reklama

Polsko 2014 - 4.část

Duha nad jezerem Dybrzk
Duha nad jezerem Dybrzk
Foto: Autor

13. den (28 km, Jája 20 km)
Neměli jsme nastavený budík a vstáváme dost pozdě - skoro v devět. Ono to ale zas tolik nevadí. K autu to máme nějakých sto třicet kilometrů vzdušnou čarou a času dostatek. Na modré obloze se opět začínají objevovat osamocené černé mraky a stále hodně fouká. Odjíždíme až v jedenáct. Ve vsi zastavujeme u obchodu, a než Šárka nakoupila, spadlo mi naložené kolo. Bohužel to nevydržela plastová výztuha v řidítkové brašně, ale pořád je to lepší, než kdyby to odnesl foťák. To by mi asi dokázalo poněkud pokazit den...
Za Lupawou musíme zase chvíli po silnici druhé třídy. Naštěstí souběžně s ní budují novou cyklostezku. Drze pokračujeme po ní. Po chvíli už kličkujeme mezi dělníky, ale kupodivu se na nás všichni přívětivě šklebí a nezdá se, že by nám někdo chtěl vynadat.
V Malczkowě nás dostihla krátká přeháňka. Přečkali jsme ji pod stromy, takže jsme ani nemuseli vyndávat pláštěnky. Pak opět odbočujeme na vedlejší silnici. Podle mapy má být zpevněná a bohužel je to pravda. Povrch tvoří obávaná historická dlažba. Vyřešili jsme to jako zdejší motoristé - pokračujeme po vyježděné cestě na sklizeném poli. Je to mnohem pohodlnější. (Napadá mě, jestli je ještě nějaký povrch, po kterém jsme tu nejeli...) V lese dlažbu vystřídaly dvě řady panelů a to už je vůbec paráda. Další dvě přeháňky opět neřešíme, těch pár kapek, které projdou korunami stromů, nestojí za řeč. Na dětském hřišti ve vsi Podole Małe jsme si dali polední pauzu a oběd.
Přes Dobieszewo - už zase po asfaltu - pokračujeme až do doliny řeky Słupi. Vzhledem k tomu, že času máme dost, rozhodli jsme se, že si alespoň část z ní projedeme. Dolinou vede červený szlak rowerowy. Je to poctivě uválcovaná písčitá lesní cesta a jede se po ní moc pěkně. Samotná řeka meandruje vpravo od nás a moc z ní v těchto místech bohužel vidět není.
Ve vsi Gałaźnia Mała křižuje údolí úzká silnička a hned za mostem nacházíme prázdné vodácké tábořiště. Zůstáváme na něm. Takové místo bychom asi těžko dál hledali, celá dolina je navíc chráněnou oblastí. Tábořišti vévodí dvoumetrový balvan s pamětní deskou a čerstvými květinami ve váze. Dočetli jsme se, že Słupiu v roce 1964 sjížděl s partou kamarádů Jan Pavel II. A podobný balvan je na každém tábořišti, kde tehdy nocovali...
Gałaźnia Mała je opravdu hodně malá Gałaźnia (ať už to znamená cokoliv), takže tu nemají kupodivu ani obchod. Pro těch pár stavení rozházených daleko od sebe v údolí by se to určitě ani nevyplatilo. Pro mě to znamená, že musím do Gałaźnie Wielke na nákup. S odstrojeným kolem jsem absolvoval dvoukilometrové stoupání ven z doliny, ale bez brašen to byla pohoda. A co teprve zpáteční sjezd! Ten jsem si opravdu užil, dával jsem jen pozor, abych se někde nerozbil.
Chvíli si házíme talířem, vaříme večeři a po jídle zaháníme kluky do spacáků. Je nejvyšší čas, začínají pěkně zlobit. Pak se tu zastavilo auto plné polské mládeže, ale po chvíli zase odjelo.
I když je docela chladno, sedíme ještě chvíli pod přístřeškem. Zapaluji dýmku a vyndávám z batůžku dvě plechovky piva, které jsem jistě jen čirou náhodou koupil během mé zásobovací mise na kopci. Užíváme si naprosté ticho, které občas přeruší jen tiché zašplouchání od řeky. Všude kolem je tma tmoucí a jediným zdrojem světla je neuvěřitelné množství hvězd, které září na obloze. Je to chvíle absolutního klidu a úplné vyrovnanosti...

14. den (48 km, Jája 30 km)
Uprostřed noci se probudil Kuba s tím, že chce dělat bobek. Jen velmi, velmi nerad vylézám ze spacáku a v polospánku ho přenáším do kadibudky. Jakmile jsme se vrátili do stanu, začalo pršet. A pršelo až do rána. To jsou věci, nesvítily večer náhodou hvězdy...?
Budíme se před sedmou. Venku je zima - sotva jedenáct stupňů - a k tomu fouká silný ledový vítr. Fakt paráda. Tento způsob léta zdá se mi... ale co, vstáváme. Po obloze se ženou šedé mraky, na zlepšení to nevypadá. Letos poprvé oblékám dlouhé kalhoty a pár vrstev přidáváme i klukům. Když nám vítr sfoukl i namazaný krajíc ze stolu, zaháníme Jáju a Kubu do vozíku. Tam je závětří a navíc si to brzy vydýchali. My podupáváme okolo nich. Pak rychle balíme.
Projíždíme dolinou Słupi. Teplota trochu stoupla a snad už ani vítr tak nefouká. Nebo jsme se trochu zahřáli. Krajina se od včerejška změnila. Hluboké lesy ustoupily k okrajům doliny a její dno je teď zarostlé rozlehlými podmáčenými loukami. Mezi trávou se místy lesknou louže a jezírka nebo přímo meandry Słupi. Několikrát zastavujeme, abychom si to prohlédli a vyfotili.
Za vsí Osieki dolinu opouštíme a dáváme přednost asfaltu. Dost nás trápí silný boční vítr, ale i tak bez větších problémů přijíždíme do Bytówa. Hladce jsme se protáhli vedlejšími ulicemi až na náměstí. Chvíli obdivujeme místní kostel a vodotrysk, a protože už je po poledni, odchází Šárka sehnat něco k jídlu. Vrací se s výtečným kebabem. Ten po chvíli zajídáme ještě zmrzlinou a jako zákusek dokupujeme výborné sladké koblihy v blízké pekárně. Jó, není rozumné přijet hladový do civilizace... Přestože tohle menu bylo do nebe volající drzostí vůči našim vnitřnostem, obešlo se to bez následků. Mezitím z mraků vykouklo slunce a vyhnalo teplotu k rekordním osmnácti stupňům.
Přesunuli jsme se k zámku. Zdá se, že slouží spíš jako luxusní hotel, ale je tu i městské turistické centrum. Dávám se do řeči se sympatickou brigádnicí, ale než stihla odpovědět, přihrnul se její kolega, nekompromisně ji odehnal zpět ke stolu a začal se mi věnovat sám. Škoda. Snažím se z něho vymámit nějaké informace o naší plánované trase. Tvrdí, že je cyklista a okolí dobře zná. Moc na to nevypadá. O dvě hodiny později jsme zjistili, že hrubě přeháněl a jeho rady byly velmi mírně řečeno nepřesné...
Před zámkem k nám přivrávoral podnapilý muž s napřaženou rukou. Okamžitě prohlašuji, že žádné zloté nemám. Chlapík uraženě odpovídá, že mi chtěl jen podat ruku... Zastyděl jsem se, omluvil se a potřásli jsme si rukou. Popřál nám šťastnou cestu a my sedáme na kola.
Opouštíme město po asfaltové cyklostezce, ze které po necelých dvou kilometrech odbočujeme na vedlejší silnici. Provoz je slabý, ale silnička vytrvale stoupá. Dvě stě metrů do kopce, sto z kopce a znovu a znovu. Vyškrábali jsme se takhle do závratných dvou set metrů nad mořem...
Cesta vede několik kilometrů přes lesy. Projíždíme Studzienice a po dalších osmi kilometrech zastavujeme u krámku ve vesnici Sominy na břehu Somiňského jezera. Potřebujeme doplnit vodu a dokoupit potraviny. Zatímco pan majitel s úsměvem odbíhá natočit vodu do lahví, paní majitelka se neusmívá ani trochu. Napsat, že se k nám chovala odměřeně, by odpovídalo skutečnosti jen velmi přibližně. Ta nevraživost, se kterou s námi jednala, se přehlédnout nedala. Byl to trochu šok, protože zatím se k nám v Polsku všichni chovali hodně srdečně. Záhada se ale nakonec vysvětlila. Paní nás považovala za Rusy. Když zjistila, že jsme Češi, přece jen trochu roztála...
Od jedné postarší (a milé!) zákaznice v obchodě jsme dostali tip na vodácké tábořiště - přesněji bivakové místo. S těmi máme nejlepší zkušenosti, takže jsme na něj bez dlouhého uvažování zamířili. Znamená to ale objet Jezioro Dywańskie a lesní cesta je plná písku. Postupujeme jen ztěžka a kluci začínají remcat. Odbýváme je rodičovskými moudrostmi typu: „Dobře, tak si tu zůstaň, nebo vymysli něco lepšího, když se ti to nelíbí." (Později jsme se oba shodli, že nás jako děti podobné rady našich rodičů pěkně štvaly...)
Konečně vidíme tábořiště asi sto metrů od cesty. Zbývá maličkost. Překonat dva elektrické ohradníky pod proudem a uzoučkou lávku přes říčku Zbrzyca, která jezerem protéká. Ohradníky jsme zvládli bez nechtěných elektrošoků, a než jsme začali sundávat brašny před lávkou a odpojovat vozík, přihnal se od nejbližšího stanu chlapík o málo starší než my a pomohl nám všechno přenést na druhý břeh.
Tábořiště je umístěné mezi borovicemi na břehu jezera. Má sloužit vodákům k bezplatnému přespání, ale zdá se, že zdejší osazenstvo tady tráví celou dovolenou. Většinou se jedná o rybáře. Nijak zvlášť to nevadí, místa je dost. Stavíme stan v soukromí na malé mýtince kousek od břehu. Věnuji se čištění a mazání kol, Šárka vaří a kluci si hrají na písčité pláži s místními dětmi.
Po večeři zaháníme kluky do spacáků a přichází zlatý hřeb dne. Večerní posezení před stanem. Musíme si pořádně zapamatovat zdejší klid a tiché šplouchání vlnek na jezeře. Po zbytek roku nám to bude chybět.

15. den (36 km, Jája 24 km)
Noc byla klidná, ale dost chladná. Ráno se údaj na teploměru nesměle blíží k deseti stupňům. Ale je jasno, bezvětří a rychle se otepluje. V klidu balíme, využíváme luxusu v podobě místní latríny a teprve v jedenáct hodin opouštíme tábořiště. Střídavě jedeme a tlačíme po lesní cestě na břehu jezera k silnici. Bez zastávky hned pokračujeme dál do Lendy a Przymuszewa. Asfaltka vede borovými lesy, sem tam překonává mírný kopeček. Už asi dva dny se opět pohybujeme v Kašubsku. Projevuje se to hlavně dvojjazyčnými nápisy na směrovkách.
V Przymuszewu dokupujeme čerstvé pečivo, sušenky s marmeládou a v rámci obnovy našich starých lahví také pitnou vodu. Krom obchodu tu nic jiného není, je to malá ves ztracená uprostřed hlubokých lesů. Máme trochu problém s navigací. Cest je tu hned několik a určit tu správnou není zrovna jednoduché. Tím spíš, že některé z nich mají být podle mapy nezpevněné, ale jak se zdá, nedávno je stihli vyasfaltovat... Ale jsme dobří, nakonec jsme trefili tu pravou (a asfaltovou).
Míříme do vsi Laska. Tou jsme chtěli projet už kvůli tomu názvu. Je vzdálená asi čtrnáct kilometrů. A během nich z lesa nevyjedeme. Zhruba v polovině téhle etapy vyhlašujeme pauzu na oběd. Servírují se housky s nutelou a jako zákusek včerejší minipizza z Bytówa. Pro zpestření chuti stačí natáhnout ruku do porostu okolo a utrhnout si borůvku nebo brusinku.
Vesnici (nebo spíš samotu) Laska tvoří jen pár chalup, nezbytný obchůdek a prázdné vodácké tábořiště. Pěkně rozjetí jsme přejeli most přes naši starou známou říčku Zbrzycu, a než jsme se stihli rozhlédnout, jsme zase v lese. Míjí nás auto s vlekem plným kajaků. (Taková potkáváme v blízkosti zdejších sjízdných řek běžně. Patří firmám, které podobně jako u nás půjčují vodákům lodě. Vodáků je ale na vodě podstatně méně než na našich přeplněných řekách. Ono také cestovat několik dní téměř úplnou divočinou jen s tím, co loď uveze, nebude zábava pro každého.) Tohle auto asi hodně spěchá. Mydlí to vpřed výmol nevýmol. Objelo nás sice širokým obloukem, ale to pádlo, které z nadskakujícího vleku vyletělo, nás minulo dost těsně. Řidič si toho vůbec nevšiml a auto i s vlekem navždy zmizelo za nejbližší zatáčkou. A my teď stojíme nad dlouhým kajakářským pádlem a dumáme, co s ním provedeme. (A přiznávám se, že mě i napadlo si ho nechat. Ale jednak je to nečestné a nesportovní, jednak vozit kajakářské pádlo na kole je nesmysl.) Nakonec jsme ho vnutili nějaké paní, která projížděla kolem v autě konkurenční vodácké agentury. Jestli ho vrátila majiteli, nebo si ho nechala, to už se nedozvíme...
Blížíme se k úseku, který budeme muset chtě nechtě projet po silnici druhé třídy. A to se nám moc nelíbí. Na křižovatce naštěstí zjišťujeme, že vedle silnice je vybudována cyklostezka. Je to zase jen uválcovaný písek mezi obrubníky a některá klesání určitě nesplňují bezpečnostní a stavební normy ani přibližně, ale pořád je to bezpečnější, než hlavní silnice.
Vjíždíme do Drzewicze a hned se nám staví do cesty sympatické pole namiotowe na břehu jezera Dybrzk. Paráda. Dál jsme dnes stejně jet nechtěli, takže ho rádi využijeme. Drzewicz dál tvoří už jen dvě rekreační střediska a nezbytný obchod. Na zdejší poměry je dost mizerně zásobený. Majitel nám sice hrdě předvádí bohatý výběr českých piv, ale jinak je to slabota. Vracíme se do kempu a stavíme stan na malé vyvýšenině nad jezerem. Palouček obklopený borovicemi máme jen pro sebe. O kus dál stojí tři karavany, jinak je tu prázdno.
Přešla slabá přeháňka, po které se nad jezerem objevila krásná duha. Pak se vydáváme na procházku po břehu. Šárka nadšeně botanizuje v podrostu, kluci se baví házením šišek do „hrachové polévky" v jezeře. Tady při břehu totiž voda pěkně kvete... Já mezi nimi jen tak bloumám, užívám si výhledů na jezero a taky toho, že chvíli nemusím šlapat do pedálů. Vládne všeobecná pohoda.
Ke stanu se vracíme o půl sedmé a chvilku poté na tábořiště přijíždí výběrčí. Prohodíme pár slov a platíme dvacet čtyři zlotých. Pak Šárka začíná vařit hustou polévku k večeři (není hrachová...). Kuba jí pomáhá, Jája si kreslí a já se snažím jehlou vydolovat z oteklého palce podebranou třísku. Tento týden už potřetí a snad konečně úspěšně... Jó, romantika.
Po večeři přichází další krátká přeháňka, a tak se přesouváme do stanu a ukládáme kluky do spacáků. Přestalo pršet, z odcházejícího mraku na rozloučenou jednou zahřmělo a je zase klid. Na chvíli ještě vylézáme ze stanu, ale na dlouhé vysedávání to dnes není. Po dešti se docela ochladilo, a proto brzy zamíříme do spacáků také.

16. den (52 km, Jája 39 km)
V noci mi byla pěkná zima na chodidla. Zabalil jsem si nohy do softshellové vesty, ale i tak jsem se zahřál teprve nad ránem. Sladce vyspáváme až do půl deváté. Budíme se do jasného dne. Je bezvětří, na sluníčku teplo, ale něčím mi to už připomíná babí léto. Klid a voňavý vzduch mi přivolal vzpomínku na rána, kdy nás babička s dědečkem brávali se sestřičkou na houby... V devět vyrážím na kole do obchodu - není nad čerstvé pečivo k snídani. S balením vůbec nespěcháme. Užíváme si krásného rána a odjíždíme až o půl dvanácté.
Přejíždíme ke vstupu do národního parku Bóry Tucholskie. Ten se pozná snadno. Stojí tu velká dřevěná brána a cedule, na níž je psáno, že vstupné do parku činí tři zloté za dospělého a polovic za dítě. Částku je možné uhradit v sídle správy parku v deset kilometrů vzdálené obci Małe Swornegacie. Hahaha, ve správě parku jsou rozhodně vtipálci. Při vší úctě k pravidlům cizí země ani na vteřinu o dvacetikilometrové zajížďce neuvažujeme a projíždíme bránou vstříc dobrodružstvím v krajině lesů a jezer. (I když v té už jsme vlastně několik dní.)
Pomalu ukrajujeme kilometry po lesní cestě a svědomitě zastavujeme u každého punktu widokoweho, informační cedule a povalového chodníku, na který natrefíme. Na to, že jsme tu načerno, si to docela užíváme. Asi po patnácti kilometrech národní park opouštíme. Jsme v místech, kudy jsme první den naší cesty projížděli. Zastavujeme u železniční stanice Powalki na svačinku a při té příležitosti si jdu s kluky stanici prohlédnout. Máme štěstí, právě projíždí vlak. No vlak... vypadá to jako kříženec mezi orezlou drezínou a tramvají po havárii. Ale pohybuje se to a mašinfíra nám vesele mává. Kluci jsou nadšeni.
Projíždíme přes Nowou Cerkiew, pak se ztrácí asfalt a čeká nás krátká rallye po lesních cestách. Než jsme se rozkoukali, přijíždíme do Raciąże. Tady má být camping No. 49. Skutečně ho brzy nacházíme, ale má jednu drobnou vadu. Už minimálně dva roky nefunguje... Na zarostlý chátrající areál je smutný pohled. Nu což, je čas, jedeme dál. Sice jsme to původně neměli v úmyslu, ale rozhodujeme se dojet až do vodáckého tábořiště za Tucholou, kde máme zaparkované auto. Alespoň doufáme, že tam ještě parkuje... Nechali jsme kluky chvíli řádit na dětském hřišti a pak znovu do sedel.
Na závěrečných čtrnácti kilometrech jsme si vyzkoušeli snad všechny druhy povrchů od asfaltu přes panely až po oblíbenou historickou dlažbu a písek. Takové závěrečné opakování, abychom nezapomněli. Potkáváme mladíka smutně tlačícího bicykl s prázdným předním kolem. Žádá nás o pumpičku, ale bohužel mu nemůžeme pomoci. Má jiný ventilek než naše kola, takže pumpička je mu k ničemu. Loučíme se a drkotáme po dlažbě dál, zatímco on odevzdaně vleče kolo k vesnici.
Poslední dva kilometry už jedeme po silnici. Je hodně mokrá, asi tu dost pršelo. Zdá se, že jsme zase měli štěstí... V sedm hodin přijíždíme na tábořiště. Auto stojí na svém místě, jen je zasypané spadaným jehličím. Stavíme stan, kola připevňuji na střešní nosič, vozík nakládám do kufru a naposledy vybalujeme věci z brašen. Zatímco Šárka vaří večeři, dává se s námi do řeči Piotr, Polák od Těšína, který tu s partou sjíždí na kajaku Brdu. Směsicí polštiny a češtiny si docela dobře rozumíme. Ukazuje se, že známe stejná místa v Čechách a samozřejmě i stejná piva... Nakonec nás Piotr zve k jejich ohni. Zatím ale máme dost jiné práce. Vykoupat sebe i kluky, odvyprávět jim pohádku a uspat je. Jsou silně přetažení, ale o půl desáté je konečně klid.
Vydáváme se trochu nesměle k polskému táboráku. Jsme přivítáni velmi srdečně a pak už večer u mohutné vatry ubíhá velmi příjemně. Povídáme si s Anetou, Majkou a Jackem, kteří sedí nejblíž, nebo zpíváme české a polské písničky. Zvlášť píseň „Hej, Sokoly!" u ohně pod hvězdnatým nebem si asi budu pamatovat navždy. O půl dvanácté se rozcházíme a jdeme do hajan.

17. den
Kluci nás budí v osm hodin. Velmi zvolna balíme, vůbec se nám nechce. Nakonec je ale všechno naskládané v autě, není na co čekat. Loučíme se s odplouvajícími polskými vodáky i sympatickým správcem tábořiště a vyrážíme domů.
Cestou jsme se ještě zastavili v Gniezně, abychom si prohlédli zdejší baziliku sv. Vojtěcha i historické centrum. Jedeme okolo už počtvrté, byl by skoro hřích se sem nepodívat. Druhou větší zastávku máme naplánovanou v Miliczi, kde si prohlížíme několik vagonků, které připomínají bývalou úzkorozchodnou železnici. A pozdě v noci přijíždíme domů. Zítra vybalíme a pak před sebou budeme mít náročný úkol. Vrátit se zase do všedního života...

Fotogalerie

14.01.2018 vložil/a: Santi
karma článku: 4.49
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Polsko 2014 - 3.část

Cestování
8. den (52 km, Jája 27 km)O půlnoci nás probudil liják a od té doby pršelo až do sedmi ráno. Jakmile déšť ustal, vstáváme. Obloha je…
08.01.2018
Santi
(4.19)

Polsko 2014 - 2.část

Cestování
4. den (57 km, Jája 8 km)V noci přestalo pršet, budíme se opět do jasného dne. Kluci nám během balení brnkají na nervy. Jak se zdá,…
23.12.2017
Santi
(4.76)

Polsko 2014 - 1.část

Cestování
Nějak to přepisování zážitků z cest nestíhám. No, aspoň že stíháme ty cesty...Když jsme se v roce 2013 vraceli z Polska, ještě v autě padla…
16.12.2017
Santi
(5.04)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Extrem Tour)

Polsko na kole

Polsko
03.07.2018 - 6 dní
cyklistický
Autobusem
6 990 Kč
 (CK Hoška Tour)

Polské Tatry

Polsko
11.07.2018 - 6 dní
pěší turistika
Autobusem
5 150 Kč
 (CK Nomád)

Mazurská jezera na kole a na lodi

Polsko
22.07.2018 - 7 dní
cyklistický
Autobusem
9 190 Kč
PR

Chorvatsko na kole: Cyklostezky po Makarské riviéře a ostrově Hvar

 ()
Dovolená na Makarské riviéře je synonymem pro luxusní koupání v moři a pohodu na pláži. Tento 60 kilometrů dlouhý pobřežní pás je však ideální také pro cyklisty. Najdete zde několik cyklostezek různé obtížnosti, které vás vezmou podél moře nebo do kopců majestátního pohoří Biokovo. Představujeme 3 z nich.

Cyklosezóna začíná: 3 věci, na které nesmíte zapomenout

 ()
S prvními slunečními paprsky a přívětivými teplotami nastává ten čas. Čas usednout na kolo! Ale pozor, určitě jste připraveni? Dodržujete zákony a máte ve své výbavě vše povinné? Je vaše jízdní kolo ve formě pro novou sezonu? Ujistěte se a předejděte nepříjemnostem.

Cyklodovolená v Nizozemsku

 ()
Zatímco všude ve světě získávají cyklisti přednost, v Praze mají nově vjezd do centra města zakázaný. V kombinaci s pomalu vznikajícími cyklostezkami a špatným chováním českých řidičů nemá český cyklista na růžích ustláno. Vyrazte radši na cyklodovolenou do země jízdním kolům zaslíbené. Do Nizozemska.

Novinky Stevens Bikes 2018

 (Stevens Bikes)
Logo hamburské značky Stevens máme možnost vidět již přes 20let na rámech nejlepších cyklokrosařů světa. Mimoto je ověnčeno úspěchy z nejprestižnějších závodů nejen v cyklokrosu. Nabídka značky ale rozhodně nestaví pouze na cyklokrosových speciálech.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

433 cyklistů (28 přihlášených)

RUNDREISE 2018: Donau - Enns - SALZA - Mariazell - Walster - Traisen - Donau

Salza se mi zalíbila v r. 2010, když jsme na jejím břehu tábořili v kempu Weiberlauf, do něhož jsme odbočili…
Quatsch | 17.05.2018

Jak jsem doma vyřešil ukládání kol

Nejsem si jistý, zda sem tohle téma úplně patří, ale pro mě to v posledních týdnech bylo celkem aktuální, tak…
StanaPavlicek | 01.05.2018

Město na kole - co mě štve a z čeho mám radost

Pocházím z menšího města a většinu roku jezdím na kole do práce a z práce. Je to cca 13 kilometrů jedním…
StanaPavlicek | 23.03.2018