V našich myslích zůstáváme kočovníky

V loňském roce měla velký úspěch knížka manželů Hervéových Kolem světa na kole. Jejich příběh o čtrnáctileté cestě, na které se narodila dcera Manon, zaujal tisíce čtenářů na celém světě. Nyní přinášíme rozhovor, ve kterém Claude hovoří o zkušenostech z cesty, o životě rodiny v současnosti i o plánech do budoucna.

Rodina Hervéových na oslavě 18. narozenin Manon

Foto: Claude a Francoise Hervéovi

Další fotografie

O cestě

Byla ve světě místa, kde jste tušili nebezpečí a raději jste tam nejeli?
Naším cílem rozhodně nebylo navštěvovat země, kde probíhaly konflikty, ale je velmi těžké se tomu zcela vyhnout, když cestujete tak dlouho. Když jsme projížděli Irák, byla válka spíš v Íránu. Udělali jsme roční přestávku na kambodžských hranicích, když Khmérové bojovali proti Vietnamcům. V Salvadoru probíhala skrytá občanská válka. V Kolumbii nám říkali, že to bude nebezpečné, a přesto to byla jedna z nejpřívětivějších zemí naší cesty! Françoise měla strach jet do Peru, protože tam byla velmi krutá partyzánská válka. Ochránila nás naše šťastná hvězda!

Proč jste se pouštěli v Panamě přes téměř neprůchodný prales? Nechtěli jste se vrátit, když jste první den viděli, jak těžká to bude cesta?
Mysleli jsme si, že lidé jako obvykle o obtížnosti přechodu tohoto pralesa přehánějí. Navíc jsme znali své možnosti a věděli jsme, že jsme schopni čelit mnoha problémům. Věděli jsme také, že ona šťastná hvězda stojí při nás a že nás v případě potřeby ochrání. Zpočátku se to zdálo mnohem snazší, a když jsme zjistili, že to bude opravdu velmi obtížné, říkali jsme si, že se to určitě zlepší, a pokračovali jsme dál. Ve skutečnosti se ukázalo, že čím víc jsme postupovali, tím více problémů se objevovalo, ale my už jsme se dostali do bodu, odkud nebylo návratu a neměli jsme jinou možnost než pokračovat. Je třeba ale také podotknout, že jsme měli již ověřenou morálku a to, že jsme byli všichni tři pohromadě, nás motivovalo.

Ke konci už jste se přesunovali hodně pomalu. Byla v tom únava, nebo nějaký úmysl?
Přejezd východní Afriky byl velmi fyzicky náročný jednak kvůli pískovým cestám a také Manon byla už těžší.

Kterou ze všech zemí světa máte nejraději?
Není země, kterou bychom preferovali, ale ta, která nás nejvíce poznamenala, je bezesporu Indie. Všechno je tam nadměrné, příliš mnoho lidí, mnoho násilí a mnoho zdravotních problémů. Není to tak, že když tuto zemi jednou opustíte, vypořádáte se vším, co jste se dozvěděli o sobě samých, o smrti, o životě.

Ve které zemi jste našli nejlepší přátele?
Ostatní lidé jsou vždy odrazem nás samých, a proto jsme si udělali přátele, a často více přátel, prakticky ve všech zemích, protože jsme žili v rodinách, které obecně nikdy nepoznali cizince. V mnoha zemích jsme měli citově velmi silné vztahy s rodinami, které se nám staly velmi blízkými. Thajci, Brazilci a Novozélanďané byli extrémně přívětiví.

Nakolik cesta ovlivnila váš budoucí život?
Ta cesta velmi silně ovlivnila celý náš život, protože v našich myslích jsme skutečnými kočovníky schopnými přizpůsobit se všude a rychle.

Manon – cestovatelské dítě

Vzpomíná Manon ještě na cestu (Dcera Manon strávila na cestě prvních šest let svého života, než nastoupila ve Francii do školy – pozn. red.)?
Manon si na cestu nevzpomíná, protože jako cestovatelka se vším, co to obnáší. Ale když jí bylo osm a půl, připravili jsme představení „Manon, cestovatelské dítě“, kde to byla ona, kdo vyprávěl o své cestě kolem světa. A přestože si na to nepamatovala, dobře věděla, co během cesty zažila. Dnes je to pro ni cesta jejích rodičů. Uvědomuje si ale, že co se odehrálo, ovlivnilo její rané dětství.

Jak se zapojila Manon do dětského kolektivu ve škole?
Během naší cesty, všude kudy jsme projížděli, nepotřebovala Manon nikdy víc než pár minut, aby si sehnala kamarády, a tak to bylo i po našem návratu do Francie. Hodinu poté, kdy se seznámila se svými bratranci, to vypadalo, jako by se znali odjakživa. Naopak problémy měla s tím, aby spala sama ve svém pokoji, protože na cestě spala vždy s námi. Dalším problémem bylo „skamarádit se“ s mikroby, kterými se to hemžilo ve francouzských školách. Byla zvyklá na jiné viry a bacily, a tak prvních šest měsíců po návratu byla každých čtrnáct dní u doktora s nějakou nemocí, pro ní bylo samozřejmostí žít po celou dobu kterou měli její malí francouzští kamarádi od narození – jako chřipka, angína atd.

Zůstala jí z dětství znalost cizích jazyků, které se naučila cestou?
Nevzpomíná si na jazyky, kterými mluvila plynně: španělštinu a portugalštinu, protože je po návratu nepoužívala. Dodnes mi říká Daddy, protože to bylo první slovo, které řekla na Floridě. Velmi mnoho čte, ale nemluví spisovně.

Podědila vaše cestovatelské geny?
Nemyslíme si to, přestože od té doby, co jsme se vrátili, už toho hodně procestovala: Turecko, Nový Zéland, Egypt, Estonsko.

Myslíte, že za pár let uskuteční také nějakou podobnou cestu jako vy?
Asi ne, ale člověk nikdy neví.

Současnost a budoucnost

Můžete prozradit, co v současnosti děláte, jaké máte zaměstnání, co dělá Manon?
Françoise pracuje několik let jako dvoujazyčná obchodní asistentka. Ze mě (Claude – pozn. red.) se stal fotoreportér-publicista, a tak po všechny ty roky jezdím do ciziny dělat fotoreportáže a potom jezdím se svou prezentací po celé Francii. Manon je dnes 19 let. Má ráda matematiku a fyziku a připravuje se na získání inženýrského diplomu.

Jezdíte stále ještě na kole?
Ano, téměř denně při pojíždění po naší vesnici, ale jinak málo, protože jako sport provozujeme běh a Françoise ještě k tomu plave a hraje ping pong.

Jaký je váš žebříček hodnot? Co stavíte úplně nejvýš?
Vždy dáváme přednost hodnotám lidským. Nejzajímavější je čas strávený s lidmi, ať už je známe či nikoliv. Sdílet čas s jinými lidmi, kteří vzešli z jiných kultur, je nesmírně obohacující.

Co byste si od života ještě přáli?
Jednoduše si užívat drobných radostí po všechny další dny. Úsměv nám vždycky takovou radost udělá.

Nechystáte se ještě na nějakou kratší cestu?
Teď ne, ale víme, že ještě oba pojedeme některé země na kole navštívit. Když jezdím dělat reportáže do zahraničí, tak často používám kolo, protože je to fantastický prostředek, jak vidět zemi a ještě při tom dělat fotky.

Byli jste někdy v České republice?
Zatím jsme neměli to potěšení navštívit vaši krásnou zemi. Ve Francii všichni touží po tom jet do Prahy. Během naší cesty kolem světa bylo velmi obtížné projíždět zeměmi Východu, protože byla povinnost vyměnit si na každý den pobytu u vás velké množství peněz.

Děkuji za rozhovor a budeme se těšit na vaši návštěvu.

Tento rozhovor připravilo vydavatelství Cykloknihy.
Knihu „Kolem světa na kole“ lze objednat v eShopu NaKole.cz.

Fotogalerie