Směr jihozápad 11: Riviera

Točím drhnoucí kličkou mechanického kafemlýnku, mám totiž moc rád tu vůni čerstvého kafe na turka. No je úplně omamná... A koukám co dál s tím vleklým příběhem, kde se pokaždé na něčem zadrhnu jako ta klička od mlejnku... Savona, Albenga, Imperia... A Sanremo, Ventimiglia, Menton... A ještě Monaco, Nice, Antibes, Cannes...
Na Rivieru jsem se každopádně moc těšil. Na léto: vedro, slunce, moře. A taky se jí trochu bál - skalnaté pobřeží, na něm nacpaná drahá města, hustý provoz, srpnové davy, samé atraktivní destinace... A pak jsem najednou byl toho všeho součástí a prožíval to. Dokonce si dával i kafíčko (moment - skočím si zalít toho turka - tak), koupal se poránu na ještě prázdných balvanitých plážích bez plavek (už jsem se přiznal že jsem je zapomněl doma?), nemohl se nabažit té azurové barvy moře při pohledu ze skal... Riviera by se jela moc pěkně, vede jí přepychová cyklostezka po trase zrušené železniční trati i s tunelama. Jenže to bych tu stezku nesměl každou chvíli ztratit a pobloudit...
Napsal jsem si modrou propisovačkou na levou ruku ‚‚sinistra‘‘ a na pravou ‚‚destra‘‘, abych si pamatoval o čem ti Italové mluví když se ptám na cestu, ale vzápětí jsem vjel do Francie... ‚‚Grazie‘‘ najednou moc nefungovalo a než jsem si vzpomněl na ‚‚merci‘‘, bylo pokaždé pozdě. Také hezčí slečny, takové ležérnější, méně vystresované, dražší pivo, mnohem, a jiné kafe kterému jsem nemohl přijít na chuť. To mne dost mrzelo.
Nádherné drahé město Monaco plné krásných dobře oblečených a voňavých lidí, ale bez kravaty jsem se tam cítil trochu nesvůj. Dvakrát mne tam zastavil na stejném místě stejný policista, protože jsem se tam před tunelem zamotal a chtěl jet slepou ulicí ke knížecímu paláci... Je fakt, že podruhé mi to došlo rychleji.
Líbilo se mi v Nice a rád bych se jednou vrátil. Středem města se táhne neuvěřitelný park s moderníma sochama a vodníma atrakcema, lidi i děti si to tam užívají a cyklostezka vedla hned kolem.
A v Cannes jsem zahlédl v protisměru plno lidí, jak se fotí a dělají selfíčka na nějakých schodech... Byl tam jenom kus červenýho koberce... Fakt nechápu :-) 
A všude se zase hodně běhalo a jezdilo na silničkách.

Nocoval jsem nadivoko, jak jinak, a šlo to dobře i tady na Riviéře. Jednou na návrší u cyklistického památníku závodu Miláno - San Remo, to místo si mne přitáhlo samo a potěšilo mne. Podruhé v jachetním přístavu na trávníku schovanej za oleandrama, prošel jsem fotobuňkou v bráně a vzápětí přijela bílá dodávka, ale nenašli mne. Ráno se to opakovalo, ale to už jsem byl zase venku a mašíroval do dáli.
Potřetí jsem zatměl v takovém malém městečku a už byl skoro zoufalej, ale když člověk začne chodit okolo a hledat, tak najde. Parčík s dávnou dělostřeleckou baštou byl sice plně nasvícenej, ale přímo pár metrů pod ním jsem si našel místečko na pláži na vyhřátém kvádru. Byl jsem tam báječně schovanej. Přišel se na mne podívat jenom starej moudrej pes a bydlela tu malá myška. S tou jsem se podělil o večeři výměnou za ujištění, že mi v noci nebude běhat po obličeji. Vlastně jsem ji požádal o nocleh u ní doma s tím, že ráno zase pojedu, což jsem splnil. Nalezení hezkého místečka na nocleh je vždycky odměnou za celý den.

Betonový blok sálal a hřál, lodě nočních rybářů s červenými a zelenými světýlky vyplovaly z malého přístavu a jiné se zase vracely, moře ve tmě šplouchalo... Koupil jsem přes den cestou třetinku červeného v malé lahvince, krájel si sýr a popíjel. Modravé dálky, pod šťastnou hvězdou... prostě na cestě :-)