reklama

Výlety na rotopedu 9 (syndrom splašených koní)

Kam povedeš, cesto? Na ty kamínky na okrajích bacha, jsou zrádný. I ty ve vnitřním oblouku.
Kam povedeš, cesto? Na ty kamínky na okrajích bacha, jsou zrádný. I ty ve vnitřním oblouku.
Foto: Autor

Další ráno v pondělí jsem hned z práce odešel pro růžové růže a běžel k Annii do kanceláře, že jí padnu k nohám a požádám ji na místě o ruku, klidně přede všema kdo tam třeba právě budou. Ale nebyla u sebe, a to asi vlastně rozhodlo o všem dále, o našich osudech. Taková blbost, neuvěřitelný. Měli už zase nějaký rojení na vedení kvůli těm organizačním změnám co popíšu dále. Měl jsem tam jít s kytkou za ní a všechno tam přerušit, udělat tam krásnej romantickej skandál přede všema, říct že ji miluju a požádat o její ruku. Měl jsem ten pocit poslechnout a udělat to hned. Jako v románu.
Ale já z toho nechtěl dělat veřejnou podnikovou záležitost. Nechal jsem květiny u její sekretářky, odpoledne za ně dostal pusu (za každou jednu, bylo jich šest), nezeptala se proč a já to taky neřekl. Začal jsem vymýšlet jak ji požádat o ruku tak hezky, aby na to nikdy nezapomněla, a zároveň jak to udělat, abych tím nedal pomyslnou facku Bajkerovi, to jsem fakt nechtěl. Ale žádat o svolení jsem ho taky nehodlal.
Možná jsem si ji měl hned vzít za ženu, hned zítra. A mít s ní dítě. Možná by bylo za pár měsíců všechno jinak, kdyby byla vdaná paní a chodila s bříškem. Možná bylo naopak dobře že na nic z toho nedošlo. Nevím jak by to bylo dál v tomto případě. Vím jen jak to bylo ve skutečnosti. Zavinila si to sama a já to prostě nezvlád. Třeba si to tak nechte a už nečtěte dál. Protože dál už to nestálo za nic, ale ne hned. Když to jde do háje pomalu a po krůčcích, člověk si i postupně zvyká, a to není dobře. Plašily se mi koně, ale nedbal jsem na ně. Nakonec, co jiného jsem jako měl dělat.

Problémy s Bajkerem, o kterých jsem psal posledně, to nebyly zpětně viděno zásadní problémy. To byla docela pohádka. Život šel dál a hrnul nový věci, radosti i starosti. Napřed to nebylo špatný, naopak. Annie mne fakt postavila na nohy a zvedla mi sebevědomí, je taky možný že jsem se na vlastní nohy vedle ní postavil sám. Bylo to poznat i v práci. Přestal jsem si nechávat pro sebe, když jsem měl k něčemu co říct, a bylo to dobře. Dokonce jsem se proslavil jednou myšlenkou ve věci stavebních změn podniku, která toho obrátila hodně naruby. Ale od začátku.

Nejdříve jsem vstoupil ve známost samozřejmě vztahem s Annií, to nemohlo projít bez povšimnutí. Chlapi mi ji záviděli a tajně mi dali přezdívku Lennox. Navíc Annie fakt úplně rozkvetla a odhodila ty ledy, byla senzační. Teď už na ni obdivně hvízdali brigádníci z lešení i zatroubil cizí kamioňák bloknutej s cisternou ve staré vrátnici a ona kráčela jako hvězda v sukýnce a lodičkách jen s lehkým úsměvem na rtech. Měl jsem radost, že jsem v ní tu ledovou sfingu zrušil právě já. Byl bych skoro žárlil, ale chovala se ke mně před lidmi tak jednoznačně a přitom decentně, že bylo bez pochyb jasné, že tahle kráska je zadaná a tím šťastným, s kým usíná a ráno se probouzí, jsem právě já. Annie byla prostě třída, dovedla to a měla úroveň. A nejen na ulici a před lidmi.

Ještě zpátky k té bloknuté cisterně ve staré vrátnici. To bylo pořád dokola, velký kamiony s návěsem nemohly jinudy a na šířku skoro neprošly, protože se přitom musely otočit o dvakrát 90 stupňů. Bylo to na milimetr a postupný nacouvávání, cizí šoféři tam někdy uvízli na několik hodin. Pořád se to řešilo a zadávalo externímu projektantovi, ale žádný výsledek se našemu vedení nelíbil. Protože to zadávali k řešení prostě blbě, chtěli rozšířit vrátnici v místě, kde to vlastně ani nešlo kvůli energomostu a okolním budovám. Jednou mne napadlo, jestli by nebylo lepší pro kamiony udělat novou bránu o několik desítek metrů vedle, kam se stejně musely zpátky prokličkovat. Aby vjížděly přímo. Jenom bránu v plotě a přejezd přes vlečku, nejezdilo jich tudy víc než jeden dva denně. A starou vrátnici předělat pouze pro osobní auta a pro pěší, místo rozšiřování vozovky ji zúžit ve prospěch ploch pro lidi. Bylo to takové optimistické a více městské řešení, lidsky příjemnější. Načmáral jsem to do staré kopie generelu fabriky i s takovou malůvkou v pohledu, jak změnit starou vrátnici, a dal šéfovi, když zase jednou na poradě neuspěl. Vzal to tam příští týden a bylo to ono. Šéf byl natolik fér, že mne nezapřel jako autora myšlenky, a tím se to rozjelo. Dostal jsem to na starost a měl toho tím pádem v práci docela dost. Pořád jsem s ním lítal po poradách a jednáních a někdy mne tam posílal i samotnýho. Prostě ta kresba s vrátnicí mne zviditelnila pro všechny a to že jsem byl právě ten Lennox od krásný Annie vlastně taky.

Annie to sledovala, měla radost a chtěla mne začít zase lépe oblékat. To bylo její téma. Prostě z kluka ve starých džínách, triku a mikině chtěla mít bělokošiláče kravaťáka v tmavém saku a s manžetovýma knoflíčkama. Hlavně ty manžety a knoflíčky, v tom se viděla a milovala to. Měl jsem vypadat jako snad jako bankéř nebo dirigent. No to nešlo, tak jsem to neviděl. Maximálně jsem k džínám (tak dobře, několikerým dost drahým a novým a vždy naprosto čistým super džínám od Annie) nosil značkový roláky a saka. A polobotky místo adidasek, ty jsem vzdal sám, no (protože zase šeptala to svý prosíím).
Někdy jsem míval z Annie takovej neodbytnej pocit, že tahle žena má na víc, na daleko víc než jsem já. Nemyslím citově nebo při milování, ale společensky. Dumal jsem i proč si vybrala právě mne. Já jsem společenskej rozměr v oblékání a etiketu rád bojkotoval, bylo to pro mne prázdný, falešný, o ničem. Nejblíže jsem jí byl, když jsme byli oba nazí. Čím více jsme toho měli na sobě oblečeno a obuto, tím více se mi jakoby někam vzdalovala. Byla královnou lodiček a spíš kratších sukýnek a se svým nezvyklým sestřihem vypadala i ve společenských šatech skvěle a sexy. Já se naopak cítil v kvádru jako vůl a myslel jen na to, kdy ze sebe ten krunýř servu. Ptával jsem se jí na to z legrace, jak to s náma je a jestli jí to vyhovuje, jestli by nebyla šťastnější třeba s dobře oblečeným bankéřem, ale smála se a říkala „nezlob". Jednou v takové upřímné chvilce mi řekla, proč je se mnou raději než s nějakým ředitelským bělokošiláčem. Protože jasně cítí že jsem jí vděčnej, naprosto oddanej a ví, že jsem jí prostě propadl a to je pro ni návykový. Zamrazilo mne v zádech, popsala to přesně.

Ve stejné době začaly námluvy podniku s nějakýma francouzema. Napřed hopkali okolo že nás koupí, potom že se rozdělíme na dvě firmy, jednu koupí a druhá zůstane jenom nějak spojená, prostě vývoj, změny, dohady, trochu zmatky. Posunutí nákladní vrátnice se jim právě do toho dělení skvěle hodilo. Annie mluvila a rozuměla skoro jediná u nás francouzky, tak ji k tomu přizvali napřed k tlumočení vedle profesionálních překladatelů, později v tom začala fungovat pravidelně a nakonec se stala takovou organizační šéfkou přes proces dělení s tím, že po dokončení změn asi zůstane ve vedení té malé francouzské jednotky tady. Bavilo jí to, měla na to a byla spokojená, i když toho teď mívala taky plný kecky. Teda spíš lodičky.
Jednou přijel i sám hlavní francouz, byl to právě takovej trochu koženej starší šedivák s bílýma manžetama v tmavým saku, jakýho ze mne chtěla mít Annie a do čeho jsem ještě nedorost. Líbilo se mi na něm, že měl úzkou hlavu, naše český hlavy mi vedle něj připadaly takový kulatý jako řepa. Jeho hlava byla elegantní a aerodynamicky lepší na kolo. Starší, zajímavej chlap. A dost high level. Annie mu překládala a jednala s ním celej den a myslím že z ní byl pěkně překvapenej. Byla prostě skvělá.
Francouzskej duch nějak prosákl i k nám domů. Začalo nám francouzké období. In byly francouzský knížky, francouzská jídla a plány na letní na dovolenou. Paříž a Provence. Bajker tam chtěl jet taky, ale ne s náma, sám na čundr. Kupoval si mapy a později přitáhl i francouzštinu pro samouky. Začali na sebe s Annií večer před desátou mluvit francouzsky.
Nakonec jela do Paříže dříve, napřed na tři dny s naším vedením, potom na týden do jejich firmy sama (to ještě chtěla abych jel s ní ale nebylo to možné), a nakonec tam létala každé tři týdny na pár dní. Taky ten hlavní francouz býval častěji v Česku a pendlovali s Annií pořád po firmě i po Praze. Jednou když jsem za ní přišel do její kanceláře, nebyla tam a dával jsem jí na stůl vzkaz s namalovaným srdíčkem nahoře, zjistil jsem že její sekretářka (ta co nás pamatovala už od kolapsu s mojí rukou nebo ještě předtím) se za mnou tak zvláštně smutně upřeně dívá. Chtěl jsem vědět, co si ta ženská myslí, ale nezeptal se. Nic by mi stejně neřekla.

Najednou jsem měl pocit, že se Annie začíná měnit. Napřed jsem to připisoval společenskému a pracovnímu vzestupu, přeci jenom už nebyla vedoucí ušmudlaného oddělení, byla důležitější a měla na to. Ale bylo v tom něco víc. Ptával jsem se jí na to, co je s ní, zpočátku se smávala a říkala „nezlob", později bývala vážná, zahleděná a už neříkala nic.
Znáte ten pocit, když něco tušíte, a den za dnem plynou a nemůžete nic a nelze se na to zeptat? Ta bezmoc... Něco s Annií bylo jinak. Kdybych měl tehdy odvahu to pravdivě pojmenovat, řekl bych, že přestává být moje. Snažila se, ale... Prostě když někoho fakt miluješ tam ze sebe úplně zevnitř, tak poznáš jestli je citově otevřenej zpátky k tobě a vrací ti to nebo jestli tvá láska a energie kterou na něho ze sebe chrlíš stéká do trávy po jeho odvrácených zádech, protože on už je otevřenej jinam a jeho citová výměna probíhá s někým jiným...

S láskou je to jako na tenise, nezahraješ si s někým, kdo je k tobě otočený zády. Ale můžeš to zkoušet, když seš blbej...
Tenhle čas nenávidím i zpětně dodnes. Nedělá mi to dobře, nechci se tejrat. Přeskočíme ho, nemá to cenu. Ono to bylo delší období, dva měsíce, tři, a stejně k ničemu. Jdeme rovnou na ten den blbec, kdy se to provalilo všechno.

Jednou to asi prostě přijít muselo. Den blbec jako vyšitej, znáte to. Jel jsem se odpoledne zase zadýchat na silničce Kryštofáčem nahoru a potom zpátky. Když cítíš že ti tvoje žena která je kusem tebe samého někam uniká a nemůžeš nic dělat a řešení neexistuje, je to na levačku všechno, nejsi soustředěnej a ve formě. Při zpáteční cestě ve sjezdu jsem se v zatáčce vymázl na kamínkách a sedřel si nohu, loket a bok. Bylo to na prachu, krev prosakovala a navíc jsem byl špinavej jako prase. A otřesenej. Kolo dobrý, jenom načatá omotávka, jako bych to hlavní vzal na sebe. Pády na silničce nesnáším, ale kdo by je měl rád, že jo.
Odkulhal jsem na takovou lesní cestu, která vedla k potoku, potřeboval jsem se vzpamatovat a opláchnout. Znal jsem to tam dobře. Kdysi jsme tu u potoka byli s Annií autem, ještě jsem měl tenkrát ruku v obvaze. Natrhal jsem jí tehdy na louce modré zvonky a dával jí je v autě po jednom do klína (Annii jsem nějak všechno strkal do klína), potom mi kropila ruku vodou z potoka (říkala napřed mrtvou a potom živou) aby se rychle uzdravila a líbali jsme se a potok vedle tiše zurčel. Teď za zatáčkou, odkud se otevíral pěkný výhled na tu louku se zvonkama, stálo taky auto a v něm nějaká dvojice. Je tu obsazeno, klasika. Napřed jsem myslel že je nebudu rušit, otočím se a půjdu pryč. Ale pak jsem si řekl proč, potřebuju se umejt, kašlu na ně, projdu kolem. A šel jsem. Jak jsem se k autu zezadu blížil, postupně mi docházelo, že je všecko úplně špatně a tenhle den je naprosto pitomej den debil, ale už bylo pozdě na všechno.
Byl to velkej béemvák s francouzkou značkou. Za volantem ten francouz, vedle Annie. On bez saka jen v košili rozepnuté až do pasu, ruku s tou bělostnou manžetou bez knoflíčků v jejím klíně. Ona si tam jeho ruku tiskla a hladila. Čuměli oba vážně a zasněně dopředu na louku s modrými zvonečky, neviděli mne.
Zaklepal jsem na její okénko. Překvapeně vzhlédli, Annie se zděsila. Spustil sklo na její straně, kde jsem stál. Podíval jsem se na jejich ruce zapomenuté v důvěrném bezpečném sepětí na jejím klíně a oslovil ho přes Annii:
„Eskevú-parlé-fransé?" (fráze z Bajkerovy učebnice francouzštiny pro samostatné blbce: Jestlipak-mluvíte-francouzky?)
Nahodil živou zdvořilou grimasu, protože myslel že jde o uvolnění cesty, na které překáželi, ale Annie mu rychle položila zlehka dlaň na rameno. Zmlkl. Byli beze slov sehraní. Ta jejich důvěrná souhra mluvila jasně, mezi nimi už proběhlo všechno, co může být mezi mužem a ženou. A ne jednou. Tečka. Nasralo mne to, těžce. To souznění mojí ženy s cizím chlapem, to ostatní všecko. To že tady nepatřila ke mně, ale jasně k němu. Hodil jsem kolo do trávy a sevřel okraj dveří auta u Annie, až mi zbělely klouby prstů. Chytil jsem amok a zatmělo se mi před očima. Měl jsem chuť někoho zbít.
Annie vystoupila sama a zůstala před autem.
„Jestli jsi v pořádku, jeď domů, Vláďo. Vyřešíme to večer doma."
„Jestli já jsem v pořádku?" vůbec mi nedocházelo, že myslí moje zaprášené odřeniny.
„Jistě. Jsi odřenej. Jeď domů a umyj se. Vyřešíme to večer." Mluvila jasně.
„Co chceš jako řešit? Mně to je jasný všecko."
„Je toho dost. Musíme, Vláďo". Tak tohle bylo špatný.
„Kdysi jsi chtěla, abych byl s tebou šťastnej...a záleželo ti na mně, Annie..."
„Promluvíme si večer doma." opakovala. Měla teď najednou trochu jiné oči, nějak tmavší.
„Vždycky jsi byla férová, Annie..."
Nemělo to cenu. Bylo to ztracený. Správně měla říct, že jí na mně pořád záleží a že pořád chce, abych byl šťastnej, ale neřekla to. Dříve by se starala jak podřenej dojedu domů, dnes chrání tělem toho blbce v autě, co jí teď dává ruku do klína místo mne.
Zvedl jsem kolo z trávy a šel pryč. Psal jsem tu už něco o splašených divokých koních? Teď se v mojí hlavě rozběhli a pádili o překot, dusot kopyt a vítr mi vířily před očima, převrženej vůz sebou mlátil v prachu a rozpadal se na kusy.
O kus níže po silnici jsem sjel k potoku a umyl se studenou vodou. Odřeniny pálily. Sedl jsem do trávy, přemýšlel a vychládal. Docházelo mi to všecko. Bílé košile a manžety. Bajker učící se francouzštinu. Provensálská kuchyně. Lety do Paříže. Moje Annie jiná, vážná, něčím změněná. Ten smutnej pohled její sekretářky.
Po silnici kolem mne prosvištělo francouzovo BMW, všimli si mne, pohlédli jsme si všichni tři vzájemně do očí. Ty jejich byly cizí a za sklem. Nezastavili, proč taky. Dořešíme to večer doma, Vláďo. Co mám jet domů jako ještě řešit? Nějak mi najednou došlo, že už tu nemám nikde žádný doma. Že v tomhle zasraným městě už nemám co pohledávat.

Počkal jsem chvilku, až na slunci oschnu a opadne ten první šok. Zajel jsem do banky a vybral přesně svých třicet tisíc v hotovosti, za mý starý kdysi prodaný auto. Prachy jsem nacpal do kapsy v dresu na zádech a předtím zkontroloval, jestli není po pádu prorvaná. Nebyla.
Zajel jsem tam, kde jsem ještě před chvílí měl své doma, ale nešel už nahoru do bytu, nechtěl jsem nikoho potkat. Vyprázdnil jsem v chodbě kapsy, občanku a peníze jsem si nechal. Klíče od bytu, domu, auta, své i její kanceláře, od táty, průkazku z práce, bankovní kartu, kartičku k účtu, všecko jsem narval do její poštovní schránky i s lístkem od dnešního výběru peněz. Štítek na schránce kde stálo i mé jméno jsem serval. Ze zvonku to nešlo, tak jsem ho rozbil a štítek se jmény vyrval taky a zahodil.
Zabouchl jsem naposledy domovní dveře a odjel na kole na vlakový nádraží. Nic nikam právě nejelo, prázdný peróny. Tak jsem se vrátil vedle na autobusák a nastoupil do prvního autobusu. Byl to žluťásek SA, jel do Prahy. Kolo mi vzít odmítli, tak jsem ho tam nechal stát u lavičky a odjel bez něho. Bylo mi to už dnes jedno. Hosteska, taková mladá holka, byla hodná, vykašlala se na všechny a skákala kolem zrakvenýho cyklisty. Donesla mi hned kafe a starala se, jestli jsem v pořádku a jak mi může s těma odřeninama pomoct. Stříkla mi loket a stehno aspoň tekutým obvazem z lékárničky. Že jim zadělám sedadlo vůbec neřešila. A řidič že se nechá ptát, jestli nechci panáka. Díky, to nebylo třeba. Mysleli že jsem rozhozenej z toho pádu a těch odřenin. Ale já na tom byl hůř, měl jsem až na krev sedřenou duši.
Musel jsem pryč, okamžitě a navždy. Bus svištěl po asfaltu a mně v hlavě všechno vířilo. Jednám teď jako rapl, já vím. Správný chlap má možná něco vydržet, musí na něj být spoleh. Jako na špalek, na kterém můžeš dál dříví štípat, i když mu uděláš cokoli, že Annie? Pojede poslušně domů a večer se s ním budou moci vést hovory. Bude k dispozici. Ale já asi nejsem správný chlap, jsem básník. A co určitě nejsem, houpací kůň ani vůl. Mám tě rád, Annie, až teď konečně chápu jak strašně moc. S tebou jsem chtěl žít, vzít si tě a mít s tebou dítě, pamatuješ? Jsi moje budoucnost, celej život, všecko. Chtělas to přece ty sama, já to nezačal. Udělal jsem něco špatně, Annie? Tak proč mne teď tak bolí, že se ti zalíbil vyšší level? Společensky je to OK, máš na to. Ty jsi nikdy nebyla ženou pro kluka v džínách. Ale kurva tak proč sis mne ty blbá krávo tenkrát vybrala a odvedla k sobě domů a říkala jak ti na mně záleží, když si teď necháváš vyhrnovat sukni v autě od toho úzkohlavýho kreténskýho žabožrouta s bílýma manžetama? To jsem ti směl přece dělat jenom já...

Z Černýho mostu jsem přejel na Florenc a vlezl do prvního autobusu, který odjížděl. Mířil přes Tábor do Českých Budějovic. Bylo mi to jedno, splašený stádo koní bušilo v hlavě. Jel bych do Plzně, Varů, Brna, Ostravy, kamkoli. Kamkoli co nejdál a hlavně hned. Pryč odtud.
V Budějovicích jsem vypadl už do tmy. Dál nic nejelo. V cizím městě, kde jsem byl vlastně naposledy jako voják v Masnejch krámech na budvar, když jsem přesedal při návratu z opušťáku.
A zase v duši na sračky a sám. Hůř než kdykoli předtím.

Syndrom splašených koní je vlastně jednoduchej reflex. Na signál „pozor, teď to v duši hnusně zabolí", zavelí „splaš se, uhni před tím, zpřerážej všecko v cestě a uteč co nejdál". Tentokrát to bylo o to horší, že nešlo jenom o rozchod, ztrátu milovaný bytosti, domova. Byla v tom i ta její zrada. Podraz od mojí férový Annie.

A ten bolel.

Fotogalerie

11.03.2011 vložil/a: básník
karma článku: 6.03
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak básníkům chutná volant (o splnění jednoho klukovského snu)

Ze života
Jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem (který kluk tehdy nechtěl?), popelářem (měli velký auto, hodně nadávali a prášili u toho - prostě…
02.01.2016
básník
(6.69)

Směr jihozápad 11: Riviera

Cestování
Točím drhnoucí kličkou mechanického kafemlýnku, mám totiž moc rád tu vůni čerstvého kafe na turka. No je úplně omamná... A koukám co dál s…
29.04.2015
básník
(6.7)

Směr jihozápad 10: Setkání s Kryštofem Kolumbem

Cestování
Ujížděl jsem dál s tou cibulí v kapse a už se na ni těšil. Na jihu zase zesílil provoz a zatměl jsem před městečkem Serravale. Od Janova a…
11.03.2015
básník
(6.04)
PR

Cestování a důležitost cestovního pojištění

 ()
Proč je vlastně cestovní pojištění nezbytnou výbavou každého turisty či cestovatele? Jaké všechny situace dokáže pokrýt a na co je dobré se připojistit? Ve světě dnes také máme nového strašáka v podobě koronaviru, čemuž se rovněž mnohé pojišťovny přizpůsobily i ve svých pojistných smlouvách. Na tato a další témata se podíváme v rámci našeho článku, po jehož přečtení může být i vaše dovolená klidnější a bezpečnější.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

193 cyklistů (2 přihlášení)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021