reklama

Básník, víla a dítě on the road 4 (Po plážích Nového Zélandu)

A co tak k tomu napíšu? "Bod varu", říká víla. Takže... vaříme snídani :-)
A co tak k tomu napíšu? "Bod varu", říká víla. Takže... vaříme snídani :-)
Foto: Autor

Prší. Kapky hustě pleskají o stan jakoby nás někdo kropil zahradní hadicí. Začalo poprchat ráno a zase na chvíli přestalo. Stačili jsme se vykutálet a nasnídat, ale v okamžiku rozhodném pro začátek balení spustilo a prší. Bromík je ještě složený pod stanem, zabalit kristýnu zase pod plachtu a zalézt zpátky do stanu. Je pátek osmého července ráno, jsme na takovém obyčejném silničním odpočívadle severně pár kilometrů od Aarhusu. Jsou tu jenom dva stoly, odpadkový koš, cedule s nějakými zákazy a lesík okolo (naštěstí, můžete hádat proč :-). Auta šustí vodou po nedaleké silnici. Dopisujeme dítětův deník, básníkův deník, stahujeme fotky z foťáku a hrajeme pexeso. Když nás to přestane bavit, může dítě mydlit nějaké hry ve vílině mobilu, pokud budou stačit baterky.
Vzpomínáme co jsme v minulých dnech zažili...
Projeli jsme severním pobřežím Nového Zélandu (to je taková přesmyčka zahlédnutá kdesi na letáku, je to ostrov Sjaeland, na severu rekreační oblast plná chat, pláží a lesů). Bylo krásně slunečno, ale nekoupali jsme se moc, protože voda v moři byla ledová, vyfukovalo a ani místních otužilců se moc do vody neodhodlalo.
Mezi městečky Tisvildeleje a Liseleje jsme projížděli rozsáhlými a hlubokými pobřežními lesy. Už se připozdívalo, vyhlížel jsem místo pro nocleh. Víla s dítětem zůstávaly u kol na hlavní lesní stezce a já se vydával prozkoumat pěšiny odbočující hustým lesem k moři. Na pláž nebylo možné se natěžko dostat, cestičky napřed plné kořenů potom mizely do velkých dun a propadaly se v písku. Tudy bych naložená kola nevláčel, písek není přítelem cyklistické techniky. Při jednom takovém návratu jsem objevil pár metrů od pěšiny takový lesní pokojíček jako nachystaný pro nás, stačilo vysbírat šišky na místo pro stan. Víla s dítětem jsou nadšené. Borovice kolem nás jsou neuvěřitelně pokroucené jako mobiliář na dětském hřišti, nechápu co mohlo stromy přimět takto vyrůst. Jsou jako velké bonsaje, jako tančící hadové zkamenělí v jediném okamžiku. Víla říká, že ve stromech bydlí lesní elfové a že jsou přátelští, ale já mám trochu obavy o dítě. V minulých dnech na plážích zabíhalo na výzkumných výpravách dost daleko, tady by stačilo pár metrů a už by ho nikdo nikdy nenašel. Zkouším ho trochu vyděsit a radím, až se ztratí, že nesmí jít nikam dál, ale musí sednout na bobek a začít příšerně řvát, abychom ho našli. Jinak že ho najde elf nebo medvěd... A funguje to, drží se v nejbližším okolí. Ještě ho nějak přesvědčit, aby se neprojevovalo tak hlasitě, má hlas jako píšťalku a já bych na nás tady raději neupozorňoval. Kdoví jestli nejsme v nějaké rezervaci. Vaříme na plyňáčku těstoviny a čaj z čerstvého lipového květu, co holky cestou natrhaly, večeříme, stavíme stan a jdeme spát. Lesní pokojíček nějak zvláštně funguje a chrání nás, pár metrů kolem nás projdou ještě párkrát lidé z pláže a ráno zase k moři, ale nevšimnou si nás. Asi jsme neviditelní. Ráno vše v tichosti balíme a na místě po nás zůstává jen čtvercová plocha po stanu vysbíraná od šišek. Díky za azyl, lesní elfové.
Jedeme dál, plavíme se krátkým trajektem z Hundestedu do Rorvigu na severozápadní kosu Sjaelandu a míříme stále na západ. Jsou tu pěkné kopce, tlačím bednu s dítětem i bez dítěte a víla se mi posmívá, že Benátky jsem jel bez kopců a Dánsko že jsem sliboval úplnou rovinu... No tak úplná rovina to tu teda není, no... Tak dobře, rovina ani náhodou.
Přespáváme ještě jednou na krásném silničním odpočívadle na takovém návrší s dalekými výhledy do kraje, moře je vidět na obou stranách. Jsou tu piknikové stoly, čisté záchody (to mám rád, jak zpívá Daniel Landa), tekoucí voda, takže se dá umýt čumok. Večer už zdaleka vidíme jak se od moře žene déšť, stanujeme v závětří hustých šípkových růží aby nás neodnesl vítr. Prší celou noc, ale ráno je už jen mlhavé a sluníčko to brzy rozpouští. Kristýna nocovala pod plachtou a bromík složený v předsíni stanu.
Pokračujeme po silnici na špičku kosy poloostrova. Dokud jedeme po souběžné cyklostezce, je to v pohodě, ale cyklopruh mizí a provoz aut houstne. I když jsou řidiči velmi slušní, víla se bojí, není ještě tak otrkaná. Když se to dá, pokračujeme souběžnou venkovskou asfaltkou, svačíme třešně zrající podél silničky a nahlížíme do otevřených dveří domů i stájí, které míjíme.
Trajekt do Ebeltoftu nám ujíždí před nosem a další jede až za šest hodin, tak poplujeme do Arhusu, tam pluje každou hodinu. Počítal jsem, že plavba potrvá aspoň 4 hodiny, ale ta obluda co nás veze vypadá jako raketoplán a stihne to za hodinu a pět minut. Na palubě byl free wifi palubní signál, ale nepodařilo se mi vyplnit povinný přihlašovací formulář, byl jenom v dánštině a nepustilo mne to. Tak jsem si dal aspoň hodně sladký dobrý kafíčko. Dítě strávilo plavbu v dětském koutku u takového toho dětského počítače a bylo úspěšnější než já.
Počítal jsem s cestou do Ebeltoftu, ale ocitáme se v Arhusu, velkém městě, trochu nakupujeme a taky se motáme, nejsme připravení a nevíme kudy kam. A zažíváme první incident. Při hledání cesty překážím s kristýnou cyklistům na stezce, tak ji odstavuji na volné místo za zaparkovanou dodávku a odcházím vyhlížet kudy dál na křižovatku. Víla s dítětem zůstávají u kol, dítě pózuje na té dřevěné lavičce se srdíčkem a fotí se pro Péťu v Praze. Najednou víla příšerně ječí a mává rukama. Odjíždějící dodávka couvala, řidič neviděl zaparkovanou kristýnu za sebou a... Bylo to na centimetr. Ještě že dovede víla tak vřeštět. A pro mne poučení, neparkovat za dodávkama, nevidí dozadu.
Nakonec nacházím mekáč, kde je signál, ale bez zásuvky, tak odesílám co mohu, ale nedobíjím baterky. Lidi s tím signálem a zásuvkou je to na nervy. Baterka foťáku vydrží v pohodě tak dlouho, že mne to nijak neomezuje, ale s netbookem je to trauma. Když ho zapnu a píšu, ta ubývající procenta kapacity baterie mne stresují. Proč to není na benzín ? Vyjíždíme z města na sever cyklopruhem souběžným s hlavní silnicí a nocujeme na prvním přívětivém místě, které si nás přitáhne. A ráno prší, tak sedíme...

Ještě takové trochu mimochodné poznámky na okraj:

- jsou tu moc hezký ženský, a na kole jim to sluší. Nikdy bych nevěřil, jak může být holka jedoucí na bachratém nákladním kole sexy. Ale víle to taky sluší a Dánové mi po ní čumí a troubí na ni z aut, to jak vlají vílí vlasy :-))

- vidím tady hodně nastávajících mamin a mám z toho radost, že tahle sympatická země nevymře na lenost a pohodlí. A že ty děti se narodí do svobodných a slušných podmínek (vzdělání, zdraví, materiální pohoda, svoboda volby). Že prostě získaj dobrou šanci si sami zvolit svoji budoucnost a dělat, co budou chtít.

- napřed jsem dumal, co Dánové právě vyhráli, fotbal nebo hokej nebo F1? Protože všude jsou dánský vlajky, na lodích, u obchodů, benzínek, na každém druhém rodinném domě, v kempu. Kdo má zahradu, poseká trávník a dá tam stožár s dánskou vlajkou. Ale asi to nebude výhrou ve sportu. Oni jsou tady prostě rádi, že jsou Dánové a hrdí na své Dánsko. No, ani se nedivím. Je na co. Vlastně... to vyhráli. Je to fajn takhle vyhrát a nemuset k tomu nikoho porážet ani deklasovat. Kdybych si dal u nás doma na vsi v Údraži českou vlajku na stožár, byl bych za blázna. Až se vrátíme tak to udělám :-)

Takže jsme na Jyllandu (Jutském poloostrově), dnes právě v Randers a míříme na sever, prostě nejkratší cestou do Prahy :-). Asi si příště už koupím navigaci.
Tak podle možností signálu a volné zásuvky tase někdy příště :-))

Fotogalerie

09.07.2011 vložil/a: básník
karma článku: 5.56
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Jak básníkům chutná volant (o splnění jednoho klukovského snu)

Ze života
Jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem (který kluk tehdy nechtěl?), popelářem (měli velký auto, hodně nadávali a prášili u toho - prostě…
02.01.2016
básník
(6.7)

Směr jihozápad 11: Riviera

Cestování
Točím drhnoucí kličkou mechanického kafemlýnku, mám totiž moc rád tu vůni čerstvého kafe na turka. No je úplně omamná... A koukám co dál s…
29.04.2015
básník
(6.7)

Směr jihozápad 10: Setkání s Kryštofem Kolumbem

Cestování
Ujížděl jsem dál s tou cibulí v kapse a už se na ni těšil. Na jihu zase zesílil provoz a zatměl jsem před městečkem Serravale. Od Janova a…
11.03.2015
básník
(6.04)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Extrem Tour)

Dánsko na kole

Dánsko
13.07.2024 - 9 dní
cyklistický
Autobusem
14 900 Kč
PR

Dovolená plná zážitků: Cyklistika, hazard a relax v jednom

 (shutterstock.com licencia NATALIS)
V letních měsících se otevírají dveře k dobrodružství a odpočinku, a co by mohlo být lepšího než spojit dovolenou plnou zážitků s aktivitami, které nabízejí vzrušení, relaxaci a šanci na výhru? Cyklistika, hazard a relaxace - tři prvky, které mohou vytvořit nezapomenutelný zážitek z dovolené. Přečtěte si, jak tyto různorodé aktivity mohou společně vytvořit dovolenou plnou vzrušení a odpočinku.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

194 cyklistů (14 přihlášených)

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 6. část

Naše první třítisícovka Slibovali jim ráj na zemi a místo toho je čekala jen pustá step. Tak zní úvod příběhu…
Peggy | 20.05.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 5. část

5. část - Jezero Yssyk-kul a okolí V sedle se cesta narovnala a pak zlomila. Bylo už jasné, že jsme bouřku…
Peggy | 10.05.2024

Kazachstán a Kyrgyzstán 2022 - 4. část

4. část - Chtěla jsem Kyrgyzstán, mám Kyrgyzstán... Podepsaly se na nás únava, hlad a stres, jestli seženeme…
Peggy | 06.05.2024