reklama

S prstýnkem okolo Lipna

Byly to už skoro čtyři měsíce, co jsem se zamiloval do mého modroočka, kterému jsem neřekl nijak jinak, než Andílku. Milovali jsme se a všechen čas museli a hlavně chtěli trávit jen spolu, ale jednou to prostě přijít muselo, i když jsme oba nechtěli. Bylo to naše první odloučení, do té doby jsme spolu trávili v oparu neutuchající lásky každý den. Ona měla letět na čtrnáct dní do Španělska s rodiči a já na týden, na kole po Šumavě také s rodinou. Všechno už to bylo dávno naplánované a objednané. Mohli jsme se třeba stavit na hlavu, že musíme jet společně, protože se milujeme, ale bylo to samozřejmě prd platné.

Oba dva smířeni s faktem že se nadcházejících čtrnáct dní neuvidíme, započali proces loučení, který zahrnoval nějaké slzy, objetí, polibky a hlavně vzájemnou výměnu talismanů jako takový totem naší lásky, která je tu stále s námi i když jsme tisíce kilometrů od sebe. Tenkrát jsem dostal prstýnek zlatý, čtyřiadvaceti karátový šperk s obrovským diamantem, který Andílek nikdy nesundal, protože k němu měla ten největší citový vztah ze všech svých šperků. No teda, abych řekl pravdu ve skutečnosti to byl úplně obyčejný prstýnek snad ze stříbra naprosto bez kamene s ne zcela největším citovým vztahem a občas ho taky sundala, ale pro mě to byl právě ten zlatý klenot, protože byl její a já ji tak moc miloval. Sliboval jsem, že jej nikdy za naše celé odloučení nesundám, protože to beru jako ten totem mé lásky, o kterési myslím, že nikdy neskončí. Poté už jsme se rozletěli, každý svým směrem, ona daleko za hranice do tepla, já zatím jen domu na Šumavu se mělo jet až další týden.

První týden byl těžký, ale přece jen trošku snadnější díky moderním technologiím, každý den jsem si skypovali a vyprávěli, co všechno jsme za celý den zažili, tohle vždycky zakončily věty, jak moc si chybíme, přejeme si a ať už jsem zase spolu. Týden byl nekonečný, a přesto přišel odjezd tam někam do hor k té největší kaluži u nás a všechno špatné mělo teprve přijít.

Po příjezdu do Horní Plané jsme zjistili, že jsme ubytovaní někde v domečku pod králikárnama (v mé domovině panelové domy z minulého režimu, to proč králíkarna si už asi všichni domyslíte) no prostě zcela ideální místo na relaxační dovolenou. Pak přišlo rozdělování pokojů, mě byla přidělena nějaká místnost, rádoby obývák vybavený manželskou postelí, to už jsem si říkal, ať mě radši utratí. Padnul jsem na tu postel a přehrával si, jak to stojí za starou bačkoru, milovanou mám někde tisíce kilometru daleko litá tam okolo ní tisíce Španělů prahnoucích po exoticky modrooké a blonďaté krásce, která navíc vypadá, jak když spadla z nebe. A já se tu teď mám probouzet, každý den na manželské posteli, připomínat si jak tady vedle mě měla ležet ona, já se k ní každé ráno přitulit a dát ji tu nejupřímněji zamilovanou hubičku jako důkaz a odměnu jak moc je nádherná když spinká a poté co ji odměním tak se probudí a obdaruje mě ještě krásnějším rozespalým úsměvem. Přišla depka, splín tady na jihu Čech nemám ani počítač aby se na mě alespoň po tom internetu mohla zase usmát je to zlé, je to špatné, proč je to tak když to chceme jinak? Měl jsem alespoň mobil mohl se koukat na její jedinečnou krásu, ihned jsem ji napsal, jak to všechno cítím, ale na konec stejně napsal, že je asi dobře když tu není, v tom v obýváku je stále šrumec tohle by se jí nelíbilo. Rodinku si nikdy příliš neoblíbila, ale to nám nevadilo, nám dvěma stačila naše láska, která je teď tak moc zkoušená.

Někdy v půlce týdne se probudil ďábel, jak já můžu vědět, co vlastně skutečně dělá v tom Španělsku stále píše jak chodí po nějakých „čiryngítos" a teď navíc jde sama domu a bojí se. Ne já se bojím víc! Nejradši bych vzal nohy na ramena a běžel za ni, doprovodil ji do té jejich kasíty, aby se ji nic nestalo, byla zase v bezpečí, ale než bych tam doběhl tak by asi dávno letěla domu. Je to mrška moje milovaná, ale když si může užívat ona tak proč ne já? Není přece tak dokonalá, jak bych chtěl ta moje dokonalá by ráda jezdila na kole uměla vařit a spoustu dalších věcí co vlastně Andílek neumí a ona je moje první skutečná známost. Být s jednou ženou celý život je blbost, jsem mladej, jdu lovit, stejně se tohle nikdy nedozví.

Lov začal hodně rychle a ještě rychleji skončil, pokaždé když jsem potkal nějakou jinou ani jsem se ji nedokázal podívat do očí, natož ze sebe dostat moje známé a tupé „Ahoj já jsem Bady, hraju fotbal" před kterým neutekla jen jedna jediná. A ta jediná mi věří a já ji vlastně taky, i když mám pochyby, je to blbost co jsem chtěl udělat žádná tady mi za ni nestojí, říkejte si všichni, co chcete ona je jedinečná taková tu už nikdy nebude a ten sex je jen malichernost, stejně to bez lásky neumím, to už vím, tak proč takhle blbnu na takovou už nikdy nenarazím. Jsi vůl Bady!

Jestli nějaký Pán Bůh existuje nebo ne o tom se asi nemá cenu bavit já v něj nevěřím a přitom ho občas, když je nejhůř, volám. Je to hezké věřit a teď to byl možná on, nebo jen prostá náhoda co mi za mé škobrtnutí dala lekci. Koupal jsem se v Lipně bylo krásně a prstýnek byl stále na svém místě nasazen na malíčku, protože se svým průměrem jinam nenavlíkl, když v tom cítím, jak nadnášen vodou sklouzává. Říkám „To prr kamaráde to nemůžeš radši tě uklidím na malou chviličku do baťohu a pak, až vylezu si tě zase vezmu". Jak jsem řekl tak jsem udělal, čvachtali jsme se celý den, ale pak už sluníčko přestávalo mít síly na to prohřát naše těla, bylo načase vyrazit zpět směr chata. Nuže nasedli jsme na kola a vyrazili, cesta byla z větší části do kopce a po nějaké době jsem zvolnil tempo a chytl se rohů na kole. Něco ale bylo špatně, co to jen může být? No kole je moje, rohy taky, tak co mi při jejich držení nesedí? Panebože prstýnek mě netlačí do ruky! Beze slov jsem se otočil a ve vší rychlosti letěl zpět na pláž bylo jedno, že všude okolo je spousta lidí a já mezi nimi letím skoro padesátkou tady jde o lásku takže vlastně o celý můj život. Zahodil jsem kolo utíkal do míst, kde jsme leželi a s panickou rychlostí se přehraboval v písku o něž jsem byl přesvědčen, že schovává můj, ne vlastně Andílkův prsten. Ale neschovával zklamán jsem se pomaličku vracel zpátky na chatu ve stopách tak jak jsem předtím jel nahoru a koukal tupě do země jestlipak se nezableskne tady, protože už i po cestě mi mohl spadnout, ale zase nic. Byl jsem vzteklý, nepříčetný, rozzuřený v návalu nekontrolovatelně výbušných emocí zarputile stoupal do největšího krpálu v okolí jakoby snad na jeho vrcholku čekala ona a chtěla mi říct, že je to jedno byl to jen prsten a i bez něj mě stále miluje. Byl jsem nahoře tak rychle, že jsem snad i auta předjížděl ona nikde a prsten taky ne, alespoň jsem si trochu vybil zlost. „Jsi idiot chápeš to!? Jak si chceš udržet tak užasnou ženskou, když nedokáže pohlídat ani prstýnek který v tuhle chvíli pro vás oba znamená vše! Zklamal jsi prostě jsi zklamal tohle nenapravíš!" Začal jsem brečet přemýšlet nad slovy omluvy, ale pro tohle není omluva snad jedině sestra. No jo vlastně sestra! Ona je zlatnice, může vyrobit úplně stejný prstýnek, to je nápad! Ale stejně to už bude jen náhrada, tenhle byl ten pravý, lásku bych taky nechtěl nějakou náhradní jen jedna je přece pravá, smiř se s tím zklamal jsi sebe i ji navždy. Chvíli to ještě trvalo, než jsem dobrečel, pak jsem vzal batoh v domnění, že v něm snad najdu nějaké kapesníky a tatranku k zakousnutí, protože nemám sílu. Hodinu se tu honím a teď tu další půl hodinu jenom brečím. Otevřu velkou kapsu a tam je jen ručník tak snad v té menší by měla být tatranka ze včera. A jo byla tam, tak jsem ji vyndal a pod ni se něco zalesklo. Říkám co to je? Nějaký bordel? A on to byl prstýnek zahodil jsem tatranku, batoh, kolo a jak postřelená srna skákal po kopci a pištěl, vřískal radostí, že se ten kulatý důkaz lásky našel. Zase jsem popadl kolo a ujížděl na chatu tam jsem vpadl do obýváku a vyjekl na mámu kde má šití, prstýnek se našel teď si ho, ale pro jistotu přišiju k ruce. „Jsi blázen!" ozvalo se a já říkám „Proč?" vůbec mi nedocházelo jak to vyznělo. Jako bych si chtěl snad přišít prstýnek do živého masa, ale já si ho jen chtěl obmotat niti k malíčku. Když byl tenhle pravý záměr vysvětlen dostal jsem nit a zajistil prstýnek proti podobným nehodám. Tak a teď už jsi jen můj a já nikdy nezklamu.

Druhý den se ve mě stále honily emoce, že jsem takový pitomec a málem jsem ho ztratil. Určitě to byl trest za tu blbost, co jsem chtěl udělat, dneska bych to měl vyjezdit, rodiče jedou zase na houby. Ne že bych je taky rád nesbíral, ale všeho s mírou. Trochu si ty myšlenky vyjezdím no třeba objedu Lipno to je taky takové kolečko jak ten prstýnek. Mapu jsem ani neotvíral jen nahlídl na nástěnku a od oka střelil, že to muže být něco málo přes padesát kilaků, to bude pohodová vyjížďka, je to okolo vody takže žádné kopce jen rovinka vyjedu někdy kolem poledne ať něco malého zblajznu. Do batohu jsem jen pro jistotu hodil mapu, tatranky a taky slaný buráky s vyhlídkou toho jak se na nějakém krásném místě zastavím a budu jen snít o mě a Andílkovi no a k tomu si něco přikousnu.

Už po prvních deseti v nohách bylo něco špatně, jedu okolo vody tady nemůže být tolik kopců kruci, to je stále kilometr nahoru, kilometr dolů a snad donekonečna, kouknu tedy do mapy, no jo teď jedu dost od vody to bude tím, ale až přijedu k přehradě tak tam je cesta přímo u břehu, tak dobrý teď to přežiju. Do Lipna nad Vltavou jsem dojel se zhruba hodinovým zpožděním, než bylo v plánu, ale naštěstí rezervního času je do večera dost a hlavně teď už to bude jen po rovině. S tou rovinou to začal být celkem pravda, ale ne tak růžová s něčím takovým co zde bylo jsem se ještě nesetkal, jel jsem z opravdu mírného kopečka spíše jen takové nakloněné roviny, ale kolo na tak hrubém asfaltu dolu samo nejelo a já musel šlapat, jak pominutej, bylo to strašný. Když jedete do kopce a nemůžete, nebo jen nechcete, tak slezete a tlačíte kolo, ale já jel přece z kopce, kdo by tlačil kolo dolu z kopce. Modlil jsem se už i za kopec nahoru, který jsem věděl, že nepřijde, ale on přišel, a profil se opět změnil na svůj standart nahoru dolu, nahoru dolu. Tohle není ta pohodová vyjížďka, jak jsem doufal a jídlo taky došlo a pití je na rezervě a co hůř široko daleko snad jen medvědi. Přepadl mě tak ukrutný hlad, a protože jsem taková kyselina tak jsem otevřel buráky chroustal je a po nich samozřejmě přišla ukrutná žízeň. Po dalších asi patnácti kilometrech přišla první civilizace a já mohl dotankovat, koupit další tatranky a pokračovat dále. Původně jsem se chtěl i někde najíst něčeho malého a lehkého ovšem ve vesničce byla jen trafika. Při placení pár tatranek a vody mi došlo, proč tu nic jiného není. Do téhle cenové kategorie by sem asi těžko někdo jezdil, no jo vysokohorská přirážka. Dojel jsem, až do Bližší Lhoty kde se nacházel přívoz zpět do cílové Plané, ale říkám si, že to zatracený Lipno musím objet celé, opřu kolo o plot, vytáhnu mapu, abych nastudoval cestu. Musel bych jet přes Želnavu a tam po silnici asi dalších dvacet kiláků do Plané, sil moc není, ale tohle ještě půjde, zavřel jsem mapu a zjistil, ne tohle už nepůjde. Sluníčko pomalu zalézalo za hory a já věděl, že tohle už nestihnu. No což třeba příště se někdy vrátím a objedu ho celé, už vím do čeho jdu, moc dobře vím že tohle není pohodová vyjížďka po rovině na jedno odpoledne, ale spíše pohodová projížďka na celý den po kopcích. Nasedl jsem na přívoz a nechal se převést na druhý břeh a až v tuhle chvíli mi začala hlava opět poskakovat myšlenka nad Andílkem nad prstenem a vlastně nad tím vším proč jsem chtěl dokola objet Lipno. Ono se povedlo, tak krásné jsem se vyždímal, že mám zase čistou hlavu a srdce, které tak moc miluje tu jedinou a překrásnou. Až když jsem dojel na chatu, napadlo mě podívat se kolik to vlastně bylo kilometrů. No kdo jel někdy kolem Lipna tak asi ví, že něco přes padesát kilometru to není, ale spíše něco kolem devadesáti a s mojí zkratkou krásných sedmdesát. Mám prostě sakra dobrý odhad. Ale byl jsem za tuhle hloupost rád všechno ve mně vyplo. Cestou jsem mimochodem potkal velkou kamarádku, na kterou bych bez „super" značení ve Frymburku nenarazil. Po příjezdu na chatu jsem zase na plný úvazek miloval, protože na nic jiného ani síly nebyly, našlo se ve mne jen to co je skutečné.

Od té doby jsem se nikdy v létě na Šumavu nevrátil, abych pokořil Lipno rodiče řekli že tam bylo moc kopců a jezdit stále okolo Švancmberského kanálu není ono a já sám na to jako chudý student neměl čas, ani peníze, proto ze mě bude velký pan student podnikatel, chci si strašně moc užívat života, protože poslední čtyři roky žiju jenom láskou k ní a ta jediná mi k životu stačila a vím že stále stačí. Ale asi to byla chyba, protože protějšku jenom ta láska, nestačila a tak odešla, asi za více zážitky, bez kola, ale já nějak tak cítím, že to nebyl jen další obyčejný vztah do nekonečné sbírky jménem život. Už jenom to když vás někdo opouští, těžko vám za normálních okolností řekne, že o vás nechce přijít, až mi tahle kombinace přijde dost hloupá a vypočítavá, no uvidíme. Asi to možná taky viděla, miloval jsem tak moc, až pro mě na světě nebylo nic jiného než ta láska k ní samotné a ta byla přes tu suverenitu zamilovanosti obtížně vidět. Já věřím, ne já vím že Andílka jednou na tu Šumavu vezmu s sebou a řeknu ji co jsem tady bez ní, ale přitom s ní prožil a vím, že to bude tak krásné jako tenkrát, ne ještě krásnější, protože si toho budeme oba více vážit a už budeme vědět, kde byla chyba a všichni nám zase bude moct závidět.
Ještě nakonec by se tu našla jedna další ohromná náhoda, která mi došla, až když jsem tohle celé sepisoval. Jak je vlastně ten svět malinkatej, stále jsem si říkal že tohle tady je pro mě a Andílka konec a přitom to celou dobu byla ta Šumava pohoří kterému vlastně za to že Andílka mám mohu děkovat, samozřejmě jsem to tenkrát nevěděl, stejně jako další spoustu věcí...

30.12.2012 vložil/a: Bady
karma článku: 4.21
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Za ledňáčkem do kopřiv

Cestování
Bylo to někdy z kraje jara, těla byla po zimě zlenivělá a vypasená jak pašíci před porážkou. S Andílkem jsme se váleli v posteli a u toho…
13.01.2013
Bady
(2.61)
PR

Vybavení na kolo, bez kterého se neobejdete: cyklodresy a kalhoty jsou základ

 (TORWAISTUDIO / Shutterstock.com)
Milujete trávit celé léto v sedle svého kola? To určitě máte veškeré potřebné vybavení, včetně funkčního oblečení a bot. Ale pojďme si přeci jen vyjmenovat, které věci by ve skříni každého cyklisty neměly chybět. A nebojte se, pokud jste teprve začátečníci, následující řádky přijdou vhod i vám.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

251 cyklistů (17 přihlášených)

Kavkaz s dětmi - část 5.

Náhorní Karabach Tahle kapitola se mi nebude psát lehce. Neuplynuly ani dva roky - a kolik se toho změnilo…
Peggy | 04.05.2021

Kavkaz s dětmi - část 4.

Arménské kláštery V Jerevanu jsme strávili asi půl dne. Nebyli jsme úplně dokonale připraveni, co v metropoli…
Peggy | 27.04.2021

Kavkaz s dětmi - část 3.

S Johnem do Jerevanu... Arménie leží v pohoří Malý Kavkaz, takže většinu jejího území tvoří hory. Vlastně…
Peggy | 21.04.2021