reklama

Za ledňáčkem do kopřiv

Foto: Autor

Bylo to někdy z kraje jara, těla byla po zimě zlenivělá a vypasená jak pašíci před porážkou. S Andílkem jsme se váleli v posteli a u toho bojovali s každodenní nudou, když z ní vypadla nějaká slova, o tom, jak bychom měli něco podniknout, třeba vyjet někam kousek na kole.

Chvilku jsem na ni nevěřícně civěl.
„Kdo jsi a co jsi udělala s mým Andílkem!?" ptal jsem se a u toho přemýšlel, jestli skutečně vyslovila větu obsahující slova jet na kole.
„Jseš blbej, viď? Jsem teď nějaká zlenivělá se na mě podívej. Vypadám jak špekáček"
Hlavou se mi honila slova upřímnosti, jak by ještě nějaké kilčo mohla přibrat aby se pořádně vyrýsovaly její vnadné křivky, ale po pár letech soužití jsem pochopil, že tyhle slova u ní nenajdou mnoho porozumění. Začalo tedy, jak já říkám, kudrlinkování.
„Ale nejsi vůbec jako špekáček, vždyť jsi nádherná, a co víc, já tě budu milovat i když budeš mít nějaký kilo navíc." při zakončování věty jsem si uvědomil, že ta druhá část je vlastně úplně to stejné čemu jsem se chtěl zpočátku vyhnout, jen v jiném obalu. A nemýlil jsem se, obličej se najednou zakabonil.
„Jsem tlustá! Tobě se vždycky líbily škaredý, oplácaný holky, takže jsem taky tlustá!"
To už jsem věděl na čem stojím. Tady síla a moc slov došla a na řadu musí přijít činy. Usměv, to nejemnější pohlazení, ještě jemnější polibek a mohla přijít opět racionální komunikace.
„Dobrá tedy odpoledne vezmeme tvoje kolo, dám ho nějak do kupy a vymyslíme nějaký malý okruh, jen tak na rozjetí a teď ti udělám kakajíčko a chleba s máslem, jo?"
„Děkuju." jako každé ráno slova s pohledem, který byl nábojem celého dne.

Bohužel jsem si zase pěkně naběhl, kolo se snad přes zimu rozhodlo zestárnout jen tak z trucu o pár generací. Říkám si, vždyť takhle rozvkočené jsem ho neuklízel. Samozřejmě že jsem nakonec byl ten špatný v celé téhle situaci já. Jak se říká pro dobrotu na žebrotu.
„Ale to jsi ho nemusel celé rozebírat, stačilo jen seřídit brzdy, přehazovačku, trošku namazat a ne se s tím tady babrat celej den, já se tu nudím."
„Víš Andílku, ono když v ložisku chybí kuličky, tak by ti to moc nejelo a hlavně chci aby to kolo bylo alespoň z té časti jaké to jde bezpečné, protože na něm pojede ten největší poklad co mám."
„Oni v tom jsou kuličky jo?"
„No právě že spíš nejsou, víš. Vezmi si třeba tady mapu a zkus něco vymyslet."

To bude zase ta její jediná trasa kterou zná. Tam nahoru...
„Mohly bychom jet tam nahoru do Všedobrovic."
Proč jsem to vlastně zkoušel, když vím, co přijde? No, co kdyby náhodou.
„To fakt žádnou jinou trasu neznáš? Dyť takhle jezdíte pokaždé s holkama."
„Ne naznám já se v tom prostě nevyznám, nedokážu odhadnou jak je co daleko."

„No tak já zítra něco vymyslím, dneska na to kašleme."

Večer sedla na generálkované kolo a s mým doprovodem odjela domu. Další ráno na nebi jak vymalováno a tak jsem si pro ni zase přijel a navrhl trasu. Nenáročnou podél potůčku v přírodním parku s jediným stoupákem na konci trasy, který se dal bez problému vyšlápnout pěšky ve stínu lesa.

„Pojedeme dolu, pak podél potůčku je to panenská cesta tím naším přírodním parkem, tak tam třeba konečně potkáš ledňáčka. Ale už dlouho jsem tam nejel a asi 800m vede přes louku, která může být zarostlá, takže negarantuju hladký průjezd. Co ty na to?"
Přišla překvapivě pokorná odpověď.
„Jo jedem. Stejně nic jinýho nevymyslíme."
Asi se krásně vyspinkala, když neprotestuje proti cestě mimo silnici anebo spíš ještě spí a až se probudí tak dostanu. Nu což „Tak jedem!"
Zděšeným tónem vyštěkla „Jako k tobě dolu jo, abych nazpátek šlapala celej ten kopec?!"
Já už zoufale „A můžeš mi prosím vysvětlit jak z téhle vesnice někam jet bez kopce, když je v dolíku?"
„Na druhou stranu není takovej kopec."
„Jo a taky tam je Praha, silnice a miliony aut, pojeď . Já tě když tak vytáhnu nahoru za tu tvou prdýlku"

Sjeli jsme dolů do vsi a tou nejpofidérnější odbočkou, jenž se skutečně nejeví být cestou do parku, vzhůru za přírodou. Tady mezi chovnými rybníky byla nezpevněná cesta, ale její rovinatost byla o třídu lepší něž naše asfaltové brambořiště, takže zatím bylo u drahé polovičky vše v klidu. Z cesty přes jakousi hájovnu už jen po měkoučké lesní pěšince na které dokonce vystavili dřevěnou informační tabuli.

S údivem investičního záměru informovanosti parku, o kterém neví možná ani polovina „místních" jsem se zastavil, abych početl. Na tabuli stály vypsané všechny vzácné druhy rostlin a živočichu, o kterých ve své čtyřletce s jistou pravidelností informuje každé nové zastupitelstvo v místní drbně. Ale jako bonus od tištěné formy, zde byla také mapka se zajímavými trasami parkem, ovšem ta má tam zřejmě z katastrálního důvodu nebyla zanesena a začínal jsem tušit určité zlo. Na první pohled bylo zjevné jak je pěšinka vyšlapaná převážně jen směrem turisticky značeným na oné tabuli a ta moje cesta spíše vypadala jako cestička zajíců k noře.

Naštěstí podél potůčku lesem se to dalo do té doby, než přišla mnou avizovaná louka. Nádherná panensky vyhlížející plocha hrající barvami všemožných květů, ale jak na potvoru přesně podél té úzké cestičky rostly jen kopřivy.

Jel jsem jako první. Rytíř s kamenným výrazem mé neohroženosti se slzami v očích a u toho ještě házel nějaká povzbuzující slovíčka za má záda drahé polovičce. Cesta jako když jedete úzkým tunelem kde jen na chvilku ztratíte rovnováhu přímého směru a hned vám jednu žahne.

Konečně v bezpečí polňačky, ale jak jsem se přestal ohlížet Andílek je pozadu. Tak nějak zadumaně jsem se podrbal na hlavě s procitnutím, že tohle se mi moc nepovedlo a asi bych se měl připravit na to si teď něco vyslechnout a raději si hned na začátek připravil slova útěchy.

Už dojela. Tak tedy usmívat se jako měsíček na hnoji a hlavně psí oči „Neboj, teď už bude normální cesta, slibuju."
Moc nepomohla, sice překvapivě nebyla vyloženě nastartovaná, ale vyslechl jsem si pár připomínek, proč nemůžeme jezdit jako normální lidi po silnici a musíme se tady plahočit džunglí, ze které je celá popálená od kopřiv.
Na což optimisticky odpovídám „No tak aspoň budeš zdravá"
Tvrdý ritern, suché a zcela ironické „Hm, super!"

Naštěstí byl před námi již zmiňovaný krpál ve kterém dokázala vybít to poslední naštvání a trošku se uklidnit. Nakonec jsem nahoře na kopci dostal i odměnu, jako sladkou tečku mého nepovedeného romantického putování.

Ledňáčka ani další poklady zdejší fauny a flory jsme sice nepotkali, nebo je v případě flóry nepoznali, ale měl jsem z výletu krásný pocit. Andílek byl nakonec celkem taky spokojený, ovšem hlavně mě těšilo, že poznala zase kus okolí. Mě bylo stále vyčítáno, jak nikam necestuju, jenom lebedím doma a sama přitom pořádně nevěděla co má za krásy pár kilometrů za domem.

„Toho slibovaného ledňáčka jsem neviděla." řekla po příjezdu domu, takovým laskavě vyčítavým tónem.

Paradoxně jsem ho taky nikdy okolo potůčků v parku nepotkal ovšem u toho nejsmradivějšího koryta co teče jen pár metru od našeho baráku se celkem pravidelně vzájemně kocháme svou krásou. Asi teda vzájemná příliš nebude, já se kochám a on má ze mě spíše psotník co tam dělám, když v tom potoku ani ryba nežije.

„Tak někdy příště Andílku, slibuji..."

Podobné zážitky můžete prožít hned za prvním kopcem od Prahy, jak s oblibou říkám, tak aby o nás nevěděla, ale my když si vylezli na kopec, měli stověžatou na dlani.

Mimochodem loni jsme se bohužel kopřivám vyhnuli, takže si teď ze všeho nejvíce přeji, ať klidně celé moje, zatím ocelové zdraví udělá pár krůčků dál, k té mé nejdůležitější dušičce. Vám všem přeji také hlavně hodně zdravý a lásky v novém roce. Nějak se mi to z posledního blogu nedopatřením vytratilo.

Fotogalerie

13.01.2013 vložil/a: Bady
karma článku: 2.62
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

S prstýnkem okolo Lipna

Ze života
Byly to už skoro čtyři měsíce, co jsem se zamiloval do mého modroočka, kterému jsem neřekl nijak jinak, než Andílku. Milovali jsme se a…
30.12.2012
Bady
(4.22)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Kudrna)

Bikepackingová výzva Rakouskem až domů

Česko, Rakousko
04.07.2024 - 6 dní
cyklistický
Autobusem
7 800 Kč
 (CK Frčíme)

Šumava na kole

Česko
12.07.2024 - 3 dny
cyklistický
Autobusem
5 900 Kč
 (CK Frčíme)

Teplické cyklostezky na pohodu

Česko
20.08.2024 - 5 dní
cyklistický
Autobusem
10 500 Kč
PR

Dovolená plná zážitků: Cyklistika, hazard a relax v jednom

 (shutterstock.com licencia NATALIS)
V letních měsících se otevírají dveře k dobrodružství a odpočinku, a co by mohlo být lepšího než spojit dovolenou plnou zážitků s aktivitami, které nabízejí vzrušení, relaxaci a šanci na výhru? Cyklistika, hazard a relaxace - tři prvky, které mohou vytvořit nezapomenutelný zážitek z dovolené. Přečtěte si, jak tyto různorodé aktivity mohou společně vytvořit dovolenou plnou vzrušení a odpočinku.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

169 cyklistů (6 přihlášených)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 6. část

Naše první třítisícovka Slibovali jim ráj na zemi a místo toho je čekala jen pustá step. Tak zní úvod příběhu…
Peggy | 20.05.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 5. část

5. část - Jezero Yssyk-kul a okolí V sedle se cesta narovnala a pak zlomila. Bylo už jasné, že jsme bouřku…
Peggy | 10.05.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 4. část

4. část - Chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán... Podepsaly se na nás únava, hlad a stres, jestli seženeme…
Peggy | 06.05.2024