reklama

Mazury i rowery. Díl druhý - na jih

Jezero Goldopiwo ráno
Jezero Goldopiwo ráno
Foto: Autor

První díl byl ukončen bodem zvratu ve městě Węgorzewo, které bylo nesevernějším místem naší okružní jízdy kol mazurských jezer.

Kam dál? Na mapě jsem objevily u jejího východního okraje poměrně velké jezero Gołdopiwo. Ať už to znamená zlaté pivo nebo ne, název nás zaujal do té míry, že jsme se rozhodly udělat zajížďku kol něj. Nepatří (tedy pokud vím) k propojenému systému hlavních mazurských jezer, hojně jachtaři navštěvovanému, tak jsme o něm neměly žádné informace. Vyrazily jsme kolem jezera Stręgiel, dále směr Kuty a v Jakunówku doprava po východním břehu Gołdopiwa. Zde mapa slibovala několikero tábořišť za sebou, tak nehrozilo, že bychom dopadly jak u Versminy. Ve vesnici Jeziorowske jsme ve svahu pod silnicí zahlédly terasy s několika postavenými stany a nad příchodem k nim se tyčila dřevěná brána s honosným nápisem „Camping". Takže jsme se rozhodly to jít omrknout blíž. Kolem nás prošel asi osmiletý kluk, který nám důležitě vysvětlil, že jestli tam chceme spát, tak musíme obejít tenhle plot a zaklepat v támhletom domku. Plot jsme obešly, rozehnaly koly nějakou tu drůbež na dvorku a zaklepaly - paní domácí otevřela dveře tak rychle, že jsme se až lekly. Shodly jsme se později, že asi viděla z okna naše okounění u silnice a syna na nás poslala, aby nás ulovil. Proč ne, nám bylo celkem jedno, kde hlavu složíme. Bylo to tady nejskromnější ubytování, jaké jsme měly. Kohoutek se studenou vodou byl vyvedený na vnější straně jejich domu a pod svahem stála typická dřevěná „kadibudka". Ale upřímně řečeno, proti sociálkám v prvním kempu působila o hodně přívětivěji. Místo bylo krásné - západní svah, takže se tam ještě docela dlouho opíralo slunce a poprvé opravdu suchá tráva pod stanem. Výhled na jezero také úchvatný. Ráno jsme ještě zjistily, že ke stanům je dokonce přivedena i elektrika, takže jsme během balení i docházející baterie v mobilu dobily. To vše za deset zlotých za obě (něco přes šedesát korun). Ve zbylých dvou stanech nebyl nikdo - asi to bylo stejné „šméčko" jako ten kluk, co nás na začátku jakoby náhodou potkal. Ale byly jsme spokojeny - nebýt těch stanů, vůbec by nás nenapadlo lézt k někomu na dvůr poptávat ubytování.

Ráno jsme pokračovaly v cestě na Kruklanki. Úhledné městečko - a před obchodem jsme tam dokonce na parkovišti potkaly naše domácí. Dále jsme váhaly zda pokračovat po silnici, nebo zvolit zase „blankytnou jezerní stezku", která se nám opět připletla do trasy. Zvítězila druhá možnost. Tu nepříjemnou část stezky jsme už viděly, tak teď to přece musí být lepší. Hm. Každého optimistu patří utlouct lopatou! Bylo to horší. Hluboké písky, hrby, kameny. Ale dostaly jsme se tak na Grady Kruklaniecke. Zajímavé místo - prakticky samota v lese, a malinký hřbitůvek jen s několika náhrobky. Nicméně, když se nám v Nowych Soldanech naskytla další možnost volby, rády jsme se vrátily na silnici a pokračovaly přes Pieczonki a Sulimy do největšího města mazurské oblasti, do Giżycka.

Příjezd taky stál za to. I zde se stavělo a asfaltovalo a všude vládly zúžení a uzavírky a hluk a šrumec. Když jsme se konečně dohrabaly do centra, byly jsme zralé tak akorát na pauzu. Takže jsme se vypravily na městskou pláž - a poprvé za celou dobu viděly opravdový rekreační ruch a atrakce a stánky a davy lidí. Upíchly jme se i s koly pod strom a dlouhou dobu věnovaly relaxaci. Pak se ozval hlad a my usoudily, že jsme snad konečně na místě, kde budou ty ryby. Na węgorzi už jsme netrvaly, když už stejně nejsme ve Węgorzewu. Smażalnia ryb se slibným jménem „Okonek" byla pár metrů od nás a podle neustále obsazených stolů vypadala nadějně. Docela dlouho trvalo než se nám nějaký volný podařilo urvat. Volba padla na „talerz ryb mazurskich", kde se nám za 55 zlotých dostalo tří druhů ryb v množství pro dvě osoby, s hranolky a miskou salátu. Už na místě jsme zvládly přeložit, že máme každá po kousku candáta a okouna. Třetí druh, který byl zastoupen čtyřmi celými rybkami, se nám identifikovat nepodařilo. Slovníky udávají český překlad jak německého, tak polského názvu z jídelníčku jako „síh", ale to by zas podle Gogolu neměla být malá ryba. Ať to bylo, co chtělo, pochutnaly jsme si královsky a čekání na to pravé místo se nám vyplatilo.

Dále nás cesta vedla přes známý otočný most. Několikrát za den se asi na půl hodiny otvírá, aby mohly proplout lodě. Podle popisu by mělo jít o unikátní mechanismus, který se ještě dodnes otvírá ručně a stačí na to jeden člověk. Nebyly jsme však u něj ve vhodnou dobu a jeho otvírání jsme tedy neviděly. Dál nás do nejbližšího městečka Wilkasy vedla luxusní cyklostezka. Vůbec bylo znát, že jsme se dostaly do turisticky atraktivnější oblasti - dokonce i pár rodin s naloženými koly jsme potkaly. A v Rydzewu, kde jsme plánovaly zakempovat, to taky intenzívně žilo. První kemp jsme raději přejely. Hlásal „diving center" a wifi připojení a jeho brána byla obklopena davy lidí. Kousek za Rydzewem v kempu Echo jsme ale našly už to pravé útočiště. Kemp poměrně plný, ale klidný, s luxusním sociálním zařízením. No, luxusním - prostě měli sprchy, které byly dokonale čisté a tekla v nich teplá voda. Co víc si přát?

Zatím jsme si tedy mohly každý večer zaplavat v jiném jezeře (V Rydzewu to bylo jezero Niegocin.) Další den by nám mohla cesta vyjít tak, abychom končily na některé pláži jezera Sniardwy. Je to největší z Mazurských jezer a to si přece nenecháme ujít. Předběhnu - dopadlo to jako s úhořem ve Węgorzewu. Ale nejdříve jsme vyrazily z Rydzewa po silnici a pak podél dlouhého a úzkého jezera Buwelno do Marcinowy Woly, kde jsme si prohlédly vojenský hřbitov padlých v první světové válce a pak dále už zase přes kameny a písky do vesnice Czerpięty. Ta na nás udělala dost pochmurný dojem. V Polsku prý na rozdíl od nás téměř neproběhla kolektivizace zemědělství, takže vesnice a statky zůstaly podstatně zachovalejší. Tady to ale moc neplatilo. Na začátku vesnice jsme narazily na rozlehlý polorozbořený statek zarostlý trávou a ani zbytek vesnice moc utěšeně nepůsobil. Ale začala zde zase trochu pevnější asfaltka, která nás dovedla ke státní silnici a po té jsme pak dojely do Okartowa k jezeru Sniardwy. Dál jsme tedy pokračovaly podél jeho východního pobřeží, kde pak podle mapy mělo být několik tábořišť. Bohužel nezadařilo se. U prvního z plánovaných tábořišť jsme pravděpodobně minuly odbočku, místo, kde mělo být další, bylo ohrazené a zarostlé vysokou trávou. A pak následovala zatím asi nejhorší část naší cesty. Hluboký písek nebyl jen místy, jako dosud, ale prakticky po celé cestě a namáhavě jsme jím vlekly naložená kola snad dva kilometry. Do vesnice Zdory jsme už dorazily pěkně vyplivnuté a jen doufaly, že najdeme nějaké ubytování. Našly jsme po cestě dům, za kterým byly postavené stany a cedule hlásala, že je to „Centrum agroturystyczne". Majitel nejprve tvrdil, že už místo nemá, ale nakonec usoudil, že když máme jen malý stan a jsme bez auta, že nás někam ještě vecpe. Přidělil nám trojúhelníkový trávník ohraničený stromy mezi dvěma cestami kousek od břehu. Mezi ním a molem bylo ještě dřevěné posezení, tak jsme měly i kde pohodlně povečeřet. Po chvíli se ukázalo, že až taková výhra to nebyla. Začala přijíždět auta s vleky ostatních ubytovaných a vytahovat své lodě z vody a to vše se střídalo a točilo kolem plácku s naším stanem - ale stromy naštěstí poskytovaly dost velkou jistotu, že to nikdo nevezme přes nás. Po setmění se u stolečku zase sešla zdejší omladina, takže bylo veselo a hlučně. Byly jsme už utahané a kolem mola s loďmi bychom se stejně těžko dostávaly do vody, takže jsme měly první večer bez koupání. Doteď nám není jasné, co na tomto ubytování bylo agroturistického - jediné zvíře, které bylo k vidění, byl zlatý retrívr, který neomylně vždy vytušil, kdy se chystáme něco pojíst a okamžitě zaujal strategickou polohu a hypnotizoval každé naše sousto.

Ráno jsme vyrazily na poslední den naší cesty. Večer bychom měly být opět u našeho auta v kempu Kamień. Ze Zdorů to byl jen kousek ke státní silnici, po které jsme dojely k městečku Pisz. Poslední kilometry opět vedla podél silnice cyklostezka. Město nás od pohledu zrovna neoslovilo. Už na začátku vládl velký provoz a hluk, tak jsme do něj ani nezajely a odbočily doprava na silnici, která už měla vést do Ruciane-Nida. Byla hodně nepříjemně frekventovaná, ale do nejbližší vesnice Snopki vedl podél ní široký chodník, po kterém sice nikdo nešel, ale kola tudy jezdila, tak jsme jej využily též. Zde chodník končil. Odbočka ze státní silnice do lesa byla sice nedaleko, ale byl to za celou naší dovolenou jediný úsek, kde jsem se poprvé opravdu bála. Provoz intenzívní, spousta kamionů, které kolem nás švihaly snad stovkou a občas byl problém s kolem vůbec udržet směr. Oddechly jsme si, když jsme konečně byly na vedlejší silnici, která vedla do Vejsun. Tam jsme měly v plánu si dát pivo a pak už jen kolem Guzianky, kde jsme byly hned první den, dorazit do cíle.

Dopadlo to nakonec jinak. Když jsme ve Vejsunech seděly u piva a rozebíraly naše uplynulé zážitky a návratové plány, oslovili nás po nějaké chvíli od sousedního stolu dva pánové. Věku neurčitého, ale dalo se předpokládat, že je jim dost, aby to, že nás oslovovali „dziewczynki", mohlo být míněno zcela upřímně. Nejprve chtěli vědět, odkud jsme - jeden tipoval Češky, druhý Slovenky a ten první měl opravdu upřímnou radost, že se trefil. Pak se vyptávali, kde už jsme byly a co jsme viděly - a začali na nás chrlit spoustu tipů, co že je v okolí ještě zajímavého. Škoda, že jsme je potkaly až poslední den a už se to nedalo moc využít. Věděly jsme, že je tu někde rezervace s divokými polskými koníky, což by měl být snad nějaký mezistupeň ve snaze zregenerovat chov vymřelých koní tarpanů, ale vůbec jsme netušily, že jsme kousek od ní. Potíž byla jen, že je na opačném břehu jezera Beldany, než náš kemp. Ale prý ani to není problém, přes jezero tam jezdí přívoz... Takže jsme se vypravily do rezervace. Inu zkrátím to - i když jsme si mohly oči vykoukat na obě strany od cesty, koníka jsme nespatřily. Nebylo divu, provoz zde nebyl zrovna nejmenší. Mít více času, mohly jsme ze silnice uhnout na některé boční cesty nebo někde chvíli počkat, ale bylo už dost pozdě odpoledne a kdoví do kolika ten přívoz jezdí. Ale i když jsme koníky nespatřily, nebyla to zbytečná zajížďka. Mazury jsou hlavně cílem jachtařů a my je doteď viděly vždy jen ze souše. Takže aspoň ten přívoz nám umožnil svézt se i po vodě.

Pak už nám chybělo jen pár posledních kilometrů podél břehu jezera do kempu, poslední stavění stanu - a ráno jsme vyrazily autem na cestu domů. Počítaly jsme, že v sobotu bude menší provoz než při našem příjezdu a cesta tedy bude rychlejší, ale zřejmě za ten týden pro změnu rozkopali Varšavu, přes kterou jsme se nakonec posouvaly krokem asi tři hodiny. Leč i Varšavě byl posléze konec - a celé naší dovolené též.

 

 

Fotogalerie

28.08.2011 vložil/a: Ifča
karma článku: 3.29
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Cesta z města (ba i z vesnice) aneb West Highland Way romantiky zbavená

Cestování
Před několika lety jsem byla se svojí maminkou na poznávacím (a velmi drahém) zájezdu do Skotska. Za čtyři dny nás povozili po všech…
12.05.2019
Ifča
(7.23)

Jak jsem s mladými a neklidnými jela Brevet

Ostatní
Tak v první řadě upozorňuji, že v nadpisu je špatně skoro všechno. Nejela jsem brevet, ale pouze pokus o něj. I když za sebe jsem s…
29.03.2015
Ifča
(7.47)

Labská? Cuxhaven?? Část první: Velká výprava

Cestování
Po první velké cestě k Baltu, kterou jsem absolvovala před čtyřmi lety s PetremP a jeho synem, se jako další meta nabízela stezka Labská.…
02.08.2014
Ifča
(5.55)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Cyklotur)

Mazurská jezera na kole

Polsko
27.08.2019 - 7 dní
cyklistický
Autobusem
7 420 Kč
PR
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

216 cyklistů (13 přihlášených)

Valíme na Moravu – podruhé

Jak už jsem kdysi vyprávěl, v Třebíči na Moravě máme jednu příbuzenskou větev, a tak se tam od nás z…
JohnyB | 16.08.2019

Být králem na cestě ... 4. Holandsko

Cesta z frankofonního Bruselu do holandských Flander vede prostě přes arabsky mluvící Střední východ. Přijede…
Jindra8526 | 10.08.2019

Krkonošemi na kole (2019.07.21. - 07.24.)

Dlouho jsme s kamarádem Jardou sbírali morální síly na podobný podnik. Nakonec jsme se rozhodli využít volný…
vlli2 | 29.07.2019