reklama

Balt 2012 - část II. Z Berlína na Usedom

Foto: Autor

Ze Spreeradweg na Radfernweg Berlin - Usedom

Na dva kroky v Berlíně - Setkání s Fráňou - Prudké deště - Nehostinný kemp - Historické zdymadlo - Odpočinková cesta

Předpověď i obloha slibuje deštivý den. Ale zatím neprší, tak v klidu sbalíme stany. Čeká nás dlouho promýšlený objezd Berlína. Mnohokrát jsem prošel cykloturistickou mapu "Oderbruch, Barnimer Land", naším směrem nevede žádná cyklostezka, dokonce jsem uvažoval, že bychom Berlín projeli vlakem. Jenže tam by mě čekalo přestupování někde na nádraží Fridrichstrasse a to se mi taky nechtělo. Nakonec jsem prostě cestu už doma naplánoval po silnici s nadějí, že než sem dorazíme, budeme všichni už ostřílení cykloturisté. A taky se tak stalo.

Těsně před Vogelsdorfem si Petra všimne cedule "Schöneiche 4 km". V Schöneiche je poslední den na návštěvě náš Fráňa. "Tak já mu zkusím zavolat", povídá Petra. "No to by bylo fajn se s ním vidět", dodává Bětka, které se po bráchovi stýská. Jsem trochu skeptický, na včerejší SMS vůbec nereagoval. "Třeba má koupenou německou simku" nadhazuji. Ale ne, je doma a má čas. Měníme plán a jedeme do Schöneiche. Musíme městečko projet úplně celé, tak se alespoň dostaneme k ceduli Berlín a pár kroky toto město navštívíme. Vzápětí najdeme Fráňu, ten bere kolo a jede kus s námi. Po cestě nám nadšeně vypráví své zážitky z Berlína. Loučíme se v Neuenhagenu. Nad námi jsou těžké černé mraky. My stíháme se schovat, ale jak se dozvídáme až po návratu domů, jeho bouřka zastihla na silnici a promokl skrz na skrz.

V Altlandsbergu, námi důvěrně překřtěném na Atlantu, si za svitu sluníčka a pozorování čápů sídlících na městské bráně dáme svačinu. Ale na konci městečka je zase obloha černá. "Hele támhle je dětské hřiště" volám a rychle k němu mířím, snad tam bude nějaký domeček. Jedinou stříšku má skluzavka, ale v bouřce, která okolo nás zuří, jsme rádi i za to. Jako mávnutím proutku bouřka končí a jedeme dál.
Daleké výhledy nám jasně ukazují, že za námi je modré nebe, tam kam míříme je černo černá obloha.

V Börnicke zaplujeme do autobusové zastávky opět dvě tři vteřiny před tím, než se otevře obloha. Je to od toho nahoře docela sport, takhle nás cvičit, až na první déšť jsme zatím vždycky našli úkryt několik vteřin před průtrží mračen, takže i když celý den náhle a prudce prší, zůstáváme suší. Při prohlížení mapy holky najdou kemp, já jsem spíš počítal, že budeme spát někde v lese. Kemp se mi nelíbí, museli bychom se vracet zpět k Berlínu, ale před zastávkou visí mapa a tam je namalovaný jiný, více při cestě.

Když se při zastávce v Bernau tísníme v přístřešku pro nákupní vozíky před další průtrží, dá se s námi do řeči nějaká paní a poradí nám, jak se k tomu vybranému kempu dostaneme, není na žádné z našich map.

Kemp najdeme bez problémů, je plný obytných přívěsů. Jenže obsluha už tam není. Voláme na vyvěšené číslo, a na druhé straně se nám dostane rady, ať si postavíme stan a klíče si od někoho půjčíme. Stan na stanové louce velikosti fotbalového hřiště máme jen my. Fouká strašný vítr, cokoliv položíme, má snahu odletět. Petra s Bětkou si vyjedná odemknutí dveří od WC, sprchy však mají na čip a ten nikdo půjčit nechce. Ráno už jsou toalety zavřené a Petře se dostane odkazu na již otevřenou recepci. Vítr fouká stále stejný, naštvaně balíme. V recepci po delším hádání vyjednáme slevu a odjíždíme. Pro příště už nic takového absolvovat nebudeme a budeme rovnou spát nadivoko.


Protože už jsme týden na cestě a první den neprší, naplánujeme odpočinkovou cestu. V Biesenthalu se napojíme na trasu Berlín - Usedom a vydáme se pěknými cestami v lese dál.

Cesta nás přivede ke kanálu Finow, jde o nejstarší funkční kanál v Německu, s jeho stavbou se začalo v roce 1605. Jen si představte, kolik lodí tudy už proplulo. V místě, kterým projíždíme, je zdymadlo. Pěkně staré. Obsluhuje ho mladík a není divu, že má tak široká ramena. Zavřít vrata na levé straně, obejít zdymadlo, zavřít vrata na pravé straně, otevřít stavidlo na pravé straně, obejít kanál, otevřít stavidlo na levé straně. Počkat až se vyrovnají hladiny, pokecat s posádkami, otevřít vrata na levé straně, obejít zdymadlo,... A tak dál. To vše jen klikou ovládanými mechanismy. Ale za pěkného počasí jako je dneska to může být pěkná práce spojená s posilováním.

Ujedeme jen málo přes třicet kilometrů do kempu "Am Spring" na Werbellinském jezeře. Protože je poměrně brzo, máme možnost si vybrat místo pro postavení stanu, vypereme a hlavně usušíme. Podaří se mi umýt, promazat a seřídit kola, prostě pohoda. Večer se ještě jdeme projít k jezeru. Konec konců po deštivých dnech trocha odpočinku přijde vhod.

Víkendové cesty

Špatné cesty - Fahrradkirche - Katedrála v Prenzlau - Opouštíme oficiální trasu - O nesouladu mapy a skutečnosti

Z kempu vyrážíme časně, čeká nás dlouhá etapa skoro až do Prenzlau. Neprší! Neprší! Neprší! Už druhý den neprší! Po pěkné cyklostezce se dostáváme do Joachimsthalu. Musíme, je sobota, nakoupit až do pondělka. Pak ještě najít lékárnu, Petra se cítí nastydlá a potřebovala by nějaký léčivý čaj. Ne nemusíme hledat lékárnu, všimnu si, že za přístřeškem s vozíky je logo lékárny a ta je i otevřená. Zatímco do Joachimsthalu byla pěkná asfaltová cyklostezka, nyní začínají kočičí hlavy. Jedná se o normální silnici, takže občas okolo nás překodrcá nějaké to auto. Cesta je občas, zcela bez zjevné logiky asfaltovaná, ale takové úseky nejsou delší než pár desítek metrů. Ten den jsme vystřídali snad všechny myslitelné povrchy. Doma bychom po některých cestách nejeli ani nalehko, tady je projíždíme naložení.

Jinak je cesta perfektně značená. Spleteme se jen jednou, ale jak se ukáže, v tom místě přejede odbočku snad každý bez ohledu na to, jestli jede ve směru k Berlínu nebo od něho jako my. Myslel jsem, že za Berlínem bude placka, místo toho je krajina oble zvlněná, s poli a lesy, pořád jedeme nahoru nebo dolů. Ale jen kousek, stoupáme pár metrů a pak je zase sjíždíme, přehazovačka cvaká o jedno, dvě kolečka tam a zpět. V hlavě mi už od rána zní písnička od Plavců - Vysočina. Vůbec nevím, kde se tam vzala, dám ruku do okně za to, že jsem ji slyšel naposledy někdy před pětatřiceti lety. A pak mi hlava začala přehrávat jednu písničku od Plavců za druhou. Když jsem byl malý kluk, tak se u nás tahle kapela často hrála. To mě na dálkové cykloturistice nepřestává fascinovat, jak při tom monotonním šlapání mozek po pár dnech vyvolává hluboko zasunuté vzpomínky a překvapivě vždy příjemné.

Máme v plánu navštívit Fahrradkirche v Glambecku. Je to první kostel, který se zapojil do programu Fahrradkirche. To je iniciativa převážně evangelických společenství, která spočívá v tom, že by v takto označeném místě měl cyklista najít nejen otevřený kostel, kde by mohl chvíli setrvat, ale i nějaké další věci cyklistovi potřebné, něco jako naše "Cyklisté vítáni". Tady jsme však moc vítáni nebyli. Nejprve svíčkové báby sprdly Petru, protože si nevšimla stojanů u plotu a zajela s kolem dovnitř ke kostelu, tak jak je zvyklá z domova. Pak se ukázalo, že vevnitř chystají na odpolední koncert, tak ani toho klidu nám moc nedopřáli.

Svačíme u soustavy rybníků a podle infopanelu zjišťujeme, že jsme jen nějakých patnáct kilometrů od cyklotrasy Odra - Nisa. To je nevýhoda jinak skvělých průvodců, které máme s sebou, že člověk neví, co je v okolí. Na to by byla lepší normální mapa.

Když jsme byli u Oberuckersee, měla toho Petra už docela dost, ale museli jsme pokračovat dál, abychom měli dobrou výchozí pozici na další den. Naštěstí tady vede dlouhý kus cesta podél tratě a je úplně rovná. Již s obtížemi jsme dojeli do Zollchowa. Zde provozují dvě, podle jména sestry, nejspíš hodně vyhlášené cyklistické občersvení, kolařů zde bylo totiž spoustu. Ale k tomu mají i louku, kde lze jednu noc přespat. Protože cesta byla opravu náročná, využili jsme otevřený bufet a dali si na závěr dne pořádnou večeři.

V pozdním ránu jsme beze spěchu sbalili a popojeli do Prenzlau. Obrovskou katedrálu jsme viděli už večer, nad krajinou se tyčí až nepřirozeně, jako Guliver v řiši Liliputů. Je srovnatelná se sv. Vítem, ale ten, schovaný za budovami Pražského hradu, nepůsobí tak obrovsky. Zaplatili jsme vstupné a prohlédli si katedrálu. Samozřejmě, že na konci války byla pobořena, opravovat do současného stavu ji začali až v roce 1972. Do té doby uvnitř ruin rostly stromy. Holky nechtěly, tak jsem sám začal stoupat do jejích 68 a 64 metrů vysokých věží. Pokud schodiště je původní, moc nechápu, jak po něm mohli naši předci chodit, když prý byli menší. Jednotlivé stupně byly nepříjemně vysoké. Od úrovně střechy hlavní lodi však už měly schody běžnou výšku. Prohlédl jsem si zvonici a protože prohlídková trasa je jednosměrná, musel jsem projít po lávce, která spojuje obě věže do druhé, na které je postaven domeček věžníka. A pak těch 240 schodů dolů. Měli jsme čas, tak jsme projeli Prenzlau křížem krážem, z toho co tu po válce zbylo je vidět, jaké to muselo být významné město, mnoho kostelů, mohutné opevnění.

Za Prenzlau výrazně ubylo cyklistů. Dojeli jsme do Bandelow a na dětském hřišti jsme si oloupali pár klasů kukuřice utržených cestou. Když jsem šel k Petře pro mapu uviděl jsem v trávě vedle jejího kola rozšlápnuté obrovské psí lejno. "Petro, ukaž boty!" Tak to byl ten důvod smradu, který jsme cítili. Nejen bota, ale i ponožka. Prasáčtí pejskaři jsou tedy i v Německu. Ponožka letí do opodál stojícího koše, její sudá sestra spolu se zásobou vody poslouží jako hadr k očištění boty. Znechuceně nasedáme na kola a odjíždíme. Naštěstí na opačném konci vsi je sýrárna a mají zde občerstvení s bohatou nabídkou. Dáváme si dobré jídlo korunované pivem z kláštera v Neuzelle, ovšemže Bětka pivo nepije, ta si dá vynikající mátovou zmrzlinu. Co se zmrzliny týče, je skoro problém si vybrat, ale to je skoro všude a porce bývají pěkné, neošizené. Tady mají navíc i takové příchutě jako rakytníkovou (Sanddor). Tedy ne, že bychom normálně uměli německé jméno této rostliny, ale před odjezdem jsme měli doma sprévaldský křen s touto příchutí.

Ještě jedna vesnice a jsme ve Werbelow. Už doma na stránkách o cestě Berlin - Usedom jsem si našel, že se cesta tady dá zkrátit o 43 km. To se nám hodí. Navíc v kempu u Sprembergu jsme hovořili s cyklistou, který nám potvrdil, že na další cestě je asi dvaceti kilometrový úsek neobyčejně nudné cyklostezky vedoucí pořád podél silnice.

Odbočujeme novým směrem a místo silnice namalované v mapě je polní cesta. Chvíli váháme, středeční písčitá cesta nám vzala mnoho sil a chutí experimentovat. Přesto jedeme. Ani v lese se cesta nezlepšila. Uprostřed nekonečného blátivého úseku je vzorná tabulka "Strasse schaden" - "Špatná cesta". No to bychom fakt nepoznali. Dojíždíme do Wilsickova s Petřinou hrozbou, že další takovou cestu odmítá. Naštěstí další, v mapě stejně označená cesta, je perfektní asfaltkou bez provozu, pokud ovšem pomineme ty dva inlajnisty. Asi ji postavili, když zde stavěli ty nespočetné větrné elektrárny, které jsou všude kolem a překáží při pohledu v libovolném směru.

Přes Gross Luckow jsme přijeli do Klein Luckow, v téhle fakt malé vesničce měli všechno pojmenované po Max Schmellingovi. Snad i ten malý jezevčík, co nás přiběhl očuchat, se tak jmenoval. To jméno mi bylo hrozně povědomé, ale nějak jsme neměli náladu študovat nějaký infopanel, takže jsem až po návratu zjistil, kdo to byl a že to byl takový malý dotek domova.

Podle mapy vedou z Klein Luckowa tři cesty, nalevo a napravo jsou vyznačené čárkovaně, ta rovně, po které chceme pokračovat, je značená jako normální silnice. Jenže hned zkraje vidíme, že jde opět o polňačku. Zkusíme dojet do nedalekého lesa, jestli se cesta nezlepší, ale ne. Koukáme do mapy. Postřehl jsem, že pravá i levá cesta byla alespoň z křižovatky asfaltová. "Kam máme dojet? Sem?", povídá Petra, "tak to vezmeme tudy a pak pořád po silnici". "No a tady někde budeme koukat po lese, kde přespíme", dodává Bětka. Přesně tak to uděláme. Pěkná asfaltka, v mapě značená čárkovaně, nás spolu s mnohočetným hejnem vrabců přivádí k hlavní silnici. Po ní rychle dojedeme do Rothemühl a po projetí vsí zapadneme do lesa. Před spaním se ještě dobře napaseme borůvek.

Příliš dlouhé pondělí

Cesta k pobřeží - Přívoz - Usedom na druhou - Konečně v Kamminke

Probouzíme se velmi brzo. Ani nesnídáme, pohodlí snídaně si dopřejeme na příjemném rastplatzu v Heinrichschwalde. Ukazuje se, že na další cestě je objížďka, ale není to nic tragického, přivede nás na cestu, kterou jsme měli původně přijet z Klein Luckowa. Projíždíme Eichhofem a Friedrichshagenem, obě vesničky jsou jako po vymření, jen ze vrat jednoho domu kouká malá holčička, jinak nikde není živá duše.

Nakupujeme ve Ferdinandshofu a naše další cesta vede podél nějaké říčky do Altwigshagenu. Máme v těch jménech docela zmatek, pořád si to ujasňujeme co kde je. Na mostku přes říčku je cedule, že most je uzavřen, ale nic mu nechybí, tak přes něj projíždíme dál. Ostatně stejný názor na zbytečnost cedule mají i řidiči několika aut, která nás míjejí. Po překonání rušné silnice číslo B109 máme pokračovat opět cestou značenou čárkovaně, tak máme připravenou záložní, o něco delší variantu. Není to však potřeba, rovná panelka nám slouží stejně dobře jako mnoha dalším autům. Jen je problém s vyhýbáním.

Pořád vyhlížím, jestli neuvidím moře. Vidět není, ale je jasné, že na horizontu je. V Bugewitz se vracíme nejen na cyklotrasu Berlín - Usedom, ale vede tudy i cyklotrasa Odra - Nisa. "Tak tady už to znám", radostně hlásím děvčatům. "Teď přijde špatně sjízdný a trochu strašidelný úsek podél mrtvého, zatopeného lesa", doplňuji informace. Tentokrát není černá obloha jako před dvěma roky, tak to není tak strašidelné, navíc z úzké, špatně sjízdné pěšinky je nyní pěkná zpevněná cesta. Dojíždíme do přístaviště Kamp. Už tady na přívoz čeká nějaká mladá rodinka. Mají tři děvčata, to největší jede na kole, menší má půlkolo zavěšené k mamince a nejmenší je ve vozíku. Za chvíli dojíždí Maďar, žijící však v Görlitz, takže vlastně skoro soused. Ochotně vytahuje telefon a volá převozníkovi. Než přijede loď, je nábřeží plné cyklistů, ani se najednou nevejdou. Naštěstí je zde jen úzký průliv, tak nebudou čekat dlouho.

Vystupujeme v přístavu Karnin a velmi špatnou silnicí pokračujeme dál. Po chvíli vidíme silničáře jak silnici opravují. Nasypou asfalt a lopatou uplácají další z nesčetných záplat.
Netrvá dlouho a jsme v Usedomu na druhou. Tedy ve městě Usedom na ostrově Usedom. "Dáme si zde oběd", navrhuje Petra a návrh je bez výjimky přijat. V nedalekém řeznictví mají před obchod vystrčené stolky a někdo zde již spokojeně jí. Tak se přidáme a dáváme si pěkný velký řízek s bramborovou kaší. V samoobsluze na konci Usedomu nakoupíme a ponoříme se do lesa. Po projetí Stolpe se ozve Petra: "Kolik je to ještě kilometrů?" "Nevím", já na to, "vůbec jsem to nepočítal". Ukáže se že je jich před námi ještě pěkných pár a to číslo Petru odzbrojí. Navzdory krizi musíme dál. Usedom je jedna velká rezervace a pořád se všude motá spoustu lidí, spát na černo se mi moc tady nechce. Se zaťatými zuby dorazíme do Kamminke. Zato máme možnost postavit si stan tak, že vlastně vidíme na moře. Ovšem nejsou známky do sprch, takže zase špatně. Prý budou večer, až se někdo osprchuje. Jdeme do přístavu a na zdejší nepříliš hezké pláži si zaplaveme. Spíš jen pro jistotu, kdyby se něco stalo a k moři do Ahlbecku jsme se nedostali. Dlouhý den končí, po jedenácti dnech a skoro přesně šesti stech kilometrech usínáme pod oblohou plnou hvězd za vzdáleného šplouchání štětínského zálivu.

U moře

Ošklivý pád - Koupání v moři - Promenáda v Ahlbecku - Závěrečná večeře

Ráno nás probudilo horkým dnem. Bereme kola a jedinou brašnu, je celá prázdná, je v ní jen lékárnička, lepení a plavky. Čeká nás koupací výlet. S Bětkou podlehneme okolním pohodovým cyklistům a sundaváme přilby. Teplý vzduch nás příjemně šimrá ve vlasech. Perfektní cyklostezka ze zámkové dlažby nás přivádí ke strženému viaduktu bývalé železnice. Najedou se odzadu ozve hrozivý zvuk. Petřino kolo leží a ona se, celá zkrvavená zvedá. Odhazujeme kola, Petrá má plnou pusu krve, snad jsou všechny zuby tam co mají být. Vytahuji z brašny petku s čistou vodou, Bětka zatím odvedla Petru stranou a odklidila kola z cesty. Vlastně ani ve skutečnosti nevím, co všechno se v tu chvíli odehrálo. Vyplachuji Petře ústa, je to dobré, zuby drží. Z lékárny vyndavám jodisol a postupně omývám a desinfikuji všechna zranění. Vypadalo to hrozně, ale jsou to naštěstí jen odřeniny. Ukázalo se, že si Petra při manipulaci s přední brašnou trochu přibrzdila, dělala to po cestě mnohokrát, jenže kolo teď váží o pěkných pár kilo míň, tak se chovalo úplně jinak. Přesvědčujeme Petru, že se nebudeme vracet, že to pomalu dojedeme, jsou to jen čtyři kilometry převážně lesem. Při výjezdu nad Korswant vytahuji deku a ve stínu na místním golfovém hřišti upravuji Petře ležení.

Po vydatném odpočinku sjedeme dolů do Korswantu, vytlačíme poslední kopec a pak sjedeme do Ahlbecku. Nechce se mi všechna kola nosit na pláž, tak naše zamkneme do stojanu na promenádě a jen s Bětčiným sejdeme k moři a uděláme cílové fotografie. Pak se Petra uloží do stínu stromů rostoucích na ochranném valu a my si trochu užíváme horkého dne na pláži.

Škoda, že je takové vedro, projel bych se třeba do Bansinu, podívat se do míst, kde jsme byli před dvěma lety, nebo třeba ještě dál do Zinnowitz, kde jsem byl na čundru před lety třiceti. Jenže vedro je nesnesitelné. Moc mě to ležení na pláži nebaví, kdyby alespoň byly vlny.

Konečně se nachýlilo odpoledne, sluníčko trochu polevilo. Jedeme do centrální části promenády v Ahlbecku, abychom viděli jak vypadá lázeňský ruch. Uděláme povinné fotky, koupíme si zmrzlinu a rybu v housce a s radostí jedeme zpět.

Zpáteční cesta proběhla v mírném tempu a bez problémů. Osprchujeme se a ještě jdeme do přístavu na závěrečnou večeři. Pak ještě na molo, rozloučit se s mořem, zítra odjíždíme.

Domů

Anklam - Výluky na německých drahách - Přesun po vlastní ose - Jsme zpátky

Ráno nemáme moc na spěch, snad jen připalující slunce nám připomíná, že bychom se neměli příliš zdržovat. Máme před sebou přejezd na pevninu, do Anklamu. Na zpáteční cestě si prohlídneme zámek ve Stolpe. Až do roku 1989 byl ruinou, pak se místní domluvili a začali si ho opravovat. V Usedomu si koupíme jen pití a pak rovnou nezáživnou cyklostezkou podle hlučné hlavní silnice dojedeme k mostu spojujícímu ostrov s pevninou.

Po přejetí mostu potkáváme běžce z nějakého přespolního běhu. Vypadají docela zoufale, Petřin teploměr ukazuje přes třicet stupňů, v tomhle běžet, to by se mi opravdu nechtělo. Jakmile dojedeme do lesa, zastavujeme a jsme rozhodnuti zde přečkat největší vedro. Zvláště když vím, že na tábořišti v cíli není žádný pořádný stín. Po nějakém čase okolo nás jede tandem natěžko s vozíkem. "Hej, takhle nikam daleko nedojedete!", křičí na nás pilot tandemu. No a co, pomyslíme si, ani nikam daleko dojet nechceme. Nakonec ani oni daleko nedojeli, objevujeme je na tábořišti. Někdy se vyplatí nebýt první. Zatímco oni mají stan na slunci, na nás pokřikují nějaké postarší dámy, že za chvíli odjíždějí, ať si postavíme stan na jejich místo, že je tam celý den příjemný chládek.

Postavíme stan a jedeme do města. Prohlédnout si ho a hlavně koupit jízdenku. Vše se nám podaří. Na nádraží ještě studujeme cedule o výluce. Z domova mám zjištěno, že je výluka před Anklamem. Z vývěsek se zdá, že vlak přijede od Berlína, k němu přijede od Stralsundu autobus a vlak se vrací zpět. Navíc všechny vlaky odjíždí z první koleje. Jen čas devět dvacet dva, který mám poznamenaný z domova, uvádějí v devět nula tři.

Ráno jsme na nádraží dostatečně včas. Tak si ještě stačíme všimnout, že zatímco všude visí cedule, že všechny vlaky jedou z první koleje, v jedné ze skříněk je lístek s vlaky, které jezdí z koleje druhé. Naštěstí nás se tenhle zmatek netýká. V osm padesát, tak jak jsme si přečetli přijíždí vlak od Berlína, lidé vystupují, Bětka zajede dovnitř a v tom si naštěstí všimnu, mezi námi a řídícím vozem nejsou již žádní lidé, že strojvedoucí pořád kouká ze stejného konce vlaku a průvodčí je vedle něho. Naštěstí si nás všimnou, a pochopí, že nějak zmatkujeme tak na nás cosi volají, mám neblahé tušení, tak běžím k nim. Opravdu se nevrací do Berlína, otáčím, tahám Bětku ven, vlak zavírá dveře a odjíždí. To bylo o fous. Vtipkujeme, že Bětka chtěla ještě jet na Rujánu, ale v tu chvíli mi do smíchu moc nebylo. To byla chyba jako hrom.

Ve vlaku je spousta místa, žádný problém jako před dvěma lety. V Berlíně máme trochu času vykouknout ze dveří vlaku a obdivovat futuristické podzemní nádraží Berlin Hauptbanhof (Tief). Vlak pokračuje dál. Mám zjištěno, že před přestupní stanicí Elsterwerda je výluka. Ptáme se průvodčího, zda převáží při výluce kola. Jen pokrčí rameny, že někdy to řidič autobusu dovolí. Nám to nevadí, máme SMS od Fráni, kde je v Elsterwerda nádraží a vím, že to není daleko. Ostatní cestující se o výluce dozví dvě minuty před tím, než vlak končí ve stanici Hoheleipisch. Průvodčí se loučí palubním rozhlasem s cestujícími, tady není zvykem, aby průvodčí při výluce doprovázel cestující, musejí se starat sami.

Sedáme na kola a bez problému dojíždíme na nádraží v Elsterwerda. Máme dvě hodiny času do dalšího spoje. Kupujeme si občerstvení a jsme rádi za nepříliš útulné sezení ve stínu nádražní haly. Pak přenáším kola podchodem na druhé nástupiště, odkud pojede náš vlak. Průvodčí do Drážďan se projeví inteligentně a zeptá se kam jedeme. To se nám dosud nestalo, že by se někdo ze zaměstnanců dráhy zeptal. Když mu to prozradíme, vysvětlí nám, kde jsou v Drážďanech výtahy. Jsou na úplném konci, směrem na Pirnu, normálně vlastně nejsou přes všechny cedule a reklamy vidět. Kolo se do nich vejde perfektně.

V rozpálených Drážďanech máme hodinu času, tak si sedneme poblíž vodotrysku, je tam alespoň trochu chladněji. Pak výtahem vyjedeme zpět a nastoupíme do vlaku do Bad Schandau. I tam jsou výtahy. Nikdy mě nenapadlo je použít, zepředu vypadají malé, ale jsou dostatečně hluboké na kolo. Dáváme si zmrzlinu a pak jsme rádi, že můžeme nastoupit do vlaku naším směrem. Už je otevřený, běží klimatizace, tak se těch dvacet minut do odjezdu přečká dobře. Vystupujeme už Amtsheinersdorfu, ušetříme si tak transport kol přes schodiště podchodu v Sebnitzích. Ten večer dojedeme jen k rodičům, nechce se mi ještě domů spát v posteli, tak si stavím stan na jejich zahradě u lesa.

Ráno se loučíme a po pár minutách jsme definitivně doma. Je pátek 27. července 2012 ráno.

Mapka:

http://www.gpsies.com/map.do?fileId=ehbxpvnkcamqvjfm

Fotky:

http://petrp.rajce.idnes.cz/Balt_2012/#000mapka.jpg

Fotogalerie

29.07.2012 vložil/a: petrp
karma článku: 5.32
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Polskem bez cíle

Cestování
Když se ukázalo, že letos pojedu na dovolenou nejspíš sám dlouho jsem nevěděl kam. Bylo jasné, že všechny původní plány patří do šuplíku,…
16.08.2020
petrp
(6.04)

A opět ta lužická jezera

Cestování
Udělalo se mi neplánované volno. Najednou jsem měl před sebou volný čtvrtek, pátek a samozřejmě víkend. A dokonce se konečně udělalo teplo,…
02.07.2019
petrp
(5.58)

Poutník a Elphi

Cestování
Já vím, že název zní trochu jako pohádka, ale vlastně to byl takový pohádkový víkend. Vždycky jsem chtěl do Hamburku, který kluk by…
04.05.2017
petrp
(5.34)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Cyklotur)

Berchtesgadensko na kole

Rakousko, Německo
28.06.2022 - 5 dní
cyklistický
Autobusem
12 660 Kč
 (CK Mamut tour)

Bavorsko a Tyrolsko na kole

Rakousko, Německo
09.07.2022 - 5 dní
cyklistický
Autobusem
11 500 Kč
 (CK Cyklotur)

Tyrolsko-bavorské pomezí

Rakousko, Německo
23.07.2022 - 6 dní
cyklistický
Autobusem
11 180 Kč
PR

Jak vybrat ideální zimní bundu pro chladné dny na sport i do města?

 (everydaytextures / Shutterstock.com)
S příchodem podzimu a zimy je třeba vybavit svůj šatník kvalitní bundou, která vás zahřeje. Může přitom být složité vybrat si ty správné parametry, díky kterým se i v zimě budete cítit pohodlně. Nabízí se několik základních tipů, na co se při výběru nové bundy zaměřit.

Tenisky jako obuv na kolo?

 (In Green / Shutterstock.com)
Již sto padesát let jsou tenisky jedním z nejoblíbenějších typů obuvi určené pro sport a trávení volného času. Právě toto určení je pro tenisky typické i nyní, ačkoliv se začínají prosazovat i jako obuv pro formální příležitosti a s trochou nadsázky lze říci, že poslední příležitostí, pro kterou se tenisky opravdu nehodí, je návštěva Národního divadla nebo opery. Jak je to ale s teniskami pro jízdu na kole? Je něco takového přijatelné nebo nikoliv?

Elektrické koloběžky ovládají svět: Jak se na jejich provoz dívá legislativa?

 (zdroj: Unsplash)
Elektrické koloběžky se za posledních pár let staly jedním z nejoblíbenějších dopravních prostředků napříč světem. Setkat se s nimi můžeme nejen ve městě, ale i na výletech v přírodě. Jak už tomu ale bývá, s rostoucí oblibou přišly na řadu i jejich regulace. Jak se k používání elektronických koloběžek staví česká legislativa?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

232 cyklistů (22 přihlášených)

Československo s dětmi - kapitola 9.

Vzpomínky na Stříbro Nedávno jsme koukali na soutěž Kde domov můj. Padla v ní otázka ze západních Čech, už…
Peggy | 18.01.2022

Československo s dětmi - kapitola 8.

Vlastivěda pro naše dva puberťáky Šumavský samotář Znáte knihu rozhovorů se šumavskými samotáři Raději…
Peggy | 10.01.2022

Československo s dětmi - kapitola 7.

Československo s dětmi - rok 2020 2. část Vlastivěda pro naše dva puberťákyKapitola 3 Nocleh pod Velharticemi…
Peggy | 03.01.2022