reklama

Básník, víla a dítě on the road 13 (Cestou domů)

Často jsme spávali ve stanu v jachetních přístavech na Labi.
Často jsme spávali ve stanu v jachetních přístavech na Labi.
Foto: Autor

Dnes je 30. srpna, víla odváží dítě vlakem do Prahy (škola volá) a já pokračuju z Magdeburgu proti proudu Labe dál sám. Ale moc daleko jsem ještě nedojel a zvoní mobil. Víla. Holky vystoupily v Berlíně předčasně na jiném nádraží než měly, na přestup mají jen čtyřicet minut, co teď. Tak to je průšvih. Víla mi dává na mobil nějakou informační paní, které vůbec nerozumí a já taky ne. Nějaká čísla S-bahn a kde vystoupit... Žádám paní ať to víle napíše na papír, ale paní je nakonec chytřejší než vypadá. Chytne holky za ruku, odvleče je na metro, strčí do vagónu a na prstech jim ukáže, kolikátou stanici vystoupit. Ještě trochu zmatku na Berlin hbf, vlaky tam jezdí ve více patrech pod sebou, ale pražskej místenkovej rychlík stihnou, tak sláva.

Večer jedu přes lesy stezkou po šotolině, jedu pomalu krokem, kristýna skáče po kamínkách v nevyježděném středním pruhu. Koukám pořád doprava doleva kam zalezu, hledám vhodné místo k přenocování a nikde se mi tak nějak úplně nelíbí. Pořád hluboké lesy a už nějak dlouho jsem nepotkal živou duši. Kde to vlastně jsem? Potom najednou míjím nádhernou zámeckou bránu se třemi oblouky, ale bez mříží, cesta vede před ní. Zámek nikde, jen ta brána a les všude kam se podíváš. Na tabulce německy popsaná nějaká historie z let 1700 - 1850. Nerozumím tomu, ale vnímám ten klid. Nějak až příliš velký klid, raději pryč odtud. Pojedu, dokud bude trochu světlo, a pak někam zalezu.
Konečně rastplatz se stolem a přístřeškem (není na spaní) před vesnicí Steckby. Stavím na trávě stan, večeřím, dávám lahváče. Nezvyk, první večer kdy jsem úplně sám. Pořád se mi nechce zalézt a zazipovat se, i když se už stmívá, oddaluju to. Jakoby ještě něco mělo být. A opravdu. V šeru vyjíždí z lesa starší německý pár cyklistů a když mne vidí, zastaví a taky staví stan. Docela jsem rád, že můžu s někým prohodit pár slov a že tu nebudu spát sám.
V noci děsná zima, taková ostrá. Jsem sám ve stanu pro tři a nemůžu to zadýchat. Musím se do tenkého letního spacáku přiobléct. A když jdu uprostřed noci čurat (pivko před spaním a mám to jistý že budu vyvolanej), do ticha září neuvěřitelně velké nádherné hvězdy. Já malinký človíček tu kropím tiše trávník a obrovské hvězdy hoří tak blízko, na dosah. Tohle jsem ještě neviděl.
Ráno koukám, že paní němkyně má kolo s gumovým ozubeným řemenem místo řetězu. Je to prý lehčí a netřeba to mazat. Ptám se jí, jestli jeli také kolem té zámecké brány a co to bylo za historii. Vypráví mi to. Došla jim bomba, vařím jim vodu na mém vaříčku a dostávám zbytek nějakého dobrého musli.
Jo ta zámecká story. Tak zámek tam kdysi skutečně stál. Dal ho postavit z velké lásky šlechtic své krásné mladé paní, jenže ona asi za čtyři roky nato umřela. Tak ho opustil a nechal zchátrat. Pak to koupil nějakej zahradník a pokusil se ho obnovit, ale asi na to neměl dost síly a peněz. Zámek chátral dál a lidé z okolních vesnic ho nakonec rozebrali na stavební kámen a cihly. Zůstala jen brána, samotná nesmyslně stojící v lesích, před ní nic, za ní to samý. A ta historie. No, udělal jsem dobře, že jsem včera ještě popojel a nespal tam někde blízko. Jsou místa, kde je lépe nedělat kruhy na hladině času.

Další den jedu velkolepým městem Dessau okolo Bauhausu, slavné umělecké školy s tradicí od meziválečného období a k večeru dojíždím do Wittenberg - Lutherstadtu. Lutherovo město má příšerné průmyslové předměstí snad deset kilometrů dlouhé, kde se střídají moderní živé lesklé a staré opuštěné cihlové fabriky, polorozpadlé. Tohle už nejsou kulisy z Marxe a Engelse, ale jako pro válečnej film. Budu spát v kempu v přístavu u Labe. Drahý, pětihvězdičkový kemp, 12 euro za mne a stan a noc. Je to přes most od města. Je mi tu smutno, topoly voní podzimně jako v říjnu. Už mne to ani neba. A Labe je tu znatelně užší než na dolním toku. Zítra mám volný den, víla přijede zpátky pozítří vlakem. Tak si prohlídnu město a zkusím sehnat volné připojení k internetu.
S tím free internetem je to tady v Německu začarovaný. Měl by jim v tom ten Luther udělat trochu reformaci. Když se ptám na možnost volného připojení, všude mi nabízejí mobilní T-mobil, hodinu za 5 euro nebo 10 hodin za 20. V magdeburgským hotelu kde jsme spali, v mekáči i tady v kempu. Tu druhou možnost bych nakonec možná vzal, potřebuju odeslat nějaký platby a pokračování blogu na nakole.cz, ovšem pokud se těch deset hodin počítá postupně podle skutečně odebraného času a ne v kuse od okamžiku prvního přihlášení. No jo, ale jak tohle zjistit? Obávám se že moje němčina i angličtina to nezvládnou.
Příští den jedu do Lutherova města a nacházím takovej ten neónovej punkt T-mobilu, ale s prodavačkou se pohádáme. Ona tvrdí že nic neví a že musí někam zavolat a já se jí pokouším vysvětlit, na co se tam má zeptat. Ale ji to nezajímá, prostě to vytočí a strčí mi telefon do ruky. Toho jsem se obával. Blekotám, snažím se ze všech sil a nějakej ten jejich zlatoústej mi kulatou angličtinou namaže cosi do uší, dříve než vyslechne co potřebuju. A trvá si na svým. Nerozumím samozřejmě ničemu kromě hezký den a mohu pro vás ještě něco udělat? Jo, políbit mi ..... Ach jo. Tohle na cestování miluju :-)) a svoji angličtinu taky, ale je to jednostranný vztah. Ona mne nee.
Nakonec dobloudím do městského íčka. Je tam taková holka, vyhlídnu si ji už ode dveří. Ne až moc hezká, ale chytrá. Ta snad pochopí, že nechci informace o městském opevnění ani Lutherově reformaci a za brožuru o čápech zdarma že ji srazím k zemi. Pochopila. Poslala mne přímo do internetové kavárny. Konečně.

Je to spíš normální dost prázdná hospoda (bierstube) s takovou místnůstkou s monitorama z roku raz dva. Chci se připojit rovnou vzduchem netbookem, tak sedím vedle hned na baru, piju velké sladké kafe s mlíčkem (celkem dvě) a posílám opožděné platby (mobily, povinné ručení auta co stojí doma ve stodole, uff to jsem si oddechl když to odešlo). Obsluhuje to tu všecko takovej sympatickej postarší blonďák, i vaří obědy pár zákazníkům, pouští škorpióny, atmo zapomenutého času mínus dvacet let, možná víc. Jenže blog pro nakole.cz stejně nemám dopsanej, ten honím až večer v kempu v místnosti na mytí nádobí, kde je zásuvka, světlo a nejsou komáři.
Další den jsem v téhle hospodě na internet znova. Usedám na stejné místo, password je stejnej a okamžitě bez objednání přede mnou kouří stejnej hrnek horkýho kafe už rovnou namíchanej s mlíkem i cukrem. Jsem tu štamgast a není co řešit :-)). Docela dobrej pocit. Odesílám další pokračování blogu na nakole.cz. Leze to pomalu, fotky musím dávkovat po jedný a trvá to třičtvrtě hodiny. Ale hlavně že to nějak jde.

Jinak město Wittenberg - Lutherstadt má velkolepé historické jádro se skupinkama turistů co naslouchaj průvodcům, projíždím to s kristýnou a když to jedu podruhý, jsem už za atrakci, což se mi moc nelíbí (prázdnou kristýnu jsem vzal protože táhnu foťák, netbook a ledvinku a to bych byl na bromíkovi moc ověšenej). Ale když ty domy objedete i ze zadní strany, je to jako u nás, někde pořádek a zahrada a stříhaný trávník, vedle zbořené kůlny, ploty, roští a kopřivy, dál zase rozpadlej dům ve dvorním traktu, snad ještě od války.

Přespal jsem v kempu ještě jednou. Večer po návratu z města už v recepci nikdo nebyl a ráno problém s paní kempařkou. Podezírá mne, že jsem tu druhou noc zadarmo, „sie sind schwarzer kemper". Taky že mám jinej stan a že jsem si ho přemístil, protože tady včera prý nestál. No kraviny naprostý, ještě budu přenášet stan když ho jednou přikolíkuju. Tak tohle fakt miluju. Nesedí mi to tady, já to snad otočím zpátky do Dánska !!

Víla přijela 2.9. vlakem ve 14.20 a rovnou jedeme dál. Spíme v kempech, v jachetních přístavech u Labe i nadivoko, není to problém. Krásný byl nocleh hned u stezky pod zámkem Hirstein. Výhled na zámek na kopci nad řekou i lodě na Labi. Po setmění jdeme na procházku k zámku. Svítí lucerny, je teplo jako v Itálii, nikde nikdo. Ve vstupu do zámeckého dvora sedí uprostřed ulice v bráně na dlažbě velkej pes, rotvailer. Nechá nás projít? Kouká, ale ani se nehne. Podivné a zvláštní. Byl tam vůbec?
V noci potom chodí okolo stanu ježek a šustí s plachtou, kterou je přikrytá kristýna. Asi tu bydlí a my jsme mu vlezli do rajónu. Je zvědavej, co vezeme.
Ráno i dopoledne pořád prší a máme stan pod stromy ve stínu, tak na nás kape i se zpožděním, když právě přestane. Tak sušíme hodně dlouho. Nakonec balíme stan navlhlý a pokračujeme do Míšně.
Míšeň je krásná, další Český Krumlov se zámkem v dominantní poloze nad městem, ale celá nám zase propršela. Část slejváku jsme teda raději promlsali v pekárně u dobrot a kafíčka, dokonce jsem stihl včas hodit přes kola plachtu.
„Nezapomeň napsat, že nám v Míšni dva lidé sami od sebe poradili cestu, když nás viděli váhat nad mapou," říká víla, když se mi zase stýská po Dánsku. Je to pravda. A taky je pravda, že krajina kolem řeky je tady zajímavější než předtím ve středním Německu. Skoro taková italská. Svahy s vinicema, zámečky nad řekou, placatá rovina je pryč.

Spíme v kempu v Coswig, přejeli jsme přívozem na druhý břeh. Tady na „horním" toku jsou už přívozy jenom osobní, berou lidi a kola. A jsou dražší. Dole na Labi přívozy pro auta stály 1 euro na osobu a kolo braly zdarma. Tady nás to s vílou a kolama stálo 3,5 euro.

Cestou do Drážďan jedeme přes krásné centrum městečka Radebeul, domečky, krámky, kafíčkárny a pekárny se zahrádkama, vše otevřené, živé, nádhera. Víla říká že je to tu art. Art je prostě něco navíc co je krásné a má blízko k umění a přitom ti to rovnou okatě necpou ke koupi, můžeš jenom koukat. Ještě že přes tohle městečko vedla objížďka na stezce, až bude stezka podle labské hráze hotová tak ho minete a to by fakt byla škoda. Možná úplně nejhezčí městečko v Německu. Napřed jsem je podezíral, že tam tu objížďku udělali schválně. Když to tam bylo tak pěkný, tak jsem se jim v duchu omluvil, a když jsme potom vyjeli na stezku za městečkem a viděli fakt na hrázi bagry, už jsem neměl slov :-)).

Drážďany, velké město, velkolepé kulisy centra, staré patrové kolesové parníky na řece. Před obrazárnou ve Zwingeru zamykáme kola k řetězu a jdeme se podívat dovnitř. Sixtinská madona od Rafaela, dva nebo tři Vermeeři, jeden Sandro Boticelli (ten je neuvěřitelnej), nějakej ten Rubens, Canaletto, Durer, Lucas Cranach, Rembrandt a jeho Saskia... mimochodem líbí se vám Rembrandtova Saskia? Ne ten obraz, ale jako ženská. Myslím že se mnou jede na kole mnohem hezčí žena, akorát já nejsem malíř mistr šerosvitu. Kdovíčeho jsem já vlastně mistr...
No a potom tam už byla jen spousta hovězích a vepřových tváří na portrétech, taková trochu přehlídka marnosti. Přemýšlíme o tom pak nad pivkem a hranolkama na předměstí u řeky, kde je těm důležitým tvářím z obrazů konec. Labské parníky houkají a nic nevymyslíme, páni už jsou na hřbitově zakopáni. Dávno.

7.9.2011 večer už za šera vjíždíme do Čech. Stavíme stan na dětském a fotbalovém hřišti těsně za hranicema, v Dolním Žlebu. Pod náspem. Nákladní vlaky dělaj neuvěřitelnej rámus. K ránu prší, sušíme potom dlouho a vyjíždíme pozdě.

Projíždíme Děčínem a před Ústím nad Labem nocujeme v penzionu Stará fara, konečně zase jednou v suchu, s koupelnou a se snídaní. Vjeli jsme večer už na předměstí, kde se stanovat moc nedalo.

Střekovské zdymadlo se dá objet kousek po silnici, pokud odbočíte tunýlkem těsně před ním, není nutné přenášet po schodech. Dál se jelo celkem dobře až do Litoměřic. Odtud cyklostezka mezi Litoměřicema a Křešicema naprosto příšerná, polní cesta a bahno a louže přes celou šířku. Nadávám, kristýna i bromík jsou zabahnění. Rybáři říkají, že se tu má nový povrch stavět za tři roky a smějí se tomu, že se odtud často ozývá „šajze" (němečtí cyklistí jedoucí natěžko). No jo, ale je to pořád hrdě značená stezka Elberadweg a to ty tři roky nikdo na tu polňačku nesáhne a díry aspoň nezasype? A pozor, nejedná se jen o úsek objížďky okolo rozestavěného zdymadla. Mám taky vztek a nadávající Němce chápu. Takhle zadělaný kola jsme celou cestu neměli, až tady v Česku. Při první příležitosti jdeme raději na silnici mezi auta, ztrácím ke značené stezce důvěru. Větvičkou škrábu bahno z kol, aby se vůbec točila.
Příjemné překvapení - nikde neznačený přívoz mezi vesnicemi Nučnice a Nučničky. Není sice bezbariérový, ale pan převozník mi kristýnu ochotně pomáhá přenést na loď. Až se stydím, že mu zabahněnými koly zaděláme čistou palubu. Na levém břehu potom dáváme u přívozu pivko a přespíme pod stanem kousek odtud u řeky mezi nočními rybáři.

Potom už nekompromisně po silnici, nehodlám se nechat touhle značenou českou parodií na cyklostezku napálit a vlákat zase někam do bahen. Do Roudnice (kafíčko na náměstí), přes Kleneč a Vražkov pod Řípem na silnici 608, souběžně s dálnicí do Nové Vsi a Veltrus. Zde znovu potkáváme cyklostezku. Nocujeme pod stanem v maríně v Nelahozevsi, opět velmi příjemné překvapení. Pohodoví majitelé, vzorný trávníček, super koupelna, večer pivko, ráno kafíčko, výhled na jachty u mola... jako v Dánsku :-)).

Jedeme dále po různě vedené ale sjízdné cyklostezce, která v Dolu u Prahy úplně skončí bez dalšího značení. Není jasné, kudy pokračuje. Rovně podél řeky sjízdné jen pro MTB (úzká hliněná pěšina ve vysoké trávě). Přívoz jezdí na druhý břeh, ale není bezbariérový a naloženou kristýnu by nevzal. Tak tlačíme po asfaltu někam vysoko do kopců přes Vodochody a Drasty. Sjíždíme k řece zase serpentinama v Řeži u Prahy, ale je to opět past a omyl, cesta podél řeky příšerná, hliněná polňačka vyježděná různě v trávě a kopřivách. Tohle jsou fakt povrchy pro horská kola a milovníky bahna a brodění, to není pro jízdu natěžko. Je to značená cyklostezka č.2 Praha - Dresden. Když potom skončí improvizace, začne kamenná navigace horší německých kočičích hlav, taky zážitek. Pak už do Prahy dobrý, i když plný cyklistů, bruslařů i pěších. V samotné Praze od ZOO objížďka kolem stavby Trojského mostu, kde tě značení napřed navede a potom nechá ve štychu. Prostě poraď si jak umíš, zelenáči v pistolnickým městě.
A jsme u cíle. Na Palmovce dáváme pivko a bramboráčky v bufíku v té zatáčce pod parkem, U žabáka se to jmenuje. Koukáme na prázdnej Automat Svět a kulisy, které se od doby Bohumila Hrabala příliš nezměnily. S těma nápisama na bedně kristýny, zelenou skládačkou a dánskou vlajkou tady taky vlastně patříme spíš mezi pábitele. A kdyby se někdo zeptal, odkud jako jedeme, asi bych řekl že odnikud, že je to jenom takovej vtip. Ale nikdo se naštěstí neptá, všem je to jasný. Nám taky. Tady v krajině Bohumila Hrabala určitě :-)).

Ještě vydrhneme a vyleštíme poctivě kola, víla nazítří půjčí dítě ze školy, načeše mu culíky, a Jitka s Václavem nás zavezou na kafíčko za těmi příjemnými lidmi z dánského velvyslanectví, co nám také po cestě fandili a přáli lepší počasí :-)). Ondra Brunecký, majitel firmy cyklospeciality.cz, si po kafíčku s panem velvyslancem přebírá kristýnu a rychlý posel nového majitele ji rovnou odváží. A je to. Tak se zdá, že jsme to dokázali :-)).

Závěrečná děkovačka:
Díky víle a dítěti, že to tak skvěle celý zvládly. Báře že nám pučila dítě na tak dlouho.
Jitce Vrtalové a Václavovi, stáli u zrodu i u závěru téhle cesty, jsou bezva.
Ondrovi Bruneckému a jeho firmě cyklospeciality.cz. Byli klíčoví.
Vlídným lidem z dánské ambasády panu velvyslanci a slečně Trojanové. Měl jsem docela trému, že to fakt čtou co cestou napíšu :-)).
Jitce a Renému od nás ze vsi, bez nich bychom se vrátili do domu zarostlého houštím, se suchýma kytkama a chcíplou kočkou uvnitř (vlezla pootevřenou ventilačkou a nemohla ven, kdyby ji nepustili...). Pomohli nám i když toho sami mají nad hlavu.
Romaně dph a Jiřině Jiřince Vlčkové za pomoc v pravou chvíli a záchranu od průserů. Píšu jak to je. Prostě nejsme zkušení cestovatelé a neměli jsme všechny úřední věci doma vyřešený na celou dobu cesty.
Všem co jste nám fandili a četli to tady, i když to bylo tak dlouhý.
A Petrpovi, že to pochopil. Má cit :-)).

Jo, ještě něco. Můj pocit, že tuhle trasu je lépe jet celou přesně v opačném směru, se na českých cyklostezkách změnil v jistotu. Věřte že bych nejraději vyrazil rovnou teď hned a v Dánsku už zůstal :-)). Jenže tam na nás nikdo toužebně nečeká s otevřenou náručí, kdežto tady ano.
Kdo? Spousta práce.
Tak marný, hurá do ní. :-P
:-))

 

Fotogalerie

06.10.2011 vložil/a: básník
karma článku: 6.04
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak básníkům chutná volant (o splnění jednoho klukovského snu)

Ze života
Jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem (který kluk tehdy nechtěl?), popelářem (měli velký auto, hodně nadávali a prášili u toho - prostě…
02.01.2016
básník
(6.69)

Směr jihozápad 11: Riviera

Cestování
Točím drhnoucí kličkou mechanického kafemlýnku, mám totiž moc rád tu vůni čerstvého kafe na turka. No je úplně omamná... A koukám co dál s…
29.04.2015
básník
(6.7)

Směr jihozápad 10: Setkání s Kryštofem Kolumbem

Cestování
Ujížděl jsem dál s tou cibulí v kapse a už se na ni těšil. Na jihu zase zesílil provoz a zatměl jsem před městečkem Serravale. Od Janova a…
11.03.2015
básník
(6.04)
PR

Cestování a důležitost cestovního pojištění

 ()
Proč je vlastně cestovní pojištění nezbytnou výbavou každého turisty či cestovatele? Jaké všechny situace dokáže pokrýt a na co je dobré se připojistit? Ve světě dnes také máme nového strašáka v podobě koronaviru, čemuž se rovněž mnohé pojišťovny přizpůsobily i ve svých pojistných smlouvách. Na tato a další témata se podíváme v rámci našeho článku, po jehož přečtení může být i vaše dovolená klidnější a bezpečnější.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

206 cyklistů (16 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021