reklama

Cyklotoulky s dětmi, vozíkem a nočníkem III aneb s dřívkáčem po Balkáně 2011 (2)

Makedonie - skalní útvary Kuklice
Makedonie - skalní útvary Kuklice
Foto: Autor

Část 2 - Makedonie a Albánie

Stát 2 - Makedonie
Makedonie nás uchvátila již při první návštěvě v roce 2004 (tenkrát bylo ještě potřeba vízum). Stojí stranou poznávání Balkánu, ale neprávem. Tato hornatá země se svými milými lidmi se nám vryla hluboko pod kůži. Ono se tedy oficiálně má používat FYROM (The Former Yugoslav Republic of Macedonia neboli Bývalá jugoslávská republika Makedonie), protože Makedonie je název historické oblasti, která zabírá i sever Řecka. Ale zkuste si takový název říct. Těžko říci, proč nás zaujala asi nejvíc ze všech balkánských zemí. Hory tu nejsou nejvyšší, soutěsky nejsou nejhlubší... Makedonie má ale od všeho něco. Je libo hory nebo nížiny, panenskou přírodu, jezera, mešity, pravoslavné kostelíky, byzantské památky, města s prastarými bazary? Navštivte Makedonii. Láká Vás koupání? Navštivte Makedonii. Není tam sice skutečné moře, ale makedonské moře jsou tři ohromná jezera s průzračnou vodou: Ohridské, Prespanské a Dorjanské.
Svoje stopy tu zanechali Řekové v čele s Alexandrem Makedonským, Římané, Byzanci i osmanští Turci. Dnes tu vedle sebe žijí dva národy - Slované (Makedonci), kteří jsou pravoslavného vyznání, a Albánci, kteří jsou muslimové. Makedonská kuchyně je výborná, výborné je i makedonské víno.

Makedonii projíždíme napříč, zhruba od severovýchodu na jihozápad. První, co upoutává naše zraky, je torzo velkolepého projektu. Ohromné betonové pilíře pozorujeme už z dálky a přemýšlíme, k čemu asi budou. Je to železnice, která měla spojovat Makedonii s Bulharskem a pravděpodobně nebude nikdy dokončena, došly peníze a potřeba jsou na něco jiného. A vůbec, vlaky dneska už bohužel neletí, trendem jsou dálnice. Krajinu tu tedy na desítkách kilometrů hyzdí pilíře, někde je jenom srovnané železniční těleso. Škoda té práce.
Zajížďka k první plánované atrakci se vyplatila. V oblasti kamenných útvarů u Kuklice eroze zformovala desítky roztomilých skalních pajduláků. A pak vjíždíme do kopců, jenže se hned musíme vracet - do cesty nám postavili neprůjezdný vojenský prostor Krivolak, který je tak utajený, že jen nemáme ani na mapě.
Počasí pokračuje jako předtím v Bulharsku, žádná velká vedra, sem tam odpolední bouřka. Nebýt těch bouřek, bylo by to ideální počasí na cykloturistiku. Ale nejsme v tom zajedno. Luděk má bouřky rád a nemá rád slunce.
Musíme zdolat nevysoké sedýlko, ale nemáme vodu. Krajina začíná být vyprahlá, stromy se smrskly do keříků, osídlení prořídlo. Zajíždíme do malé vesnice, naštěstí tu mají obchod. Silně prohnutý a dřevěnými podpěrami podepřený strop prodejny nebudí důvěru, sortiment bídný, ale setkání, na jaká se nezapomíná. Limonádu a nanuky pro děti si kupujeme sami, ale kafe od prodavačky uvařené na malém plynovém vařiči na makedonský způsob dostáváme jak jinak, než zdarma. Turistů sem moc nezavítá, jsme pro ně vítané rozptýlení.
Z hor sjíždíme do Negotina - snad dvacet kilometrů dlouhý sjezd. V Negotinu však začínají vedra. Co bychom chtěli jiného v horoucí Makedonii. Zde je navíc nadmořská výška jenom 130 metrů. Obědváme v rodinné restauraci, nebyla zrovna levná, ale zato jsme na závěr dostali láhev domácího červeného vína. Když se ptáme na cestu, seběhne se celá restaurace, aby nám poradili.
Úžasné antické vykopávky u Stobi nesmíme vynechat - veliké město bylo pravděpodobně opuštěno po zemětřesení. To v těchto zeměpisných šířkách není neobvyklé. Je to opravdu velkolepé, zbytky divadla, ulic města, základy domů - snažíme se představit si, jak tu asi lidé žili dávno před narozením Krista.
Kopce kolem nás už nejsou holé, pokryly je vinice. Jenže na vinici se špatně hledají noclehy, tak spíme na betonovém plácku u hlídacího domečku. Večer dostáváme od projíždějící rodinky zralé meruňky, potom společně s nimi popíjíme červené víno a pojídáme balkánský sýr. Ráno přijíždí majitelé chatičky. Schválně, jak byste se tvářili, kdybyste po příjezdu na chatu nalezli těsně u ní tábořící čundráky? Co byste dělali? Co byste si mysleli? Starší manželé nám podávají ruku a zdraví jako staré známé. Ptají se, jak se nám spalo, otevírají dveře domku, vytahují plastové židle a stolek, nabízejí sendviče a nalévají rakiji. Zbytek dostáváme na cestu s sebou. Už chápete, proč nás Makedonie okouzlila?
S rakijí schovanou ve vozíčku stoupáme na průsmyk Pletvar vysoký 998 metrů. Stačilo pár kilometrů a jsme zpět v horách. Kolem silnice se opět objevují tradiční pramínky s vodou. Děti dostaly na starost zásobování vodou. Dobrovolně. Ačkoliv jsme nedávno tankovali a máme plný stav, chtějí všechny lahve vylít a načepovat novou. Rádi jim to dopřejeme, jsou to děti a víme, jak je pro ně tekoucí voda přitažlivá. A je teplo ...
Na Pletvar dojíždíme unavení a zaprášení. Výhled na městečko rozprostřené pod vysokou skalnatou horou s hradem krále Marka nad ním je uchvacující. Rychle sjíždíme do moderního města tabáku a obědváme v (prý) nejlepší restauraci v Makedonii. Že jsme ještě v části, kde nežijí muslimové dokazuje to, že jediná mešita ve městě byla při nepokojích v roce 2004 zničena (a už nebyla obnovena).
Po jídle s Víťou zapalujeme v malém monastýru svíčku a pak se pokoušíme zdolat hrad nad městem. Bloudíme ve skalách, cesta končí a dál jen polodivoké kozy, koně a my. Hrad Markovi Kuli zůstal nedobyt.
Makedonii si užíváme. Každý den dopoledne svačíme stejně jako domorodci burek s jogurtem, děti jsou skoro všude středem pozornosti.
Za Debrešte přejíždíme do muslimské oblasti, hned je to znát. Bílé štíhlé věže minaretů trčí k nebi jako peršingy, ženy v šátcích pracují na polích do večerních hodin, lidé jsou odtažitější, řidiči rychlejší a nebezpečnější. Často nás míjejí na centimetry.
Přes dvě sedla stoupáme k Mavrovskému jezeru. Říká se jezero, ale je to vlastně uměle zbudovaná přehrada ležící uprostřed národního parku ve výšce 1.200 metrů. Velká rekreační oblast, jsou tu i sjezdovky. Stoupáme až do 1.700 metrů. Galičnik, jedna z nejvýše položených horských vesnic, kde se každoročně na konci léta pořádají tradiční svatby. Vesnice leží vysoko nad řekou a na mapě byla slabá čárka, značící alespoň nějakou cestu dál. Jenže mezi námi a řekou je více než 500 výškových metrů, úzká pěšinka má na šířku tak 20 centimetrů ve skalnatém prudkém terénu. Taková oslí stezka. Bohužel se musíme vrátit, tady bychom oddělali vozík. Nadáváme zaměstnancům makedonské obdoby ČEZu, kteří nám nahoře na sedle řekli, že cesta existuje; ale zase bychom jinak Galičnik neviděli.
Místo trápení se na úzké pěšině sjíždíme super soutěskou do Debaru, cestou nocujeme pod klášterem Sv. Joan Bigorski, černě oblečení mniši nám večer chodí kolem stanu.
Kolem Debarského jezera stoupáme dál k Ohridu, otepluje se. Ohrid je perla Makedonie, Makedonci jsou na něj právem pyšní. Jezero leží ve výšce 700 metrů nad mořem a je neuvěřitelně čisté - voda, která z něho vytéká je modrá! Všude kolem se strmí hory, na druhé straně je už Albánie. Koupeme se a nocujeme v kempu, kde dobíjíme baterky a pereme.
Následující den se touláme uličkami města Ohridu, šplháme na pevnost a obdivujeme další pamětihodnosti. V malém krámku kupujeme pití, děti zamumlaly na pozdrav „Dobry den" a prodavačka se diví, že umí makedonsky (řekne se to totiž: Dobr dan).
Ohrid opouštíme až v poledne. Objíždíme celé jezero až ke klášteru sv. Nauma, žáka Cyrila a Metoděje. Dovnitř nás průvodce pouští zadarmo, když jsme z Čech a tudíž známí Cyrila a Metoděje. A potom opouštíme Makedonii a vjíždíme do Albánie. Po Makedonii jsme najezdili 565 km a nastoupali 7.250 m.

Stát 3 - Albánie

O Albánii se říká, že si jí buď zamilujete, nebo ji už nikdy více nechcete vidět. Já jsem si to druhé řekla v roce 2005, poté co jsme se tři dny trmáceli albánskými horami po kamenitých oslích stezkách, kluci z vesnice nám ukradli zrcadlovku a my tak přišli o fotky z Kosova. Jenže je to jako s porodem - často se na utrpení názor časem změní. Rozhodli jsme se dát Albánii ještě jednu šanci, ale se striktní podmínkou (která se stala nutností i díky vozíčku): držet se ověřených asfaltových cest. A tak vjíždíme už podruhé v životě do Albánie a nevíme, co nám připraví tentokrát. Upřímně, trochu se toho děsím.
Změna země je znát, na nábřeží města Podgradec lesk vysokých hotelů, mezinárodních bank, ale v uličkách kousek stranou ta známá a klasická Albánie, tedy nepořádek a špína. V podvečer se šplháme po nové silnici vysoko nad Ohrid, loučíme se s ním a míříme dál na jih. Silnice je pokryta novým asfaltem. Zatím jedeme víceméně po rovince, kopce bez lesů jsou nalevo a napravo od nás.

Korča prý nese přízvisko „Paříž Albánie", které si vysloužila díky svým širokým bulvárům, ale v reálu je to jedno šílené tržiště, kousek stranou stojí polorozpadlá a opuštěná mešita a to je vše. Koho jen napadla ta Paříž? Jak budou pak vypadat ostatní města? Raději jedeme hned po svačině dál. Počasí nám přeje, pořád polojasno, občas přeháňka, teploty do 25 stupňů.
Další den vjíždíme do hor, cesta se zhoršila, ale je to pořád asfalt. Prudká dlouhá stoupání následují strmá klesání, vesnice jsou roztroušené po kopcích, autobus tam nezajíždí, místní chodí do domovů i 3 km pěšky. Lidi jsou skvělí, zatížení na děti. Pořád se s námi chtějí dávat do řeči, pořád by nám něco dávali. Škoda jen, že albánsky umíme jen pár slov a oni zase neumí skoro žádný jiný jazyk. V motorestu u silnice obědváme. Mám chuť na pořádný kus masa, ale dostáváme jehněčí kosti k ohlodání. Pro místní pochoutka, nás tím zrovna neuctili.
Konečně Leskovik, horské městečko pod strmými skalnatými štíty. Silnice do něj i z něho je děrovaná, absolvujeme šílený terénní sjezd - autem se sem lze dostat snad jedině čtyřkolkou.
Jsme kousek od Řecka, řeka Vjosa, která odtamtud teče, má modrošedou barvu. Silnice má podle mapy vést podél řeky, ale v reálu se šplhá po kopcích 100 - 200 metrů vysoko nad řekou. Klasická Albánie, žádné překvapení.
Táboříme v údolí s výhledem na dvouapůltisícové vrcholky pohoří Nemeckes. Luďka málem za jízdy kousl agresivní ovčácký pes. Běžel za ním a tak Luděk zrychlil; pes to blbě vypočítal a prokousl mu naštěstí jen pláštěnku na báglech.
Město Kelkyra je pravý Balkán, živo, rušno, hlasitá orientální hudba vyřvává na bazaru. To se nám líbí, cítíme se tu dobře. Projíždíme soutěskou, najíždíme na hlavní od Fieru, kde je perfektní asfalt a stoupání minimální. V rybí restauraci u silnice si z nádržky vybíráme pstruha a za pár minut jej máme na talíři. Vjíždíme do Gjirokasteru, město bílých střech na nás udělalo dojem. Domky se šplhají do kopce vysoko nad údolí, nad tím vším dominuje pevnost Citadela, jež měla za úkol střežit i historicky důležitou silnici podél řeky Driny. Střechy domů pokryté břidlicí, město je v UNESCO. Opravdu krása!
O kousek dál ale zase jiná Albánie - řeka plná PET lahví, a když pak konečně nacházíme nocleh v poli, máme pocit, že jsme na smeťáku. Mění se počasí, začíná horko. Přejíždíme pohoří Gjere, už od rána parno šílený, zdoláváme průsmyk trapných 490 metrů a pot z nás pěkně leje. Odbočujeme k mohutné vyvěračce Sirikat, koupeme se v ledové vodě a spolu s námi školáci, kteří jsou tady na exkurzi. Skáčou do vody z vyhlídky nad vývěrem, díky síle pramene hned vyplavou na hladinu!
Krajina je kopcovitá a vyprahlá, ani stromeček, ani kousek stínu. Jde do tuhého. Nejjižnější bod výpravy slavíme nanukem a pak se otáčíme a míříme na sever. Od hospody k hospodě, od stínu ke stínu. Bunkry jsou zde nějak větší, že by díky blízkosti Řecka? Šárka prohlašuje, že bunkry mají kšiltíky. A opravdu, nad střílnou mají betonovou stříšku. Starodávným rozvrzaným přívozem překonáváme kanál Vivari a jsme v Butrintu.
Butrint je jedna z největších albánských památek. Již v 5. století před naším letopočtem tady stálo velké město. Do dnešního dne díky zemětřesení, vzestupu spodní vody a různým epidemiím se dochovaly pouze ruiny. Ale je toho dost, prolézáme celý areál více než dvě hodiny. Divadlo, různé chrámy, lázně, brány, obranné zdi, ale i velké muzeum v pevnosti z 16. století na vrcholku kopce. Hlídači nás nechali, i když už bylo dávno po zavíračce.
A pak jsme už u moře. Nocujeme v olivovém háji mezi kozími bobky, vyhlížíme přes vodu na ostrov Korfu. Přijíždíme do svérázného městečkem Ksamil, kde to vypadá jako po zemětřesení. Po příjezdu zjišťujeme, že se takto vyrovnávají se stavbami načerno. Výstavba různých hotýlků a penzionů je tady totiž opravdu živelná. O likvidaci takto znehodnocených staveb se už ale nikdo nestará.
Saranda má být perla albánské riviéry. I název zní romanticky, ale skutečnost je děsivá. Vjíždíme do města a všude jenom hluk a prach. Zuřivá výstavba probíhá i tady, vysoké hotely budou stát doslova jeden na druhém. Ze všech stran se ozývají sbíječky, jakoby po nás někdo střílel kulometem. Moře v zátoce sice azurové, ale jinak toho Saranda opravdu víc nenabízí. Honem pryč odsud, dál od moře, v malých vesničkách ve vnitrozemí se cítíme lépe.
Jenže cesta vede zase k pobřeží. Říká se tomu Albánská riviéra. Je to překrásná cesta, ale její krásy si užijete nejlépe na motorce. Ještě nedávno prý nebyla asfaltová, dnes je sice nově pokryta, ale některé zákruty byly zkráceny, a tím jsou stoupání a sjezdy prudší. V dnešním parnu máme pocit, že se nehneme z místa. Sjezd na úroveň moře je vzápětí vystřídán prudkým kopcem nahoru. Nalevo, kdesi v dálce pod námi, o 300 metrů níž láká modravé nekonečné moře. Kdybychom se chtěli vykoupat, museli bychom sjet 5 kilometrů dolů. Raději si necháváme zajít chuť a nakonec se to i vyplácí. Cesta nás k němu stejně zavedla. Za Qeparem nocujeme v rozestavěné dřevěné restauraci přímo na břehu moře, konečně se i koupeme. Ráno procházíme zachovalou pevnost Aliho Paši, z výšky pozorujeme palermský záliv s ponorkovou základnou a pak nás čeká jeden z nejhorších kopců - za městem Himare šlapeme poctivých 14% pěkně od nuly, od hladiny moře. Děti jsou vysazeny a jdou pěšky za krajnicí, já vedle nich a tlačím kolo, aut tu moc nejezdí, jen občas nás mine popelářský vůz. Co se to děje - popeláři v Albánii? O pár kilometrů dál a pár desítek metrů výš vidíme ohromnou skládku. Sem do přírody se vyváží veškerý bordel z městeček u moře. Fuj tajbl!
Před námi vykouklo nejvyšší sedlo albánské riviéry, Llogarský průsmyk, podle mapy 1.027 metrů vysoký. Serpentiny se kroutí po kopci, ošklivý pohled. Je poledne, sjíždíme zase skoro až na nulu. Stávkuji, dneska už to nedám. Nedalo mi velkou práci přemluvit Luďka k odpočinkovému odpoledni. Sjíždíme k moři v Dhermi, parkujeme na pláži a obhlížíme nocleh. Přichází bouřka. Pakujeme se pod střechu malého hotýlku. Scházíme se tu cestovatelská trojka: my, motorkář z Německa a mladí manželé z kosovské Prištiny. Povídáme anglicky o cestování a o poměrech na Balkáně. Nakonec v hotýlku nocujeme, večer se jdeme vykoupat do moře, pračka nám vyprala prádlo, sušíme ho na střeše. Je z ní vyhlídka stále ještě na ostrov Korfu a serpentiny silnice na Llogarký průsmyk.
To nás čeká hned následující den. Startujeme ráno, než bude horko. Bereme každý tři litry vody, ale po chvíli stoupání zjišťujeme, že to bude málo. Serpentiny křižují kopec, ale stoupání není prudké. Dostáváme nabídku na svezení dodávkou, ale odmítáme - je to výzva a věc jakéhosi sebeuspokojení a možná si tím i posílíme svoje cyklistické sebevědomí. Za chvíli koukáme na moře z výšky. Nádherný pocit. Nahoře nás vítají čeští motorkáři. Sjezd na nulu do Orikumu a Vlory. Cestou obědváme v zahradní restauraci, oběd potom všichni jeden po druhém zvracíme. Opakuje se loňský problém z Moldávie? Naštěstí ne v takové míře, žaludeční problémy trvají u každého jen jeden den.
Fier, Lushnjë, Kavajë, Durrës. Nejhnusnější etapa Albánie. Rovina, příšerné horko, neskutečný provoz. Lépe se cítíme jen na úsecích, kde se buduje nová dálnice, řadu kilometrů jedeme sami na novém širokém asfaltu. Někde je dálnice už skoro hotová, chybí jen svodidla. Příští rok bychom měli smůlu. Nakonec po dálnici přijíždíme až do Durrës. Zajíždíme sem, protože to má být historické město a také plánujeme poslední koupačku v moři. Nakonec velké zklamání. Mezi paneláky se krčí rozpadlé antické divadlo, vedle toho pár sloupů. To je vše? Ani moře nestojí za nic, kde jsou azurové vody jižního Jónského moře? Mělká voda v barvě ropy, pláž hned vedle přístavu - nezdržujeme se ani minutu, necháme si raději zajít chuť.
Po dálnici v široké krajnici (je to bezpečnější) přijíždíme do Fushë-Kruje. Oběd v restauraci je veselý. Co si dáme, když nemají jídelní lístek a denní menu nám sdělují jenom albánsky. Nerada bych zase nějaké kosti. Nakonec to ušlo. Chceme dobít baterky, ale prý jim odpojili proud.
Měníme plány. Vynecháváme Tiranu a funíme do Krujë. Rodné město národního hrdiny Skanderbega je nalepené na skále vysoko pod skalnatým pohořím. Serpentinami stoupáme nad město, kde se nachází stará pevnost z dob, kdy Skanderbeg úspěšně odrážel nájezdy osmanských Turků. V pevnosti je muzeum a trh. Kupujeme albánské suvenýry. Nocujeme s výhledem na Tiranu. Kruja je nádherná.
V parném poledni přijíždíme do Lezhë. Jsme tu už podruhé a stejně jako tenkrát se na starou pevnost nad městem nešplháme. Tentokrát se vymlouváme na nelidské horko. Třeba někdy příště... Skrz plot očumujeme Skanderbegovo mauzoleum a hurá do Shkodëru. Do města nezajíždíme, lezeme jen na pevnost Rozafa, pod kterou jsme minule taky jenom projeli. Víťa má staré hrady rád. Tenhle měl navíc tři studny.
Přes starý most přejíždíme řeku Drin. Na kraji města stále stojí ošklivý slum. Kdo si do Albánie odskočí na čumendu z Černé Hory, uvidí z Albánie jenom tento nehezký obrázek. Udělá si potom dojem, že takto vypadá celá Albánie. Asi jako kdyby někdo viděl z Česka jenom sídliště Chánov. A přitom je to taková pěkná země. Tentokrát jsme jí vzali opravdu poctivě, a názor musím změnit. Do Albánie klidně i příště, i s vozíkem a dětmi.

Albánie - 776 km a 7.280 m nastoupáno.

Celkem za tři týdny najeto 1881 km a 19225 m nastoupáno.
Příště - část 3 - Černá Hora, Bosna a návrat domů


Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz
Naše knížky o cestování - www.knihy.lesovna.eu

Fotogalerie

24.04.2012 vložil/a: Peggy
karma článku: 2.96
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.79)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.79)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.25)
PR

Jaké jsou možnosti náhrad zubů po úrazu

 (nazuby.cz)
Ochránit na kole hlavu není takový problém, ale zuby se chrání těžko. Někdy se stane úraz, kdy si zub musíte nechat opravit. Jaké máte možnosti?

Máte chuť na pořádnou jízdu? Zkuste to pod Smrkem!

 (Zdroj: Unsplash)
Perfektní adrenalinový sjezd pro vyznavače horské cyklistiky nabízí Singltrek pod Smrkem na úpatí Jizerských hor. Zábavné svezení nabídnou místní nepříliš technicky náročné stezky zkušeným bikerům, ale i dětem a začínajícím sjezdařům.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

264 cyklistů (28 přihlášených)

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020

Nákolácký podzimní sraz 2020 - Vysočina - Žirovnice, kemp Budín, jak bylo

Rok 2020 se nepochybně zapíše do historie všech lidí a budeme na něj dlouho vzpomínat. Už jaro díky covidové…
HMS | 14.10.2020