reklama

Expedice 116 Novohradské hory

Motto : Když se na něco hodně těšíme, tak se to většinou pos... (nepovede).

Ale tohle není tento případ. I když začátek tak vypadá. Letošní Expedici jsem začal opět plánovat za dlouhých zimních večerů. První otázka zněla: Kam? Napadlo mě, že by nebylo špatné navázat na naši úplně první šumavskou expedici vyrazit od Lipna dále na jihovýchod, přes Vítkův Kámen, přes nejjižnější bod republiky do Novohradských hor a Třeboňskou pánví do Jindřichova Hradce, nebo do Veselí nad Lužnicí, na vlak. Soused Pepa byl s plánem srozuměn a souhlasí. Sice hlásil, že ho bolí achilovka, ale údajně víc při chůzi, než na kole. A tak jsem zajistil noclehy, vyhledal vlakové spojení a těšil se na 7. června.

Zhruba týden před plánovaným odjezdem jsem si vyjel na kole a při příjezdu domů, najednou telefon. Kouknu a vidím: Pepa. To asi slyšel, že otvírám vrata od garáže a něco mně chce. Beru hovor a ozve se: „ Jdi na zahradu a koukni k nám na balkon." Poslechnu a za chvíli vidím v otevřených balkonových dveřích nejprve francouzské hole, pak sádru a nakonec i Pepu. A hned hlásí: „ Je to v prdeli, mám prasklou achilovku. Mám to v kipsu, nejmíň na měsíc."

A co teď? Tak pojedu sám! Bude to stát víc peněz, neboť mám zamluvené dvoulůžkové pokoje, ale nedá se nic dělat. Tahle myšlenka se ovšem příliš nezamlouvá mé ženě, neboť jsem jí před časem líčil, jak se těším na liduprázdnou krajinu mezi Vítkovým Kamenem a Studánkami. Co když se tě něco stane? Do těchto úvah jsme pozváni našim mladším synem na oslavu jeho 21 narozenin, do jeho oblíbené vinárny, ve které se pije především pivo. Spolu s námi je tam i celá skupinka bývalých dětí z naší ulice, mezi nimi i Martin, syn našeho, momentálně postiženého, souseda. Moje manželka na něho zkouší fintu: „ Martine, když má táta tu sádru a je to zaplacené pro dva, nechtěl bys jet se strejdou?" (My jsme totiž v ulici všichni strejdové) Soused junior jednoznačně odmítá, ale náš hovor poslouchá obsoused Filip a hned se ptá. Co, jak, kdy? Potom potáhne z cigarety, důležitého doplňku jeho image, a říká, že pojede se mnou. My po chvíli s manželkou opouštíme vinárnu, abychom nekazili mládeži věkový průměr, a když přijdeme domů, manželka se chlubí, jak mně zařídila parťáka: „ On se z toho vyspí a nebude si nic pamatovat," namítám. A vypadá to, že jsem měl pravdu. V sobotu i v neděli je ticho po pěšině. V pondělí rovněž. Opravdu pojedu sám? Navíc při poslední kontrole na internetu zjišťuji, že mezi Veselím nad Lužnicí a Budějovicemi je zrovna výluka a nepřeváží kola. Další komplikace. Ale co, tak to stočím na Budějovice.

Jenže v úterý večer zvonek. Filip! Tak co, kdy jedem? A hned oznamuje, že cyklistických potřeb má pouze chuť. Kolo, a kalhoty si půjčuje od mého syna, předstartovní údržbu dělají do noci v garáži a já mu sděluji, že ve čtvrtek v půl šesté na ulici a když tam nebude, tak jedu sám. Ve čtvrtek ráno, když otevřu garáž, Filip s neodmyslitelnou cigaretou už stojí na chodníku. A tak vyrážíme.
Den první. Šumava.

Jedeme. Hned po pár stovkách metrů Filipovi říkám, aby na mě nečekal a jel svým tempem, že se sejdeme v Nepomuku na nádraží. Rychlík nám jede za necelou hodinu, před námi 13 kilometrů, takže pohoda. Když vyjíždím kopeček ve Ždírci od viaduktu k nádraží, Filip už má vykouřenou půlku cigarety a natáčí mě na mobil. „No tak to bude výlet", pomyslím si. Filip otrávenej, že ho dědek brzdí, já uštvanej... Pak mně zase mizí v dáli, a sejdeme se opravdu až v Nepomuku.
Cesta do českých Budějovic je v pohodě. Trochu jsem měl obavy, aby vlak neměl zpoždění, neboť si ještě musíme koupit lístek do Černé v Pošumaví, protože tam nejezdí ČD, ale soukromá společnost GWC. Jenže jak říkal už Petr Nárožný: ČSD, to je omega. (míněné švýcarské hodinky)O to větší šok zažíváme na budějovickém nádraží. Po příchodu k vlaku nám paní průvodčí oznamuje, že nás nevezme, neboť má už tři školní výlety, a s těma kolama... Naše námitky, že o dva víc se snad nic neděje, zůstává neoblomná. Divné podnikání, když soukromník odmítá platící zákazníky. Filip ovšem nelení, vyndavá mobil a oznamuje, že za šest minut je tady mezinárodní rychlík, můžeme jet do Rybníka a pak přestoupit na Lipno nad Vltavou. Sice jsme chtěli do Černé v Pošumaví, ale buďiž. Kupuji jízdenky a jedeme. V Rybníce Filipovi oznamuji, že sem dojedeme večer po ose, tady totiž máme nocleh. Zatím jenom přestupujeme, a před desátou jsme na místě. Je trochu mlhavo, od nádrže táhne zima, ale cesta při Lipně stojí za to. Lipno, Přední Výtoň, Frýdava, krásně po rovině. No a pak do kopce na Vítkův kámen. Z rozhledny okoukneme Lipenskou nádrž, podívám se směrem k Alpám, které nejsou vidět, a dolů na oběd. Po obědě pustou krajinou, místy, kde bývaly prosperující obce, které poznamenaly dva totalitní režimy. Pasečná, Spáleniště, Lhota, Kapličky...

Až ve Studánkách se vracíme do civilizace. Ovšem rovnýma nohama. Night club! Na návsi usedáme pod přístřešek a Filip se mě ptá, kam dál. Oznamuji mu, že teď nás čeká nejjižnější bod České republiky. „A tam musíme"? Ptá se Filda. „ Ty tam nemusíš, ale já ano. Už jsem byl na nejzápadnějším, a než umřu, chtěl bych je mít všechny čtyři." A tak Filip jede, ale mám pocit, že začíná trpět. V bývalém Radvanově mu nabízím, že tam na mě může počkat, protože tady budeme na zpáteční cestě odbočovat na Horní Dvořiště. Filip jede, ale já jsem rychlejší. Když dojedu k odbočce k nejjižnějšímu bodu, dlouho čekám, až se Filip objeví. Kdybych kouřil, už bych měl vytaženou celou. Filip padá na lavičku a já vyrážím pěšky k nejjižnějšímu bodu. Fotím, běhám do Rakouska a zpět, stejně jako vždy, když jsem na hranicích. Je to tím, že jsem z generace, která do svých třiceti let mohla o tomhle jenom snít. Nejen, že jsme nemohli do imperialistické ciziny, my jsme nemohli ani do dobré poloviny šumavských lesů. Když se vrátím k přístřešku a říkám Fildovi, že měl jít se mnou, Filip rozvine zajímavou filozofickou úvahu: „ Kdybych s tebou šel, tak bych tam byl a mohla by mě napadnout taková pitomina, že bych mohl chtít navštívit i ty ostatní a musel bych je navštívit, abych měl klid. Tak jsem tam nešel a mám klid už teď. A navíc vím, že nikdy žádný nenavštívím."

Vyrážíme zpět na Radvanov, Mlýnec a Horní Dvořiště. Máme hlad a tak ve Dvořišti hledáme hospodu. Jelikož míjíme po cestě hotel pro psy, tak najít hospodu, kde vaří pro lidi jistě nebude problém. A byl! Hospoda ano, ale nevaří. Voláme paní domácí do obce Rybník, ale ta taky nevaří. Můžu vám ohřát párky, říká do telefonu. Souhlasíme, u místního vietnamce kupujeme pár piv v plechu a jedeme se ubytovat. Končí první den Expedice 116, na komputeru 80,2 km.

 

Den druhý - Novohradské hory

 

Ráno posnídáme párky a vyrážíme. Je Medarda, tak snad nabude pršet. Dolní Dvořiště, Rychnov nad Malší, Malonty. Tady dáváme svačinku a já vzpomínám, jak jsme tady byli s rodinou v roce cca v roce 1995. I zmiji jsme tady tenkrát viděli! Na silnici a přejetou. Pokračujeme na Podhorskou Ves a Černé Údolí. Filip už má zase svůj elán. A z Černého Údolí začínáme stoupat na Hojnou Vodu. A Pak to začne. Každá expedice, na které jsme byli s Pepou, má svoji pěší část. Dnes s Filipem tomu není jinak. Rveme kola na Kraví horu. Mezi kameny, přes kořeny, stále dál. A já vzpomínám na Plešné jezero, Blaník a podobné vylomeniny z let minulých. Ale chci, abych si mohl říci: Byl jsem na kole na Kraví hoře. Nikoliv vyjel jsem na Kraví horu na kole, ale byl jsem tam i s kolem. Je to krutý kilometr. Filip se mně vzdaluje, já rvu kolo do kopce a nadávám na sebe. Tak starej a tak blbej. Proč si musím pořád něco dokazovat? Jenže pak jsem nahoře, vylezu na rozhlednu, pokochám se rozhledem a dolů to jde trochu lépe. Pak nás čeká oběd. V hospodě potkáváme skupinu cyklistů v dresech Agrofertu. Andrej mezi nimi není. Kdo ví, jestli vůbec umí na kole. Pak krátká zastávka u zvonu a dál na Hojnou Vodu. A pak stále z kopce. Horní Stropnice, Nové Hrady. Jak nám to hezky jelo, tak jsem úplně zapomněl, že chceme navštívit Terčino údolí a do Nových Hradů jsme dojeli po silnici. No nic, třeba se sem ještě dostanu. V Nových Hradech jsme si dopřáli zmrzlinu a chystáme se na hrad. A jak tak vobejdujeme na náměstí, koukám, že kousek od nás stojí člověk, nápadně podobný kolegovi z práce. Vezmu si helmu a brýle a jdu to nenápadně omrknout. Ano, je to on. I s manželkou, kterou neznám. Tu první jsem znal, ale tuhle nikoliv. Pohovoříme, je tady na prodlouženém víkendu. No jo vlastně už je pátek! Pak jdeme na hrad, tam se opět potkáváme, jenže čas kvapí a tak jedeme dál. Byňov, Jakule, Dvory nad Lužnicí a Suchdol. Tedy přesněji Tušť. A Filipovi opět začínají docházet síly. „ Kdy už tam budeme?" Jsme tam. Voláme paní správkyni, chvilku to trvá, ale nakonec se ubytujeme, hodíme sprchu a jdem na večeři. Jediná obuv kromě cyklistických treter, kterou sebou vozím, jsou vietnamky. Nezaberou místo. Cestou z večeře se mě ovšem utrhne spojka mezi palcem a ostatními prsty a vietnamky jsou nepoužitelné. Pokračuji tedy bos. Večer na pokoji nadhodí Filip opět filozofický problém: „ Asi poslední dobou moc kouřím, a sportovní výkony jdou do háje. Budu si muset vybrat. Buď kouření, nebo sport. Asi si vyberu kouření." Tak skončil den druhý. Najeto 66 km.

Den třetí

Dnes se s Filipem rozloučím. Večer jsme to vymysleli. Zatím co já chci pokračovat do Budějovic přes Římov, Filip musí být doma nejpozději ve 14 hodin, neboť v pozdním odpoledni natáčí videoklip s taneční skupinou. Jedná se o svingovou melodii, příběh z osvobození Plzně, mimochodem velice podařený. Doporučuji shlédnout. Takže ráno vyrážíme do Borovan, odkud Filip odjíždí vlakem do Budějovic. Jedu s ním na nádraží, pak musím vyšlapat docela kopec zpět do města a pokračuji na Trocnov a dále na Římov. Tady obědvám a po pravdě, že bych si pochutnal, to se tedy nedá říci. A pak křížovou cestou směrem k Malši a sám a sám, k Budějicům cesta. Před druhou hodinou jsem tam. Vlak mně právě ujel a tak mám dvě hodiny čas. Co teď?

Napadá mě, že se podívám do ulice Marie Vydrové, (jsem kousek od ní) kde by měla bydlet moje dávná prázdninová láska. No, a protože v době předmobilové jsme si psali dopisy, tak tu adresu si pamatuji i po čtyřiceti letech. Jméno změnila, ale adresu nikoliv. A pak jsem před barákem. Jen tak čistě teoreticky uvažuji, co by se asi stalo, kdybych zazvonil. Asi bychom se nepoznali, určitě nevypadáme jako v osmnácti. Kouknu na zvonek, ano stále tam bydlí. Odjíždím s tím, že už ji asi nikdy neuvidím, ale tak je to správné a tak to má být.

Takže se raději jedu podívat na výstaviště, kde jsem prožil pár montáží před Zemí živitelkou,(to už ta Jarka byla vdaná- takže nic), pak si projdu Lannovu třídu a mířím k nádraží. Ono to nebude letos s tím návratem tak jednoduché, neboť mě ještě čeká jedna důležitá akce.

Mám totiž velice šikovnou a akční sestřenici Danu, která před pár léty vymyslela, abychom se my, vnoučata Mistra kovářského z Hradešic, měli scházet, abychom se neviděli jen na pohřbech. A tak, každý rok v červnu svolává všechny vnuky a vnučky dědečka Josefa a posezení. Letos se to kryje s mojí expedicí. Ale když se chce, všechno jde. Manželka mně stejně oznámila, že by sice jela ráda, ale vzhledem k pracovnímu vytížení si raději odpočne doma. Takže nápad. Po cestě z Budějovic vystoupím v Horažďovicích, večer dám těch jedenáct kilometrů do Hradešic, přespím u nějaké sestřenice, nebo bratrance (mám jich tam dost) a ráno budu pokračovat domů. A taky jo. Má to jednu vadu. Nemám nic na sebe. Mám pouze cyklodres, triko na spaní a nemám ani boty, pokud nechci v hospodě klapat v cyklotretrách. A tak mě sestřenice František půjčuje, s patřičným komentářem neuvěřitelně vytahané tepláky, triko, mikinu a vyšmajdané sandály. Večer se vydařil. V součtu obou dnešních etap jsem ujel 77 km.

Den čtvrtý

Ráno vstávám poměrně zlehka, volám domů, že jsem živ a zdráv, posnídám, rozloučím se ze sestřenicí Danou a jejím manželem, sestřenicí Františkem (my jsme prostě všichni sestřenice) a vyrážím na poslední etapu. Smrkovec, kde ona inkriminovaná Jarka měla prarodiče, Břežany, Strážovice, Pačejov a pak dál na Nepomuk. A odtud přes Srby a Ždírec, do našeho města X. Když jsem u místní cedule, stavím kolo po ní a fotím. Zároveň volám domů, že jsem tam za dvě minuty a žádám celou rodinu o nástup před barák a potlesk. A pak už je to spanilá jízda přes sportovní areál a domů.

Čtyři dni, najeto 260 kilometrů, spousta zážitků a trochu smutek, že to se mnou nemohl absolvovat soused Pepa. Večer posedíme na terase, povyprávím a slibujeme si s Pepou, že příští rok zase spolu. Nakonec i ta Expedice se zove Expedice 116, Novohradské hory, a těch 116 je součet věku mého a Josefa. I když nejel. S Filipem by to byla Expedice 86.

20.11.2018 vložil/a: Stanley58
karma článku: 3.93
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Expedice Česká Kanada 118

Cestování
Sakra, proč vlastně jedeme po ose, když nás předjíždí vlak? Napadlo mě, před Ždírcem, když se okolo nás po souběžně vedené železnici…
08.10.2019
Stanley58
(4.23)

Pocta Christianu Battagliovi

Cestování
Šumava Na prodloužený šumavský víkend s manželkou a s našimi kamarády Jitkou a Láďou jsem se těšil. Ale už dopředu jsem věděl, že toho…
15.01.2019
Stanley58
(4.79)

Bilance roku 2017

Ze života
Nikdy jsem nepatřil k polykačům kilometrů, spíše než cyklista se prezentuji jako cykloturista, ale loňské kilometry, řekl…
11.02.2018
Stanley58
(4.53)
PR

Ufňukaný Mužík na „Střeše světa“

 (Petr Blahut)
Rozhovor s cestovatelem se svérázným pseudonymem Mužík nejen na téma jeho poslední expedice v oblasti střední Asie.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

218 cyklistů (15 přihlášených)

Expedice Česká Kanada 118

Sakra, proč vlastně jedeme po ose, když nás předjíždí vlak? Napadlo mě, před Ždírcem, když se okolo nás po…
Stanley58 | 08.10.2019

Být králem na cestě ... 6. NDR

Budou to už dva měsíce, a stále jsem nedopsal své vyprávění o poslední části cesty.Nedokážu, jako třeba Peggy…
Jindra8526 | 04.10.2019

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 4 - Koráb, Doubrava

Panuje horké letní odpoledne, potí se mi záda v autě, potí se silnice pod autem a určitě se pěkně opotil i…
JohnyB | 18.09.2019