Městská cyklistika: Rozhodnout se a jet

Jednou jsem někde četl, že David Byrne jezdí na všechna svá představení na kole. Z nějakého důvodu jsem si tu perličku zapamatoval. Pro mne je to jedna z ještě neprozkoumaných definic „hardcore“. Je to daleko působivější, než ten jeho velký bílý oblek – a to je dobrý oblek.

Kola jsou cool. Trvalo mi třicet let, než jsem se smířil s tím napsat tato tři slova v jedné větě, v tisku, ale opravdu věřím, že to tak je. Dříve jsem si tím občas nebyl jist. Když se o cyklistech mluvilo jako o atletech nebo o nějaké tvrdé lize anaerobních maniaků vypadajících jako klobása navléklá do neonu, tehdy mluvit o bicyklech jako o dobré věci bylo progresivní a ze všecho nejvíc to bylo pohledem do budoucna. Nemám teď na mysli boom horských kol nebo o jiné věci, které byly masivně propagovány v posledních dvaceti letech. Mluvím prostě o tom kusu železa se dvěma koly, který má každý v předsíni, a na kterém už někdy seděl skoro každý zadek v Americe. Bicykl, ve všech svých podobách, na kterých jsme za ta léta jezdili, je skvělý. Přetrval.

Tím jediným místem v Americe, kde může cyklistika vzkvétat a dosáhnout svého plného potenciálu, jsou městská centra. Když se podíváte na městské ulice, uvidíte bicykl v jeho nejčistší podobě. Je to způsob osobního vyjádření, je to způsob dopravy, je zelený, a především je prostě pekelně správný. Jízda na kole po městě je ta nejšťavnatější věc ze všeho, co jsem ve sportu za ta léta viděl. Je to ta nejlepší věc, která může kolo potkat. Městská cyklistika je ale také páteří vášně inspirované tím pravým kreativním myšlením – a individualismem. Nechat auto doma a křižovat ulice města na kole vám dává sílu. V dnešním světě přehnaných akčních sportů je ta síla extrémnější než bungee jumping nebo exhibice snowboardů v Pensacole.

Rozhodnutí vytáhnout ten starý dvoukolý nesmysl, co vám rezne v garáži, a jet do města, je tím nejlepším kouskem umění, který jsem kdy viděl nebo zakusil. Vezměte pět let vysokoškolského vzdělání, dvacet let plavby proti proudu a třicet let přemýšlení, jak může člověk změnit svět a zanechat na něm nějakou stopu: najednou se to všechno sejde dohromady a dává to smysl, když se rozhodnete jezdit.

A nejen, že je městská cyklistika unikátní, je také velmi rozmanitá. Dívejte se například na kulturu bike messangerů. Mnoho lidí o tom vůbec neví, ale existuje globální undergroundový kroužek nazývaný závody Alley cat. Jsou nelegální. Jsou aerobním punk-rockem. Jezdí se přímo v centru bez jakýchkoliv uzavírek, podpůrných vozidel, okázalé propagace, a nejdůležitěji, bez nějakých samovyhlášených expertů. Když se podíváte na to, o co jde, je to jedna z nejčistších podob městského sportu. Jsou to závody, které můžete najít v New Yorku, Bostonu, San Francisku, Berlínu, Londýně a v každé větší metropoli po světě. Mesíci na kolech roztáčí tu scénu na místech, kam by se ani ti nejuznávanější cyklističtí závodníci neodvážili. Co je ještě překvapivější, tito lidé celou věc táhnou s organizačními schopnostmi Marthy Stewart spojenými se zápalem Aliho. Je to vážně něco.

Kolo není ale jen kus oceli pro městské atlety, je to i způsob, jak si uchovat zdravou mysl. Jednou jsme s přítelem Woo seděli na rohu Market Street a druhé ulice v San Francisku a pozorovali jsme masu automobilů, jak se všechny vzájemně zablokovaly, když se předtím po centimetrech posouvaly přes křižovatku. Seděli jsme tam se svými koly a v jednom momentě náhodného prozření pravdy mi Woo řekl: „Víš, ty ulice už prostě širší být nemůžou.“

Dávalo to smysl. Potom pokrčil rameny a ještě zašeptal: „A ty budovy? Ty už užší nebudou.“ Bylo to takové jednoduché pozorování, že opravdu nevím, jestli o tom někdo vážně přemýšlel. Ulice nemůžou být širší a budovy nemůžou být užší. To znamená, že tenhle dopravní blázinec už bude jen horší. A krása ježdění na kole spočívá v následujícím: Je vám to jedno.

Dopravní zácpy jsou nevyhnutelné a vy máte způsob, jak se s tím vypořádat. Takhle jednoduché to je. Není potřeba žádný protiautomobilový aktivismus. Pro mně je příliš hippy-dippy sedět a kázat o tom, jak bicykly radikálně vzkřísí naši společnost. Když vidím ty vousaté typy, kteří jsou přesvědčeni, že jízda na kole je pro každého, cítím k tomu odpor. Nefunguje to. Kola nejsou pro každého. Masy se bojí změn a my jsme dnes kultura automobilů. A nezapomínejme na to, že jsme obrovská menšina. Neočekávám, že by průměrný člověk nechal sešrotovat svůj rodinný Chrysler.

Dívám se na to takhle. Po těch třiceti letech pochyb o zaběhaném establismentu, si nemyslím, že by pro mne bylo správně sedět jak stádo dobytka v dopravních zácpách. Vlastně, když se podívám na alternativní kulturu, posouvat se šnečím tempem v dopravě se zdá úplně opačné tomu, co mladí dnes všeobecně hledají. Sedět na zadku v autě obklopen okoralými lidmi v obleku, kteří se vzdali každodenním dopravním zácpám – je to tak pokrytecké! Přijde mi to jako pokroucený význam slova „normální“. Překvapuje mne, že to tolik mladých lidí toleruje. Ven!

Vymeťte pavučiny z těch svých dvoukolých hraček zaklíněných v kumbálu. Napumpujte si ty popraskaný starý pneumatiky aspoň tak, aby unesly ten váš tlustej zadek, a vylezte ven. Až poplujete dolů ulicí, dejte si pozor, aby se vám vyhrnutý kalhoty nezamotaly do vašeho zarezlýho řetězu a uvědomte si, jak je Evel Knievel opravdu velkej. Zastavte si, kde se vám zachce, a užívejte si tu část života s Telly Savalasem. Vždycky to tu bylo, teď je čas, abyste se nad tím znovu zamysleli. Sedněte na kolo a jeďte.

Přeloženo Hynkem Hanke z BikeReader.com.