reklama

Východní Balkán - 2. část - Jak se hledá kamarád, aneb Pošta pro tebe po Srbsku

Po letech opět v Niši
Po letech opět v Niši
Foto: Autor

Kdo četl naši knihu Cyklotoulky 3 po Balkáně, tak si možná vzpomene, že jsem tam Miroslavovi věnovala celou jednu kapitolu. Teď mu věnuji celou jednu kapitolu blogu.
Všechna setkání na cestách, která se protáhnou přes noc, bývají nezapomenutelná. Miroslav a Nevena z Niše jsou ale jedni z těch nejnezapomenutelnějších. (Tohle slovo fakt existuje!)

Když jsme letošní cestu na jih plánovali, docela se to nabízelo. „Nezajedeme za Miroslavem do Niše?" nadnesla jsem Luďkovi. Tehdy to bylo v roce 2012, kdy jsme s dětmi ve vozíčku náhodou zastavili před jejich domem, resp. před prádelnou, která se nacházela hned vedle. Dva roky na to jsme se za nimi jen krátce zastavili při cestě autem do Bulharských hor a od té doby nic. Tak jak to bohužel bývá. Zpočátku každoroční přání k vánocům, ale i to časem vyšumělo. A tak se nabízí otázka: návštěva po devíti letech, hodí se to vůbec? Nevěřím, že by nás neviděli rádi. Tehdy jsme si skvěle rozuměli, vzpomínáme na ně často a dokonce jsme si i přivlastnili některé Miroslavovy návyky (med na srdce apod.).

Těm, kdo knihu nečetli, Miroslava a Nevenu představím. Rok 2012: Miroslav (46 let), pracuje jako anesteziolog v Nišské nemocnici, docela frajer. Srbský nacionalista v takové ještě sympatické podobě, naopak, hodně nám toho o Srbech objasnil a spoustu věcí jsme díky němu pochopili. Navzdory svému věku (nebo kvůli němu?) totální počítačový a mobilní analfabet. „Mobil nemám, email taky ne. Na co? Máme doma pevnou linku, napíšu vám číslo. Když budete chtít přijet, zavolejte mi pár dní předem." Nevena, jeho manželka, pracuje jako pediatrička na novorozeneckém oddělení. Mají jednu dceru, tehdy čerstvě dospělou.

Rok 2021. Cár papíru s tím telefonním číslem jsem kupodivu ještě našla, vytáčíme, ale smůla, volané číslo neexistuje. Zajímavé, buď došlo k přečíslování, nebo telefon zrušili. Adresu však máme taky a na internetu funguje něco jako srbské Zlaté stránky. Nedaří se, formulář striktně vyžaduje azbuku. Na nás si ale nepřijdou! Jdu na stránky nemocnice. Aha, tak kontakty na stránkách nemají. Pátráme dál. Je 21. století, nikdo není nedohledatelný, ne? :-)

Vedle nich byla přece ta prádelna. Zkouším ji najít na mapách Google. Na street view vidím jejich dům! A vedle? Hm, tak nic, prádelna už nefunguje.
Jedu teda virtuálně o dům dál, vedle nich stojí pizzerie. Zajímavé, tehdy tam nic nebylo. Voláme do pizzerie. Sláva, telefon někdo zvedl. Doktora Miroslava ten člověk zná, ale... než jsme mu stihli naší bídnou srbštinou vysvětlit, co chceme, telefon padá a další pokusy jsou marné. Asi nás zablokoval. Trhni si nohou!
Zkoušíme to dál.
Nechceme přijet úplně na blind.
Na druhé straně ulice, na rohu s hlavní třídou, vidím provozovnu zámečníka. Říkejme mu po srbsky ključar. Má tam webové stránky včetně telefonu, dokonce používá WhatsApp. Píšu svoji prosbu anglicky a srbsky (s tím mi pomáhá překladač). O kamarádovi, na kterého jsme ztratili kontakt a rádi bychom jej znovu našli. Zpráva je doručena, po chvíli i přečtena. A po další chvíli přiletěla odpověď. Stručná, ale jasná: „Mikyho znám, večer za ním zajdu." Hurá, máme napůl vyhráno.

Miroslav nám tuto událost později vylíčil takto: „Vracel jsem se zrovna z párty, trochu pod vlivem, když mě zastavil ključar a jestli znám nějakého Luďka a nějakou Markétu z Česka. Nechápavě jsem se na něj zadíval. Nešlo mi do hlavy: Odkud je znáš ty?"

Další den přichází ve zprávě fotka Miroslavovy Facebookové stránky a i jeho mobilní číslo. Cože, Miroslav a Facebook? To je nesmysl, to nebude on, pomyslela jsem si zklamaně. Ale naštěstí - byl to on! No, tak to je mazec, svět se zbláznil. Ale dlouho jsem nepřemýšlela. Rovnou jsem napsala pozdrav a náš úmysl je za pár dní navštívit.
A tak jsme se už poněkolikáté ocitli v Niši. Bylo teprve dopoledne, Miroslav byl ještě v práci, tak jsme museli čekat. Měli jsme ale co dělat. Nejprve oběd v Mekáči. Jo, vím, ale slíbili jsme to dětem. Postavili ho v jakémsi Delta Parku na předměstí, kde byl součástí mohutného shopping komplexu. Nikdo tam po těch nóbl butikách nechodil, naopak - žilo to ve městě, kde všichni nakupovali v těch maličkých obchůdkách. Jak ale dlouho bude trvat, než si lidi zvyknou chodit do obřích nákupních center, do LIDLů a podobně a maličké provozovny zmizí a s nimi i ten pravý balkánský ruch. TOHLE je totiž tepající život, tohle miluju na Balkáně.

V maličkém obuvnictví jsme si nechali opravit slavný značkový (ale rozpáraný!) Keeny. Nejprve jsem mu podstrčila jednu botu, pak jsem mu šoupla druhou a Luděk, když to viděl (byla to minuta práce), tak mu dal i ty svoje, poněvadž je měl taky rozpáraný. Obučar se divil: „Kolik vás ještě je?" A ukázal na ceduli, že nepřijímá mokrou a špinavou obuv, ale když jsem mu šoupla 200 dinárů, byl rád. A to ani původně žádné peníze nechtěl.

Děcka čekala venku, v rukách: 4 pitíčka, dvě vody a kilovku šunky! To jim postupně lidi nanosili. „Jedeme rychle pryč, já už tu nechci být, kolik toho ještě dostaneme!" smáli jsme se.

Žádná zpráva, dobrá zpráva, říká moje máma, když jí odpovídám, že se máme dobře, nového nic není. A tak jsme rádi, že za devět let se v domě Miroslava a Neveny nezměnilo takřka nic. Přibylo jen trochu šedivých vlasů a jedna vnučka, jinak vše při starém. Dokonce za domem pořád stojí i ten stařičký renault, kterým nás tehdy Miroslav vzal na kratičký výlet k Medianě, rodišti římského císaře Konstantina Velikého.

A den přešel do večera, sedělo se, povídalo, jedlo a pilo. Vzpomínali jsme na tehdy, jak nás Miroslav uviděl s děckama, vozíčkem a naloženými koly stát před tou prádelnou. Vzhledem k tomu, že taky jezdil na kole, z nás byl úplně paf.
Opět došlo i na politiku, opět na téma srbská křivda.

Stručně, koho to nezajímá, ať přeskočí: Po staletí odráželi Srbové turecké útoky, byli doslova první na ráně. Jako národ hromadně umírali v bitvách, a díky nim se Turci (a musulmani obecně) nedostali tak daleko, jak chtěli. „A Evropa co? Jak se nám odvděčili? Sebrali nám Kosovo, označili nás za hlavní viníky války na Balkáně. Bombardovali nás. Vědí, co jsou zač a teď je nechají svobodně si sem proudit." Než se začnete čertit, je to pohled člověka, co žije v Srbsku 55 let a o historii se zajímá. Minimálně za zamyšlení to stojí.

Víťa objevil klíšťáka, tak jsem vytáhla septonex, na který se ale Dr. Miroslav pohrdavě podíval a přinesl flašku rakije. Celej večer ho tím alkoholem nalejval (klíště, ne Víťu), protože klíště se prý musí pustit samo, a na závěr jsme nafasovali preventivně na 4 dny antibiotika. Já se přiznám, že tohle trochu podceňuji, resp. nepodceňuji, ale klíště považuji za běžnou věc, míváme je často, očkovaný jsme. Tohle byla akce, kdy to v jednu chvíli vypadalo, že s obyčejným klíštětem pojedeme na pohotovost :-)

Také jsme zašli za ključarem, ukázat se mu a poděkovat.

A protože „staří" nechali mladým horní patro a přestěhovali se dolů, kde jim k dispozici zbyly dva maličké pokoje, domluvili nám nocleh v maličkém apartmánu, patřícímu jejich kamarádovi, asi sto metrů od jejich domu. Luděk se nezlobil, bo se bál, že zase vyfasuje to vojenské spartakiádní lehátko jako minule :-)
A pak ráno: Miroslav je opravdu oblečený v cyklodresu! A to ne ledajakým ale českým!!! „Koupil jsem ho na Aliexpresu!" chlubil se. Večer totiž přišel s tím: „Minule, když jste odsud odjížděli, mně bylo tak líto, že jsem nemohl jet s vámi. Ale musel jsem do práce, měl jsem operaci. Zítra si ale udělám volno a pojedu kus s vámi!"

Upřímně, moc jsem tomu nevěřila, ale jak řekl, tak bylo. Po snídani (burek) a nezbytné kávě, jsme vyrazili.
„Hlavně, Markéto, nedávej fotky se mnou na Facebook. Já jsem jim zavolal, že nepřijdu, že mi není dobře." Musela jsem se smát, protože výpadovka z města vedla hned kolem nemocnice. Prý je situace v srbském zdravotnictví tristní. Spousta lékařů odchází za lepším na západ, a ti co zůstávají, dělají za ně přesčasy bez náhrad.

Doprovodil nás asi 50 kilometrů. Trasa vedla jeho rodným krajem, pořád mírně do kopce. Ukazoval nám, kde ještě žijí jeho rodiče a kam chodil do školy. Jeli jsme skoro celou cestu vedle sebe a povídali si. Různě jsme blbli, předjížděli se, Miroslav zajížděl do protisměru, čekal na děti, chválil je, motivoval, fotil a natáčel na video. Byl horší než puberťák s tím mobilem, vážně! Dokonce si asi na 20 km půjčil Luďkovo naložené kolo a docela to na něm valil! Jo ano, u nás by se řeklo, že jede jako hovado. Ale Srbové to vidí jinak! Ani jedno auto nezatroubilo, nikdo nebyl nervózní. Vše proběhlo v takové nádherné letní pohodě. Občas se zastavil, aby se pozeptal kolemjdoucích na zdravotní stav nebo někomu jenom podal ruku.

Společně jsme poobědvali v restauraci, chtěli jsme ho pozvat, ale restauraci provozovali jeho známí, takže smůla, zaplatil zase on. A ještě koupil dvě pljeskavice a nechal nám je zabalit s sebou. Jak my se jenom revanšujeme?
V restauraci Miroslav na kameru slíbil, že příště je řada na něm, aby přijel do Čech. „Rád bych se jednou vydal do Německa, po stopách Lužických Srbů, a pak zajel i k vám." „Hele, jestli nepřijedeš, tak hrozí, že přijedeme zase my a budeš nás muset živit! My jsme všeho schopní!" Tak uvidíme, toho volného času máme asi víc než on. Každopádně jsme byli rádi, že jsme u nich v lednici zapomněli aspoň tu darovanou kilovku šunky, jako maličké neplánované poděkování.
Silnice se vyhoupla do nevysokého sedla. Nalevo hřebeny Suva planiny, nádherné sedmnáctistovky nebo osmnáctistovky. Ale bohužel, bylo to místo, kde nás čekalo loučení. Smutné loučení, bylo fajn mít na chvíli parťáka. Nenudili jsme se ani minutu. Takže opravdu poslední foto a Miroslav se otáčí, domů to má 50 km a jenom z kopce.

A přesně jako minule, i tentokrát jsme si odváželi spoustu proviantu (domácí sirupy) a hlavně cenných rad! „Když svítí slunce, na hlavu patří bílá barva!" přikázal ráno ještě doma Miroslav a rozstřihl u toho tričko napůl - vznikla z toho ideální pokrývka, tedy dvě pokrývky, vcelku slušivé. „A do vody jablečný ocet! Jedna lžíce stačí, ale musí být kvalitní, ideálně domácí."

Osaměli jsme. Po deseti kilometrech je prý poslední šance na nocleh, dál nemáme v žádném případě jezdit. Nechtělo se nám končit den po šedesáti kilometrech, jelo to pěkně, v hlavě nám doznívalo právě prožité... až jsme vjeli do soutěsky řeky Vlasina. Kolem se strměly stráně a dole hučela divoká řeka. Místo pro stan jsme hledali dlouho, dali jsme mu za pravdu, že je to tu bídné, ale nakonec jsme našli plácek pro parkování aut u vodní elektrárny. Trochu krizovka, čuměly na nás kamery, ale asi se na záznam nikdo nedíval, nebo jsme jim byli ukradení. Jen bohužel zde nebyl signál, abychom dali Miroslavovi zprávu, kam jsme dojeli.

A pak následoval ještě jeden, už poslední den a noc v milovaném Srbsku, to už jsme byli v opravdových horách, pomalu jsme nastoupali až k Vlasinskému jezeru ležícímu ve 1200 metrech. Tam našel Víťa v příkopu peněženku. On totiž místo po krajině čumí po příkopech. Nejednou se mu to ale vyplatilo! V té peněžence byla trocha peněz, ale hlavně karty a doklady, tak bylo jasné, že ji musíme vrátit. Ale komu a jak? Nechápu ten zázrak - Vlasina Okruglica - taková prdel na břehu jezera, pár domů a jeden bídný krámek, ale náhodou i policejní stanice! Po sepsání protokolu a odevzdání peněženky jsme byli odměněni ještě stoupáním do sedla 1360 metrů a pak už následoval sjezd do posledního městečka, do Bosilegradu. Poslední pivo Jelen, poslední srbský meloun k snídani (prý je zdravý na ledviny), do vody kápnout ocet... a po 555 ujetých kilometrech jsme vjeli do Bulharska.

Fotogalerie

17.06.2023 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.07
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Cestování
Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle období ráda. Fyzička je zpět,…
10.06.2024
Peggy
(4.77)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 8. část

Cestování
Civilizace po Kyrgyzsku Mysleli jsme, že na noc zůstaneme někde blízko sedla, ale nakonec jsme ujeli ještě 11 kilometrů a klesli do 2700…
02.06.2024
Peggy
(5.04)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 7. část

Cestování
Sonkol, zázraky na počkání nebo do tří dnů Kratičké intermezzo - které se přihodilo úplnou náhodou, přesně mezi psaním 6. a 7. části …
26.05.2024
Peggy
(5.03)
PR

Maďarsko, úchvatné výlety na kole a kde pohodlně sehnat dálniční známku

 (freepik.com)
Patříte-li mezi vášnivé cyklisty, jistě vám nemohlo uniknout, kolik krásných a pohodlných tras nabízí nedaleké Maďarsko. A pokud se rozhodnete právě pro Maďarsko dálniční známka vám značně ušetří čas i najeté kilometry. Pojďme se tedy podívat, co všechno lze očekávat a v závěru článku vám poradíme, kde nejlépe si maďarskou dál-niční známku opatřit.

Na dovolenou, na kole, na víno… Přichází období dovolených – užijte si ji na kole!

EuroVelo 13 (Niederösterreich-Werbung)
Chladný vánek ve vlasech, krása ubíhající krajiny. Nekonečnou idylu jemně ruší jen vlastní dech. Zní to neodolatelně? Pak vzhůru do sedla a hurá do Dolního Rakouska, kde na vás čeká šest skvěle připravených cyklistických poznávacích tras a objevte malý, dobrý hotel - skrytý klenot mezi hostinci. Prozradíme vám tajné tipy, které znají jen místní nebo je doporučují dobří přátelé.

Na kole za snem: Přeměň vášeň pro cyklistiku na vítězství

 (licence NATALIS/shutterstock.com)
Cyklistika je pro mnoho lidí více než jen koníček nebo způsob dopravy; je to vášeň, která přináší radost, zdraví a pocit svobody. Jak ale tuto vášeň přeměnit na skutečné vítězství? Tento článek vám ukáže cestu, jak dosáhnout svých cyklistických cílů a proměnit nadšení ve skutečné úspěchy, a to i s lehkým nádechem adrenalinu a rizika.

Spojte zábavu a pohyb: Cyklistika a hazard v jednom

 (licence NATALIS/shutterstock.com)
Kombinace zábavy, pohybu a adrenalinu je snem mnoha lidí, kteří hledají nové a vzrušující zážitky. Na první pohled se zdá, že cyklistika a hazard nemají mnoho společného, ale při hlubším pohledu zjistíme, že mohou být velmi dobře kombinovatelné. Obě aktivity spojuje vzrušení, soutěživost a dobrodružství.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

235 cyklistů (5 přihlášených)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 9. část

Už se nám to pomalu chýlí ke konci Začal čtvrtý týden našeho putování. Chtěla bych psát o tom, že mám tohle…
Peggy | 10.06.2024

Z Drásova do Říma

Z Drásova do Říma, květen 2024 Po cestě 1000 km Polskem podél Baltu a Odry a Z Lince do Budapešti přes Alpy…
Monolema | 06.06.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 8. část

Civilizace po Kyrgyzsku Mysleli jsme, že na noc zůstaneme někde blízko sedla, ale nakonec jsme ujeli ještě 11…
Peggy | 02.06.2024