reklama

Kalottireitti – k nejvyšší hoře Finska Halti

Na začátku treku, váhy batohů 26 a 33 kg.
Na začátku treku, váhy batohů 26 a 33 kg.
Foto: Autor

Nordkalottleden (švédsky; česky Cesta Severní Kalotou, švédsky Nordkalottleden, norsky: Nordkalottruta, finsky: Kalottireitti) je značená turistická stezka v polární oblasti v severských zemích, v oblasti Severní Kalota. Cesta má celkovou délku 800 km a leží podél hranice Norska, Švédska a Finska. Začíná v sámské vísce Kautokeino v severním Norsku a končí na jihu ve vesnici Sulitjelma (Norsko) nebo případně v osadě Kvikkjokk (Švédsko). Z 800 km cesty leží 380 km v Norsku, 350 km ve Švédsku a 70 km ve Finsku. Stezka celkem patnáctkrát překračuje hranici.

Tak bude pršet nebo ne?

Ráno osazenstvo srubu vstalo, posnídalo jakési debilní vločky, či co, a vypadlo kolem osmé hodiny. Nám tou dobou teprve začal poprvé zvonit budík, což všechny ostatní kromě Luboše pobavilo. Fakt nechápu lidi, co jsou na treku schopní vstát v šest, rychle se nasnídat a sbalit a v sedm již ukrajovat první kilometry. My s bídou vstaneme v devět poté, co mi budík řinčí hodinu s frekvencí každých 10 minut, a jsme rádi, když v poledne opouštíme tábořiště

Nejinak tomu bylo i nyní. Výhoda brzkého odchodu ostatních turistů spočívala zejména v tom, že jsme měli sami pro sebe erární vařič v chatě. Luboš opět nanosil vodu a my se vrhli na konzumaci salámu. Ten jsme snídali již druhý den stylem, že jsme načali dva druhy, jedno balení prohlásili jako hlavní jídlo a druhé jako přílohu a takto zakusovali.

Protože jsme ráno uvařili hektolitry čaje, musela část projít mým tělem a dostat se postupně ven. Když jsem capala ke kadibudce, zahlídla jsem modrou oblohu se sluncem zalitým údolím vlevo od chaty. Nebo vpravo? Já si ty směry furt pletu. Jenže než jsme se najedli, zavodnili a sbalili naše krámy, přivítal nás všudypřítomný vítr, temná obloha a mrholení. Kdeže ty slunné okamžiky jsou. Luboš mi skoro nevěřil, že jsem opravdu viděla azuro před asi půl hodinou.
Jak se ale ukázalo, nastalo počasí, které je dle našeho názoru typické pro Laponsko. Prostě chvílemi prší, chvílemi svítí sluníčko, občas sněží, případně všechno dohromady. Jelikož teplota činila maximálně +6°C, nebyl problém tomuto rychlému střídání počasí čelit jednoduše, tedy oděním se do nepromokavé bundy, díky čemuž jsem neřešili, zda zrovna prší či ne.

První duha a druhý brod

Po sbalení jsme se vydali na pochod doufajíce, že jsme ve srubu nic nezapomněli. Výhoda stanu je, že vše, co se nachází vevnitr, je vaše. Prostě vše, co je „pod střechou", si taky odnesete. Když ale spíte v chatě, tak může být vaše cokoliv, co je rozprostřeno na okolních postelích, stolech a židlích, případně zavěšeno v předsíňce. No, snad máme veškerou výbavu.

Protože nás od rána provázel mírný deštík, takový ten sice snesitelný, zato intenzivní a dlouho trvající, překvapilo nás objevení se duhy. Duha přece vznikne jen v kombinaci se slunečním svitem, ne? A slunce jsme rozhodně nikde neviděli, zůstávalo skryto za černými mraky. Každopádně duha měla pozitivní efekt. Ne, nenašli jsme na jejím konci poklad, nýbrž stezku, na níž se prakticky nevyskytovaly kameny. Skutečně! Prostě terén téměř bez šutrů. Nádhera. Nás o tomto faktu informovali turisté ze srubu Kuonjarjoki, kde jsme tuto noc spali. My jim to vůbec nevěřili, bylo to ale tak. Opravdu dnešní etapa měla výskyt balvanů asi jako na Tatranské magistrále, což bylo na zdejší podmínky naprosto zanedbatelné.

Abychom si ale nemysleli, že když si nebudeme sdírat šlapky na šutrech, tak máme vyhráno, připravila nám stezka překážky ve formě brodů. Jelikož mám krátké nohy, tak mi nezbylo nic jiného, než asi v půlce řeky se potupně vrátit, shodit si batoh, nandat si brodící boty, a znovu se odhodlaně do vnořit do ledového toku. Naštěstí Luboš se nacházel na tom správném břehu, tedy mi mohl pomoct batoh zpátky narvat na záda. On, obdařen delšími končetinami, dokázal ledovou bystřinu překonat přeskákáním přes kameny v jejím proudu se nacházejícími. Samozřejmě, že v době, kdy jsem musela vstoupit do ledové řeky, teplota vzduchu činila +2°C, silně pršelo, intenzivně foukalo, a má krásná lýtka omývala voda z okolních hor. Brrrrr.

Arktický sever aneb jak se pije čaj ve větru

Fouká. Fouká! Fouká!!! Stoupali jsme do sedla Gahperusvárri, a foukalo jak o život. Doslova! Mě vítr napřed přimáčkl bundu k tělu a poté přimáčkl mě i s bundou na Luboše. Ten se chtěl napít, ale přimrznul k termosce. To už naznal, že mít nohavice vyhrnuté ke kolenům nejenom přitahuje komáry, ale taky chlad, a sroloval si kaťata dolů ke kotníkům. Poprvé, co jej takto znám. Jakmile jsme se dostali na náhorní plošinu, opět sevřenou okolními štíty, vítr se nás pokusil srazit na zem, případně s námi ještě předtím praštit o šutry. S batohy na zádech jsme byli celkem v pohodě, takovou nálož fakt větřisko neuzvedlo. Stačilo ale zastavit na svačinu ve formě pokusu o napití se čaje, a už s námi poryvy mlátily.

Ovšem ani taková degustace čaje nebyla jen tak. Vítr nám totiž vždy oddělil nějaký proud, který místo aby stekl do huby, šplíchl přímo do obličeje, případně na bundu. A v mém případě, jelikož jsem děsně šikovná, tak i pod bundu. Jak je to možné? Jednoduše. Abych odvětrávala, měla jsem zip na bundě mírně rozepnutý, a tímto otvorem si čaj našel cestu dovnitř. Pozice obrátit se proti větru nepomáhala, když se vítr neustále točil v turbulentním proudění.

Díky větru a jím způsobenému vnímání teploty, známému též jako windchill efekt, jsme okolní, již tak nízkou teplotu pociťovali jako nižší cca o 10°C. No a jelikož teplota činila +2 až +6°C, zažívali jsme mráz. To již byl oděn do bundy i Luboš, a nejenom do ní. Navlečen byl do teplého nákrčníku, čepice a dokonce i rukavic. V podstatě na sobě měl téměř veškeré oblečení kromě péřovky a plavek.

Krize třetího dne se nekoná aneb dnes mám nejlepší den

Ocitli jsme se v údolí řeky Vuomakasjoki. Ta nás měla provázet několik hodně kilometrů, a jelikož jsme se dnes, třetí den putování, cítili prakticky nejlépe, domluvili jsme se, že nezakotvíme někde na oficiálním tábořišti u chaty, ale potáhneme to až tam, kam nám síly dovolí.

Samotnou mě to překvapovalo. Vzdor všem poučkám, vycházejícím z reality a zkušeností, jsem dnešek vnímala jako dosud nejlepší den, přitom nás měla sužovat krize třetího dne. Nic takového se nekonalo. Ani ten batoh mi už tak těžký nepřipadal, ačkoliv zrovna tento pocit byl nesmyl. Proti začátku treku, kdy jeho hmotnost činila 26 kg, jsem z něj váhově ubrala pouze dvě expediční stravy, tedy celkem 250 g, což je v celkovém pohledu jako naprosto statisticky zanedbatelný rozdíl. Jedinou změnou byl režim, v jakém jsme se pohybovali. Pravidelně jsme zařazovali přestávky kvůli shození ruksaků na zem, a taky při každé možné zastávce, jako třeba focení, jsme též tlumoky sundávali ze zad. Tím, že jsme tak činili preventivně, se nám povedlo předejít přetížení zádových svalů, což zase znamenalo, že můžeme šlapat bez pocitu bolesti, zejména v druhé půlce dne.
Díky subjektivně pozitivnějšímu ladění jsem již byla schopná psát si deník. Jelikož mi ale v něm chyběly dosavadní dva dny, kdy jsem to vlivem extrémní únavy nezvládala, cancák jsem nezaložila. Škoda, doteď si to vyčítám. Vždyť stačilo ty chybějící dva dny doplnit dle fotek či útržků paměti, jak tak činím nyní, ale bohužel takto musím obsáhnout bez zápisků celý trek.

Neskutečná zeleň zdejší flóry

Začali jsme klesat, a údolí řeky Vuomakasjoki se nám tak ukázalo v plné kráse. Na obzoru, od nás vzdáleno asi 20-30 km, se tyčilo několik zasněžených hor. Podle mapy by již některá z nich mohla být Halti, náš cíl.

V kontrastu s bílými štíty se nám zjevila delta malinkaté říčky Bierfejohka. Zaujala nás zejména neskutečná zeleň zdejší flóry. Tak nádherně zelený mech přímo sváděl k postavení stanu, jen kdyby nebylo teprve 16. hodin. Pro nás, chronické prokrastinátory, je tohle občas doba, kdy teprve na trek vyrážíme, takže se neslučuje se založením tábora. Teda my bychom nyní klidně stan flákli na zdejší plácek, zejména Luboš tomu byl nakloněn, jenže to bych nesměla mít v prdeli vrtuli, která mě poháněla dopředu. Asi ten čaj, který od rána piju, má nějakou příměs povzbuzujících látek. Jediný podezřelý čaj v našich zásobách byl zázvorový, takže je docela možné, že tento mě tak nabudil. Prostě dnes chci šlapat, dokud nepadnu v bezvědomí do stanu a nebudu odvlečena do spacáku i s pohorami na nohou.

V sedle zesílil již tak intezivní vítr natolik, že se zde Luboš rozhodl obléct, tedy si pod bundu dát mikinu. Znamenalo to vysvléct si bundu, v tričku bojovat s poryvy větru, narvat na sebe mikinu a posléze bundu. Nechápu tedy, proč si na to vybral tu nejvíce vichrem bičovanou plošinku, když přece stačilo sejít o pár desítek metrů níže do sevřené rokle, kde tolik nefoukalo. Asi zatoužil poprat se s větrem o kusy svého oblečení.

Turista má brát to místo na táboření, které se mu naskytne

Já funguji jako tvrdý zdroj. Prostě mám dostatek energie a cítím se jako víla, které nečiní žádné potíže batoh, tvořící dvě pětiny její živé váhy, když tu najednou odpadnu jak králíček Duracell, kterému dojde šťáva v baterkách. Nejinak tomu bylo i nyní. Minuli jsme chatu Meekonjärvi, ležící asi kilák od trasy, a já se ještě cítila, jakoby na mých bedrech mohly stát nebesa. Pofotila jsem peřeje na říčce Bierfejohka, obdivovala impozantní horu Saivaara s jejím zvláštním tvarem, a najednou to bylo tady. Nemohla jsem zvednout nohy, opírala jsem se celou vahou svého těla do trekových hůlek, a chystala se položit do okolních bažin. Bohužel, v těch místech mé probíhající krize, se nacházela pouze obrovská šutrová pole či podmáčená vřesoviště. Tam postavit stan nepůjde. Naneštěstí zrovna tyto úseky se vyznačovaly kombinací močálů a kamenů. Mokřady byly dokonce tak obtížně schůdné, že přes ně byly položeny desky kvůli snazšímu překonání. Suma sumárum, bylo více než jasné, že budu muset došlapat až do míst, kde se dá vztyčit stan. Mapa nám při rozhodování moc nepomohla. Jednak jsme tam neměli značeny kamenná pole ani bažiny, jednak se z terénu opravdu nedalo určit vhodné místo k postavení stanu. Samotný charakter treku nám ukázal, že takových míst je opravdu málo, a většinou se nacházela v okolích chat.

Začala jsem litovat, že jsme dnešní putování neukončili před třemi hodinami tam, kde ležel nádherně zeleně zbarvený mech a lišejník. Do mé mysli se pomalu vkrádalo zoufalství. Kde jen dnes budeme spát?

Po asi kilometru šlapání po balvanech, povalových chodnících a zapadání do bažin, jsme klesli až na samé dno údolí řeky Vuomakasjoki. Zde Luboš zavětřil. Pokud chceme rovný plácek, pouze zde máme šanci. A jak se ukázalo, měl pravdu. Stačilo ujít ještě asi 500 metrů a jedno úžasné místo, tak akorát na náš stan, na nás zdálky volalo. Co volalo, přímo řvalo.

Jak jsme stavěli stan hlavami dolů

Jelikož Lubošem objevený kus rovné země byl jediný široko daleko, prohlásili jsme jej za náš, a začali stavět stan. Zde se projevila odlišnost našich povah.
„Umístíme stan sem, hlavovou částí zde. Takto je to optimálně s ohledem na terén," děl pragmaticky Luboš.
„Vidíš, kde teď zapadá slunce? Na opačné straně bude potom vycházet. Já chci stan hlavou k rannímu slunci," opáčila jsem já s palicí v oblacích fotografického nadšení.
„No jo, ale to by znamenalo mít stan hlavami dolů, protože plácek nic jiného neumožní."
„To přece není problém, dáme si pod hlavu ještě navíc péřovku. Já chci, aby mi ráno do stanu svítilo sluníčko."
Nemusela jsem na Luboše ani nějak více tlačit, přesvědčovat ho či mu odpírat... Ne, sex ne, nýbrž fernet. Dobře znal svoji manželku, a věděl, že si stejně prosadí své, takže bez remcání namířil stan tak, jak jsem chtěla já: hlavovou částí směrem k potenciálním východu slunce, tedy kebulemi dolů. Tak nějak usoudil, že méně sil ho bude stát, když manželce vyhoví, než když se ji bude snažit přesvědčit či uhádat. Prostě byl jako elektrický proud, šel cestou nejmenšího odporu, a pro klidnou noc byl ochoten obětovat cokoliv, tedy i to, že bude mít výše nohy, než hlavu. No ale chápete, že bylo šíleně důležité, abychom ráno měli ve výhledu ze spacáku slunce, ne?!

Jak si Luboš svou lžíci spálil, a k pití večeří se tak odsoudil

Protože jsme stanovali na dohled od stromů (asi šesti), rozhodl se Luboš nasbírat dříví a založit oheň. Táborák, to on miluje. Ostatně já taky, zejména ráno, kdy vstávám k již zapálenému ohni, uvařenému čaji a nachystané snídaňce. 

Jelikož těch několik stromů činily zakrslé břízky, či jiný, jim podobný přechodný článek mezi keřem a stromem, dříví tam bylo pomálu, a oheň z něj byl miniaturní. I to stačilo na to, aby si Luboš spálil svou lžíci. Ptáte se, jak je tohle možné? To si tak Luboš jednoduše papká svůj příděl expediční stravy, lžičkou vybírá tuhý obsah, slastně vylizuje zbytek ze sáčku, až tento hodí do skomírajícího ohně. I s onou lžičkou samozřejmě.

Do té doby jsem netušila dvě fakta:
- jak je Luboš rychlý a zručný, aby ze žáru táboráku vydoloval spečenou kouli, jejíž součástí kdysi byla jeho lžička
- jak neskutečně rychle shoří v ohni plastová lžíce a přetaví se v nevzhlednou hmotu, ničím nepřipomínající původní tvar.
Stručně řečeno, rázem byl Luboš bez lžíce. Odteď bude muset večeři dokázat z pytlíku vypít.

Dozvěděla jsem se následující:
- je to jen a jen moje vina (Nejspíše jsem měla předvídat, že to provede, a včas ho zarazit.)
- máme prý mít s sebou lžíci náhradní pro takové případy (Ano, mnoho let jsme třetí lžíci jako rezervu brávali. Tohle byl první trek, na nějž jsem kvůli úspoře váhy sbalila pouze lžíce dvě, pro každého jednu. Ušetřila jsem tak rovných 25 g.)

Dnes večer se konečně vysprchuji

Prudce tekoucí řeka Vuomakasjoki Luboše inspirovala. Prý se konečně od začátku treku vysprchuje, tedy umyje v ledovém toku. Já jeho nadšení nesdílela. Má porce hygieny se omezila na vyčištění zubů ohřátou vodou a umytí dvou částí těla vlhčeným toaletním papírem. Prostě co je dobré na zadek, může být dobré i na hubu.

To Luboš ne. Luboš vyhrožoval, že někde uprostřed řeky je ono místo, kam si celý vleze, ponoří se pod hladinu, namydlí se jediným mýdlem, které vlastníme, a takto se omyje. Údajně je voda skoro určitě teplá, což se pozná z toho, že není zamrzlá. A když není na hladině led, on se bude koupat. Dokonce si namyslel, že já ho u toho natočím. Byl tedy velmi zklamán, když jeho zákonitá manželka naprosto jeho touhy ignorovala, a zalezla si do spacáku, aniž by čekala, než on, alfa samec a vůdce smečky, provede zmiňovanou očistu. Jelikož tak ztratil motivaci, omyl si ve studené vodě pouze nohy, a na smočení zbytku těla nenašel odvahu. Tedy on to nyní prezentuje tak, že jelikož jsem se obdivně nedívala a ani netočila, jak se noří do prudkých a ledových vln, neměl důvod to provést, proto na hygienu své osoby rezignoval a očistil si pouze nohy, jejichž pach ho prý iritoval.

Protože se zjevilo naprosto jasné nebe, bylo více než jasné, že nás dnes čeká když ne mrazivá, tak určitě studená noc. Oba jsme měli ve spacáku tělo zahalené od paty k čelu, kdy nám koukal ven pouze nos, a takto jsme ulehli k více než zaslouženému spánku.

Kompletní fotogalerie: http://sileni-sobi.rajce.idnes.cz/Kalottireitti_-_k_nejvyssi_hore_Finska_Halti/

Odkaz na cestopis: http://modrysip.boszczyk.cz/2017_cestopis_halti_kalottireitti.pdf

Fotogalerie

28.05.2018 vložil/a: šíp
karma článku: 4.74
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Oravareitti - Veverčí stezka na kánoi - Finsko 2016

Cestování
Pro oživení poněkud pochmurné atmosféry způsobené cyklistickou mimosezónou si dovoluji uveřejnit ryze vodácký příspěvek. Předem se omlouvám…
13.02.2017
šíp
(4.81)

Finská Karélie 2015 aneb Cesta básně a hranice

Cestování
Lesy v Karélii jsou nějak hlubší a vypadají úplně jinak, než středoevropské lesy či tundrový porost za polárním kruhem. Hojně zde převažují…
13.03.2016
šíp
(5.08)

Tam, kde sobi dávají dobrou noc aneb Pallas 2009

Cestování
Národní park Pallas-Yllas tunturi je třetí největší národní park Finska, byl vytvořen v roce 2005 z parku Pallas-Ounastunturi založeného v…
15.04.2015
šíp
(3.92)
PR

Tipy na letní cestování

 ()
Také máte problém, jak do malého báglu směstnat všechny věci na dovolenou a kam dát všechno to jídlo? Poradíme vám…

Vozíky za kolo aneb cyklistika i s dětmi

 ()
Když do rodiny vstoupí malé dítě, jde dozajista o životní změnu. Ne všeho je ale nutné se vzdát. Ježdění na kole je právě jednou z těch věcí, kterou můžete provozovat i s těmi nejmenšími.

Neodpírejte si výlety na kole: cyklosedačky umožní i vyjížďky s dětmi

 ()
Jízdy na kole se nemusíte vzdát ani s novým přírůstkem do rodiny. Právě naopak. Lásku k pohybu na čerstvém vzduchu můžete sdílet spolu s děťátkem už od jeho nejútlejšího věku. Stačí obstarat vozík nebo sedačku na kolo. Pojďte se podívat, jak pořídit to správné vybavení.

Stevens E-Wave 27.5 2018 – Modrá síla

Stevens E-Wave 27.5 2018 (CykloŠvec)
Stevens má pro bicykly s elektropohonem speciální katalog, kde najdeme opravdu všechny kategorie. Od city, přes trekkingová elektrokola, až po silně zastoupená elektrokola terénní.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

376 cyklistů (18 přihlášených)

TRANSKAVKAZ – nalehko

Je to více než 40 let co jsem v antikvariátu našel knížku „Kavkazská cesta"od Julia Komárka. Popis cesty…
mirekbik | 01.08.2018

Valíme na Moravu - poprvé

Na Moravě, v Třebíči, máme tetičku. Já, bratr, děda a kamarád Slávek za ní a za dalšími příbuznými v okolí…
JohnyB | 28.07.2018

Welzlův kvadriatlon 2018 - extrémní závod pohledem programátora

Varování - následující vyprávění je dlouhé a nezkušený čtenář by se raději neměl do čtení vůbec pouštět.…
Jrr | 23.07.2018