reklama

Přes Moravu a Polsko do Babiččina údolí

Na Soláni
Na Soláni
Foto: Autor

Konečně je tu konec školního roku a nastává období dovolenek. Tento rok bylo v plánu cestování po Balkáně - bohužel, muselo být odsunuto z rodinných důvodů a nahrazeno cestou kratší. Po malém zamyslení padlo rozhodnutí na cestu sev.Moravou a Orlickými horami s krátkými výjezdy do Polska. Jako spolucestovatel se uvolnil Petr, se kterým jsem nejednu cestu už absolvoval a jsme celkem sehraní.

Jako den odjezdu je zvolena sobota 30.6. a to z důvodu ustálenějšího počasí. Bohužel jsem si neuvědomil, že se ještě budou vracet z internátů domů studenti, kteří to nestihli včera- to se ukáže jako jeden z problémů cesty rychlíkem do Púchova. Před půl šestou ráno se setkáváme na žel. stanici Rybany a vlakem se přepravujeme do Trenčína, odkud pokračujeme do Púchova. Přestávku využíváme na zjištění pozice zavzadlového vagonu, což je důležité pro naložení kol i bagáže během minuty- je třetí za lokomotivou. Po příjezdu rychlíku však nastává zmatek- obsluha zavazadlového prostoru oznamuje, že je plný a máme kola dát do posledního vagonu, který je vzdálen téměř 100m. Petr se ujímá sprintu s oběma koly na konec vlaku a já zase nakládám všechny brašny do nejbližšího vagonu za pomoci průvodčí. Konečně se vlak dává do pohybu a mám chvíli na odpočinek. Pak nastává strastiplná cesta na konec vlaku i s brašnami- a to dvakrát. Vagony jsou plné studentů- pro nedostatek místa posedávají i v uličkách a neprojevují nadšení, když se nad nimi vznášejí cyklobrašny- při druhé cestě už dávají najevo nespokojenost, ale to je mi fuk, protože je už neuvidím. Ani jsem se moc "neohřál" a je tu Púchov a anabáze pokračuje- vystupující cestující nemají moc pochopení a bručí, když musí čekat až vyložím všechny brašny na peron, kde jim zase zavazí navíc i kola.V Púchově tvoří totiž nástupní i výstupní prostor úzká ulička mezi kolejemi a jako naschvál na vedlejší ještě stojí vlak- naše bagáž i kola brání průchodu ostatním. Na takový velký přestupní uzel je řešení nástupních prostor hanba- jako na poslední vesnici.

Jsme však otrlí a nevšímáme si uštěpačných poznámek ostatních- naštěstí jich v posledním vagonu není mnoho.Přesouváme se do klidného prostředí žel. budovy a rekapitulujeme škody. Své nové kolo si Petr chránil a tak mám největší ztráty já- chybějící kryt blikačky i s bateriemi a jeden úchyt na brašně, vykřivená přehazovačka a tímpádem "rozhozené" řazení. Petr lamentuje, že ho víckrát do vlaku nikdo nedostane- což se mu ani nedivím. Na druhou stranu tento den byl extrémní a v jiné dny bývá cestování vlakem v pohodě. Opravuji přehazku, šteluji řazení, pak nasazujeme brašny a konečně začíná naše pravá cyklodovča.

Opravdový klid nastává až když se vymotáme z rušné dopravy města a odbočíme na vedlejší cestu směr Lazy pod Makytou. Silnice má celkem dobrý povrch, tak ani nevadí, že začíná stoupat. Sluníčko se usmívá, vítr spí a ptáci zpěvem oznamují svá teritoria- téměř ideální pohoda. Ani se nenadějeme a máme v nohách první kopec- Kohútka (873m). Po sjezdu se dostáváme na území Valašska a jako první nás vítá rekreační středisko Nový Hrozenkov. s typickými valašskými dřevěnicemi. Následuje Karolinka se shlukem 21 dřevěnic rodu Orsáků a sklárnou, po ní V. Karlovice- partizánská obec. Tu působila za války brigáda J.Žižky, 65 občanů Němci odvlekli do koncentráku (29 se nevrátilo). U pomníku na rozcestí odbočíme k Soláni, poslednímu to kopci pro dnešek. Provoz na vedlejší cestě žádný, tak si jízdu vychutnáváme. Soláň je vrch umělců s překrásnými výhledy a lyž. středisko s mnoha vleky. V Čarťácké hospodě, která je bokem silnice a do kopce-tedy nás neuvidí- se scházeli malíři, skladatelé a spisovatelé A.Schneiderka, J. Kobzáň, F. Podešva, J. Drda, J. Mahen a jiní. Také se zde natočila řada filmů (Zítra se bude tančit všude, Děvče z Beskyd, Portáš, Advent). Krátká přestávka na vydýchání, doplnění kalorií, tekutin, prohlídku okolí a následuje sjezd. Hutisko-Solanec- obec, založena u skel. hutí v 17.stol.a Prostřední Bečva - taktéž kdysi skelné hutě a partizánská obec, jdou téměř za sebou. V poslední jmenované se v Bečvě koupeme a osvěženi po pozdním obědě ve Valašském šenku zatáčíme k Pustevnám.Protože je doba pokročilá a nocleh v nadmořské výšce Pusteven není to "pravé ořechové", končíme v polovině cesty- za hasičskou zbrojnicí v Kněhyni, přímo proti restauraci. Tu je parádní místo k přespání- pod střechou asi bufetu s krytou terasou stavíme stany proti komárům a chladu. Po deváté ustává provoz na silnici i hluk v nedaleké restauraci a ticho ruší jen zpěv ptáků, ukládajících se také k spánku- tak jako my.

Ráno mrknu na teploměr- je 10°C a rozhodnutí nejet výš bylo správné, na Pustevnách bude ještě míň. Do sedmé jsme se vším hotovi (hygiena, sbalení, snídaně) a ve stoupání aspoň neprochladneme. Před devátou jsou tu Pustevny (východisko na Radhošť, významné lyžařské i turistické středisko s historickými dřevěnými stavbami D. Jurkoviče a zvoničkou), věrny svému jménu pusté a nastává problém. Chceme navštívit Radhošť (pověstmi opředená hora s nejkrásnějším rozhledem z Beskyd, kaplí s Valašskou madonou, křížem z r.1894 a sousoším Cyrila a Metoděje- odtud je jeden ze zákl.kamenů Nár. divadla v Praze) nalehko, ale vše je zavřeno a není kam odložit bagáž. Než udělám pár fotek, z nedalekého stánku se vynoří majitel a uklízí. Na dotaz ohledně odložení brašen mávne rukou k lávce za rohem. Tuto obtěžkáme zavazadly a šineme se kolem sochy Radegasta k vrcholu Radhoště.Cestou potkáváme rodinku turistů, jinak ani živáčka- chvíli bude trvat, než sem přijdou ostatní od Trojanovic a Rožnova. V pohodě a klidu si prohlédneme kapli Cyrila a Metoděje zvenčí a také zevnitř (dorazivší paní ji právě otevírá), spolu se sousoším, nedaleký vysílač a tur. chatu. Cestou zpět už musíme dávat pozor na protijdoucí skupiny turistů- je po desáté a počasí je vylákalo v hojném počtu. Konečně na Pustevnách- majiteli děláme tržbu (jako odměnu za hlídání), odpočati a občerstveni sjíždíme do Trojanovic, rodišti malířů J. Knebla a A. Strnadela. Klesáme dále až po Frenštát.
Je zde největší lyž. můstek s um. hmotou na světě a pamětní deska olympijského vítěze J. Rašky.

Další zajímavost čeká ve Štramberku- zřícenina gotického hradu s věží Štramberská trúba, roubenice valašského typu, gotický kostel, vápencový vrch Kotouč s jeskyní Šipka (osídlena v st. době kamenné neandrtálci), rodiště spisovatele Z. Bára a jazykozpytce A. Keplera. To vše nenecháváme bez povšimnutí a po důkladné prohlídce, která ukrojila téměř tři hodiny z odpoledne, posilněni a odpočati spěcháme přes N. Jičín, Kunín a Suchdol k prvnímu noclehu jen pod stany na břehu Odry. Vhodné místo se nalézá na loučce u Mankovic- idylku ruší každou chvíli projíždějící vlaky nedaleké elektrifikované dvoukolejky- a to i v noci.

Odpočatí, ale ne moc vyspaní ukrajujeme první kilometry dnešního dne- vyjímečně po rovince- do nedalekého Jeseníku nad Odrou a Oder- odtud pomalu stoupáme na Vítkov. Na náměstí je tradiční zastávka na odpočinek a občerstvení- poté sjezd do Podhradí a následné "kruté" stoupání na Dubovou. Přes vesnice se pomalu blíží dnešní cíl- zatopený lom Šifry u Svob. Heřmanic. Ve vsi povečeříme, po vydatné koupeli a protažení plaváním na kole lenivějící skupiny svalů se zregeneruje celé tělo- pak spokojeně usínáme opět pod nechráněnými stany- ale bouřka ani déšť nehrozí.

Po probuzení si jdeme opět zaplavat, snídáme a balíme- o osmé už šlapeme. Dnes bude oddechový den, dojedeme do nedalekého Bruntálu přes Razovou, zajistíme nocleh u Slezké Harty přes kamaráda, v místním cykloservise koupíme zpět. zrcátka a něco pojíme, případně koupíme zásoby na večeři a snídani. Cestou se stavujeme na prohlídku lávového proudu u Meziny a když vše vyřídíme, jedeme zpět do Razové hledat ubytování u maringotky na břehu Sl. Harty. Místo po krátkém bloudění nacházíme, na ploše u maringotky- pod laminátovou střechou- stavíme stany a jdeme si znova zaplavat, vykonat hygienu a vyprat špinavé věci.. Sotva se vrátíme ke stanům, začne krápat, pak lít a nakonec na střechu bubnují kroupy velikosti nehtu na palci. To trvá půl hodiny, pak jen prší. Jsme rádi,že máme střechu nad hlavou- když se vše utiší, večeříme a zalézáme do spacáků.

Budíme se do slunečného rána a jen nalehko bude okruh přes M.Morávku na Praděd , zpět přes Vrbno a Š.Nivu- celkem okolo 100km, ale s velkým převýšením. Pohodovou jízdou jedeme přes Bruntál (se zastávkou v Kauflandu), za městem odbočíme na Malou Morávku a pozorujeme probouzející se život na vesnicích. Ani se nenadějeme a je tu turistické středisko Malá Morávka, hlavně v zimě okupované tisíci lyžaři. V létě je poklidnější, ale i pěších turistů lačných poznávání krás Jeseníků potkáváme dost. Pomalým tempem začínáme stoupat na Hvězdu- rozcestí na Praděd, M.Morávku a Karlovu Studánku- když se kolem prožene skupina čtyř cyklistů a zmizí za nejbližší zatáčkou. Petr se dá vyprovokovat a pouští se za nimi. Já pokračuji svým tempem- vím co mne čeká. Před Hvězdou je dojíždím- odpočívají a dělají jakože na někoho čekají, Petr stojí na křižovatce. U bufetu si odpočineme, doplníme kalorie v pevném i tekutém stavu a poté začínáme zdolávat první metry dvanástikilometrového stoupání. Po necelých dvou hodinkách stojíme u věže vysílače, která se každou chvíli zahalí do závoje mraků. Vtom se spouští drobný deštík, který sílí a spolu s větrem zahání turisty, užívající si sporé sluneční paprsky, dovnitř. Na rozhlednu je škoda peněz, shora bude vidět zrovna to samé, jaku tu- tedy nic. Za dvacet minut přestává, čehož využijeme ke zpáteční cestě. Dolů to jde malinko líp, jen je třeba dávat pozor na turisty, motající se po obou stranách cesty, jakoby byla celá jejich.V Karlově Studánce dám za hlt místní minerálky, čekajíc na Petra-ten se neobjevuje ani po dvaceti minutách. Pokračuji sám, domnívajíc se, že mne dojede- to se však nestane. Projedu Vrbno a stavím u Kosárny- historického objektu v Karlovicích. V N.Heřmínovech navštívím kamaráda- zavzpomínáme na dětství, postěžujeme si na režim a jedu na místo pobytu- do Razové. Stavím u stánku s občerstvením, který provozuje bývalý spolupracovník- pokecáme něco zakousnu a vypiju, když se objevuje Petr. Při cestě zpět se dal směrem na Zl.Hory- cíl zítřejšího dne- a musel se vrátit. Oba tu povečeříme a po příjezdu spokojeně zaspáváme.

Není nic lepšího (krom večerního smytí potu a špíny po náročném dni) jako ranní rozcvička plaváním ve studené vodě- člověka to dokonale probere, osvěží a protáhne přitom celé tělo. A právě tímto se začíná dnešní ráno. Následuje snídaně a každodenní rutina s balením a úklidem nocležiska. Konečně je vše jak má být a potřetí si zopakujeme jízdu do Bruntálu. Cesta pokračuje trasou dosud neprojetou- směr Vrbno přes Světlou Horu. Ve Vrbně odbočka na Mnichov, Rejvíz a Zlaté hory vede před vjezdem do Údolí lapků mimo rušnou hlavní cestu. Najednou se ozývá hlasitý smích z nedalekého dvora, před kterým parkuje šest kol- parta cyklistů využívá pohostinnosti důmyslně skryté "takyrestaurace" při korbílku piva. Neváháme a přijímáme pozvání ke krátké zastávce a kolegiálnímu "pokecu". Po navázání přátelství a jeho stvrzení přípitkem chlapi prozradí svůj dnešní cíl- zdolat Praděd! Z chvíle je půlhodinka- pak se loučíme a míříme na opačné strany. Stín lesa, vůně pryskyřice a ptačí zpěv působí blahodárně na všechny smysly. Údolím lapků vedla stará obchodní stezka a nedaleko Drakova stál strážní hrádek a celní stanice- v dnešní době se zde konají vzpomínkové slavnosti s jarmarkem řemesel- a to právě příští víkend. Nedaleké zbytky železnorudné pece připomínají zašlou slávu bývalé místní hutě. Les se rozestupuje a objevují se první domy Rejvízu- nejvýše položené osady ve Slezsku. Mezi zajímavosti se řadí i rašeliniště Velké mechové jezírko se vzácnými rostlinami tundrovitého charakteru (bahenní borovice, klikva, masožravá rosnatka), kerým vede naučná stezka s poučením o vzniku a dále Noskova chata s vyřezávanými panoptikálními podobiznami býv. hostů na opěradlech židlí. Návštívení všeho zabere celé dopoledne, po obědě pokračuje prohlídka (po několikakilometrovém padáku další zajímavostí u Zlatých Hor- soustavou tří Zlatorudných vodních mlýnů, které pohání náhon, v němž voda nevysvětlitelně jakoby tekla do kopce(o čemž se na vlastní oči přesvědčujeme). Na sklonku dne se prostor vyprazdňuje- zůstáva jen rodinka chystající se na místním plácku "rozbít tábor", laicky řečeno postavit stan a přespat zde. Jdeme zjistit nabídku jídla v nedaleké salaši- je na pozdní dobu obstojná- tedy ji využijeme k večeři. V okolí se nachází amfiteátr s přístřeškem akorát jako dělaným pro nás- navíc zurčení Zlatého potoka vybízí k očistě- je rozhodnuto, zůstáváme na noc zde. Po návratu z obhlídky je salaš zavřena a z provozní doby je jasné, že se otevírá až zítra o desáté. Měníme plány a stany stavíme na terase, kryté střechou salaše- další z přepychových noclehů je na světě. Krásnou teplou a klidnou noc přeruší jen hromy a blesky bouřky, která je však na hony vzdálena a tak spíme jako v bavlnce.

Obligátní program po probuzení je zvládnut dřív a tak před osmou sviští naše kola po dlažbě dosud spícího města- Zlatých Hor, v kterém obdivujeme zachovalé a citlivě opravené historické domy. Překročení nedalekých hranic do Polska je dílem okamžiku- přechod připomínají jen opuštěné a nevyužité budovy celnice a tabule, oznamující Polsko. Silnice míří přes vesnice k Nyse, před níž se stáčí vlevo a míjí Nysské a Otmuchowské jezero- pak se vrací na přechod Bernartice a směruje k Javorníku. Tu patří mezi zajímavosti zámek Jánský vrch z muzeem dýmek,stojící na místě znovupostaveného hradu v r.1507, který byl působištěm Karla Ditterse z Dittersdorfu- zakladatele německé komické opery. Díky němu se stal Javorník významným hudebním a kulturním městem. Okolí je poseto zatopenými žulovými a vápencovými lomy, využívanými ke koupání- touto nabídkou taktéž nepohrdneme. Prohlídka zámku, muzea a přilehlých prostor zabere téměř tři hodiny- pak pokračuje cesta přes Uhelnou, Žulovou, Vápennou, Lipovou- lázně, Ramzovské sedlo a Brannou do Jindřichova, kde se nabízí místo na nocleh přímo u cesty, pod krytou tribunou na stadionu. Navíc je za hřištěm říčka a na stadionu otevřen bufet. Povolení od místních je dílem okamžiku- stavíme stany a vykoupaní jdeme na večeři do bufetu. Dáváme si utopence a pivko, poklábosíme se šenkýřkou a protože se mračí, jdeme ke stanům. Jen jsme na místě, spouští se vítr, mění se na vichřici a Petrův prázdný stan dostává křídla. Ten ve snaze zachytit jej klopýtne- ozve se rupnutí a prut konstrukce je v ....Kvapem posbíráme věci a zalézáme do stanů právě včas- spouští se peklo, provázené blesky, hromy, vichřicí a prudkým deštěm. Po půlhodince se vše utiší jakoby se nic nedělo a klid je rušen jen šuměním drobného deště. Odvažujeme se opustit bezpečí stanů a zjišťujeme škody. Petr má zlomený laminátový prut kostry stanu a zapomenuté prádlo se povaluje na prostranství před přístřeškem, já jen mokré brašny- vodu pod stany máme oba, tak daleko pod střechu fičelo! Krátký úklid a honem na kutě.

Ráno jasné nebe ani nepřipomíná včerejší pohromu- jakoby se nic nestalo. Klesání podél potoka Branná do Hanušovic je příjemné. Hanušovice jsou "matkou" Holby- piva, které je poslední dobou nejčastěji "na čepu". Na to, jaké množství zdejší pivovar produkuje, je městečko dost malé- pivovar s muzeem pivovarnictví tvoří téměř jednu městskou čtvrť. Zlatý a Červený potok, Králíky a Dolní Lipka- to jsou průjezdní místa na trase k polským hranicím. Za nimi se řadí Boboszow, Smreczyna, Miedzilesie- odbočka vlevo a za Róžankou opět vlevo na místní komunikaci. Diabeľske glazy dávají tušit charakter cesty a nemýlí se- je opravdu rozbitá a má ďábelsky strmé i nekonečné stoupání. Osada Gniewoszów svým názvem naznačuje hněv (kdoví čí) ale stoupání pokračuje až na rozcestí u Poniatówa. Jediná výhoda je stín stromů.

Klesání není dlouhé, ale pak se pohybujeme po kvalitní cestě vedoucí po vrstevnici. Zastávka na osvěžení za Rudawou(rekr.stř. Orlica) a krátká koupel dodají sílu- jízda údolím Dzikej Orlice je poklidná, téměř bez provozu, jen z české strany občas přeruší ticho řev silných motocyklů. Ani se nechce věřit, že cesta tak rychle uběhla, až tabule Kudowa - Zdroj napovídá blízkost přechodu do Náchoda. Město je přímo za hranicí- část Běloves (známá křížovkářům jako "Bělovesská kyselka na tři"- Ida). Kaufland u cesty láká k doplnění potravin na večeři a snídani- za ním, bokem cesty u opuštěné stavby je místo jako stvořené na tábor. Jediným nedostatkem je nedaleký chodník, po kterém se trousí místní do Kauflandu (slouží jako zkratka z Bělovsi) a tekoucí voda (což vyřeší PETky, naplněné v nedalekém středisku). Dobrou noc!!!

Dnešek je nabitý historií- přesun do Jaroměře a prohlídka pevnosti Josefov, pak Č. Skalice, přesun do areálu Babiččina údolí, prohlídka zámku Ratibořice, Starého Bělidla, Proškova mlýna, Viktorčina splavu, Panského domu a nakonec nález tábořiště pokud možno u vody. Do Jaroměře vede silnice s rušným provozem, naštěstí však se širokou krajnicí za dělící čarou- je tedy celkem bezpečná. Počáteční stoupání z města vystřídá klesání a rovina až do Jaroměře- pevnost Josefov je samozřejmě na kopečku a prohlídka začíná chvíli po našem příjezdu. Průvodkyně čeká u vstupu do podzemí- každá dvojice fasuje kahance se svíčkou a poslouchá výklad historie. Pevnost byla postavena na obranu proti pruským a ruským vojskům. Při stavbě bylo založeno několik cihelen a vápenek v okolí (na stavbu se spotřebovalo 500 000 000 ostře pálených cihel). Trvala šest let a než byla dokončena, pominulo nebezpečí, kvůli kterému se se stavbou začalo. Podzemní prostory byly proto využívány jako sklady, budovy jako kasárna. V r. 1968 zde sídlila sovětská vojska- Rusové tedy pevnost obsadili později a bez boje. Česká Skalice je významné město z hlediska historie- před tisíci lety tudy vedla obchodní stezka do Polska, Jan Žižka zde svedl 6.1.1424 bitvu s katolickými pány- vítěznou,samozřejmě. Za třicetileté války utrpěla mnoho škod- nebyla obehnána hradbami. Rakouská armáda se u města střetla 24.6.1866 s pruskými vojsky v nejkrvavější bitvě 19.stol.
Ratibořický zámek je znám z románu B.Němcové Babička coby sídlo kněžny Zaháňské a komtesy. Je obklopen velkým parkem s letitými stromy a prohlídka obojího je zážitek. Před odchodem se posilníme a odpočineme v restauraci před areálem- přitom máme možnost obdivovat šest "létajících montgomeráků", jak se říkalo Velorexům. Babiččino údolí nabízí známé objekty- Viktorčin splav, pomník babičky a dětí, Panský dům, Staré Bělidlo a Proškův mlýn, kde právě končí své hostování pražská skupina Motovidlo. Cestou zpět sledujeme okolí a vyhlížíme vhodné místo na noc. Jako na zavolanou se objevuje těsně před vjezdem na silnici, u splavu Úpy- ale na druhé straně. Po kilometrové "objížďce" jsme na místě- bufet U Huberta, to hlásá nápis na boudě s přistřeškem a lavicemi (bohužel pevně zabudovanými). Naše stany se vejdou na chlup přesně do dvou větších mezer mezi nimi- asi na nás pamatovali! Další z noclehů kategorie "penzion"!
Než se ze stanů ponese spokojené odfukování, obloha černá a v dáli je slyšet hřmění- bouřka je však jinde.
Soubor vojenských pevností, propojených do obranné linie podél bývalé hranice s Německem, nebyl vyzbrojen včas- stavebně však byl zcela ukončen. Počítalo se s jeho plným využitím v r.1940-41, Hitler však vyrazil do války dřív a tak zaskočil hlavně Československo. To nestihlo dokončit obrannou koncepci na německé hranici a vyzbrojit všechny dokončené objekty. Má se zato, že pokud by se Československo postavilo Německu, na pomoc by přispěchali okolní státy a druhá svět. válka by byla skončena v zárodku. Německo totiž záborem Polska a Rakouska získalo surovinovou základnu a obsazením Československa se mohutně vyzbrojilo. V té době bylo Československo zbrojní velmocí a dodávalo zbraně do celého světa. Zachované objekty pevností, jako Dobrošov, Hanička a Bouda jsou (krom jiného) cílem návštěvy Orlických hor. Dnes to bude první z nich - Dobrošov, ležící na kopci nad Náchodem u stejnojmenné obce. Počasí je zrána ucházející- nefouká, je celkem teplo a oblačno - rutinně projedeme Náchodem a stoupáme po klikatící se silnici. Kolem půl deváté stojíme před vstupním objektem a jsme jediní návštěvníci na okolí - krom pracující uklízečky. Podle otvírací doby začíná provoz o desáté - kolemjdoucí chatař nás upozorňuje, že je pondělí (pojem o čase nám poněkud unikl) a tudíž zavřeno. Na Dobrošov mám smůlu - jsem zde podruhé a ani jednou mi není souzeno vstoupit dovnitř (poprvé jsem přijel po poslední prohlídce a ráno se mi nechtělo čekat tři hodiny na otevření). Absolvujeme aspoň venkovní prohlídku okolních objektů a odjíždíme. Česká Čermná, Nový Hrádek, Sedloňov, Deštné - to jsou názvy obcí, jimiž vede naše trasa - k tomu je třeba přidat neustálou změnu terénu (od stoupání a klesání všeho druhu přes krátké rovinky a nespočetné zatáčky) a krásné výhledy i okolní přírodu- prostě "zasloužený" balzám na duši! Právě jedeme údolím Zdobnice a poněvadž se blíží "kempovací" hodina, začínáme se poohlížet po vhodném místě. Údolí je však úzké a navíc chladné- v noci zde jistě nebude ráj, proto toužebně očekáváme rozšíření.

To přichází po chvíli ve vsi Zdobnice - vesničky s mnoha lyž. vleky. U jednoho, na konci dědinky, je nedaleko cesty krytý přístřešek občerstvení- jdu na obhlídku! Střecha v pořádku, lavice neupevněné, nikde nikdo- paráda. Při cestě zpět míjím zdejšího chataře, který si mne podezřívavě měří- navazuji řeč a ptám se na možnost přespání. Usměrňuje mne na majitele objektu, pracujícího na nedaleké pile- ten bez výhrad souhlasí a jako službu za poskytnuté místo požaduje hadicí zalít kytky kolem objektu, což rádi vykonáme! Další z parádních "penzionů" předčil očekávání- nabízí dokonce tekoucí vodu z hadice a splachovací záchod!

Hlasitý zpěv drozda proniká do uší, nutí otevřít oči a zahájit ranní kolotoč. Vylezu ze stanu a od pusy stoupá oblak páry- je půl páté a švenk na teploměr potvrzuje domněnku, je necelých 10°C. Nezbývá nic jiného než zahřát se pohybem a proto jsme na cestě nebývale brzo, po půl sedmé. Aspoň bude náskok a nemusíme se honit. Je úterý - Hanička(další vojenský objekt) bude natotata otevřena! Údolí se znovu uzavírá a rozšíří se až u obce příznačného jména- Nebeská Rybná. Za Julinčiným údolím vjíždíme do Rokytnice- malebného městečka s krásným náměstím. STOP- přestávka na prohlídku, odpočinek, doplnění kalorií a posezení u pivka s kolegou, který jede týmž měrem, ale ještě se zdrží a dohoní nás- to jsou maličkosti, které v konečném součtu dodají ráz celému putování. Hanička je otevřena a prohlídka začne za dvacet minut. Objekt je velký, zachovalý a funkční - donedávna jej vlastnila armáda a byl veden jako protiatomový kryt pro generalitu v případě útoku. Původně v něm mělo být 300 mužů a bez spojení s okolím by zde vydrželi měsíc- tak byl objekt zásoben. Pro moderní dobu byl přestaven a upraven- z původního vybavení se nezachovalo nic, vše je nové.Prohlídka končí po hodině výstupem v nedalekém srubu po kilometrovém putování podzemím. O pár kilometrů dále silnice sleduje tok Divoké Orlice-ta je zde hraniční řekou. Ve stínu stromů a vůni jehličí se jede výborně- plíce si zdejší klíma přímo vychutnávají. A je tu Zemská brána- hluboce zařízlé údolí, vytvořené Divokou Orlicí, která v těchto místech prorazila hlavní hřeben Orlických hor a její kamenité řečiště a přilehlé území je chráněno. Kamenný most přes řeku byl postaven v r.1900-1903 italskými odborníky. Zde Orlice opouští hranici a pokračuje do vnitrozemí, kde její koryto přetne hráz vodní nadrže Pastviny. Za Petrovičkami opouští hranici i silnice, směřuje taktéž do vnitrozemí. U Mladkova se k silnici připojuje zleva druhé rameno Orlice- tentokrát Tiché - které opouštíme v Těchoníně. Zde bydlí v cyklozákladně Lesovna na konci Uhelného dolu "internetoví" přátelé Markéta a Luděk. Počítáme s ukončením dne právě tu. Konečně nacházíme starou, ale zachovalou a opravovanou dřevěnici, klepu na dveře a výchozí mladá žena je opravdu Markéta- jen jí dlouho trvá, než si ujasní, kdo jsem- pak je vše OK. Luděk leží(trápí ho břišní problémy), ale po chvíli přicházítaké, zvědavost zvítězila.V družném rozhovoru si vyměňujeme zážitky- nedávno se vrátili z cesty po Balkáně- a je přerušen jen ukázkou ubytování a prohlídkou chalupy. Markéta se vzdálila uložit děti a my jdeme také "do hajan", Luděk toho má dost.
Informaci o možnosti výjezdu na Suchý vrch přímo odtud(není třeba se klesnout na hlavní a absolvovat stoupání) vítáme- jde o podstatnou časovou úsporu, navíc s možností navštívit další z pevností- tvrz Bouda.

Loučení a odjezd je za námi- vpředu se klikatí stoupající cesta údolím Uhelného dolu. Je po deváté a stojíme před tvrzí- u venkovního stolu snídá osazenstvo(probíhá zde akce "brigáda dobrovolníků" na úpravě vnitřních prostor). Vstup je, jako obvykle, v deset - volný čas využijeme k údržbě svých "tátošů" a úderem desáté průvodce zahajuje prohlídku poutavým výkladem u vchodu. Ihned je poznat rozdíl mezi průvodcem Haničkou a zdejším zaníceným nadšencem, který tím přímo žije. Začne fakty o stavu naší armády v té době, zbrojní výrobě ČSR a Německa, pokračuje informacemi o rozhodnutí E.Beneše, které by T.G. Masaryk nikdy neudělal (bohužel zemřel o rok dřív) a odhodlání armády bránit se do posledního muže. Téměř půl hodinka uběhla a vlastní prohlídka tvrze pokračuje právě tak poutavým výkladem, jako začala. Hodinka v podzemí, při teplotě +5°C a vysoké vlhkosti, končí výstupem z hloubky 46m na vrchní patro přes kilometr vzdálené dělostřelecké tvrze. Stojíme v šachtě, kde měla být umístěna výsuvná a otočná dělostřelecká věž ze speciální oceli o hmotnosti 440 tun pro dvojici houfnic ráže 100 mm, dostřelem 11 km a kadencí 15-20 ran za minutu. Díky výzbroji mohl srub ovládat prostor 450 km čtverečních. Bohužel, v r. 1938 ještě nebyla výzbroj kompletní. Jde o jediný, zachovalý objekt v původním stavu - bez přestaveb.Byl vybudován ve skále s minimálně 16-ti metry skalního nadloží(nejvíce 60 m). Návrat stejnou cestou je rychlejší, ale teplota stoupne až těsně u vchodu. Zajímavá prohlídka s profesionálním výkladem a mnoha neznámými podrobnostmi končí, jen neradi se loučíme s průvodcem pro nějž se práce stala koníčkem. Krátká aklimatizace a následující dlouhé stoupání po šotolinové cestě- místy je třeba sesednout a tlačit- zahřívá ažaž, ale už je tu Suchý vrch s vyhlídkovou věží a tur.chatou. Jen odložíme kola pod střechu, začíná foukat vítr, spouští se přeháňka měnící se v bouřku a řádný liják- rychle mizíme v chatě a čas vyplňuje oběd(teplá polévka a chlazené pivo). Neuběhne ani hodinka a vyjasňuje se- pokračujeme v cestě- teď už jen dolů v mnoha serpertinách. Červená Voda, Bílá Voda, rovinka do Bukovic a stoupání nad Bušín, sjezd, pak rovinka a je tu Zábřeh, Mohelnice.
V nedalekých Lošticích je-bohužel- muzeum otevřeno nepravidelně, obdivujeme je zvenčí a zevnitř nedalekou prodejnu místní speciality-tvarůžků v mnoha obměnách a úpravách. Oddolat se nedá a i zarytý nepřítel zvláštní vůně tohoto výrobku- Petr- kupuje dvě balení (a později si cestou dokonce dává k obědu tvarůžky v těstíčku!). Pár kilometrů za Lošticemi- v Paloníně- míjíme (vlevo u cesty) krásný trávník fotbalového hřiště s krytou tribunou a prostranstvím bufetu - další vhodné místo k přenocování!

Dnes přeje počasí cyklistům- nefouká, je oblačno, teplo a nechystá se na déšť-vyrážíme brzy k naplnění cíle předposledního dne- návštěva Bouzova (poslední památky) a přesun co nejblíže domovu. Stoupání ke hradu je průměrné, ale dá zabrat- chvíli po osmé stojíme u zavřené brány, která hlásá, že první prohlídka začne o desáté! Protože jsme oba již Bouzov navštívili nejednou a do určeného času je daleko (navíc je vše zavřeno a klidné), otáčíme ke zpáteční cestě. Hodina a půl se dá využít prospěšněji, než čekat na něco, co už poznáme. Protože je část trasy rovinatá, ubíhá celkem rychle. Prolétneme Konicemi, mineme Plumlov, Prostějov i Němčice. Cestou nezapomínáme doplňovat kalorie a zachovávat pravidelný pitný režim za současné regenerace organismu odpočinkem. Za Morkovicemi jsme po šesté a začímá opět prohlídka okolí za účelem noclehu- pokud možno krytém. Oprava cesty i mostu v Troubkách mírní tempo- beru zde vodu na mytí pro případ nouze- a cedule hlásá konec vesnice. Po sto metrech následuje odbočka ke zdejšímu sportovnímu areálu- jdeme na obhlídku. Sotva zastavíme, dojíždí minivan a jeho osádka vystupuje s tenisovými raketami v ruce- jdou taktéž na stadion, ale hrát tenis. U kurtů je fotbalové hřiště s krytým místem nad bufetem- pro naše potřeby jako stvořeným. Děláme si místo na stany (odsuneme dvě překážející lavice a stůl před pohledy hráčů na kurtech, které ignorujeme), následuje hygiena, večeře a než zalehneme je půl deváté a jsme tu sami. Noc je klidná i přes blízkou silnici- provoz ustal po deváté.

Dnes nás čeká dojezd do Uh.Hradiště a rozloučení- Petr pokračuje domů a já k rodině do Velké nad Veličkou. Za Zdounkami začíná nepříjemné stoupání(pak že je Haná rovina) až na Bunč a dává zabrat víc než vše ostatní- je velmi různorodé, což unavuje. Za Bunčem se střídá rovina a mírné stoupání s klesáním, ale až za hájovnou Orlová si užíváme sjezdu do Modré. Zároveň se začíná zatahovat a mží. Před Uh.Hradištěm už prší a musíme do pláštěnek. Já se vzdávám návštěvy rodiny a pokračuji s Petrem domů. Cesta do Uh.Brodu uběhla i přes neutuchající déšť a zastávku na občerstvení celkem rychle a začíná stoupání na Rasovou. Přestává pršet a ve stoupání jedeme nalehko- bez pláštěnek. Na motorestu dáváme pauzu a něco na zahřátí- pak sjezd do Hrozenkova, rovinka pod Radar a z Radaru to už "odsýpá". Poslední zastávka na rozloučení jsou Bielice a po šesté putování končí.

Celkem 1000 km po Moravě a Česku s celkovým převýšením 14337m, poznání krásných koutů i historických objektů při střídání povahy počasí- od pálícího slunce přes oblačno až po déšť a kroupy, to vše během14-ti dnů a nocí. Vracíme se opět obohaceni o množství zážitků a příhod, nehledě na konzumaci místních specialit. Celé putování se nám vyhýbaly nehody, defekty a jakékoliv poruchy, včetně zdravotních problémů- velký DÍK za to!!!
Ostatní foto: http://picasaweb.google.com/hudjanko
Mapa trasy: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/...

Fotogalerie

30.09.2012 vložil/a: bi-cyklista
karma článku: 3.63
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Rumunským a srbským Banátom 2018

Cestování
Pôvodne plánovanú cestu po Balkáne (Srbsko, Kosovo, Macedonia, Albánsko, Č. Hora, B a H, Chorvatsko) "zrušilo" búrkové počasie v tejto…
03.05.2019
bi-cyklista
(4.53)

Rumunský Maramureš a kláštery

Cestování
Nastal čas pozrieť si nové miesta a lokality – čas dovolenkový. Na tento rok pôvodne plánovaná návšteva Balkánu bola – pre narušenie…
20.07.2017
bi-cyklista
(4.25)

Balkán 3/2016

Cestování
Pokračujem v spoznávaní zaujímavostí a obyvateľov tohto kúta- tentoraz to bude Bosna a Chorvatsko. Trasa je vybratá a veci pobalené,…
27.07.2016
bi-cyklista
(4.22)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Mamut tour)

Lipensko – pěší turistika

Česko
09.08.2022 - 7 dní
pěší turistika
Autobusem
10 300 Kč
PR

Jaké vybavení vozit na kole neustále s sebou?

 (pexels)
Jaro se konečně hlásí o slovo, což znamená, že lyžařské vybavení schováváme do kůlny a naopak vytahujeme cyklistické vybavení, na něhož po roce přichází čas. Než se však vydáte na svou první letošní vyjížďku a naženete si pár kilometrů k dobru, zkontrolujte nejen stav kola, ale také se ujistěte, že máte všechny potřebné doplňky k dispozici. Existuje totiž několik věcí, bez kterých byste neměli ujet ani jeden jediný metr.

CBD a regenerace po sportu

 ()
Pokud se pravidelně věnujete sportu, pravděpodobně vám nemusíme vysvětlovat, jak důležitá je dostatečná regenerace. Nejen, že nám pomáhá se co nejrychleji zotavit po náročném tréninku či závodu, ale zároveň je nezbytnou prevencí nepříjemného zranění a vleklé léčby.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

276 cyklistů (13 přihlášených)

Na Kanáry na kole 2

Pokračování vyprávění o cestě za kamarádem žijícím na La Palmě. Odtamtud jsem se už přemístil na Tenerife a v…
Martin_re-cyklista | 24.05.2022

Proč bychom se nerakovinovali aneb onkologickým pacientem snadno a rychle

Tento můj deník vznikal v době, kdy Lubošovi byla zjištěna rakovina, a psala jsem jej v průběhu léčby tak,…
šíp | 18.05.2022

Vez mě dál, Esko má 04 - Za mizející krajinou ropáků

Motto výletu. Poslouchej [poslouchej]Píseň mou [varovnou]Jen pár not [jen pár slov]Ten zvláštní tón [snad je…
Favorit1970 | 15.05.2022