reklama

S dětmi na kole do Benátek - 4. část - Itálie - dobytí cíle

Krajina za průsmykem Reschenpass
Krajina za průsmykem Reschenpass
Foto: Autor

Den 19 - 21 ráj podél řeky Adige

Vjeli jsme totiž do jižního Tyrolska. Celá oblast po staletí patřila k rakouskému území, k Itálii byla připojena až po první světové válce. Dodnes tu mluví převážná většina obyvatel německy a na cedulích jsou vidět názvy obcí jak v původním německém jazyce, tak i v novém, italském. I podle všudypřítomných muškátů a nečekanému klidu v ulicích měst si jako v Itálii prvních pár dní vůbec nepřipadáme.

Ale jinak si připadáme jako v ráji. Ihned za průsmykem Reschenpass se modrá hladina rozlehlé přehradní nádrže Reschensee (Lago di Resia), a pohled na přehradu je doplněn pozadím vysokých sněhem pokrytých hor. Na hranicích jsme okamžitě vjeli na cyklostezku lemovanou bílými pruhy a ohraničenou dřevěným zábradlím. V tuto chvíli jsme ještě netušili, že to takto bude vypadat po celých 300 kilometrů až do Verony.

Zvlněnou stezkou jsme objeli přehradu, která je známá hlavně obrázkem vyčnívající věže zatopeného kostela a následoval prudký sešup do údolí řeky Adige. Jestli je někde cyklistický ráj, pak je to údolí Alto Adige. Oblast je známá pěstováním jablek. Každý, kdo jezdí do Itálie tzv. na jabka, jezdí sem. Ta ještě v červnu bohužel nejsou zralá, ale projíždět tudy na konci léta, musí být silnější zážitek. Užíváme si jízdu doslova po cyklodálnici, kolem nás se míhají ovocné sady táhnoucí se donekonečna a nad tím vším špičaté hory se zbytky sněhu. Stezka kopíruje řeku a ani se nám nechce vjíždět do center měst, která jistě budou zajímavá, ale usuzujeme, že památky jsou všude podobné. A tak se nám stalo, že jsme asi 150 kilometrů nenarazili na žádný obchod. Když jsme zjistili, že máme brašny prázdné a žaludky hladové, nezbylo nic jiného, než ze stezky odbočit do nějakého městečka a najít obchod.

Třicátého června má svátek naše Šárinka. Jak už to tak bývá, když se jeden narodí do cykloturistické rodiny, neslavila zatím ani jediný svátek doma. Ten úplně první, to jsme byli na cestě po Odra-Nisa, druhý někde v Moldávii, další na Balkáně... a ani letos není výjimka. A protože lijáky a zimu jsme nechali v alpách rakouských, dopřáváme dětem pár hodin odpočinku a cachtání se na koupališti v Meranu.

A pak zase frčíme po stezce. Obrázek je stejný už kolikátý den, jen čím víc se blížíme k moři, tím ubývá jablek a přibývá vinné révy. Z úbočí kopců podél cesty na nás shlíží obranné hrady a vysoko nad nimi se strmí vrcholky Alp. Zelenomodrá Adige nás spolehlivě provádí skrz hory. Toto jsou dny, kdy si přeji, aby údolí a cesta nikdy neskončily.

A přeci jenom pár šrámů má cyklostezka podél Adige. Našimi nepřáteli jsou vedro, protivítr a cyklisti, kterým přezdíváme průměrkáři. Díky nim není možné rozcapit se po celé šíři stezky a povídat si s dětmi. Zákonitě se chvíli nedíváme do zpětných zrcátek a hned je za námi nějaký nervózní silničář, který šíleně spěchá. Vždy se uhneme a omluvíme se, ale mohli by si pořídit aspoň zvonek, aby nás na svou přítomnost upozornili. Jen občas někdo zpomalí a dá se s námi do řeči. Zeptá se odkud a kam jedeme, pochválí děti a pak se s ďábelským zrychlením vzdálí. No a ten protivítr? Mysleli jsme, jak na to vyzrajeme, když podél Adige pojedeme z kopce. A zatím závidíme těm, co jedou proti nám, tedy do kopce. Fouká jim totiž silně do zad.

Čtvrtý den podél Adige se chvíli před polednem hory na obzoru rozestoupily a obzor za tím byl prázdný. Vjeli jsme do Pádské nížiny. Divný pohled, skoro tři týdny jsme byli zvyklí být obklopeni horami a najednou nemáme kolem sebe nic. Vjíždíme do Verony. Pár měst jsme vynechali, Veronu určitě vynechat nechceme. V historickém centru je hlava na hlavě, občas musíme slézt z kola a popojít pěšky. Viděli jsme hrad, amfiteátr a další budovy - Verona má opravdu jedinečnou atmosféru. Jenom ten dům se známým balkónem známým ze Shakespearova románu Romeo a Julie se nám najít nepodařilo. Ani jsme se o to moc nesnažili, vzhledem k tomu, že stejně nejde o skutečný balkón, neboť je celý příběh vymyšlený. A kdo ví, jak to i se samotným Shakespearem bylo doopravdy.

Den 22 - 24 K moři

Za Veronou už naším směrem žádná pohodlná cyklostezka nevede, trasu jsme tedy naplánovali od oka po těch nejmenších silničkách přímo k moři směr Chioggia. Spolu s námi k moři pospíchá i řeka Adige, ale jet po hrázi těsně podél ní je jen pro drsné bikery. Raději se držíme silnice. Zavedla nás do nádherného středověkého města Montagnana. Do dnešního dne se zachovalo historické jádro a hlavně zachovalé opevnění po celém obvodu města. Zde jsme také poprvé využili veřejnou prádelnu. Jak snadné! Konec šmrdlání prádla ve studené vodě na záchodcích nebo v potocích či řekách. Pračka spolykala sedm kilo našich špinavých spodků a svršků a za tři čtvrtě hodiny bylo vše voňavé a čisté. Prádlo jsme pak rozložili na židla a stolky patřící blízké pizzerii a šli tam na oběd. Nikomu to prádlo nevadilo, naopak byli na nás velmi milí a ochotní.

No, abych ale byla upřímná, zase tak jednoduché to s tím praním nebylo. Jak už jsem se zmínila, pereme takto poprvé a návod tu visí jenom v italštině. Copak s pračkou, s tím si chlapi poradí, ale nejsem si jistá, jak je to s práškem na praní. Vedle praček je automat, něco jako na prezervativy, ale proč by se prezervativy prodávaly v prádelně?! „Aha, takže půjde nejspíš o ty prací prostředky," uvažuji logicky. Házím předepsané jedno euro a ještě padesát centů, a pak mačkám tlačítko s nápisem SPORT. Ať dopřeju našemu outdoorovému vybavení jen to nejlepší. Vypadává krabička, a když ji otevřu, nevěřím svým očím. Z krabičky na mě vykoukla igelitka. Což o to, pěkná, velká, bílá, pevná, žádný Tesco... Mohu si v ní vyprané prádlo odnést domů. No a jak to dopadlo s tím pracím práškem? Nezbylo než se pokusit přelouskat návod. V nějaké druhé nebo třetí větě bylo zřetelně pochopitelné, že detergenty tam pračka dává automaticky a je to v ceně. Takže jsme zase o něco chytřejší a na prádelnu v Montagnaně nám zbyla veselá vzpomínka a nejdražší igelitka na světě :-).

Cesta pádskou nížinou k moři se v parných dnech zdála být nekonečná. Při táboření na sever od nás vidíme v mlze vystupující pásmo Alpy, ale moře na dohled stále není. Teprve až třetí den po opuštění hor, kdy vedro začalo být nesnesitelné, přichází onen dlouho očekávaný obrázek - před námi se objevila pláž Lago di Veneta. „Tak děti, jsme u moře!"

Každé dítě miluje moře, má je rád i nejeden dospělý. Ale pocit, že jste k moři dojeli na kole - tomu se nemůže vyrovnat žádný letecký nebo autobusový zájezd. Kdepak, hezky pěkně po svých, tři a půl týdne, 1700 kilometrů - to si pak člověk panečku jinak užívá pohled na nekonečnou vodní hladinu, i slzičku musí zamáčknout. „Maminko, ještě ty mušličky, pro Markétku a Emu. Já jsem slíbila, že jim nasbírám a přivezu," vytrhuje mě Šárka ze snění. „Neboj, ještě je čas. Ještě si moře užijete."

Chioggia, rybářské městečko je menší sestra Benátek. Taková ochutnávka, co nás bude zítra čekat. Vaporetto (něco jako vodní autobus) se tady prohánějí po vlnkách Benátského zálivu. I my jedním takovým jedeme i s koly na ostrovy Pellestrina a Lido di Venezia. Tyto protáhlé ostrůvky ve 14. století sloužily jako obrana Benátek proti nájezdu Janovanů. V dnešní době mají význam rekreační, z jedné strany jsou omývány nepříliš vábnou vodou v zálivu, ale ze strany druhé lákají bělostné pláže s průzračnou vodou Jaderského moře. Jako základnu pro dobytí našeho hlavního cíle jsme si vybrali letovisko Punta Sabionni, které leží na poloostrově Cavallino. Do Benátek se nesmí na kole a je to logické - návštěva s bicyklem by byla nemožná díky četným mostkům se schody. Potřebujeme tedy někde uschovat kola. Chtěli jsme se kvůli tomu poprvé za celou cestu ubytovat v kempu nedaleko přístavu, ale po zvážení ceny za nocleh a skutečnosti, že z kempu jsou to ještě dva kilometry na pláž, jsme se vydali hledat kemp jiný. Na mapě jsme měli zakreslený jeden vedle druhého, tak jsme si mysleli, že jen popojedeme k sousedům a bude. A bylo. Sousední kemp oplýval čtyřmi hvězdičkami, a slečna před vjezdovou bránou nás upozornila, že berou pouze na týdenní pobyty. Na cenu ani nemělo smysl se ptát.

Jaké však bylo naše překvapení, když jsme neobjevili žádný jiný kemp. Projezdili jsme okolí Punta Sabionni doslova křížem krážem a nic. Už se začalo stmívat, a když jsme projížděli celkem opuštěnou krajinou, připomínající spíš vesničky někde v Polabí než přímořské letovisko, v hlavě se nám začaly spřádat myšlenky na to, že bychom se na kemp vykašlali a přespali někde na louce. „Vrátíme se do města pro vodu a zapadneme do lesa." „Jenže dětem jsme slíbili koupel v moři, a jak to uděláme zítra s koly?" „Uvidíme, nějak to dopadne." Slunce zmizelo za obzorem, musíme si pospíšit. Nemáme ani vodu, ani nocleh. Zato přichází trudomyslnost. Takhle jsem si to teda nepředstavovala. Malovala jsem si, jak se ubytujeme v kempu, dojdeme se vykoupat do moře a další den se projdeme po Benátkách. Navíc ani s tím noclehem to není slavný, všude jsou domy. Jedu poslední, otrávená - prostě ten pocit, že něco nevychází, jak si člověk naplánoval. Projíždíme zrovna kolem nějaké chatky, pán na zahradě seká trávu. Má sekačku posazenou dost nízko, slyším břinkot, a jéje, čepel nože nabrala šutr. To znám... Najednou vidím, jak kámen velikosti dětské pěsti letí přímo proti mně. Instinktivně skloním hlavu. Schytala to helma. Rána slušná.

Má se dát na první dojem. A opravdu. Jako první mě napadlo, že mi někdo nahoře chtěl sdělit, co blbnu. Máme za sebou 1700 kilometrů, jeli jsme v dešti, bouřce i ve vedru. Přejeli jsme roviny, překonali Alpy - a já tady šílím kvůli jednomu nepovedenýmu večeru.

Po chvíli mi došlo, co se vlastně stalo a rozklepala jsem se hrůzou. Dojela jsem rychle Luďka s dětmi a svůj zážitek jim sdělila. V helmě zeje několikacentimetrová prasklina - přilba mi pravděpodobně mi zachránila život. Jaká blbá náhoda! Teprve po delší době jsem si uvědomila, že jsem mohla pána požádat o příspěvek na novou helmu, ale to už jsme byli daleko. Myslím, že se dá mluvit o velkém štěstí! Potíže s noclehem se stávají prkotinou.

Na noc jsme zajeli do širokého neosídleného pásu lesa mezi pobřežím a vesnicí. Postavili jsme stan a došli se vykoupat do moře. V mělké teplé vodě se dalo koupat i za šera a všechny starosti rázem odplavaly. Zítra si užijeme Benátky a pak se vydáme na cestu domů.

Den 25 Den D - Benátky

Ráno jsme ze stanu vyklepali písek, z brašen vytáhli slušnější oblečení a vydali se do přístavu. Zjistili jsme, že jsou zde výtečně připravení na turisty s koly. Na parkovišti jsme naše bicykly se všemi věcmi nechali v uzamykatelné kleci za pouhých 5 euro. Když to porovnáme s cenou za kemp, vychází nám, že jsme ušetřili 43 euro. Ty jsme zanedlouho pochopitelně rozfofrovali v Benátkách. Ale když už jsme tady...

Asi nemá smysl popisovat jedno z nejznámějších evropských měst, které ročně navštíví 15 miliónů turistů. Kdo ví, kolik z nich sem dojede na kole. Naše návštěva je tak trochu jiná. Bez kol vypadáme stejně jako ostatní turisté v lodi, ale uvnitř cítíme napětí. Děti sledují čilý ruch mezi ostrůvky v Benátské laguně a vyhlíží cíl, od kterého je dělí už jen pár minut. Konečně jsme tady! Bloumáme pak nazdařbůh městem od Náměstí svatého Marka po Ponte di Rialto, obdivujeme benátské paláce, věže kostelů a mostky přes kanály. Nechali jsme na sebe působit atmosféru úzkých uliček, nakoukli do obchodů s typickými benátskými maskami a svezli se na gondole po Canale Grande. V odpoledních hodinách jsme opět lodí Benátky opustili. Vyzvedli jsme si naše kola a jeli se do Lido di Jesolo vykoupat. Bilý písek a mělké a teplé moře! A taky mraky lidí, ale nevnímáme je. Když dojedete k moři na kole, je to moře jen Vaše! Tajně do něho hážu kamínek, to abychom se k němu zase někdy podívali. „Tak, moře, ahoj!"

Šárka nasbírala plnou krabičku mušliček a Víťa nabral do flaštičky na památku slanou mořskou vodu.

>> 5. část: Jedeme domů - opět přes Alpy

Fotogalerie

08.09.2016 vložil/a: Peggy
karma článku: 6.04
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Československo s dětmi - kapitola 12.

Cestování
Člověk se pořád má co učitDůl Bílina. Mělo by jít o nejhlubší místo ČR (cca 20 m nad mořem), byť uměle vytvořené. Ze dna dolu startoval…
08.02.2022
Peggy
(5.06)

Československo s dětmi - kapitola 11.

Cestování
Čestný pionýrskýSlibuji čestný pionýrský, že až do konce akce už nebudeme nic opravovat, ani lepit, ani shánět žádné náhradní díly po všech…
31.01.2022
Peggy
(4.8)

Československo s dětmi - kapitola 10.

Cestování
Kdo nebyl na Háji, nebyl na Ašsku Ašský výběžek je velice zajímavý kout Česka, před mnoha lety jsme jeho důkladnému průzkumu na kolech…
25.01.2022
Peggy
(5.06)
PR
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

242 cyklistů (4 přihlášení)

Na Kanáry na kole 4

Kanárský ostrov El Hierro mě vtáhnul do svých krás větší silou než jsem čekal. Do toho pár setkání se…
Martin_re-cyklista | 21.06.2022

Bikepacking španělsky 2.část: Z Valencie přes Castilla-La Mancha

Po příhodách v Katalánsku nás čeká nový terén a další životní zkušenosti ve Valencii a Castilla-La Mancha.…
Kristina | 16.06.2022

RUNDREISE 2022: Brenner - Reschen - Maloja

Můj blog za rok 2022:Pro letošní expedici mě napadl Engadin a Maloja. Už nevím proč a který z těch dvou pojmů…
Quatsch | 16.06.2022