Cesta za nekonečným lesem aneb Finsko 2014

Pohled na jezero Inari.

Foto: Autor

Další fotografie

Finské Laponsko je nesmírně působivé a neodolatelně romantické způsobem, který povzbuzuje fantazii a zůstává ve vzpomínkách. I když tu návštěvník nespatří lední medvědy ani skalnaté fjordy, je tu cosi nehmatatelného, co toto kouzlo způsobuje.
Jeho součástí je polární den, Sámové, polární záře a potulující se sobi. Další kouzla tkví v závratné zeměpisné šířce - v nejsevernějším bodě Nuorgamu se turista ocitne severněji než Island a téměř celá Kanada s Aljaškou.
Laponsko, které sice zabírá 30% finského území, ale žijí tu pouze 3% obyvatelstva, je nesmírná a překrásná divočina. Dojem ze zdejšího prostoru, čistého vzduchu a vysokého nebe je nezapomenutelný mnohem více než dojem z měst.
Laponský daleký Sever se nazývá Sápmi, domov národa Sámů. Jejich hlavní osady jsou v okolí Inari, Utsjoki a Hetty.

Objevují se první vločky sněhu

Ráno jsme si šli uvařit čaj do kuchyňky v kempu a dojíst zbytky tvrdého chleba s domácím uzeným z domova, dárkem od mého známého. Při cestě do chatky jsme oba nabyli dojmu, že máme halucinace, nebo alespoň vidiny a slyšiny, zdálo se nám totiž, že vidíme z nebe padat sníh. Jelikož vločky rychle tály, nepovedlo se nám úkaz zdokumentovat, a protože nad námi byla modrá obloha, shodli jsme na tom, že jsme se asi blbě koukali a patrně jsme se zbláznili.
Jelikož sluníčko svítilo jak divé, balili jsme vozíky před chatkou a událost se sněžením jsme brali jako dobrý vtip.
Jen co jsme vyrazili a dostali se zpátky na hlavní silnici vedoucí na sever podél západního břehu jezera Inari, sněžilo čím dál tím více, více, více... až jsme se najednou probíjeli regulérní vánicí. Shora na nás padal mokrý sníh, který pomalu tál na našich bundách a na vozovce vznikala několikacentimetrová břečka, po které jsme s nejvyšší opatrností jeli pomalu dopředu. Pohyb vpřed byl vykoupen bojem o každý metr. Situace kolem nás mi asociovala Vánoce, jen s tím rozdílem, že kalendářně za pár dnů začne léto.

Buďte rádi, že nejsou moskyti

Luboš si po několika kilometrech navlekl teplé rukavice, zatímco já stále s tímto krokem otálela. Zdálo se mi totiž, že to moje prsty zvládnou a chtěla jsem vyzkoušet limitní mez, za kterou mohu zajít. Teplota klesla k +2°C, bohužel okolnosti mi nedovolily to vyfotit. Probíjeli jsme se vánicí 17 kilometrů, když moje prsty začínaly protestovat vůči námaze po nich vyžadované a odmítaly nadále zůstat prokrvené. To už jsem věděla, že je zle a že musím do tepla, protože jsem to přepískla a jela za bezpečnou hranici. Naštěstí jsem zahlídla odbočku s ikonou zkříženého příboru a kouřícího se hrnku. To by pochopil snad i slepý, že poblíž bude kavárna nebo restaurace. A taky že ano, vpravo jsme zahnuli na parkoviště u stylové Karhuntupy, před níž stál vycpaný medvěd a vedle něj nadšený majitel. Zasypáváni přívaly sněhu jsme sesedli z kola a těch pár desítek metrů přes parkoviště jsme bicykly raději tlačili, protože čvachtanice pod našima nohama byla neprůjezdná. Majitel se nás napřed snažil ujistit, že v červnu tady takhle obvykle nebývá, což je úvodní věta, kterou v posledních třech letech vždy slýcháváme při našich cestách na Sever. Pak se nás zeptal, odkud jsme, a následně pokračoval: „Mám kamaráda, ten bydlí na jihu Finska a zdá se mu, že tamních 20°C je na léto málo. Řeknu mu, že jsem tu měl dva cyklisty z jihu Evropy, kteří si užívali jízdy ve sněhu. Jo a jednu výhodu sněžení má, nejsou moskyti."

A to jsi se dnes chtěla koupat

Poseděli jsme v Karhuntupě asi hodinu, spořádali nějaké koblihy a teplé kafe a hlavně každý asi čtyři hrnky horkého čaje, které jsme dostali grátis coby ocenění toho, že jacísi Středoevropané se dokážou poprat s nástrahami počasí za polárním kruhem. Já jsem neodolala a pořídila jsem si samolepku na řídítkovou brašnu s nakresleným sobem a nápisem Arctic tour. Tak nějak mi přišlo, že to krásně charakterizuje naše letošní putování.
Sněžení venku neustávalo, a jelikož jsme vevnitř seděli mokří a začínala nám být zima, rozhodli jsme se raději pokračovat v cestě. Já si nasadila teplé, lyžařské rukavice, zakoupené speciálně před touto cestou, a byla jsem připravena vyrazit.
Silnice stoupala vzhůru, až jsme se ocitli na náhorní plošině. Pod námi jsme v údolí spatřili zasněžené vrcholky stromů a Luboš se na mě vyčítavě otočil s poznámkou: „A to jsi se dnes chtěla koupat." Ano, v tom měl pravdu, cíleně jsem si ráno na vršek vozíku připevnila ručník a sandálky s tím, že někde po cestě se smočím v jezeře.

To jsem si všiml, že v Inari je jiné podnebí

Plácali jsme se dalších několik kilometrů a vypadali jsme u toho jak sněhuláci, naštěstí z našich nových šusťákovek stačilo sníh jednoduše oklepat. Zastavovali jsme tak poměrně často, abychom zabránili většímu vsáknutí rozpuštěného sněhu pod bundu. Při jedné ze zastávek jsem začala Lubošovi vysvětlovat, jak velké jezero Inari ovlivňuje zdejší ráz počasí, které se díky rozloze vodní plochy stává spíše přímořskou oblastí, co se klimatu týče. Luboš na mě upřel dlouhý pohled a pak odvětil, zatímco na něj sněžilo: „No to jsem si všiml, že je v Inari jiné podnebí."
Vydali jsme se tedy opět dále a k vánici se přidal i vítr. Bojovala jsem s jeho poryvy, které mi stáčely řídítka kolem své osy, tím pádem okamžitě docházelo k zablokování kola a já opakovaně téměř přepadla. Abych situaci vybalancovala, neustále jsem rukama bránila stočení řídítek, takže mě po chvíli bolela předloktí.

Nemusíme si nic dokazovat

Začínali jsme toho mít plné zuby, proto jsme oba odpískali spaní ve stanu. Potřebujeme zázemí, ideálně kemp a chatku. Když se tedy po 30 km objevila cedule Uruniemi camping, bez jakékoliv domluvy jsme tam svorně oba odbočili. Jako na zavolání přestalo sněžit, vysvitlo sluníčko a nad námi se skvěla modrá obloha. Pohled na hodinky nám ozřejmil překvapivou skutečnost - bylo teprve 16 hodin. Za jiných okolností bychom klidně šlapali dále. Bez mrknutí oka jsme oba usoudili, že kašlem na to, co na to kdo řekne, a rozhodli se ubytovat a vzít si chatku. Cítili jsme se poněkud zdecimovaní, navíc jsme potřebovali doplnit jídlo a udělat velký nákup potravin dle původního plánu. Bylo tedy rozhodnuto.
Pronajali jsme si větší chatku za 40€, která byla plně vybavena, disponovala malým kuchyňským koutem, nádobím, lednicí a malým dvouplotýnkovým vařičem. Výhodou byla hezká poloha u jezera Inari, kolem kterého jsme dnes celý den putovali, aniž bychom ho spatřili přes přívaly sněhu.
Po složení se v chatce jsme odpojili vozíky a nalehko vyrazili do několik kilometrů vzdálené osady Inari na nákup. Cyklostezka, vedoucí souběžně se silnicí, byla zcela suchá, nad námi modrá obloha a teplé sluneční paprsky... Naše probíjení se vánicí nám přišlo jako zlý, neskutečný sen, přesto zcela reálný.

Co je nejlepší lék na depresi

Když jsme se vrátili do naší chatky, zjistili jsme si i předpověď počasí na nejbližší dny pro oblast, ve které se budeme pohybovat. Na zítra finští rosničkáři hlásili sněhové srážky a teplotu 0°C. Uklidnilo nás to, protože při takové teplotě přece nemůže pršet a sníh z nás opadá. Po chvíli na mě ale dolehla deprese. Nedovedla jsem si tak nějak představit následující tři týdny při teplotě kolem nuly a nepřetržitém sněžení. Tohle by bylo nad naše síly, navíc oblasti, po kterých budeme putovat, nebudou disponovat kempy, jelikož se bude jednat o odlehlá, opuštěná místa. Snažila jsem se uklidnit horkým čajem a fernetem v něm, ale nepomohlo to. Moje psychika se vzpamatovala až poté, co mě Luboš vytáhl ven k jezeru, kde nad vrcholky hor slunce předstíralo, že zapadá. Vzala jsem stativ a zrcadlovku a oděná do péřovky, kulicha a teplé bundy jsem páchala fotky v protisvětle v záři paprsků nezapadajícího slunce, které jen lízne obzor, aby za pár hodin pokračovalo po své pouti po obloze. Lítání se stativem po molu moji tělesnou schránku natolik zahřálo, že mě veškeré pochmurné myšlenky přešly. Zvládneme to. Když bude tři týdny sněžit, tak holt bude. Postavíme stan, vlezeme dovnitř, uvaříme čaj s fernetem, teplé jídlo a zas bude líp. Jednou přece do civilizace dorazit musíme a tam si prostě dáme oraz, než budeme pokračovat dál. Půjde to.

A to mi slunko bude pořád svítit do očí?

Nesmírnou únavou jak psychickou, tak fyzickou, jsem upadla do říše Morfeovy prakticky hned poté, co jsem ulehla do postele v chatce. Spala jsme docela tvrdě, přesto mě probudilo Lubošovo hartusení, zda mu to slunko hodlá pořád svítit do očí. Mžourala jsem na něj rozespale, co se stalo. Prostě ho v 1,30 probudil tlak v břiše, tak šel na WC a venku bylo světlo jak v pravé poledne. Probralo ho to natolik, že už nemohl znovu usnout a snažil se zatemnit okno chatky, kterým nám dovniř pronikaly paprsky slunce, odrážející se z hladiny jezera.
Povedlo se mi naštěstí znovu usnout a spala jsem sladce až do 8 hodin, kdy mě probudil budík. Vykutat se ze spacáku mi zabralo více než půl hodiny, během které Luboš naservíroval snídani. Jako menu se podával losos, jak jinak.

Dánové na letní dovolené

Protože jediné WC se nacházelo před recepcí, kam se muselo přes půl kempu, měla jsem při těch několika cestách za potřebou možnost sledovat dánskou rodinku sedící před svým karavanem v zimních bundách a s naraženými kulichy na hlavě. Nevím, jakou teplotu měl jejich nápoj nalitý na začátku ve sklenicích, ale v okamžiku, kdy ho nesli k ústům, chrastil jim mezi zuby led.
Foukal silný vítr a zima byla vlezlá, vydržela jsem venku jen v péřovce. Na kole ovšem takto jet nepůjde, to bych se za chvíli uvařila. Rozhodla jsem se nakonec pokračovat v čelence, šusťákovce a zimních rukavicích s tím, že při zastávkách na sebe hodím teplou bundu. Takto jsme tedy vyrazili a osadou Inari, kde jsme včera konali velký nákup, jsme jen profrčeli s tím, že se zde déle zastavíme při zpáteční cestě. Skočila jsem jen do muzea Siida, kde jsem se v informacích pídila po nějakém katalogu zdejší oblasti kvůli kempům a chatkám, stále jsem se ještě vnitřně obávala nepřízně počasí. Neuspěla jsem, nějaký katalog ubytování prostě neexistuje.

Krize třetího dne aneb dnes dáme 70 km

Zatímco Luboš pookřál díky absenci sněžení, já měla nějakou krizi. Nechtělo se mi šlapat, svaly na stehnech odmítaly spolupracovat a dodávat větší sílu při nutnosti šlapání do kopce, zadek vyjadřoval svou inkompatibilitu se sedlem a mně celkově bylo všechno. Prostě krize třetího dne jak vyšitá. Alespoň že druhý člen naší smečky byl naopak na vrcholu svých sil, protože jak jsme opustili obydlenou oblast, ocitli jsme se v relativní pustině, kdy kolem nás se nacházely řídké lesy bez jediného osídlení či jiných stop po lidech. Tohle mu stačilo na probrání se z letargie a jeho nohy zrychlily bez většího přičinění. Naštěstí mě nakazil svým entuziasmem a mně se to konečně trochu rozjelo, pomáhalo mi kochání se pohledem na okolí, kdy jehličnatý les postupně přecházel do severské tundry. Uchvátila nás představa, že les kolem nás má nějakých 1300 km na délku a sahá až na jih Finska. Nekonečný les, který na východě sousedí s největším lesem světa - Sibiří.
Sice bylo chladno a foukalo, ale nepršelo ani nesněžilo, což nám ke štěstí stačilo. Kdyby to takhle vydrželo celé naše cykloputování, vůbec by nám to nevadilo.
Lubošovo nadšení z okolní krajiny a snadného šlapání dosahovalo takových výšin, že dnes chtěl ujet 70 km, přitom stav našeho tachometru ukazoval v 13 hodin něco kolem 12 km.

Následky čvachtání ve finském jezeře

Byť fičel ostrý severák a teplota činila 4°C, byla jsem odhodlaná vlézt do jezera alespoň nohy si smočit. Za tímto účelem jsem měla příručně jak sandálky, tak ručník. Proto když jsem zahlídla příhodnou zátoku, nebylo nad čím váhat, a vlezla jsem po kolena do ledově studené vody. Okamžitě jsem přestala cítit šlapky nohou a do lýtek mi bodaly tisíce jehliček. Luboš si do vody netroufl a jen to nevěřícně sledoval /a dokumentoval/ z břehu. Po několika minutách jsem usoudila, že svoje předsevzetí jsem splnila, a vylezla jsem na břeh nechat si osušit nožičky paprsky slunce, které ovšem mělo výhřevnost nula nula nic. Utřela jsem si tedy haxny do ručníku a tehdy jsem zjistila, že se mi cit do nich nevrátil. To už bylo horší, mám totiž vazoneurozu a moc dobře si vzpomínám, že při každoročním chladovém testu se mi průtok krve v nohou neobnoví, dokud mi doktor do lavóru nenalije teplou vodu a takto mi je neprokrví. Zde taková možnost nebyla. Snad se mi tedy cévy otevřít povede jízdou.
Zostra jsem tedy začala šlapat do pedálů, ale ouha! Necítila jsem dotek šlapátka na svém chodidle. Zvláštní to pocit, musela jsem si průběžně kontrolovat polohu nohou na nich, sklouznutí bych nepoznala. Jinak se nic zvláštního nedělo, síla v nohou zůstala, jen prostě nervy vedoucí dotek nebyly zásobeny. Lubošovi jsem nic neřekla, zbytečně by kvůli takové kravině panikařil a možná by trval na zbytečné zastávce, že mi na vařiči ohřeje vodu.

Kafe - všemocný lék

Podstatně jsem zrychlila, abych se pokusila usilovným šlapání trošku své nožky prokrvit, ale nedařilo se mi to. Stále jsem necítila šlapky nohou. Ujela jsem takto asi 10 km, když jsem zahlídla ikonku kouřícího se hrnku. Kafe. Já chci kafe! Najednou jsem si uvědomila, jak mi kofein chybí. Poslední kávu jsem totiž měla na letišti, a to je nějaké dva dny zpátky, nepočítám-li včerejší kafe během sněhové vánice v Karhuntupě.
Odbočili jsme tedy doleva na malé parkovišťáko, na kterém postarší laponský pár provozoval kavárnu a prodejnu suvenýrů. Sami bydleli v zastrčeném karavanu a obchůdek měli v typické chýši, něco jako týpí. Domluva s nimi probíhala česko-finsky, protože anglicky neuměli ani ťuk, tak nač se snažit mluvit anglicky, čeština je stejně dobrá. Já navíc základní slova z finštiny, důležitá pro komunikaci s místními, jako třeba kahvi-káva, znala, tak nebylo co řešit. Řekla jsem kahvi, zvedla dva prsty a strčila postarší Laponce za pultem hrst drobných, ať si sama vezme požadovanou sumu. Jak jsem tak životodárnou tekutinu popíjela, uvědomila jsem si, že už začínám trochu cítit šlapky na nohou. Jupííí! Rozhodla jsem se tedy do sebe investovat ještě jeden hrnek a dobře jsem udělala, cit v nohou se mi zcela obnovil. Ukázalo se, že kafe je nejlepší lék na vazoneurozu. To bude doktor na podzim čubrnět, až mu tohle sdělím. V ten moment mi docvaklo, že léky na cévy mám v pohotovostní lékárničce a jsem trubka, že jsem si ještě nezapila. I šla jsem tak učinit a blahořečila jsem sama sobě, že do letošního Finska jsem už dopředu počítala s nejhorším a nalupala si je na každý den do dávkovače automaticky, zároveň jsem si jedno další balení vzala právě pro takové účely.

Jak vypadá svačina cyklisty

K našemu údivu již začala komáří sezóna, asi za to mohla nezvykle teplá zima, která letos probíhala v celé Evropě. Proto tito bzikavci vzlétli dřív o mnoho dnů, než obvykle, a začali nás dost otravovat. Nepříjemné to bylo zejména při jízdě do kopce, kdy člověk šlape s otevřenou pusou, aby tu zátěž udýchal, a ti prevíti nalítávali přímo do naší huby. I přes naše snažení se nám nedobrovolně povedlo občas některého spolknout či vdechnout. Taková malá masová svačinka, navíc zcela zdarma.
Konečně jsme minuli ukazatel na Nordkapp, kam naštěstí mířila většina aut. My měli v plánu se zde odpojit z hlavního tahu a jet po místni silničce vedoucí až k příhraničnímu Utsjoki, osadě to při norských hranicích. Náš předpoklad se naplnil a opravdu všechna auta zahnula směrem na Nordkapp, naším směrem se vydával jen sem tam osamělý rybář, nějaký ten místní obyvatel a pouze jeden zbloudilý karavan, který si po pár kilometrech svůj omyl uvědomil a složitě se na úzké cestě otáčel.
Nastával soumrak, zde se projevující pouze nízce položeným sluncem nad okolními lesy, o kterém jsme věděli, že nezapadne, jen lízne obzor při své pouti noční oblohou. Bylo by bylo načase poohlídnout se po nějakém tom pěkném místečku na spaní.
Tak jednoduché to ovšem nebylo, byť je ve Finsku právo volného táboření, v reálu těch vhodných míst zase tolik není, přece jenom bychom neradi spali na bažinách, skále nebo na ostrých výhoncích jakéhosi nízce roztoucího plazivého keře. Za sílícího chladu jsme takto jeli dalších 10 kilometrů, ale žádné z okolních míst nenabízelo prostor 3 x 3 metru na rozbití stanu a pokud ano, byl většinou dost blízko silnice nebo dostupný autem, což jsme odmítali. Netoužili jsme totiž nijak po nečekané návštěvě, i když frekvence aut jedno za půl dne byla uklidňující.

Jak si u našeho stanu dali rande všichni komáři Finska

S naskočením 50. kilometru na mém tachometru Luboš zahlídl odbočku k potoku a jednohlasně jsme se na ni vydali. Potok, či spíš řeka, byl využívaný místními rybáři, kteří ovšem mohli zajet jen tak daleko podél vody, kam jim to dovolovala nezřetelná stezka. My se po ní, tlačíce naše plně naložená kola, vydali ještě asi dva kilometry, kam až to po nerovném terénu plném kořenů šlo. Mohli bychom proniknout ještě dále, ale s ohledem na mraky nad námi jsme nechtěli riskovat, že v noci zaprší a my se odtud díky blátu nedostaneme.
Jen co jsme zastavili, zčernala nad námi obloha a na nás se snesli všichni komáři Finska. Asi si tady dávají rande, či co. Nemohli jsme si tak užívat krásného místečka u potoka, z jehož druhého břehu na nás přátelsky mával rybářský pár. Odolávajíce komáří invazi, stavěli jsme v rychlosti stan a já začala honem vařit na plynu jídlo a ohřívat čaj. Luboš sice chtěl udělat oheň, ale mně byla velká zima a kručelo mi v žaludku, takže se nechal ukecat, že ohniště sice připraví, ale až na ráno, kdy nebudeme nikam spěchat a můžeme na svaření vody čekat klidně hodinu či dvě. Na plynu jsem měla večeři zhotovenou řádově v minutách, stačilo jen expediční stravu zalít vřící vodou. Škoda, že jsem jich v Inari nekoupila víc, litovala jsem toho již nyní.
Ačkoliv slunce nezapadalo, s nadcházejícím večerem dost klesla teplota, a to na nějaký ten stupínek nad nulou. Oblekla jsem si kulicha, péřovku a teplou bundu a takto jsem obsluhovala vařič.

Jak jsme dopili první flašku ferneta

Zdlábli jsme večeři raději ve stanu, venku se díky krvelačným komárům nedalo vydržet a to přesto, že odkrytou jsme měli jen malou část těla - obličej, zbytek byl zahalen v několika vrstvách oblečení. Popíjeli jsme teplý čaj s fernetem, jehož první flašku jsme právě dorazili. Zbývají nám už jen tři a před námi je ještě dost dnů putování v chladném počasí, tak snad s tím vydržíme. Máme alkohol tvrdě na příděl a pouze večer na zahřátí.
Abychom zminimalizovali nutnost vylézat v noci za potřebou, oba jsme se povinně vyčurali, já si v rychlosti vyčistila zuby, a zalezli jsme zpátky do stanu, kde jsme vybíjeli dovnitř nalítané komáry. Zbylí jedinci, kteří zůstali venku, naráželi do tropika stanu, což vydávalo efekt dopadu kapek na stan. Nad ránem se ovšem zvuk změnil, jelikož opravdu začalo pršet a déšť trval několik hodin. Snad nám příliš nerozmáčí přístupovou cestu.

Běž pryč, komáre!

Definitivně přestalo pršet v 5:30. Slastně jsme znovu usnuli a znovu se probudili až v 10:45. První musel teplý pelíšek opustit Luboš kvůli potřebě. Zvenku jsem uslyšela výkřik: „Běž pryč, komáre! Po dešti nemáš co lítat!"
Luboš se celý šťastný pustil do činnosti, která je jeho srdci velmi blízká - manipulaci s ohněm. Jelikož si tu práci dal včera a všechno si nachystal, stačilo dnes jen škrtnout sirkou, pardon zmáčknout zapalovač. Tedy stačilo by, kdyby všechno dříví nebylo mokré z několikahodinového deště. Proto musel napřed dříví postupně vysušit, což činil za pomoci podpalovače, zakoupeného speciálně na tyto účely, a sady svíček. Takto se mu asi za hodinu povedlo dříví vysušit a následně zapálit oheň. Hodinu pak trvalo uvařit první litr čaje na ranní popíjení a další hodinu, než navařil čaj na celý den do vaku. Naštěstí jsme nikam nespěchali, v poklidu jsme seděli na karimatkách v péřových bundách a užívali si pobyt v nádherném prostředí. Nic nám neuteče, tundra bude stále kolem nás a osada Utsjoki, vzdálená od nás asi 80 km, tam bude úplně stejně zítra i pozítří, tedy je naprosto jedno, kdy do ní dorazíme.
Abychom vůbec mohli vydržet pobyt venku, otravováni až k zbláznění nálety komárů, pověsil Luboš na strom repelent. Všimli jsme si totiž, jak bezhlavě útočí na naše žlutozelené cyklobundy, stačilo je tedy umístit někam kousek od nás, výrazně tím ubylo komárů v našem bezprostředním okolí a naopak se jejich koncentrace zvýšila na bundě.

Důležitý poznatek aneb jak chutná losos servírovaný na toaletním papíře

Zatímco se Luboš staral o oheň, já jsem dopisovala deník v komářím pekle /můj pohled/ nebo komářím ráji /jejich pohled/. Zjistila jsem tak důležitý poznatek: mikinu či šusťák komáři prokousnou a největší libůstka je, když zalezou pod mikinu. Konání potřeby byl očistec, jelikož jeden z nich mě při tom kousnul do zadku. Aúúúú. Protože při nalívání čaje do pitného vaku tam několik exemplářů spadlo, snažila jsem se jejich mrtvá tělíčka vylovit. Ne že by mi vadilo je vypít, spíše jsem měla strach, že mi ucpou cucátko.

Nachystala jsem snídani. Tou byl uzený losos, kterého jsem naservírovala na suchary nakladené na toaletní papír, to všechno umístěné na poklici hrnce.
Postupně jsme začali balit, však už čas dost pokročil. Při pakování Lubošova spacáku jsem z něj /ze spacáku, nikoliv z Luboše/ vyklepala prázdný obal od müsli. Luboš se dušoval, že naprosto netuší, jak se mu tam dostal. Hm, divné, asi měl prostě v noci hlad.
Po 15. hodině jsme konečně byli připravení a vyrazili. Cesta naštěstí nebyla rozmáčená, takže jsme po ní kola bez prolémů tlačili zpátky na silnici.

Fakt mě štvou! Už jsem snědl asi šestého!

Komáři útočili i za jízdy. Čekal nás docela dlouhý, táhlý kopec, kdy se nedalo šlapat dostatečně rychle na to, aby jim cyklista unikl. Obklopena jejich černým rojem, prudce jsem zastavila, vrazila Lubošovi podržet moje kolo a rychle jsem práskla helmou na zem, aniž bych řešila, že ji hážu přímo do sobích bobků. Potřebovala jsem totiž co nejrychleji najít repelent, a to hned!
Luboš repelentem pohrdl, takže mě nepřekvapilo, že asi o kilák dál prudce zastavil on a zařval: „Fakt mě štvou! Už jsem snědl asi šestého!" Poskytla jsem mu repelent a on se jím důkladně natřel celý, tedy pouze tu část, kterou měl odhalenou. Oba jsme totiž měli čelenky, nákrčník, bundu a tlusté rukavice, tedy jediná volně přístupná kůže pro komáry byl náš obličej. I tak nám dost lezli na nervy, dokázali vniknout rukávem pod bundu a taky dokázali prokousnout šusťák. Na nohou jsme totiž nic jiného neměli, byli jsme od pasu dolů oděni do tenkých kalhot a na tom cyklokraťasy, měli jsme tedy vydána napospas komárům kolena a lýtka, krytá jen šusťákem.

Jak vypadá jízda na dolní hranici tepelného komfortu

Vyjížděli jsme při 4°C a nyní se oteplilo na 6°C. Chvílemi drobně mrholilo, chvílemi svítilo sluníčko. Foukal slabší vítr. Silnice převážně stoupala a my museli jet na dolní hranici tepelného komfortu, naštěstí jsme toho byli schopni. Znamenalo to zastavovat jen na nezbytně dlouhou dobu a při delších zastávkách /svačina, focení se stativem/ si honem přiobléct teplou bundu, kterou jsme za tímto účelem vezli na kole v brašně, rychle přístupnou a dostupnou. Většinu času jsme ale při jízdě cítili mírný chlad. Byla to jediná možnost, jak se nezpotit a zvládat rychlé změny počasí.
Moje zadnice opět vyjadřovala tvarovou nekompatibilitu se sedlem, naštěstí ale jízda opuštěnou, nedotčenou přírodou způsobovala jen pozitivní vjemy, a to nakonec převážilo, jízdu jsem si užívala a šlapalo se mi výborně. Krize třetího dne, která mě trápila včera, byla pryč.
Při jedné z přestávek, kterou jsme využili na sváču a spořádali müsli, jsme byli překvapeni nečekanou průtrží mračen. Zrovna jsem dopisovala resty v deníku, a tak jsem poprvé měla možnost otestovat voděodolný deník a pero. Obojí obstálo na jedničku, až na to, že mi pero z mokrých prstů vyklouzlo a lovila jsem ho z bahna, kam dopadlo.

Na planinách fouká

Jízda tundrou byla nádherná, všude kolem nás se nacházely pokroucené stromy, bažiny a mokřady, kdy jediná známka lidské civilizace byly elektrické dráty táhnoucí se chvílemi nad našimi hlavami. Nejbližší osady jsou desítky kilometrů daleko. Paráda. Dokonce sluníčko vysvitlo na delší dobu a oteplilo se na 8°C. Vychutnávali jsme si pobyt v opuštěných prostorách, kde by možná někdo jiný trpěl.
Chvílemi vegetace ustoupila a ocitli jsme se na otevřených planinách, kde vítr nabíral na síle. Nebyly to naštěstí poryvy větru, které by cvičily s našimi koly, ale jednalo se o vytrvalý, středně silný vítr s nepříjemným ochlazovacím efektem. Mně už chvílemi začínala být zima na ruce, přestože jsem měla teplé zimní rukavice. Snažila jsme se tedy co nejvíce cvičit prsty, abych zlepšila krevní oběh, a z pohotovostní lékárničky jsem si zapila léky na cévy.
Opět se výrazně změnil ráz krajiny, střídaly se úseky bažin s písečnými dunami. Bohužel se zhoršilo počasí, začalo silně, vytrvale pršet a foukal studený, ledový severák. Teplota klesla k 6°C. Projížděli jsme mlžným oparem, kdy kapky dopadající svrchu končily na nás, neklesly až na silnici. Připadalo nám, že jsme vystoupali tak vysoko, až jsme se ocitli rovnou v mraku. Vytvářelo to neskutečnou, skoro až hororovou atmosféru. My ovšem cítili, že se na nás trollové nezlobí, jen nám ukazují jinou tvář Severu. Náš celkový dojem tedy byl pozitivní, protože stromy zahalené v oparu vypadaly jak z nějaké pohádky či legendy. Jediné, co nás deptalo, byla přítomnost komárů. Ti hajzlové totiž štípali i v dešti!

Jaké zvíře dělá takové bobky?

Pomalu už by stálo za to najít si nějaké místečko na spaní. Naše dosavadní pokusy skončily neúspěchem, buď ležela místa blízko silnice, nebo se tam nedal postavit stan. Naštěstí po další hodině jízdy v nepřetržitém dešti jsem spatřila turistickou odbočku Mieraslompola. Hurá, kam můžou pěší, nedostanou se auta, ale kolo kousek potlačit půjde. A taky že ano, hned po pár desítkách metrů jsme za obzorem objevili jezírko, v jehož vodách si ihned Luboš začal chladit poštípané nohy. Putoval totiž v sandálkách, takže jeho nárty byly bohužel vydány napospas komárům.
Jak jsme tak tlačili kola k našemu vysněnému tábořišti, nedalo se nepovšimnout si zvláštních hovínek, všude kolem se nacházejících. Nejednalo se o sobí bobky, ale o větší seskupení kulatých exkrementů. Jelikož jejich povrch byl vlhký, původce tohoto musel tedy zde být přítomen poměrně nedávno. Ale o jaké zvíře se jedná? Medvěd přece vytváří jinak vypadající hovínka, pes to být nemohl a člověk taky ne. Jediné zvíře, které prošlo naším vylučovacím mechanismem, byl los.

Rozsypaná sůl přináší smůlu

Komáři zde otravovali o něco méně než na našem minulém nocležišti. Přesto bylo nutné se potřít repelentem a zahalit si co největší plochu kůže. To nebyl problém, protože se zase výrazně ochladilo, takže jsem si oblekla péřovku, kulicha a teplou bundu. Opět jsem večeři připravovala na plynu, zatímco Luboš chystal ohniště na ranní vaření. Opakovala se situace ze včerejška, byli jsme příliš unavení, promrzlí a hladoví na to, abychom mohli čekat, až se večeře uvaří na ohni, potřebovali jsme co nejdříve něco chutného, teplého do žaludku a horký čaj s fernetem.
Hned v úvodu jsem nechtěně rozsypala sůl. Tahala jsem totiž z domova olej, sůl, pepř a další koření, a piksla se solí se mně zčásti rozsypala do vozíku, protože jsem naposled špatně uzavřela víčko. Přivolala jsem tím na sebe smůlu, napřed odešlo piezo na našem dosud spolehlivém vařiči, a následně jsem nechtěně vykopla již uvařenou expediční stravu, takže Luboš pak vybíral nudličky z mechu. Rozlila jsem totiž jeho, nikoliv svou porci. Naštěstí se později ukázalo, že piezo normálně funguje a to, že mě nechtělo najet, bylo způsobeno rukama, nikoliv vařičem či piezem samotným.
Před usnutím jsme zakutáni do péřových spacáků stále dumali, co za zvíře mohlo zanechat takové divné bobky.

Něco šramotí vedle stanu aneb jak chutná salám s vůní jehličí

V noci nás probudilo nějaké zvíře vydávající hluk a šramotící vedle stanu. Jelikož prostor osvicovalo nezapadající půlnoční slunce, nebylo nutné zapínat čelovku. Zcela probuzení jsme leželi ve spacácích a řešili, jaké zvíře to může být. Hlavně jsme doufali, že je menší než my. Pokud je větší, tak jsme doufali, že cyklisté nejsou součástí jeho potravního řetězce.
Měli jsme štěstí a zvířátko nakonec klidně odešlo a my tak mohli znovu usnout.
Vstávali jsme v 8 ráno. Luboš hned zapálil oheň a začal připravovat jídlo. Díky poměrně suchému dřevu to zabralo mnohem méně času než včera. Na snídani jsme měli česnekové suchary a salám opečený na ohni. Jedinou výtkou bylo, že se mi jakési jehličí nalepilo na uzeninu, což mi naprosto nevadilo. Podobné jehličí taky napadalo do hrnce s čajem. Řešila jsem to až tehdy, kdy se čaj přelíval do vaku, to jsem se totiž obávala ucpání cucátka.

Jak mi trollové kulicha schovali

Největší zima při našem cykloputování mi bývá ráno. Člověk si nemůže dát doping ve formě ferneta, protože s alkoholem nikdy nenasedáme na kolo, a v průběhu chystání vozíku je nutné si postupně vrstvy odložit, protože v péřovce a kulichovi se prostě jet nedá. Tohle jsou nejhorší chvíle než si tělo zvykne na to, že musí existovat na dolní hranici tepelného komfortu. Mně to většinou zabere půl hodiny šlapání na kole než se tomu termoregulace přizpůsobí.
Byla jsem proto dost vykolejená, když jsem nikde nemohla nalézt svůj teplý kulich. Určitě mi ho někdo ukradl! Luboš si všiml mého rozpoložení a slíbil mi, že si v první osadě můžu pořídit nový, protože tohle je opodstatněná koupě. To mě uklidnilo, ale nezahřálo. Narazila jsme si tedy alespoň kapuci a cyklohelmu, abych si vytvořila nějaký tepelný komfort.
Po snídani jsme pokračovali v balení, nejprve bylo nutné ze dna mého cyklovozíku vysypat asi tak půl kila soli, která se tam včera dostala z netěsnící krabice. Poté jsem si sundala péřovku a teplou bundu a vyměnila ji za cyklobundu, ve které se již budu pohybovat po zbytek dne. Jaké bylo moje překvapení, když se z rukávu vynořila moje pohřešovaná čepička! Určitě mi ji trollové do toho rukávu strčili! Naštěstí Luboš neodvolal svůj souhlas s koupí nové pohlavní pokrývky.

Cvičně nám sněží

Při finišování balení nám cvičně sněžilo, což nás nemohlo nějak více rozhodit. Osedlali jsme naše železné oře a po vytlačení turistické stezky jsme po silnici pokračovali dále na sever. Od osady Utsjoki nás dělilo asi 40 km, bylo tedy zcela reálné tam dnes dorazit.
Počasí se tvářilo, že se neumí rozhodnout, zda bude svítit slunce, pršet nebo sněžit, případně chvílemi všechno dohromady. Šedé mraky byly všude nad námi a občas z nich probleskovaly paprsky ostrého polárního slunce. Luboš to okomentoval: „Normálně tady prší, jen sem tam vykoukne to hnusné slunce, co Vás okamžitě spálí."
Podobný ráz počasí nadále pokračoval, chvílemi intenzivně sněžilo, sněhopršelo, a zároveň do toho svítilo slunce. Opět jsme si ověřili, že základem je šusťákovka, co vydrží drobný déšť či sněžení a jízda na dolní hranici tepelného komfortu.
Při jedné ze zastávek věnované svačině jsem zálibně pohlédla na oblohu a prohlásila: „ Asi vyjde duha." Vycházela jsem z toho, že jsem zároveň viděla slunce a déšť. Luboš naopak ustaraně odvětil: „Asi přijde bouřka." Podívala jsem se do směru jeho pohledu a strnula. Na obloze se skvěly bouřkové mraky.
Pokračovali jsme dále, do Utsjoki nám zbývalo posledních asi 10 km, což by měla být brnkačka. Chyba lávky! Jednalo se o nejnáročnějších 10 km, foukal ostrý, silný protivítr, který nám ubíral mnoho sil a stál nás spoustu energie věnované jednak na šlapání, jednak na udržování energie teplotního jádra. Díky ochlazujícímu účinku větru nám totiž začala být výrazná zima. Jakékoliv otočení řídítek se mnou ihned smýklo na stranu a hrozilo, že sjedu do příkopu vedle silnice. Naštěstí provoz zde byl minimální a nehrozilo sražení autem jedoucím za námi. Jízda v protivětru byla vysilující a vůbec mě nebavila, což mohlo být způsobeno i hlásícími se známkami civilizace.

Zákony cyklistiky

Nepříjemný, obtěžující vítr v kombinaci s vlnitým terénem si vybral svou daň. Klesli jsme až na úplné dno svých sil. Jediné, co jsme nyní chtěli, byla chatka, jídlo a čaj, vše v teplé formě. Byli jsme rozhodnutí do Utsjoki dojet, i kdybychom měli kola tlačit, k čemuž jsme neměli chvílemi daleko. Objevily se totiž úseky, kdy jsme museli šlapat i z kopce. Tahle situace nám byla dobře známá z loňského Norska. Luboš tak formuloval zákony cyklistiky:
1. cyklistovi stále fouká protivítr
2. kde není protivítr, tam je dokopec
3. kde není dokopec, tam je geomagnetická anomálie, která způsobuje, že se musí šlapat i po rovině či z kopce
Naštěstí jsme konečně dorazili do Utsjoki, kde jsme se ubytovali v kempu. Odpojili jsme vozíky a nalehko jsme uháněli do Utsjoki dokoupit si proviant, jehož základem byl losos.

Normální je spát ve tmě

Odkráčeli jsme do kuchyně, kde jsme si ihned ohřáli zbytek čaje a dolili jej fernetem. Takto jsme byli schopni vytvořit si základní teplo pro pobyt v nevytopené kuchyňce. Na večeři jsem připravila lososa, tentokrát ve verzi s provensálskými bylinkami a v koprové krustě. Mňam. Protože jsme nevěděli, jak to bude vypadat další den a zda budeme pokračovat, nebo ne, rozhodli jsme se usnadnit si zítřejší eventuální balení a nachystat si jídlo na zítra už nyní. V obchodě jsem totiž sehnala vajíčka, tak nyní Luboš poctivě smažil chleby ve vajíčku.
Díky teplému obsahu žaludku jsme byli schopni generovat teplo, a dokázali jsme se tudíž odebrat do kempových sprch spáchat hygienu. Já si po pěti dnech dokonce umyla vlasy. Ve sprše mě šíleně svědila zadnice, není divu, měla jsem ji dokousanou od komárů při konání hygieny.
Příjemně unavení a natěšení na zítřejší možná odpočinkový den jsme se začali chystat na spaní. Já jsem odmítla Lubošem zatažené žaluzie na okně chatky s podotknutím, že pak nastane tma a já ve tmě spát za polárním kruhem neumím. „Normální je spát ve tmě," zavrčel Luboš, ale vyhověl mé žádosti alespoň tím, že nechal rolety na oknech částečně odtažené. Měli jsme tedy soukromí a nikdo nám nemohl koukat dovnitř, a já si zároveň vymrčela dostatek slunečního světla, abych mohla klidně spát.
V chatě byl radiátor, tak jsme jej spustili naplno, abychom do našich tepelných schránek nakumulovali co nejvíce tepla.

Celý cestopis je ke stažení na našich stránkách www.sileni-sobi.estranky.cz, kde se nacházejí i praktické rady.
Kompletní fotogalerie je zde picasaweb.google.com/sipmodry

Fotogalerie

Líbil se vám článek?  [+]

Podél sobích plotů a přes březové lesy až do nitra bažin

Cestování

Evropská dálková trasa E1 Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras vyhlášených Evropskou asociací pro…

více »

14.04.2024

šíp

(3.16)

Norsko 2022 – S děravou botou Hardangerviddou

Cestování

Náhorní plošina Hardangervidda není pouze norská, nýbrž s největší určitostí i evropská nejrozsáhlejší horská plošina. Pokrývá oblast asi…

více »

30.03.2023

šíp

(4.53)

Proč bychom se nerakovinovali aneb onkologickým pacientem snadno a rychle

Ze života

Tento můj deník vznikal v době, kdy Lubošovi byla zjištěna rakovina, a psala jsem jej v průběhu léčby tak, jak se vše odehrávalo, takže je…

více »

18.05.2022

šíp

(4.24)

Velká skandinávská pouť na kole

Finsko, Norsko, Švédsko

01.08.2025 - 17 dní

56 940 Kč

[ Další zájezdy ]