reklama

Radoušovo bloudění

Foto: Autor

Stromy holé, půda zmrzlá, lesy tiché a mezi jejich kmeny se bělaly zbytky sněhu. Cyklistická sezona v nedohlednu a přitom já měl už takovou chuť vyrazit na nějaký závod. Sedl jsem tedy k počítači a ponořil se do hlubin internetu. A tu jsem ho objevil! Rudoušovo bloudění - zimní orientační závod. Tohle hned upoutalo mou pozornost. Skutečný cyklistický závod teď v únoru a jen pár desítek kilometrů od mého bydliště? Hlavním pořadatelem je Martin Vít a cyklistický oddíl Radyně Bike tým. Úkol zní jednoduše - v časovém limitu tří a půl hodin projet dvanáct kontrolních bodů v oblasti jižního Plzeňska. Mapu s umístěním kontrol obdrží závodníci při prezentaci chvíli před startem, bodová hodnocení jsou podle vzdálenosti a obtížnosti dosažení. Za neprojetou kontrolu nebo čas přes limit je bodová penalizace a tím pádem horší pozice.

Orientační závod, to je jiné kafe, než maratony, na které jsem zvyklý. Ještě nikdy jsem orienťák nezkoušel a zní to jako zajímavé dobrodružství. Mám do toho jít? Neváhal jsem ani minutu. Zdraví slouží, pár stovek ledových kilometrů v nohách našlapáno už mám, chuť je obrovská - byl by hřích nepostavit se na start.
V den závodu meteorologové slibovali silný vítr, který kůže působit i škody a teploty kolem mínus čtrnácti stupňů. Koukám ráno z okna a musím říct, že se spletli. Teploměr ukazuje pouhých mínus dvanáct a všechny okolní domy mají střechy na svých místech - snad jen pár lehčích popelnic se s rachotem povaluje ulicí sem a tam... Podmínky pro cyklistiku naprosto ideální, tedy pokud je člověk vyšinutý maniak se sadisticko-masochistickými sklony k cyklistice. Nezbývá mi než konstatovat, že přesně to jsem, protože jsem si svůj úmysl postavit se na start nerozmyslel.

Do restaurace Pod lesem v Losiné, jsem dorazil v 9:30. Do startu zbývá ještě hodina, ale už teď je jasné, že nejsem jediný cyklocvok. Je tak hezké někam patřit...

U prezentace v restauraci jsem se zaprezentoval, vyzvedl si kartu pro záznam kontrol, mapu a hezky v teple u stolu začínám plánovat nejkratší a hlavně nejrychlejší spojnici dvanácti vyznačených bodů. Nejkratší cesta nemusí být vždy nejrychlejší! připomínám si v duchu. Situace se jeví celkem jednoznačně. Jsem odhodlaný projet všechny body - s otázkou, jestli jsem schopný stihnout to v limitu si hlavu příliš nelámu. Konec konců, jedu to poprvé a spíše na ochutnávku. Chci si závod hlavně užít.

Trasu jsem naplánoval během deseti minut, něco malého zakousnul. Rychle poskládal kolo, připravil výbavu a ustrojil i sebe. Na ruce lyžařské rukavice, pod přilbu kulicha, přes obličej šátek, do treter nacpat troje silné ponožky a navrch ještě návleky... to by mělo stačit.

Stihnul jsem to akorát včas. Startuje se v minutových intervalech vždy po dvou. První dvojice je na trati a mě zbývá ještě deset minut. Jenomže těch deset minut uteče jako voda. Když už stojím na startu, dostávám od pořadatele do ruky jakýsi lísteček s nápovědou, která by mě měla dovést i k třináctému tajnému a v mapě neznačenému kontrolnímu bodu. No potěš pedál. Na nějaké přezkoumávání není čas. Je tu start. Borec se mnou jede v čele, já těsně za ním. Zdá se, že jsme zvolili stejný postup. Oba stoupáme přes Losinou směrem k hradu Radyně. Hlavní silnice na Plzeň s nepřetržitým proudem aut nás ale rozdělila. On to stihl, já musím skoro minutu čekat na nějakou šikovnou mezeru v provozu. Povedlo se, ztrátu už asi nenaženu, ale nevadí. Pod hradem ostrá pravá a rychlý sjezd po silnici na Šťáhlavy. Ještě před městem uhýbám na polní cestu doleva. Potkávám přitom cyklisty, kteří startovali přede mnou a vracejí se od kontrolního bodu vzdáleného asi půl kilometru - tím je malá kaplička v poli. Rychle lovím z kapsy záznamovou kartu a kleštičkami štípám pole číslo sedm. Ani se moc nezlobím, že jsem si při vystupování z kabiny svého bicyklu roztrhl už tak dost rozdrbaný návlek.

První bod dosažen, teď ještě ověřit cestu k dalšímu. Bohužel nemám mapník (držák mapy na řidítkách), pořizovat ho třeba jen kvůli jednomu závodu se mi zdálo jako zbytečně velká investice, a tak teď nezbývá, než vylovit mapu z kapsy, rozložit, chvilku studovat, pak zase složit a teprve potom vyrazit na cestu. Jen doufám v dobrou paměť, abych nemusel do mapy nahlížet tak často.

Další nejbližší bod se ukrývá na druhé straně Šťáhlav v lesíku nedaleko zámku Kozel. Najít ho není problém, protože se zde opět motají další závodníci. Pak už jen cvak cvak, kuk do mapy a rychle k další kontrole s číslem 5. Do Nezvěstic mířím po hlavní silnici. Vítr se do mě v otevřené krajině opírá z opačného směru, než bych si přál, ale sil mám na rozdávání, tak šlapu jako ďas a nic si z toho nedělám.

Zmíněnou pětku nacházím bez problému. Schovává se na konci louky, na břehu řeky Úslavy. Žádné zbytečné zdržování. Hned jedu dál ke kontrolám číslo 2 a 8 - obě nedaleko Milínova. Cesty k nim lze volit veskrze dvě: lesem nebo po silnici. Samozřejmě že asfalt je rychlejší - volba je tudíž jasná. Jenomže to jsem do svých navigačních výpočtů jaksi nezahrnul vliv silného protivětru. Sotva jsem zmáknul stoupání z Nezvěstic a vyjel na širé otevřené pláně, opírá se do mě plnou silou. Jestli na chvilku přestanu šlapat, určitě začnu couval. Ti kdo jedou lesem, zdolávají sice terén, ale stromy je před větrem chrání. Ve finále jsou na tom možná lépe. Naštěstí v tom nejsem sám. Dojíždím dva borce a na chvilku se jim schovávám za záda. V háku se prostřídáme všichni a tahle spolupráce nám alespoň ušetří trochu sil.

Kontrola na vrchu Kohouty je velice dobře ukrytá pod převisem starého lomečku. Kdyby se tu nemotalo pět dalších závodníků, asi by mi hledání chvíli zabralo. Další nedaleká kontrola se nachází na vrcholu kopce Sváreč. Cesta vede do prudkého stoupání a je z větší části pokrytá umrzlým sněhem, ale i tak jedu jako ďas, nekompromisně mířím k oranžovobílému signálnímu lampionku a mám další pole vyplněné. Následuje sjezd zpět do Milínova a pak dál na východ vstříc nemilosrdnému větru.

Z naší trojice zbyla už jen dvojice, a i ta se pomalu rozpadá. V lese nad Kornaticemi zaostávám za závodníkem dobrých dvacet metrů a ne a ne se dotáhnout. Dojíždím ho teprve, když zastavil u přístřešku na hrázi Mysliveckého rybníka. Tady je také umístěna jedna kontrola - šestka. Z tohoto místa pak pokračuji dlouho sám. Zatím co soupeř se vrací po silnici zpět, já jedu dál na východ. Podle mapy bych mohl jet sice zkratkou lesní cestou, ale cesta je zasněžená a já nechci riskovat. Jak jsem se později přesvědčil, byla to chyba. Po silnici opouštím les, odbočím doprava a pak sám pokračuji zvlněnou krajinou na Kakejcov a Mešno.

Další chyba. Opět jsem se rozhodl pro silnici místo toho, abych za Mešnem najel na lesní cestu a pokračoval ač terénem, tak hezky schovaný před větrem. Než se mi podaří překonat asi tři kilometry mezi Lipnicí a Těnovicemi, chrlím ze sebe celý slovník těch nejsprostějších slov a nadávek jaké znám - minimálně pětkrát. Není mi to nic platné. Vítr nepolevuje a síly rychle ubývají.

K budhistické stůpě na kopci nad Těnovicemi, k té nejvzdálenější kontrole od startu, se plazím z posledních sil. Snad mě velký budha neslyšel, jak nadávám. Vítr fouká na opačnou stranu, tak snad ne. Horší ale je, že mě do pravého lýtka začíná hlodat křeček . Přesto nečekám, štípám lístek jako zkušený průvodčí, ještě do sebe natlačím jednu muslityčinku a makám dál. Do cíle ještě daleko, ale mysl my projasňují dvě pozitiva: teď už pojedu s větrem v zádech a do Spáleného Poříčí se svezu hezky z kopce. A taky že jo.

Kontrola u hráze rybníka Hvížďalka je příjemná. Osobně sám pořadatel Martin Vít tu zbudoval ležení s ohněm, čajem a tatrankami. Čajem jsem opravdu nepohrdnul. Na ex jsem do sebe naklopil kelímek horkého nápoje a mažu dál přes město a pak dál na Štítov. Je to sice do kopce, ale s větrem v zádech točím těžké převody a jedu hezky zlehka svižným tempem.

Ve Štítově dávám sbohem silnici a tradá na umrzlou, zaledovanou lesní cestu.
Kontrola číslo 12 se ukrývá u lesní školky nad Kamenským rybníkem. Sama jasnozřivost mě snad vedla, abych tenhle bod neminul, protože je celkem zákeřně schovaný v hustých větvích na okraji lesní školky. Pravděpodobně jsem tak pomohl i mladému páru na koloběžkách, který sem míří hned po mně.
Při návratu zpět na cestu jsem neopatrně najel na led ukrytý pod vrstvičkou sněhu. Pláště to v zatáčce nepobraly a já si hezky ustlal pod svým kolem. Žádná krev nikde neteče a těch pár naraženin skoro nestojí za řeč.

Bez dalších pádů sjíždím do Zdemyslic. To městečko pro mě představuje osobní kritický bod. Až sem to šlo, odtud už to nejde. Následuje dlouhé stoupání na Vlčtejn, kterým se posunuji spíše silou vůle než silou svalů. Dostavuje se opravdová krize. Pod zříceninou hradu potkávám dva cyklisty. Marně se rozhlížím po kontrolním bodě číslo tři. Vtom se jakýsi cyklošílenec objevil nahoře na hradě. Aha, tak tam tedy musím. Nohám se moc nechce, cesta po namrzlých kamenných a pak i ocelových schodech je dost o hubu.

Lampionek s kleštěmi si vesele povlává v okně té nejvyšší komnaty a já jsem vyřízený. Před odchodem si dopřávám krátký strečink, kterým se snažím zahnat dotěrného křečka, co se mi zakusuje už i do druhé nohy. Cesta dolů je pak stejně nebezpečná jako nahoru. Při kontrole času navíc zjišťuji, že na to, abych se dostal do cíle v limitu mám asi patnáct minut. Jasné, že to nemůžu stihnout, ale aby byla ztráta co nejmenší, nesmím otálet. Rychle polykám tatranku a pouštím se do boje o předposlední jedenáctku, která by se měla nacházet jen kousek odtud v poli.
Ano, našel jsem ji. Cvak cvak... Za zády mi už funí další dva bajkeři. Kašlu na sníh, jedu co to jde, nikoho už před sebe nepustí.

Modrá turistická cesta přes pole je úmorná, už nepomáhá ani vítr v zádech. Na okamžik zastavuji u rozcestníku V Babších. To je totiž skrytý třináctý bod a dokladem o jeho dosažení je číslo rozcestníku zapsané na bodovou kartu.

K poslednímu čtvrtému bodu jedu neomylně, nachází se za kapličkou u Nebílovského Borku. Odtud rychle na silnici a co nejrychleji do cíle. Z hlavní sjíždím na červenou turistickou a pak to beru zkratkou přes pole přímou čarou k Losiné. Nejsem jediný. Stopy kol ve vrstvičce umrzlého sněhu mě ujišťují, že jedu dobře. V lesíku před cílem jsem dva závodníky dokonce ještě stáhnul - i když takhle se to vlastně ani říct nedá - nemám přece páru, jakou trasu jeli oni, kdy startovali, kolik bodů projeli. To je další rozdíl oproti jiným závodům. Člověk do poslední chvíle nemá tušení, na čem vlastně je.

Konečně cíl. Pokládám před časomíru vyplněnou kartu kontrol a tím končím závod. Bohužel, do časového limitu jsem se nevešel o třiadvacet minut, a ztratil tak hodně bodů. Jak později ukázaly mé „propočty", kdyby odpadlo zdržování s rozkládáním a skládáním mapy a kdybych se nebál riskovat a optimalizoval trasu přes více terénních úseků, do limitu bych to stihnul. Ale co na tom záleží. Zvládnul jsem projet všechny kontroly bez bloudění - a pak, jel jsem na zkušenou a pro radost a tyhle cíle jsem splnil. Zkušenost jsem získal a radost si udělal. Velké díky Martinu Vítovi a všem pořadatelům za skvělý zážitek a parádní akci, kterou pro nás vzduchem chlazené cyklomaniaky připravili. Že pojedu příští rok zas, to je jasná věc, i kdyby trakaře padaly. A teď už rychle převléknout a do teplé hospůdky na guláš a čaj…

Fotogalerie

16.03.2018 vložil/a: JohnyB
karma článku: 4.2
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Valíme na Moravu - poprvé

Cestování
Na Moravě, v Třebíči, máme tetičku. Já, bratr, děda a kamarád Slávek za ní a za dalšími příbuznými v okolí jezdíme každý rok, někdy i…
28.07.2018
JohnyB
(4.3)

Díky za kdyňský MTB nářez

Sport
Jabkoty's mile international – další parádní bajková akce ze západního koutu Čech, která stojí za zmínku a zasloužila by si rozhodně větší…
26.07.2017
JohnyB
(3.63)

Po čtyřiceti letech zpět na cestách

Technika
Kolo je nádherná věc - mimo to, že je to sportovní a relaxační pomůcka, je to také dopravní prostředek, který šetří přírodu, čas a…
15.11.2015
JohnyB
(5.33)
PR

Tipy na letní cestování

 ()
Také máte problém, jak do malého báglu směstnat všechny věci na dovolenou a kam dát všechno to jídlo? Poradíme vám…

Vozíky za kolo aneb cyklistika i s dětmi

 ()
Když do rodiny vstoupí malé dítě, jde dozajista o životní změnu. Ne všeho je ale nutné se vzdát. Ježdění na kole je právě jednou z těch věcí, kterou můžete provozovat i s těmi nejmenšími.

Neodpírejte si výlety na kole: cyklosedačky umožní i vyjížďky s dětmi

 ()
Jízdy na kole se nemusíte vzdát ani s novým přírůstkem do rodiny. Právě naopak. Lásku k pohybu na čerstvém vzduchu můžete sdílet spolu s děťátkem už od jeho nejútlejšího věku. Stačí obstarat vozík nebo sedačku na kolo. Pojďte se podívat, jak pořídit to správné vybavení.

Stevens E-Wave 27.5 2018 – Modrá síla

Stevens E-Wave 27.5 2018 (CykloŠvec)
Stevens má pro bicykly s elektropohonem speciální katalog, kde najdeme opravdu všechny kategorie. Od city, přes trekkingová elektrokola, až po silně zastoupená elektrokola terénní.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

332 cyklistů (19 přihlášených)

TRANSKAVKAZ – nalehko

Je to více než 40 let co jsem v antikvariátu našel knížku „Kavkazská cesta"od Julia Komárka. Popis cesty…
mirekbik | 01.08.2018

Valíme na Moravu - poprvé

Na Moravě, v Třebíči, máme tetičku. Já, bratr, děda a kamarád Slávek za ní a za dalšími příbuznými v okolí…
JohnyB | 28.07.2018

Welzlův kvadriatlon 2018 - extrémní závod pohledem programátora

Varování - následující vyprávění je dlouhé a nezkušený čtenář by se raději neměl do čtení vůbec pouštět.…
Jrr | 23.07.2018