a ostružiní jako večer, a tak to raději beru po okraji zoraného pole. Ještěže už je docela sucho.

Celkem rychle jsem prosvištěl Radiměří a pak už se slušně zahřívám v serpentinách na Poličský vrch. Nahoře si dávám krátkou pauzu, abych si mohl z nohou sundat návleky. Sluníčko začíná hřát. Větrovku jsem si nechal, pojedu teď nějakou dobu z kopce.

Během sjezdu přes Pomezí k Poličce dumám o všem možném a cesta rychle ubíhá. Zase to přerovnávání zasutých vzpomínek a myšlenek. Taky mě ale začíná honit mlsná. Opravdu bych si dal dobré kafe. A k němu něco... no, třeba medovník. Tahle přízemní tužba se, potvora, neustále vrací. Asi s tím budu muset v Poličce něco udělat...

Přijel jsem do Poličky a propletl se bočními uličkami až na náměstí, které jsem rovnou celé objel. Dnes mě nezajímá věž Bohuslava Martinů, hledám něco jiného. Á, tady máme cukrárnu.
„Dobrý den, máte prosím medovník?"
„Ano, máme."
„Tak prosím jedno presso a jeden medovník. Jen si skočím zamknout kolo a hned jsem zpátky"
Jó, radost na cestách může mít různé podoby. Sedím u těch dobrot v cukrárně s milou obsluhou a vůbec nic mi v té chvíli nechybí.

Spokojen opouštím město a pokračuji nepříjemným provozem přes Kamenec u Poličky. Nu, nechtělo se mi po polní cestě, tak tohle mám za to. V Oldříši už takový provoz není, jen ta cesta mi začíná připadat jednotvárná a vesnice nekonečná. V Borové u Poličky si proto dávám na chvíli pauzu. Sedím na obrubníku a cítím, jak se energie vrací. Mapy už studovat nemusím. Už jsem tudy jel (a zabloudil) a věřím, že dnes už to trefím bez problémů. Tak si pár minut jen tak existuju.
V kopci za Borovou už se zase pěkně zahřívám. Větrovka se definitivně stěhuje pod gumicuk na bagáži. Vím, že nejprudší je začátek a pak už se to začne pomalu rovnat. Za chvíli jsem v lese a začínám si užívat dlouhého sjezdu k Proseči. Jak se tak blížím k Pasekám, padne mi do oka rozhledna Terezka, na které jsem ještě nebyl. Dnes je vhodná příležitost. Sjíždím na louku pod rozhlednou, kupuju od slečny v pokladně lístek a v příští minutě už dusám po schodech do výšky pětadvaceti metrů na vyhlídkovou plošinu. A že je to pěkná vyhlídka. Orlické hory, Krkonoše, dokonce i obláček dýmu z chvaletické elektrárny mám jako na dlani.
Ještě kousek svezení z kopce a vítá mě Proseč - Mekka českých dýmkařů. V muzeu jsem byl loni, dnes jsem se jen zašel podívat do infocentra na vybrané kousky z produkce zdejší firmy BPK. Rychlý přejezd přes náměstí a už sedím v předzahrádce místní hospody. V břiše mě za chvíli hřeje oběd a já se začínám těšit na následující etapu, která povede převážně z kopce.

V dobrém rozmaru sedám znovu na kolo a vyrážím směr Budislav. Za náměstím je krásný nový hladký asfalt... A je to tu zas! Hází mi zadní kolo. A jak! Teď už to rozhodně neokecám. Brzdím, slézám a ani moc nemusím pátrat po příčině. Na zadním plášti je nepřehlédnutelná boule. Chvíli na sebe beze slova nevraživě civíme a pak už se začínají rozbíhat další myšlenky. Náhradní plášť tu nemám a asi ho tu teď ani neseženu. Pokud se odsud nedostanu vlastními silami, musel by pro mě někdo těch zbývajících třicet kilometrů přijet... Tak to ne! To je až poslední možnost.

Snížil jsem tlak v zadním kole, jak to jenom bylo možné. Boule trochu splaskla. Zkusím to opatrně dojet. Pokračuju po silnici přes lesy na Budislav, ale bezstarostná jízda je pryč. Snažím se vybírat ideální stopu a intenzivně prožívám každou nerovnost, kterou musím projet.

Za Chotovicemi jsem se definitivně přehoupl přes poslední hřbítek a začíná sjezd do Cerekvice. Jak já se na něj těšil! Teď si ale pečlivě hlídám cestu i rychlost a děsí mě představa, že to plášť nevydrží a někde se rozmáznu. I když... kilometry pomalu přibývají a nic se neděje. Jedu dál pomalu, ale postupně si zvykám. Když se nic nestalo ani na poměrně kamenité cestě za Sárovcem, věřím, že už to dojedu.

Udělal jsem si povinnou zastávku u rybníka Chobot a chvíli poseděl na hrázi. Díval jsem se na vodu a mraky a bylo to vlastně takové rozloučení s cestou. Zbývající kilometry už jsem dojel bezpečně po cyklostezce.
I když to včera ráno tak nevypadalo, užil jsem si krásné dva dny na cestě a ujel celkem sto čtyřicet pět kilometrů.

Fotogalerie

31.08.2019 vložil/a: Santi
karma článku: 4.03
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Dva dny za městem

Cestování
Mám dva dny sám pro sebe. Vůbec neváhám, jak s nimi naložím. Je to jasné, pojedu na kole. A tentokrát úplně sám. Kam? Na tom vůbec nesejde…
19.03.2019
Santi
(6.87)

Polsko 2014 - 4.část

Cestování
13. den (28 km, Jája 20 km)Neměli jsme nastavený budík a vstáváme dost pozdě - skoro v devět. Ono to ale zas tolik nevadí. K autu to máme…
14.01.2018
Santi
(4.53)

Polsko 2014 - 3.část

Cestování
8. den (52 km, Jája 27 km)O půlnoci nás probudil liják a od té doby pršelo až do sedmi ráno. Jakmile déšť ustal, vstáváme. Obloha je…
08.01.2018
Santi
(4.24)
PR

Cyklistika na oblíbených ostrovech ve Středozemí

 ()
Aktivní pobyt dává nový směr dovolené. Ostrovy ve Středomoří nabízejí mnoho typů terénů v nádherné krajině. Hlavně mimo letní sezónu si to tu na kole naprosto užijete bez turistů a za doprovodu příjemného počasí. Víte, kolik toho stihnete a uvidíte za jeden celý den? Vybrali jsme pro vás destinace, které rozhodně stojí za to, abyste sem na kolo vyrazili.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

164 cyklistů (6 přihlášených)

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 4 - Koráb, Doubrava

Panuje horké letní odpoledne, potí se mi záda v autě, potí se silnice pod autem a určitě se pěkně opotil i…
JohnyB | 18.09.2019

Znova ve Vysokých Tatrách na kole i pěšky 2019

Stejné výchozí místo jako vloni, ne že bychom neradi objevovali nové lokality, ale když se nám někde líbí,…
HMS | 02.09.2019

Miladatlon 2019 - skoro na bedně

Oproti loňsku jsem letos moc závodů nestihl, triatlonů bylo jen pár a zatím žádný kvadriatlon. Zkoušet…
Jrr | 01.09.2019