Polské kolečko 2026

Foto: Autor

Další fotografie

Blog původně vznikl pro rodinu aby věděli kde zrovna jsme. I jsem si kvůli tomu pořídil klávesnici k mobilu, což jsem si velmi pochvaloval. Nechávám v něm záměrně poznámky okolo jeho tvorby.

Pondělí, 29. června
Původně jsme chtěli na dovolenou vyrazit už ve čtvrtek 25., ale na víkend bylo v předpovědi okolo 40 C, tak jsme to raději odložili.
Ono se to nakonec hodilo, měl jsem v práci nějakou asistenci, tak jsem to alespoň nemusel řešit po telefonu, jen jsem v naší plánované trase vynechal návštěvu Zlotoryje.
Protože se pracovní povinnosti protáhli, tak nakonec mě musela Petra vyzvednout ve dvě hodiny autem. než jsem se naobědval a dobalil byly skoro čtyři hodiny když jsme konečně vyjeli. Ale cesta skvěle ubíhala a tak jsme těsně po sedmé hodině přistáli v našem oblíbeném kempu v Budyšíně. Myslím, že je to náš osobní rekord na této trase.
V kempu šlo vše hladce, jen jsem byl překvapen, že na zeltwiese bylo stejně lidí jako na začátku studeného května, kdy jsme tu byli naposledy. Shodou okolností opět pouhé dvě ženy cestující společně autem.
To, že cesta byla stále při nějakých 26 °C se projevilo i na tom, že jsme si na recepci koupili tři radlery, které v nás jen zasyčely. vedro bylo stále i když v dálce hřmělo. jdeme spát s pocitem spaní v sauně a jsme zvědaví jaké počasí přinese noc.

Úterý, 30. června
V noci opravdu pršelo, ale ráno už ne, tak jsme mohli balit velmi pohodlně. Takže i když jsme vstávali v sedm, kemp jsme opouštěli deset minut před desátou
Cestu k Bärwalder See jsme jeli už mnohokrát, naštěstí zrovna tato cesta se neokouká. Navíc teploměr ukazoval příjemných 22 °C a i když se na západ od naší trasy ukazovaly černé mraky, nepršelo. Petra přišla na chuť ježdění v háku, takže nám i cesta po rovinkách Horní Lužice rychle ubíhala s průměrem mezi 14 a 15 km za hodinu. I mě to víc bavilo.
Okolo jedné jsme byli u plánovaného bufetu, kde jsme obědvali na začátku května, ale pro nemoc byl zavřený. Naštěstí jsem před tím zaregistroval reklamní áčko k bistru Zum Leuchtturm a nebylo to vůbec daleko se vrátit. Před vchodem jsme narazili na mladý pár s dítětem podle přízvuku odněkud z Moravy. Docela byli rádi, že narazili na česky mluvící, tak jsme chvíli setrvali v rozhovoru o jejich cestě obytnou dodávkou po zdejších jezerech.
V bistru jsme si dali soljanku, domácí limonádu a radler a mohli jsme pokračovat dál na sever. V Lidlu v Boxbergu jsme doplnili zásoby na večeři a snídani a ovšem také dva pytliky oblíbených lídlbonbonů. Mezi Boxbergem a Weisswasser je cyklostezka, na které jsme nepotkali živou duši. Je možné, že pokud tam jel někdo sám, unudil se k smrti.
Do samotného města jsme nepotřebovali. Cyklostezkou podél S126 jsme zamířili směrem k Nise. Dost mě šokovalo jaký byl na silnici provoz aut, bez separátní cyklostezky by to bylo o život. Vůbec jsem s tím, vzhledem k tomu, že je to S silnice nepočítal. Ale i tak to bylo náročné kvůli hluku z projíždějících aut.
V Krauschwitz jsme si dopřáli studeného psa a kafe, cukrárna měla posezení venku, trochu nám vadilo, že se tam kouřilo. A pak následoval sjezd k Nise a přes bývalý železniční most do Łęknice. Původně jsme měli v plánu navštívit geopark s rozhlednou, ale usoudili jsme, že když jsme celé odpoledne různě mokli a osychali, že se na jezírka pojedeme podívat někdy v budoucnu. Ostatně, já už je viděl.
Po tělese bývalé trati jsme dojeli do Nowe Czaple a tam zůstali v příjemném kempu. Protože přeci jen není plná sezóna, byl kemp skoro prázdný, takže jsme měli i stůl a kousek od něj sloupek se zásuvkami 230 V. Co víc si přát? Večerní radler, ten jsem si měl koupit.

Středa, 1. července
Otvírám blog, ale jestli po dnešních 71 km převážně v dešti něco napíšu ještě nevím. Nejspíš až zítra ráno, oči mám nikoliv sněhem zaváté, ale ukoukané.
Středeční ráno vypadalo velmi deštivě a opravdu stihli jsme se za sucha jen nasnídat, balili jsme už za deště. Ještě před tím jsme stihli prohodit pár slov s mladou polskou dámou, která jede sólo natěžko do Itálie.
Tak už za mírného deště jsme se vrátili na cyklostezku po bývalé železniční trati do Tuplic. Cesta má jen přírodní povrch, ale jelo se dobře, jen se nám písek z cesty postupně dostával všude. Po cestě jsme míjeli několik bývalých nádražních budov a informačních cedulí, ze kterých jsme se dozvěděli, že hlavní průmysl zde bývaly sklárny.
V Tuplicích jsme zajeli na benzínku s nadějí na nějaké jídlo. Obsluhou byl mladík, který ani netušil jaká různá náplň je v obložených houskách co prodává, jeho slečna ho musela upozornit, že je to vespod napsané. Naštěstí housky byly mnohem lepší než obsluha.
Zatímco do Tuplic jsme jeli po cyklostezce s přírodním povrchem, dál už to bylo po silnici s mizerným asfaltem a to ještě jen v jednom pruhu, ten druhý byla písčitá cesta. A docela normální provoz včetně jednoho kamionu!
Dojeli jsme do Brodů, konečně přestalo pršet, tak jsem mohl jít nakupovat do Biedronky zatímco Petra seděla na parkovišti schovaná s koly za doručovacím boxem a mohla psát svůj deník.
V Brodech jsme si prohlédli ruiny zdejšího zámku, který přežil válečné operace, ale pak ho zapálili Rusové co neuměli topit v krbu.
Myslel jsem, že z Brodů do Gubenu bude lepší cesta, ale nebylo tomu tak. Navíc ve vesnicích byla stará dlažba, většinou z neopracovaných kamenů. Alespoň to usnadňovalo navigaci, hlavní byla ta historicky dlážděná.
V jedné autobusové zastávce jsme snědli půl kila jahod, co jsem koupil v Biedronce. Na jízdním řádu se skvěly pouhé dva páry autobusu, navíc jezdící pouze o prázdninách, a to v pondělí a ve čtvrtek!
Až těsně před Gubinem (polská část původního Guben) byla silnice dobrá, ale zato velký provoz. V Gubinu jsme se jen zastavili u ruiny kostela a pokračovali do Guben na náměstí, protože tady je třeba dělat tradiční foto. V roce 2010 jsme tady uskutečnili památný videopřenos, věděli jsme ve kterém okně podkrovního bytu je web kamera a tak jsme mobilem volali domů a do kamery mávali. Jak se to za 16 let změnilo!

Z Guben jsme už rychle přejeli do kempu v Bresinchen. Byl to náročný den.

Čtvrtek, 2. července
Dnešní etapa je plánovaná velmi na pohodu, pouhých 41 km, tak si můžeme dovolit velmi pomalé ráno. Navíc je kemp u zatopeného lomu a tak dojde i na plavání. Odjíždíme těsně před polednem. Cesta odsejpá. Tím, že Petra objevila kouzlo ježdění v háku, navíc na cestě po protipovodňové hrázi, kde se dá udržovat konstantní rychlost, cesta rychle utíká a za chvíli jsme u soutoku Nisy a Odry. Uděláme povinné foto, vždy se tady fotíme se stejným gestem, a pokračujeme dál. Bohužel stále proti větru. Zastávíme se u velkého stáda ovcí, které spásá prostor mezi řekou někde v dáli a hrází. Pozorujeme je tak dlouho, že to znervozní jednoho ze dvou ovčáckých psů, kteří stádo hlídají a dá nám velkým štěkotem najevo, už bychom mohli pokračovat. Dojedeme do  kláštera Neuzelle, kde Petra stráví dlouhou chvíli v kostele a já na lavičce na nádvoří, kostel už jsem viděl. Když se vrátí jsou tři hodiny a mám velký hlad, tak přejedeme do nedaleké restaurace na oběd.
A pak zpět na cyklotrasu po hrázi. V nedalekém Fürstenbergu, což je vlastně dnes jen součást Eisenhüttenstatu uděláme menší nákup a těsně před šestou jsme v malém kempu v Aurith. Dáme si hned pivo a limo až teprve poté postavíme stan. Jsme tu téměř sami, jen jeden starší pár cyklistů. Kemp funguje pro místní jako hospoda, ale už před osmou je zavřeno a klid.

Pátek, 3. července
Ještě jeden odstavec ke včerejšku. Večer začalo tak hrozně foukat, že jsme museli stan upevnit na všechny šňůry aby větru odolal. To jsme ještě nikdy nedělali, dokonce jsem při letošní instalaci nového tropika přemýšlel, že bych ty věčně překážející zbytečné šňůry ani nedal.
Ráno bylo úplně stejně větrné. Měli jsme balení dost na pohodu, objednali jsme si totiž snídani. Byla to příjemná kombinace různých sýrů, uzenin, zeleniny i ovoce, vajíčka, od každého trochu, ale dohromady to byla pěkná výživná porce.
Další cesta sice byla po dobrém asfaltu po protipovodňové hrázi, ale strašně foukalo, samozřejmě téměř proti a v nárazech tak, že bylo obtížné  udržet směr.
Hráz jsme opustili před Frankfurtem. I když leží na břehu Odry, cesta vede do kopce cyklostezkou podél dálnice a pak teprve klesá do města.
Frankfurt jsme projeli poměrně snadno, rychle jsme se shodli, že nemáme příliš chuť zajíždět do centra. 
Za městem je opět stoupání a pak nás trasování přesvědčilo, že nemáme do Lebus pokračovat podél hlavní silnice, ale sjet dolů téměř ke starému korytu Odry. A odtud zase cestou co vypadá jak zrušená železnice vystoupat zpět. Tato dosti blbá zajížďka měla tu výhodu, že jsme narazili na plac s pěkným výhledem, stolem s lavicemi a místem kde by se případně dal postavit stan.
V Lebus jsme nakoupili ve stánku ovoce a v Normě další potraviny a na rastplacu poblíž hřbitova si dali k obědu obložené housky co jsme si koupili v pekařství.
Následoval sjezd zpět na hráz a další boj s větrem. Podle webu foukalo 29 km/hod, v nárazech 54, tak to bylo opravdu vysilující. Bez toho větru by to byla příjemná rychlá etapa, takhle to byl boj o každý kilometr.
Nakonec jsme přeci jen dorazili do Küstrinu. Bylo ještě nutné udělat malou zajížďku do kempu Fischerhof, ale tento kemp měl výrazně lepší recenze než ty v okolí. Příjemným bonusem je rybí bistro kde jsme si dali k večeři uzenou rybu, brsalát a radler. Co bylo obtížné, to bylo postavit stan, protože vítr nám bral z ruky každou věc. A vlastně ještě perlička na závěr: v bistru se vyskytuje čáp, který nějak pochopil, že může i něco k jídlu získat od těch dvounožců, co neumí létat.

Sobota, 4. července
Psáno až v neděli, sobota byl náročný den
Ráno byl trochu problém složit stan, tradiční postup v nárazovém větru nefungoval, museli jsme ho na návětrné straně mít do poslední chvíle přikolíkovaný.
Cesta začala přejezdem do Kostryna, nebylo to moc příjemné i když to bylo po cyklostezce. Ale paralelně s námi jelo jedno auto za druhým. Hned na začátku jsme odbočili do Starého Kostryna, městskou část, která byla totálně zničená na konci války a dnes to jsou takové polské Pompeje. Nezdrželi jsme se tam příliš dlouho, ono není proč, ale zajímalo mě jak to vypadá.
Po opuštění tohoto místa jsme hned narazili na areál, kde se hlavně prodávají německé klientele cigarety, ale důležité, byla tam lékárna. Po páteční jízdě mě pravé ucho, to které bylo celý den vystavené větru, docela bolelo. Tak jsem si koupil paralen a kapky do uší.
Ještě kus cesty Kostrynem byl stresující, ale pak už se podařilo odbočit do vedlejší ulice a provoz se postupně zklidňoval.
Vjeli jsme na hráz podél řeky Warty, docela mě překvapilo, jak je řeka velká. Celé území před námi bylo přírodní rezervací. Vypadalo to na pěknou projížďku, cesta byla sice přírodní, ale pevná a překvapivě s větrem v zádech.
Bohužel tato paráda netrvala dlouho. Cesta se změnila, dál to byly dvě stopy s písčitým povrchem. Písek byl místy tak hluboký, že z obtížné jízdy se stalo tlačení. V jednom místě bylo posezení, tak jsme tam snědli oběd, dobili interkom a trochu mobil ze solárního panelu.
O dalších několik km dál byl, podle cedulí i webových stránek obce přívoz. Docela by nám to, vzhledem k obtížnému povrchu pomohlo, na druhém břehu je snad asfaltka. Snad proto,  že už víme, že silnice spojující vesnice a v mapě vyznačená jako třeba je u nás  Lobendava - Markéta může být obyčejná polňačka. Jen na ní člověk potká audinu či mercedes.
Jenže se ukázalo, že přívoz nefunguje, asi už dávno.
Takže následovaly další kilometry náročné cesty po hrázi. Celkem jich bylo skoro osmnáct.
Následovalo několik dalších kilometrů po asfaltových silnicích. Povrch kolísal od skvělého až po takový kde člověk přemýšlel jak po tom rozbitém a zprohýbaném asfaltu mohou jezdit.
Trasa nás zavedla na další cestu s přírodním povrchem. Tentokrát to bylo po tělese bývalé železnice  a bylo to hodně kamenité.

Jenom chvíli jsme si odpočinuli jízdou po asfaltu v nějaké vesnici a opět do lesa, tentokrát byla cesta písčitá. A opět to byla cesta kde se kolo muselo tlačit, protože to prostě nešlo projet, jak se bořilo a zároveň tam normálně jezdila auta. Cesta byla tak náročná, že jsem v interkomu slyšel Petru sprostě nadávat!
Dostali jsme se na hlavní silnici. Byl na ní docela provoz, ale na široké, s dobrým povrchem krajnici byl vyznačený cyklopruh. Takto jsme projeli několik vesnic, které byly na silnici navlečené jako korálky na šňůře jedna za druhou. V jedné si dokonce Petra všimla otevřeného obchodu, tak jsme mohli trochu nakoupit, bohužel ne pečivo. Zato měli hřeben, který Petře chyběl ve výbavě.
Jízda podél rušné silnice skončila kruhákem s odbočkou do vesnice Nowy Dworek. A opět to byla jen cesta s přírodním písčitým povrchem.
Po necelých dvou kilometrech byl most přes řeku Obru, neplést s Odrou, a za mostem odbočka k vodáckému tábořišti. To byl cíl naší cesty. Byla to v plánech naše nejdelší etapa, ujeli jsme 75 km, s čím jsme nepočítali bylo minimálně 26 km polních cest s obtížným povrchem.
Na tábořišti byla cedule, že pobyt pouze se svolením majitele, tak jsem zavolal na číslo, které tam bylo uvedené a chlapík mi řekl, že ano a že ráno se zastaví pro peníze.
Byli jsme tam úplně sami a protože tam byl veliký přístřešek se šesti stoly, podlahou ze zámkovky, využili jsme dostatečného prostoru k tomu abychom postavili stan uvnitř, protože na ráno byl v předpovědi déšť.
K večeři jsme si dali instantní těstoviny do kterých jsme vyklopili konzervu tresky s nějakou omáčkou. Dost jsme si na tom pochutnali a celí znavení šli spát

Neděle, 5. července
Probouzíme se sice brzy, ale nijak nepospícháme, v předpovědi je na dopoledne déšť, dnešní etapa je necelých padesát kilometrů a my teď máme vše, včetně stanu pod střechou. Takže se nasnídáme, zbalíme a před 11. hodinou vyrážíme. Majitel pozemku nepřišel, takže jsme měli vcelku komfortní nocleh zadarmo.
Cesta byla tradičně kamenitá, ale pak už byl asfalt do Zemska, kde jsem si všiml, že zrovna mají mši. Když jsme zastavili před kostelem, tak jsem z otevřených dveří slyšel, že jsou u kréda, to je výhoda katolíků, že i když člověk nerozumí, stejně pozná, která část mše zrovna probíhá. Takže Petra sice přišla pozdě, ale nejdůležitější část mše mohla absolvovat. Já si vyndal před kostelem křesílko a v klidu jsem na ni počkal. Jen se pak ukázalo, že mi vítr zašantročil obal a sucháč od křesílka, ale s Petrou jsme ho našli.
Plánovali jsme, že v městečku Bledzew nakoupíme, podle údajů v mapě by měli mít v neděli otevřeno. A skutečně, v neděli mají, ale jen v nedzieli handlowej, což tedy nebyla. Tak jsme se z náměstí vrátili zpět na okraj města ke sportovnímu stadionu, kde sice byl docela binec, ale podařilo se nám tam v přístřešku na břehu Obry naobědvat z vlastních zásob. Pak zpět na náměstí, kde jsme si koupili zmrzlinu a požádali paní zmrzlinářku o doplnění vody do bidonů, protože s vodou jsme byli na minimu.

V další vsi, Chycinie, měl být podle mapy obchod zavřený, ale byl otevřený, tak jsme tam doplnili zásoby a vodu. Tak jsme zjistili, že malé obchody sice prodávají pití v zálohovaných obalech, v Polsku se zálohují  PETky i plechovky, ale malé obchody je nemusí  vykupovat zpět. 
V Pieskach nás trasa zavedla do lesa na, jak jinak, písčitou cestu. Vytáhli jsme křesílka, že si dáme pauzu a během ní jsem došel k tomu, že když se vrátíme zpět, můžeme pokračovat do cíle po silnici, sice delší cestou, ale s nadějí, že to bude lepší.
A bylo. Navíc s lepším profilem. Dojeli jsme tak do Boryszyna, kde mají dřevěný barokní kostel.
Za Boryszynem nebylo pro nás nic zajímavého, jen jsme si všimli, že v Lubrze mají velký billboard na Noc nenufarów a o chvíli později i stezky s tímto názvem. Až večer jsme si dohledali, že nenufar znamená leknín a Noc leknínů je velká kulturní akce kam se sjíždí až deset tisíc návštěvníků.
Poslední vesnicí před Swiebodzinem je Ługów, kde je podle mapy malý hostel na kterém mě láká, že je na oploceném pozemku, takže by nemusel být problém s koly. Jen chvilku ho hledáme, ale pak spatříme majitelovu matku, která syna zavolá a ukáže se, že do úterka by nocleh mohl poskytnout. Sice to znamená sdílenou koupelnu, ale to nám po spaní v kempech tolik nevadí. Navíc je tu pračka, to se nám také hodí. Pán nám vysvětluje, že normálně ubytovává lidi co sem jezdí za prací, ale ti co přijedou pozdě v noci budou v přízemku, takže až do pondělního odpoledne budeme mít první patro včetně koupelny pro sebe.
Dvakrát jsem spal v Čechách v penzionech ubytuvávajích pracovníky a vždy to bylo znát, nebylo to nic moc, tady je vše čisté, útulné, tak jsme zvědavi jak se to změní až všichni, co mají pronajaté pokoje, dorazí.
Drobným bonusem je výhled na nedaleké čapí hnízdo, tak můžeme pozorovat jak se rodinka stará.

Pondělí, 6. července
Na pondělí byl naplánován odpočinkový den. Takže jsme dlouze vyspávali a stejně dlouze snídali, poslouchali rádio, relaxovali.
Teprve před polednem jsme sedli na kolo abychom navštívili Swiebodzin. Pojedeme stejnou cestou i v úterý, tak jsme alespoň v klidu, nalehko bez brašen, mohli vymyslet strategii jak se dostat napříč opravdu velmi rušné a rychlé silnici první třídy. Pak už byl padák do města plného jednosměrek. I místní cyklisté dost jezdí po chodníku a zdá se, že chodci s tím nemají problém. Takže kombinací jízdy po chodníku a vedení kola tam, kde byla větší hustota chodců jsme se dostali na náměstí tohoto města s opravdu dlouhou historií. Krom dvou kostelů, kam jsme nakoukli bylo pro nás důležité bistro Niebo v gębie na náměstí, na které byly výborné recenze. A opravdu řízek s houbami, bramborovou kaší a salátem s červené řepy byl nebe v hubě, jak zní překlad názvu bistra do češtiny.
Porce to byla obrovská, takže další cesta k obří soše Jesusa Christusa byla trochu náročná, navíc socha je na samém okraji města kam výpadovka k dálnici. Takže opět jízda po chodníku. Jen v závěru je nová cyklostezka.
Socha je opravdu monumentální. Pohled na ni je neuvěřitelný. Možná ještě víc z dálky, kdy člověk může mít nějaké měřítko k okolní krajině než z blízka.
Když jsme se dostatečně vynadívali, zahájili jsme cestu zpět do našeho ubytování. Jen těsně před náměstím jsme si pro sladkou tečku po večeři koupili kus výborného zákusku. Proč kus? Protože u tohoto typu zákusků bývá zvykem, že se prodává na váhu, tak jako třeba salám. Před dvěma lety jsem to nevěděl a koupil jsem si, protože jsem měl po jídle na benzínkách velké oči, celý kus a pak jsem to jedl dva dny.
Do hostelu jsme dojížděli za deště, tak jsme jen uklidili kola a běželi do obchodu si koupit něco k večeři. 
Večer už byly všechny pokoje obsazené pracovníky, ale krom obsazení koupelny s tím nebyl žádný problém, žádný hluk, v kuchyni vše pečlivě umyté, utřené.
Skoro do půlnoci jsme ještě poslouchali Petra Kocmana na Country rádiu a pak šli spát.

Úterý, 7. července
Ráno prší, tak se shodneme, že se nám nechce do obchodu pro věci na snídani, jak jsme včera plánovali. Takže si dáme kombinaci ze zbytků, co ještě máme v lednici. Snídani tak tvoří výborné třešně, frisch käse a plátkový sýr. Protože nemáme pečivo, tak ho suplujeme balíčkem kávových oplatek. A samozřejmě čaj, kafe, toho je dost, je k volnému použití, jak nás v neděli informoval pan majitel.
A pak následuje dobalování a vynášení věcí ke kolu. Rozloučíme se s majitelem a  nakonec odjíždíme před jedenáctou. Začátek cesty známe a i když už nic ve městě nepotřebujeme, stejně přes centrum projdeme, zdá se nám to lepší než se plácat v jednosměrkách s hustým provozem.
Opět míříme k Ježíšově soše. Uvědomil jsem si totiž až večer při návratu, že jsme si nekoupili nic na památku. Naštěstí to není žádná významná zajížďka, je to jen o jednu výpadovku vedle. 
Koupě magnetek se ukázala zkouškou trpělivosti. Na recepci poutnického hostelu, která je současně obchodem, nikdo nebyl, pouze zvonek s nápisem "jsem v hostelu, zvoňte". Zvonil jsem během dvaceti minut asi šestkrát než se podařilo pracovníka přivolat. Ale podařilo se.
Mezi tím se počasí velmi zhoršilo, takže párek v rohlíku, který jsme si koupili ve stánku pod sochou už jsme jedli v dešti. 
Podle mapy vedla k výpadovce, kterou jsme chtěli odjet cyklostezka. Ale ukázalo se, že jí existuje jen půlka, tu druhou část zrovna stavějí. Takže zpět a na naší cestu jinudy. Podařilo se a bylo příjemné, že do první vesnice vede podél silnice cyklostezka, která míjí obrovskou budovu Amazonu.
Úterý vyšlo  jako den jízdy po hlavních silnicích. Jinudy se to prostě až na malou okliku téměř na konci etapy naplánovat  nepodařilo.
Naštěstí občas byla cyklostezka, občas velmi široká asfaltová krajnice. Ale shodli jsme se, že provoz je srovnatelný se silnicí Rumburk - Studánka, takže i široká krajnice nebyla nic moc.
Dojeli jsme do většího města Sulechów, 16500 obyvatel, a na náměstí si dali zmrzlinu a kafe.
Pak jsme jen popojeli na okraj historického centra a v Biedronce udělali nákup na večeři a snídani.
A zase do provozu. V jednom místě šlo jet oklikou přes malé vesnice. Dokonce i cesty měly dobrý povrch, na rozdíl od vesnic, kde bylo pavé.
Nicméně oklika skončila a museli jsme zpět na tu rušnou silnici. Ještě posledních deset kilometrů.
Pak už byl les, který je mapě polských státních lesů zařazen do programu Přenocuj v lese, tedy oblast, která není v terénu nijak vyznačená, existuje jen v mapě lesů. Lze tu, za dodržení jednoduchých pravidel, legálně přespat ve stanu.
Ještě nikdy jsme v takové oblasti nebyli, nikdy to nevyšlo, vždy jsme byli nadivoko, tohle bylo poprvé. Postavili jsme stan, to jako první protože v předpovědi i na obloze hrozil déšť, navečeřeli se a začali psát deníky. Bohužel déšť nás tak trochu zaskočil, tak jsme s psaním museli hodně rychle skončit a doklidit zbylé vybavení do stanu. Kola jsem zamykal a plachtoval už v dešti.
Samozřejmě, když bylo vše hotovo, tak hlavní nápor deště skončil. Ale stejně už byl jen čas na večerní hygienu a spánek.

*******
zatím nelze psát blog, ve středu jsme toho měli po 75.5 km tak akorát, že jsme nemuseli stavět stan ve tmě.
ve čtvrtek je to časově lepší, ale je tu tolik komárů, že venku se být nedá a ve stanu není správný prostor.
tak uvidím...
***********

Je pátek, krátce po jedné hodině, sedíme na zahrádce restaurace Chilli Mili v Lubáni a čekáme na jídlo. Chtěl jsem něco napsat do blogu, ale jakmile jsem napsal slovo čekáme, tak zapípal pager, že je jídlo připravené. Tak zase nic. 
Jídlo bylo naprosto skvělé, tak ještě pár řádek zkusím napsat.

********

Středa, 8. července
Probouzíme se a v sedm začneme balit. Mám v plánu, že nejdřív popojedeme po silnici asi 4 km, do bývalá železniční stanice Konotop. Před dvěma roky jsem tudy jel směrem k moři, teď cyklostezku využijeme v opačném směru. Po dobré snídani vyrážíme. Dnešek je ve znamení jízdy po bývalých tratích, je to velká paráda, asfalt cyklostezky zatím nestihla prorůst příroda, tak to příjemně ubíhá i když to vlastně pořád mírně stoupá a vítr fouká samozřejmě proti. V Lubięncinu na chvíli stezku opustíme, musíme si nakoupit. A pak frčíme dál. Přejíždíme Odru po starém ocelovém mostě. To je sám o sobě zážitek, most je dlouhý 650 metrů!
Stezka po trati končí v městě Nowa Sól. Když jsem tady byl při cestě na Hel, tak jsme město jen nějak projeli, teď jsem chtěl vidět centrum a zdvihací most, který je podle wikipedie unikátní konstrukce.
Most jsme našli vcelku dobře, jak se dostat k nějaké kavárně v centru jsem se musel doptat. Kavárna je na náměstí, to je však naprosto nezajímavé, stejně jako město plné jednosměrek a aut. Ale výborné dortíky to spravili.
Vymotali jsme se z města a pokračovali dál, opět po bývalé trati. Z našeho pohledu, nekonečné kilometry po dobrém asfaltu absolutně mimo automobilovou dopravu. 
Dojedeme až na konec cyklostezky i když odbočka, kterou potřebujeme je o nějakých pár stovek dříve. Vím, že na konci je pěkné posezení, tak ho chceme využít.
Krom posezení je tam člověk, ze kterého se vyklube fotograf nějakého místního plátku. Podle jeho slov je tady v práci, má za úkol lovit zdejší cyklisty a vyslechnout si, jak by si přáli, aby cyklostezka pokračovala až do Zaháně.
Protože zrovna nikdo nejede a my mu poskytli ucho, shodneme se nejprve na tom, že je nám jasný vztah Zaháň (Żagań) - Božena Němcová a pak nám zaujatě a zapáleně převypráví celou historii města, rodu Zaháňských, atd., atd.
Když se skoro po hodině od pana fotografa odpoutáme, přejedem na bývalou trať do Szprotawy. Je neuvěřitelné, že i ta má zpevněný povrch nikoliv však asfaltem, ale  betonem, což je dobré v tom, že to není na slunci tak rozpálené. Po ní pokračujeme až do Szprotawy, nemám to spočítané, ale dnes jsme na těchto parádních cestách ujeli alespoň 50 km.
Ve městě najdeme obchod, doplníme zásoby a pak následuje dlouhý výjezd z města. Od okraje města musíme ještě asi 4 km ujet po silnici první třídy č. 12 než dojedem k místu v lese, kde začíná oblast s povoleným nocováním. Petra najde krásné místo, kam nám bude ráno svítit slunce a celí zmožení jdeme spát, Dnešní etapa měřila 75.5 km.

Čtvrtek 9. července
Vstáváme do slunečného rána. Večer jsme se dohodli, že nebudeme snídat na místě, nechceme v lese manipulovat s ohněm a doufáme, že někde brzy narazíme alespoň na lavičku. Pro ten účel určíme Leszno Dolné, první vesnici na trase do Boleslawce. Je to asi 4 kilometry. Musíme tedy zpět na okraj Szprotawy, kde se  z té naší silnice odbočuje na 297.
Už včera jsme viděli, že na té silnici se valí jeden kamion za druhým, o osobních autech ani nemluvě. Bohužel  tentokrát tu chybí asfaltová krajnice, silnice ani není nijak široká. A provoz je fakt hustý. Dojedeme do Leszna a tam se ukáže, že u v mapě vyhlédnutého kostela není lavička a to ani na přilehlém hřbitově.
Hledáme tedy kousek klidného místa abychom unikli hluku ze silnice a jsme odměněni, u vesnické klubovny je živým plotem ohraničený, ale volně přístupný prostorný plac s celou řadou stolů, tady se nasnídáme.
Sbíráme odvahu k tomu vyrazit zpět na tu hlavní silnici, měli bychom po ní jet celý den, jen občas je ve vsi, nebo mezi těsně sousedícími vesnicemi  cyklostezka.
Někdy však hraje náhoda ve prospěch naší cesty. 
Je potřeba se ještě defekalizovat a tak zajedeme ze vsi směrem do polí. Ukáže se, že polní cesta občas zarůstající travou není nic extra, ale mohli bychom zkusit po ní projet do Leszna Górnégo a možná ještě dál. Už jsme si dávno zvykli, že vyznačení cesty na mapě Polska nic neříká o jejím povrchu. A skutečně, cesta je rozhodně lepší než mnohé písčité cesty, které jsme zatím projeli a někde i protlačili, protože v jemném písku se kola boří. Tady byl písek jen občas a snad jen jednou nešel projet. Také občas bláto a občas kameny. Podařilo se nám takto dostat do Horního Lešna, vesnice ležící na hlavní silnici, tak jsme už rovnou zkusil odtud pokračovat do Buczek. To už byla místy i normální silnice a z Buczku dokonce i asfalt!
Vyhodilo nás to na hlavní, ale tady po chvíli byla značená cyklostezka. Tak jsme pokračovali podél hlavní dál, místy fakt po separátní cestě, místy jen po široké asfaltové krajnici s rachotícími kamiony vedle sebe, ale s označením, že je ta krajnice cyklostezkou.
Dojeli jsme k benzínce a tam jsme si dali drobné jídlo, kafe a dobili telefony a powerbanku. Ještě kousek do Trzieben a tam opět zkoušíme jet mimo v GPS nahranou trasu. Rozhodl jsem se totiž, že nechám navigaci navigací a rozhodnu se tak trochu postaru, že se na každé křižovatce podívám jak dál. Jenže tu kritickou jsem přehlédl, ale špatný směr jsme měli jen pár desítek metrů. Zastavil nás bodrý řidič obrovské cisterny do které čerpal z vodního zdroje pitnou vodu, a vysvětlil nám, že dál cesta vede do vojenského prostoru, takže tam rozhodně jet nechceme. Rychle jsme si ujasnili, kde jsme udělali chybu, vrátili se a pokračovali.

****
je pátek, 21:39, už je skoro tma, tak končím a zalézám do stanu. poslední noc naší dovolené
*****
Nakonec se k blogu dostávám až v neděli, když už sedím doma u počítače
******

Další cesta už byla bez problémů. Tak jsme dojeli na okraj Bolesławce. Bylo dobře, že už jsme se předem rozhodli, že do města nepojedeme, už jsme tam ostatně kdysi byli. Předmostí mostu přes Bóbr se totiž opravuje, semafory, stavební stroje, zmatek. Nic z toho nepotřebujeme. V našem směru cesta z města začíná prudkým kopcem, já ho tlačím, Petra pomalu jede. Pak už se terén srovná, je to stále do kopce, ale už je to jetelné přes čtvrť se samými novými rodinnými domy. Na konci vjíždíme do lesa, cesta nic moc, ale to už jsme zvyklí. Ještě podjet dálnici a jsme u lesního parkoviště. Je tu takový tradiční bordel, ale ne tak velký aby nás to odradilo od udělání večeře, neboť sednout si na lavici ke stolu je docela bonus. Po večeři jen přejedem silnici a hledáme v lese místo, kde postavit stan. Tentokrát to trvá déle, nicméně nakonec Petra najde dobré místo, jen kola se tam musí dotlačit, dojet tam nelze.
Stavíme stan a já ještě vyhlížím kudy se ráno vrátíme zpět na silnici a najdu lepší stopu, jen musím nějaké větve a padlé stromy odklidit z cesty. Nakonec se dnešní etapa protáhla o nějakých deset kilometrů, ale jsme rádi, že jsme našli cestu mimo té rušné silnice, kde to bylo vytrasováno routerem. Opět jsme si museli potvrdit, že symbol komunikaci nic nevypovídá o tom jaký je povrch. Ale to už je stará vesta.

Pátek, 10. července
Vstáváme, balíme a přejíždíme zpět na parkoviště, přeci jen je to pohodlnější a není problém tam vařit, to si v lese netroufáme.
Po snídani jedeme nejdřív paralelní cyklostezkou k silnici směrem na Tomisław. Zajímavé je, že když se od cyklostezky odpojíme, musíme přejet na druhý břeh Kwisi po visuté lávce, která je úzká tak akorát na jednoho člověka a docela se houpe.
A pak dál do Nowogrodziece. Už jsem tuhle cestu jel v roce 2020, ale zjišťuji, že si ji nepamatuji ani trochu. Řešil jsem v ten den přes telefon nějaké pracovní záležitosti, tak jsem asi měl hlavu zaměstnanou tím.
V Nowogrodzieci jsme už byli i s Petrou, dokonce se jí to okamžitě vybavilo. Na náměstí si dáme malou svačinu a pokračujeme dál směrem na Lubaň. Vede tam hlavní silnice po levém břehu, ale naštěstí i málo frekventovaná silnice po břehu pravém, kterou samozřejmě volíme.
Lubaň je město s dlouhou historií, která samozřejmě jak je u těchto měst časté souvisí i s Českým královstvím či s Rakousko-Uherskou monarchií. Bohužel také s tím, že město zničili a obyvatele upálili na svém tažení Husité a to dokonce dvakrát po sobě. Mnohem hezčí je informace, že až do druhé světové války město bylo největším vývozcem kapesníků na světě, doslova do lubaňských kapesníků smrkali krom Antarktidy na všech kontinentech. My se rozhodli, že si tam dáme dobrý oběd, takže jsme podle recenzí vyhledali restauraci Chilli Mili a nebyli jsme zklamáni, bylo to výborné.
Tak ještě nakoupit a znovu na cestu. Po zkušenostech ze včerejška dohledávám kde se můžeme vyhnout hlavní silnici, po které by měla vést naše trasa. A docela se to daří. Tak dojedeme až do Siekierczyna, kde se naše trasa od té hlavní silnice odpojuje. Kdybychom po té hlavní pokračovali, ušetříme si na hranici s Německem průjezd Zgorzelcem a nějakých 13 km cesty, ale rozhodli jsme se, že si raději ušetříme nervy a uši, už jen ten neustálý hluk projíždějících aut je obtěžující.
Pořád trochu stoupáme, samozřejmě, pokud fouká vítr, tak fouká proti. Ale silnice má převážně fungl nový asfalt, tak se dobře jede a provoz není moc velký. Tak dojedeme až na okraj Zgorzelce, tady musíme najet na silnici 352 s velmi hustým provozem, ale úsek, který musíme projet, jinudy cesta nevede, není příliš dlouhý, nějakých 700 metrů a je tu široká krajnice. Řešíme jak se dostaneme do odbočovacího pruhu, musíme odbočit doleva, ale máme neuvěřitelné štěstí, v tom okamžiku jako by hustý provoz na chvíli ustal a tak se to povede naprosto v pohodě, bez problémů.
Přejedeme koleje a v Dinu uděláme poslední nákup v Polsku. Přejezd městem do Německa je překvapivě pohodlný i když občas to znamená jet po chodníku. 
Přejedeme Nisu a jsme v Görlitz. Chvíli nám trvá se zorientovat, po silničním mostě Jana Pavla II. jsem ještě Nisu (Neisse, Nysa) nepřejížděl. Nakonec správně určíme kde je cyklotrasa Oder-Neisse a zrovna tak si správně tipneme, že okolo stavební ohrady, která je přes celou ulici, dělají vodovod, se dá projet.
Bohužel při výjezdu z Görlitz podlehnu cykloturistickému značení, vím, že tady na něj bylo vždy spolehnutí. Až teprve když nás to motá přes nějakou bývalou vesnici pochopím, že Oder-Neisse přeznačili a zatímco dřív vedla po chodníku vedle hlavní silnice, teď ji turisticky příjemněji tahají oklikou. To se nám moc nehodí, ale co už se dá dělat.
Vyjedeme ze Zhořelce a pokračujeme po cyklostezce směr Žitava. Když míjíme velký rastplatz, kde jsem v roce 2023 přespával s partou cyklistů mířících k Baltu, podívám se na hodinky a začneme řešit, zda-li vůbec stihneme dojet do kempu. Měl jsem ho vyhlídnutý, protože je nový, ještě ho neznám a mohl by se, vzhledem k poloze, někdy v budoucnu hodit. Ale vyhodnotíme, že bychom to do zavírací doby recepce asi nestihli, tak se vracíme na zmiňovaný rastplatz. Konec konců, spali jsme od Swiebodzinu mimo kemp tři noci, můžeme spát i čtvrtou. Zvláště, když zítra už budeme doma.  Sedí tu jen jeden člověk zírající do mobilu, ale je jasné, že tady nechce spát. Místo je kryté křovím od cyklostezky a nedaleká silnice a železniční trať nás příliš rušit nebude.
Za soumraku postavíme stan, začíná poslední noc naší báječné dovolené.

Sobota, 11. července
Sice jsme si plánovali vstávat v půl sedmé, ale je z toho tradičně v sedm. Sbalíme stan, poprvé za dovolenou ho musíme sušit od rosy, ale slunce svítí naplno. Nasnídáme se a vyrážíme. Když narazíme na místo, kde bychom měli odbočit do kempu, jsme znovu rádi, že jsme si to rozmysleli. Bylo by to fakt už nad naše síly.
V Hagenwerdenu bohužel už není samoobsluha, ve které jsme často nakupovali. Až v Ostritz mají úplně nové Penny. Je moderní, velké, ale uvnitř je to pořád stejné, proč Penny nerad, není lineární, je to samé zákoutí, obíhačka. Jen na mnohem větším prostoru.
Náladu mi spraví, že součástí budovy je pekařství a řezník, což není nic neobvyklého, tady je to však v samostatné, prostorné a klimatizované místnosti, kde je hezké posezení u stolečků. Kola máme zaparkována zvenku u pořádných stojanů na kola, je vidět, že tady o cyklostojanech přemýšleli a na kola od stolečku krásně vidíme, celá stěna je prosklená.
Dáváme si báječné koláče a kafe. A konečně ostrý start. Začínáme příšerným 15% stoupáním, takže chvíli trvá než se dostaneme nad údolí Nisy. A pak jen cesta ve směru na Herrenhut. Už jsme tady před nějakými dvanácti roky jeli. Tentokrát do Ochranova nepotřebujeme, tak jedeme  přeci jen trochu jinudy. Přes Ninive sjedeme do Oberoderwitz a horní cestou do Eibau. Před těmi lety jsme pokračovali směrem na Neusaltzu a Sohland, tentokrát míříme do Neugersdorfu. Tam přejedem hranici a frčíme do Rumburka. Na benzínce na zámečku si dáme párek v rohlíku a po cyklostezce jedeme do Šluknova. Mezi Valdekem je úplně nová cyklostezka, jsem překvapen, že to nevede do Království po původní polní cestě, ale že je to vytrasováno úplně nově. Škoda jen, že autor nepochopil k čemu slouží u silnic aleje, až nově vysázené stromy vyrostou, budou perfektně stínit přilehlé pole, ne však cyklisty, ti budou dál hltat rozpálený asfalt. Cesta do Království sjede prudkým klesáním, musím si to pamatovat, že v opačném směru je to hrozný kopec.
Ve Šluknově si nakoupíme v Tescu něco k večeři a pak už je to domů jen kousek.
Uděláme si večeři a rychle zjistíme, že se v uzavřené místnosti nedokážeme najíst, tak si jdeme sednout na zahradu. Na závěr naší cesty si pustíme Michala Tučného Báječnou ženskou a otevřeme láhev vína.

Tak uvidíme, jestli nám příští rok zase vyjde taková pěkná dovolená.
Celkem jsme ujeli 707 kilometrů, pětkrát jsme spali v kempu, dvě noci v hostelu, pět nocí v přírodě.

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

Srpnové toulání 2024

Cestování

Neměl jsem v plánu psát nějaký další blog, ale objevil se tady blog od Quatsch a tu mám spojenou s Černou Elstrou. Tím se mi připomnělo…

více »

27.11.2025

petrp

(5.58)

Pár dní na Tour de Baltic

Cestování

Nezbytný úvod Už nevím přesně jak to začalo, ale podle korespondence jsem někdy na začátku roku 2023 zjistil, že Arnošt, co se spolu známe…

více »

09.06.2023

petrp

(5.58)

Polskem bez cíle

Cestování

Když se ukázalo, že letos pojedu na dovolenou nejspíš sám dlouho jsem nevěděl kam. Bylo jasné, že všechny původní plány patří do šuplíku,…

více »

16.08.2020

petrp

(6.06)

Lechtalské Alpy na kole

Německo, Rakousko

18.07.2026 - 5 dní

14 700 Kč

Chiemsee na kole

Německo

22.07.2026 - 5 dní

13 900 Kč

Mosela a Sára na kole

Německo

25.07.2026 - 7 dní

16 940 Kč

[ Další zájezdy ]