reklama

Výlety na rotopedu 10 (nikdy se nevracej)

Duha je krásnej symbol, víla ji miluje. Foto zase Honza (sete). Díky za ni Honzo.
Duha je krásnej symbol, víla ji miluje. Foto zase Honza (sete). Díky za ni Honzo.
Foto: Autor

„Nikdy se nevracej". Kde jsem to vůbec sebral, tuhle hlášku? Je to něco jako „nikdy nevěř nikomu kdo má přes třicet". Nevím, teď už mi nezbývá než věřit i těm přes třicet, už dost dlouho. A výsledky nejsou odlišný od těch pod třicet. Ale to jenom tak, raději pojďme zpátky.
Nikdy se nevracej. Není to z Kerouacka? Hláška, která dovede být silná. Když si nevím rady a jsem na vahách, tak se jí řídím. Nakonec proč ne, rada jako každá jiná. Lepší něco než nic.
Tehdy na severu jsem se léčil napřed samotou v holobytě, byla to hořká medicína. Ze samoty mne vyléčila Neonka. Neonka... ach jo. Z Neonky mne vyléčila Annie. Ale kdo mne vyléčí teď? To bude horší. Zase jsem v neznámé cizotě bez ničeho a sám. Někdy už jsem měl skoro takový podezření, jestli já nejsem náhodou úplnej vůl. Minule jsem sice psal, že nejsem, ale co když asi jsem. Jestli to není tak, že takhle se to v životě prostě nedělá. To se budu furt mlátit ode zdi ke zdi, od města k městu? Ale jak se to teda dělá jinak? Správně? Jak mám najít tu pravou ženskou, když nechci žít sám (a to teda nechci)? Jsem ve škole na něco důležitýho zrovna chyběl?

Vypadl jsem z autobusu do tmy, v dresu a tretrách, jenom občanku a prachy v kapse. A co jako teď?
Tu první noc jsem neprochodil neznámým městem s větrem ve vlasech, neopil se do němoty pivem ani ničím jiným, neskákal z mostu do Vltavy ani do Malše ani pod vlak, žádnou romantiku nečekejte. Poesie došla. Jižní Čechy nejsou vůbec romantické, pokud zakotvíte nastálo, a já to tak od první vteřiny myslel. Nic jiného mne nenapadlo. Že jsem prostě přijel zůstat a žít chvíli právě na této konečné. Romantické jsou jenom pro dovolenkáře, jako na kšeft. Hezké jsou, to ano, a pracovité. Romantické ani náhodou. Ale to jsem poznal až časem a bojem.
První noc jsem přespal v hotelu hned u nádraží. Moc velkou radost ze mne neměli, z podřenýho cyklisty. Ale občanku jsem měl a zaplatil hotově rovnou, tak co. V noci se vedle v pokoji milovala nějaká dvojice a docela nahlas, dost to ruší a je to blbý pokud jsi vedle za zdí sám, zažili jste to někdy? Nakonec jsem ale usnul, spal dobře a nezdálo se mi nic. Annie mi do snů vstupovala jen málokdy, a po dnešku už vůbec.
Ale to ráno bylo zase ošklivé, zjistil jsem, že z toho nejsem vůbec venku. Ztratit lásku, životní vztah, ženu, a zahodit proto domov je blbý, je to dost vysoká cena za jakýsi zbytek osobní hrdosti a svobody. Ale pokud vás vaše žena podvede, bolí ještě něco, ta chlapská integrita v nás. Pokud vám nebyla lhostejná, o to hůř, jde to do živého. Jak to mohla udělat? Přijde blbej pocit, pochyby o sobě, co jsem udělal blbě a co mohlo být jinak. Je to podraz tam hodně uvnitř a špatně se to léčí. Nejde to moc srovnávat, ale rozchod s Neonkou bolel v srdci, podraz od Annie dal navíc facku něčemu tam ve mně. Bylo to špatný. Život zase v troskách a že bych byl zrovna ve formě a žhavej začínat právě dneska a tady znovu od začátku.... Přesto to nejde prostě jinak, než se ráno zvednout z hotelový postele a jít. Tak jsem se zvednul, umyl, vrátil klíče a šel.
Koupil jsem si džíny, triko, mikinu, tenisky a něco pod to, a převlíkl se. A zubní kartáček a pastu. Najedl jsem se v pekařství naproti prioru na rohu, vedle dnešní billy. Našel jsem si levnější ubytování v takovým penziónu až za výstavištěm, žádná vystava zrovna neběžela, tak to bylo levnější než ten hotel. Na pár dní. Vrátil jsem se do centra a hledal nějakou možnost dostat se k počítači a tiskárně. Bylo mi jasné, že musím okamžitě napsat a poslat výpověď do práce a dostat z nich nějak příslušný výstupní papíry. Nevěděl jsem jak na to. A sehnat si práci, ale to jsem si od chození po městě nesliboval. Koukal jsem i po vývěskách realitek na pronájem malého bytu.

Šťastnej anděl stál při mně. Na Lanovce blízko nádraží jsem si přitom všiml na zvoncích vedle realitní vývěsky kanceláře Zdeňka Urbánka, architekta, tak jsem zkusil cinknout. No co, nic jsem od toho nečekal. Zavrčeli mi bzučákem a došel jsem nahoru.
Otevřela mi taková energická mladá ženská. Asi tady už po tom všem nemůžu napsat, že byla hezká, to byste mi nesežrali. Tak si ji vymyslete sami jakou chcete (ale byla, některý věci vnímám ať se cítím jakkoli, a docela silně).
Předpokládatelný mezidveřní rozhovor, chtěl jsem Urbánka, není tu a jestli jsme domluvení, no to nejsme, tak jestli chci na něho počkat, jo to chci, proč ne. Já totiž z neznámého důvodu řekl „Zdeňka Urbánka", jako bychom se znali. Nevím proč, prostě to ze mne tak vyjelo. Nikdy jsem ho neznal ani neviděl, to jméno jsem si přečetl až dole na zvonku. Posadila mne do zasedačky a jestli si dám kafe, a uvařila mi ho. Dík, dobrý kafe jsem neměl už celý věky (rozuměj od včerejška, ale od té doby jakoby uteklo už moře let). Volala od vedle Urbánkovi někam na mobil a říkala o mně, že „on už je tady". Zbystřil jsem. No že fakt, že tu čekám. A pak mi přišla říct, že Zdeněk už jede. A představila se, že je Naďa. Bylo mi to jasný, s někým si mne spletli.
Zdeněk přijel a byl to sympatickej, přemýšlivej a neoholenej chlap. Omyl se vyjasnil, čekal někoho kdo se mu zase omluvil a já se trefil náhodou místo něj. Práci pro projektanta stavaře by měl, mají fofry a jednoho kolegu má dlouhodobě nemocnýho, ale do trvalého poměru mne vzít teď nemůže. Mohli bychom zkusit spolupráci na živnosťák, ale ten jsem neměl a ani nemohl získat kvůli trvalému bydlišti, které mám zatím jinde. Ptal se mne odkud jsem a co jsem předtím dělal, tak jsem mu to řekl a vyklopil i kontury osobního pozadí mojí historie, ne moc podrobně. Naďa to poslouchala opřená ve dveřích a Zdeněk ji požádal, jestli by mi teda pomohla napsat tu výpověď, jestli budu chtít.
„Takže muž na útěku", řekla mi potom zamyšleně u počítače, když to tiskárna vyplivla.
„Hm. Zelenáč v pistolnickým městě." řekl jsem. Tohle mne trochu opravňovalo dělat zpočátku zmatky a blbosti. Naďa se na mne najednou ostře podívala:
„Dlužíte jim tam něco? V práci? Nebo peníze?" To mne pobavilo.
„Ani náhodou. Spíš oni mně poslední výplatu."
„A nechcete si to ještě rozmyslet? Jestli se tam třeba nevrátit?" zeptala se.
„Ne, nechci. V žádném případě." Na to jsem měl tu poučku a té se držel, jako malej umanutej kluk. Nikdy se nevracej.
Když jsme to napsali, přišel Zdeněk, jestli bych teda nechtěl zůstat rovnou u počítače toho kolegy na nemocenské a zkusit to, že když to půjde tak se na ostatním později domluvíme. Tak jsem to vzal, taková náhoda se v mé situaci neodmítá.

Nastoupit do rozjetýho vlaku a být něco platnej nebylo snadný, i když jsem se snažil. Seděli jsme ve velké místnosti s Naďou a ještě dvěma klukama. Všichni byli fajn a zavalení prací, dokončovali jednu akci. Potřebovali dělat a ne mi pořád něco vysvětlovat. Místo pomoci jsem jim práci spíš přidělával. Musel jsem sám nebo ještě tak s Naďou. Dva dny byly kritický, pak už jsem se trochu zorientoval.
Na tu výpověď jsem musel uvést nějakou zpáteční adresu, tak jsem ji tam trochu s obavou napsal sem do práce, jen poštovní adresu. Nic chytřejšího jsem nevymyslel, nevěděl jsem kde budu za dva tři dny bydlet a jiný pevný bod jsem tu neměl.

Potom jednou přišel takovej náročnej den telefonních hovorů pro mne. Zdeněk volal přes otevřené dveře, že mi tam k Nadě přepojuje hovor. Byly tam jenom dva pevné telefony, jeden u kluků a druhý mezi mnou a Naďou. Nedosáhl jsem na něj, tak jsem k němu vstal a udiveně to zvedl (normálně telefony brala Naďa).
„... ... jste to vy?" ten hlásek mi připadal povědomej, ale...
„To nevím. Kdo volá?" řekl jsem opatrně.
„Jste. Tak jsem vás přece jen našla :-)) Jsem první??" a smích. Duhová kulička, Sedmikráska.
„Tady je po vás všude strašná sháňka. Kam jste se poděl?" měla radostný hlásek, že mne slyší.
„No... potřebovala jste něco?"
„Právě že potřebovala. Proto volám".
„Ode mne už asi těžko..."
„Představte si že jo. A jen a jen od vás. :-))" a další smích jako zvonečky. Mně to tak srandovní nepřipadalo, vracelo mne to zpátky do krajin, kde to bolí.
Pracovala jako grafička v kanceláři ředitele (to jeden zjistí věci, až když se odstěhuje navždy). Dostala za úkol zkusit navrhnout nové firemní logo podle toho mého náčrtu vrátnice, co se všem tak líbil, i těm francouzům. Jestli bych jí to mohl nějak podrobněji nakreslit a vysvětlit, že tomu náčrtu moc nerozumí, není technik. Byla milá, ale v tom jsem se tedy už moc babrat nehodlal. Chtěl jsem jen ukončení pracovního poměru, papíry k tomu a sbohem. S tím mi pomoct nemohla. Domluvili jsme se, že to dořešíme po mailech, to bylo nejrozumnější, a vyměnili si kontakt. Rád jsem ji slyšel a usmíval se při tom, tohle byla bezva holka.
Ještě říkala, že Annie si vymohla moje přeložení do té vznikající francouzské jednotky k sobě, mám tam řídit nějaký rozvoj. Jestli o tom vím? Naše investiční mne nechtělo pustit, byla z toho rozepře, ale ona si to prosadila přímo u ředitele. A do toho jsem zmizel a nikdo neví kam, ani Annie. Průšvih jak mraky. Až dnes dorazila moje výpověď. S tím nikdo nepočítal a nevěděj co se děje. Ptala se mne, jestli jsem v pořádku? Jo jo, jsem v pořádku a nic mi nechybí, lhal jsem. Byl jsem překvapenej, myslel jsem že mne Annie hodila přes palubu úplně a spíše jsem jí svým odjezdem usnadnil skok do žabožroutovy náruče. Se zbláznila? Co se to tam děje?

Ale blbý bylo, že už mne našli. Už po mně jdou (jdou jdou). Za půl hodiny další telefon pro mne. No dlouho jim to netrvalo.
„Musím s tebou mluvit, Vláďo." Annie, čekal jsem to.
„Už není o čem, Annie. Buďte tam šťastní a sbohem." řekl jsem klidně a praštil s tím do vidlice. Ale klidnej jsem už nebyl, její hlas mne rozhodil. Dokonce přesně vím že mne rozhodil někde v oblasti těsně nad pupkem, zvláštní. Telefon začal vyzvánět znovu. Naďa to zvedla, chvíli poslouchala a řekla předám. Její ruka se sluchátkem zůstala trčet do vzduchu, nedívala se na mne. Tak jsem to vzal a držel sluchátko opatrně asi centimetr od hlavy.
„Je to důležité pro nás oba, Vláďo. Posluchej mne chvilku. Prosíím...." Udělala velkou chybu, uznává to. S Etienem že se rozešla sama už předtím, když jsem je viděl spolu tak se už loučili, skončila to. Pochopila na čem jí v životě skutečně záleží a chce zůstat se mnou, to je to nejdůležitější. Smažeme to a začneme znovu. Má mi toho hodně co říct, jak to s náma oběma spolu bude dál. I pracovně. Mám se vrátit, i Bajker že to chce (no... jsem málem upad). Kde jsem? Přijede pro mne okamžitě kamkoliv... že mne o to prosí. A abych jí to dokázal odpustit a pomohl jí to překonat, nám oběma. Prý to dokážu. Měla najednou tak nějak divnej hlas, to byl pro mne těžkej úder tam na solar. U Annie jsem úplnej pláč neznal, nevěděl jsem, že ho má v rejstříku.
Bylo to se mnou najednou špatný, byl jsem těžce na vahách co dál. Něco hodně bolavýho a horkýho ve mně ji strašně moc chtělo zpátky, úplně strašně, a hned. Divoká touha po tom všem s ní, vzdát to a říci ano přijeď teď hned, čekám tu na tebe, jsem pořád celej tvůj. Někde v prostoru zase vlála pochybnost, jestli se to dá slepit, jestli bych jí to opravdu dokázal odpustit. Jestli bych jí ještě někdy věřil. Musela vycítit, že jsem nalomenej, že jsem na ní pořád závislej, oddanej a v jejích službách, i jenom na jejím hlase v telefonu. Že už zase cinkaj modrý zvonky do klína. Řekla najednou abych už přece neblbnul, že to už stačí. Chce mne moc zpátky, že to takhle dál nejde. Kde jsem? Že máme před sebou společnou budoucnost. Začala si být jistá. A mám tam pořád všechny svý věci jak jsem je nechal a..."
Věci. Tak tohle drclo a probralo mne to. A fakt jsem sám čuměl co to najednou dělám a říkám.
„Jo ty věci, Annie... tak na těch mi záleží asi tak nejmíň. Víš co, už to nechme jak to je. Já už nechci. Buďte tam šťastní a fakt sbohem." A položil jsem to.

Uvědomil jsem si, že to bylo všecko celý slyšet, všichni poslouchali. Kluci trhli očima ode mne ke svým monitorům, jen Naďa se pořád dívala na mne a neuhla. Usedl jsem k sobě a docela zděšeně zvažoval, co to ze mne vyjelo. Co jsem to udělal? Ona mne prosí abych se k ní vrátil a já... Takhle jsem to fakt chtěl? Ale bylo pozdě. Nikdy se nevracej. Jednoduchý hlášky maj strašnou sílu.
Naďa vystartovala se svým velkým hrnečkem do kuchyňky a přinesla mi voňavý kafe, položila ho na stůl přede mne, i lžičku. Byl to dvojitej hustej slazenej double smrťák, skoro kaše. Díky, Nadi.
K večeru kluci odešli. Naďa ještě dělala, já byl k ničemu a jenom čuměl na monitor, šok odezníval. Telefon zavonil ještě jednou. Naďa to zvedla, podívala se na mne a řekla jasně „Ne, už tu není. Nashledanou". A položila. Zachránila mne, potřetí už bych to nezvlád a vzdal, potřetí odolat když Annie říkala prosíííím jsem nikdy neuměl. Dopil jsem Nadino už druhý kafe.
„Kde tady bydlíš, Vláďo?"
„Nikde. V penzionu." řekl jsem pravdu.
Její rodiče pronajímali 1+1 studentům a byl zrovna volnej, tak jestli bych to na čas nechtěl, do začátku října. Akorát je úplně zařízenej, skoro přecpanej. Nic velkýho už se tam nevejde. A můžu se tam zatím trvale přihlásit kvůli tomu živnosťáku, rodičům to vysvětlí proč je to nutný a aby se toho nebáli. Naďa mne zachránila dnes už podruhé.

Tak takto jsem na jihu začal. Díky dobrým náhodám a dobrým lidem, měl jsem štěstí. A jak to bylo dál?
Měl jsem práci, kde bydlet, a prostě nějak fungoval. Jihočesko je neuvěřitelně jiný než středozemě nebo severní državy, to jenom ze své dovolené nikdy nepochopíte. Ale zvykal jsem si. Ta zběsilá stendhalovská touha po lásce a ženě a velkým vztahu, která mne tolik mučila na severu, se tady nedostavila. Možná je tu jinej vzduch :-)). Byl jsem docela zbitej tím vším co předcházelo, a měl dost. Jako vykradenej a vyhořelej kostel. Potřeboval jsem si tam uvnitř napřed aspoň vyklidit trosky a vymalovat nabílo, než tam zase někoho pozvu na koncert, natož na něco ještě víc. Tušil jsem nějak, že bych mohl zkusit začít vztah s Naďou, dávalo mi to klid, že kdybych zase začal šílet touhou po ženě, měl jsem snad šanci. Možná to ode mne i trochu čekala. Ale nedošlo na to. Sorry Nadi jestli jsi chtěla mít víc než kamaráda.
Pořád jsem něco řešil na tom logu se Sedmikráskou, ta holka mi nedala pokoj a já jí jediné nedokázal říct důsledně ne jako všem ostatním ze severu. Napřed po mailech, potom i dopisama, i osobníma kde jsme logo už moc neřešili. Psal jsem jí i básničky. Pak jednou přijela za mnou sama až sem na jih. Byla z Budějovic nadšená, že tu není zima a voní tu vzduch. Chtěl jsem právě naprosto pravdivě napsat, že pokud si myslíte, že jsem ji hned napoprvé zatáhl do postele, tak že to bych se neodvážil ani náhodou. Fakt jsem byl o tom přesvědčenej. Ale pro jistotu jsem se jí před chvílí zeptal a ona mne naprosto šokovala, prý jsem jí hned napoprvé tady na jihu svlékal a do té postele dostal. Nevím, myslím že si to plete, že až napodruhé. Ale na tom nesejde. Přijela zase, takže asi neměla až tak moc námitky. Jezdila pravidelně a potom jednou přijela a už neodjela, zůstala se mnou. S jedinou igelitkou s džínama, náhradníma kalhotkama a ponožkama, disketama a zipkama a plyšovým medvídkem z dětství. Jo a velkou složkou svých kreseb, obrázků a ilustrací.
Je to krásná holka, pořád. A něžná, hodná. Jsme spolu už přes deset let a máme se rádi. Říkám jí Víla, to ona je. Ale to už je jinej příběh, ten další....

Desátý pokračování, tohle. Desítka je už dost dobrý číslo. Takový kulatý. Jde sem jaro, což místo řešení vztahů vyrazit ven? Místo ždímání emocí u monitoru se pořádně vyždímat na kole. Už je na to akorát čas. A tady s tím srdcerváčem v nejlepším přestat. Ne?
Jestli jsem někomu z vás náhodou pohnul s tou hranatou žulou v hrudi, tak zvažte jestli to nechat zase znova zatvrdnout. Má smysl to mít živý, ne kamenný, i když jste samozřejmě do jednoho drsní chlapáci, jak jinak, o tom žádná :-)). Že se ten můj šutr se žlábkama dávných gotických kameníků válí asi někde na skládce na severu mne vůbec nemrzí, byl to jen šutr. Ať si ho tam někdo najde a vleče s sebou životem dál, když bude chtít. Já už nechci. Mně už záleží na jiných věcech, těch živoucích (třeba těch co vedle mne v noci tiše dýchaj).
Tak díky a zachovejte nám přízeň. Jestli budete chtít vědět jak to bylo dál, tak možná zase někdy v budoucnu tady na blogu, nakoláci :-)))

P.S.1. Veškerá podobnost míst, osob a dějů se skutečností je čistě náhodná, ve všech dílech. Všecko jsem si to vymyslel. To jenom aby bylo jasno.
P.S.2. Pokud vám P.S.1 nesedí a chtěli byste to jinak, tak se zkuste jenom zamyslet nad tím, jestli by si tohle všechno dokázal vycucat z prstu někdo, kdo to na vlastní kůži a duši neprožil...

Tož asi tak. :-)))

Fotogalerie

13.03.2011 vložil/a: básník
karma článku: 6.48
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak básníkům chutná volant (o splnění jednoho klukovského snu)

Ze života
Jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem (který kluk tehdy nechtěl?), popelářem (měli velký auto, hodně nadávali a prášili u toho - prostě…
02.01.2016
básník
(6.69)

Směr jihozápad 11: Riviera

Cestování
Točím drhnoucí kličkou mechanického kafemlýnku, mám totiž moc rád tu vůni čerstvého kafe na turka. No je úplně omamná... A koukám co dál s…
29.04.2015
básník
(6.7)

Směr jihozápad 10: Setkání s Kryštofem Kolumbem

Cestování
Ujížděl jsem dál s tou cibulí v kapse a už se na ni těšil. Na jihu zase zesílil provoz a zatměl jsem před městečkem Serravale. Od Janova a…
11.03.2015
básník
(6.04)
PR

Vyrazte na kole a vyhrajte spoustu cen se soutěží Natura!

 ()
Letní měsíce jsou pro výlety na kole ideálním obdobím. Ne že by se jindy na kole jezdit nedalo, ale hezké počasí a volnější režim jsou ideální pro zábavné, relaxační i kondiční projížďky. Ale pozor, ačkoliv vás během jízdy ovívá větřík, neměli byste zapomínat na dostatečný pitný režim.

6 tipů, co všechno zabalit do lékárničky na dovolenou

 (Unsplash.com)
Dovolená není jen čas radosti a odpočinku, ale i zvýšeného rizika zdravotních obtíží. Nevolnost, zažívací potíže nebo alergie. To a ještě více může doprovázet změnu prostředí a režimu. Co všechno byste si neměli zapomenout zabalit s sebou do lékárničky?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

212 cyklistů (13 přihlášených)

Bikepacking španělsky 3.část: Andalusie – Sierras de Cazorla, Segura y Las Villa

Z Castilla-La Mancha přejíždíme do Andalusie a pokračujeme přes největší chráněné území ve Španělsku. Část…
Kristina | 08.08.2022

Dámská 2022 – Na břehu řeky Svratky kvete... cyklistika 16.7. až 19.7.2022

Polovina července se již stala tradičním časem Dámské. Tu letošní jsme naplánovaly už v zimě a po jedenácti…
HMS | 04.08.2022

Na Kanáry na kole 4

Kanárský ostrov El Hierro mě vtáhnul do svých krás větší silou než jsem čekal. Do toho pár setkání se…
Martin_re-cyklista | 21.06.2022