reklama

Kavkazská odysea aneb Gruzie, Arménie a Náhorní Karabach s dětmi - část 1.

Welcome to Batumi. Noční příjezd...
Welcome to Batumi. Noční příjezd...
Foto: Autor

léto 2019
Markéta, Luděk, Víťa a Šárka Zigáčkovi

Pocity, které se mi honily hlavou, když se po dvoudenní plavbě přes Černé moře na temném pozadí objevila světla města, mě samotnou překvapovaly. Byly dvě hodiny po půlnoci. Stáli jsme na palubě, čerstvý vánek ochlazoval naše vzrušené tváře a vzduch tak zvláštně voněl. "Welcome to Batumi" hlásal otáčející se svítící nápis na věži poblíž přístavu. Tak jsme přece jenom tady! Těšila jsem se moc, ale zároveň se na mysl vkrádaly obavy. Bude to letos o mnoho náročnější než jindy. Samé hory, špatné cesty, divocí řidiči, toulaví psi. K tomu naše děti v tom blbém předpubertálním věku.

Ještě jsme ani nezačali, a já myslela na to, abychom to už měli za sebou. Nepřehnali jsme to? Neukousli jsme si příliš velké sousto, když chceme s desetiletou a dvanáctiletým putovat několik týdnů na kolech po Kavkaze?
Východní Evropa, Balkán, země bývalého Sovětského svazu - to je to, co máme rádi, co nás přitahuje. Návštěvu Gruzie a Arménie jsme plánovali dlouho, jen jsme čekali, až děti trochu povyrostou, aby zdejší kopce zvládly. V roce 2016 nás od návštěvy odradil krátký, ale intenzivní konflikt na hranici s Náhorním Karabachem. Tak jsme se vydali přes Bělorusko do Ruska. Rok na to jsme zvolili rumunské hory a další rok zamířili na západ Evropy a do Alp. Kopce by tedy problém být neměl. Tak čeho jsem se tolik bála? Hlavní obavy jsem měla tři: divocí řidiči, toulaví psi, a... alkohol.

Jeden kamarád z Poznaně, který byl v Gruzii také na kolech s celou rodinou, mě moc neuklidnil: "Gruzínci jsou ještě daleko horší řidiči než Poláci."
Vím o čem mluvil! Bydlíme pár kilometrů od polských hranic a jsme tam jako doma.

Po přečtení Ziburovy knihy "Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii" mě chuť na návštěvu docela přešla. Získala jsem pocit, že střízliví nemáme šanci Gruzií projet. Ne že bych byla zapřisáhlý abstinent nebo tak něco, ale Ziburovy historky už na mě byly moc. Země popisovaná v knize byla chlastem doslova nasáklá. Vodka, čača, vše teklo proudem a příšernou kocovinu jsem cítila jenom z pouhého obracení stránek.

Jedno se ale musí nechat. O co víc mě autor odradil od Gruzie, o to víc mě nalákal na Arménii a Náhorní Karabach. Taky jsem si říkala, že jakožto rodina s dětmi nejspíš nebudeme mít tolik šancí účastnit se bujarých pitek jako osaměle putující mladík, který nevynechal jedinou příležitost k napití vymlouvaje se na jakousi povinnost a místní zvyky.

"Kdyžtak řeknu, že beru léky," dušoval se Luděk, který má tu svou alkoholovou toleranci přeci jen o něco vyšší než já (ale o dost nižší než zmíněný cestovatel).
"Nebo já zahraju tak protivnou hysterku, že každého přejde chuť nalévat dalších sto gramů," navrhla jsem a debata tím byla ukončena.

Poslední, čeho jsme se báli, byli divocí psi. Projeli jsme Balkán, byli jsme v Rumunsku - to vše jsou regiony, kde o toulavé psy není nouze. Víme, jak umí vystartovat po jedoucím cyklistovi. Jak se vynoří zcela nečekaně, nebo naopak - jak zdánlivě letargického vořecha dokážou nohy rytmicky šlapající do pedálů dohnat k nepříčetnosti. Zažili jsme s nimi nejedno setkání, nejednu nepříjemnou situaci. Víme sice, co na ně zabírá, tušíme co dělat a co naopak nedělat. Nicméně, jely s námi děti a ty obavy byly o to silnější...

Loď se však neúprosně přibližovala ke břehu, nedbala na obavy jedné pasažérky. Už se nedalo nic dělat, už jsme byli příliš blízko. I přes tmu šlo rozeznat auta a palmy... a kdyby nebyla hluboká noc, možná i nějaké lidi. Bylo to vzrušující! Nastal čas vzbudit děti a opustit pohodlnou kajutu. Na dlouhou dobu poslední střecha nad hlavou a plná penze. Od teď nás čeká už jenom stan, stravování všelijaké a posun jedině vlastní silou. Vždyť to TAKHLE přece máme rádi, ne?

Cesta nákladním trajektem přes Černé moře byl úžasný zážitek. Přišlo nám to jako zajímavější způsob než mnohem obvyklejší letadlo. (A taky o něco levnější.) Pokud máte čas, vřele doporučujeme. Kolikrát za život se člověku poštěstí někam daleko se plavit! Kdy navíc můžete zažít čtyřicet hodin totálně offline! Loď ještě úplně nepřirazila k břehu, a já už se těšila, až zase poplujeme zpátky ????

*******************************************
Než jsme prošli pasovou kontrolou, rozednilo se. Naše kola jsme v podpalubí nalezli zdánlivě ve stejném stavu, v jakém jsme je v Oděse zanechali. Po bližším ohledání chyběly dvě vysílačky. Už jsme stáli venku, už bylo pozdě na stížnosti a případné hledání pachatelů. Holt poučení pro příště - měli jsme si je vzít s sebou do kajuty. Musíme si zvyknou, že s dětmi nebudeme ve spojení. Škoda nebyla velká, jen pár stovek, ale bez speciálního napájení z baterií budou zloději stejně k ničemu. Trochu nepříjemný zážitek na začátek, ale co už naděláme. Druhý zážitek čekal za malý moment.

Z přístavu je to do centra města slabý kilometr, ani ne. Vrávorali jsme na našich kolech, jak je to pokaždé, když vyrazíme po delší době s předními bágly. Naše jízda nenechala klidnými několik čoklů odpočívajících pod mostem. Se zuřivým štěkotem po nás vystartovali. Samozřejmě že šli po posledním, a to byl Víťa. Přesně to, čeho jsme se obávali.
Welcome to Batumi! Welcome to Gruzja!
Ale od teď už jenom samá pozitiva.

Batumi se přezdívá Las Vegas černomořského pobřeží a opravdu je na co se dívat. Normálně bychom městem jenom projeli, ale teď jsme potřebovali zařídit spoustu věcí. Vybrat peníze z bankomatu. Koupit SIM kartu. Zajít s dětmi do zdejšího McDonaldu (další bude až za několik týdnů v Tbilisi)

Bylo však ještě brzy, vše zavřené. Projížděli jsme ranním městem, které se probouzelo jen velmi pomalu, po pobřežních cyklostezkách. Vypadaly jako někde na Západě. Vzhlíželi jsme k výškovým budovám. "Vidíš, Víťo, a ty ses bál, že tady budou jenom samé chýše." Stačilo však zajet o pár ulic dál - výstavní Las Vegas se rázem změnilo na divokou Albánii, možná ještě na něco "horšího". Jako pokaždé v nějaké nové zemi - chvíli jsme si na ten mumraj a chaos museli zvykat, zorientovat se ve spleti obchodů, tržišť, aut, maršrůtek a chodců a naučit se zvláštnosti provozu - jako že tady byl hodně specifický! Po takřka probdělé noci (připlouvali jsme chvíli po půlnoci) jsme byli silně otupělí, pohyby vykonávali automaticky. Jako mátohy jsme zaparkovali přímo na pláži. Luděk s dětmi se šli osvěžit (a probrat) do chladného Černého moře, mně se na pár minut povedlo usnout na lavičce vedle kol. Trochu jsme se vzpamatovali a vrhli se za povinnostmi.

Peníze jsme už měli, SIMku taky. Konečně otevřeli i ten McDonald. Usadili jsme se ve futuristické skleněné budově (zdejší mekáč je prý nejvíc "cool" na světě) a připojili se na wifi. Po dvou dnech jsme se spojili se světem, zjistili, co je nového (nic zvláštního) a ohlásili se rodičům a kamarádům, že jsme v pořádku.

První etapa.... z Batumi přes Malý Kavkaz
Startovní výška pro přejezd Malého Kavkazu 0 (čti: nula) metrů nad mořem není vůbec výhodná. Hned za městem totiž začínají hory a silnice vede do průsmyku Goderdzi (2025 metrů nad mořem). Stoupání je dlouhé skoro 120 kilometrů a asfalt končí po 85 km v městečku Khulo (cca 800 m n. m.)

Těsně za pobřežními hotely a moderními výškovými budovami čeká úplně jiný svět. Ta pravá Gruzie! Chvíli trvalo, než jsme si na ten chaos, troubení a domácí zvířata úplně všude zvykli. Auta nás objížděla velkým obloukem, každé troubilo a osazenstvo zuřivě mávalo. Jednak jsme si připadali vítaní, ale hlavně - důležité bylo, že jsme viditelní! Myslím, že jsme byli s našimi koly a reflexními vestami nepřehlédnutelní. A to bylo dobře!

Jakmile jsme opustili Batumi, rozprostřely se kolem nás hory. Stoupání ale nebylo nějak dramatické. Do Khula, kde měl podle všeho skončit asfalt, to bylo asi 80 kilometrů. Na 80 kilometrech nastoupat 800 metrů - o nic nejde. Jenže nenechte se zmást. Brzy jsme zjistili, že Kavkaz nejsou Alpy. Silnička sice vedla podél řeky, ale neustále se vlnila nahoru a dolů. Těch nastoupaných metrů bylo nakonec mnohem víc. Jelo se ale příjemně. Aut ubývalo, a všude kolem nás se tyčily hory. Nebyly zatím ještě nikterak vysoké, ale bylo se na co dívat.

Do Khula jsme dojeli další den kus po poledni. Úsek bez asfaltu je dlouhý necelých 50 kilometrů a abych řekla pravdu, měla jsem z toho docela obavy. Deště a bouřky na denním pořádku, řeka z hor zbarvená do hněda od bahna - jak asi bude celý úsek vypadat, přemýšleli jsme. Nemuseli jsme však přemýšlet dlouho. Zrovna jsme si dávali něco ke svačině před jedním z obchůdků v centru, když vedle nás přibrzdil kluk na totálně zabahněném horském kole. Od bláta byl úplně celý, od hlavy až k patě. Vůbec nás nepřekvapilo, že šlo o Čecha. Jel nalehko, styl malý batůžek a kreditka. Informace jsme tak měli doslova z první ruky: "Bahno tam trochu je, ale projet se to dá. " To nám stačilo. Hlavně že to není takové to lepivé, co se nabalí pod brzdy a nejde pak vůbec jet. Znovu jsem pořádně mrkla na jeho kolo a na něj. Blatníky nejsou někdy úplně marná součást výbavy, pomyslela jsem si, ale nahlas to nejspíš nevyslovila. Pro tyhle cyklisty jsou blatníky, stojánek, zpětné zrcátko apod. - sprostá slova ???? V Khulo jsme si museli i nakoupit pořádné zásoby, netušili jsme, jak to s obchody v horách bude dál vypadat. Kluk sice říkal, že nějaké obchody cestou viděl, ale nezastavoval v nich.

Druhou noc, která nás v Adžárii (tak se zdejší oblast jmenuje) zastihla, nás nad ránem probudily zpěvy z minaretu. Adžárové se považují za samostatný národ, a v podstatě jedině tady, poblíž hranic s Tureckem, lze v jinak křesťanské Gruzii spatřit štíhlé věže minaretů.

Za Khulem opravdu asfalt skončil a silnice navíc ještě o nějakých 100 výškových metrů klesla. Do sedla tak čekalo 30 km a minimálně 1300 výškových metrů. Mluvím o silnici, ale šlo o prašnou kamenitou cesta, místy díky neustálým dešťům bahnitou. Jeli jsme dost pomalu, často kola museli tlačit. Ve vesnici Riketi se stalo, že jsme najednou měli psa. Svačili jsme, s někým si tam povídali, když tu k nám jeden přišel a strčil mi čumák na klín. Podrbala jsem ho a už byl náš. Když jsme se rozjeli, vydal se za námi.

Nejprve jsem ho zaháněla, protože jsem si myslela, že v té vesnici někomu patří. (Měla jsem v živé paměti, že jsme tímto způsobem doma přišli o několik koček, kdy se zvědavé kotě přišlo pomazlit s turisty jdoucími kolem našeho domu, a pak šlo naivně s nimi. "My jsme mysleli, že se kočka umí vrátit domů," řekli nám tehdá jedni. Velká kočka možná, malé kotě nikoli.)

Ale tenhle pes se nás vytrvale držel. Házela jsem po něm kameny, nejprve jen naoko, pak i doopravdy. Vždycky se jen přikrčil a když jsme se rozjeli, vydal se zase za námi. V té době už měl své jméno, byla to fenka a děti jí říkaly Riki, podle té vesnice, kde se k nám přidala. A tak jsem přijala fakt, že jde s námi. Naše tempo bylo fakt pomalé, Riki vždycky kousek popoběhla a pak na nás shora koukala. Děti najednou jakoby nevnímaly kopec, neřešily, že stoupáme po kamenech místo po asfaltu. Stále se po Riki rozhlížely a nemluvily o ničem jiném. Jejímu kouzlu jsem nakonec podlehla i já.

Odpoledne jsme dorazili na sedlo. Uvítali jsme malý skromný bufet a nacpávali si břicha pečeným kuřetem. Riki pochopitelně dostala kosti. Majitelka bufetu nám řekla, že ji zná. Je to prý tulačka, která často doprovází turisty. S jedněmi dojde na sedlo, s jinými se pokaždé vrací zpět. Doufala jsem, že tak to bude i teď, jenže Riki s námi šla dál, i za sedlo. Sjezd byl stejně pomalý jako výjezd, kvalita cesty byla kavkazská, tedy strašná. Začalo pršet, ale Riki to nevadilo, trpělivě počkala, až nasadíme pláštěnky a znovu se rozjedeme. Když jsme projížděli kolem stáda krav, došlo ke střetu s jinými psy, ale víceméně zbytečně. Chtěla nás ochránit před kravami a vytrvale na ně štěkala, až přihnala pastevecké psy. Držela se nás pořád. Počkala, až překonáme několik brodů. Na prvních dvou si Víťa pokaždé zouval boty a nasazoval kroksy. Neskutečně to zdržovalo, oddechla jsem si, když ho to konečně přestalo bavit a bral to jako my - vodou. Ono to uschne.

Po několika prudkých serpentinách se povrch silnice změnil na asfalt. Zrovna byl večer a vedle se objevil lesíček a za ním spasená loučka jako stvořená pro náš tábor. Zase se rozpršelo. "Jenom upozorňuji, že Riki do žádného stanu nepůjde!" varovala jsem preventivně. Riki ale o žádný stan nestála. Byla to odolná a skromná kavkazská fenka, zvyklá trávit noci venku. Lehla si vedle kol. Šárka ale nedala jinak než že ji alespoň na noc přikryje svojí pláštěnkou.

Další den s námi ještě chvíli běžela, už jsme si na sebe zvykli. Přijeli jsme do Adigeni. Po třech dnech v horách jsme se těšili na městečko. Malovala jsem si kavárnu, dortíček - jenže jsem nejspíš zapomněla, že nejsme v Německu, ale v Gruzii. Brzy jsme byli uvedeni do reality. Na předměstí štěkalo několik psů, pak tam byla lékárna a dva podniky, co vypadaly při dobré vůli jako obchody. Riki nikde, zarazili ji ti psi. "Jedeme dál do centra, tohle se mi moc nelíbí!" zavelel Luděk, ale po pár stech metrech město skončilo. Čuměli jsme do mobilu do mapy - aha to bylo jako všechno. Vracet se nám vůbec nechtělo. Jenže jsme nesnídali, a další (větší) město leželo 27 km daleko, takže děti už byly trochu naprdnuté (hladový Víťa je nesnesitelný), navíc zmizela Riki. Děti se pořád ohlížely, kde je, a já byla ráda, že se to vyřešilo. Zůstane tady nejspíš s nimi, těšila jsem se. Ale chyba lávky! Za městem najednou u silnice stojí pes - a ona to je Riki a čeká tam na nás. Oběhla tu štěkající smečku z kraje města, někudy se prosmekla kolem domů, nadběhla si a najednou stála před námi. Jak mohla vědět, kudy z města vyjedeme? (Ne že by tam bylo víc možností, ale stejně.) Nadšení z opětovného shledání - hlad rázem zapomenut.
A pak se objevila benzínka s malým občerstvením. "Prosím PĚT porcí párků a chleba," objednala jsem automaticky.

Riki byla neskutečně chytrá, ale bohužel taky blbá. Kdyby běžela vedle nás nebo za námi na pravé straně silnice! Ona ale běžela střídavě napravo, pak ji něco zaujalo nalevo, a tak neustále přebíhala. Jednou takhle málem skončila pod koly kamionu. "A mám toho dost. Mně stačí, že se děsím, že něco sejme děti! Já se nebudu klepat hrůzou, že něco sejme ještě toho psa! Fakt to nechci vidět!" Museli jsme uvažovat prakticky. Aut přibývalo a nás čekal další stát - Arménie. Pustili by nás se psem přes hranice? Asi těžko. Přišel čas se rozloučit. Doufáme, že se chytila nějakých dalších dobrých lidí, že se vrátila do oblíbených hor a že se jí daří dobře. Často na ni vzpomínám.

Už tenkrát jsem si říkala - teoreticky samozřejmě, bo žádného psa nechceme - že kdybychom si nějakého přivezli domů, dokázal by si zvyknout na jedno místo, jeden domov a jednoho pána? Místo svobody a potulek po kavkazských horách by nám třeba hlídal slepice? Každý den jistota plného žaludku, ale zároveň omezené vycházky. Byl by takový pes spokojený?

Jenže je ale vůbec šťastný tam, kde žije teď? Netouží naopak po lidské společnosti, bezpečném pelechu a misce žrádla? Riki o lidskou smečku, alespoň na krátkou dobu, stála. Nebyla jediný pes, který nás doprovázel. Ale o tom zase až jindy... a nejen o tom...

Fotogalerie

14.04.2021 vložil/a: Peggy
karma článku: 6.42
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Kavkaz s dětmi - část 5.

Cestování
Náhorní Karabach Tahle kapitola se mi nebude psát lehce. Neuplynuly ani dva roky - a kolik se toho změnilo!Tak do toho! U města Goris jsme…
04.05.2021
Peggy
(5.21)

Kavkaz s dětmi - část 4.

Cestování
Arménské kláštery V Jerevanu jsme strávili asi půl dne. Nebyli jsme úplně dokonale připraveni, co v metropoli Arménie vidět, ale pravda je,…
27.04.2021
Peggy
(4.71)

Kavkaz s dětmi - část 3.

Cestování
S Johnem do Jerevanu... Arménie leží v pohoří Malý Kavkaz, takže většinu jejího území tvoří hory. Vlastně jsem dřív o Arménii nevěděla…
21.04.2021
Peggy
(5.5)
Tip na letošní dovolenou
 (Ruda Růžička, CK Kudrna)

Gruzie na horském kole

Gruzie
24.06.2021 - 13 dní
cyklistický
Letecky
39 800 Kč
PR

Vybavení na kolo, bez kterého se neobejdete: cyklodresy a kalhoty jsou základ

 (TORWAISTUDIO / Shutterstock.com)
Milujete trávit celé léto v sedle svého kola? To určitě máte veškeré potřebné vybavení, včetně funkčního oblečení a bot. Ale pojďme si přeci jen vyjmenovat, které věci by ve skříni každého cyklisty neměly chybět. A nebojte se, pokud jste teprve začátečníci, následující řádky přijdou vhod i vám.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

209 cyklistů (8 přihlášených)

Kavkaz s dětmi - část 5.

Náhorní Karabach Tahle kapitola se mi nebude psát lehce. Neuplynuly ani dva roky - a kolik se toho změnilo…
Peggy | 04.05.2021

Kavkaz s dětmi - část 4.

Arménské kláštery V Jerevanu jsme strávili asi půl dne. Nebyli jsme úplně dokonale připraveni, co v metropoli…
Peggy | 27.04.2021

Kavkaz s dětmi - část 3.

S Johnem do Jerevanu... Arménie leží v pohoří Malý Kavkaz, takže většinu jejího území tvoří hory. Vlastně…
Peggy | 21.04.2021