reklama

U pasové kontroly to nepoznali 1. část

Tak kampak bych letos jenom vyrazil. Globus se přede mnou točí, je tolik hezkých míst, kde jsem ještě nebyl, ale oči stejně nakonec spočinou na té botě, a už se nemohou odtrhnout. Tady nahoře jsou ta jezera, to by mohl být hezký týden je všechny navštívit, koukám, že jich je alespoň 13, ani ty názvy neznám, Iseo, Idro, Ledro, Como. Tam musí být na jaře krásně. Tak jak se tam jenom dostanu? Autobusem s cestovkou? Pár jich oslovím, úplně v tom mém termínu však žádná nejede. Vlak je drahý a pomalý, to si nechám jako nouzové řešení. Po spočtení nákladů mi vychází nejlíp jet vlastním autem a nechat ho tam týden stát, už jsem si i vyhlídnul plácek, kde by to nikomu snad nevadilo. A při tom bloumání po internetu a snění koukám, že do Bergama létá letadlo. Je to sice blbost, ale schválně, na kolik by to přišlo? Osm tisíc, to by vlastně taky šlo. Já ovšem přece letadlem nelétám, prý je to spojeno s nesnadným balením kola do krabice. Omrknu nějaká videa zabývající se problematikou převozu kol letadlem, to bych asi zvládnul. Ale stejně je to blbost, letadlem já nelétám, pojedu svým autem. A když už stránku s letenkami zavírám, vyskočí tam na mě Bari Smart Wings přímé lety, tak tam ze setrvačnosti kliknu, za sedm tisíc zpáteční i s kolem, přímá linka z Prahy. Srdce se mi rozbušilo, proč vlastně ne? Tam na jihu jsem ještě za A nebyl, a za B jsem být vždycky chtěl, ještě se musím trochu odvázat, ženo má, nalej mi ještě sklenku, a finální rozhodnutí je na světě. Rychle zaplatit, než vystřízlivím, kostky se rozlétly po stole, a v mlze za řekou už volá jarní Apulie, Calabrie a Basilicata ve 14tidenním balení. 

O tři měsíce později...

17. 4. 2019
Sedím v letadle v první řadě, krásná italská slečna po mé levici se mi vždy v rozpacích omluví, když do mě při manipulaci s mobilem šťouchne, a po hodině ji přemáhá spánek a usíná mi na rameni. Tyto vzácné okamžiky si musím hýčkat, proto se zbytek cesty ani nehnu, abych si ji nevyplašil , začíná to dobře...
Letiště v Bari je příjemné, je teplo, jedenáct večer, krabice s kolem a taška s brašnami tu přede mě klade otázku jak teď? Původně jsem si myslel, že do rána přečkám nějak na letišti na lavičce, je to jen pár hodin, ale spát se mi nechce, tak jdeme vybalovat a skládat. Zevlující auta mi k tomu občas svítí pěkně pod ruce a za hodinku je vše připraveno k vyplutí. To téměř doslova, protože jízda s neforemnou krabicí v ruce se stává plavbou na rozbouřeném moři, každý závan větru od okolojedoucích aut mě vychyluje z kursu, do toho množství zpomalovacích prahů, závory na platbu parkovného, takže po dvou kilometrech stresu vítám předem na googlu vytipovaný dálniční nadjezd s velkou úlevou. Krabici schovávám mezi ložiska mostu, místo je to ideální, sucho, přístup obtížný, ale ne zas tak moc. Přejeme si s krabicí šťastné shledání, já nahlas, ona jen mlčky. Ještě najít na těch pár hodin nějaký plácek na přespání, naštěstí cesta podél letiště je lemovaná olivovým hájem, ani stan nestavím, lezu do spacáku a větve nade mnou ševelí „Benvenuti in Italia." A ty letadla 100 m ode mě startovaly jenom občas.

18. 4. 2019
Ráno se hrabu trochu déle, ale když už jsem konečně nasednul, začalo mi to docházet. Už jsem tu! Už to začalo. Hele palma. Kvetou pomeranče. Támhle běží ještěrka. Támhle jsou zralé pomeranče. Je teplo! Ten nápor prvních pár kilometrů byl extrémní, úzká asfaltka se vinula mezi zahrádkami a sady, provoz nulový, prostě Apulie hned od začátku vytáhla těžké zbraně, a mířila přesně.
První zastávku dělám v Bitontu, nechci ta centra měst objíždět, to bych někoho mohl urazit, tak nakouknu do místní hlavní katedrály, nikde nikdo, asi je moc brzo, jen před kostelem babka něco brebentí, asi chce milodar, no holka, já jsem ještě nerozměnil, nejmenší mám pětieurovku, tak říkám, že nic nemám a hledím si svého. Loupla po mně takovým zvláštním pohledem, trochu pobaveně, trochu smutně, až jsem se trochu zastyděl. Hm, nesmím být taková citovka, však ona někoho zkásne, ale stín pochyb už tu byl, a hned tak nezmizel. Koukám, kde vlastně je, vypařila se teda nějak rychle, to je divný. V sámošce dělám nákup, a odpadky pak vezu v kapse ke koši ještě 30 km, neboť si nechci místní nadpřirozeno rozhněvat hned na začátku, kdo ví, kdo mě svrchu nebo zespodu sleduje. Už jsem vám řekl, že jsem pověrčivý? Ne? Tak to ještě poznáte.
Další město je Ruvo in Puglia, chvíli pozoruji kluky na hlavním náměstí jak hrají fotbal, jsou fakt šikovní. Koukám, že nejsem sám, čumilů je tu dost, maminky, prodavači, nikdo neřeší, že mičuda občas vletí do auta nebo na ulici, řidiči si tu dávají pozor. Poctivě projedu další dvě města na trase - Terlizzi a Ruvo di Puglia, prvních dnešních 50 km je jedna nakloněná rovina zakončená ve výšce 540 m.n.m. u Castel del Monte. To je malebný osmiboký hrad na zdaleka viditelném kopci, dnes je krásně, jsou tu davy, ale je tu fakt pěkně. Tenhle hrad je i na seznamu Unesco, osm stran, osm věží, osm hezkých fotek a jupí dále, ať mi nic neuteče. Silnice se pak vlnila nahoru dolů, ještěrky tu hrají ruskou ruletu mezi mým předním a zadním kolem. Abych se zabavil, počítám průměrný čas mezi jejich jednotlivými průběhy, postupně se to ustálilo na 12 sec.
Ještěři mě dovedli k odbočce k místním bauxitovým lomům. Kamenitá slepá cestička 5 km zdéli vede utěšenou krajinou mezi loukami, háječky pinií a políčky, a na zemi se mi pod koly sem tam vlnil houf plazících se chlupatých housenek, později identifikovaných jako Bourovčík jižní, škodný a jedovatý. Plazící se žoužel vede vždy hlavní vůdkyně, kam zatočí ona, tam zatočí všechny ostatní, nepřišlo mi ale, že by ta vedoucí byla nějak extra inteligentní. Co mi to jenom připomíná... Lomy jsou teď už opuštěné, takže mně nic a nikdo nebrání běhat tu mezi barevnými skalami, jako kdysi v mládí na Kozákově. Nikdy jsem nechápal rozdíly mezi odstíny barev jako rumělková, karmínová, nachová, vínová, okrová, tlumená velbloudí, takže napíšu že měly červenou barvu+- . Místo pěkné, jen kdyby ten čas tak neletěl, celý den se nese ve znamení hltání vjemů, kilometrů, zážitků, a ještě, a ještě, jako dítě, když rozbaluje dárky pod stromečkem, nejde se tomu ubránit. Od lomů se vracím na silnici, pár serpentin a vypluji dole v širokém údolí, kde se na pár dní loučím s Apulií a začínám po malých doušcích ochutnávat provincii Basilicata. Pro narozené po r. 900 n.l. je to ta, co se celou dobu jmenovala Lucania.
K večeru mě má ó kolena, kolena nedopravila k jezeru, ale do Venosy, rodiště básníka Horatia. Jeho „užij dne" jsem si vzal dnes obzvlášť k srdci, kéž bych takových dnů měl více. Horatius měl to štěstí, že prakticky vše, co kdy pronesl, se stalo známým citátem. Alespoň jsem teda nikdy nepostřehl, že by někdy pronesl něco obyčejného, neřkuli hloupého. Bylo by krásné tu po sobě také nějaké moudro zanechat, když to je tak těžké. Nevíte někdo, jak on to jenom dělal?
Zanechávám úvah, neboť město stojí za zastávku. Hned na kraji čeká část antická se zbytky římského amfiteátru, naproti kterému stojí komplex chrámu nejsvětější trojice a u něj nedostavěná bazilika tvarem a atmosférou velmi připomínající ikonu českých svatebčanů Panenský Týnec. Antická část je o kus dál vystřídána směskou středověkou a moderní oživenou stovkami studentů místní university, kteří na náměstích usilovně propíjejí apanáže svých milujících rodičů. Vmíchávám se mezi ně do baru na náměstí propít apanáž mé milující ženy, výhled mám na hrad připomínajícího tvarem bratislavský, tento je ovšem postaven z materiálu z nedalekého amfiteátru. Takže vlastně koukám zároveň na hrad i na ten amfiteátr. Číšníka požádám o kafe a zmrzku, Po chvíli: "Ještě panino caldo, prosím." Za 5 minut: " A vodu do lahví na večer na mytí". Za další chvilku: "Jo a propisku nemáte? Nějak nemůžu najít svoji." Zatím vše bez mrknutí nosí, troufalost roste. "Tu propisku si s dovolením nechám." Nemrkne okem a souhlasí. Co já bych tu ještě mohl chtít? Jsem se nějak rozjel, většinou brzdím ještě dřív, než se vůbec rozjedu, ale dovolená na kole má na mě trochu opojný vliv.
Naštěstí jsem se ovládl, zbytek dnešní cesty již pak jen víceméně hledám, kde bych zalehl. Tady je to ovšem hračka, dole u řeky Alcron, támhle za chlívkem Four Seasons,nakonec si vybírám na kopečku pod olivami Hilton, prezidentské apartmá s výhledem do údolí. Celý den jsem se snažil se krotit, co se počtu km týče, nechci se vyprášit hned na začátku, ale moc mi to krocení teda nešlo, to je ta euforie prvního dne.
132 km, 1145 m ↑

19. 4. 2020
I dnes lezu ze spacáku až po sedmé, ale zato je stan suchý, to mám rád. První a poslední větší město na cestě je Melfi, městečko na kopci s malebným hradem, jako téměř všechny hrady v jižní Itálii je to hrad normanský. Normané sem přišli v 11. století jako námezdní žoldáci, a žoldovali a normovali tak udatně a věrně, až si vyžoldovali tu město, tu baronství, tu hrabství, až z toho bylo nakonec království Neapolské, potažmo Sicilské. To si mezi sebou přehazovali všelijak z bráchy na syna, manželku atp., až se to nakonec vrátilo přes pracky španělské, francouzské a rakouské do dobrých domácích rukou. Doufám, že jsem to popsal když už ne docela úplně jasně, tak snad aspoň ne úplně nejasně. Tolik stručný popis historie, který doufám nikoho nevyčerpá.
Vyčerpá zato jezdit po Melfi na kole, město je k cyklistům nepřívětivé kopcovitě - kostkovité, jezdit vlámskou Rondu jsem sem nejel, výhledy od hradeb to jen stěží kompenzují. Místní to asi tuší, proto je pro obšťastnění turistů různě po městě rozhozeno několik soch znázorňujících výjevy ze života místních obyvatel. Nejvíce mě zaujal výprask malého chlapce od baby s koštětem. Otázka: „Může být neživé koště v životní velikosti?"
Už od včerejška se na obzoru rýsuje impozantní vyhaslý vulkán Monte Vulture 1326 m.n.m., nyní jsem na jeho úpatí, a začíná první kopec s velkým K. Silnice se točí mezi prudkými stráněmi tvořenými odkrytými lávovými proudy, shora teče jeden potok za druhým, marně si vzpomínám, že bych v Čechách viděl něco podobného. Mám v plánu objet vulkán kolem dokola, a při té příležitosti zajet do kráteru, který v současnosti obsadila dvě jezera dvou různých barev, a dva kláštery, jeden kdysi výstavní, nyní v rozvalinách, druhý nyní výstavní, v daleké budoucnosti se i on jistě dočká své slavné rozvalené podoby. Každá má své kouzlo. Dnes je Velký pátek velikonoční, turisté se trousí, a ke mě se tu přidali dva místní hafani, krmím je sušenkami, to se jim moc líbí, až mám problém se jich zbavit. Po chvíli naštěstí jde rodinka s dětmi, předávám štafetový kolík v podobě hrsti sušenek chlapečkům, pesani ochotně zaměřují pozornost na nový zdroj evropských dotací, na mě bestie už ani nevzdechnou, nevděčníci. Doufám, že se nedáte na politiku.
Úsek z kráteru je kousek su a pak dlouho giu, jak se místním nářečím říká nahoru a dolů. A tam giu je Rionero in Vulture, kde je čas doplnit zásoby. Místní krámek je smíšené zboží, na pár metrech tu mají oděvy, boty, ale hlavně alimentari perfetti per ciclisti, jak mi prodavač zvesela nabízí kus salámu a nějaké housky. Hned za krámkem musím pod viadukt a pak už jedu podle železniční trati na jih, po hřebeni, stoupání je nepozorovatelné na rozdíl od výhledů do okolí na obě strany. Po krásných 25 km se pouštím do dalšího dobrodružství, a napojuji se na hlavní tah na Potenzu. Ta je hlavním městem provincie Basilicata, provoz je hustý a rychlý, naštěstí jsem kdysi jezdíval denně z Bohnic do Bráníka po severojižní magistrále, tyto zkušenosti se teď hodí.
Za hodinku už vyjedu v údolí říčky Basento, tím provoz končí, všichni motoristé se tu vrhnou jako hlupáci na rovnou širokou dálnici vedoucí sem a zase tam, a já si chytře zamířím do hrbolatého 17ti % stoupání směrem na Vaglio Basilicata a Albano di Lucania. Po chvíli se ze stoupání naštěstí stane vrstevnička se stále se vylepšujícími se výhledy na Apenino Lucano, to je místní horstvo. Cesta, po které jedu, se jmenuje Via Appia, a není to jen shoda jmen. Vůbec mi místní názvy připomínají hodiny dějepisu, kdy jsem tenkrát sedíce v druhé lavici u dveří ani netušil, že ta historie je tu stále, a že se na ni jednoho dne kouknu pěkně zblízka. Výhledy jsou rámovány květinovými záhony kolem příkopů, oproti Apulii je to tu značně výš, na květeně je to znát. Převahu má divoký kosatec, ale jsou tu i tulipány, sasanky, petrklíče. To mi trochu pomáhá překonat sílící únavu, dneska to po rovině zatím moc nebylo. Ještě jako zkušený znalec místního kraje poradím jednomu zbloudilému řidiči kamionu, kudy se jede na Potenzu, a jsem Albanu di Lucania. Městečko je jako po vymření, ukecám alespoň před barem majitele podniku, aby mi otevřel a prodal něco k snědku. Jelikož se za mnou nahrnuli další 4 lidi, byl nakonec docela rád. Poradil mi kudy dál, (sempre giu), pochválil mi italštinu a zas nastal čas vyrazit. Sjezd měl 500 metrů výškových, orel by měl ze mě radost, dole přeletět most a zase to samé nahoru. To už byla poprava, druhý den je vždycky krize, ale tohle bylo moc. Se zatnutými zuby dojedu nahoru do průsmyku, což je vlastně tunel, který na druhé straně končí ve městě Castelluzzo.
To je jedno z nejmalebnějších měst v Itálii, osvětlené pod skalami při měsíčku, na Velký pátek, co víc si přát. Najít plácek na spaní chvíli trvalo, ale nakonec to mám i s vyhlídkou a se psem. Ten se se mnou skamarádil do té míry, že mi pak ochotně celou noc dával hlasitým štěkotem znamení, že tady někde poblíž spí ve stanu nějaký obejda s kolem, ať si na něj dám pozor. Večer při kontrole km nevěřícně koukám na nastoupané metry.
129 km, 2830 m ↑

Dá se napsat cestopis v 2. os. j.č.? Kdo byla ta záhadná stařena? Kolik utrpení musí člověk prožít, aby zmoudřel? Vše se dozvíte v dalším pokračování již brzy.

https://cykliska.rajce.idnes.cz/Jizni_Italie_1.cast

10.08.2020 vložil/a: cykliska
karma článku: 5.27
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

U pasové kontroly to nepoznali 3. část

Cestování
24.4.2019Příjemné ráno začalo snídaní z čerstvých pomerančů, to je věc, na kterou se dá zvyknout rychle. První kilometry přes města Rosarno…
06.09.2020
cykliska
(3.82)

U pasové kontroly to nepoznali 2. část

Cestování
20.4.2019Ráno jsem teda hrubě nevyspalý, ale to přejde, to já znám. Stačí pohled na nasvícené okolní stráně, skalnaté šíty, ani se mi odsud…
20.08.2020
cykliska
(3.86)

Čas nezastavíš

Cestování
Čtvrtek 1.5. půl třetí odpoledne. Vrata trajektu se se skřípotem otevírají, tma zevnitř se promíchává se světlem zvenčí a v proudu…
09.08.2014
cykliska
(5.56)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Extrem Tour)

Sardinie na kole – Smaragdové pobřeží

Itálie
02.10.2020 - 8 dní
cyklistický
Letecky
16 490 Kč
 (CK Victoria)

Sardinie a nejkrásnější pláže Evropy

Itálie
09.10.2020 - 10 dní
cyklistický
Autobusem
10 390 Kč
PR

Máte chuť na pořádnou jízdu? Zkuste to pod Smrkem!

 (Zdroj: Unsplash)
Perfektní adrenalinový sjezd pro vyznavače horské cyklistiky nabízí Singltrek pod Smrkem na úpatí Jizerských hor. Zábavné svezení nabídnou místní nepříliš technicky náročné stezky zkušeným bikerům, ale i dětem a začínajícím sjezdařům.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

273 cyklistů (21 přihlášených)

RUNDREISE 2020: Durch die Schweiz

Je neděle, bydlíme na nádraží v Realpu, od včerejších 14:00 prší. Každou hodinu, 10 minut před celou a 5…
Quatsch | 19.09.2020

U pasové kontroly to nepoznali 3. část

24.4.2019Příjemné ráno začalo snídaní z čerstvých pomerančů, to je věc, na kterou se dá zvyknout rychle.…
cykliska | 06.09.2020

Z výletu závod aneb Okolo republiky 2020

Nikdy jsem nebyl velký fanoušek silniční cyklistiky, raději jezdím na bajku přírodou. Nejsem ale žádný…
hobr | 03.09.2020