reklama

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 1 – Hraničář, Kameňák

Hraničář
Hraničář
Foto: Autor

Jsem cyklista spíše závodního ražení a tomu podřizuji prakticky veškerý čas na kole. Vyjížďky pojímám formou tréninků. Stejně tak mám ale rád i cestování na kole - čas od času vyšlápnout na celý den s batůžkem na zádech nebo s brašnami na nosiči na více dní, projíždět krajinou, kochat se, navštěvovat zajímavá místa... Bohužel, letošní rok je kvůli pracovnímu vytížení cyklistika luxusem, který si mohu dopřát jednou - maximálně dvakrát do týdne. Zadek měkne, břicho se lehce zaobluje, dech se krátí. Kdybych si nedopřál alespoň ten jeden, dva dny, asi bych se proměnil v úplnou trosku a pak se zbláznil. Beru tedy alespoň minimální dávky „cyklo-kolinu a pedalo-šlapinu" abych se udržel v jakés takés kondici a trpělivě vyčkávám na období, kdy se do toho budu moci zase naplno opřít. Mezi tím nemá smysl honit se v nějakém tempu. Těch pár kilometrů by sotva dosáhlo tréninkové hodnoty. Napadlo mě ale dát svým občasným vyjížďkám jiný cíl a smysl. Lehce inspirován knihami Milana Silného, nedávno čtenými, rozhodl jsem se prozkoumat různé zajímavé vrcholy a místa cyklisticky dosažitelná a trochu je přiblížit a povyprávět o nich všem potencionálním zájemcům o jejich zdolání v sedle kola i pěšky, případně všem, kteří si rádi přečtou o cyklistických zážitcích.
Jenomže jak na to? Když není čas na závodění, není přece ani na nějaké vzdálenější cyklotoulky. Řešení je celkem prosté - vždyť žiju v kraji se spoustu zajímavých, známých i neznámých míst co za to opravdu stojí. Ta všechna máme i tady, v Pošumaví na rodném Klatovsku. Tak hurá na ně, vyrážíme!

První neznámou, která mi byla už dlouho trnem v oku, je hora Hraničář. Mockrát jsem projížděl lesy severního Pošumaví a mockrát míjel turistický ukazatel směřující k vrcholu Hraničáře, ale ještě nikdy jsem se tam neodvážil. Stejně tak vrchol Kameňák - nejvyšší vrchol Všerubské vrchoviny, lákal mé oči už mnohokrát. Spatřil jsem ho pokaždé, když jsem se podíval od Klatov na západ. Tyčí se tam u hranic, vysoký, kuželovitý, špičatý, jakoby na mě volal.

Dnešní letní neděle je jako stvořená, abych spláchl oba vrcholy najednou. Odpoledne skáču na kolo a pohodovým tempem vyrážím. Z vesničky Ondřejovice do lesa, z lesa na Osinu, pak po silnici do Nýrska. Důvěrně známé město na nejsevernějším okraji Šumavy prosvištím raz dva, mihnu se kolem sportovního areálu se sjezdovkou a za lesním divadlem uhýbám doprava na zelenou turistickou značku a definitivně se loučím s asfaltem. Vítá mě Šumava a les. Teď už to bude jen do kopce až na vrchol Hraničáře. První stoupání je krušné. Pěšina propletená kořeny a kameny se zvedá v hodně strmém úhlu. Síly mám dost a tak statečně šlapu na nejlehčí převod. Kolem mě přitom proudí miliony mravenců v řadách nahoru i dolu. Připadá mi to jako letecký pohled na čínskou dálnici v dopravní špičce. Pak jsem konečně spatřil původce toho hemžení. Hned vedle pěšiny se zvedá ohromné mraveniště. Vážně nekecám - hromada možná půldruhého metru vysoká. Tak tohle se hned tak někde nevidí. A vedle je další. Dobrý důvod proč z kola nesesednout. Kdybych na chvilku zastavil, mravenci by mě okamžitě obalili a zítra by tu ze mě našli jen vybělené kosti. No, možná se jen moc dívám na televizi, každopádně poctivě zabírám až k osadě Pajrek. To ale ještě není zdaleka všechno. To nejtěžší mám za sebou teprve až u zříceniny hradu Pajrek. Je to hezké místo. Z hradu, který zde drží stráž nad Nýrskem už od čtrnáctého století, zbylo jen několik pobořených zdí, ale představu o tom, jak hrad vypadal v době své slávy, návštěvníkovi dopřejí. Okolí je celkem udržované a z jednoho místečka je v jinak neprostupném lese romantický výhled na Nýrskou přehradu.

Nezastavuji. Pajrek už dobře znám a dnes není mým cílem. Pokračuji svižně dál pěšinou po modré turistické značce. Sil mám na rozdávání, a když mé tempo kladně ohodnotila i trojice starších turistů, které jsem potkal, hrdě ještě přidávám. Za chvilku jsem na Suchém kameni. Přes lesní louku se nabízí krásný výhled k severozápadu na český les. Nechávám za sebou Několik stavení i chátrající budovy a chatky bývalého letního tábora a stále a stále nabírám nadmořskou víšku.
Na rozcestí za suchým kamenem mě zastavili dva strážci - jsou urostlí a mohutní, až se před nimi musím v úctě poklonit. První z nich se jmenuje Buk a jak se později dozvídám, žije zde už déle než dvě stě let. Na to jaký je to stařík, vypadá pořád v dobré kondici. Ten druhý se jmenuje Smrk. Bohužel už nežije. Kolik vody uplynulo od chvíle, kdy vyklíčil z malého semínka, jsem se nedozvěděl, ale soudě dle kmene, jehož obvod přesahuje čtyři metry, tu taky hezkou řádku let stojí.
Hlavní modrá uhýbá doprava, po ní by to také šlo, já to ale zkusím rovně po vedlejší modré, v mapě čárkovaně značené, přímo mezi oběma velikány. Stoupání je opět hodně prudké, nejlehčí převod se točí, cesta trochu zarostlá. Pak se svah umírnil, zato jsem ale ztratil značku. Nevadí, pojedu pořád do kopce a nějak se tam dostanu.

Konečně jsem přijel na proježděnou šotolinovou cestu a už značky opět vidím. Stoupám a stoupám až najednou není kam. Jsem na vrcholu Hraničáře, v nadmořské výšce 833 metrů a na nejsevernější hoře celé Šumavy. Odkládám kolo u přístřešku a vyrážím na menší průzkum. Výhled tu moc není, kopec je celý zalesněný, pouze z jednoho místa je možné vyhlédnout k jihozápadu a spatřit kus Šumavského hřebene a horu Velký ostrý. Co mě ale zaujalo, je několik mohutných betonových bloků v okolí a zbytky základu u vrcholu. Jak jsem se později dozvěděl, Stála zde příhradová věž - vojenská pozorovací hláska. Není divu. Hranice je od Hraničáře coby kamenem dohodil.

Vracím se k přístřešku. Teploměr zde umístěný ukazuje příjemných 21 stupňů. Na řadě je povinný zápis do vrcholové knihy. Bez něj by to přeci nešlo. V přístřešku ještě před nedávnem bylo i vrcholové razítko ukryté v plechové schránce. To se ale zřejmě stalo trnem v oku nějakému slaboduchému chudákovi s inteligencí suché šišky a chováním retardované veverky. Nenapadá mě, kdo jiný by mohl schránku i s razítkem rozmlátit na cucky. Některým lidem by se měl vstup do přírody opravdu zakázat.

Trochu rozhořčen jsem snědl svačinu a už se řítím dolů, vstříc druhému cíli. Na Kameňák je to z Hraničáře vzdušnou čarou pět kilometrů a výškový profil by se dal popsat jednoduše: dolu a pak nahoru. Jenže já nejsem Jan Tleskač, a tak mě vzdušná čára příliš nezajímá. Po parádním sjezdu šotolinou mě čeká kousek asfaltu a pak houpavá jízda po vrstevnici nově vyštěrkovanou cestou západním směrem. Je to trochu únavná jízda. Dostavují se první příznaky úbytku sil a také odpoledne značně pokročilo. Šestá hodina klepe na dveře a já začínám přemýšlet o večeři - to není moc dobré.

Konečně jsem se probojoval na rozcestí, na okraji malé náhorní louky za zaniklou obcí Zadní Chalupy. Rozbitá lesní asfaltka prudce klesá k severu a já po ní padám střemhlav rychlostí přes sedmdesát kilometrů v hodině. Kdybych nemusel brzdit kvůli zákrutám a směsi naplaveného jehličí se štěrkem, devadesátku bych zvládl hravě.

Každá sranda jednou končí. Překročil jsem říčku Chodská Úhlava a začínám opět stoupat - a to hezky zostra. Asfaltka- dříve panelová signálka - mě táhne vzhůru při samém okraji naší vlasti. Kdyby se mi teď chtělo čůrat, stačilo by se natočit doleva a už bych zaléval políčko nějakému Helmutovi. Co bylo ještě před nedávnem něco absolutně nemyslitelného je dnes tak jednoduché. Jo, časy se zkrátka mění a jak vidno, tvrzení, že něco nejde, je jen zplodina lidské blbosti.
Cesta mě vyplivla na silnici hned vedle přechodu Svatá Kateřina. Stáčím se do vnitrozemí a tím pádem už projíždím po úbočí Kameňáku. Podle mapy by zde měla být jakási cesta vedoucí k vrcholu. Něco takového jsem po pár stech metrech opravdu našel. Opouštím silnici a vydávám se napospas vysoké trávě. Za malou loukou mě pohlcuje les. Cesta téměř neznatelná, nepoužívaná - zkraje zarostlá trním a kopřivami, pak mladými břízkami a olšemi. Kličkuji mezi nimi a mám pocit, že jedu po kolmé stěně. Mám co dělat, abych se vůbec udržel v sedle a ještě k tomu se prodral houštím. O cyklistice už se nedá mluvit, právě provádím Cyklo-křovino-horolezectví.

A pak cesta zmizela úplně. Jak jsem někde četl, kopce se z hlediska cyklistického dají dělit do dvou základních skupin: na vyjetelné a nevyjetelné. Na základě vlastního měření, analýzy a posouzení musím konstatovat, že Kameňák patří do té druhé skupiny. Na samotný vrchol žádná cesta nevede. Dál je jen les, popadané větve a nekonečné ostružinové houští.

Chvilku přemýšlím a pak dospívám k rozhodnutí. Přece to nevzdám, když už jsem tak blízko. Tak tedy kolo na rameno a do útoku - vpřed, vpřed, vpřed! Přelézám padlý kmen a brodím se trnitými šlahouny. Škrábance po chvíli ani nevnímám.
Pročpak se tomu kopci asi říká Kameňák, dumal jsem občas. Odpověď jsem nyní dostal jako na talíři. Trní skončilo, začaly kameny. Kameny a kameny. Opatrně po nich přelézám s kolem v ruce. Jen abych nezapadl do nějaké škvíry a nezlomil si tady v té pustině nohu.

Přece jen se povedlo. Pár kapek prolité krve, pár trnů v lýtkách a holeních. V nadmořské výšce 751 metrů mě vítá orezlý sloupek s výhružnou cedulkou. Nápis na ní hlásá, že pokud sloupek poškodím, budu potrestán. No to bych tedy chtěl vidět. Sem už lidská noha nepáchla hezky dlouho - a možná ještě dlouho nepáchne, protože takových bláznů jako já v okolí moc není, alespoň já je neznám, a pokud jsou, ať se mi přihlásí, můžeme na kole bláznit společně.
Stojím na vrcholu a rozhlížím se, jestli by to dolů nešlo někudy jinudy - nějakou schůdnější variantou, ale žádná není. Na Kameňák zkrátka cesta nevede a ani rozhled skrze les odtud není. Je to škoda. Kameňák by si určitě zasloužil, aby na něj vedla alespoň úzká pěšinka, nejlépe značená, co by k jeho vrcholu přivedla návštěvníky. Přeci jen je to dominanta a nejvyšší vrchol všerubské vrchoviny - a to už něco znamená. No kdo ví, možná jednou...

Prodírám se zpět džunglí a mám pochybnosti, jestli jsem nezabloudil. Teprve když přelézám stejný padlý kmen, můžu si oddechnout. Zpátky na silnici. Domů už mě čeká jen asfalt. Po hlavní silnici sjíždím ze Svaté Kateřiny do Uzliště a užívám si božský výhled na celou Klatovskou kotlinu. Zapadlá silnička mezi Uzlištěm a Chudenínem je kapitola krátká, zato veskrze romantická. Kdo má chuť, ať si ji zažije sám. Já už se vracím do Nýrsky a odtud zadem do Úborska a domů. Večer se sklání nad krajem a tachometr ukazuje i s kolečkem kolem sídliště krásných kulatých 50 kilometrů.

Dokonáno jest. Prozkoumal jsem dva vrcholy svého domovského kraje, vrcholy veskrze blízké a přitom až dosud neznámé. Už se těším, až na nějaké zajímavé místo vyrazím příště. Pokud se vyprávění bude líbit, tak o tom také zase napíši. A kdyby se chtěl někdo přidat, bude poznávání o to veselejší.

Fotogalerie

31.08.2018 vložil/a: JohnyB
karma článku: 4.75
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 2 – Plošin, Boudovka

Z regionu
Je nádherné první zářijové odpoledne a já měl velké plány, jak ho co nejpříjemněji strávit. Tedy do chvíle, než mi na mobilu pípla esemeska…
02.11.2018
JohnyB
(3.9)

Valíme na Moravu - poprvé

Cestování
Na Moravě, v Třebíči, máme tetičku. Já, bratr, děda a kamarád Slávek za ní a za dalšími příbuznými v okolí jezdíme každý rok, někdy i…
28.07.2018
JohnyB
(4.76)

Radoušovo bloudění

Sport
Stromy holé, půda zmrzlá, lesy tiché a mezi jejich kmeny se bělaly zbytky sněhu. Cyklistická sezona v nedohlednu a přitom já měl už takovou…
16.03.2018
JohnyB
(4.22)
PR

Rakouský Burgenland v sedle jízdního kola

V Burgenlandu je krásně i na podzim. (© Burgenland Tourismus - Peter Burgstaller)
V Burgenlandu, jedné z nejmenších spolkových zemí Rakouska, čeká na cyklisty vynikající terén v podobě více než 2.500 km cyklostezek, včetně 7 prémiových okružních tras. Jejich obtížnost je skvěle odstupňovaná, vybere si tedy každý, od rodin s dětmi až po zkušené bikery zvyklé na náročné terény.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

209 cyklistů (17 přihlášených)

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 2 – Plošin, Boudovka

Je nádherné první zářijové odpoledne a já měl velké plány, jak ho co nejpříjemněji strávit. Tedy do chvíle,…
JohnyB | 02.11.2018

Cyklotoulky Olomouc - Slezská Harta

Další kraj pro naše cyklotoulky jsme vybrali Olomoucko. Respektive Mariánské údolí, Moravský Beroun a…
ondrapisklak | 31.10.2018

Elberadweg 2018 - Labská cyklotrasa s větrem v zádech

Elberadweg (Elbe Cycle Route, Labská cyklotrasa) je už několikátým rokem nejoblíbenější dálková cyklotrasa v…
Asterix | 28.10.2018