reklama

Polsko 2013 - 2. díl

Kašubský skanzen (Wdzydze)
Kašubský skanzen (Wdzydze)
Foto: Autor

4. den (46 km)

Tahle noc byla zatím asi nejteplejší, co jsme tu zažili. Spali jsme na spacácích ve spodním prádle. Okolo sedmé hodiny ráno začalo krápat a z dálky hřmít. Pak se vzbudili kluci. Balíme a snídáme ve stanu za slabého deště a občasného „bublání" zatím vzdálené bouřky. Dumáme, jestli odsud dnes stihneme odjet. Po deváté hodině dostaly události rychlý spád. Několikrát uhodilo někde nepříjemně blízko a spustil se pořádný liják. Minutu nato Kuba oznámil, že chce dělat bobek... Tak hurá do plavek a jdeme do kadibudky...
O půl desáté přestalo pršet a obloha se pomalu vyjasňuje. Balíme. Sotva jsme se začali hemžit před stanem, Polka ze sousedství nám s dcerkou přinesla kempinkový stoleček a na něm talíř plný teplých placek plněných jablky, dva hrnky s kávou a dva s čajem, cukr a mléko. Díváme se na to dost nechápavě a vysvětlujeme, že máme dost vlastního jídla. Paní s úsměvem odpovídá, že jsme přijeli do Polska na návštěvu - tak abychom věděli, že tu žijí dobří lidé... Na to nemáme co říct. Děkujeme a pouštíme se do druhé snídaně. (Placky byly mimochodem vynikající.) Když jsem s Jájou šel vrátit stoleček, dali jsme holčičce alespoň krabičku lentilek (Zbývá jen doufat, že nebyly moc rozteklé...) a dostali na oplátku šest jablek. Nabízeli nám jich celý košík, ale ten bychom neměli kam dát. Dlouho nám vrtalo hlavou, jestli jsou Poláci tak pohostinní, nebo vypadáme na cestě jako úplné „socky"... Během cesty jsme se několikrát ujistili, že určitě platí ta první možnost. (I když tu druhou taky nemůžeme vyloučit...) Byl to každopádně krásný začátek dne.
V jedenáct hodin tlačíme kola pískem zpět na rušnou silnici. Ta dnes naštěstí už moc rušná není, navíc z ní brzy odbočujeme na silničku, která se vine okolo jezera do Wdzydze. Na té už je provoz minimální. Potkáváme český pár cyklocestovatelů, ale protože jsme se zpozorovali na poslední chvíli, stihl jsem si jen všimnout povědomé značky brašen, odpovědět na pozdrav „Ahoj!" a jsou zase pryč. Nebe zakrývá tenká vrstva mraků, do kterých zřejmě pere sluníčko, takže osvěžující vzduch po ranní bouřce se rychle mění v nepříjemné dusno.
Ve Wdzydze zastavujeme u kašubského skanzenu. Ten rozhodně nemůžeme vynechat. (Kašubové obývají oblast, kterou projíždíme a ve které se střetával vliv Německa a Polska. Jsou velmi hrdí na svou kulturu, zvyky i jazyk, který se od polštiny trochu liší. Našince nejvíc upoutají dvojjazyčné nápisy na směrovkách a dalších cedulích při cestě.) Skanzen nám silně připomíná náš Veselý kopec. Za hlavní budovou se rozkládá areál, do kterého byly přeneseny lidové stavby. Vnitřní expozice jsou dnes zavřené, ale to nám zas tak moc nevadí. Vydáváme se s kluky vše prozkoumat alespoň zvenčí. Obdivujeme chaloupky s doškovými střechami a kluci určují, které mám vyfotit. (Všechny...) Největší úspěch má větrný mlýn. Nemohu je od něj vůbec odtrhnout. (Fotíme ho třikrát...) Nakonec ještě doplňujeme vodu a v jednu hodinu sedáme znovu na kola.
Klidná silnička několikrát protíná mělké údolíčko. Kopce jsou to krátké, ale nepříjemně prudké. Řadíme pokaždé jak o život. Kluci (zřejmě zmoženi národopisem) usnuli ve vozíku. Mezi mraky se čas od času na chvíli objeví sluníčko a zvětšuje tak nepříjemné dusno. Budou-li dnes nějaké bouřky, rozhodně se mají z čeho „navařit".
Přes Wąnglikowice přijíždíme až do Grzybowa, kde máme v plánu nakoupit. Sklep objevujeme celkem snadno, stojí přímo u cesty. Při příjezdu mě vítá zuřivým štěkotem nějaký pes. Když Šárka zmizela v obchodě, trochu jsem si to zvíře prohlédl. Je to nějaká ošklivá bojová čuba (omlouvám se chovatelům). Nemá košík, páníček ležérně přidržuje vodítko dvěma prsty a psu nevěnuje sebemenší pozornost. Zato pes věnuje všechnu pozornost mně. Po celou dobu mě bez sebemenšího pohybu upřeně sleduje. Nevyruší ho ani lidé vycházející z obchodu. Intenzivně cítím, že se mu ani trochu nelíbím a nehodlá ze mě spustit oči. Vůbec mi z toho není dobře. Sotva se vrátila Šárka, bez vysvětlování (to jsem si nechal na později) tu odmítám obědvat a velím okamžitý odjezd. Brr. Nepříjemná zastávka.
O kus dál se vyptávám nějakého stařečka na další cestu do Lipusze. Je prý písčitá, ale s výjimkou dvou míst tvrdá a sjízdná. Tak uvidíme. Opouštíme vesnici a skutečně - svrchní vrstvu jemného písku někdo nedávno strhl buldozerem až na tvrdý podklad. Sláva! Projíždíme romantickou krajinou mezi jezery a nakonec mizíme v nekonečných borových lesích, přes které pojedeme následujících osm kilometrů. Cesta se proplétá písčitými úvaly, občas se někde zaleskne jezírko nebo rašeliniště. Shodujeme se, že by se tu klidně mohly natáčet některé scény z Mrazíka. Asi po čtyřech kilometrech musíme opět tlačit. Vyháníme kluky z vozíku a ti nadšeně peláší po cestě vpřed. Po dvou stech metrech se povrch opět zlepšil. Nenápadně se Šárkou zase nasedáme na kola a pohodlně se vezeme za těmi našimi sprintery...
Objevili jsme odpočívadlo, ideální příležitost se konečně najíst. Usazujeme se v jednom z přístřešků a s chutí se pouštíme do čerstvých rohlíků a jogurtů. Podle informační cedule je tu i možné legálně stanovat. Jen je třeba dávat pozor na otevřený oheň. (To se nedivím. Však je také okolo odpočívadla vybagrován poctivý protipožární příkop). Je to pěkné místo, ale něco nám tu přece jen nehraje a chvíli trvá, než zjistíme co. Je úplný klid. Naprosté bezvětří a ticho. Působí to dost strašidelně. Po nějaké době také občas zaslechneme hodně vzdálené hřmění. Přes koruny borovic bohužel vůbec není vidět, co se děje na obloze. No nic. Máme dojedeno, tak raději pojedeme.
Teprve v Lipuszi jsme na chvíli vyjeli z lesa. Je sice zataženo, ale na déšť to bezprostředně nevypadá, takže pokračujeme dál. (Jižně od nás je pravděpodobně hůř. Podle všeho tam řádí ta bouřka, kterou jsme slyšeli před chvílí v lese.) Dalších šestnáct kilometrů pokračujeme po úzké klidné asfaltce až do Sulęczyna. Je to zase z kopce do kopce, ale mastíme to docela rychle. Zvlášť, když se za námi najednou objevily temné mraky, ze kterých co chvíli hřmí. Zastavujeme jen jednou, když Kuba musel dělat bobek. Já při té příležitosti do nějakého jiného šlápl. Šárka mě trochu škodolibě ujišťuje, že to přináší štěstí, ale v tom ukrutném smradu se tomu dost těžko věří. Teď asi pojedu ještě rychleji...
V Sulęczynu by prý mělo být vodácké tábořiště. To bychom docela brali. Zítra prý má pršet, takže bychom ocenili nějaké zázemí s pitnou vodou, kde bychom mohli případně i zůstat. Ptáme se místního, ale ten o tábořišti nic neví. Zato velmi přesvědčivě tvrdí, že kousek dál (prý kousek - další tři kilometry...!) je u jezera Mausz určitě kemp. Dobrá, když je tam určitě, zkusíme to. Na experimenty už není čas, bouřka se blíží. Jenže - drkotáme po betonových profilech už celou věčnost a jezero nikde. A když se konečně objevilo, tak zase pro změnu chybí ten kemp... (Je tu sice pár oplocených rekreačních středisek, ale nabízí ubytování pouze v chatkách. A stejně mají plno.) Teprve paní ve stánku s potravinami nás posílá na správné místo, i když to tak na první pohled moc nevypadá. Jinou šanci ale už nevidíme. Bouřku máme nad hlavou. Je pozdě začít hledat nocleh „nadivoko".
Přijíždíme ke statku, pod kterým se rozprostírá louka až ke břehu jezera. Stojí na ní asi dva karavany. Majitelka se nejprve netváří moc vstřícně. Vysvětluje nám, že tu nemají sprchy a na záchod se chodí na latrínu. Ujišťuji ji, že nám to vůbec nevadí. Potřebujeme jen přečkat bouřku a přespat do zítřka. Má slova pěkně podtrhuje pár vydařených blesků na obloze. Paní naráz roztála a jde nám ukázat místo pro stan, kde prý není mokro ani po silných deštích. Vytahuji peněženku, ale paní se širokým úsměvem říká, že jsme přijeli do Polska na návštěvu, a jsme tudíž její hosté. Na peníze máme zapomenout... (Později jsme došli k závěru, že paní tu zřejmě provozuje načerno kemp pro pár stálých hostů. Proto ten podezřívavý odstup, když jsme se zčistajasna objevili.)
Postavili jsme stan a s prvními kapkami deště se jdeme ještě rychle umýt do jezera. Voda je čistá a teplá, dno písčité (jak jinak). Vylézáme z vody a hledíme na oblohu. Krátký deštík ustal, po blescích ani vidu a tmavé mraky se rozpouští... To je tedy gól. Vydávám se s kluky ještě jednou k potravinám a nakupujeme pečivo, jogurty, dvě piva v plechovce a bonbony - krówki. Šárka zatím vaří. Během večeře sledujeme bouřkový mrak, který se šine okolo nás. Je oranžový od zapadajícího slunce a co chvíli se rozsvěcuje skrytými blesky jako obří lampión.
Zaháníme kluky do spacáků. Bylo toho na ně dnes asi dost, protože usnuli úplně sami. A my sedíme na břehu dalšího jezera a vychutnáváme tichý teplý večer.
V noci by prý měla přecházet studená fronta a zítra bude pršet do oběda. Alespoň to tvrdí místní. Zatím tomu nic nenasvědčuje.

5. den (0 km)

Spát jsme šli až v jedenáct hodin v noci za svitu vzdálených blesků. V jednu jsem musel ven ze stanu a to už i hřmělo. A ve dvě hodiny to přišlo. Jeden blesk za druhým, ale naštěstí někde dál od nás. Silný déšť se občas mění v liják, že by ve stanu nebylo slyšet vlastního slova - kdyby někdo mluvil. Okolo čtvrté hodiny ještě několikrát uhodilo někde poblíž a byl zase klid. Dokonce i pršet přestalo. Ale v osm začalo lít nanovo a přidal se vichr, který se na nás žene přímo přes jezero, až se na vlnách dělají bílé čepice. Nejsme ničím chráněni, ale stan to zvládá bez potíží.
Snídani jsme uvařili a snědli ve stanu a pak se celkem úspěšně snažíme zabavit kluky. Gratulujeme si, že jsme si pořídili trochu větší stan s předsíňkou. V tomhle počasí je to k nezaplacení. Idyla končí ve chvíli, kdy kluci ve vzácné shodě oznamují, že chtějí dělat bobek... Oblékáme pláštěnky a vydáváme se na cestu k latrínám. Při té příležitosti zjišťuji, že nám vichr převrátil obě kola na vozík a částečně z nich strhl plachtu. Rychle vše znovu zakrývám a kontrolu škod nechávám na později. Doufám, že se nic neulomilo.
Po jedenácté hodině nasazujeme nouzové prostředky. Omalovánky, pohádky z jednoho výtisku Sluníčka a pexeso. Venku postupně ustává mrholení a optimista by možná i tvrdil, že trochu zeslábl vítr. Ale pozná se to jen podle toho, že je víc slyšet randál, který dělá vlnobití na jezeře... Jet v tomhle nikam nemůžeme a vlastně ani balit. Navíc už je pozdě. Ve dvě oblékám pláštěnku a vydávám se znovu za paní domácí, abych ji požádal o další nocleh v jejich „kempu". Chvíli si s ní i jejím manželem povídáme o všem možném. Nemají nic proti tomu, abychom tu zůstali. Placení znovu odmítají (jsme přece jejich hosty), ale mají podmínku. Po návratu domů jim máme poslat pohled a pozdravovat od nich Karla Gotta, Helenku Vondráčkovou, Jiřího Korna a doktora Cvacha. (Podařilo se nám splnit jen ten pohled...)
Po návratu k rodině definitivně přestalo pršet a na obzoru se objevil pruh modré oblohy... to snad není pravda. Alespoň máme možnost konečně opustit stan. Vydáváme se znovu k obchodu a občerstvení v jednom. Dokupujeme několik maličkostí a dáváme si zapiekanku (podélně rozříznutá bageta posypaná houbami a sýrem a zapečená v elektrické troubě) a párky v rohlíku. Pak si jdeme prohlédnout jezírko postupně zarůstající rašeliníkem a jinou květenou. Je to krásné místo. (Král Šumavy by si tu přišel na své.) Šárka je v botanickém ráji a já sleduji, kdo z kluků jako první spadne do bažiny. Rozhodně se snaží oba. Skončilo to remízou, oba mají mokro v botách.
Do večera si kluci hrají okolo stanu. Kuba ze vzteku rozšlápl frisbee talíř a dostal co proto. Šárka třídí botanické vzorky a já se věnuji mazání a drobné údržbě kol. Uvařili jsme si kávu, povečeřeli polévku a po osmé zaháníme kluky do spacáků. Sedím na břehu, dopisuji deník a učím se nové polské fráze. Vítr ustal, je jasno, jen za jezerem se plouží odporně šedý pás oblačnosti. Dává se se mnou do řeči muž z nedalekého domku. Ukazuje na mraky a tvrdí, že „będe padaċ" - tedy bude pršet. (Hm, to tu dlouho nebylo...) Na zítra prý hlásí přeháňky, ale pak už by mělo být jen hezky. No, doufejme. Rádi bychom se zítra dostali co nejblíž k Łebě.
Kluci usnuli docela brzy, takže jsme ještě mohli se Šárkou posedět před stanem s jedním pivem a dýmkou. Pak nás opravdu zahnal déšť. Byla to krátká, prudká přeháňka.

6. den (88 km)

V noci bylo o poznání chladněji a nad ránem už mi byla docela zima. Ovšem ne natolik, aby mě to donutilo vylézt ze spacáku a něco si obléct... Před šestou nás budí budík. Pomalu vstáváme a začínáme balit a vařit. Nad jezerem se v paprscích ranního slunce válí mlha a v ní plují labutě, jako by nikdy neslyšely slovní spojení „kýčovitý obrázek". O kus dál klimbá v loďce nad svými pruty rybář...
Po sedmé hodině budíme kluky. Moc se jim nechce. Pak už je naší největší starostí udržet je potichu. Čas jsme nakonec stejně nějak prošustrovali, takže vyrážíme až ve tři čtvrtě na devět. Drncáme po panelech zpět do Sulęczyna a pátráme po odbočce na Chośnici. Žádná z našich map se opět neshoduje s terénem. Nakonec jdu na výzvědy do krámku, kde mi místní ochotně radí, ale vyjadřují pochyby, zda v lesích neztratíme správnou cestu. Máme prý sledovat kameny. Začíná to vypadat na zajímavé dobrodružství. Pouštíme se po úzké asfaltce, ze které ovšem asfalt po několika kilometrech bez rozloučení zmizel. Míjíme stavení, ze kterého po Šárce, která jela druhá, vystartovali psi. Nevím, jestli je zastavila lenost, nebo můj řev, ale naštěstí to vzdali. Pak už se noříme do rozlehlých lesů.
Cesta se klikatí nekonečnými bory, občas se někde zaleskne zarůstající jezírko a vzhledem k tomu, že je pod mrakem, velmi rychle ztrácíme ponětí o tom, kterým směrem vlastně míříme. Po nějaké době přijíždíme na rozcestí. Všechny cesty samozřejmě vypadají stejně. Nakonec jsme si všimli omšelého kamene, na který někdo před mnoha lety vytesal šipky a názvy vesnic. Že žádný z nich není v naší mapě, nemusím snad dodávat... V GPS naštěstí ano. Korigujeme směr a po několika kilometrech a zastávce na sběr borůvek se šťastně vynořujeme ve vsi Bawernica. Zde se opět shledáváme s asfaltem a po úzké silničce s minimálním provozem pokračujeme do Jasieńi.
Před vsí zastavujeme na křižovatce. Odbočka tu podle vzrostlých alejí evidentně existuje již řadu desetiletí, ale v mapách po ní není ani stopy. Kolemjedoucí mladík s bandaskou borůvek na řidítkách nás ujišťuje, že skutečně vede do Rokity. No tak sláva. Asfalt slušný, vítr v zádech - co víc si přát? Za chvíli tam budeme. Krajina se pomalu začíná měnit. Jezera a ploché lesy střídají kopečky, louky a pole.
Rokity projíždíme hladce - až na hlasitou hádku o knížku, která propukla ve vozíku. Usuzujeme, že je čas na pauzu, takže když jsme v Rokitkách zahlédli luxusní dětské hřiště, okamžitě zastavujeme. V blízkém obchůdku dokupujeme rohlíky a salám a hned po svačině vypouštíme kluky na prolézačky. My zatím využíváme luxusní ToiToi budky s vlastním solárním panelem a osvětlením a s obavami hledíme na černé mraky, které kvapem zatahují oblohu. Krátkou přeháňku jsme nakonec přečkali v pohodlném přístřešku a po hodině pokračujeme dál.
Obloha vypadá čím dál hůř, takže pláštěnky raději necháváme po ruce... a dobře jsme udělali. Po dvou kilometrech začíná opět pršet a tentokrát se nezdá, že by mělo brzy přestat. V Oskowě najíždíme na silnici druhé třídy. Provoz je celkem rozumný, ale brzy stejně raději odbočujeme na vedlejší silnici do Karwice. (Jistota je jistota. Navíc v tomhle počasí vůbec nemáme chuť na průjezd Lęborkem.) Déšť se střídá s lijákem a mrholením a rychle letící černé mraky nad krajinou moc optimismu neprobouzejí. Oba kluci naštěstí ve vozíku usnuli - takže alespoň nějaké pozitivum.
Po několika hodinách cesty deštěm přes Unieszyno konečně přijíždíme do Pogorzelice. Kluci se probouzejí, přestává pršet a dokonce se objevilo sluníčko. Pádící černá mračna však naznačují, že propadat velkému nadšení by mohlo být poněkud předčasné... Vyhlašujeme krátkou pauzu u autobusové zastávky a začínáme se duševně připravovat na následující dva kilometry, které budeme muset projet po silnici 1. třídy...
Provoz na téhle hlavní silnici je opravdu odporný. Naštěstí tu mají hodně širokou krajnici, takže si s auty nepřekážíme. I tak s radostí odbočujeme na vedlejší silničku do Chocielewka. Mapy o téhle cestě tradičně podávají dost rozporuplné informace. Podle jedné se jedná o asfaltku, podle druhé vůbec neexistuje. Skutečnost je taková, že asfalt tu kdysi bezpochyby byl. Ale pak se ho nejspíš někdo rozhodl zaorat. A je třeba dodat, že docela úspěšně...
Po čtyřech kilometrech usilovného kličkování jsme konečně v Chocielewku. A je jasné, že máme nanejvýš deset vteřin do dalšího lijáku. Pláštěnky jsme měli naštěstí po ruce... Následuje ukrutné stoupání skrz dešťovou clonu na návrší nad řekou. Nahoře nevíme, jestli jsme víc mokří, nebo zpocení. Naštěstí to byl dnes opravdu poslední déšť. Obloha se vyjasňuje a fouká ostrý chladný vítr. (Že převážně proti nám, není třeba dodávat.)
Zastavujeme v Redkowicích na svačinu. Jsou čtyři hodiny odpoledne. Trochu si pohráváme s myšlenkou, že bychom mohli dojet k moři už dnes. Nakonec místo rozhodnutí volíme „salámovou metodu". Ještě kus pojedeme a pak se uvidí. Za vsí Gęś musíme chtě nechtě pokračovat po silnici 2. třídy. Jinudy se bohužel do Łeby nedostaneme. (A auta taky ne, takže je tu docela provoz.) Zpočátku se nám daří jet občas drze po chodníku, ale pak už musíme mezi auta. Je jich tu opravdu hodně, ale řidiči se chovají celkem rozumně (určitě ne hůř než naši). Když projíždíme nepřehledným úsekem, plouží se za námi docela velká kolona. I tak nám to ale brnká na nervy.
V Charbrowě si musíme dát ještě jednu pauzu, začínáme toho mít dost. Kluci si osedlali nějakého kozoroha vyřezaného ze dřeva a my jim zatím připravujeme diskmena na poslední etapu. Teď už chceme dojet až do Łeby. Pouštíme osvědčeného Hurvínka a znovu se vrháme do provozu a hlídáme auta před sebou i v zrcátkách. V sedm hodin konečně vjíždíme do města, ke svému údivu narážíme na luxusní okružní cyklostezku a také na skupinku Poláků, která se s námi okamžitě dává do řeči. Když jsme probrali tradiční témata týkající se naší cesty a rozdílů mezi polskými a českými pivy, ptáme se na vhodný kemp v blízkosti moře a místní zajímavosti - cestujících dun. Jeden nám doporučují a my k němu bez váhání zamíříme. (Není čas vymýšlet něco jiného a v národním parku rozhodně spát nechceme.)
Kemp je skutečně honosný a dost plný. Nafasovali jsme průkazy, které nás opravňují ke vstupu do areálu, a zaměstnanec s vysílačkou nás vede na vyhrazené a očíslované místo. Uf, to jsou tedy věci. Po klidných noclezích u jezer je to docela nezvyk, ale jednu noc to vydržíme. Stavím stan, Šárka rychle vaří večeři a kluci pobíhají po okolí. Po dlouhé cestě jsou jak urvaní ze řetězu. Je slyšet vzdálený hukot - moře. Hned po večeři se k němu ještě vydáváme. Moře už jsem viděl mockrát, ale ten první pohled je vždycky něco zvláštního. Zapadající slunce barví břicha mraků do ruda a v houstnoucím šeru řádí ve vlnách kitesurfaři. My v nich řádíme také, i když jenom po kolena u břehu. Když definitivně padla tma, vracíme se v mírné euforii, bosky a navlhlí do kempu.
Rychle se všichni střídáme ve sprchách a uspáváme kluky (usnuli hned - vždyť už je taky deset hodin). Ještě chvilku sedíme s pivem před stanem, sledujeme okolní ruch, plánujeme zítřejší program a pak už mizíme ve spacácích také. Máme toho pro dnešek dost.

7. den (55 km)

Budík se nás pokouší vzbudit v sedm hodin, ale moc se mu to nedaří. Ze spacáků se hrabeme dost neochotně. Ještě na sobě cítíme včerejší etapu. Kluci se budí také, ale kupodivu si docela tiše a klidně hrají na obchod. Během snídaně dumáme, jestli si můžeme dovolit nechat věci ve stanu v kempu, abychom mohli vyrazit k dunám nalehko. A nemáme třeba vyklidit místo do nějaké hodiny? Líná huba, holé neštěstí - jdu se zeptat na recepci a problém je vyřešen. Můžeme si všechno nechat zamčené ve skladu. Třeba až do večera.
O půl desáté lehcí a volní jak ptáci vyrážíme po luxusní cyklostezce do Slovińského národního parku. Platíme celkem 18 zł za vstup a pokračujeme po panelce k dunám. Předjíždíme množství pěších turistů a pochvalujeme si, jaký to byl dobrý nápad jet na kole (od kempu to bylo sedm kilometrů). Jen nám trochu vrtá hlavou, co s těmi koly uděláme, až cesta skončí. Byla to naštěstí zbytečná starost, protože nás uvítal parking strzeżony pro kola. Rádi platíme 5 zł za úschovu a se stvrzenkou v kapse šplháme na první dunu. Tam se otevírá úplně jiný svět. Kam oko dohlédne samý písek, se kterým sem tam nepříliš úspěšně zkouší bojovat nějaká ta vegetace. A na obzoru za poslední dunou modré moře. Zouváme si boty a jak u vytržení procházíme koridorem vyhrazeným pro turisty až k moři. Kluci jsou ve svém živlu. Písek se z nich bude sypat nejspíš ještě po návratu domů... Svítí sice sluníčko, ale moře je dnes studené a stále od něj fičí ledový vítr. To nám ale vůbec nebrání následující hodinu pobíhat ve vlnách a sbírat kamínky a mušličky. (Abychom neměli na další cestu moc lehkou bagáž.) V lehké euforii se vracíme ke kolům.
Cesta zpět do kempu už není tak příjemná, protože musíme kličkovat davem turistů, který od rána výrazně zhoustl a občas se musíme o cestu podělit také s elektrickými vláčky, které k dunám vozí pohodlnější výletníky. Dopřáváme si zastávku u wyrzutni rakiet - tedy místa, odkud Němci za války odpalovali rakety. Dnes je tam muzeum. Vylepšujeme si zážitky zapiekankou a pak už hurá do kempu pro věci.
Na další cestu s bagáží se vydáváme o půl druhé. Nejprve po cyklostezce okolo Łeby a pak po klidné asfaltce do Nowęcina. Asfalt se už tradičně brzy ztrácí, takže občas musíme kluky vyhnat z vozíku a tlačit. U Sarbska objevujeme odbočku k malému kempu. Škoda, že není večer. Střídavě se protloukáme po vedlejších silničkách i písčitých lesních cestách různé kvality do Sasina. Jak se vzdalujeme od pobřeží, přibývá kopečků. A některé mi dávají docela zabrat. Nejsou ani tak dlouhé, jako spíš strmé.
V Sasinu kupujeme svačinu a hledáme nějaké pěkné místečko, kde bychom ji mohli sníst. Dočkali jsme se až u vísky s pěkným názvem Ciekocino. Posilněni jsme pak na jeden zátah dojeli až do trochu většího městečka Choczewo. Zastavujeme na plácku, který by místní patriot možná nazval náměstím, a dokupujeme v malém obchůdku plovací kruhy pro děti. (Ty jsme totiž letos nějak zapomněli doma... Následující den nám poněkud zkazilo radost zjištění, že jeden z nich je děravý. Nepodařilo se mi ho zcela opravit ani s použitím značného množství stříbrné lepicí pásky...)
Začínáme přemýšlet, kde bychom dnes mohli složit hlavu. Trochu nás láká nedaleké jezero, ale když nás místní ujistili, že je tam jakési rekreační středisko s množstvím chat, rozhodli jsme se, že raději ještě popojedeme nějakých patnáct kilometrů k moři do Białogóry. Dvě třetiny cesty sice musíme projet po silnici druhé třídy, ale naštěstí je na ní velmi slabý provoz, je to z kopce a vítr nám fouká do zad. Občas svištíme okolo 30 km/h. O půl sedmé jsme na místě.
Na třetí pokus nacházíme kemp Relaks, který vypadá, že není příliš „hogo fogo". Majitelé jsou moc milí. Nejprve jsme si popovídali o tom, odkud jsme a kam jedeme, pak nám ukázali vybavení kempu a nakonec se vydávám s Kubou do recepce zaplatit pobyt. Než jsme vyřídili formality, Kubík stihl paní majitelce vykecat i to, co nevěděl (bez ohledu na jazykovou bariéru), a odcházel s hrstí bonbonů. (A udělal mi radost, že se vzápětí rozdělil s Jájou.) Mezitím jsem s majitelem konzultoval další cestu. Moc nám nedoporučuje pokračovat podél pobřeží - je tam prý hluboký písek. Místo toho mi zakresluje do mapky, kterou mi věnoval, zkratku k hlavní silnici do Żarnowce. Odtud už zase můžeme směle k pobřeží.
Střídáme se ve sprchách, kluci si hrají okolo stanu. Večeři tentokrát Šárka vaří v místní kuchyňce. Kluci poměrně rychle usínají. Tradičně ještě chvíli sedíme před stanem, mlsáme pivo, které jsem koupil v „centru" zdejší dědiny, a plánujeme zítřejší etapu. Je docela zima.
Dnes jsme potkali i několik cyklistů cestujících „natěžko".

Fotogalerie

22.10.2015 vložil/a: Santi
karma článku: 5.58
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Dva dny za městem - Góry Bystrzyckie

Cestování
Postupně jsem se pro své krátkodobější cyklovýpravy vybavil beznosičovými bikepackingovými brašnami, které se mi pro podobné akce zdály…
28.01.2020
Santi
(5.03)

Dva dny za městem – Do Poličky na medovník

Cestování
Loňská dvoudenní cyklovýprava mě nadchla tak, že jsem byl rozhodnut si ji zopakovat i letos. I když to nebylo úplně jednoduché, nakonec se…
31.08.2019
Santi
(4.24)

Dva dny za městem

Cestování
Mám dva dny sám pro sebe. Vůbec neváhám, jak s nimi naložím. Je to jasné, pojedu na kole. A tentokrát úplně sám. Kam? Na tom vůbec nesejde…
19.03.2019
Santi
(7.1)
PR

Cyklistika s dětmi: Myslíte na všechno?

 ()
Vyrazit s dětmi na cyklistický výlet je snem mnoha rodičů. Důležité si je ale uvědomit, že dítě není dospělák a dlouhé vyjížďky pro něj budou náročné a nemusí ho bavit. Malé děti navíc potřebují speciální vybavení. Zamysleli jsme se nad tím, co všechno cestování na kole s dětmi obnáší.

Horské skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300

Skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300 (Citybikes)
Již nějakou dobu vytvážíme v naší dílně zajímavé elektrokolo, které má řadu specifických vlastností, které jsou na našem trhu velmi neobvyklé. Jde o spojení skládacích horských kol Montague a elektrických pohonů Pendix.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

248 cyklistů (25 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021