reklama

U pasové kontroly to nepoznali 2. část

20.4.2019
Ráno jsem teda hrubě nevyspalý, ale to přejde, to já znám. Stačí pohled na nasvícené okolní stráně, skalnaté šíty, ani se mi odsud nechce. Místní hlavní atrakcí pro turisty je kromě krajiny také il Volo dell Angelo, tj. let anděla. Přes údolí na druhém ještě vyšším kopci je totiž město Pietrapertosa. Z jednoho města do druhého se dá dostat přes údolí hluboké 250 metrů ferátami, nebo po uzavřené staré silnici, tam pojedu já, nebo šílenou oklikou po normální silnici, tam jezdí všichni, anebo je tu ještě možnost poslední. Mezi oběma městy jsou přes údolí natažena dvě ocelová lana v délce 1200 m. Kdo má chuť a 32 euro, zapne se do popruhu, jaký má paragliding, a již může šupajdit samospádem přes tu propast na návštěvu k sousedům. Zpátky to jde stejně, jen se musí trochu vylézt do kopce k tomu druhému lanu, aby to zas nepopíralo fyzikální zákony. Letová sezóna bohužel ještě nezačala, vše si musím jen představit. Ještě rychlá obhlídka města a mě čeká let cyklisty. Těch pár kilometrů mezi těmito městy nabízí tolik výhledů, panoramat, skalisek a peřejí, že do protějšího města Pietrapertosy přijíždím v 11:30 s najetými 17ti, slovy sedmnácti kilometry!

Abych si to ještě ztížil, opouštím za městem na chvíli pohodlí prázdné asfaltky, a pokračuji po nevýrazné cestičce po hřebeni s famózními výhledy na obě strany. Hřeben stále stoupá, a když už jsem okolo 1300 m.n.m., začíná se cestička oproti původním předpokladům zcela vytrácet. Ne, že by tu nebylo krásně, ale jelikož se z putování stává víceméně bloudění, musím chtíc nechtíc volným terénem zpátky na původní cestu. Stačí mi k tomu jen 2x podlézt vleže ostnatý drát i s kolem a projet dvorkem zemědělské usedlosti. Nikde tady není živáčka, místní kraj teda rozhodně přebytkem lidstva netrpí.

Na silnici vyjíždím konečně s pocitem, že teď už to půjde, podle paměti bych měl teď dlouho klesat do Cirigliana, jen ta silnice se nějak divně vlní nahoru dolů. Na křižovatce se konečně silnice zlomí do údolí, ale po 2 km se začíná vytrácet, a když už zase jedu po trávě, vypadá to, že jsem pěkně v troubě. To už mi slušně tečou nervy, dneska je teda den, takhle se nikam nedostanu. V protisměru se blíží otřískaná Toyota Hilux, chlápkovi nedám šanci, neb poslední naděje se nezahazují. Potvrzuje mi, že cesta je slepá, dále, že se musím vrátit 2 km do kopce na křižovatku, pak ještě 2 km do kopce, a tam už by začal správný sjezd do údolí. Kouknu mu ještě přes korbu, má tam prázdno. Naše oči se potkají, zasměje se. Jo, hoď si to nahoru, vezmu tě. Vlna úlevy byla nepředstíraná, byl jsem zrovna v krizi. Teď mi Vincenzo ukazuje pyšně svůj les, schválně vybírá zkratky přes ty nejrozkvetlejší úseky sasanek a bledulí, hrdost na svůj kraj mu svítí z očí. Nahoře se ještě ujistí, že do města už dojedu sám, teď už to snad doopravdy půjde.
V Ciriglianu na náměstí skoro nikdo není, akorát náklaďák s prodejem ovoce zeleniny tu má svůj sortiment. Hned se ke mně žene z baru prodavač, místo 2 jablek mi vnutí 6, místo 2 banánů 4, ukazuju mu brašny, že tolik místa nemám, ještě si vem rajčata, udělám ti cenu, a tyhle pomeranče máš gratis. Nějak jsem to dovnitř narval a teď dolů k řece a pak zas nahoru, neboť Gorgoglione na kopci na druhé straně údolí si také říká nahlas o návštěvu. Dolů je to zase obvyklých 300 m výškových hodně přes 10 %, když už se začne stoupat, ještě se hmatem přesvědčuji, jestli mám vzadu zavřené brašny. A hele, nemám, no to musíme napravit, ještě by mi mohla peněženka vypadnout. Hm, tak tady v té kapse není, jistě jsem si ji dal k té zelenině. Tak tady taky ne, a ani v té druhé brašně. Vyhážu celý náklad na silnici, tý jo, ona mi asi vypadla někde v tom sjezdu. Jistě teď někde leží na kraji cesty a čeká na mě. Všechno sbalit a již se plazím do krpálu zpět, oči na stopkách, no nikde nic, a na náměstí prodavač kouká překvapeně, kde se tu beru. Popisuju svou situaci, seběhne se pár lidí z okolí, mezi nimi i Vincenzo a všichni společně vyrážíme znovu do údolí a zase zpátky, jestli tam ty doklady a prachy nejsou. Je to vycházka na hodinu, oni teda vypadají zklamaně, pořád se ujišťují, jestli si nemyslím, že by to vzal někdo z nich, to se tu prý nestává. Jeď naproti přes údolí nahoru do Gorgoglione, tam jsou carabinieri, když tu peněženku někdo našel, tak ji odevzdal jistě tam.

Tak sedám, na kolo, potřetí dnes jedu dolů k mostu, ani tentokrát peněženku nenajdu, a nahoru do městečka mi to začíná pomalu docházet. Jsem totálně v háji. Že já jsem nebyl trochu opatrnější. Rozdělit prachy jsem si měl, takhle nemám ani vindru, ani občanku, ani bankovní kartu, do letadla mě nepustěj, stejně letí až za 11 dní, do té doby chcípnu hlady, neboť i s dnešním nákupem vydržím s tím, co mám, tak 4 dny. Za tu dobu bych sice mohl dojet do Říma, tam na ambasádě požádat o nějaký doklad, možná i nějaký peníz bych vyžebral, no ale dovolená je v háji. Trudné myšlenky mi nerozehnala ani návštěva na místní policejní stanici, o velikonocích je zavřeno. No do háje, za to může určitě ta žebračka. Že já jí tu pětieurovku nedal, mohl jsem mít klid. Musím to tady někde v okolí překlepat do rána, třeba se do zítra doklady najdou, slibuji si, že teď už nebudu žebravé stařenky s výmluvou odhánět.

U jednoho z posledních domů ve vsi sedí u kafe tři ženy, požádám je o vodu. Jsou zvědavé, kde se tu beru, celkem neochotně se přiznávám k trampotám, které mě potkaly. Vypadají docela pobaveně, loví mobily, někam volají, já zatím dostávám kafe a dortík, mám prý být v klidu. Během hodiny se tu postupně sejde značná část rodin di Canio a Grieco. Dozvídám se, že náčelník policie je spolužák, starosta je soused, na poště pracuje tady Illaria, ze situace se postupně vyvinula uliční party, vypadá to, že jsou rádi, že se něco děje, a že se mohou takhle hezky spolu sejít. Do všeobecné atmosféry kolektivní sounáležitosti ještě navíc přispěje zvonění zvonců, dnes je den, kdy se slavnostně vyhánějí stáda na pastviny, stračeny jdou hlavní třídou nahoru do hor, některé mají věnce, pasáci jsou dokonce v obleku.

Hlava už mezitím začíná zase fungovat, stanovujeme si plán, jak z toho. Tady máš 500 euro, a až se vrátíš domů, tak mi je pošleš. To ovšem nemohu přijmout, tak se nakonec dohodneme, že mi má žena pošle peníze přes Western Union bank, to prý funguje nonstop online, vida, to jsem nevěděl. Mě čekal tedy ponižující telefonní hovor s manželkou, jistě, máš pravdu, jsem nezodpovědný, atd. ale do pobočky WU se vydala, peníze poslala, kód pro výběr mi zavolala, vždyť já ji mám vlastně v podstatě rád. Navíc se jí povedlo na ambasádě v Římě přesvědčit pracovnici, aby se zítra vydala do práce, a poslala mi na můj mail náhradní doklad totožnosti pro možnost nástupu do letadla! Že by ta dovolená nebyla nakonec v háji? Místní nejbližší pobočka Western Union je 30 km daleko, když sedám na kolo, že si tam zajedu sám, jsem milosrdně usměrněn, jsi náš host, jsou velikonoce, jsi přece křesťan, ne ? Po pravdě říkám, že modlit se do kostela tedy nechodím. „No to my taky ne, za nás všechny tam chodí denně tady babička, viď babi?" Babička se usmívá a přikyvuje, že je to tak.

Část osazenstva sedá do auta a jede do banky."Kde budeš spát ?" Nevím, někde na louce za městem. Tak to ne, jsou svátky, je tu takový hotel, tady Rocco tě tam zavede, jsi náš host. Ráno se ještě stav na policii, jestli se našly doklady, náčelník policie slíbil, že tam někoho pošle. Večer na hotelíček dorazila nečekaně signorina Antonella s večeří, upejpám se jenom trošku, a později se vrátila skupinka z banky, 450 eur v obálce, to by mělo stačit, grazie amici italiani.
60 km, 1600m ↑

21.4.2019
Nocleh byl i se snídaní, a ráno v devět se již hlásím u strážníka na policejní stanici. Musím uznat, že vypadal impozantně, vysoký, mladý, naleštěný a nažehlený, autorita z něj sálala, s ním bych teda asi nesmlouval při placení pokuty. Trochu nám vázla komunikace, neboť má italština neobsahovala doposud lekce pro úřední jednání na policii. Já sám si ji pro sebe nazývám italština <loudivého typu> . Strážník pro zahájení jednání vyžaduje číslo občanky, no tu já právě nemám. Celkem striktně mi sděluje, ať si číslo OP zjistím u toho, kdo mi ji vydal. To asi hned tak nebude, je neděle velikonoční, úřady mají zavřeno. Tak ať přijdu v úterý. To by znamenalo čekat tu dva dny, to nemohu. Loučíme se s tím, že ztrátu mohu nahlásit kdekoli po cestě, bere si telefon, kdyby se doklady našly, a při odchodu si ještě všimnu, že mají z okna nádherný výhled na městečko a dále do kraje. Ptám se ho, jaké to je pracovat tady. Poprvé za celou dobu se mu rozzáří oči, město je prý molto tranquillo, velmi klidné a obyvatelé amichevole, přátelští. Hrdost na svůj kraj a lidi v něm je tu hmatatelná v jednání mnoha místních.

V 10:00 konečně pokračuji. Prozatím po plánované trase, ale budu to muset nějak osekat, ten ztracený den mi bude chybět. Prvních pár kilometrů je to stále do kopce, a ani potom to žádná rovina není. Včerejší den mě psychicky nahlodal, dělám mnoho chyb v navigaci, pořád nějak v myšlenkách hledám viníka, kdepak já, to bude pořád ta bába z prvního dne. Dobrá, místo pěti eur dostala 700, snad už mám její náklonnost předplacenu do konce cesty. Kolem měst Guardia Perticara a Armento projedu jako ve snách, aniž bych si jich všiml, až teprve úsek kolem přehrady Agri mě trochu probírá, ale to možná bude tím hladem.

Stavuji proto ve Spinosu, hned na kraji je ristorante, tady nemá cenu moc váhat, zdejší horský kraj mnoho dalších možností nenabídne. Restaurace je zcela prázdná, číšníků pět, slavnostně prostřeno na bělostných ubrusech, to je přesně to, čemu se obvykle vyhýbám. Při pohledu na jídelní lístek však zjišťuji, že tu není draho, to si teda dám antipasto, primo piato i secondo piato, to jsem vždycky chtěl zkusit. Hlad mám jako vlk, antipasto ve mně zmizí hned. Pak přinesou nějaké bruschety s rajčatovou směsí, aha to bude to primo piato, asi jsem si to špatně přeložil, myslel jsem, že to budou těstoviny. No nic, houstičky ve mně ochotně mizí, prvotní nápor hladu zažehnán. Další číšník po chvíli nese velkou mísu těstovin s masovou směsí s přáním dobré chuti, áha, tak tohle je ten první chod, to je zrada, zas takový hlad už nemám. Statečně se s tím peru, je to moc dobré, domácí kuchyně, poslední chod by mělo být nějaké maso, to snad nebude nic velkého. Mezitím se z blízkého kostela valí proud věřících oslavit dnešní velikonoční neděli, rázem tu je plno, hlava každé rodiny si bere krátký proslov, a pak už se rozjíždí místní velikonoční zvyky, zpívá se, kropí se osazenstvo březovou větvičkou namočenou ve vodě, děti rozbalují cukrátka, ona to nakonec bude asi dobrá restaurace. Naděje na důstojné dojedení oběda vzaly za své při spatření posledního chodu, číšník mi s pobaveným úsměvem nese na tácu 4 steaky, každý sám o sobě bych nazval velmi velký. A mísu salátu. A mísu s hranolky. Cykloturista je v zahraničí samozřejmě reprezentantem své země, tak by se i měl chovat, aby se za něj nemuseli jeho krajané stydět. Jen nevím, jestli je lepší reprezentace ohavně se přecpat, nebo vrátit nedojedené jídlo. Volím těžší variantu, výzvám se musí čelit. Vybírám steak hovězí, na ten rezervu ještě v břiše mám, vyhecuji se i na vepřový, dloubnu do krkovice, a ten kuřecí téměř s brekem nechám. S díky odmítnu škodolibou nabídku na zákusek, platím 22 euro, ještě ze srandy říkám číšníkům, že přijdu dneska i na večeři, a ploužím se ven.

Po zážitku kulinářském hned následuje zážitek cyklistický. Přímo v městečku začíná stoupání na Monte Raparo. Původně jsem měl v plánu ještě před tím vidět antické památky v nedalekém Grumentu, měl by tam být římský amfiteátr, divadlo a zbytky chrámů, to však musím vzhledem k časovému skluzu vynechat, kouknu se na to alespoň shora, třeba to bude vidět taky. Monte Raparo je 1764 m vysoká hora v oblasti s poněkud nepřehledným názvem Parco Nazionale dell´ Apenino Lucano Val dÁgri Lagonegrese. Vyjet až nahoru by znamenalo 1200 m převýšení, z holého temene jsou prý krásné vyhlídky. Tuto myšlenku vzdávám zhruba 500 pod vrcholem, když hledám kudy dál v mapě uložené v mobilu. Nějak to nefunguje, restart nepomáhá, někdo tu přede mě staví další zkoušku, že by zase ta bába? Mobil je totálně hluchý, němý i slepý, bez čichu i bez hmatu, to znamená, že jediná mapa, co mám, je atlas 1: 300 000. A pak ty mapy, co mám v hlavě, tam si rozlišení netroufám odhadnout, ale stoupá s věkem. Navíc studené mraky se ženou, jako na Chopku když jsem byl se ženou, vrcholek mizí v nedohlednu, a ani do údolí již nedohlédnu. V průvodci k této hoře se píše „oblast hory protíná mnoho polních cest, s různými obtížemi a rozdíly ve výšce, které vám umožňují provádět zajímavé výlety. Hora tisíce obzorů, laskavá a trpělivá, ale ví také, jak překvapit." Dnes platí ta poslední věta, dlouho tu bloudím, ono to horstvo se větví na mnoho hřebenů, v té mlze se blbě orientuje.

Po odjezdu ze Spinosy jsem potkal jen dvě paní pěšky, zrovna tedy když jsem prováděl hygienickou očistu u koryta s vodou, a s holým pozadím si jich všiml pozdě. Když jsem je po pár km dojel, vypadaly značně nejistě, a na můj dotaz na další cestu odpověděly jen povytaženým obočím a sdělením: „Tady jste v horách, signore, měl byste se vrátit." Krajina kolem je až nepříjemně drsná, spíše to připomíná Norsko. Částečná úleva nastává až po vyjetí na normální asfaltovou silnici, nejistě tuším, že bych měl jet doprava, je tím směrem sice absurdní značka „Zákaz vjezdu cyklistů", ale jelikož tu není jiná alternativa, dovoluji si tento drobný přestupek udělat. Po pár km je v dálce ve svahu hory vidět město, to by mohlo být Castelsaraceno. Cedule na jeho kraji mi to potvrzuje, sláva, už vím, kde jsem, a dokonce jsem správně, ještě překonat jeden průsmyk s tunelem, vyfotit se se sněhovými poli v pozadí, nabalit na sebe vše, co by mohlo zahřát, a následuje pár prchavých okamžiků štěstí při dlouhém sjezdu vykoupených předtím celodenní úpornou dřinou. Nadmořské metry pěkně po zbytek dne klesaly, °C stoupaly, v Laurii jsem v baru u nerudného chlapíka načepoval vodu a nocleh na kopečku u ruiny stavení byl zaslouženou odměnou.
97 km, 2310 m ↑

22.4.2019
Ráno hned začíná stoupání z 200 do 950 m.n.m., v půlce je Trecchina, tam dám k snídani v baru kafe s croissantem, abych splynul s davem, protože místní dav to dělá taky tak. Pak mám dvě možnosti, buď jet do Maratey po silnici, nebo kozí stezkou přes kopec. V Maratee je socha Ježíše, údajně pátá největší na světě, z carrarského mramoru kombinovaného s betonem, tak nějak cítím, že bych se u ní měl dnes zastavit. A protože ke Kristu by neměla být cesta jednoduchá a přímá, volím pěšinku. Hned na začátku mi sedlák radí, ať jedu jinudy, cesta není pro kola. Přesvědčuji ho, že pro mne limity pro běžné smrtelníky neplatí, pokýve hlavou vědoucího, já se hrnu dál s elánem nevědoucího. „Hlavně zavírej za sebou brány a neplaš koně!"

To slibuji, a dál už to je jenom jedno velké utrpení, 10 m tlačit, 20 m na kole, 100 m s kolem v ruce, kromě toho je pěšinka tak nezřetelná, že to znamená mnoho slepých uliček, má cesta ke Kristu je trnitější, než by jeden čekal. Okolní vápencové kopce sice zpestřují strádání barevnými trsy květin, nestíhám to však zcela vnímat. Pot mi toče do očí a štípe tak, že nevidím pořádně před sebe, to má za následek, že mě několikrát bouchne roztočená šlapka na stejné již teď krvavé místo do holeně, to člověka nenechá chladným, jistě to znáte. Nejhorší na tom je, že jediný člověk nablízku, na kom bych si mohl vylít zlost, jsem já sám. Pokouším se to tedy brát tak, že si prostě něco musím vytrpět za tu bábu první den, snad už pak bude od ní pokoj. Nahoře na hřebeni se cesta lomí dolů, v mlhavém oparu už se třpytí moře, ale lepší cesta to není, milý pane. „Kampak neseš to kolo ?" ptá se mě kovboj na koni, který jede proti. Aha, tak takhle se tu jezdí, jsem se divil, od koho tu je to vyšlapané. „Ke Kristu, jako všichni," Směje se, protože ke Kristu míří hodně lidí, ale ne tudy. Po chvíli už zkouším jet, trial natěžko je má parádní disciplína, bohužel v poměrně nevinné zatáčce vinou mladické nerozvážnosti a drobné nesoustředěnosti, či snad někdo chtěl, abych trochu přes nesnáze prozřel, prostě se válím v trní, na zádíčkách hrabu nožičkama jako brouček. Naštěstí je kolo celé, jen ze mě teče krev výraznými potůčky.

Za zatáčkou už vidím vrchol kopce, na něm 20 metrů vysoký spasitel vítá všechny s otevřenou náručí. Dnes je pondělí velikonoční, autem je vjezd nahoru zakázán, davy od moře sem do 600 m.n.m. putují pěšky. Policisté dirigující provoz k mému překvapení vytvářejí pro mne uličku, teď teprve si uvědomuji, že stigmata utrpěná během dnešní pouti jsou viditelná už zdálky, krev smísenou s potem a prachem mám rozšmudlánu všude, to jsem si nikdy nepomyslel, že budu považován za náboženského fanatika. Nahoře u sochy je naštěstí sociální zázemí, kde se dávám trochu do kupy, pozornost okolních křižujících se davů mi příjemná nebyla.
Celý pobyt ve stínu sochy pak probíhá jako taková rekapitulace, co se povedlo a co ne, psycholog je to dobrý, neboť otázky a odpovědi si kladu sám, on se jen usmívá. Hodinové sezení je pryč a nálada v posádce se prudce zvedá. O co vlastně jde ? Na návrat mám ještě 10 dní, cestu budu osekávat podle momentální nálady, vždyť to je vlastně to dobrodružství v cizích zemích, o jakém jsem vždy četl a snil. Proto taky jezdím sám, abych tomu chodil naproti. A letos těm událostem, které mě mají zocelit, naproti přímo letím. Smíření s tím, že tato dovolená už holt nebude přesně podle itineráře, že z jakékoli lapálie se dá vzít to pozitivní, co může na cestě i v životě ukázat správný směr, patřilo k nejlepším momentům celé dovolené.

Sjezd dolů byl lahůdkou, i když policisté již tak vstřícní nebyli, chyběla tomu ta krev. Pak již následuje cesta na jih, sempre al Sud, 250 km podle pobřeží. Jen si to schválně řekněte nahlas, 250 km na jih podle pobřeží, slyšíte, jak to zní? Já osobně mám takovou perspektivu před sebou prvně v životě. Jednotlivé zálivy jsou vždy oddělené menším hřebenem, pláže, restaurace, palmy, kilometry konečně naskakují. Vítr teda mírný není, ale mezi zálivy se tak neuvěřitelně mění ze severního na jižní a zpět, že by se na to dala jistě napsat hodnotná výzkumná práce. Z nabízejících se městeček po cestě vybírám Diamante, je moc hezké, na zdech domů v centru jsou zdařilé kresby „murales", tj. výjevů z života v městě v životní velikosti realisticky provedené. Dávám první zmrzku na cestě, v horách ve vnitrozemí byla spíš zima. Il gelato cioccolato con caffe nakopne motory a cyklista je opět štastný. Méně šťastný je po chvíli po absolvování oběda v restauraci, po včerejších hodech ve Spinose jsem čekal, že to tak bude všude. Tady je ovšem již turistická oblast zaměřená na movitější a méně žravou klientelu, příště již budu muset začít ujídat ze svých zásob. Beztak toho vezu zbytečně moc.
Z obvyklého jízdního stereotypu mě k večeru vytrhuje průjezd kolem cedule Paola. Jelikož mám doma stejnojmennou manželku, rozhodnu se na její počest město objevit, abych ho mohl doma vylíčit. Já k smrti rád líčím. Zprvu se jeví Paola jako seřadiště kolejí a hejno plotů, tím ji asi moc nepotěším, ale když se mi podaří vypátrat centrum, jsem příjemně překvapen jejím půvabem vycházejícím ze směsi bývalé elegance, nenucené ošuntělosti a vhodně zvoleného večerního osvětlení. Snad mi tento její popis projde. Na městské bráně je socha sv. Františka, prý pocházel odsud, to je divné, každý ví, že byl z Assisi. Po přečtení cedule na jeho rodném domě je to jasnější. František z Paoly založil také mnišský řád, a sice nejmenší bratry fratelli minimi. Sám za svého života si zvolil cestu k poznání kromě meditací také fyzickým strádáním, hladověním a nedostatkem spánku. Vida, tak on to byl také cykloturista, ani to jsem nevěděl!
Ani jsem si nevšiml, že houstnoucí šero nezpůsobil ani tak nadcházející večer, jako tmavá mračna, ta působí na obvyklé rozvleklé večerní hledání noclehu jako účinný katalyzátor, cestička na břehu potůčku snad nebude v noci moc frekventovaná. Zurčení vody v potoce mám při spaní ve stanu rád, dobře se u toho spí. Po chvíli ho přehlušuje i zurčení slejváku, dále v noci vše přebíjelo zurčení vichřice, během které se v okolí ozývalo i zurčení padajících stromů. Asi se ptáte, jestli mě to nevyvádělo z klidu ? Vyvádělo !
124 km, 1800 m ↑

23.4.2019

Kde se vzal, tu se vzal, najednou tu byl, a strávil se mnou celý den.

„Takže ty existuješ? Nezdáš se mi?

„Jak se to vezme! Včera jsem tě pozoroval, jak se plahočíš k mé soše, pak tě pozorně poslouchal, napadlo mě, že bychom si to mohli na dnešek vyměnit. Něco z toho mého pohledu shora ti jenom prospěje, a já také potřebuji získat občas lidský pohled na svět, připomenout si, co obnáší to lidské bytí."

„A co budu dělat já? Já z toho tvého božského řemesla nic neumím. Na střední škole zemědělské jsme měli jenom obory pěstitel a chovatel, žádný obor stvořitel ani vykupitel tam nebyl."

„Nemusíš dělat nic, ono se to jeden den nepozná. Zázraky už mám většinou hotové, ty jenom koukej a přemýšlej o světě, ono stejně většina lidí, co u mě hledá odpověď, ji už dávno zná, ani ty nejsi výjimkou. Jo, a vyměníme si těla, ten můj duch svatý by na kole lekal lidi." 

„Taková nabídka se neodmítá. Doufám jen, že mi to moje tělo nezhuntuješ, ze začátku do toho budeš dupat ve svatém nadšení, a večer se sotva povlečeš, to znám zase já. Já ho budu ještě po zbytek cesty potřebovat."

„Klidně mi řekni, když budu jak ty říkáš „svaté nadšení" přehánět, to mě nenapadlo. Levá, pravá, pošlapem šlap, a už jedu vidíš? To je paráda, slaný vítr v plicích, slunce na levoboku, oleandry, cypřiše, palmy. Proč ty vlastně na tom kole furt kňouráš, vždyť je to nádhera, vpravo moře, to se mi moc povedlo, vlevo hory, jó, tady jsem se vyřádil. Cože, to už je tolik hodin ? Tak proto mi to už tak nejede, hlad mám. Tady je Scalea, tam je hezká cukrárna, mají tam údajně božské dobroty, udělám inspekční zastávku, dám si dortík, zaplať pánbu tady říkat nebudeme, i když sranda by to byla, to jo."

Po dvou hodinách: „Zvedni se, musíme jet. Jako jsem rád, žes to vzal za mě, ale takhle by to nešlo. Nohy tě bolej ? To teprve začnou. Pizzu do kapsy, vodu naber u fontánky, ne, to s tím vínem dneska nezkoušej, a jedem. Tady teď bude rovina kolem Lamezia Terme, tam si odpočineš."

„Jako tomuhle říkáš odpočinek? Proti tomu vichru? A že už taky kňourám? Ne, to já si jenom povídám. A támhle je sad pomerančů, pár jich tam zbylo po sklizni, doplním energii, ono to kručící břicho při rozjímání hrozně ruší. A jestlipak víš, jaká atrakce je hned vedle silnice těsně před Pizzem?"

„To náhodou vím, cestu jsem studoval v zimě důkladně. Přímo na břehu moře je v jeskyni skalní kostel Piedigrotta. Tvoje mamka tam prý před 400 lety zachránila před smrtí nějaké námořníky. Měli na lodi její obrázek, a v bouři se k němu obrátili jako k poslední naději. Všichni se zachránili v jeskyni na břehu, ve které z vděčnosti založili na její památku kostelík. Mohl bys tam zastavit?"

„Vidím, žes v zimě nezahálel. Víš, kostely já sice znám líp než vše ostatní, jsem jejich častým hostem. Ale důvod k protáhnutí to bude dobrý, už kvůli mamince tam zajdu. Hele, furt tady uvnitř přibývají nové prostory a sochy, to bude mamka ráda, až jí o tom budu vyprávět!"

O další 3 hodiny později:

„Ta Tropea, to je hezké město. Takové bych ani neuměl vymyslet. Já jsem kdysi měl pár dobrých momentů, např. „Budiž světlo" byl majstrštyk, a vdechnout život neživé hmotě taky nebyla hračka. Ale takto postavit město na útesu nad mořem, to koukám i já se zalíbením, on i smysl pro krásu je dar od boha, jen si nemysli, a musí dopadnout na úrodnou půdu."

„Já to shora vidím stejně, i to, jak tvé oko se zalíbením pozoruje dívky na pláži, máš pravdu, jsou tu božská stvoření. Však ses tu zdržel už 2 hodiny. Teď to budeš muset nahnat. Je to kolem Capo Vaticano na Nicoteru."

„Jé, Capo Vaticano, tam já chci. K tomu já mám takový osobnější vztah!"

„No já nevím, dolů k mysu je to zajížďka, ty už moc dobře nevypadáš, abys nelitoval. Vychází to tak na 250 m výšky navíc. Ani nemáme pořádnou mapu, mám pocit, že budeš bloudit. Ne, neporadím ti, ať víš, jaké to je. Dám ti jen jednu takovou srandovní radu, kterou dáváš většinou ty mě. Musíš poslouchat své nitro."

„Debil jeden, prý nitro. Už hodinu se tu plazím nahoru, stoupání místy 16%, takový rady miluju. A on se tu nade mnou kochá, že prý jedeme přes Coccorino, to mu připomíná Kokořín, k tomu má zase vztah on. No chvála mně, že už jsem nahoře, vlastně to bylo docela hezké stoupání, ty nohy teda bolejí hodně, uznávám, že zůstat pozitivní i takto k večeru je docela dřina. Zkusím mu s těmi nohami v příštích dnech něco provést, neb síla těla by se s čilou myslí snoubit měla. Ono v tom lidském těle to není tak lehké, jak by se shora zdálo. Občas si fňuknout může mít na psychiku smrtelníka kladný vliv, to si budu pamatovat. Dnes už to bude jenom z kopce, to jsem rád. Sjezd z Nicotery je boží, ale na to já jsem zvyklý. Jo kdyby byl ďábelský, to by mě dost naštvalo!"

„Tak, a jsme tu, zastav tady u té pomerančovníkové plantáže, tady bude klid. Řeknu ti, mě už se po tom šlapání trochu stýská. Ještě postav stan, natrhej mi úrodu do zásoby, umyj se támhle z té zavlažovací trubky, uvař večeři, sněz večeři, dopiš deník, nafoukni matraci, ať se ti spí jak na nebesích. Jo, jasně, to byl fór".

150 km 1800 m ↑

Jak se dostat do špičky boty? Co je a co není z nebes ? Kdo byla ta záhadná stařena ? To vše se (možná) dovíte již brzy v dalším díle.

https://cykliska.rajce.idnes.cz/Jizni_Italie_2._cast/

20.08.2020 vložil/a: cykliska
karma článku: 3.86
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

U pasové kontroly to nepoznali 3. část

Cestování
24.4.2019Příjemné ráno začalo snídaní z čerstvých pomerančů, to je věc, na kterou se dá zvyknout rychle. První kilometry přes města Rosarno…
06.09.2020
cykliska
(3.82)

U pasové kontroly to nepoznali 1. část

Cestování
Tak kampak bych letos jenom vyrazil. Globus se přede mnou točí, je tolik hezkých míst, kde jsem ještě nebyl, ale oči stejně nakonec…
10.08.2020
cykliska
(5.27)

Čas nezastavíš

Cestování
Čtvrtek 1.5. půl třetí odpoledne. Vrata trajektu se se skřípotem otevírají, tma zevnitř se promíchává se světlem zvenčí a v proudu…
09.08.2014
cykliska
(5.56)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Extrem Tour)

Sardinie na kole – Smaragdové pobřeží

Itálie
02.10.2020 - 8 dní
cyklistický
Letecky
16 490 Kč
 (CK Victoria)

Sardinie a nejkrásnější pláže Evropy

Itálie
09.10.2020 - 10 dní
cyklistický
Autobusem
10 390 Kč
PR

Máte chuť na pořádnou jízdu? Zkuste to pod Smrkem!

 (Zdroj: Unsplash)
Perfektní adrenalinový sjezd pro vyznavače horské cyklistiky nabízí Singltrek pod Smrkem na úpatí Jizerských hor. Zábavné svezení nabídnou místní nepříliš technicky náročné stezky zkušeným bikerům, ale i dětem a začínajícím sjezdařům.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

257 cyklistů (19 přihlášených)

RUNDREISE 2020: Durch die Schweiz

Je neděle, bydlíme na nádraží v Realpu, od včerejších 14:00 prší. Každou hodinu, 10 minut před celou a 5…
Quatsch | 19.09.2020

U pasové kontroly to nepoznali 3. část

24.4.2019Příjemné ráno začalo snídaní z čerstvých pomerančů, to je věc, na kterou se dá zvyknout rychle.…
cykliska | 06.09.2020

Z výletu závod aneb Okolo republiky 2020

Nikdy jsem nebyl velký fanoušek silniční cyklistiky, raději jezdím na bajku přírodou. Nejsem ale žádný…
hobr | 03.09.2020