Dámská 2025 VVO

pramen Vltavy - Vydra - Otava - Písek - Příbram - Praha
11. 7. až 14. 7. 2025

Druhá desítka Dámských opravdu nezačala nejšťastněji, sledujeme počasí, po tropických vedrech má být zrovna tento víkend deštivo a chladno. Radka balí už ve středu já až ve čtvrtek, Lenka se ujišťuje, že jedeme opravdu až v pátek. Ve čtvrtek volá Lenka, že má nemocného kocoura, jede s ním na veterinu a nemá ho kdo hlídat. Pokud to dobře dopadne, přijede za námi v sobotu do Písku. Lákám kamaráda Milana, aby s námi jel, ale má vystěhovanou chalupu a není připraven na odjezd na tři dny. Jedeme jako vloni ve dvou, tentokrát s Radkou. Ta si letos pořídila e-kolo, tak snad mě nebude honit po Šumavě a nebudu za ní vlát s vyplazeným jazykem. Přípomoc používá jen občas, je to spíš o pocitu, že se nebude dřít na kašpárka v kopcích. A opravdu vždy vyjela pouze jednu čárku, většinou šlapala „za své". Při balení zjistím, že jsem neudělala visačky pro letošní rok Dámské, tak Radka narychlo vytvoří cosi co připomíná tři řeky s názvem VVO -Vltava - Vydra - Otava.

pátek 11.7.
Vlak odjíždí z Hlavního v 8:05, mám nové brašny a na nádraží jedu svou tradiční cestou, Vltavu fotím u Národního divadla. Lenka nám koupila nové jízdenky, tu svou vrátila a koupila si pro sebe na sobotu. Vzhledem k výluce na trati jsme plán letošní Dámské musely úplně změnit, původně jsme měly dojet do Železné Rudy a Šumavou projet do Anína. Takhle nás čekají dva přestupy, ale v Plzni i ve Strakonicích máme 20 minut času, takže jsem v klidu. Přestoupit stihneme. Ve Strakonicích je nutné použít výtah, ale to se mi moc nechce, tak jen co zajde ostraha do podchodu, přeběhnu koleje a jsem u našeho vláčku. Čekám na Radku, až se přesune výtahem, ostraha jde kousek za ní, mám strach, že mě viděl na kameře a jde mi vyčinit, naštěstí jen procházel po peróně. Do Lipky to máme ještě hodinu, stihneme se naobědvat z vlastních zásob. Pozorujeme blížící se mraky, později i déšť v kopcích a jsme smířeny s tím, že zmokneme. V Lipce startovní foto, svítí sluníčko a je docela teplo. Šlapeme po horské silnici směr Borová Lada, v dálce jsou vidět Alpy, také míjíme Alpskou vyhlídku. Židovskou cestou, lehkou šotolinou stoupáme k nejvyššímu bodu dnešního dne pod Stráží 1285 m.n.m a Strážní cestou sjíždíme k prameni Vltavy. Je tady dost cyklistů, všichni na elektrokolech, míhají se kolem mě zprava i zleva. U pramene fotka pro Lenku, lehce posvačíme, upekla jsem slaninové a sýrové šneky. Podél Teplé Vltavy sjíždíme do Kvildy, začíná lehce pršet, ale ani bundu do deště nevytahuju. Na Modravě zastavujeme u soutoku Modravského potoka a Roklanského potoka, který je vlastně začátkem Vydry. Přejedeme Hradlový most, na kterém byl provoz ukončen v roce 1953 a postupně, až do roku 1999 zcela zchátral. Po roce 2000 byl plně obnoven, my pokračujeme podél Vychnicko - Tehovského plavebního kanálu. V Mechově zajedeme ke Zlatému Srnci, opět začíná lehce pršet. Radka si dá čaj, já ochutnám místní pivo a gulášovou polévku. Sjezd do Srní je nádherný, vzpomínám, jak jsme tady jely s Růženou a Lenkou před dvaceti lety. Čenkova Pila, odmítám jít kilometr pěšky do míst, kam se nesmí s kolem, takže nám chybí fotka soutoku Křemelná - Vydra, který je začátkem Otavy. Rejnštejn, projedeme celý Anín, Vintířova stezka nás navede na lávku, kde jsou schody, ale také nájezd pro kočárky. Nechce se nám sundávat brašny, tak nejprve tlačíme nahoru moje kolo, pak Radky a na druhé straně to samé, ale dolů a už na první pohled to asi půjde hůř. Naštěstí jde rybář a pomůže obě kola snést ze schodů. Tíha mého kola je mu podezřelá a ptá se, jestli je to elektrokolo, bráním se, a to jsem ještě nevzala fén. Na recepci dostaneme klíč od chatičky, zaplatíme, pak se ještě vracím pro lůžkoviny. Kemp Annín I. byl prvním autokempem, který byl v roce 1960 v ČSSR otevřený. Stolek a židlička, které stojí před chatkou jsou nejspíš ještě z té doby. Raději jsme je nepoužily. A do chatky, jejíž základ tvořila unimo-buňka, bychom se tři asi ani nevešly. Uvaříme si čaj, večeře z vlastních zásob, sprcha je sice kousek, ale voda je velmi vlažná, do vzdálené sprchy se nám nechce. Jdu si pro pivo a zbytek večera trávíme v chatičce, venku je docela chladno. V deset večer naprostý klid v celém kempu.
Najeto 62 km společných, já ještě k vlaku, takže celkem 79 km 732 výškových metrů

sobota 12. 7.
do sobotního rána jsme se pěkně vyspaly, nakonec i pod těžkou vatovanou dekou, která nešla nadzvednout nohou bylo příjemně. Jen Radce se deka z povlaku celou noc vyvlíkala díky chybějícímu zapínání, tak to měla trošku záživnější. Vaříme snídani, ale jen lehkou, protože snídat budeme v cukrárně na náměstí v Sušici. Nevyužít pohostinství cukrárny vyhlášeného hotelu Fialka by byl hřích. Koláč, káva, Radka přidává i kávové zrno a příjemně posnídáme s výhledem na kapli sv. Anděla. Křížovou cestu ale tentokrát vynecháváme. Píše Lenka, že kocour je snad v pořádku, ale ona rozhodně ne, že je jí zle, noc trávila na WC. Asi chytila střevní virózu od vnoučka Maxíka. Vrátila jízdenku a do Písku nepřijede. Jedeme Otavskou cyklostezkou, ale ze Sušice se cesta občas od Otavy odkloní. V Žichovicích projedeme zámeckým parkem, čápi na komíně vypadají spokojeně, výhled na hrad Rabí. Horažďovice, fotíme zámek a jsme stále na Otavské č. 12, na oběd z vlastních zásob zastavujeme u barokní kaple Svaté Anny a léčivého pramene. Je tu spousta hrnečků, ale voda nikde. Pak přijede cyklista, nadzvedne dřevěný poklop před kaplí a nabere vodu a ujišťuje nás, že je výborná a vždycky si tady vodu bere. Ochutnám, je docela dobrá, ale Radce nechutná. Už v roce 1752 zde byly založeny lázně. Od pomníku krále Rudolfa, který na tomto místě zemřel 4. července 1307 ne v boji při obléhání Horažďovic, ale na úplavici, začíná pěkná terénní cesta. Radka nasazuje náramek proti klíšťatům jedeme lesem, loukou až do Kozlova. Střelské Hoštice, stále po červené a jsme ve Strakonicích. Fotíme se s Dudákem, káva v nedaleké kavárně, ochutnáme i zmrzlinu. Trochu se motáme při výjezdu ze Strakonic - cyklotrasa se nám ztrácí. Nakonec projedeme podchodem nádraží. A za nádražím se opět na cyklotrasu napojujeme. Zátavský most, sjíždíme na červenou, konečně si vzpomínám na jeden nákolácký sraz, kdy jsme tudy jeli do Písku. Přidává se k nám ekolista, nespěchá vyptává se odkud kam jedeme, chvíli si s Radkou vrní přede mnou, ale naštěstí nás nechce doprovodit až do města. Zastavujeme u pískových soch - letos jsou jen tři, ale další jsou dál na náplavce, kam už dneska nezajedeme, přejdeme most, focení si necháme na zítra, teď je tu moc lidí. Zastavujeme v parku v restauraci U Rainerů, Radka si dá čaj, já pivo, začíná pršet. Koukáme na došlé zprávy a najednou Radka zbělá. Přišla jí velmi smutná zpráva, dlouholetý kamarád, kterého jsme všichni znali jako Mamuta dnes v poledne zemřel. Ještě včera večer, když už jsme ležely v chatce, s ním Radka mluvila, trochu se zadýchával, ale měl radost, že zrovna přijela dcera s vnoučaty. Alespoň slíbil, že když mu bude hůř, zavolá si sanitku. Už měsíc byl doma s vyhřezlou ploténkou. Na sanitku dopoledne opravdu došlo, ale v ní zkolaboval a resuscitace byla neúspěšná. Masivní oboustranná plicní embolie nedala životu šanci. Dopijeme, přestává pršet a jedeme se ubytovat. Volám paní do penzionu, otevře vrata, uložíme kola na dvůr. Radka ani neprotestuje, že nemáme kola na dohled a nejsou k sobě svázaná. Dostávám klíče, zaplatím, víme, kam zítra na snídani. Jdu se projít, cestou mám Radce koupit čokoládu, snědla mi banánek a všechny své sladkosti Je tu další večer, kdy piju sama pivo, dneska dokonce sama sedím v hospodě. Začíná lehce pršet, prostě smutný konec dne. V parku je rozruch kolem příchozí kozy a jejího majitele, později večer je koza i u našeho penzionu.
Najeto 80 km a nastoupáno 412 m

neděle 13. 7.
snídáme v penzionu, Radka dostane sýrový talíř, já mám i šunku, jogurt, rozlévaný džus, kávu a čaj. V 9h se už fotíme před penzionem, zastavujeme na mostě, který máme skoro sami pro sebe. Trochu měníme trasu, opouštíme Otavu a rozkopanou Pražskou ulicí vyjíždíme z Písku. Dnes měl být příjemný den, ale za Pískem se přihnal mrak a pár kilometrů jsme si užily dešťových kapek. S kamarádem Milanem se potkáváme v Ostrovci. Pokračujeme ve třech a doufám, že Milan odstraní Radce pískání v předním kole. Lehký oběd z vlastních zásob sníme v parku Neresce, Milan mi veze i pivo, rozdělíme se o něj. Mirovice, tady je plánovaná cukrárna, kde jsme vloni byli se srazem a byla výborná, bohužel v neděli je zavřeno. Radka dojde do sámošky pro linecká kolečka, která sníme v parku na lavičce. Milan opravil pískající brzdu a pokračujeme dál. Třebsko, tvrdím, že jsem nikdy nebyla v zámku Vysoká u Příbramě, kde tvořil Antonín Dvořák. Šlapeme do kopce a kocháme se výhledy, těším se na kávu a dort. Za zámeckou branou je otevřená kavárna, ale jaksi potemnělá, nejde proud. Takže kávu nevaří, dostat můžeme jen makronku nebo panna cottu, volíme pann cottu. My s Milanem se rozdělíme o to druhé pivo, které je pěkně naklepané a napěněné z brašny. Nakonec se podařilo obnovit dodávku proudu a kávu dostáváme, je silná a není k ní voda. Projedeme k zámku, zajedeme kousek do lesa k Rusalčinu jezírku a konečně si vzpomenu, že jsem tady byla opět s nákoláckým srazem, ale už je to mnoho let. Milan nás pak zavede ještě k druhému jezírku, kde socha Rusalky opravdu je. Kolem vyhlídkové věže Rudolfka, kde je také možnost ubytování sjíždíme do Podlesí romantickým lesoparkem Litavka. Milan tu bydlel do svých 9 let, vzpomíná, jak to tady vypadalo, když jezdil na koloběžce jako dítě. Ve Starém Podlesí v pivovaře dneska spíme. A konečně dnes nepůjdu na pivo sama. Dáme si brzkou večeři, pak se ubytujeme, náš pokojík je označen černou cedulkou Mikeš. Ještě jedu s Milanem na Svatou Horu, kde jsem opravdu nikdy nebyla. Projedeme Pražskou ulicí, Václavským náměstím a na Svatou Horu je to pěkně do kopce. Schodiště, po kterém věřící lezou v kleče je už bohužel zavřené, zrovna tak ambit i bazilika. Jeden stánek je otevřený, kupuji magnetku a vracíme se zpět do Podlesí. Posílám Lence alespoň virtuální pivo, píše, že už je jí lépe, ale na pivo chuť nemá.
Najeto 72 km a nastoupáno 653 m

pondělí 14. 7.
sluníčko nás tahá z postelí, jdeme na snídani, zabalíme brašny a po 9h a startovacím fotu odjíždíme. Milan nás doprovodí do Dobříše, pak se vrací na chalupu a my jedeme domů. V Pičíně se ještě fotíme u cedule v Dobříši zastavujeme v cukrárně Stáňa na kávu a doplnění cukrů, které zejména Radka potřebuje. Trochu upravila návratovou trasu, jedeme přes koleje a podél dálnice na Voznici. Mníšek pod Brdy, jen zastavíme u zámku a šlapeme dál. Na Jíloviště jedeme starou silnicí, přeci jen už toho terénu bylo dost, ještě nás drncání lesem čeká. V pekárně Stáňa zastavujeme kvůli chlebu, který teprve dopékají, ale než stačím sníst chlebíček a Radka vypít okurkovou limonádu je chleba na prodejně. Horký ho dáváme do brašny a už se těším, až si doma krajíček ukrojím. Jedeme lesem kolem vysílače Cukrák, za námi se line vůně čerstvého ještě teplého chleba. Vzpomínám, jak vždycky přišla maminka z práce a z tašky jí voněl chleba nebo čerstvé rohlíky. Najednou už nejsme na Dámské, ale jsou z nás starostlivé maminky manželky a babičky co přivezou domů čerstvý chleba. Na Zbraslavi na stezce zastavujeme na poslední pivo letošní Dámské, 8° Hendrych je před kopcem tak akorát. U rozcestníku v Komořanech uděláme poslední fotku, jedu přes letiště, a i s brašnami se tahle cesta dá pohodlně jet. Radka pokračuje podél Vltavy, ale z Klárova ji také čeká poslední kopec k domovu.
najeto 64 km nastoupáno 725 m
celkem ujeto 278 km, nastoupáno 2522 m

Děkuji Radce za společnost, i když druhá dekáda Dámských je už od loňska provázená nemocemi jedné z nás. Letošní byla o to smutnější, že zemřel Radky blízký kamarád. Děkuji Milanovi, že s námi jeden den jel, opravil Radce pískací brzdu a se mnou šel na pivo. Počasí nám nakonec přálo, dešti, co se honil nad Šumavou jsme unikly a lehce jsme zmokli jen v neděli, když jsme odjížděly z Písku, ale stačila slabá bunda. Trasy tentokrát byly v režii Radky, já jen nastínila směr a ona doladila průjezd. Nejspíš v těch terénech byla i klíšťata, já pochytala tři, Radka si doma našla jedno.

Dámy, doufám, že za rok už budeme v plném počtu a opět si užijeme některou ještě neprojetou lokalitu. Ve vlaku nám spolucestující, kteří jeli do Berouna vyprávěli o moc hezké nové rozhledně na Polské straně Hrubého Jeseníku na Kralickém Sněžníku. Takže třeba za rok pramen Moravy, ten ještě odškrtnutý nemáme.