NaKole.cz
Finská Karélie 2015 aneb Cesta básně a hranice
Lesy v Karélii jsou nějak hlubší a vypadají úplně jinak, než středoevropské lesy či tundrový porost za polárním kruhem. Hojně zde převažují břízky, Rusko je na dosah ruky. Medvědi, rosomáci a vlci se volně potulují přes ruskou hranici.
Karélie je rozporuplnou oblastí, jejíž kulturu, jazyk, náboženství, kuchyni i hudbu značně ovlivnil její východní soused. Nelítostné boje druhé světové války ještě stále nejsou zapomenutou minulostí a obyvatelé bolestně postrádají svá sesterská města, jež byla odtržena od finské rodiny a stala se součástí Ruska.
Runon ja rajan tie /Cesta básně a hranice/ je nejstarší turistickou /míněno cestovatelskou, nikoliv trekovou/ trasou Finska, zřízena byla v roce 1966. Její délka činí 1080 kilometrů. Vede po vedlejších jak zpevněných, tak nezpevněných silnicích z jihu na sever z východního Finska z Finského zálivu na břehu Baltského moře podél ruské hranice až do Laponska. Na jihu vede pro Finsko tak typickou jezerní oblastí a podél malebných malých jižních karelských měst. V severní Karélii se ráz krajiny změní na husté lesy s připomínkami bojů 2. světové války a ukázkami pravoslavné kultury.
Jak jsem si stoupla do přírodního repelentu
V noci udeřilo neskutečné vedro, a aby toho nebylo málo, budil nás nad ránem řev ptáků. Co nad ránem, ti opeřenci začali vyřvávat už kolem druhé ráno. Copak tady příroda nikdy nespí?! Přijde mi, že jak jim tady slunce zapadá jinak v zimě a jinak v létě, jsou z toho zmatení a vykolejení.
Dnes ráno jsme byli vzhůru brzo oba dva. Brzo alespoň na naše poměry. Ano, já vím, že jsou lidi, co na treku vstávájí kolem páté, nejpozději kolem sedmé hodiny. My běžně tak nějak kolem deváté a jindy klidně i ve dvanáct, takže dnešní vykutání se ze spacáku v 7,30 lze považovat za naše opravdu brzké ranní vstávání. Venku panovalo neskutečné vedro, nemuseli jsme mít péřovku a kulicha, bohatě na termoregulaci stačila mikina a šusťákovka. Bohužel to mělo ten negativní efekt, že tuto kombinaci již komáři při troše snahy mohli prokousnout, a ti se snažili, jako bychom byli jediní teplokrevní živočichové široko daleko. Abych zminimalizovala množstí vypité krve z mého organismu, stoupla jsem si do přírodního repelentu, kterým byl dým z ohně. Na komáry to efekt mělo, bohužel vedlejším účinkem bylo silné štípání očí a jejich masivní slzení. Když jsem ustoupila jen o krok vedle, okamžitě se na mě snesla armáda hladových komárů, číhajících jen na to, kdy to v kouři nevydržím. Opakovanými pokusy jsem přišla na to, že neexistuje bezpečná hranice, kdy mě kouř neštípe a zároveň komáři nebodají, měla jsem vždy na výběr buď trpět v dýmu, nebo trpět kousáním.
Jak Luboš zapomněl, že má na hlavě moskytiéru
Luboš si na hlavu napasoval moskytiéru hned po opuštění teplého spacáčku a takto oděn chystal ranní, či spíše dopolední restaurační koutek. Napřed se postaral o oheň, pak jsme společnými silami spáchali snídaňku včetně několika litrů čaje. No a jak tak Luboš nesl k ústům první hrnek, úplně zapomněl, že má na hlavě nataženou moskytiéru, a polil se čajem. Když si ji sundal, okamžitě na něj sesedl roj komárů. Znovu si ji tedy narval na hlavu a spodem si opatrně prostrčil hrnek s čajem, donesl k ústům a takto pil. Naštěstí komáři jsou blbí a než stihli zjistit, kde je nejslabší místo moskytiéry a tudíž otvor umožňující přístup k Lubošově hlavě, zase si gumičkou spodek moskytiéry pevně stáhl kolem krku a jim zbyly jen prázdné sosáky pro pláč.
Člověk by řekl, že když se zvíře učí vlastními chybami, tak to stejně bude i u Luboše. Kdepak, když se po chvíli pustil do snídaně, kterou tvořil opečený salám a topinky, opět si neuvědomil, že má na hlavě moskytiéru, a připleskl si na ni jídlo, které držel v ruce. Zíral na mě s vykulenýma očima a otevřenou pusou nechápavě, proč se mu topinka do úst nedostala, když ji tam přece nesl a právě ji tam umístil.
Najednou komárů nikde nebylo. Než jsme se stihli zaradovat, zjistili jsme, že šli spát a jejich štafetu převzaly odpočaté mochničky, které nám daly pokoj zvečera. Asi se střídají, aby se zbytečně neunavili.
Do termosek se nekouká!
Naše snídaňové menu spočívalo v salámu, opečenému na ohni na pokličce hrnce. Do tuku, který se z uzenin vyškvařil, jsme vložili krajíce chleba a ty jsme následně umístili na oheň. Vznikly tak úžasné topinky. Takovou baštu člověk nesežene ani v Interhotelu.
Po naplnění našich žaludků jsme začali přelívat do termosek čaj. Luboš se najednou dlouze zahleděl do termosky a svraštil obočí.
„Do termosky se nekouká!"
„Je tam plíseň."
„Já vím, proto je lepší v rámci vlastní psychiky dno termosky nezkoumat."
„Aha, takže ono je to tam dýl?"
„Jo."
No prostě ta plíseň tam je už delší dobu, počítám, že několik let. Já o ní vím, vím, že to není zrovna zdravé, ale víc udělat nemůžu. V situacích, jako je tato, kdy po delší dobu nemáme prostor o termosky hygienicky pečovat a večer je řádně omýt, vzniknou ideální podmínky pro vznik plísně raz dva a zbavit se jí je téměř nemožné, nejde to ani po návratu domů. Popravdě řečeno, pokud nestanujeme u nějakého jezírka či potoka, tak termosky nevyplachujeme vůbec, protože na tento akt nemáme dost vody, to bychom si jí večer museli nabírat tak o litr více a uznejte, že tahat se se zbytečným litrem vody jen na omytí termosek je opravdu zbytečný luxus.
Léto se přestěhovalo do Karélie
Pobalili jsme a pomalu se chystali vyrazit na cestu. Před jízdou jsem musela Lubošovi vysvětlit, že jet v moskytiéře fakt není dobrý nápad. On si ji odmítl svléct a trval na její pokud možno trvalé přítomnosti na hlavě. Přesvědčila jsem ho alespoň, ať se zkusí zde na lesní cestě zkusmo projet, aby zjistil, že se přes ni nedá dýchat. Naštěstí mně dal za pravdu.
Již při balení nás zplacatilo vedro 27°C. V tom se přece nedá cestovat na kole! Smsky z domova hovořily povzbudivěji, v ČR aktuálně 13°C a déšť. Prý se asi léto letos přestěhovalo do Karélie. Užívali jsme si tedy pro nás nezvyklé teplo a pěkné počasí, protože u nás není nikdy jisté, zda nám to vydrží. Většinou jsme magnetem pro špatné počasí, a to dokonce ve smyslu, že když se vydáme na dovolenou, tak je škaredě v celé Evropě. Letos to platilo úplně stejně jen s drobnou korekcí. V Karélii, kde jsme se aktuálně nacházeli, panovalo slunné, teplé léto. Opět jsme tedy mohli pokračovat v tričkách, cyklokalhotech vyhrnutých ke kolenům a podkolenkách stažených ke kotníkům. Prostě jsme letos projevili naprostou nepřipravenost na severské počasí, protože jsme neměli kraťasy, zato jsme si sbalili péřovky. Jen jsem byla zvědavá, jak dlouho nám tohle bezdešťové počasí potrvá.
Jak chutná sobí kebab
Pokračovali jsme několik kilometrů hustým karelským lesem. Taková jízda hlubokým severoevropským, či spíše již ruským lesem, má něco do sebe. Člověk sice nemá výhledy, aby se kochal, přesto každá zatáčka, každý kopec poskytuje na první pohled jednotvárnou, ale na druhý výrazně rozmanitou scenérii. Spolu s naprostou izolací a absencí civilizace jsme si opravdu představovali, že jsme někde v Rusku.
Z lesa jsme se dostali do zemědělské krajiny, přesto to tady vypadalo jinak, než v naší kotlině. Kromě jednoho traktoru v dáli u lesa nebylo nadále nikde ani živáčka, nepočítám-li obrovské stádo bizonů. Jelikož nás od nich dělil plot, usoudili jsme, že se jedná o domestikované jedince, u nás spíše známých pod jménem zubr. Z těchto největších evropských přežvýkavců jsme měli velký respekt. Ona taková tuna živé váhy dovede vzbudit úctu již jen svým vzezřením, a to nemluvím o tom, když po nás loupli okem. Jelikož je ale strašně žrali komáři, naznali jsme, že jejich nevraživost vůči nám je spojena spíše s tím, že si klidně komárům ujedeme. Šlápli jsme do pedálů a ocitli jsme se v malé vísce, tvořené několika baráčky, jejíž název jsem si do deníku nezapsala. Koncentrace tří zaparkovaných traktorů na návsi v nás vzbudila naději, že to není náhoda. A taky že ne, řidiči těchto vozů seděli v malém krámku, jehož volání jsme neodolali. Teda nevolal obchůdek na nás, ale naše žaludky po něčem dobrém. Na výběr jsme měli jediné jídlo, a tím byl sobí kebab, jestli jsem správně pochopila finský název. Objednali jsme si každý porci za 7€ a když nám jídlo příjemná Finka donesla, skoro jsme se skáceli ze židle. Tohle nemáme šanci sníst! Obrovská porce hranolků /ty moc nemusím/, obrovská porce na nudličky nakrájeného tmavého, zřejmě sobího masa /to zas můžu/, spousta kečupu, hořcice a tatarky. Všechno to spočívalo nikoliv na talíři, zato ve velkém, novinami vystlaném košíku.
Permanentní hlad
Již po prvních 24 hodinách jízdy natěžko, tedy před několika dny, se u nás začal projevovat stav, který by se dal nazvat jako permanentní hlad. Je to situace, kdy bez ohledu na plnost žaludku stále máme pocit hladu, a to přímo vlčího. Tato naše cykloputování jsou taky jediné chvíle, kdy si mohu dovolit sníst těsně před spaním velkou porci teplého jídla, převážně expediční stravy, a jít rovnou spát bez pocitu nevolnosti. Zřejmě se potrava rovnou z úst dostává do tenkého střeva, kde probíhá trávení, a průchod žaludkem, který by jinak generoval stav plnosti, je omezen jen na krátkou dobu. Nejinak tomu bylo nyní. Luboš svou porci spořádal celou a já snědla všechno maso a valnou část hranolek. Mít k tomu jinou přílohu, třebas brambory, též by po mně zůstal vylízaný talíř, pardon noviny. Toto množství stravy přijaté za jiných okolností by v nás vyvolalo touhu po spánku a nemožnost nasednout na kolo. Nyní jsme pouze řešili, zda se do vás vejde ještě kafe i s nášupem a byli jsme schopni vyrazit okamžitě po jídle. Tedy byli jsme schopni... Napřed se musel odlehčit Luboš a pak, kdy už jsme oba před krámkem nasedali na kola, vyvolal ve mně pohyb nohy přehozené přes sedátko též touhu navštívit ještě před odjezdem místní WC. I stalo se tak a mohu říci, že taková potřeba vykonávaná v civilizaci má rozhodně něco do sebe. Když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli absenci krvechtivých komárů rozhodně.
Jak jsme vodu nabírali
Když jsem vyšla z obchůdku, mohli jsme konečně pokračovat. Dostali jsme se na šotolinu, jejíž povrch byl tvořený nám již známou kombinací jílu, písku a štěrku. Kopce zde byly velmi výživné, Luboš je vytlačil, já je statečně vyšlapala. Ne, že bych byla tak silná, ale přislo mi více namáhavé tlačit 15 kg kolo + 50 kg vozík, než jet na nejmenší převod. Z kopce to bylo naopak, Luboš, vzdor nespolehlivým kotoučovým brzdám, to sjel dolů v pohodě, kdežto já kolo vedla. Hic byl k nevydržení, takže se z šotoliny prášilo a my to dýchali, nehledě na to, že se stejný prach dostal i na objektiv foťáčku. Co na objektiv foťáčku, díky neustálé manipulaci s filtry jsem jemný písek měla vzápětí všude na fototechnice.
Opět jsme putovali hlubokými karelskými lesy, sem tam přerušovanými nějakým tím baráčkem. Zdejší samoty se vyznačovaly velkou vzdáleností od svých sousedů, někdy i desítky kilometrů daleko. Na jedné z takových usedlostí jsme se rozhodli nabrat si vodu, protože jsme se reálně obávali, že dalších 20-30 km nemusíme na osadu narazit. Vybrali jsme si dům, před kterým stálo auto, tudíž jsme předpokládali existenci majitele vevnitř. Nebylo nám proto jasné, proč jsme tak šíleně usedlíky vyděsili svým zvoněním. To čekali duchy, či co? Svírali jsme v ruce tři kusy vaků na vodu a naše komunikace selhala na jejich absenci znalosti angličtiny. Naštěstí jsem si vybavila finský termín pro vodu - „vesi", a tím jsem si otevřela cestu k jejich srdcím. Rázem chtěli vědět, odkud jsme, co tam děláme a kam směřujeme. Ale bavte se s někým, kdo si s vámi chce vykládat, ale nezná žádný mezinárodní jazyk. Luboš se snažil, používaje různé známé termíny, vysvětlit, že jsme přiletěli z Prahy do Helsinek, odtud jeli vlakem do Lappeenranty a dále pokračovali na kolech. Nechápali, tak jsme začali kreslit Evropu a v ní obrys ČR. „Europa"? pídil se po informacích tento postarší pár Finů. Přitakali jsme, tedy kontinent původu jsme jim vysvětlili. Záhy pochopili i zemi původu:„Czechoslovakia!" Pro jednoduchost jsme jim to odkývli, nechtěli jsme je zatěžovat nepodstatnou informací, že jsou o 22 let v historickém vývoji pozadu.
Občas fouká, naštěstí, jinak by se v tom vedru nedalo jet
Ne poprvé jsme zalitovali, že nemáme nějakou drobnost jako upomínku na ČR, cokoliv, pohled, samolepku, prostě jen na připomínku lidem, kteří nám nějak pomohli či usnadnili cestu a jimž jsme se nesmazatelně vryli do paměti. Evidentně zde nejsou kvanta cyklistů, jedoucích natěžko.
Blížil se podvečer, ale teplota tomu rozhodně neodpovídala. Naštěstí chvílemi foukalo, jinak by se nedalo v tom hicu ani jet. Navíc díky vedru komáři štípali jak zběsilí. Ano, blížil se večer, kdy jdou spát mochničky a naopak vstávají komáři plní sil. Nejhůře jsem na tom byla já s lýtky, kdy obě, víc ale levé, zvětšilo svůj objem o dvojnásobek díky četným štípancům, které se slily do sebe a vytvářely jednolitý bolák.
Pomalu jsme se chystali hledat si místečko na spaní a s ohledem na mé poštípané nohy Luboš trval na plácku u jezera. Bohužel dnes byly ty nejhorší podmínky, finský svátek Johannus přilákal všechny majitele chat na své pozemky a nám nezbyl ani volný flíček na postavení stanu, veškeré obydlené pobřeží vysílalo signály, že vlastník chatky je uvnitř. Hledali jsme všude možně, ale pokud už se nějaké místo jevilo nadějně, vždy bylo poseto odpadky z karavanu, jako třeba vylitým obsahem WC.
Družba s majitelem aneb právo „Veřejné přístupnosti krajiny" v praxi
Ve Finsku je dovoleno spát prakticky kdekoliv, a to dokonce na soukromém pozemku, je pouze vyžadován předchozí souhlas majitele. Zatím jsme spávali u chat bez tohoto souhlasu z toho prostého důvodu, že majitel byl v době naší přítomnosti stovky kilometrů vzdálen. Dnešní víkend ale patřil Finům, kteří hodlali strávit noc na svých chatách, i kdyby to mělo být pouze 1x ročně. Vybrali jsme si jedno takové nádherné místečko u jezera, bohužel chata byla na dohled, byť vzdálená snad sto metrů. Luboš se tam tedy vydal s dotazem, zda si na námi zvoleném plácku můžeme postavit stan. Dlouho se nevracel, načež jsem o něj projevila obavy. Kdepak, nic se mu nestalo, naopak mu majitel dovolil spát na jeho pozemku dle našeho uvážení, používat jeho ohniště u chaty, jeho dřevo na spálení a dokonce jeho saunu. Luboš měl největší problém mu odmítnout večerní projížďku na jezeře na jeho člunu. Když jsem pak ráno spatřila manželku majitele chaty, nabyla jsem dojmu, že největší hrůzu měl Luboš z toho, že by mu ona byla poskytnuta coby unavenému turistovi jako projev místní pohostinnosti.
Poseděli jsme alespoň chvíli s majitelem u ohně, aby neměl pocit, že opovrhujeme jeho nabídkami. Na mě už padala únava, takže konverzaci obstarával Luboš. Majitel se cítil hrdý a spokojený s tím, že jsme ho šli oslovit s prosbou o postavení stanu. Prý, kdybychom se snažili někde zašít, vyhodil by nás. Takto neměl důvod nás odmítnout, protože se to považuje za běžný projev vřelosti k cizinci. Je to jasné, Lubošovi hrozilo zapůjčení jeho manželky na noc do stanu.
Večerní koupel v jezeře
Koukání do plamenů mě pomalu uspávalo, měla jsem dost. Cítila jsem se zralá tak akorát provést hygienu v jezeře a zalehnout. Ne tak Luboš, ten se začal rochnit v ledovém jezeře a pochvaloval si, že díky teplotě cca 8°C ho neštípou komáři. To já se odhodlala si pouze smočit dokousané nožky, na více jsem neměla odvahu.
Spát jsme šli záhy, jen co se mi povedlo Luboše vytáhnout z vody. To už poněkud podnapilý majitel chaty roztápěl saunu a zval nás dovnitř. Já jsem to odmítla, ale navrhla jsem Lubošovi, ať si klidně jde. On nechtěl trhat naši dvoučlennou partu, navíc neměl odvahu nechat nezodpovědnějšího člena výpravy jít spát kamsi do stanu, zatímco on by se saunoval, takže se dobrovolně odebral za mnou.
Díky únavě dnešního dne a zejména díky nečekanému horku, na které jsme nebyli připraveni jak psychicky, tak výbavou, jsem vytuhla dříve, než se mi povedlo zatáhnout zip na spacáku. Nedošlo ani na večerní příděl ferneta. Co s ním jenom budeme dělat, pokud bude nadále tak teplo?
Celý cestopis naleznete na našich stránkách http://www.sileni-sobi.estranky.cz/
Kompletní fotogalerie k naší výpravě https://picasaweb.google.com/sipmodry/FinskaKarelieNaKolech2015RunonJaRajanTie
Fotogalerie
Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin
Norsko 2022 – S děravou botou Hardangerviddou
Proč bychom se nerakovinovali aneb onkologickým pacientem snadno a rychle
Vyzkoušejte:
Cascara aneb čaj z kávových třešní: Proč si ho dopřávat co nejčastěji?
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Z Linze do Budapešti přes Alpy
Linz - Budapešť, 2. - 14. 7. 2023 Po velkém úspěchu s cestou z Bratislavy do Splitu a mém sólu kolem Polska,…
Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin
Evropská dálková trasa E1 Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras…