reklama

S dětmi na kole do Benátek - 3. část - Rakousko - poprvé přes Alpy

Ten pocit, když na kole překonáváte hranice států.
Ten pocit, když na kole překonáváte hranice států.
Foto: Autor

Jenom pro připomenutí, kratičké shrnutí z minulých dílů: jedeme se dvěma dětmi na kole do Benátek. Starší Víťa (8 let) šlape celou trasu úplně sám, mladší Šárka (6 let) je ještě občas zapojena za tatínkem tažným zařízením, nicméně pouze symbolicky, na nějakých 10 km denně, takže i ona šlape víceméně také skoro celou trasu. Přejeli jsme Čechy a právě jsme u Dunaje...

Den 8 - 9 Římská cyklostezka - od Dunaje k jezerům Solné komory

„Jé, tady to znám, tady jsme byli vloni," zareagoval Víťa na příjezd k evropskému veletoku, podél něhož jsme vloni putovali více než 14 dní. A hned vzpomínáme, jak jsme na nábřeží tehdy svačili a jak jsme pak nemohli v údolí najít nocleh.

Město Pasov, německy Passau, leží na soutoku tří řek (Dunaj, Inn a Ilz). Podél Dunaje jsme do Pasova přijeli před rokem, dnes nás ale zajímá řeka Inn. Vede podél ní známá Innská cyklostezka, a kdybychom se jí chtěli držet, pohodlně bychom dojeli až do Innsbrucku. My jsme se ale rozhodli pro malou odbočku k jezerům Solné komory a tak Inn u Bad Füssing opouštíme, abychom se k němu o pár dní později, před Innsbruckem, opět napojili.

Solná komora je prý jednou z nejhezčích oblastí Rakouska; popis na všech internetových stránkách doprovázejí téměř kýčovité obrázky modrozelených jezer lemovaných strmými štíty vápencových Alp, to vše pod blankytně modrou oblohou. To nesmíme vynechat! Původní plán byl projet si stezku Solnou komorou při cestě nazpátek, ale správně jsme usoudili, že cestou zpět by se nám už nemuselo chtít dělat si zajížďku. Proto jsme se rozhodli prokličkovat kolem jezer cestou tam. Innská stezka je navíc za Pasovem, kdy řeka už opustila alpské údolí a široká se líně sune k Dunaji, poměrně nezáživná.

Přejeli jsme Inn a vjeli do Rakouska. Dlouho jsme hledali ceduli, že přijíždíme do jiného státu, hlavně kvůli dětem, aby zažily ten pocit, že vjíždí na svém putování do další země. Ten pocit, když na kole překonáváte hranice států.

Pro cestu k jezerům Solné komory jsme využili římskou cyklotrasu, jež vede po stopách, které zde v minulosti zanechali staří Římané. Přiznám se, že nás staří Římané zanechávali poměrně chladnými, protože stopy se omezovaly v podstatě jen na pár německy psaných cedulí, a víc nás zajímalo to, že se zatáhlo a začalo vytrvale pršet. Stezka nás prováděla po příjemných silničkách takřka bez provozu, ale také s nulovou možností se před deštěm schovat. Opět tedy došlo na pláštěnky. Pro nás je jízda v dešti protivná, pro děti to byla zábava. Soutěžily, komu se vepředu v pláštěnce utvořil větší bazének, ale když si vodu vzápětí vylily na boty, sranda skončila. „Maminko, tatínku, já mám mokrý boty a je mi zima."

Den 9 - 12 cyklostezka Solnou komorou - v dešti nejkrásnější oblastí Rakouska

Devátý den byl významným dnem. Od rána pošmourno a poprchávalo, zpod pláštěnek jsme se snažili z mraků vykoukat, zda se netrhají a nebude svítit sluníčko. Kdepak. V jednu chvíli se však můj pohled zastavil! Je to možné, není to možné?! A po chvíli už není pochyb. „Támhle to černé vzadu - to nejsou mraky, to jsou hory! Jsme v Alpách!" A v dálce pod námi je vidět modrošedá hladina prvního jezera Attersee. Radost nezná mezí. I kdybychom už neujeli víc, tak jenom ten pocit, že děti vlastní silou od nás dojely do Alp, tedy 550 kilometrů, za to stál! Na počest dojetí na úpatí Alp jsme vybalili čokoládu z pravého alpského mléka (táhneme ji s sebou pochopitelně z domova). Nevydržela ani minutu.

Cyklostezka Solnou komorou, neboli Salzkammergutradweg, je cca 350 kilometrů dlouhá osmička (křížení v Bad Ischl) se začátkem a koncem v Salzburku. Při pohledu do mapy jsme zjistili, že když se napojíme nad Attersee a budeme pokračovat po směru hodinových ručiček, nejzajímavější úseky této stezky nemineme. Když jsme doma při plánování trasy koukali na modrá kolečka jezer na mapě, předpokládali jsme, že v této vyhlášené oblasti bude koupání v jezerech zpoplatněné, a že asi bude i problém zde najít nějaké volné tábořiště. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme hned první den našli travnatou plážičku na břehu Traunsee, kde nejenže jsme se vykoupali, ale dokonce jsme tam i přenocovali a nikdo nás nepřišel vyhnat. Na další dny to s koupáním za nás vyřešilo počasí. K vytrvalému dešti se navíc ochladilo, teploměr na pěší zóně ve městě Bad Ischl ukazoval v pravé poledne 10°C, na cachtání v modrozelených vodách místních jezer tak nebylo ani pomyšlení. A to jsme hned další noc nalezli kouzelný plácek přímo nad Hallstättersee. Při ranním pohledu ze stanu nás zarazila bílá pokrývka vrcholků okolních hor. 21. červen, první letní den, nám čerstvý sníh přichystal jako prima dárek. Na tento den jsme navíc měli naplánovanou prohlídku Hallstattského solného dolu a ledové jeskyně. Počasí vyloženě vhodné na to lézt do studeného podzemí!

Abychom ušetřili pár kilometrů, vezeme se přes Halštatské jezero na lodičce. Hallstatt, zapsaný na seznam UNESCO, je právem označovaný jako nejmalebnější město v srdci Solné komory. Aby se městečko vtěsnalo do úzkého pásu mezi horu a jezero, jsou dřevěné domky doslova nalepené na skalní masív, jiné jsou částečně postavené na kůlech zapuštěných v jezeře. Už jenom kvůli Hallstattu stojí za to se sem vydat!

A není to jen městečko, co nás zde uchvátilo. Okolí Hallstattu bylo osídleno již tisíce let před naším letopočtem, ačkoliv bylo takřka nemožné se sem dostat. Lidé tu vysoko v horách těžili sůl a dodávali ji do celé Evropy. Nad Hallstattem se sůl těží dodnes, a jestli chcete znát odpověď na otázku, jak se solná ložiska do nitra hory dostala, vydejte se na prohlídku solného dolu. Prohlídka je zaměřena spíš na zážitky (jeden z nich je jízda po dřevěných skluzavkách spojujících patra dolu s měřením rychlosti, další například jízda improvizovaným vláčkem z hory ven), ale nakonec se i dozvídáme, že zdejší sůl pochází z vyschlého moře, a sem vysoko do hor se dostala díky vzedmutí zemského povrchu na konci prvohor. Po prohlídce se ještě kocháme vyhlídkou vystrčenou vysoko nad jezerem, a z níž je fantastický pohled na Hallstatt a okolní hory, ale dešťové kapky nás rychle zahnaly zpět do lanovky. Přejeli jsme pár kilometrů do sousedního Obertraunu, odkud nás lanovka Dachstein Krippensteinbahn vyváží vysoko do hor, kde se nedaleko mezistanice lanovky na Krippenstein (kam si můžete ještě vyjet na známou vyhlídku „5 prstů", což v dnešním zamračeném a deštivém dni opravdu nemá smysl) nacházejí dvě jeskyně: Mamutí a Ledová. Vzhledem k pozdní odpolední hodině nám zbyl čas jen na jednu z nich. Vybrali jsme jednohlasně jeskyni ledovou a návštěvy nelitovali.

Z Obertraunu jsme se vydali podél řeky Traun k dalším jezerům. Kvalita stezky však šla hodně dolů a poté, co jsme se několik kilometrů trápili na prudkém stoupání po šotolinových cestách, jsme se v lázeňském městečku Bad Aussee rozhodli kolečko Solnou komorou zakončit a začali se pomalu vracet. Znamenalo to vynechat Grundlsee, ale usoudili jsme, že jezer v horách jsme už viděli dost a ani nás ty zajížďky v deštivém počasí příliš nebavily. I tak nás čekal ještě výjezd do 855 m n.m., odkud následovalo nepříjemné klesání po kamenité cestě zpět do Bad Ischl, z nějž už je stezka příjemně asfaltová a lemuje jezera Wolfgangsee a Mondsee.

Opět se silně rozpršelo. V jedné vesničce jsme konečně zahlédli zastřešené stání pro auta. Může jich tu celkem parkovat asi šest, a protože někdo není doma, vmáčkli jsme se na volné místo a chceme přečkat tu nejhorší slotu. "Kdyby se tak někdo slitoval a pozval nás domů. Třeba z tamhle toho domu," touží Víťa a smutně se kouká k rodinné vilce. V jednom z oken se pohnula záclona... A nic. Ále, třeba se mi to jenom zdálo, třeba o nás nikdo neví. A i kdyby, kdo stojí o to pozvat si domů špinavé vodníky! Nejsme na Balkáně, tady můžeme být rádi, že nás z toho parkoviště nikdo nevyhnal, beztak je to soukromý pozemek. A vůbec, na Balkáně je hezky, tam skoro nikdy neprší. A když prší, tak ne dlouho. "A hele, už to ustává, pojedeme!"

Vnímání Salzkammergutradweg máme bohužel zakalené nepříznivým počasím. Obrázky s modrou oblohou jako z katalogu - o tom jsme si mohli jenom nechat zdát, a nechte si je zdát i Vy. Plánujete-li cestu do této oblasti, počítejte, že jedete do Alp, a v nich, zejména v těch Rakouských, je zima a déšť v létě na denním pořádku, výjimkou nejsou ani souvislé deště trvající několik dní! Ale nešlo jen o počasí. Možná, když je něco příliš vychvalované a člověk se natěší, může se stát, že očekávání je vyšší než realita. Z cyklotrasy jsme byli spíš zklamaní. Celkový dojem totiž kazilo množství aut v oblasti. I když jedete z velké části po komunikaci určené jen pro cyklisty, vede z valné většiny tato stezka jen pár metrů od rušné hlavní silnice. Na ní se míhá jedno auto za druhým, takže máte pocit, jako když jedete v Praze těsně vedle magistrály, skoro ani neslyšíte vlastního slova. Krásnou přírodu a pohledy na okolní hory si tak vůbec nevychutnáte. Výjimkou je snad jen okolí Halštatu, kde je doprava svedena do tunelu a do samotného města je vjez autům zakázán.

Den 13 - 15 Ze Salzburgu po Tauernské stezce - první alpské sedlo

Do Salzburku přijíždíme třináctý den cesty. Máme za sebou skoro 800 kilometrů a posledních několik dní nám pořád leje. Stan je navlhlý, karimatky nasáklé vodou a suché oblečení dochází. Brašny jsou plné letního oblečení (šatičky a tílečka - jedeme přece na jih, ne). Každý večer však stanujeme v přírodě, ještě není tak zle, abychom zaťukali na dveře nějakého muškáty ozdobeného penzionu a žádali o nocleh v teple a suchu. Dost možná by nás hnali, když by viděli, jak z nás kape voda a odpadává jehličí. V Salzburgu jsme si nechali udělat společnou fotku s námi a hradem Hohensalzburg, symbolem města a vydáváme se po Tauernské cyklostezce dál.

Tauernradweg (ze Salzburku ke Krimmelským vodopádům) je možné absolvovat ve dvou verzích, podél řeky Saalach nebo Saalzach. My jsme si vybrali řeku Salzach, už ani nevím proč. Stanujeme asi metr od cyklostezky, kde byl jediný relativně suchý plácek. Vyloženě se těšíme na noc ve studeném a mokrém stanu, který jsme po postavení museli vytřít ručníkem. „A dost. Jestli bude pršet i zítra, jdeme spát do hotelu!" Večeři vaříme přímo na stezce, stejně po ní nikdo nejezdí. Až za dlouhý čas po našem zabydlení se po ní jde pán na procházku se psem. „Dobrý den, co bude k večeři," ptá se zvesela. Odklopili jsme pokličku a vznášíme dotaz na předpověď počasí. Ještě zítra má prý být všelijak, pak je to už příznivější. Rakušáci nás mile překvapili. Jeden by řekl, že se budou ošklíbat nad naším kočovným způsobem cestování a oni nám zatím fandí! Není to tak, že chceme ušetřit za každou cenu za ubytování, je v tom spíš touha po volnosti a překonání pohodlnosti. Touha po dobrodružství. Nalezení pěkného místa na nocleh je pro nás vždy odměna na konci každého dne.

Další den je opravdu lépe. Jen co jsme přijeli pod hrad Werfen, začalo svítit sluníčko. Rozhodli jsme se, že vybalíme, co se dá a půjdeme na prohlídku, věci nám mezitím uschnout. Jenže ouha, když jsme se vydali koupit vstupenky, sluníčko zakryl černý mrak a začalo zase pršet. Nálada na hrad opadla, přesunuli jsme se raději pod střechu pizzerie v centru městečka. Mrak se mezitím ale odsunul a slunce začalo pražit jako divé. Jako by nám chtělo vynahradit to, že nás doposud zanedbávalo! Stan i karimatky jsme rozložili na náměstí na zem. Během pár minut bylo vše dokonale suché.

Tauernská cyklostezka je parádní. Řeka tu teče sevřená v úzkém údolí a stezka ji těsně kopíruje. Jen asi na dvou místech je potřeba výrazněji šlápnout do pedálů, což ale nestojí ani za řeč. Výhledy na okolní hory jedinečné. Pomalu nastoupáváme výšku a kousek před Kaprunem se nám otevírá široké údolí v nadmořské výšce zhruba 780 metrů. Kousek odsud je Zell am See, kde se napojuje druhá větev Tauernské cyklostezky a kdo si troufá, může se odsud vydat známou Großglocknerhochalpenstrasse. Počasí nám nezvykle přeje, od rána svítí sluníčko a my máme konečně ty kýčovité pohledy na strmé štíty Vysokých Taur. Do dáli bělostně září Kaprunský ledovec, sledujeme jej dalekohledem. I v parném létě je možné nahoře lyžovat, ale necháváme si zajít chuť. Chladu a zimy máme dost, užíváme si teplého dne. „Maminko, měla jsi pravdu, že se v Alpách pojede dobře!"

Skoro neznatelně stoupáme širokým údolím, až je tu najednou konec a údolí je zakončeno hradbou hor. Zezdola jako by nic nenasvědčovalo tomu, že jsme jen malý kousek od jedněch z největších evropských vodopádů. Musíme zaplatit 3 eura vstupné (větší děti 1 E, menší zdarma) a pak již pěšky stoupáme upravenou pěšinou podél třech kaskád padající vody. Máme štěstí, po nedávných deštích je proud opravdu mohutný.

U Krimmelských vodopádů také oficiálně končí Tauernská cyklostezka. Když chceme pokračovat dál, do údolí Zilleru a Innu vede cesta přes Gerlos pass. Jde do tuhého - máme před sebou první alpské sedlo. Nebojím se toho, podle mapy má mít 1530 metrů, což při startovní výšce 1100 z toho dělá vyjížďku jako u nás z Jablonného na Suchý vrch. Serpentiny se kroutí vzhůru kopcem, děti šlapou statečně, hodně odpočíváme a užíváme si vyhlídky na vodopády z dálky, ale když tachometr ukazuje výšku 1530 a stoupání stále nekončí, začínáme být mírně řečeno nervózní. Míjí nás spousta motorkářů, ukazují vztyčeným palcem na děti, že jsou dobré, ale hluk a smrad z jejich strojů mi leze na nervy. Konečně jsme nahoře, cedule nakonec ukazuje 1628 m n. m., o 100 metrů výš, než jsme čekali. Nálada slavnostní. Pogratulovali jsme dětem ke zdolání jejich prvního alpského sedla a Luděk jim pro jistotu zkontroloval brzdy, než jsme se vydali dál.

Odměnou za zdolání každého sedla bývá sjezd. S dětmi si jej tolik neužíváme, protože na ně musíme neustále dávat pozor, ale dole, u řeky Ziller je radost ze sjezdu neskutečná. „To bylo boží. Já chci ještě." „Jo jo, to si budete muset znovu nějaký průsmyk vyjet." Na Zillertálské cyklostezce také slavíme 1000. kilometr od výjezdu z domova. Statistika je neúprosná, z 15 dnů nám 11 dní pršelo.

Den 16 - 18 Podél Innu na hranice Itálie - druhé alpské sedlo

Ještě máme jeden průsmyk před sebou, Reschenpass na hranicích Rakouska a Itálie. Dostaneme se tam po cyklotrase Via Claudia Augusta. Ta vede po stopách staré římské obchodní stezky z německého Donauwörthu až do Itálie, kde se v Trentu rozděluje. Jedna její větev vede do Benátek, druhá do Ostiglie. Ačkoliv by se nabízelo držet se té první větve, máme to vymyšlené jinak. O tom ale až později. Zatím jsme se napojili na stezku podél řeky Inn a projeli Innsbruckem. Říční údolí je tady široké, hory vzdálené, stezka kopíruje dálnici. Nepříliš záživný úsek. Teprve za Landeckem to začne být zajímavé. Řeka je dravější, jak ji horská úbočí těsněji svírají. Poslední vlna bouřek, které nás chytla těsně za Innsbruckem, přinesla krásné letní počasí s modrou oblohou. Nádherné dny. Denní dávky 70 kilometrů bez problémů zvládáme, nejednou se nám podařilo najet i víc. Osmiletý Víťa má zatím denní rekord 92 kilometrů a touží překonat stovku. Uvidíme, zda se mu to podaří.

Za Pfunds však idylka skončila. Stezka nás vyplivla na poměrně frekventovanou silnici. Skály se sevřely ještě těsněji, řeka se tu musela prodrat hlubokou soutěskou. Bohužel víc než kolem sebe musíme koukat na cestu před sebe a hlavně do zpětných zrcátek. Aut tady jezdí opravdu hodně. Když se údolí rozestoupilo, objevila se švýcarská hranice. Nastal čas loučení se s Innem. Čeká nás druhé, a poslední alpské sedlo. A je to hned pěkně zostra do kopce. Jedenáct serpentin s rozumným sklonem a jsme v lyžařském středisku Nauders. Městečko leží v malém dolíku, takže jsme bohužel ztratili asi 100 výškových metrů, které bylo nutno opět nastoupat do 1504 metrů vysokého Reschenpass. Na něm se loučíme s Rakouskem a vjíždíme do Itálie. A opět ten skvělý pocit, když na kole přejíždíte hranici států! Náš cíl už je blizoučko. I když to s tou Itálií není zatím tak horké...

>> 4. část: Itálie – dobytí cíle

Fotogalerie

04.09.2016 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.56
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.79)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.79)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.25)
PR

Jaké jsou možnosti náhrad zubů po úrazu

 (nazuby.cz)
Ochránit na kole hlavu není takový problém, ale zuby se chrání těžko. Někdy se stane úraz, kdy si zub musíte nechat opravit. Jaké máte možnosti?

Máte chuť na pořádnou jízdu? Zkuste to pod Smrkem!

 (Zdroj: Unsplash)
Perfektní adrenalinový sjezd pro vyznavače horské cyklistiky nabízí Singltrek pod Smrkem na úpatí Jizerských hor. Zábavné svezení nabídnou místní nepříliš technicky náročné stezky zkušeným bikerům, ale i dětem a začínajícím sjezdařům.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

184 cyklistů (9 přihlášených)

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020

Nákolácký podzimní sraz 2020 - Vysočina - Žirovnice, kemp Budín, jak bylo

Rok 2020 se nepochybně zapíše do historie všech lidí a budeme na něj dlouho vzpomínat. Už jaro díky covidové…
HMS | 14.10.2020