reklama

Dámská 2023 – okolo Ašského výběžku k nejzápadnějšímu bodu ČR a ještě kousek dál

v Chebu na nádraží startujeme
v Chebu na nádraží startujeme
Foto: Autor

Letošní Dámská je prémiová, protože tuhle tradici držíme už od roku 2003. Jen jeden rok jsme vynechaly, v roce 2007 jsem si těsně před odjezdem zlomila žebra, když jsem přepadla přes řídítka. Tou ulicí, kde jsem tenkrát spadla, jsem už nikdy nejela. V Aši a v okolních lesích se nám s Lenkou moc líbilo. V roce 2012 jsme sice měly v plánu Ašský výběžek objet, ale počasí nám v tom tenkrát zabránilo, celé 3 dny pršelo, ale přesto byla tahle Dámská jedna z nej. Ujely jsme nejvíc kilometrů za den i celkem za všechny dny, nastoupaly jsme nejvíc výškových metrů za všechny Dámské a dodnes jsme toto číslo nepřekonaly. Takže volba byla jasná, tentokrát nemineme nejzápadnější bod a v lesích kolem Klingenthalu si to pěkně užijeme. Štěstí jsme měly i na ubytování, spaní v kempu Pod rozhlednou (Háj) v Aši byl jako výchozí bod k nejzápadnějšímu bodu ČR ideální místo. Balení na Dámskou bylo letos jednoduché, protože předpověď na víkend slibovala rekordní teploty až 37 °C, v Aši pak „jen" 35°C. Takže tílko na každý den a sukýnky letos také užijeme, přesto přibaluji raději i pláštěnkovou bundu. Nakonec jsme celé 4 dny opravdu jezdily jen v tílku.

pátek 14.7.
Ráno na vlak jedu přes letiště a po stezce přes náplavku na hl. nádraží, tam už čeká Lenka a za chvilku přijíždí i Radka. Nezbytná káva na cestu a už jdeme k nástupišti. Kol odjíždí celkem 7, ale vejdeme se všichni, vlastně všichni vystupujeme v Chebu. Vedle nás sedí dva chlapíci, kteří mají stejná trička s nápisem Tour de Vídeň 2023. Rozdám letošní loga v podobě mapky Ašského výběžku a pak ještě vytáhnu růžová trička s nápisem Dámská 2003 - 2023 a na zádech jsou vypsané všechny Dámské včetně té letošní, kterou máme ještě před sebou. Dámy jsou nadšené a pochvalu máme i od spolucestujících. Je jasné, že všechny společné startovní fotky budou v tričkách. Je opravdu vedro, takže jezdíme v tílku a v tričkách se jen fotíme a chodíme do hospody.
V poledne jsme v Chebu a šlapeme směr Hrozňatov, poutní areál Maria Loreto, kterým bohužel jen proběhneme, i když paní průvodkyně je velmi výmluvná a všechno by nám ráda ukázala a pověděla. Doplníme vodu, v lahvi rychle teplá. Nechci se vracet stejnou cestou, a proto zpět do vesnice jedeme po louce podél křížové cesty. Sjely jsme všechny, ale všem se nám vybavila loňská lesní cesta, kdy jsme potkaly povoz s koňmi, tady naštěstí žádný nebyl. Z Hrozňatova si hned trochu bloudneme a cestu na hraniční signálku si trochu krátíme, ale v tom vedru to vůbec nevadí. Konečně najíždíme na bývalou hraniční signálku, která se pěkně houpe přes kopečky kolem hranic. Navíc na asfaltovém povrchu je vidět, že je neudržovaný, takže kličkujeme mezi výmoly. Další zastávkou je památník železné opony. Při čtení příběhů mrazí ještě dnes. Pokračujeme dál, díky vedru vynecháváme plánovaný výjezd po zelené k Bismarkově rozhledně Zelená hora, stačí nám pohled z dálky, nakonec u té druhé Bismarkovské budeme dneska spát, třetí Bismarkova je u Mikulášovic ve Šluknovském výběžku. U nádrže Skalka by se hodilo nějaké občerstvení, ale žádné tu není, tak pokračujeme dál přes přechod Schriding, na lavičce pozdně poobědváme my s Lenkou řízečky a Radka kysaný nápoj, mrkev a housku a sýrem. Jedeme Německem, stále podél hranice, i tady je vedro, voda v lahvi je hodně teplá, občas požádáme někoho z vesnice, aby nám natočil čerstvou vodu, Radka se nechá i pokropit. Nazpět k nám přecházíme v místech historických hraničních mezníků z let 1718 - 1754. Vedro je i v lese, ale do Aše už to není daleko a skoro z kopce. Akorát kemp je na kopci, takže pouštíme navigaci, to musím pochválit Lenku s Radkou, které naplánovaly cestu tak, že jsme do kempu Pod rozhlednou našlapaly opravdu jen nezbytné výškové metry. Kemp byl malý, pouze 3 chatky, nějaké stany, týpí a karavany, vše pod zámkem. V kempu jsme v 19:30 a než se jdeme ubytovat, ochutnáme místní pivo. Chatička příjemná, nově zrekonstruovaná, Lenka vzala konvici, takže ani do kuchyňky nemusíme. Srchy čisté, voda teplá a kolik chceme, žádné žetony. Jen u palandy někdo pozapomněl pořádně dotáhnout šrouby, takže jsme ji raději přidržovaly, když Lenka lezla nahoru. A velkým překvapením byly matrace - obyčejný molitan o síle 5 - 10 cm příliš komfortu na dřevěném roštu neposkytoval. Ale nakonec jsme se vyspaly všechny a zhodnotily jsme, že cena na osobu 250,- Kč je v poměru cena - výkon odpovídající.
Najeto 54 km 869 výškových metrů

sobota 15. 7.
Ráno vstáváme lehce nalomené, pěticentimetrové matrace z molitanu jen položené na prknech a palanda, co se po každém otočení Lenky na horním bidle rozvlnila jako na moři, s našimi tělesnými ostatky trošku zamávaly. Ale jinak se v nově opravené chatičce spalo pěkně. Na „Bismarckovu" rozhlednu nejedeme, musí stačit fotka z parkoviště. Snídani vaříme v chatičce, i když pan správce to nevidí rád, ale nosit všechno do kuchyňky se nám nechce. Začíná nejteplejší den Dámské, kdy teploty dosáhly až na 35 °C, ale teď ráno kolem 9 h je příjemně. Trochu upravujeme trasu. Zvolily jsme zkratku podél hranice, kde podle mapy byla cesta, ve skutečnosti jsme jely kukuřičným polem, které končilo na zarostlé louce. Za ní byla u sousedů vidět asfaltová cyklostezka. Dalo nám to trošku námahy, ale zvítězily jsme. Radka oblepená náramky proti všemu hmyzu prošla bez újmy, my s Lenkou bez náramků také. Dál pokračujeme po Německé straně. První „kulturní" zastávka je na Benešově paloučku, kudy odcházel prezident Beneš do exilu. Mělo by to být pietní místo, ale neskrýváme zklamání nad neupraveným pláckem uprostřed zalesněného remízku. Bez mapy v mobilu bychom to místo ani nenašly, ačkoli bylo hned vedle cesty. Žádná cedule, žádný ukazatel, jen snadno přehlédnutelná pěšina do houští. Je vidět, že Němcům to místo nic neříká a z Českých spolků se také nenašel žádný, kdo by o místo pečoval. Krátce posvačíme a jedeme dál. Malé vesnice nebo spíš usedlosti projíždíme, zastavujeme ještě u mostu Evropy (Přátelství), který je památkou na bývalou hraniční osadu Újezd (Mähring) a od roku 2008 symbolicky spojuje Česko a Německo, a pak už odbočujeme na lesní pěšinu k Nejzápadnějšímu bodu hranice. Cesta je lepší z německé strany, děkujeme Petrovip, že nám poradil a nemusely jsme se kodrcat přes kořeny na české straně hranice. U Nejzápadnějšího bodu se moc dlouho nezdržujeme, je tu plno komárů. Tak jen rychlé foto a zpátky na cestu. Plán jet od Nejzápadnějšího bodu po neznačené cestě mezi jezírky se, bohužel, nevydařil. Všude kolem byl zákaz vstupu a hlídáno kamerou, stihla jsem jen vyfotit jedno jezírko. Vracíme se zpět na cyklotrasu, stále jedeme po Německé straně, cesta z kopečka pěkně ubíhá, a tak rozjíždím své kolo co to dá. A klasicky nekoukám na cestu, takže míjíme odbočku a sjíždíme mimo plánovanou trasu. Díky tomu ale objevujeme zajímavou „planetární stezku". Na okraji lesa v klidu poobědváme a v mapě plánujeme náhradní trasu. Ačkoli to v mapě nevypadá, silnice se trošku houpe, což je v poledním slunci trošku vysilující. Cesta na Trojmezí, kde bylo do 3. 10. 1990, rozhraní tří územních celků (B - S - Č), byla nekonečná, ale dojely jsme tam. Osvěžení v Rokytnici bylo velmi příjemné, jen nás trochu děsil čas - hodiny ukazovaly druhou odpolední a před námi bylo ještě víc jak 40 km. Navíc z Trojmezí jsme nevyjely nejšťastněji - zabloudily jsme a hned 2x. Panelová cesta zarostlá travou byla fakt děsná a holt vyžadovala víc pozornosti, takže jsme odbočku cyklotrasy minuly. Skončily jsme na neprůchodné na louce a se slzou v oku jsme hleděly na krásnou asfaltku vinoucí se kolem louky, kde jsme měly jet. Ale žádné vracení. Kola vláčíme trávou na asfaltovou cestu. Vedro je šílené, zastavujeme ve vesnicích a pokud někdo zalévá na zahradě, necháme se pokropit vodou a prosíme o čerstvou vodu do lahví. Radka se ovazuje mokrým šátkem, dokonce dostaneme i třešně, ale sním jich jen pár, přeci jen žízeň je veliká. V krásném městečku Markneukirchen zastavujeme na náměstí. Máčím se v kašně a jdeme na zmrzlinu. Byla výborná, stejná jako v Itálii, také cukrárnu provozovali Italové. Za Erlbachem vjíždíme do lesa, ještě nás čeká dost stoupání, než se přehoupneme přes hřeben a uvidíme domy v Klingenthalu. Vymýšlely jsme různé zkratky, abychom nemusely přes nejvyšší kótu hřebenu, ale i tak jsme si dokopce užily víc než dost. Stejně jako před 11 lety nás místní cesty odrovnaly, tenkrát byla zima a pršelo, letos je vedro a už nám to tolik nejede. Do Kraslic sjíždíme po silnici, pak najedeme na cyklo. Hospodu v Kraslicích, ve které jsme v roce 2012 s Lenkou spaly pod jednou peřinou a v jedné posteli se nám už najít nepodařilo, nejspíš už nenabízí ubytování, ale hospodu jsme asi poznaly. Náš dnešní penzion Krista je kousek za křižovatkou. Ubytujeme se, my s Lenkou objednáváme pivo a já si dám i večeři. Z kopců se žene bouřka, obsluha nás skoro vyhodí ze zahrádky, mají strach, aby jim neuletěly slunečníky. Náš pokojíček je pod střechou, je v něm hodně teplo. V noci pršelo, ale vedro bylo celou noc. Dojezd ve 20:30 h.
Najeto 73 km nastoupáno 929 m

neděle 16. 7.
Snídaně není moc vydatná, žádné párečky, míchaná vejce ani pomazánky, jen káva, čaj a pečivo se šunkou a Radka našla i jogurt a sýr, máme připravené brašny, nezbytná startovací fotka v tričkách. V 9 hodin sedáme na kola a jedeme směr Rotava, po dešti se jede příjemně, dneska už by takové vedro být nemělo, ale ke 30 stupňům se zase teploměr dostane. V Šindelové zastavujeme u bývalé vysoké pece. Za Nejdkem je pěkná silnice, jedeme dlouho z kopce, Lenka mizí a míjí odbočku na Smolné pece. Volám jí, že změníme trasu, ale nebyla daleko a vrací se. Tedy kopec do vesničky Smolné pece jsme si mohly ušetřit, ale holt něco za něco Z hlediska bezpečnosti a kilometrů byla tohle nejlepší volba. Konečně dojíždíme do Děpoltovic, rozpadlý zámek, vzpomínám, jak jsme tudy jely také na jedné Dámské, kdy jsem tady píchla kolo a opravovala. Dneska je to bez defektu, zastavujeme v hospodě naproti statku s koňmi a dopřejeme si oběd. Najezené, doplněná čerstvá voda do lahví a vyrážíme dál, začíná být opět teplo. V Radošově se s Lenkou nemůžeme shodnout, jestli jsme byly u tohoto mostu nebo to byl jiný zastřešený most. Později podle fotek najdu, že to byl opravdu most v Radošově. Fotíme, ve Velichově se zastavíme v hospodě na doplnění tekutin, Lenka ochutnala i polévku. Pokračujeme podle řeky, ovšem trasa je velmi houpavá, žádná rovinka podle vody. Červenou mi Radka škrtla ještě v plánu, jsou tam skály a opravdu, když jsme se vyšplhaly za Vojkovicemi na Jakubov, bylo vidět na protější břeh, že tam opravdu cesta není. Jedeme podél vojenského pásma, Pohřební kaple Karla Gölsdorfa je těsně u plotu. Okounov, snad poslední kopec a už pojedeme jen dolů do Perštejna. Zastavujeme v kempu Perštejn, je tu koupaliště, už se vidím, jak si jdu zaplavat. Jenže je to nějaké podezřelé, žádná budova pro ubytování, na trávě stojí jen dva stany. Ptám se na recepci, naštěstí znají jméno paní, se kterou jsem domlouvala ubytování. Náš cíl je u tenisových kurtů a naproti je pivovar. Dojezd, jak jinak do kopce, Radka podléhá lehké depce, že dnes budeme nocovat pod mostem. Paní, co mi slíbila ubytování je na dovolené, dcera se o nás měla postarat, ale také tu není, místní hráči zavolají ještě synovi a ten nám konečně otevře budovu a náš pokoj. Dokonce i kola mají svůj pokoj „u deseti trpaslíků". Holt spíme na sportovní ubytovně a tady jednolůžáky opravdu nejsou. Odcházíme do pivovaru na zhodnocení dnešního dne u žejdlíku místního piva. Jednohlasně jsme se shodly, že úsek Vojkovice - Okounov je na Ohři opravdu nejvýživnějším úsekem. Snad také proto jsme o něm nikdy neslyšely, když se někdo zmiňoval o cestě podél Ohře. Ta je jinak nádherná a naprosto pohodová. Ale pivo bylo výborné a při něm byly útrapy dnešního dne rychle zapomenuty. Ještě si s Lenkou vezmeme lahev sebou. Trochu se ochladilo, večer už je sezení venku na mikinu.
Najeto 71 km nastoupáno 920 m

pondělí 17. 7.
Snídaně dnes byla z vlastních zásob. Startovní foto pořizujeme na kurtech, na obloze sem tam mráček, ale má být opět teplo, čeká nás pohodová trasa podle vody, tady už se snad nebudeme šplhat do kopců od řeky. Na vyhlídku za Černýšem jsme řeku opustily, ale ty výhledy za trochu té námahy stály a pak už je to opravdu nejkrásnější část podle řeky, trochu mi to připomíná Sázavu v chatové oblasti. Lázně Evženie v Kášterci nad Ohří, pauzička na kousnutí do tyčinky, fotíme zámek a pokračujeme stále podle Ohře. Rašovice, přejíždíme na druhou stranu, tady se to malinko začalo houpat, ale oproti včerejšku, rovinka. Před Kadaní se zastavujeme na nábřeží maxipsa Fíka, má tu sochu i s Ájou. Nikde nikdo, tak vyzkoušíme kolotoč poháněný vlastní silou, kdy se sedí na kole. Nejlíp si to užila Lenka, protože se jen vezla. Já si při šlapání narazila koleno, protože jsem se na kolo nevešla, Radka na tom byla podobně, Lenka naopak nedosáhla na pedály. Jedeme na náměstí, cukrárna je otevřená a káva se zákuskem byla výborná. V centru Kadaně se hodně pracuje, takže je tu spletitost jednosměrek, které na kole nerespektujeme. Také jeden řidič neváhá zastavit a náležitě nám vynadat, ještě, že máme helmy na hlavách, jinak by si jistě přisadil, co čekat od blondýn z Prahy. Kolem nemocnice je to pěkně do kopce, později píši kamarádovi Pavlovi, že jsem konečně navštívila jeho rodné město a že kolem nemocnice je to pěkný výšlap. Napsal, že to je pohodový kopeček, že ho šlapal každý den do školy. Také se to tady jmenuje Zadní kopec. A najednou jsme v Prunéřově, tedy vidíme elektrárnu, tu starou zrovna bourají, míjíme nádraží. Napravo lesy a Krušné hory, nalevo díra, kam oko dohlédne. Občas nějaký útvar náletových dřevin, jinak krajina povrchového dolu. Cyklostezka luxusní, odpočívadla v podobě šedivých kostek s mapu a názvem vesnice, která musela ustoupit těžbě uhlí. Mám z toho smutné pocity, vzpomínám na vyprávění babičky s dědou, který tady v padesátých letech stavěl silnici, možná je to ještě ta samá, po které právě jedeme. V Černovicích to vypadá, že stihneme vlak ve 14:10 v Chomutově. Bohužel je prý plný cyklistů, takže nám nemůžou prodat jízdenky. Jedeme tedy do města na oběd a kupujeme jízdenku a místenky pro kola na vlak s odjezdem v 16:10. Vlak je poloprázdný, Lenka vystupuje v Podbabě my s Radkou jedeme na Hlavní nádraží. Já tradičně centrem k Mánesu a na náplavku, která je jako vždy v podvečer plná lidí potácejících se s kelímky v ruce sem a tam.
společných 50 km (a dalších 20 km od vlaku), nastoupáno 125 m (a 166 m k nám na kopec)

celkem ujeto 325 km, nastoupáno 2820 m

Děkuji dámy krásné to bylo, takové počasí jsme na Dámské ještě neměly a žádný defekt nás nepotkal. Ta letošní Dámská byla jubilejní dvacátá a doufám, že nebyla poslední, tak se zase za rok se budu těšit na společné kilometry a nastoupené vrcholové metry. Ještě to určitě zvládneme bez motorku!

Fotogalerie

19.03.2024 vložil/a: HMS
karma článku: 4.18
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Dámská 2022 – Na břehu řeky Svratky kvete... cyklistika 16.7. až 19.7.2022

Cestování
Polovina července se již stala tradičním časem Dámské. Tu letošní jsme naplánovaly už v zimě a po jedenácti letech jsme se vrátily na…
04.08.2022
HMS
(4.81)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Cestování
Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila, že až opravdu nebudu nikam…
10.09.2021
HMS
(4.53)

Dámská 2021, aneb suchou nohou mezi mraky 15.7. až 18.7. 2021

Cestování
čtvrtek 15. 7., společně najeto 60 km, 228 m Plány pro letošní Dámskou byly skromné, vlastně ani hranice jsme překročit nechtěly. Po…
27.07.2021
HMS
(4.53)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Frčíme)

Šumava na kole

Česko
17.05.2024 - 3 dny
cyklistický
Autobusem
5 900 Kč
 (CK Frčíme)

Šumava na kole

Česko
12.07.2024 - 3 dny
cyklistický
Autobusem
5 900 Kč
 (CK Frčíme)

Teplické cyklostezky na pohodu

Česko
20.08.2024 - 5 dní
cyklistický
Autobusem
10 500 Kč
PR

Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?

 (kofishop.cz)
Myslíte si, že už jste ze světa kávy ochutnali všechno? Pak jste možná zapomněli na cascaru – pochoutku s dlouhou tradicí, která ale zatím stále stojí tak trochu ve stínu tradiční kávy. O co se vlastně jedná a proč byste měli cascaru pustit i do svého šálku?
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

229 cyklistů (14 přihlášených)

Srpen 2023 – okolo Otavy

Letošní zahraniční výlet nám nečekaně zrušily zdravotní problémy, musely jsme se z cesty vrátit. Po…
Aar | 23.03.2024

Dámská 2023 – okolo Ašského výběžku k nejzápadnějšímu bodu ČR a ještě kousek dál

Letošní Dámská je prémiová, protože tuhle tradici držíme už od roku 2003. Jen jeden rok jsme vynechaly, v…
HMS | 19.03.2024

Jižní hranice

„Tak jsem tady Panímámo, dřív to nešlo.“ Oblíbený citát můj a mého bratra, mně vytanul na mysli 8. září 2023,…
Stanley58 | 02.01.2024