reklama

S lehokolem na Eposurvival 2016

Foto: Autor

To, že rozhodně chci jet na závod Eposurvival, jsem věděl dlouho, akorát bylo potřeba vyřešit jeden problém. Jelikož jde o přírodní víceboj dvojic, bez parťáka nebo parťačky se přihlásit nelze, což se ukázalo být kamenem úrazu. V roce 2015 jsem přes veškerou snahu neukecal nikoho, pouze jsem dostal mnoho dobrých rad do života (třeba konečně dospět) a slyšel jsem spoustu zajímavých výmluv (převládala neochota vstávat v noci, běhat, plavat, dělat nebezpečné (?) věci, případně se zbytečně hýbat).

Letos to mělo být jiné. Kolega z práce přišel s nápadem, že by tam vzal kamarádku a její kamarádka by teoreticky mohla být v týmu se mnou. Sice jsem tomu moc nevěřil, ale plán to byl hezký, tím spíš, že by mi to vyřešilo i dopravu, přecijen seznam povinného a doporučeného vybavení pro závod je docela dlouhý. Po úvodním ujišťování, že je všechno domluvené, se scénář začal postupně hroutit a nezbylo než začít hledat znovu. Když mi nikdo z lidí, co na Epo FB psali, že hledají parťáka, neodepsal, zkusil jsem napsat přímo organizátorům, zda nevědí o někom, kdo by chtěl jet a neměl by s kým. Nakonec jsem dostal kontakt, že vlastně ještě jeden týpek jim psal, ale...

Jako optimum jsem si představoval vytvořit tým s někým (holka nebo kluk), koho dobře znám, s kým si rozumím, máme srovnatelné fyzické možnosti a představu o průběhu závodu. Jít do takového závodu s někým, koho jsem nejenom v životě neviděl, ale navíc ani neumí česky a doufat, že moje počítačová angličtina to vyřeší, je přece nesmysl! Jenže alternativou bylo zůstat doma. Posílám e-mail, zanedlouho Ludo odpovídá a chce se mnou mluvit přes Skype. Já bych si radši psal, bylo by to snazší, ale nakonec jsme se nějak domluvili a kupodivu má jasno, že tým budeme i potom, co jsem mu opatrně sdělil, že nevlastním MTB a hodlám tam jet na lehokole Azub Ibex. Během hovoru vidím, že zrovna přišla odpověď někoho, komu jsem psal o 2 týdny dříve, že stále parťáka hledá a říkám si, že kdyby napsal o pár minut dříve, mohlo být vše jinak...

V dalších dnech řešíme název týmu, materiál a dopravu. Jelikož scénář cesty autem s kolegou se mezitím zhroutil, budu muset všechno táhnout vlakem, ale když Ludo vezme stan a půjčí mi spacák, mělo by to klapnout. Týden před startem jsme konečně zaregistrování jako Les chèvres, já z lehokola sundávám blatníky, vyměňuji silniční pláště za smart samy a přidávám trénink jízdy v terénu na dlouhý seznam věcí, které už je pozdě řešit. Prioritou bude sehnat povinné vybavení a dorazit na start, pak už to snad nějak dopadne. :-)

Cesta na start

Poměrně pozdě zjišťuji, že v české verzi propozic je oproti anglické v doporučeném vybavení navíc "Nepromokavý pytel/vak na věci" a "Cokoliv nafukovacího", takže v den D vyrážím ještě před odjezdem na vlak shánět aspoň organizátory doporučený velký odpadkový pytel.

Cestu vlakem přes Prahu komplikuje mimořádný příjezd do Holešovic kvůli vykolejenému vlaku, takže musím navíc metrem. Nesnáším přenášení lehokola po schodech! Z Dobříše do Cholína se zase cesta protáhla kvůli uzavřenému mostu v Boroticích. Žádná tragédie, ale dost kilometrů na to, abych nepřehlédl, že roviny si tu moc neužiju. O půl šesté se konečně scházíme v kempu a po podepsání, že celá ta legrace bude na naše riziko, dostáváme podrobný popis disciplín (pro Luda naštěstí anglicky) a mapu.

První věc, která mě v mapě zaráží, je chybějící měřítko. Zřejmě jsem byl první, kdo se na to šel organizátorů ptát, ale určitě ne poslední. Dostávám originální radu: "Když si doběhneš tamhle dolů a odkrokuješ si most, budeš to vědět úplně přesně". To se mi vůbec nechce a jelikož to pravidla nezakazují, píšu kamarádce na telefonu, jestli mi může zjistit vzdálenost Borotice-Dřevníky, protože jsou to přesně 3 cm, které dokážu odměřit buzolou. Ludo se při pohledu do mapy ptá, jestli nemají ty modré čtverce po kilometru, což se vzápětí potvrzuje - chytrý chlapec.

Po prostudování popisu disciplín se shodujeme, že chceme stihnout všechny a musíme je brát po směru hodinových ručiček. Pořadí lze teoreticky zvolit volně, ale otevřením Štoly až ve dvanáct, slaněním jako povinně poslední disciplínou a faktem, že začínat orienťákem ještě za tmy, je blbost, nám organizátoři vlastně nechali na výběr jenom kam zařadit kanoe, jestli brát Štolu pěšky nebo na kole a které cyklo a trek kontroly se snažit stihnout. Mě dost vadí, že si nejdřív vykoupeme boty při Bolskrosu a potom v nich poběžíme orienťák, zkouším vymyslet jiný postup, ale Ludo má pravdu, lepší alternativa není.

Čas utíká strašně rychle, jdeme vybalovat věci, postavit stan, za chvíli se stmívá, blíží se 22 hodina, tak si jdeme poslechnout oficiální instruktáž. Dozvídám se, že v disciplíně Vrhboj se bude házet oštěpem, granátem a frisbee, což je blbé, ani jedno jsem NIKDY neměl v ruce. Kdo nedokáže limity splnit, běží trestné kolo. Nechtějí mi říct kolik, ale prý se to rozhodně vyplatí hodit. Na Bolskros jsou definitivně povinné boty a moje cyklosandály se prý nepočítají. Proč?!
Zjišťuji kam zmizel Ludo a po ujištění, že ničemu nerozuměl, se mu snažím vysvětlit, co nového jsem se dozvěděl. Nevím, jak se řekne oštěp, tak maluji obrázek postavičky s klackem a Ludo chápe. S granátem tak úspěšný nejsem, vysvětluju, že ostrou verzi po sobě házejí vojáci ve válce, ale doufám, že my dostaneme jen gumové. Obrázek se nepovedl, ono je to jedno, však pochopí na místě.

Ludo vytahuje popsaný A4 papír a předkládá mi ke schválení bitevní plán. Nevěřím svým očím, to ten kluk zvládl za půl hodiny? Naši projekťáci by tohle nedali za měsíc! U každé disciplíny rozepsaný předpokládaný čas příjezdu a odjezdu, jednoduché kontroly přímo po cestě, zvýrazněné kontroly za víc bodů a volitelné kontroly poblíž trasy včetně rozhodného času, abysme věděli, zda se tam můžeme vydat. Zdá se mi toho strašně moc, ale číselně to smysl dává, všechny výhrady mi vyvrací, takže souhlasím, balíme a před půlnocí jdeme spát.

Dle očekávání se mi usnout nepodařilo, takže si aspoň v hlavě přehrávám, co mě v následujících hodinách čeká a co přesně kdy budu potřebovat. Ludo bere jedny boty a na zádech bude mít batoh celou dobu, zatímco já si na lehokole musím vystačit s brašnami, mimo něj s baťůžkem a navíc budu střídat SPD sandály a běžecké boty, dost mě děsí, abych na nic nezapomněl. Půl hodiny před startem vylézám ze stanu, třídím věci, co sebou nepotřebuju, co do brašen a co do batohu, přesouváme kola do depa a připravujeme se na start.
Zhruba 5 minut před třetí si uvědomuju, že nevím, kde mám náhradní baterky do čelovky, v brašně na kole je nevidím, tak pro ně běžím do stanu, tam nejsou a už není čas je hledat, běžím zpátky na start, hold mi jedna AA baterie musí vydržet. Zhruba 2 minuty před startem mě nachází Ludo, zdůrazňuje mi, ať sleduju "white Tshirt", že je tu takový asi jediný, domlouváme se, že on poběží podle mě, protože já poběžím pomalu. Konečně se trochu uklidňuju, snažím se protáhnout nohy, teď už nic nezachráním, mám co jsem chtěl - jsem na startu vysněného závodu! :-)

1) Běh do vrchu

První disciplína je pro všechny povinná, běží se okruh lesem přes nějaký kopec. V mapě to nemáme, tipuji možná 5 km. Podle kontroly na vrcholu se přidělují body a kdo chce pokračovat na kanoii, musí být rychle i dole, protože lodí je omezený počet. My plánujeme lodě až na konec, takže spíš myslím na to, že celý závod potrvá 13 hodin.

Tři, dva, jedna, start!

Dav se svižně rozeběhne, aby se kousek za startem několikrát zaseknul, do kopce většina přechází do chůze, takovéhle tempo by mi nevadilo, ale když to trochu jde, předbíhám. Za poslední místo nahoře by byla poukázka na běžecký kurz, ale mám ve zvyku zásadně nic nevyhrávat a nehodlám to měnit. :-)
Přemýšlím, kolik může zbývat v baterii a přepínám na slabší režim, od ostatních okolo je světla dost. Cesta dolů už odsýpá lépe, cestička lesem se mi líbí, občas je potřeba přelézt nebo podlézt strom, zatím nic extrémního. Za chvíli jsme zpátky na startu, takže rychle pro kolo a vzhůru k další disciplíně.

Přichází první zrada, depo je ještě plné kol, nejspíš jsem jediný, kdo chápe k čemu je dobrý stojánek, ostatní položili kola jedno vedle druhého, projít se téměř nedá a já mám lehokolo úplně vzadu. Nejdřív se stejně musím přezout, ale situaci to neřeší, kol leží v cestě pořád moc. Tohle není fér!
S lehokolem v náručí nejsem schopný udělat tak dlouhý krok, jak bych potřeboval a nechci nikomu šlápnout do drátů, když vidí Ludo moje problémy, vrací se a pomáhá mi s kolem ven. Je půl čtvrté a konečně opouštíme kemp.

2) Bruslo-kolo

Po čtvrthodině jízdy jsme dorazili na start další disciplíny. Zatímco vždycky předtím (co vím) spočívala disciplína inline v tom, že dvojice jela na bruslích pro jednu nebo dvě kontroly, tentokrát měl pro první kontrolu jet jeden na bruslích a druhý na kole, po návratu si to prohodit a vyrazit ke druhé kontrole. Na každého tak čekalo zhruba 6 km bruslení. Pravidla přímo říkají, že trať je kopcovitá a můžeme si libovolně pomáhat, takže mám pro Luda připravenou horolezeckou odsedku na konci nosiče a on tu svou váže na sedlovou trubku. Podobně to nejspíš řešili i ostatní.

Jelikož se Ludo zmínil, že na inlinech neumí moc brzdit, nechávám ho, ať si vybere kontrolu, která mu připadá lehčí. Na mě tedy bude první. Na inlinech si celkem věřím (od přistání na asfaltu už uplynuly 2 měsíce), takže ke kontrole bruslím sám a s pomocí kola počítám zpátky do kopce. Trochu mě děsí, že jsme na silnici úplně sami, ale Ludo je přesvědčen, že jedeme dobře. Na místě kontroly nemůžeme nic najít, no to to začíná. Popojíždíme sem a tam, Ludo pátrá v houští vedle cesty, ale nic. Po pár minutách přijíždí další dvojice, takže úplně blbě snad nejsme. Osm minut od začátku hledání vidím přijíždějící dvojici zastavit u kontroly hned u cesty. Jaktože jsme ji neviděli? Tak rychle zpátky...

Po přezutí půjčuji Ludovi svoje chrániče a on přichází s nápadem, že kromě jízdy do kopce bych mu na kole mohl pomoct i brzdit. Souhlasím, jen mě nesmí tlačit do strany pouze dopředu, jinak by to mohlo skončit špatně.
Na rozdíl ode mě využívá Ludo naplno tažnou sílu lehokola, takže jedeme rychleji. Nechávám na něm, ať si řekne, jak moc mám z kopce brzdit a hlásím mu všechny nerovnosti, ale on říká, že si rychlost užívá a zatím brzdit nemám. Při překročení 40 km/h s kopce už se neptám a brzdím. Druhou kontrolu naštěstí nacházíme hned a po návratu se o půl páté vydáváme na kolech dál.

3) Vrhboj

Po sebrání první cyklo kontroly přijíždíme s východem slunce na stanoviště disciplíny Vrhboj, kterou zjevně pořadatelé nahradili letní biatlon z předchozích let. Dozvídám se, že pokusů máme neomezeně a za nesplnění je trestné kolo 600m. Bál jsem se, že to bude horší, takže v nejhorším třikrát.

Ludo oštěp evidentně už nejenom viděl, požadovanou vzdálenost hravě překonává, takže je řada na mě. Vůbec nevím, jak se to v ruce drží, takže to podle toho dopadá, koncem oštěpu dostávám ránu do ramene a oštěp padá kousek přede mně, muselo to vypadat hrozně legračně. Druhý pokus už dopadl lépe (neublížil jsem si), ale limit stále v nedohlednu. Říkám si, že snad do třetice, Ludo mi znovu vysvětluje (a předvádí), co mám dělat, tak se to snažím napodobit, házím a oštěp opravdu trochu letí a splnění limitu je mi uznáno!

Na řadě granát. Ludo opět bez problému, ale u mě to vypadá beznadějně. Po pěti pokusech to vzdávám, nemá cenu trávit tu víc času, když hodím sotva půlku limitu, jdu posbírat granáty a najdu jen 4, jeden chybí, nojo jsem na zabití... a nejspíš jsem byl poslední, koho nechali házet, aniž by po každém hodu šel granát sebrat...

Jako poslední si jdeme házet frisbee. Úkol je hodit druhému, ten chytí, vrátí a opět chytit. S chytáním problémy nemám, ale hodit s tím správně neumím. Párkrát to bylo skoro, ale většinou to nedoletělo k Ludovi za čáru. Asi by mě to i bavilo, ale když po desáté říkám, že teď už poslední pokus, rozhoduji, že stačilo a jdeme si odběhnout druhých 600m.

4) MTBSO

O půl šesté, po doplnění vody odjíždíme sbírat další cyklo kontroly. Některé jsou kousek vedle cesty, někdy je potřeba nechat kolo na cestě a pro kontrolu dojít/doběhnout. Uklidňuje mě, že zrovna na mém kole by zloděj asi neodjel a ostatní si s tím hlavu zjevně nelámou. Jelikož Ludo navigaci bravurně zvládá (a když se splete, tak dlouho francouzsky nadává), moji hlavní úlohou se stává překládání popisků kontrol. Myslel jsem, že i ty dostaneme v angličtině, možná jsme je někde založili, takže si musíme poradit. Vrchol kopce, vysílač, skalku nebo roh oplocenky přeložit zvládám, ovšem třeba pata lomu je pro mě zásadní problém a jak se ukázalo později při orientačním běhu, tohle slovo jsem se opravdu měl naučit, protože každá druhá OB kontrola byla někde u lomu nebo třeba mezi lomy...

5) Lezení

Osmá hodina odbila a na nás čeká lezení na Rovišti. Je to první místo po skoro 50ti kilometrech, kde mám s cestou na lehokole vážné potíže a musím tlačit. Každý si máme vybrat jednu cestu a pak 2 pokusy na její vylezení top rope. Já to mám rozmyšlené dopředu, lezečky bych sebou nepobral, nehodlám riskovat a vezmu nejlehčí cestu co bude. Ludo dlouho diskutuje s organizátory zřejmě o přepočtu obtížnosti z francouzské stupnice na naši, já si zatím pochutnávám na občerstvení.

Ludo nakonec odvážně volí 5+ za 85 bodů, zatímco já se spokojím s nějakou čtyrkou hned vedle za 70 bodů. Odjíždíme se 70ti body a já přemýšlím, jak by se přeložil "vrabec v hrsti"... ale nebudu provokovat, tuším, komu nebude do smíchu za chvíli...

6) Bolskros

O 5 km dál nás čeká disciplína v lomu v Hřiměždicích. Je jasné, že si užijeme spoustu vody a taky jsem dopředu věděl, že pro plný počet bodů bude potřeba skočit do vody z 10m. Ludo v tom problém nevidí, já trochu ano. V rozpise jsou 3 možnosti: 10m (75b), 8m (50b) a 5m (25b). Vůbec neskákat prý nejde. Vzhledem k tomu, že jsem v posledních deseti letech neskákal z víc než 3m (většinou max 2m), je to docela dost. Navíc jsem pokaždé skákal šipku (ne vždy úspěšně), po nohou mi to nepřipadalo zajímavé, takže ani nemám jasno, jak se správně odrazit. Nápad zkusit tedy šipku nakonec zavrhuji, když by se to nepovedlo, určitě by to bolelo víc.

Na místě se dozvídáme, že nejnižší skok je "jenom" 4m a že všichni (včetně holek) skáčou z 10m. Všímám si ovšem taky faktu, že všichni chtějí skákat z 10m, ale pak se nahoře odhodlávají dlouhé minuty, zatímco na břehu z nich ostatní mají srandu. Ptám se na variantu, že bych nejdřív skočil ze 4m a pak případně z 10m. Dostávám odpověď, že už se mi tam znovu nebude chtít lézt, což neberu za odpověď a ptám se znovu, dozvídám se, že to nejde, každý jenom jeden pokus. Chjó...

Uklidňuju se tím, že skákat se bude až na konci disciplíny, takže zatím je rozhodnutí daleko (i před týdnem to bylo daleko). Scénář je celkem jednoduchý, chápeme to hned napotřetí. Skočíme do vody (zatím je to nízko), přeplaveme na druhou stranu, vylezeme po provaze s nějakými oky nahoru, proběhneme se po cestičce okolo, vběhneme do vody, zase se plave, vyleze se po jakémsi napůl provazovém žebříku nahoru, popoběhneme, skočí se z pružného prkna, doplave se k provazové síti, vyleze se nahoru, popoběhneme a je to tu, teď už to není daleko!

Ludo samozřejmě zamířil ke skupince váhajících na 10m, já když vidím, že na 8m nikdo není, úspěšně si namlouvám, že tohle je nízko, jdu se podívat na kraj, koukám dolů, skála je mírně převislá, vypadá to bezpečně, do vody dopadnu ať udělám cokoliv. Ptám se pořadatelů, kde přesně je to těch 8m, prý je to jedno... nechci to odkládat, vím, že by to bylo akorát těžší, volím metodu kroku do prázdna, vnímám, že padám, snažím se soustředit na to, abych nechal ruce u těla a koukal před sebe nikoliv dolů.
Po vynoření mě nic nebolí, takže se ptám organizátorů, jestli bych fakt nemohl ještě zkusit 10m? Ne, nemohl. Ale já bych chtěl... tak třeba za rok... ;-(

Ludo předbíhá frontu a skáče, plaveme ke břehu a já hlásím 8+10. Trochu (dost) mě to mrzí, ale je nejvyšší čas vydat se k další disciplíně, blíží se desátá hodina a oproti plánu máme zpoždění. Ludo šlape v mokrých botách, zatímco mě je fajn v cyklosandálech. Vzhledem k tomu, že mi tenisky v brašně neuschnou, je otázka, zda jsem si pomohl.

7) Orientační běh

Jelikož celou dobu navigoval Ludo (měl na kole mapník, já zatím nevymyslel, kam ho na lehokolo dát), navrhnul jsem, že na orienťáku budu navigovat já. Muselo mu být jasné, že je to blbost, Ludo by to zvládl lépe, ale od začátku jsem tvrdil, že pro mě jsou důležité zážitky a počet bodů příliš neprožívám, takže souhlasil.

Obouvám boty, ze kterých ještě kape voda, beru mapu (z roku 1996), na které opět není ani měřítko a v očích Luda vidím zděšení, protože jen zorientuji mapu podle buzoly a azimut tipnu, místo abych ho odměřoval kolečkem na buzole.

Předpokládám, že první kontrola rozhodne o osudu mé funkce, tu samozřejmě přejdu a místo toho najdu rovnou druhou. Vracíme se a já kontrolu nemůžu najít.
No výborně, nechtěl jsem pasivně sledovat úspěch svého týmu, takže ho teď aktivně vedu do záhuby. Ludo koukne do mapy, ukáže mi, kde ve skutečnosti jsme a najdeme kontrolu. Kupodivu mi ale mapu nechává, takže u dalších kontrol vždycky navrhnu postup, on ho případně koriguje a pak mě nechává navigovat. Po pěti kontrolách si jdeme pro další mapu a mě to postupně začíná jít, u třetí mapy se konečně dočkám a nalézám kontrolu přesně na místě, o kterém Ludo tvrdil, že tam nebude.

Strávili jsme tu víc než hodinu, nohy mám rozedřené do krve od prolézání ostružiním a Ludo vidí, jak se časový plán začíná hroutit. Vzhledem ke zpoždění navrhuji jet na kole přímo na Štolu, pak se projet na kanoi a uvidíme, jestli zbyde nějaký čas na trek. Ludo místo toho chce vzít 3 kontroly po cestě, jít na kanoe a štolu vzít v rámci treku i za cenu, že sebou budeme muset tahat přilby. Uklidňuje mě tím, že kanoe jsou max 4km, což by byla sotva hodina i na moři. Zatím měl většinou pravdu, takže nakonec souhlasím.

8) Kanoe

Vzhledem k tomu, že pádlo jsem držel v ruce podruhé v životě, bylo jasné, kdo bude sedět vepředu, stejně je tam lepší výhled. S možností, že se budeme koupat, jsem celkem počítal a po setkání s vlnou od motorového člunu ani moc nechybělo, ale rozhodně jsem nepočítal, jaká dřina tohle pro netrénovaného člověka bude. Po čtvrt hodině chápu, proč Ludo trval na tom, že lezení musíme dát před kánoe.

Po půl hodině lituji, že jsem si nevzal sebou flašku s vodou. Kontroly jsou vždycky na břehu, takže je na mě tam dojít, naštěstí je to jen pár kroků. Postupně polevuji v pádlování, nezvládám to, začíná se mi točit hlava, snažím se sdělit Ludovi, že zbytek závodu pro mě bude problém. Nechápe, prý si nemám pořád stěžovat. Po 50ti minutách jsme zpátky na břehu a já se začínám těšit, až ten závod skončí, cítím se hrozně.

9) Štola

Ve 12:30 po napití a přezutí (boty dávno uschly) beru batoh, přilbu a vydáváme se na poslední část závodu. Ludo počítal, že poběžíme a aspoň část z původního plánu ještě stihneme, jenže já mám potíže vůbec jít a Ludovo "come on" už na mě nezabírá.

Snažím se o svižnou chůzi, piju a cpu do sebe cukr, ale stav se nezlepšuje. Ludo chce vědět, zda tedy může počítat aspoň s rychlostí 4 km/h, říkám, že jo. To je přece pomalá chůze, určitě jdu rychleji. O chvíli později začne opět Ludo francouzsky nadávat, zřejmě jsme špatně odbočili, což hodlá korigovat stoupáním lesem kolmo do svahu. S tou rychlostí si přestávám být jistý.

Už nic neříkám, snažím se jen jít a neztratit Luda z dohledu. Začíná mi být jedno, kam vlastně jdeme a kolikrát se budeme vracet, na myšlení mi nezbývá energie. Vzpomínám si, že v batohu bych měl mít i nějaký gel, ve kterém je kromě cukru ještě kofein a spousta chemie. Bylo to ve startovním balíčku z nějakého závodu, nemám tyhle věci rád, ale teď zkusím asi cokoliv. Pozoruji, že začínám souvisle uvažovat v angličtině. Už před tím, jsem občas mátl organizátory tím, že jsem odpovídal anglicky a divil se, že se oni diví, ale tohle už mi přišlo divné.

Konečně dorážíme na místo Štola Josef. Loudím z organizátorů vodu. Prý ji mají málo, přemýšlím čemu jsem nerozuměl na tom, že na KAŽDÉ disciplíně bude na doplnění voda? Asi vypadám hodně zoufale, vodu mi dali a sami si seženou novou.
Překládám Ludovi, že si máme zapamatovat polohu tří kontrol a podepsat souhlas s návštěvním řádem. Nalezení kontrol je triviální, protože všechny odbočky z hlavní chodby blokují pásky. Je tu zima, teď je to fajn.

10) Trek

Do konce závodu zbývají necelé 2 hodiny, Ludo by chtěl stihnout aspoň jednu trekovou kontrolu a já taky. Vybírá 39 na břehu přehrady. Cesta a následné hledání trvalo půl hodiny, na další kontroly již není čas, v 16 hodin musíme být nekompromisně v cíli.

Smiřuji se se stejnými 4-5 km cesty zpátky, ale Ludo přichází s nápadem přeplavat zátoku, ušetřit tím kousek cesty a hlavně nějaké převýšení. Původní plán sice počítal s plaváním v úplně jiném místě, ale aspoň něco, nadšeně souhlasím! Body nám to sice nepřinese, ale byl by to chybějící zážitek a hlavně když už jsem ty igelitový pytle sháněl, přece je nepovezu domů.

Rychle sundávám tričko, boty a spolu s batohem a přilbou je dávám do pytle, který následně zavazuji. Ludo postupuje stejně a za chvilku již plaveme přes Žraločí zátoku. Ono to opravdu funguje! Na břehu následuje souboj s pytlem, jak se dostat dovnitř, věci jsou suché, oblékání a rychle vzhůru do kempu.

Překvapeně zjišťuju, že už je mi docela dobře a po tom plavání mám najednou spoustu energie. Předpokládám, že s rychlostí chůze už problém nebude a o 10 minut později ke svému vlastnímu překvapení navrhuju, že bychom mohli zkusit kousek běžet. Ludo nechápe k čemu by to bylo, když žádnou další kontrolu nestihneme a do cíle se dostaneme s rezervou... no přece dostaneme bod za každou minutu v cíli před limitem... to zabralo. Za chvíli předbíháme tým, vypadající stejně zoufale jako já před hodinou. Vůbec tomu nerozumím, ale je mi fajn.

11) Slanění

V 15:10 jsme zpátky v depu a čeká nás poslední disciplína. Stačí už jen dojít na most, slanit dolů, doplavat ke břehu a doběhnout do cíle. Sundávám tričko, najdu v brašně sedák, odsedku, půjčenou osmu a smiřuji se s tím, že tenisky opět vykoupu. Nemám osmu rád, táhnu ji sebou jen kvůli pravidlům, ale ať je po jejich, normální jistítko nechávám u kola. Ludo chce na most běžet a oblékat se až tam, ale já si sedák v klidu doobléknu, vždyť už běžím... na mostě razíme dvě kontroly, protože budeme slaňovat oba, vždyť tohle jsou body zadarmo.

Ludo najednou znejistí a ptá se, jestli bude potřebovat osmu? Asi se složím smíchy, nojo to bylo spěchu... Ludo pokládá sedák a běží si pro osmu do depa, já zatím čekám a pozoruji, jak to jde ostatním týmům. U jednoho lana vidím nápis Fast rope, vzhledem k tomu, že všechna lana jsou zjevně jednoduchá, předpokládám tenčí lano, což opravdu s osmou nehodlám zkoušet. A vůbec, jaktože většina lidí nepoužívá na slanění osmu? Vsadil bych se, že s předepsaným antihistaminikem v lékárničce to bude úplně stejné.... :-)

Konečně přibíhá Ludo, tak si vybírám nějaké volné lano, od dozoru se dozvídám, že odsedku nepotřebuju, stačí provléknout lano osmou ještě před přelezením zábradlí, bezva. Za chvíli jsem u hladiny, kontroluju zámky obou karabin, abych je při plavání neztratil a spouštím se do vody. Teprve dodatečně jsem se dozvěděl, že některá lana nekončila na hladině, ale kus nad ní a lano s nápisem Fast rope snad dokonce 5m nad hladinou. Mně to nikdo neřekl, mohlo to být veselejší... :-)

Koukám, že Ludo je zatím na mostě a o něčem diskutuje, nojo, vždyť jde jenom o body, tak zatím pomalu plavu ke břehu. Docela zajímavý pocit, jak běžecké boty při plavání zvedají nohy k hladině, třeba by to mohlo pomoct lidem, co plavou jako paní Radová? Jak se blížím ke břehu, začíná mi být líto, že už to celé končí, já bych chtěl ještě závodit. Vylezu z vody a čekám až doplave Ludo, už zbývá jen pár kroků, orazit cíl a 35 minut před limitem končíme.

Závěr

Po odevzdání čipu začíná pršet, jdu se přezout a schovat věci, které ještě nejsou mokré. Lovím z brašny Jodisol, sedám si na lavičku, pozoruji, jak ostatní týmy dobíhají do cíle v dešti a systematicky desinfikuju všechny škrábance a odřeniny. Přitom postupně objevuju na nohách 8 zakousnutých klíšťat, kupodivu i bez pinzety jdou snadno vyndat (deváté jsem objevil na zádech až v neděli). Další dny mě bude všechno bolet, ale to je mi jedno, stálo to za to!

Za celý závod jsme najezdili (včetně navigačních chyb) zhruba 75 km na kole (stoupání řádově 1200m), 6 km na inlinech, 3-4 km na kanoii, asi 200 m plavání a dohromady jsme naběhali a nachodili aspoň 15 km.

Už teď vím, že za rok rozhodně chci jet zase a taky je mi jasné, že by chtělo se mnohem lépe (nejen) fyzicky připravit (a třeba se naučit házet frisbee), největší problém ale stejně bude zase někoho přemluvit, abych měl tým.

Jerry

Všechna práva vyhrazena.
Text vyjadřuje pouze subjektivní pohled autora a podobnost se skutečnými událostmi nemusí být úplná.
‪#‎HannahEPOSurvival‬

Fotogalerie

05.06.2016 vložil/a: Jrr
karma článku: 6.05
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Miladatlon 2019 - skoro na bedně

Sport
Oproti loňsku jsem letos moc závodů nestihl, triatlonů bylo jen pár a zatím žádný kvadriatlon. Zkoušet závodit na inlinech se mi po…
01.09.2019
Jrr
(3.63)

Welzlův kvadriatlon 2018 - extrémní závod pohledem programátora

Sport
Varování - následující vyprávění je dlouhé a nezkušený čtenář by se raději neměl do čtení vůbec pouštět. Pokud preferujete pohyblivé…
23.07.2018
Jrr
(5.06)

Jak jsem nedokončil Půlželezňák

Sport
Jelikož moje videa zatím úspěchy neslaví, zkusím opět napsat nějakou pohádku a uvidím, zda to dopadne lépe... Pohádka Bylo nebylo jedno…
29.05.2017
Jrr
(5.33)
PR

Cyklistika na oblíbených ostrovech ve Středozemí

 ()
Aktivní pobyt dává nový směr dovolené. Ostrovy ve Středomoří nabízejí mnoho typů terénů v nádherné krajině. Hlavně mimo letní sezónu si to tu na kole naprosto užijete bez turistů a za doprovodu příjemného počasí. Víte, kolik toho stihnete a uvidíte za jeden celý den? Vybrali jsme pro vás destinace, které rozhodně stojí za to, abyste sem na kolo vyrazili.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

210 cyklistů (16 přihlášených)

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 4 - Koráb, Doubrava

Panuje horké letní odpoledne, potí se mi záda v autě, potí se silnice pod autem a určitě se pěkně opotil i…
JohnyB | 18.09.2019

Znova ve Vysokých Tatrách na kole i pěšky 2019

Stejné výchozí místo jako vloni, ne že bychom neradi objevovali nové lokality, ale když se nám někde líbí,…
HMS | 02.09.2019

Miladatlon 2019 - skoro na bedně

Oproti loňsku jsem letos moc závodů nestihl, triatlonů bylo jen pár a zatím žádný kvadriatlon. Zkoušet…
Jrr | 01.09.2019