Většina světa funguje jinak

V neděli 24. dubna překročili české hranice Lucka a Michal, kteří poslední tři roky strávili v sedle svých kol na cestě kolem světa. Za tu dobu našlapali 68 175 km. Navštívili jsme je na veletrhu Svět knihy a položil jimi několik otázek.

Lucie Kovaříková a Michal Jon

Foto: Jitka Vrtalová

Další fotografie

Oba cestovatele jsme našli na stánku nakladatelství Cykloknihy, které vydává jejich cestopis. Majitel nakladatelství Jiří Říha doprovázel oba dva na cestě ze Slovenska do České republiky. Podrobný popis posledního úseku cesty najdete zde.
„Jejich návrat, to byla obrovská euforie, nádherný zážitek. Na triumfální cestě po České republice se k nim připojovaly desítky lidí a v závěru poslední etapy vedoucí z Berouna do pražské obory Hvězda s nimi jelo asi 160 cyklistů,“ hodnotí s odstupem Jiří Říha.

A zde je rozhovor přímo s Lucií Kovaříkovou a Michalem Jonem.

Kolik celá cesta stála?
M: To se ptá každý, kde jsme na to vzali…

O to ani moc nejde. Spíš mě zajímá rozpočet…
M: Rozpočet byl asi milion a půl.

Ta cesta vás určitě změnila. Cítíte se teď jiní než před cestou?
M: Možná jsme trošku jiní, ale ne zas až tak moc. Určitě se nám utvrdil názor, že životní styl většiny středoevropanů, ve vyspělé civilizaci, je jiný než ve většině světa. Tady se lidé pořád za něčím honí. Většina světa takhle nefunguje. Oni si okopávají ty políčka v Andách a nemají takovou starost jestli pojedou na dovolenou k moři. Oni ani neví, že se dá jet na dovolenou k moři.
L: U nás lidi mají všechno a pořád se za něčím ženou. Ti Indiáni mají mnohem míň a připadá mi, že ten jejich život je mnohem radostnější.
M: Jen málo lidí je spokojeno se svým životem, pořád máte pocit že můžete mít víc. Víc než polovina světa toto neřeší. Jakákoli cesta do téhle oblasti je způsob, jak to pochopit.

Byla nějaká oblast světa jiná než jste od ní čekali?
M: Zajímavá otázka, takovou jsme ještě neslyšeli. Většinou se ty otázky opakují.
L: Pro mě to bylo Rusko. Podle toho, co nám lidi tady řekli, jsme čekali, že když nás tam nezabijí, tak nás minimálně okradou a že tam není jídlo a jsou tam štěnice a všechny různý nemoci. Byli jsme tam tři měsíce a nic z toho se nevyplnilo a vzpomínáme na to moc hezky. Určitě hrálo roli i to, že jsme mluvili rusky, ale vzpomínáme na to, jak se k nám lidi chovali nádherně.
M: Obecně, když jsme čekali, že to bude horší, tak nás to překvapilo, že to takový nebylo. Třeba v Jižní Africe, což je nebezpečná země. Všichni nám říkali: „Na těch kolech vás tam někdo zabije, tam se zabíjí pro menší věci, než je kolo.“ Nakonec jsme zjistili, že obavu o vlastní bezpečnost máme jenom ve městě. Na vesnici ti černoši mají úplně jiný starosti než číhat a honit někoho po kopcích. Mají svoje políčko a svoje zvířata a o to se starají a jsou spokojení, protože před takovými deseti lety v apartheidu tohle mít nemohli. Jakoby to nebezpečí, o kterým všichni mluví, bylo jenom ve městě. Tam nás překvapilo, že se nám nic nestalo. Vždycky to člověk čekal horší, protože mu někdo řekl, že to tak je.

Města v Čechách začínají být nebezpečná kvůli rostoucímu automobilovému provozu. Jsme v Praze, tady se za posledních patnáct let počet aut prakticky zdvojnásobil a začíná to být vážný problém, pro cyklisty je to téměř neúnosné. Můžete udělat nějaké srovnání světových měst? Která města jsou například přívětivá k cyklistům?
L: Například San Francisco. Tam jsme pořád jeli zelení a najednou bylo město za námi. Tam jsme ani nevěděli, že jsme ve městě.
M: V Austrálii jsou třeba cyklostezky ve všech městech, ale v Sydney není ani jedna. Každého cyklistu, kterého jsme potkali, někdo srazil nebo mu někdo otevřel dveře nebo tak podobně. Je to zvláštní, že v Sydney, které je nejlidnatější město v Austrálii, není nic kromě jednoho parku.
L: Nebo ty jihoamerický města, třeba Buenos Aires, to kam se hrabe Praha…

Než jste odjeli, mluvilo se o svatbě.
M: To se mluví pořád…

Zeptám se tedy přímo: Změnili jste po třech společně strávených letech názor?
M: Změnili jsme názor v tom, že jsme se chtěli brát na cestě. Ale vůči rodičům by to bylo divné.

Takže ten záměr stále trvá?
L: Asi jo.
M: Ten vztah se neutuží tím, že vám někdo dá razítko do papíru.

Jaká byla vaše jazyková vybavenost?
M: Angličtina, ruština, němčina, španělština. Až na Francii jsme se domluvili skoro všude. Ale Francouzi nemluví jinak než francouzsky a my zase francouzsky nemluvíme.

A Čína?
L: My jsme měli v Číně, v Koreji a v Japonsku takový papírek. Ten nám napsal místní člověk, který mluvil anglicky. Napsal nám tam základní věci, třeba jak je to daleko do nejbližšího města, základní druhy jídel a podobně. My jsme vždycky jenom ukázali prstem na papír.

Kola dáte do Technického muzea?
M: Zatím ho nikdo nechtěl, asi si ho necháme doma.

Fotogalerie