reklama

TRANSKAVKAZ – nalehko

Věž Sheratonu v Batumi  se dívá jak vybalujeme kola
Věž Sheratonu v Batumi se dívá jak vybalujeme kola
Foto: Autor

Je to více než 40 let co jsem v antikvariátu našel knížku „Kavkazská cesta"od Julia Komárka. Popis cesty kavkazskou Svanetií (v dnešní Gruzii), kterou autor vykonal v roce 1913 se svým spolustudentem zoologie. Popis plný lehkého studentského humoru, dobrodružství, porozumění pro místní reálie. Samozřejmě i popis plný informací o svanetské fauně. Od brouků, přes kozy bezoárové až po medvědy. Dva pražští studenti tehdy, před bolševickým převratem, podnikli nádhernou cestu na koních. Pár let za nimi „spadla klec" a pak ani za socialističeskovo lagěra a oficiální družby nebylo možno takovou svobodnou cestu zopakovat.

Komárkovu knihu jsem měl vždy na čestném místě v knihovně a tak jsem si u Silvestrovkého ohně roku 2017 uvědomil, že už není čas čekat. „Jaký pojedeme transalp příští rok? Pcha, transalp, to už je banalita, TRANSKAVKAZ to by bylo".
A bylo. Časy se od dob Komárka i od dob „lagěra" věru změnily. Na kolech jezdí do Svanetie dnes kdejaká cestovka a vůbec kdekdo. Musíme vymyslet něco originálního.

Takže za prvé – v alpském stylu. Deutříka do 8 kg, jeden dres, dvoje ponožky atd. Žádné brašny, žádné spacáky, žádné kotlíky a vařiče a bez doprovodného vozidla. Ať hrdí Gruzínci ukáží, jak se umí o poutníky postarat, nebudou to mít snadné –noclehy, jídlo, nějaká ta doprava z letiště včetně kol atd. To vše najednou pro 9 lidí, každý večer hladoví, žízniví. Docela to těm Gruzíncům nezávidím zvlášť, když o tom, že přijedeme, předem neví.

Za druhé – najít všechna vylepšení trasy. Postupně se tak rodí oproti cestovkám hodně oživená, bikerská trasa zároveň sledující nejzajímavější úseky Komárkovy cesty.

Necháme se z Batumi dovést autem podél pobřeží a rovinami pod Kavkaz, na začátek Svanetie, cestou do Mestie už vychytáme, kdejaký trail v okolí silnice. V dobách Komárka neexistovala vůbec údolní cesta podél Inguru, ta je od dob Mišky Saakašviliho do Mestie dokonce jakž takž vyasfaltovanou silnicí. Z Mestie pak vezmeme na kolech cestu pro pěší, obloukem směr Adishi. Zajedeme do Ushguli, necháme, ale stranou banální cestovkový pas za Ushguli a za to vystoupáme přes komárkovký Latparský průsmyk (2 830 m.n.m.). Sjedeme ke Kutaisi, nastoupáme na Malý Kavkaz, přehoupneme se přes Zekarri pas a nakonec ještě přes Goderdzi pas. A pak tradáá Adžárií dolů zpět do Batumi k Černému moři, vykoupat, přejíst se kaviáru a opít se šampaňským.

Jak řekli tak udělali.

Přílet do Batumi koncem června 2018 je pecka, tedy asi jako vstup do prádelny. Divné vlhké subtropy. Ale jinak tady vcelku vše funguje - odvoz krabic s koly náklaďáčkem z letiště, ubytování pro devět lidí. Bydlíme ve vilce. Mívala velkou zahradu. Teď ji dusí rozpadající se paneláky, staveniště čehosi a nad tím vším věžovitý Sheraton. Jeho svítící věž shlíží v noci shůry, jak vybalujeme a montujeme kola.

Jinak nic není problém. Ani odvoz zítra nějakých 250 km do hor vysoko nad Zugdidy. Tady už je velmi záhodno sednout na kola. První terénní odbočkou do vesnice Nakra. Je stranou mainsteamu turistů, i když Elbrus je odsud tak blízko a stačilo by přejít přes ledovcové sedlo do Ruska (zabraněno). Idylický venkovský život. Ona učitelka, on ředitel místní školy, bábuška – majitelé domku a velké zahrady se vším možným k snědku. Opravdová ekoturistika, na plném stole nenajdete nic, co by nebylo domácí. Snad cukr, ale sůl ta už je také pravá svanetská, smíchaná s kořením. Nocleh s mohutnou večeří a se snídaní obdobné velikosti vyjde cca na 360 Kč na jednoho. Spíme v domku, rodina přenocuje zřejmě v kůlně.

Komárek tudy musel někudy poblíž vesnice projet na koni, dosáhl Utviri pas, který, ale leží už mimo naši cestu. Ráno se pouštíme ve směru opačném, celkově k Mestii, ale vysoko nad údolní silnicí. Ta výška bere dech. Za chvíli vidíme přes údolí Nakry protilehlý Utviri pěreval a stoupáme a stoupáme. Elbrus je kousek, tak 15 km, ale vidět přes drobné čtyřtisícovky není. Cesta je dokonce značená, pro pěší. S kolem ovšem šílený den. Po „objektivně sjízdné" strmě stoupající terénní cestě nastává v traversu bočního hřebene nevalná, navíc stržená pěšina opepřená občasnými polomy. Faren, schieben, tragen, jak u nás v Alpách, ale bez jištění v kritických místech, kde se cesta úplně zřítila. Taky ovšem krásné louky kde Komárek chytal brouky (všiměte si toho rýmu). Opuštěné vesničky a samoty, rozpadající se domky. Za celý den 25 km, asi 1800 m stoupání a jsme zcela hotoví. Naštěstí ve vesničce Pari ještě nad hlavní silnicí nacházíme očekávaný penzion, odtud už bude zítra pohodová cesta. Teď po té cestě posíláme zdejší teréňák do údolí pro pivo. Všechno tady funguje, litry piva v petkách pro devět vyžíznivělých vydrží do jedné v noci a dobře se pak spí. Vesnici Nakra doporučuji, absolvovat celou naši trasu z Nakry bych neradil ani nepříteli.

Ráno vzhůru nejprve dolů a pak po hlavní do Mestie, s terénními odbočkami směr Mazeri. Mestie, to je Harrachov. Vše je zde k mání a snadno nacházíme i docela slušný hotel s poněkud tupější obsluhou. A v podstatě to už takhle jde den za dnem. Přes den dřina, naskýtá se často i více variant. Já už se raději držím těch lehčích, když jsou, ale i největší bikeři se dostatečně vyřádí na okolních stráních. Večer jíme, padáme do postelí a ráno nanovo.

V Ushguli pozoruji, jak se dnes také cestuje. Nevím, nevím, globální cestovatelé přijedou maršutkou po rozmlácené cestě z Mestie. Se sluchátky na uších do mé bezmála půl století vysnívané komárkovské vesnice. Usednou do hospody s wifi, zaserfují na mobilu, pořídí selfie a jedou zpět. Vesnické muzeum v Ushguli ani malý klášter nad ním je nezajímá, na ledovce pohlédnou z terasy restaurace. Nicméně i zde potkáváme skupiny pravých poutníků. Poměrně hodně jich je z Čech, vystupují k ledovcům, staví stany a podnikají někdy až dobrodružné pěší túry. Pro pěší turistiku různé náročnosti je Svanetie země zaslíbená. Moc doporučuji.

Po částečně odpočinkovém dni vzhůru k vrcholu cesty - pěreval Latpari. Komárek na něj nastupoval z druhé strany. Přijížděl do Svanetie v protisměru, z Kutaisi. Dnes vede přes pěreval cesta prohrnutá asi kvůli stavbě sloupů vysokého napětí.
Máme nepříznivé informace ohledně nesjízdnosti pěrevalu od dvou českých děvčat, která tudy sestupovala z trekingové trasy hřebenem pohoří Laila. Náhoda mi ovšem přihrává do cesty cestáře. Prý to bude za tři dny prohrnuté. Naléhám na něj, ať tam nastoupí s buldozerem ještě před námi, v náš odpočinkový den, slíbil mi to, slibem nezarmoutí.

Ráno slušně prší, ale nedá se nic dělat. Celkem je to 1300 m těžkého stoupání, bahnem, šutry, 17% je zde neobvyklá pohoda a jeví se téměř jako rovina. Sjezd na druhou stranu pak vydá přes dva tisíce metrů a to z velké části pěkně terénních.

Po prvních stovkách metrů vzhůru potkáváme terénní auto! To znamená, že pěreval je sjízdný alespoň z naší strany a za chvíli nás další teréňák předjíždí. Hned dvě auta, provoz jak na D1. Teď už jen přežít bouřku pod sloupy vysokého napětí, nechat okolo sebe v závalu sjet břidlicové desky, pohlédnout dozadu, když se mlha roztrhne, na fantastický svět štítů a ledovců hlavního hřebene a jsme u domiku a jezera na sedle!

Dva cestáři tady dělají nic, včera se jim ten buldozer rozbil tak odpočívají, nadávají na poměry a jeden z nich se nás snaží přesvědčit o velikosti Stalina. Všichni měli práci, dobře se žilo, Hitlera porazil. Nemá cenu mu oponovat. Nemyslím, ale že by tohle byl ovšem hlavní problém Gruzie. Potkali jsme zde hodně pracovitých a chytrých lidí, co roztáčejí kola trhu a kapitalismu vůbec. Hlavní problém je asi v celkovém směřování země. Pocit zde v Gruzii mám, ale lepší, než jsem měl v sousední Arménii. Arménie jde do úpadku, absurdně se chytá světoznámosti genocidy jako své záchrany, můj dojem je, že vše tam v Arménii upadá. To Gruzie, speciálně Svanetie je na trajektorii růstu, jen holt občas, dost často, neví kam růst. Šílené šejkovsko - kazachstánské stavby nechutných architektů podporovaných politiky, kteří by měli sami sebe oběsit, když pohlédnou na své výtvory (architektura v Batumi, v menším v Mestii, ostatně i v Tbilisi). Do toho lidé zjišťují, že se opravdu mají lépe, chválí krásu Batumi (šílené město) a chvály se také dožadují. Produkují víno povětšinou octové chuti, ale musíte pořád kývat, jak je výborné. U cest vystavují tuny medu na prodej a myslí si co je to za zvláštnost. Přitakávat jak je Mestia teď krásná, to ještě jakž takž zvládám. Nejlépe se omezit na sdělení, že hory a lidé jsou zde úžasní. A to je pravda.

Slavnostní fotka na nejvyšším bodě cesty a sjíždíme směr na jih směr silnice na Lentechi. Vyjíždíme z té pravé Horní Svanetie. Sjezd je výživný, celkem 2400 m dolů. Takový v Alpách asi nemáme. Vzpomínáme na Eisjochl a pak jdu tak daleko, že říkám „skoro jako Pamír" a setkává se to u osob znalých vcelku se souhlasem. Chlapci s plášti 2,4 a příslušnými zdvihy vepředu i vzadu si to užívají až do vesnice Chvrli. Komárek tady čekal 4 dny na čerstvé koně. Dnes je tu dokonce guest house a to i s pivem. Dál už je to po asfaltu do Lentechi a podivného hotelu v Tsageri. Vařené jídlo zde těžko obstarat a tak máme večeři studenou. Ve varné konvici na hotelu vaříme vejce natvrdo - biker si musí umět poradit. Klasická naše hospoda se v městečku Tsageri nenajde. To je v Gruzii dost časté, lépe proto bydlet v „guest housech", kde jste vlastně na polopenzi - večeře, snídaně a ze snídaně si většinou klidně můžete vzít malou i větší obědovou svačinu.

Další dva dny nás čeká asfaltový přejezd přes chátrající lázeňské Tsakatulbo, dříve hojně využívané sovětskou věrchuškou, údajně i Stalinem a pak i samotným Brežněvem. Dokonce sem vede nějaká záhadně vykroucená železnice asi pro příjezdy papalášů. V době abchazských válek se v Tsakaltubo našla záchrana pro gruzínské uprchlíky, kterým se povedlo utéci před vražděním v Abcházii. Prý bylo v Abcházii pobito 30 tisíc Gruzínců. Šílený svět, válka vypukla naposledy před 10 lety.

Z Tsalkatubo přes Kutaisi a záhy začínáme stoupat na Malý Kavkaz. A zase lázně - Sairme, supermoderna a vcelku i slušná. Jen ty sochy jelenů to trochu kazí. Ještě kus před samotnými lázněmi úplně nový komplex v musulmanském stylu. Prý kazachstánská investice. Termální bazén a procedury. To bychom potřebovali, ale ženeme dál. Po noclehu v dost příšerném hotelu v Sairme ,ne vždy se zadaří, nakupuji u hotelové snídaně vejce a kousek chleba a vzhůru s touto svačinou na Zekkari pěreval. Kamenitá cesta se docela vleče a dává to celkem 1400 m stoupání. Na nejvyšším bodě není nic vidět, jen Rusové ve dvou netrénních mercedesech. Těsně pod sedlem asi nejubožejší salaše jaké jsem kdy viděl. A po dlouhém sjezdu jsme v Abastunami.

Té chvály co jsme o těchto lázních od Gruzínců vyslechli, jak se tu dobře dýchá atd. „Cikánská" (moji milí cikáni prominou) vesnice hodná východního Slovenska. Zchátralé letní sídlo Romanovců přestavěné na byty. My také bydlíme v jakési „vile" v příjemném prostředí mezi polorozpadlými chatrčemi. Termální bazének tu sice ve vsi je, ale na odpočinkový den tohle nebude. Nějaké zajímavosti by se tu i našly (hvězdárna na kopci), možná i pěkná místa, ale my zapadli do nepěkného prostředí tak pryč vodsaď, ne vždy se zadaří.

A dolů a nahoru na poslední pas. Převážně chlapci, skupina B, dávají krásnou bikerskou odbočku horama přímo k turecké hranici, jeden z TOP výpravy. Náš Transkavkaz získává svůj rozměr - od hranic Ruska až po hranice Turecka. Skupina A stoupá rovnou na Goderdzi pěreval. Vychutnáváme si pár km asfaltu a je to zase tady. Kamenitá stoupající cesta zpříjemněná občas provozem náklaďáků. Dřina a odříkání. Snaživá rodina dokončuje u cesty stavbu něčeho jako bufet, příjemní lidé, pohoštění a voda. Až s večerem se blížíme k sedlu přes 2000 m.n.m.
První mešita se zjevuje v zapadajícím slunci kousek před sedlem. Adžárie vznikla na dilematu musulmanství versus křesťanství. Zdá se, ale že zde to momentálně funguje ve vzájemné symbióze. Místní musulmani, jsou to sunnité, takže neuznávají bratránka Mohamedova, nevypadají, že by se hodlali zrovna odpalovat ve jménu džihádu a Alláha. Křesťanských kostelů je v Adžárii celkem dost. Na počet obyvatel je to asi 50:50. Islámský stát prý tady nebyl příliš úspěšný, naverboval v celé Gruzii jen pár desítek vrahů do Sýrie. Videovýzva pro připojení Adžárie k chalífátu byla, jak tvrdí muftí, zneškodněna. A těch několik wahhábistů ve vesnici, kterou budeme projíždět ze sedla dolů se prý taky uklidnilo, jsou údajně pod kontrolou a pouští si metalovou muziku místo muezína.

Ještě před sedlem dávám řeč se zajímavým dědou. Je mu přes devadesát. Má naučené silné vyprávění jak bojoval od 16 let svého věku ve velikoj otěčestvěnoj. V Moldávii, podrobnosti se mi, ale nedaří vyzvědět. Je to docela zajímavé mluvit s někým, kdo se přímo zúčastnil bitev z dnešních historických dokumentárních i animovaných TV seriálů. Je hrdinou CCCP a také stachanovcem. Na rozdíl od velkého Alexeje Grigorejoviče se ovšem neupil k smrti a vypadá naopak na svých 90+ velmi čile. Docela by se povídalo, ale je třeba najít ten hotel schovaný někde těsně za sedlem.

Okolí pěrevalu působí při bližším pohledu dosti depresivně. Velmi chudé chatky, všelijak poskládané z dřev a plechu. Lidé žijí s dobytkem. Svanetie mi připadala daleko bohatší a úhlednější. Ovšem pravda, lidé jsou zde na pastvinách okolo Goradzi pěrevalu jen dva měsíce v roce. Červenec a srpen, takže vlastně letní apartmány, no nazdar.

Pomáhat téhle zemi volným obchodem - nic proti, ale uvažovat snad o vstupu do EU by byl totální nesmysl. Kdo by ho snad ještě prosazoval, tomu doporučuji návštěvu východní strany Goradzi pasu a porovnání např. se Sette comuni u nás v Sudtirol. Gruzie patří do Asie, vyhrají tady kazachstánské či snad azerbajdžánské peníze, turečtí obchodníci, turisté z Iránu a samozřejmě Rusové, ne vždy zde úplně vítaní. Tak nějak multi - kulti, ale ne po našemu. Snažit se o protiproud nemá smysl a mohlo by to vést jen k neštěstí pro zemi i lidi. Střet s musulmany v Adžárii se snad povede zažehnat růstem blahobytu, i když v tomhle člověk nikdy neví - hodnoty musulmanského ráje (věčné ztopoření a 72 deflorovaných panen denně) jsou nad jakýkoliv pozemský blahobyt za to stojí se odpálit (OT: doporučuji film Čtyři lvi).

Je to floskule - „hrdí Gruzínci", ale něco na ní je, o to se může tahle země opřít při své otevřenosti. Otevřenosti zase na rozdíl oproti uzavřené Arménii, ta je naopak vlastně otevřená jen snad k Rusku.

Gruzínci mají krásnou zemi, neměli by si ji nechat kazit šílenými architekty, před jejichž produkty je Kaplického blob vrcholem vkusu a taky by postupně měli přicházet na to, na co vlastně mají být hrdí. Neškodilo by jim vyhlásit „zpátky na stromy" a začít znova od roku komárkovského roku 1913.

Třeba Batumi před první světovou muselo být nádherné přístavní město. Kupuji knihu Old Batumi. Vily, hotely, zahrady, parky na zašlých fotografiích. Už Komárek r.1913 vychutnával batumskou multi-kulti atmosféru a přejedl se zde kaviáru. Mezi vily z doby samoděržaví narvali bolševici nejdříve paneláky a teď šílení sebestřední architekti zase mezi to vše nasekali supermoderní výškové budovy. Výsledek je pravá hrůza. Přesto jsou na to Gruzínci zase hrdí a Íránci skupují apartmány v prostředí k nepřežití. Stopy té těžko pochopitelné ruské a sovětské kultury tu nacházíte pořád. Lermontovova ulice. Jesenin opilý si v Batumi už asi pomalu chystal oprátku, balil ženské a vysvětloval co ví o Leninovi.

Ale zpět na Goradzi pass. Neoznačený hotel zaměřený především na zimní pobyty, prý vozí lyžaře rolbou a na východní straně sedla už jsou i nějaké vleky. Pivo, jídlo, ubytování vše výborné a radost, že to máme za sebou. Totiž už jen dva dny sjezdu k moři do Batumi. Na druhé straně sedla se staví. Nejdřív postavit hotel hodný alpskofrancouzských hrůz a pak někdy možná k němu silnici. Zatím vše ke stavbě jezdí po kamenité cestě, která snese porovnání s hodně špatnými úseky silnice ladackhé silnice do Léhu. Za den to nesjedem až k moři a tak ještě jedna noc v nádherném domě mezi vinohrady. Konečně i dobré víno. Bohatá rodina nás hostí.
Příjezd do Batumi předměstím je asi to nejhorší co si na kole dovedete představit. Prší, provoz, auta i v protisměru, obrovské díry na silnici krávy ostatně jako téměř všude v Gruzii, louže. Zajímavý jev - pokud se vyskytne Gruzínec na kole jede vlevo. Naopak, a to je horší, nám, kteří trváme na pravostranném provozu hrozí každou chvíli smetení od protijedoucího předjíždějícího auta. Kdybych měl soudit Gruzínce podle toho, jací jsou řidiči, tak bych je musel prohlásit za totální idioty, nevím, nevím, jestli to někde bylo horší. Mít auto je tady symbol, zase důvod pro hrdost a tak to podle toho vypadá.

Příjezd na kolech přímo k moři to je ovšem euforie, hup do vln Černého moře, šampaňské, rybu, kaviár. Je za námi 587 km a 13.662 metrů stoupání, asfaltu minimum, bikeři si to užili.

Dejte si to. Je to příjemné a jen mírné dobrodružství. Žádné potíže, nádherné hory, cesty pro mtb. Vynikající hostitelé. Brašny se stany, kolíky a kotlíky klidně nechte doma, noclehy jsou všude dosažitelné. Stačí pro jistotu ráno nebo alespoň během dne zavolat dopředu ať čekají 9 lidí a večer se stůl prohýbá pod haldou jídla, postele čistě povlečené a vůbec – všeho dostatek.

Cesta je to i velmi poučná, a když pak budete nad tím co jste viděli chvíli přemýšlet, tak zase budete rádi, že žijeme u nás doma.

MIREKBIK

Fotogalerie

01.08.2018 vložil/a: mirekbik
karma článku: 5.02
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak jsem potkával islám – na kole i pěšky

Cestování
Kosovo 1984 Poprvé to bylo v Jugoslávii. Svazová republika Makedonie, Kosovo, rok 1984. Prošli jsme Šar Planinu a vydali se na Prokletije.…
14.01.2017
mirekbik
(6.28)

Lipno bruslí, fatbiky vyjíždějí

Ostatní
Bruslařská sezóna 2016/2017 na LipněanebLedová magistrála hlásí a informuje Byly takové doby, kdy se zdejší (tehdy bikerská) komunita…
11.01.2017
mirekbik
(4.53)

Pamír na kole

Cestování
Pamír higway, Pamírský trakt, M41 – sen snad každého, kdo někdy sedl na kolo a okusil, co je to podívat se na něm za humna. Dnes asi jedna…
03.08.2016
mirekbik
(6.27)
PR

Okolo Třeboně pofrčíme na kole

 (Penzion.cz)
Pokud při výletech po České republice vyhledáváte spíše odpočinkové cyklistické trasy, bude pro vás Třeboň tou pravou destinací pro podzimní výlet.

Rakouský Burgenland v sedle jízdního kola

V Burgenlandu je krásně i na podzim. (© Burgenland Tourismus - Peter Burgstaller)
V Burgenlandu, jedné z nejmenších spolkových zemí Rakouska, čeká na cyklisty vynikající terén v podobě více než 2.500 km cyklostezek, včetně 7 prémiových okružních tras. Jejich obtížnost je skvěle odstupňovaná, vybere si tedy každý, od rodin s dětmi až po zkušené bikery zvyklé na náročné terény.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

134 cyklistů (6 přihlášených)

Cyklotoulky Orlickem 2018

Když jsem přemýšlel, kam vezmu svoji přítelkyni Petru na její první cyklovýlet na těžko, oko na mapě mi padlo…
ondrapisklak | 12.10.2018

Přejezd Šumavy na kole z Železné Rudy k Lipnu

V zimě jsem přejížděl Šumavu na běžkách, a tak se mi zalíbila, že jsem tam zamířil i v létě, s manželkou a…
VLB | 11.09.2018

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 1 – Hraničář, Kameňák

Jsem cyklista spíše závodního ražení a tomu podřizuji prakticky veškerý čas na kole. Vyjížďky pojímám formou…
JohnyB | 31.08.2018