reklama

Cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem III aneb s dřívkáčem po Balkáně 2011 (1)

Po dvoudenní štrece autem jsme na severozápadě Bulharska. Jak tohle všechno uvezeme?
Po dvoudenní štrece autem jsme na severozápadě Bulharska. Jak tohle všechno uvezeme?
Foto: Autor

Část 1 - Bulharsko

Tento rok jsme nad směrem dovolenkové cyklovýpravy neváhali ani minutu - lákalo nás vrátit se na Balkán, kterým jsme křižovali několikrát před narozením dětí a kde i tak zůstalo stále ještě mnoho neprozkoumaného. A i když bychom některé místo navštívili podruhé, nebylo by to na škodu. Balkán je totiž ve všech ohledech jedinečný. Jeho magickou přitažlivost nejde vyjádřit několika slovy, jednoduše popsat všechny ty divoké krásy, ten horký temperament a pestrost směsice zdejších kultur a náboženství. A to vše přitom leží jen malý kousek od našich hranic. Balkán nám prostě učaroval. Jenže jsme si museli dát pár let pauzu.
Za dlouhých zimních večerů se nám někdy v podvečerních hodinách podařilo na dlouhých vlnách chytit makedonské rádio Skopje, které hrálo tu typickou Balkánskou hudbu s lehce orientálními prvky. V ten moment stačilo zavřít oči a snít. O horkých dnech, kdy se nezchladíte ani na dně hlubokých balkánských roklí, o příjemných lidech, pro které nic není problém a čas pro ně (zatím ještě) neznamená peníze. O divokých řekách, o nebetyčných horách, kde i v létě může sněžit, o neopakovatelné atmosféře zdejších starobylých měst, o vyprahlých krajích, antických památkách, azurovém moři, o burku a tekutém jogurtu. To vše a ještě mnohem víc je Balkán!
Balkánský poloostrov omývají vody Jaderského a Černého moře a leží na něm kromě států bývalé Jugoslávie (vyjma Slovinska) ještě i Bulharsko, Řecko a Albánie. Kromě Albánie a Řecka se lehce domluvíte všude, neboť v bývalé Jugoslávii a Bulharsku je základ jazyka staroslovanský.
Na Balkáně ale vždycky nebylo pro cestování ideální klima. Docházelo zde odjakživa ke střetům různých kultur a náboženství. Naposled to bylo v devadesátých letech minulého století, takže doba opravdu nedávná. Řeč je hlavně o bývalé Jugoslávii, která se postupně štěpí na malé a ještě menší republiky, ale vře to i uvnitř jednotlivých zemí. Například Bosnu a Hercegovinu ochromila občanská válka v letech 1992 - 1995.
Následky války jsou na řadě míst patrné dodnes, ať už v podobě zaminovaných území, stop po kulkách na fasádách domů nebo rozmlácených a vybydlených celých vesnic. Mezi obyvatelstvem je stále ještě hodně načerno držených zbraní, s kýmkoli na toto téma zavedete rozhovor (nedá vám to!), má s válkou své smutné zkušenosti. Tyto stopy jsou naštěstí rok od roku stále méně a méně patrné.

Když jsme si na tohle všechno po letech vzpomněli a nad mapou plánovali trasu, v duchu už jsme se viděli, jak pod silným balkánským sluncem stoupáme do kopců, jak bloudíme na prašných cestách a v nějaké odlehlé vesničce se ptáme na cestu. Místní nás pozvou na kafe, dáme s nimi řeč a pak budeme vzpomínat na další příjemné setkání. Jedno jestli s Bosňákem, Srbem nebo Chorvatem.

Že kopce ani s naloženým kolem a vozíkem se dvěma dětmi nejsou až takový problém, jak to vypadá, že lze i s malými dětmi cestovat pohodově i po východní Evropě, jsme zjistili rok předtím při cestách po rumunských a slovenských horách. Horší bylo vymyslet, jak se na Balkán dostat. Legendární sezónní vlak Jadran Expres byl před lety zrušen a další spoje nemají služební vagón s nákladním prostorem. Někdo se se svým kolem a brašnami vejde i do kupé a průvodčí na Východě to za pár drobných rádi přehlédnou. Jenže my toho na šest týdnů máme příliš. Dvě kola s předními i zadními bágly, dětský vozík a pak ještě malý jednokolový přívěsný vozíček s dvěma dalšími brašnami. Mohli bychom se sice přiblížit do Rakouska nebo Maďarska, ale to je pořád ještě daleko, chceme-li dojet až do daleké Albánie. Nedá se nic dělat, musíme opět oslovit kamaráda s autem. Ještě pořád je ochotný věnovat nám pár dní a dopravit nás na naše přání do horoucích pekel.
Vyrážíme koncem května. Účastníci zájezdu jsou opět čtyři: táta Luděk, máma Markéta a děti Víťa (4 roky) a Šárka (necelé 3 roky). Plán je za šest týdnů projet Bulharsko, Albánii, Makedonii, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu a akci zakončit v chorvatském hlavním městě, Zagrebu. Jak celá akce probíhala a jak dopadla, si můžete přečíst v následujícím článku. Ale už teď můžu alespoň za sebe říci, že šlo o jednu z nejhezčích dovolených, jaké jsme kdy prožili.

Stát 1 - Bulharsko
Bulharsko není jen další ze zemí, které má moře. Na jeho území se vyskytuje spousta jiných zajímavostí. Hory zde dosahují bezmála ke třem tisícům, protínají je hluboké soutěsky, ve skalách jsou přírodou vytvořené jeskyně. Jako startovní místo jsme si vyhlédli v severozápadním Bulharsku město Bělogradčik, které obklopují stejnojmenné Bělogradčické skály. Impozantní, do ruda zbarvené skalní útvary se tyčí nad městem Bělogradčik na severozápadě Bulharska. V jejich nejnepřístupnější části byla již v 1. století našeho letopočtu vybudována pevnost Kaleto. Unavení po náročné dvoudenní štrece autem přes Bratislavu, Budapešť a Bělehrad klikatými cestami přijíždíme k Bělogradčiku.

„Tý bláho, to je bomba", komentuje Luděk pohled na pevnost. I děti se probraly a vzhlížejí k pevnosti. „Láďo (náš řidič), jdeš tam kouknout s náma?" Láďa je ale myšlenkami jinde a už se vidí na zpáteční cestě. Přes všechna varování, že cesta bude dlouhá a časově náročná, si to sám pro sebe plánoval na mnohem kratší dobu a asi to počítal podle dálničních časů. Jenže to tady na Východě moc nejde. Například na srbské dálnici ze Subotice na Bělehrad se jezdí na polovině v obou směrech a tedy jen jako na normální hlavní silnici a obchvat kolem Bělehradu se na mapě tváří jako dálnice, ale mapa je hodně nadčasová a obchvat je teprve ve výstavbě. A většina ostatních silnic v Srbsku a Bulharsku? Mají svoje nejlepší léta dávno za sebou. Ale zvládli jsme to, podařilo se nám i všechny bágly připevnit na kola a můžeme vyrazit. Děkujeme Láďovi a přejeme mu pohodovou zpáteční cestu. Věříme, že to zvládne bez problémů. Bude mít pohodu - pojede si, jak chce, zakouří si, kdy chce a pustí si v rádiu, co chce. Nebudou ho prudit znuděné děti, zastaví si jen když bude on sám potřebovat a nikdo ho nebude nutit zastavit na noc v kempu. A my? My jdeme na prohlídku pevnosti a pak je před námi šest a půl týdne dlouhá cesta. Co asi přinese?

V Bulharsku jsme na kolech již podruhé, proto nás řada věcí zde nemůže zaskočit. Bulhaři jako lidi jsou v mnohém podobní nám, Čechům. Tak trochu uzavření do sebe, nepříliš komunikativní, ale pomoc nikdy neodmítnou. A i když jste v Bulharsku nikdy nebyli, určitě jste slyšeli, že tam místní lidé hlavou kývají opačně, než zbytek Evropy. Zavrtění hlavou = souhlas, pokývání = nesouhlas. Vznikaly celkem legrační situace, kdy přijdete do obchodu a ptáte se na chleba. Za prodavačkou plný regál bochníků a ona vrtí hlavou, jako že chleba nemají. Když se to vyjasnilo, všichni jsme se tomu zasmáli.
Dětem se v Bulharsku líbilo. Rumunské studny z loňska nahradily pramínky vody, které jsou skoro po celém Balkáně rozesety v blízkosti silnic. V zemi je také obecně velmi levně, což uvítá nejeden cyklocestovatel. Stravování tak probíhalo takřka denně v nějakém bufetu ochutnáváním místních specialit z mletého masa.
Zajímavé je také to, že Bulharsko vstoupilo v roce 2007 spolu s Rumunskem do EU a ačkoliv oba státy měly podobnou startovní pozici, v sousedním Rumunsku je jakýsi pokrok znát, v Bulharsku jakoby se zastavil čas. Zejména na venkově si připadáte, že Balkánská válka zasáhla i oblasti Bulharska, všeobecná apatie domorodců ke svému prostředí k tomu jen přispívá. Vzpomínáme na Moldávii a přemýšlíme, zda by se žebříček, podle něhož je označena jako nejchudší země Evropy, neměl přehodnotit. Bulharsko totiž nejen na první pohled působí velmi chudě a zanedbaně. To ale nám cestovatelům - pozorovatelům nevadí. Naopak. Nepřipadáme si pak jako v celé uniformní Evropě.

Z Bělogradčiku míříme na kole na jih. Zajíždíme do přírodního parku nazvaného Vračanski Balkan. Najdeme v něm rozsáhlé hluboké lesy, strmé vápencové skály, vodopády, jeskyně, propasti a další krasové jevy. Nás zajímá jeskyně Ledenika, kvůli které šplháme do výšky více než 1.000 metrů nad mořem. Dobrý trénink pro další trasu. Nad silnicí kroutící se v serpentinách se houpají rezavé sedačky staré lanovky. Odhadujeme, kdy naposled byla asi v provozu. Podle výšky stromů a křoví to vypadá tak na dobu před 15 až 20 lety. Dobře dokresluje celkový neutěšený stav skoro všeho v zemi.
Proti proudu řeky Iskar míříme do Sofie. Řeka vytváří zajímavou soutěsku. Okolní skály jsou nejprve šedobílé, poté černé a nakonec, až těsně před Sofií, přechází do okrově hnědé. Vesničky v údolí jsou vybudované na skoro kolmých svazích. Před hlavním městem se údolí rozestupuje a my vjíždíme na náhorní planinu. Sofie leží v nadmořské výšce 550 metrů, domky okrajových čtvrtí se derou na úbočí pohoří Vitoša. Nocleh nám časově vychází někam před město. Jenže už jsme na předměstí a už se těžko hledají opuštěná místa. Odbočujeme ze silnice někam za fabriku. Hromady kouřících odpadků by mohly znamenat, že se tu snad nikdo nebude potulovat. Nakonec ale nacházíme celkem pěkné místo pod vzrostlými topoly s výhledem na paneláky Sofie (asi jako kdybychom spali v Praze s výhledem na sídliště Jižní město). Ráno je nad městem smog, město samo o sobě nic moc, je v něm strašný provoz. Než se vymotáme ven, je odpoledne. Objíždíme postupně Katedrálu Alexandra Něvského, mešitu Banja Baši, městské lázně a vyhlášené tržiště. Dojem zlepšuje několik parků s fontánkami v centru města, přesto v Pančarevu za Sofií na benzínce slavíme jedním pivem úspěšné projetí skoro jedenapůlmiliónového města.
Další večer táboříme v 850 metrech za jezerem Iskar, ráno ze stanu koukáme na pohoří Rila. Jeho vrcholky jsou na konci května ještě pokryty sněhem. Rilský monastýr je povinná zastávka, založený v 10. století poustevníkem svatým Ivanem Rilským je od roku 1983 zapsán na seznamu Unesco. Nachází se uprostřed hor v nadmořské výšce 1.147 metrů, zašitý hluboko v údolí, musíme k němu 30 km tam a stejnou cestou zase zpět. Přesto se zajížďka vyplatila, zdejší atmosféra je nepopsatelná. Potkáváme dvojici krajanů s bágly na zádech jdoucí přes Rilu a Pirin pěšky. Hlásí nám, že se nahoře v horách ještě brodili sněhem.
Přesně po týdnu Bulharsko opouštíme. Za městem Kjustendil (kde vztah k muslimům demonstrují jednou stařičkou rozpadlou mešitou a pro své obyvatele mají celé město zdarma pokryto kvalitním wi-fi signálem) stoupáme do šíleného kopce na kterém se nachází makedonské hranice. Utrácíme poslední bulharské leva (v přepočtu asi 50 korun) za oběd v bufetu a ještě nám zbylo na sušenky a ovoce. V Bulharsku je opravdu velmi lacino.
Opouštíme Evropskou Unii a vjíždíme do Makedonie. Najeto máme 540 kilometrů, nastoupáno 4,7 kilometrů. To ještě ani zdaleka netušíme, že těch najetých kilometrů bude skoro 3.500 a nastoupaných více než 30.

Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz
Naše knížky o cestování - www.knihy.lesovna.eu


Příště - část 2 - Makedonie a Albánie

Fotogalerie

19.04.2012 vložil/a: Peggy
karma článku: 2.96
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.79)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.79)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.25)
PR

Jaké jsou možnosti náhrad zubů po úrazu

 (nazuby.cz)
Ochránit na kole hlavu není takový problém, ale zuby se chrání těžko. Někdy se stane úraz, kdy si zub musíte nechat opravit. Jaké máte možnosti?

Máte chuť na pořádnou jízdu? Zkuste to pod Smrkem!

 (Zdroj: Unsplash)
Perfektní adrenalinový sjezd pro vyznavače horské cyklistiky nabízí Singltrek pod Smrkem na úpatí Jizerských hor. Zábavné svezení nabídnou místní nepříliš technicky náročné stezky zkušeným bikerům, ale i dětem a začínajícím sjezdařům.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

175 cyklistů (8 přihlášených)

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020

Nákolácký podzimní sraz 2020 - Vysočina - Žirovnice, kemp Budín, jak bylo

Rok 2020 se nepochybně zapíše do historie všech lidí a budeme na něj dlouho vzpomínat. Už jaro díky covidové…
HMS | 14.10.2020