reklama

Mazury i rowery. Díl první - na sever

Podle této mapy by se zabloudit snad ani nedalo. (Ovšem existenci v ní zakreslených kempů  už asi dlouho nikdo neověřoval.)
Podle této mapy by se zabloudit snad ani nedalo. (Ovšem existenci v ní zakreslených kempů už asi dlouho nikdo neověřoval.)
Foto: Autor

Na letní cyklodovolené jezdím obvykle se svojí „celoživotní kamarádkou" Hankou. Poprvé teprve před pár lety to byla Dunajská stezka, kdy po řece jel současně náš známý s rodinou na lodi, další akce už samostatně. Letos si přátelé pro svoji vodní akci vybrali Mazurská jezera a my dvě se tedy rozhodly s nimi tuto destinaci opět sdílet a tamní kraj si projet na kolech.

Původně jsme všichni měli z vlasti startovat v neděli 24. července, ale počasí a zejména předpovědi na další dny byly do té míry nepříznivé, že odjela jen vodní část. My si odjezd několikrát posunuly s tím, že „zítra se to snad konečně vyvrbí", ovšem počasí se dále spíše kazilo - a dlouhodobé předpovědi byly každý den totálně jiné. Ve středu jsme už usoudily, že již opravdu není kam dál posouvat a že zítra zcela určitě startujeme. Ráno ještě koukneme na net, jak to vypadá aktuálně a když bude ten sever hodně nepříznivý, operativně cíl změníme. Jižnější alternativou bylo Neziderské jezero, případně s napojením na maďarské termály. S touto perspektivou jsem tedy ráno ke kolům, stanu a naloženým taškám přihodila do auta ještě i župan.
Rozhodování bylo hodně těžké. Počasové servery se nedokázaly shodnout a telefonické hovory s lodním předvojem výpravy taky nehýřily žádným optimismem. Ale co - kdo se bojí, nesmí do lesa. Když už to takovou dobu plánujeme, bylo by škoda na poslední chvíli vzdát. Vyrážíme nakonec sice až po desáté hodině dopoledne, ale přece. Na sever.

Po přejetí hranic a spatření prvních nápisů s charakteristickými spřežkami mě jako blesk osvítil náhlý zásvit jednoho z mých minulých životů, kdy jsem ještě byla mladou studentkou a o prázdninách jezdila pracovat do mezinárodního - tehdy pionýrského - tábora. Kde jsme mimo jiné mívali i početné skupiny polských harcerů a já tedy mám polštinu poměrně velmi dobře naposlouchanou. A taky mám od té doby kapesní polsko-český slovník. Inu, snad mu bylo během naší cesty doma v knihovně dobře. Nebyly ty moje dávno zapomenuté a náhle znovu objevené znalosti až takovým ternem, jak to původně vypadalo. Polštinu mám sic v uchu docela solidně, leč s ohledem na to, že ucho jest dnes již nedoslýchavé a není tak úplně nejlehčí se s ním domluvit ani v mateřštině, efekt nebyl nijak pronikavý. A navíc jsem nedocenila skutečnost, že tehdy dávno jsem byla zvyklá komunikovat s Poláky, co zase měli dobře naposlouchanou češtinu. To ovšem nyní opravdu neplatilo a tak když se nám navíc do těch mých pozůstatků polštiny dostávala slovenština, ruština, ba tu a tam i prvky chorvatštiny, končily snahy o domluvu tímto panslovanským esperantem obvykle vyděšeným výrazem tázaného a protiotázkou „Sprechen Sie deutsch?" nebo „Do you speak English?". Nutno podotknout, že někerým z těchto dvou světových jazyků se dalo domluvit všude a to na velmi dobré úrovni. Prvním polským slovem, které jsme se obě naučily (jestli jsem je snad kdysi znala, tak jsem je za to čtvrtstoletí už stihla zapomenout) bylo samozřejmě „kolo" = „rower". Tolik k objasnění nadpisu.

Cesta autem byla poměrně náročná. Z Brna do Ruciane-Nida, kde jsme plánovaly nechat auto a pokračovat natěžko na kolech, je to nějakých osm set kilometrů. K tomu zřejmě dostalo Polsko nějakou unijní dotaci či co, protože všude, ale fakt všude, se buď staví nebo opravují silnice. Teoreticky čtyřproudové silnice jsou skoro všude svedeny jen do dvou pruhů a kolony se tvoří, kam se podíváš. Nicméně musím podotknout, že s přihlédnutím k uvedeným okolnostem, byla cesta poměrně pohodová. Mám dojem, že polští řidiči si na nějaké dodržování silničních pravidel moc nehrají. Omezená rychlost se bere spíš jen jako doporučená, oranžová barva neznamená nic, červené světlo je pokynem „projet mohou ještě tři auta a když si pospíší, tak možná i pět". Ale když jsme lehce zakufrovaly ve Varšavě a zmateně hledaly, kudy na které křižovatce, stačilo jen vyhodit blinkr a v pruhu, kam jsem mířila, se okamžitě udělalo místo tak právě na jedno auto. Podobný dojem jsme měly i v dalších dnech na kolech. Na pohled se nezdá, že by snad někdo bral jakékoli ohledy, řidiči při předjíždění nezpomalí, když nemusí. Ale předjíždění bylo vždy s velkým odstupem a když to nešlo, auta se opravdu držela pomalu za námi, dokud nebyl protisměr volný. Nestalo se, že by se někdo mocímermo cpal do pruhu, či nás vytlačoval ze silnice. Rozhodně se nepotvrdily zvěsti o bezohledných polských řidičích.

Poprvé jsme stan postavili v kempu Kamień na břehu jezera Beldany nějakých deset kilometrů od Ruciane. Ač jsme dorazily až po půlnoci, přátelé na nás čekali a po telefonu nás donavigovali až tam - bez turistické mapy není zrovna nejlehčí ho najít. Pro jachtaře má tu výhodu, že v něm lze dobře spustit loď na vodu. Jinak na nás nijak extra dojem neudělal. Sociálky byly sice jakž takž čisté - tedy alespoň ráno - ale velmi omšelé. Sprchy zamčené, klíč k půjčení za poplatek. Nicméně dojem jsme i zvenku měly takový, že jsme se v tomto kempu raději koupaly v jezeře.
Další den jsme ještě zůstaly na místě. Hlavním úkolem dne bylo vyměnit někde peníze a koupit pořádnou mapu. Loni jsem na stezku Odra-Nisa měla skvělý cykloatlas z edice Bikeline vydavatelství Esterbauer, tak jsem si jej už doma pořídila i pro Mazury, ovšem zde byl poměrně nepoužitelný. Měl svoji vytipovanou trasu, kterou pojednával velmi podrobně - ale už pět kilometrů od ní fungoval na principu „zde jsou lvi". Pro přesně dané říční trasy to nevadí, ale pro zmapování tak rozsáhlého území, jako jsou Mazurská jezera, je tenhle způsob k ničemu. Vyrazily jsme na lehkých kolech do Ruciane, kde k našemu překvapení nebyla směnárna. Poslány jsme byly do Nidy o nějaké dva kilometry dál. Tam sice směnárna nebyla také, ale fungovala tam alespoň pobočka nějaké banky. Stejně jako u nás - v provnání se směnárnami, na které jsme narazily v dalších dnech, byl její kurz nepříliš výhodný, ale nějak nebyla jiná možnost.

Zpět v Ruciane jsme konečně koupily vytouženou mapu. Výběr byl rozmanitý, povedlo se nám ale vybrat dobře - zde byly zachyceny nejen všechny „znakowane szlaki turystyczne i rowerowe", ale i každá lesní pěšinka a jely jsme podle ní naprosto bez problémů. Tedy - tak naprosto vlastně ne, ale na to ještě přijde řeč.
První den jsme se ještě projely kus lesem kolem Nidského jezera a po cestě zpátky zajely ke zdymadlu Guzianka. Takových nějakých daleko větších jsme viděly spoustu před třemi lety na Dunajské stezce a naopak několik menších předloni na „Baťáku" na stezce Moravské. Tam ovšem jezdí lodě převážně motorové, zatímco na Mazurách se hlavně plachtí, takže to znamená sklápět stěžně před každým z mnoha mostů, pod kterými se při přesunu z jednoho jezera do jiného pluje. Zpět do kempu jsme se vrátily trošku jinou cestou a čas byl tak akorát na to si zaplavat v jezeře a jít spát. Najely jsme nějakých 46 km a braly to jako úvodní rozježdění před vlastním výkonem - což se tedy ukázalo jako dosti naivně optimistický předpoklad.

Další den jsme se konečně sbalily natěžko, auto nechaly zaparkované v kempu za šest zlotých na den, a vyrazily na plánovanou objížďku krajem Mazurských jezer. První dny už ukázaly, že „noci jsou zde chladné - to abych si vzal teplé prádlo". O noci by vlastně ani tak nešlo, spíš o rána a večery. Župan původně plánovaný do termálů se jako horní vrstva osvědčil, takže jsem ho nakonec narvala do brašen a vozila následující dny sebou a v kempech také oblékala. Vypadalo to nejspíš poněkud „vzláštně", ale bylo mi teplo!

Se stanem jsem ale celý náklad ne úplně ideálně vybalancovala a už když jsme kola vedly ven z kempu, zdálo se mi jaksi nevyvážené. Ale ten dojem mám na začátku vždycky, takže jsem odvážně vyrazila v přesvědčení, že si zvyknu. Nestihla jsem to. Už po prvních kilometrech se mi podařilo s kolem zapíchnout do pískové „závěje" - a normálně bych to vybrala, leč kolo jsem prostě neudržela a složila se i s ním. Můj první pád na kole - sice prakticky z nulové rychlosti, takže výsledkem byly jen obrovské modřiny všude, kde jsem se setkala se zemí, popř. s rámem kola, ale psychické dopady byly horší. Na kole se bojím i tak - a tohle mi ještě chybělo.

Naštěstí jsme brzy dorazily do Iznoty, kde jsme měly v plánu si prohlédnout atrakci jménem Galindia. Teda až tak brzy to nebylo. Vyděšeně jsem slézala před vším, co z dálky mohlo připomínat trošku písku na cestě - což bylo tak nějak zhruba každé tři metry. Ale nakonec jsme se tam dostaly. Imitace snad galské vesnice - u příjezdu obcházela dívka v dobovém oděvu a kasírovala návštěvníky s auty. Uvnitř jsme pak viděly druhou na mole, kde vybírala vstupné od lidí, co přijeli na lodích. My na kole jsme byly zřejmě zcela nezařaditelné - nikdo po nás vstupné nechtěl. Každopádně mi tam procházka mezi dřevěnými sochami a stavbami umožnila se trochu uklidnit a zbytek cesty byl sice z mé strany lehce křečovitý - ale šlo už to.

Dále jsme pokračovaly na Mikolajki - příjemné městečko s tak akorát přiměřeným turistickým ruchem. Nocovat jsme chtěly v kempu ve vesnici Jora Mala u jezera Talty. Odbočku na kemp jsme nejprve přejely, protože na ní nebyla vůbec žádná směrovka. Ani kemp nebyl nijak označený. Byly v něm tři karavany - a nic víc. Přitom byl velký, vzorně pokosený, s novým, perfektně udržovaným sociálním zařízením. Koupání v klidné zátoce jezera bylo taky velmi příjemné - myslím, že se nám tu líbilo z celé cesty nejvíc. Za den ujeto jen asi 26 km.

Měly jsme na Mazurech v plánu navštívit i bývalé Hitlerovo velitelské stanoviště Wolfschanze. Takže jsme se rozhodly nyní odklonit od hlavní jezerní oblasti směrem na Kęntrzyn a další nocleh jsme podle mapy naplánovaly v kempu u malého jezera Wersmina, odkud bychom to už ráno měly mít jen coby kamenem dohodil. Nejprve jsme ale vyrazily na Użranki (kouzelné jméno, že?) a Mierzejewo, kde se nám cestou potvrdilo už dosavadní podezření - cesty, které by měly být dle mapy tak nějak na úrovni našich „okresek" jsou většinou pouze široké uježděné polní i lesní cesty. Někde s hrboly a kořeny, někde zase s různě vysokou vrstvou obávaného písku. Občas ozvláštněno úseky s kamenným dlážděním, proti kterému lze naše kočičí hlavy považovat za dokonale hladký povrch. V Mierzejewu už jsme ale narazily na státní silnici, která nás dovedla až do Ryna. Provoz byl poměrně velký, ale převažoval v protisměru. A jak už jsem říkala, polští řidiči nás celkem respektovali. Docela nás to překvapilo, protože to rozhodně nevypadalo, že by byli na cyklisty na silnicích zvyklí. „Rowery", které jsme dosud potkaly, bychom dokázaly spočítat na prstech jedné ruky. V Ryně toho mnoho pro turistu k vidění nebylo. Našly jsme jakýsi „bufáč" na nábřeží Rynského jezera, kde jsme si daly pivo a vyrazily dál. Výjezd z města byl pohodový - podlél silnice vedla cyklotezka. Sice jen pár set metrů, ale dovedla nás až k málo frekventované silničce. Vesnice Knis, Salpik - a opět odbočka do písků. U vesnice Martiany byla pak zřejmě i pískovna. Byly jsme rády, že do kempu už to máme na tomto podkladu nedaleko.

Ale přišlo velké překvapení. Dorazily jsme k zamčené bráně s velkým nápisem „Teren prywatny". To, co jsme viděly přes plot, byla chatová osada s poměrně luxusními rezidencemi, žádný kemp. To byl docela podraz od naší jinak pefektní mapy, protože od hlavní turistické oblasti jsme se docela o dost uhnuly a o žádné jiné možnosti ubytování jsme nevěděly. Snažily jsme se přes plot domluvit s nějakými tamními obyvateli, zda by aspoň radou nebyli nápomocni a mé úvodní „przepraszam" celkem udělalo dojem, i když pro splavnou komunikaci jsem pak stejně musela přehodit na angličtinu. Nějaký mladík se snažil chvíli kamsi zuřivě telefonovat, pak odběhl úplně - a vrátil se s ženou středního věku a zdálky už nám ukazoval palec nahoru. Paní nám odemkla a zavedla nás na druhý konec osady, přitom kus cesty byl prudkým srázem mezi stromy, kde jsme s naloženými koly měly hodně co dělat, a celou cestu něco povídala. Vlastně byla jedním z mála lidí na naší cestě, co s námi mluvili polsky. Jak tady kdysi opravdu býval kemp, ale pak se to rozparcelovalo a je to tu „tylko dla bogatych" protože každá parcela stála „sto tisięcy złotych". Podle tónu, jakým to říkala, jsem měla dojem, že patří spíš ke starousedlíkům, než k těm nově přibylým „bogatym". Každopádně tu kromě vlastní chaty měla ještě parcelu, na které se chystala postavit další dům pro děti - ovšem zatím tam stála jen zděná budka se splachovacím záchodem a umyvadlem se studenou vodou. Takže jsme zde na jednu noc postavily stan my. Celkově to tu působilo dost zvláštním dojmem. Nebylo lehké se dostat dovnitř - a dokud nám ráno paní zase neodemkne, není se ani jak dostat ven. Jedině snad plavat podél břehu jezera. Zaplavat jsme si zašly, ale i tam jsme cítily, jak si nás „bogate" dámy na plážičce podezřívavě měří.

Druhý den ráno nás paní domácí dovedla k bráně na jiném konci kempu a ukázala údajnou zkratku do Martian. Vlekly jsme kola vysokou trávou a dumaly, zda si z nás nevystřelila - ale ne, byl to jen kousek k železnici a pak do vesnice. Kousek po silnici a pak zase přes kameny a lesem na Gierloż a „Wolfschanze". Určitě zajímavé místo, které stojí za to vidět. Popsat ten monumentální dojem z betonových rozvalin bunkrů zarostlých mechem, trávou i stromy, se dá jen těžko. Ceník u pokladny měl i položku dva zloté za rower a dokonce tu byl i stojan. Opět jsem použila svoji famózní znalost cizích jazyků k otázce, zda tam ty rowery i s bagáží budou za ty peníze „strzeżone" a ujistili mě, že ano, takže jsme naštěstí rozlehlým areálem procházely bez kol. Turisté se tam procházeli v davech připomínajících někdejší prvomájové průvody, takže by rower byl celkem na obtíž. Až nakonec už při odchodu jsme je uviděly! Proti nám kráčeli tři stejně odresovaní cyklisté. Málem jsme si protíraly oči, jestli to není fata morgána. A u východu byli další dva a s nimi dokonce i kola! Naložená! „Nenápadně" jsem si je obešla až jsem se dostala zezadu a zjistila, že na zádech mají polský nápis a že to tedy snad budou tuzemci a ne jen další zahraniční tůristi, jako jsme my dvě. To jsem si prostě MUSELA vyfotit! Musím říct, že protagonisté neměli žádných námitek. Vyměnili jsme si pár základních informací, odkud a kam kdo jede a jak dlouho je na cestě (poprvé, avšak nikoli naposledy jsem odpověděla na otázku, že ne, opravdu na těch kolech nejedeme až z Česka), popřáli si vzájemně šťastnou cestu - a my dvě jsme jely dál. Daleko ne. O necelý kilometr dál hlásal poutač, že je zde Park miniatur, takže jsme znovu zaplatily nevelké vstupné a prohlédly si i zdejší exponáty - modely různých význačnějších polských staveb. Pak už jsme jen pokračovaly po silničce přes pár vesniček až do Radzieje, kde jsme najely na první ze značených mazurských cyklostezek (možná spíš cyklotras, ale kdo by bazíroval na slovíčkách). Vzhledem k tomu, že zrovna v tomto místě to začalo jako vyprahlá písčitá cesta uprostřed polí, kde nikde na dohled nebyla ani kapka vody, zněl mi název v mapě „Blankytná jezerní stezka" docela ironicky. Já vím, přesnější překlad slova „błękitna" by asi bylo střízlivější „modrá", ale už by to nemělo ten náboj. Ale brzy jsme se i k vodě dostaly, zejména na mostě mezi jezery Dargin a Kirsajty, a před městem Harsz tentokrát bez obtíži nalezly naplánovaný kemp. Šipky nás směrovaly k recepci, která byla v restauraci a v téže budově bylo rovněž kompletní sociální zázemí pro kemp. Ten ale byl až o nějakých 300 metrů dál na rozlehlých loukách. Při registraci jsme měly docela úsměvný zážitek - pán si zapisoval údaje, otočil občanku a po spatření mého rodiště zajásal se slovy „Zbojovka Brno!" To jsme opravdu nečekaly. Zatím tu naše státní přislušnost spíš vyvolávala nejprve udivené zvolání: „Češky?!" a pak dlouho nic - očevidně dotyčný se zuřivě snažil vymyslet, co dál zajímavého podotknout, kromě toho, že živého Čecha ještě v životě neviděl. My jsme taky za celý náš pobyt žádného nepotkaly, ba ani auto s českou značkou ne. Až při cestě domů a to bylo už kus za Varšavou, zastavilo jedno též u čerpací stanice. A vylezl z něj Vietnamec!

Než jsme se zapsaly, spustil se déšť, který po chvilce přešel v pořádný slejvák. Kola jsme měly pod střechou, takže jsme považovaly za rozumné trochu upustit od svého předsevzetí a zůstaly jsme v restauraci i na večeři, než se to přehnalo. Stan jsme sice pak stavěly na mokrém, ale podlážka drží, tak to nebyl žádný problém. Dosud už nám párkrát pršelo, ale vždy v noci. Tímto prudkým deštěm už ale srážky zcela ustaly a další dny jsme měly echt letní počasí (ale i doteď bylo slušně a koupatelno).
Ale ještě k tomu zmíněnému předsevzetí. Od začátku jsme potkávaly v městečkách spoustu nápisů typu „Smażalnia ryb", „ Ryby żiwe, świeże, wędzone" a hlavně „węgorz wędzony" (úhoř uzený). A na tom jsme si postavily motivaci naší cesty. Nejsevernějším městem, které bychom v rámci naší okružní jízdy měly navštívit, je Węgorzewo. Takže my si holt jedeme na wędzoneho węgorze do Węgorzewa. A s tím jsme zaháněly chutě zastavit po cestě někde v restauraci. Teď ne, až za odměnu bude wędzony węgorz ve Węgorzewu. Nepřízeň počasí nás sice přiměla předsevzetí porušit, ale nedaly jsme si rybu, jen jakési taštičky plnéné hřiby a kysaným zelím. Byly výborné - a ryba bude zítra. To už tam budeme. (A zase ta mantra - w. w. ve W.)

Takže ráno vyrážíme. Po silničce na Ogonki a odtud po cyklostezce podél hlavní silnice do toho očekávaného Węgorzewa. Cyklostezka na svých pár kilometrech vystřídala různé druhy povrchů. Nejzajímavější byl ten poslední. Vypadal, jako když obrátíte naruby zimní pneumatiku , rozříznete a natáhnete. Takový dlouhý, lehce prohloubený járek, s velmi hrubým vzorkem. Jelo se po tom docela blbě. Možná je to tak dělané proto, aby byla stezka sjízdná i při náledí, či co já vím. Nicméně pořád to nebyly ani kameny, ani písky, ani frekventovaná silnice. Takže při vstupu na nás město udělalo dobrý dojem. V centru jsme pak narazily na zrovna náhodou potřebné veřejné záchodky, které byly nejen v dokonalém stavu, ale měly i velmi příjemnou obsluhu. Takže vstřícně naladěny jsme začaly hledat toho węgorze. Marně. Jestli tu taky měli smažalny ryb, tak byly turistům dokonale ukryty. Ale koneckonců, takový vznešený cíl bude stejně lépe naplněn v nějaké slušné restauraci, ne? Podél vengořevského kanálu jsme dvě restaurace našly. Ta druhá měla zahrádku, poměrně zaplněnou. U volných stolů byly žídle přivázány řetězy, aby nešly odtáhnout a servírka nás, ač jsme docela dlouho významně postávaly, totálně ignorovala. Inu, nechtějí kšeft, vnucovat se nebudeme. Vrátily jsme se k první restauraci, kde místo bylo. Obsluhující mladík, který mě ujistil, že kola před restaurací jsou určitě „safe", byl docela příjemný. Teda to jsem asi neřekla přesně. Příjemný byl, obsluhující už moc ne. Po šíleně dlouhém čekání na jídelníček, ve kterém úhoře stejně neměli, jsme se rozhodly, že si dáme radši jen kafe a zákusek a vypadneme. Dlouhé čekání na objednávku, dloooouhé čekání na kafe.... po kafi se zase nic nedělo, tak jsme ho ulovily, že máme ještě objednaný ten zákusek. Zase dlouho nic... Kafe bylo půl hodiny vypito, než dorazil. To už jsem upozornila, že bych ráda rovnou zaplatila. Pokýval hlavou a zas se nic nedělo. Takže výsledek byl, že jsme se zvedly, u pultu před něj důrazně položily přesně odpočítanou částku a dost otráveně po tak asi půldruhé hodině strávené v hospodě na jednom kafi vypadly. Ještě jsme si pak zašly spravit dojem z tohoto města opět na to WC. Tam měl člověk alespoň pocit, že je za svoji cca desetikačku váženým zákazníkem.

Naplnění stanoveného cíle tedy dopadlo neslavně. Ale máme před sebou ještě druhou půlku cesty, kdy se budeme pomalu stáčet zpátky na jih.

Fotogalerie

16.08.2011 vložil/a: Ifča
karma článku: 3.62
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Cesta z města (ba i z vesnice) aneb West Highland Way romantiky zbavená

Cestování
Před několika lety jsem byla se svojí maminkou na poznávacím (a velmi drahém) zájezdu do Skotska. Za čtyři dny nás povozili po všech…
12.05.2019
Ifča
(7.23)

Jak jsem s mladými a neklidnými jela Brevet

Ostatní
Tak v první řadě upozorňuji, že v nadpisu je špatně skoro všechno. Nejela jsem brevet, ale pouze pokus o něj. I když za sebe jsem s…
29.03.2015
Ifča
(7.47)

Labská? Cuxhaven?? Část první: Velká výprava

Cestování
Po první velké cestě k Baltu, kterou jsem absolvovala před čtyřmi lety s PetremP a jeho synem, se jako další meta nabízela stezka Labská.…
02.08.2014
Ifča
(5.55)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Cyklotur)

Mazurská jezera na kole

Polsko
27.08.2019 - 7 dní
cyklistický
Autobusem
7 420 Kč
PR
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

249 cyklistů (9 přihlášených)

Valíme na Moravu – podruhé

Jak už jsem kdysi vyprávěl, v Třebíči na Moravě máme jednu příbuzenskou větev, a tak se tam od nás z…
JohnyB | 16.08.2019

Být králem na cestě ... 4. Holandsko

Cesta z frankofonního Bruselu do holandských Flander vede prostě přes arabsky mluvící Střední východ. Přijede…
Jindra8526 | 10.08.2019

Krkonošemi na kole (2019.07.21. - 07.24.)

Dlouho jsme s kamarádem Jardou sbírali morální síly na podobný podnik. Nakonec jsme se rozhodli využít volný…
vlli2 | 29.07.2019