reklama

Maramureš V - Cesta do města a dál do civilizace

Naše první setkání s lesním vlakem
Naše první setkání s lesním vlakem
Foto: Autor

Mrak se líně povaluje v údolí, neprší, jen mrholí. Jsme v údolí pár kilometrů od Ukrajinské hranice, blíž než k jakékoli větší rumunské obci. Jdeme po kolejích, které na rozdíl od známé písně někam vedou - do Viseu de Sus, mají jen jeden směr (a dvě nefunkční odbočky). Naposledy jsme zamávali paní Marii, co nás ubytovala a dáváme cigaretu skoro bezzubému správci stanice. Všude je bláto, vlevo hučí Vesser, vpravo je prudký svah, který se tváří, že nebýt občasných skalek, strhne nás až do kamenité řeky.
Lepší náladu přivážejí další drezíny na trati. Občas projdeme přes blátivé překladiště. V jednom takovém sídlí typická místní postava „babky", ukecaná, i když neumí jinak než Rumunsky, její syn nám ukazuje koně, které mají na stahování dřeva a přemlouvají nás, ať s ní (která je v tom dešti už dlouho připravená) čekáme na vlak. Odmítáme, že se rádi projdeme. Když jsme přicházeli, smáli se nám, při zběžnějším pohledu se nedivím. Oni snad ani nevědí, co je pláštěnka a my zabalení v igelitu od pohorek až po krk.
Zatímco se bavíme s babkou, něco zapíská, poté je už slyšet i zvuk dieselového motoru, vláček si to šine směrem k nám, šourá se jako šnek ale jede. Ten zvuk nás naplnil optimismem, hurá, je šance, že nepůjdeme dalších skoro 30km po kolejích!!! Vlak je plný dřevorubců vezoucích se do dalších stanic, někteří vyskakují a jdou se ubytovat, jiní běží rychle za stromečky (asi často nestaví). Docela šrumec. Ani se nenadějeme, šéf zapíská, stromečkáři naskočí do vlaku a jedou dál. Vezou i bagr a pětisetlitrovou nádrž nafty. Snad se bude brzo vracet a naloží nás, doufáme. Míjíme další stanice, třeba moc pěknou Fainu (kde je nejspíš i ubytování) s kostelem a dokonce pěknou mapou. Dříve tam končily výletní vlaky, ale teď jim udělali stanici o kousek blíž, blízko jednoho bývalého bunkru. Asi byla cesta pro turisty příliš dlouho, ani se nedivím, muselo to být minimálně 7 hodin dlouhé (zpáteční).
Cesta se dál zužuje. Přibývají skály, stále mrholí. Jdeme už dlouho, tak si na chvíli odpočineme u jedné skalky. Bolí nás už nohy, ale naštěstí si člověk na pražce časem zvykne. Ani nesložíme batohy, je tady vlak. Máváme na strojvedoucího, on ukazuje a přibrzďuje, je to docela dlouhý had (do konečné stanice přijede s 19 vagony). Naskakujeme do vagonu, hned vedle vchodu je díra v podlaze (ale to nikomu nevadí). Babka, kterou jsme potkali cestou, mezitím vymetá jehličnatou větví podlahu. Je tam i náš bezzubý známý. Uprostřed vagonu jsou příjemně hřející kamínka, dřeva tu je dost. Vůz je z roku 1914, jen trochu nabarvený. Lístek stojí 24 lei (turistická cena), čeká na nás necelých 27 kilometrů, stíhá to za asi a 5 hodin.
Vláček nikam nespěchá. Táhne za sebou dříví, za každými dvěma vozy (opleny - dva vozíky spojené kládami) je brzdař. Vše řídí vedoucí vlaku píšťalkou, mají signály na zastavování i brzdění. Sledujeme je v akci několikrát, na každém překladišti nabíráme další vagonky, chvilkami posunujeme. Dokonce míjíme i další vlak.
Andrej má asi největší zážitek z jednoho překladiště, kde se nám podaří vykolejit služební vagon. Jedeme 300 m s vagonem mimo trať, než se ho povede na výhybce nahodit. Jejich metodu jsme obdivovali všichni - vzali popojeli k výhybce a házeli polínka pod kola, než vlak naskočil. Andrej je z toho úplně v transu, my se kocháme. Pepa vaří na kamnech kafe. Občas se staví nějaký místní na cigáro, jeden dokonce umí dobře Německy, je to Rakušák, co už dlouho žije v Rumunsku. Vypráví, že se z místního dřeva dělají okna pro západ (železnici vlastní švýcarská firma). Podél trati je vidět, jak ji Pokračujeme pomalu dál údolím, od 10. kilometru jsou i domy, často pěkně opravné po minulé povodni. Cesta je moc pěkná, pořád koukáme z oken, doprava, doleva. Když nás z dřevěných lavic bolí zadek, není problém procházet se, stejně nás tam je jen pár. Podél trasy jsou vidět následky minulé povodně. Některým mostkům moc nevěřím, ale není jiné možnosti. Taky projíždíme pár tunely, ty jsou opravdu úzké. Na konci cesty nás už ovlivňuje nostalgie. Vracíme se do civilizace.
V konečné stanici je zaparkováno několik drezín (vyrobené z různých aut) i 3 parní lokomotivy, je tam infocentrum i kavárna s malým muzeem. Snad i velký vagon, kde se o víkendech chodí večeřet při svíčkách. Mají i naší vytouženou mapou, pozdě. Prohlížíme depo a vyrážíme hledat spaní. Cesta od nádraží je lemována malými večerkami, opravdu nechápu, jak se jich tam tolik uživí. Asi v půlce si vybíráme nějaký domek, paní má spaní za 60 lei pro všechny. Bereme, máme velký pokoj, koupelnu i kuchyňku a taky 6 televizí naskládaných u stěny do komínku.
Konečně se můžeme pořádně najíst a to dokonce masa! Cesta byla dlouhá, takže už je čas (skoro nic jsme nejedli od snídaně). Silnice je plná děr, lemuje ji spousta obchůdků. Ptáme se nějaké paní na směnárnu, neví, ale do minuty je u nás vekslák, má dobrý kurz, tak měníme. Projdeme městečko s pěti kostely a synagogou. Dokonce tam je i supermarket, ale pořád ještě nevypadá jak ty naše. Nakonec jdeme do restaurace, která má 2 stoly venku a ve vnitř čtyři, vrchní nás chytne a táhne dozadu, kde je dalších několik desítek míst. Milá servírka, co se pořád mračí, nám přináší jídelní lístek, který je i anglicky a německy (hurá!). Stejně si dáváme nějaký steak s hranolkami a salátem za 17 lei, pivo za 3, ale jen 0,4l. Při jídle občas kouknu na televizi naproti nám, jde tam nějaký hudební kanál. Najednou boje jako z pána prstenů, koukám dál a Karlův most, Hradčany - zase ten staropramen, takže je i v Rumunsku. Cestou zpátky ještě okoukneme pizzerii, zaujala nás pizza Cannibale. Večer jdeme brzo spát, vstáváme před sedmou, čeká nás cesta domů. Zítřejší plán je prakticky jednoduchý - dostat se na ukrajinskou hranici a cestou navštívit jeden klášter. Reálně to znamená taxi (maršut) k nádraží, vlakem do Sighetu, maršutem ke klášteru, zpátky a pak pěšky k hranicím. Nedivte se, že jdeme brzo spát, kor když vlak jede po osmé.

Fotogalerie

16.02.2012 vložil/a: Bananovník
karma článku: 3.29
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

S Banánem na sever 4 - Poštovní okénko

Cestování
9.10. je prý Světový den pošty. Tak taky něco přidám. Už v Kodani mě zaujali místní borci. Řídili žlutá, mohutná, elektrická kola s…
09.10.2012
Bananovník
(3.63)

S Banánem na sever 3 - Tak teda ta Kodaň

Cestování
Byl takhle začátek srpna 2012 a já se zrovna projížděl po jednom hlavním městě. Před chvílí mě vyklopil autobus nedaleko odsud a já dotáhl…
01.10.2012
Bananovník
(4.23)

S Banánem na sever 2 - Už jsem v Kodani

Cestování
Všude tma, Německé dálnice mi připadají jako tunel. Od té doby, co jsme opustili Drážďany jedeme lesním průsekem, který se s přibývající…
07.09.2012
Bananovník
(4.5)
PR

Na kole za krásami Karlovarského kraje

 (zivykraj.cz)
Milujete, když vám vítr čechrá vlasy a pod nohama ubíhá krajina? Vydejte se na cyklovýlet po hřebenech Krušných hor nebo do sousedního Saska, projeďte se Slavkovským lesem, podél řeky Ohře či kolem Vladaře do Žlutic. V Karlovarském kraji vás pohltí čerstvý vzduch, který omlazuje a chutná po divoké přírodě. Tras pro výlety s rodinou nebo partou kamarádů je zde ale daleko více.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

227 cyklistů (10 přihlášených)

Grónsko – za Inuity, polárními psy a jedovatou kytkou

Arctic Circle Trail Trasa Arctic Circle Trail v Grónsku je považována za jeden z nejlepších výletů na dlouhou…
šíp | 17.06.2020

Kolo jako pták Fénix

Někdy těsně po revoluci se v kolokrámu v Praze na Karlově náměstí konečně objevila kola. Do té doby to byla…
Brahma | 14.06.2020

Na kole na Praděd a zpět

Poměrně velká část naší rodiny jsou sportovci a na kole jezdíme i v pokročilejším věku. A dokud nohy ještě…
Narator | 05.06.2020