reklama

MORDYJE - na kole povodím Moravy a Dyje - 2. díl

Mikulov z Rakouska
Mikulov z Rakouska
Foto: Autor

Díl druhý (a zároveň poslední) o dramatu v supermarketu, rodičovském strachu, špatném počasí, cestě přes Rakousko a návratu domů. Snad se Vám bude líbit...

4. den - 13 km
Nebezpečný vozík

Noc byla opět dusná. Budíme se do krásného rána. Na modré obloze se rozpouští jen několik bílých obláčků. Sháníme se po čerstvé předpovědi počasí a zjišťujeme, že pršet by mělo začít až odpoledne. Jen ať je to co nejpozději. Rádi bychom dnes přejeli do Rakouska. Nevíme, jak se tam dívají na spaní ve volné přírodě, a neradi bychom riskovali pokutu, proto chceme dojet do kempu v Poysdorfu.
Snídáme, balíme. Jája sleduje přípravy na další den závodů. Zdá se, že víc než koně ho zaujal traktor, který upravuje závodiště. Začíná být horko.
Nějak se nám to balení protáhlo. Vyrážíme až kolem jedenácté. (To to pěkně začíná...) Překvapivě lehce vyjíždíme kopec nad Mikulov. Nechceme jet po hlavní, takže se chvíli motáme ve spleti uliček a za chvilku jsme pod náměstím. Čekám na Šárku, a když se chci rozjet, kolo začne "plavat". Ani se nemusím ohlížet, abych věděl, že zadní kolo je prázdné. Vleču celou soupravu do stínu pod strom a začínám otráveně odmontovávat vlečnou tyč a sundávat brašny. Šárka volá Petře (naše švagrová) a žádá přesné informace o počasí. Kuba spí a Jája mi "pomáhá". (Což se projevuje především tak, že mi vše trvá mnohem déle, než by muselo.) Nakonec odchází se Šárkou koupit turistické vizitky a zmrzlinu.
Díru kupodivu neprorazil cizí předmět zvenčí. Je na straně blíž k drátům. Ty jsou ovšem skryty za páskou, která je neporušená. Že by únava materiálu? Pro jistotu beru duši a pumpičku ke kašně na náměstí. Radši se podívám, jestli jsem něco nepřehlédl... Nepřehlédl. (Turisté okolo kašny pro změnu nepřehlédli mě. Se zájmem sledovali, co to tam kutím...) Zalepenou duši ukládám do brašny jako rezervní a obouvám pro jistotu úplně novou.
Mezitím volá Petra. Blíží se fronta se silnými bouřkami. Máme prý čas tak čtyři hodiny, možná i pět. Tak to máme co dělat. A pršet prý bude i zítra. (To je ještě lepší. Já i Šárka nemáme problém jet v pláštěnkách za deště a Kuba je schovaný ve vozíku. Problém je s Jájou. Tomu se - pochopitelně - něco takového vůbec nelíbí, to už máme vyzkoušené.)
Oprava je dokončena, hajdy odsud. Čeká nás ale ještě jedno zdržení - musíme dokoupit jídlo. Zastavujeme u Billy. Jája je nějaký rozjivený, nechce se mu moc poslouchat. Šárka s kluky mizí v obchodě, já hlídám kola, rovnám mapy a sleduji západní obzor. Začíná se potahovat jemným oparem. Už se to asi blíží...
Z Billy vybíhá vyděšená Šárka. "S kluky se převrátil vozík, pojď hned dovnitř!" Sundal jsem rychle z řidítek brašnu s foťákem a doklady, požádal kolemjdoucího mladíka, ať nám pohlídá kola, a běžím dovnitř. Tam Šárka drží plačícího Kubu, jedna prodavačka řvoucího Jáju a druhá uklízí ze země střepy a zbytky dětské výživy. Chvíli mi trvá, než pochopím, co se tu stalo.
Ve chvíli, kdy se Šárka otočila ke klukům zády, vylezl Jája z boku na nákupní vozík a převrátil ho na sebe. Kuba, který seděl na sedačce uvnitř, to zřejmě vzal hlavou o regál...
Uklidňujeme kluky a začínáme s rychlým vyšetřením: zlomeniny zřejmě žádné, Jája je odřený na noze, Kuba má bouli na hlavě. Oba se uklidňují. Děkujeme prodavačkám (a rád bych jim poděkoval ještě jednou, protože si nejsem jistý, jestli jsem jim v tom šoku poděkoval dost), platíme a opouštíme supermarket. Kola i mladík - hlídač jsou na místě. Přesouváme se kousek stranou do stínu, abychom zvážili, co dál.
Nejbližší otevřená lékařská ordinace je v Břeclavi - není jak se tam dostat. Na záchranku to není - Kuba se chová naprosto normálně. Do Rakouska se nám ale nechce... (Pojištění sice máme, ale kdyby to přece jen bylo něco vážnějšího, raději to budeme řešit u nás.) Potřebovali bychom se někde "zašít", aby byl Kuba v klidu a my ho mohli sledovat, abychom tam přečkali špatné počasí, aby byla poblíž voda a aby se tam v krajním případě dostala sanitka... Navrhuji vrátit se do jezdeckého klubu, ale Šárka je striktně proti. Nemůžeme se dohodnout a čas běží...
Nakonec jsme se rozhodli popojet asi sedm kilometrů do Březí. Má tam být koupaliště a už jsem se setkal s tím, že obec někdy dovolí přespat v blízkosti cestovatelům, jako jsme my. Navíc tam může být i pitná voda. Když to nepůjde, zakempujeme někde poblíž. Rozhodnuto. Znovu vyjíždíme. Je nejvyšší čas, západní obloha kvapem tmavne.
Kilometr za Mikulovem přijíždíme k ceduli, která oznamuje, že cyklostezka je v rekonstrukci, a tudíž je vjezd zakázán. Doprčic! To nemohli napsat už Mikulově?! A jak se do toho Březí máme asi dostat? (Podle mapy jedině zpět do Mikulova a pak po silnici zhruba dalších devět kilometrů. To nepřichází v úvahu, občas už je slyšet vzdálené hřmění.) Z uzavřeného úseku se blíží cyklisté, projet to asi jde. Tak to zkusíme taky. Je neděle, snad se pracovat nebude...
Nakonec je jediným kritickým místem nově budovaný můstek, který se dá ovšem bez problémů objet. Motají se u něj dva dělníci, ale nevšímají si ani nás, ani mnoha dalších cyklistů, kteří tudy projíždějí... Snažíme se jet opatrně, aby to s Kubou moc nedrncalo, ale blížící se bouře nás nutí ke spěchu. Vyhlížíme vhodné místo na nocleh, ale marně. Okolo jsou jen pole a železniční násep.
S černým nebem nad hlavou přijíždíme k oplocenému areálu koupaliště. Hm, na nocleh to moc nevypadá, ale jdu se zeptat plavčíka. A ejhle - ono to jde. Máme si vybrat místo dál od bazénu a zítra zaplatíme sto čtyřicet korun. Záchody a umývárny jsou nám k dispozici. Nikdo jiný tu navíc není, v noci budeme mít celý areál pro sebe. Hurá!
Rychle stavíme stan, stěhujeme do něj věci a děti a zakrýváme kola a vozík. Dokonce jsme se stihli na střídačku i vykoupat v bazénu. Pak už musíme zalézt do stanu, protože se spouští liják. Hromy a blesky ale nakonec řádí někde o kus dál.
Do večera poleháváme, pospáváme a kontrolujeme Kubu. Až na bouli nejeví žádné známky zranění, snad to bude dobré. Navečer dokonce na chvíli přestalo pršet, takže jsme zvládli uvařit venku večeři a dát si pivo v blízkém občerstvení. Pak už zalézáme do spacáků a za šumění deště usínáme po psychicky náročném dni.
Shodli jsme se, že vozíky mohou být opravdu velmi nebezpečné. Zvláště pak ty nákupní v supermarketech...

5. den - 0 km
Déšť a odpočinek

Navzdory dešti bylo v noci opět vedro. Dvakrát jsem likvidoval komáry (už byli pěkně nacucaní). Několikrát jsme kontrolovali Kubu, ale zdá se, že je v pořádku, a kdyby mu rodiče nesvítili do očí, nic by mu nechybělo.
Ráno pokračují přeháňky. V jedné z přestávek se nám podařilo venku uvařit čaj, ale snídáme už opět ve stanu za šumění deště. Ve stanu trávíme i většinu dopoledne. Kluci si hrají, já kreslím Jájovi do sešitu autíčka, lokomotivy a bludiště. (Ta jsou nejlepší. Než Jája najde cestu z jednoho konce na druhý, můžu si chvíli číst Reflex...) Nějak se nám dokonce podařilo uspat Kubu. Spokojeně chrupká na karimatce přikrytý spacákem, kapky deště jemně bubnují do tropika... (Ano, přiznávám - trochu mu závidím. Taky bych se nechal ukolébat ke spánku. Jenže je čas nakreslit další bludiště...)
V poledne se přesouváme na kryté pódium vedle koupaliště. Vaříme oběd. Po dopoledni stráveném v mrňavém stanu je příjemné se trochu protáhnout. A nejen nám. Jája pobíhá jak utržený ze řetězu a zpívá. Kuba by pobíhal určitě také, kdyby to uměl. Ale neumí, tak jen cosi nadšeně vykřikuje.
Plánujeme další cestu. Kvůli dnešnímu zdržení budeme muset původní trasu poněkud redukovat. (Ale to je nám jasné už od včerejška.) Jen aby už bylo zítra hezky...
Ve dvě hodiny otevírají kiosek vedle pódia. Je u něj i krytá terasa, a protože se nám už nechce polehávat ve stanu, trávíme zbytek odpoledne tam. Pijeme pivo a kafe, jíme slané tyčky a želatinové myši. (Ne, že bychom na to všechno měli chuť, ale každá půlhodina, o kterou si zkrátíme deštivé odpoledne, je dobrá.) Mají tu i stolní fotbal. Utratili jsme za něj nejméně padesát korun. Jáju to ohromně baví, i když to zatím vůbec neumí. (Budete-li s malým dítětem hrát stolní fotbal, buď bude velmi rychle dohráno, nebo utratíte majlant. Proto jsme používali následující postup. Každý z rodičů si hlídá jednu branku a oba se hlavně snaží udržet míč na hřišti, aniž by padl gól. Důležité je hru neustále nadšeně komentovat. Mezi nimi se snaží míč zasáhnout dítě a rodiče mu to musí co nejčastěji umožnit. Tímto způsobem je možné za deset korun strávit i dvacet minut vynikající zábavy - především pro vašeho potomka, samozřejmě.)
Navečer přeháňky řídnou, několikrát jsme zahlédli i kousek modré oblohy. Chvíli s Jájou trénujeme jízdu na kole bez tyče, ale dělá hlouposti a moc mu to nejde.
Usínáme opět za deště.

6. den - 65 km
Přes Rakousko

Hurá, je hezky! Budíme se do slunečného rána, jen je trochu chladno. Snídáme, balíme, konečně se něco děje.
Platíme plavčíkovi za dvě noci a vyrážíme po cyklostezce zpět na Mikulov. U rozestavěného můstku se dnes hemží víc dělníků i nějaká technika, ale cyklistů si nikdo nevšímá. Před Mikulovem odbočujeme po cyklostezce směr Rakousko a po několika minutách přejíždíme hranici. Fouká poměrně silný vítr, ale po většinu času naštěstí do zad.
První vesnici, kterou projíždíme na rakouské straně hranice - Kleinschweinbarth, postavili v pěkném kopci. Jednou dokonce musíme zastavit, abychom se vydýchali. Je tu jak po vymření, obyvatelstvo zřejmě odjíždí za prací někam do města. Vychutnáváme si výhled na Pálavu z nezvyklého úhlu.
Stezka po chvíli odbočuje na Poysbrunn. Trochu se bojíme, protože to má být nezpevněná cesta a s těmi máme z Čech dost špatné zkušenosti. (Obvykle litujeme, že jsme si nepořídili raději horská kola...) Naše obavy byly naštěstí zbytečné. Po udusané šotolině se jede parádně a za malou chvíli už sjíždíme do Poysbrunnu.
Hledáme nějaký obchod, protože potřebujeme doplnit potraviny. Nakonec ho nacházíme, ale otevírá až v 16:00 (což potvrzuje naši teorii, že všichni odjeli za prací někam do města a vrátí se až odpoledne). Tak nic. Zastavujeme u jezírka na návsi (?) a obědváme z posledních zásob. Po obloze se začínají honit mraky. Šárka prorokuje, že co nevidět zmokneme, protože mraky jsou dost černé. (Pak si sundá sluneční brýle a trochu se uklidní...)
Za Poysbrunnem stoupáme k hlavnímu tahu Mikulov - Vídeň, který bychom měli přetnout. Jsem zvědav, jak to provedeme. I z dálky je vidět, že je tam velký provoz. Naštěstí tam vybudovali podjezd, takže projedeme v klidu a bezpečí.
O kilometr dál zastavujeme u jakéhosi pohyblivého uměleckého díla. Po zevrubnější prohlídce zjišťujeme, že dílko je asi zároveň určeno k plašení ptactva. O kus dál visí na několika vodorovně napnutých drátech obrovské množství starých ponožek. (Zřejmě museli zout celou vesnici?) Smysl bude asi stejný - soudě dle blízké vinice.
Na západě se objevil hrad Falkenštejn. Podle původního plánu jsme se tam měli zastavit... No, snad někdy příště... Na východě se rýsuje jakési pohoří. Po chvíli se shodujeme, že to jsou Malé Karpaty. Večer už bychom měli být někde pod nimi.
Sjíždíme do vsi Hernnbaumgarten. (Jsme ve vinařském kraji, Jája nestíhá hlásit všechny vinice, které míjíme.) Nacházíme obchod, ale také otevírá až odpoledne, je to všude stejné. Zas tak moc nám to ale nevadí, hlady nezemřeme a železnou zásobu pro kluky ještě máme. Pokračujeme po cyklostezce na Altlichenwarth. Je opět nezpevněná, ale kvalitní. Cítíme se ve formě, jede se nám moc dobře, kilometry rychle přibývají.
Obchod v Altlichenwarthu je opět zavřený. Svačíme čokoládu a pokračujeme na Hausbrunn. Sláva! Tady už mají otevřeno. Dokupujeme proviant a pochutnáváme si na jogurtu a housce. Pak jedeme několik kilometrů do Hohenau an der March po silnici. Provoz není silný a rakouští řidiči jsou ohleduplní. Vyhýbají se nám širokým obloukem a s úsměvem na rtech. Když nevidí dostatečně daleko před sebe, počkají. Víme, že nejsme zdaleka první, kdo to zažil, ale přesto nás to stále znovu příjemně překvapuje.
V Hohenau zastavujeme u benzínové pumpy a jdu požádat o vodu. Není problém. Plníme všechny lahve, které máme s sebou. Už asi nebude jiná příležitost. Městem projíždíme bez bloudění a za chvíli jsme za řekou Moravou na Slovensku. Pro dnešek toho začínáme mít dost, ale rádi bychom ještě dojeli mimo CHKO Záhorie.
Šlapeme po hrázi okolo předválečných řopíků. Jája chce vědět, co to je a kde se to tu vzalo. (V duchu začínám připravovat výklad mnichovských událostí pro nejmenší, ale Jáju už zatím zaujalo něco jiného a na bunkry zapomněl. Uf, to jsem si oddechl.)
Přijíždíme k řece Myjavě. Lze ji překonat po můstku, který je ovšem úzký a ještě se na něj musí vylézt po schodech. Znamenalo by to odstrojit kola a pravděpodobně i složit vozík. To se nám tedy vůbec nechce. Po poradě s mapou raději pokračujeme proti proudu Myjavy až k silničnímu mostu, po něm na druhý břeh a pak zase zpátky k Moravě. Zajížďka asi dva kilometry.
Teď už hledáme místo na spaní. Nakonec stavíme stan kousek od cyklostezky v průseku u kanálu Kúty - Brodské. Je to dobré místo, vidět nás moc není. Jen v okolí je velké množství zvířecích cestiček a dokonce i padlý strom evidentně ohlodaný bobrem. Snad tu v noci nebude moc živo... Stavím s Jájou stan, Šárka vaří večeři a brzy jdeme na kutě.

7. den - 48 km
Domů

V noci bylo veselo. Jája začal kňourat. Budili jsme ho a zjišťovali, co se děje. Počůral se. Takže rychle převléct, mokré oblečení pověsit na keř za stanem a otočit spacák naruby (naštěstí nebyl moc mokrý). Zbytek noci už proběhl v klidu, dokonce ani divá zvěř se neobjevila.
Vstáváme po sedmé hodině. Je pod mrakem, poměrně chladno a fouká. Balíme a snídáme - je to už rutina. Dnes poprvé vyrážíme ve větrovkách. Za chvíli podjíždíme dálnici u Lanžhota. Tady už jsme byli. Radíme se, kudy pojedeme dál. Slovenský břeh už známe, rozhodujeme se, že zpět pojedeme po moravském. Po několika kilometrech budeme mít možnost našeho rozhodnutí litovat...
Zpočátku se jede dobře, ale pár kilometrů za železničním mostem zmizely zbytky asfaltu a jedeme jen po kamenech, které byly původně pod ním. Kolo se klepe, ruce brní, čekám, kdy dojde na další defekt. (Naštěstí marně.) Nadáváme jak špačci na toho, kdo sem natloukl žluté cedulky a prohlásil tenhle tankodrom za cyklotrasu. S láskou vzpomínáme na trasy v Rakousku. (Někdy dá to vlastenectví docela práci...) Nejhorší je, že to přestává bavit Jáju i Kubu. Vůbec se jim nedivíme. Bavíme je, jak jen umíme, ale není jiná pomoc - jen se odsud rychle dostat.
Konečně odbočujeme! Kameny vystřídaly panely (nikdy bych nevěřil, že je tak rád uvidím) a po nějaké době i asfalt. Radujeme se, ale bohužel předčasně. Před Mikulčicemi probíhá těžba dřeva a celá silnička je pokryta bahnem. My za chvíli taky. Slézáme, tlačíme, nadáváme.
Zabahněný úsek skončil a jsme v Mikulčicích. Stávalo tu velkomoravské hradiště. Dnes je tu zajímavá expozice v hale i v terénu. Nejprve si necháváme v kiosku ohřát dětskou výživu a dáváme si klobásu a kafe. Pak si jdeme prohlédnout vykopávky i exponáty v interiéru. Po nebi se honí stále tmavší mraky, nevypadá to moc dobře.
Vyrážíme do Hodonína. Po čerstvých zkušenostech se zdejšími cyklotrasami raději volíme pohodlnější cestu přes ves Mikulčice. Těsně před Hodonínskou elektrárnou vidíme projíždět po silnici policejní auto. Hrkne v nás a vzápětí dostanu vztek. Tak já se budu ve své vlastní zemi nervovat jen proto, že nějaký jouda začal tvrdit, že vozíky, které se už léta používají, jsou mimo zákon? Snažím se žít podle pravidel a v souladu se svým svědomím a teď je ze mě vyvrhel?! (No, zkrátka jsem měl po náladě a zdálo se mi, že s tímhle světem je něco velmi v nepořádku, možná ten pocit znáte... Asi si některé věci moc beru. A myslím, že Šárka na tom byla tam u Hodonína podobně.)
Proplétáme se okrajem města k státní hranici. Před nedávnem tu muselo docela pršet, cesta je mokrá. Ohlédnu se a je mi jasné, že to dnes rozhodně nebyl poslední déšť. Přejíždíme na Slovensko a šlapeme do Holíče. Provoz je slabý, vítr máme v zádech, za chvíli jsme tam. Máme právě tak čas hodit plachtu přes kola a zapadnout do autobusové zastávky. Pak začíná liják.
Schováváme se asi dvacet minut a zpříjemňujeme si čekání koláči z nedaleké pekárny. Když je konečně po dešti, pokračujeme na Skalicu. Volíme jinou cestu než první den, abychom se co nejvíc vyhnuli hlavní silnici. Za Skalicí se z mraků vyklubalo sluníčko, před sebou máme Sudoměřice a víme, že jsme to dokázali. Jen je nám trochu líto, že cesta končí.
Rodiče A. nás vítají jako vlastní. Je to příjemné. S díky odmítáme pozvání na kávu. Vysvětlujeme, že jen naházíme věci do auta a pojedeme. (Už se vidíme doma. Cesta je za námi, není kam pokračovat - jen domů.) Naše zdrženlivost nám není nic platná. Než sundáme z kol brašny a složíme vozík, paní nám přináší smažené cukety, brambory a okurkový salát. Nelze odolat. Jíme, balíme a vysvětlujeme sousedovi, kde jsme byli a kudy jsme jeli. Teprve po dvou hodinách se loučíme, ještě jednou děkujeme hostitelům za jejich pohostinnost a stále ještě v lehké euforii vyrážíme k domovu.

Fotogalerie

30.01.2012 vložil/a: Santi
karma článku: 4.79
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Dva dny za městem – Do Poličky na medovník

Cestování
Loňská dvoudenní cyklovýprava mě nadchla tak, že jsem byl rozhodnut si ji zopakovat i letos. I když to nebylo úplně jednoduché, nakonec se…
31.08.2019
Santi
(4.15)

Dva dny za městem

Cestování
Mám dva dny sám pro sebe. Vůbec neváhám, jak s nimi naložím. Je to jasné, pojedu na kole. A tentokrát úplně sám. Kam? Na tom vůbec nesejde…
19.03.2019
Santi
(7.08)

Polsko 2014 - 4.část

Cestování
13. den (28 km, Jája 20 km)Neměli jsme nastavený budík a vstáváme dost pozdě - skoro v devět. Ono to ale zas tolik nevadí. K autu to máme…
14.01.2018
Santi
(4.53)

Nejčtenější blogy:

PR

Cyklistika pro každého!

Sportovní sedlo na jízdní kolo „bez nosu“ Pro-Hub X2 (Citybikes)
Již třináct let naše firma Citybikes s.r.o. prodává jízdní kola a elektrokola a oslovuje zákazníky, které nabídka běžných prodejen jízdních kol ne zcela uspokojuje. Vycházíme vstříc všem, kteří nemohou nebo nechtějí využívat jízdní kola čistě ve sportovním smyslu slova. Mnoho našich zákazníků nejsou sportovci na vrcholu sil, buď proto, že jimi nikdy nebyli nebo proto, že dosáhli vyššího věku a sil již trochu ubývá.

Ufňukaný Mužík na „Střeše světa“

 (Petr Blahut)
Rozhovor s cestovatelem se svérázným pseudonymem Mužík nejen na téma jeho poslední expedice v oblasti střední Asie.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

181 cyklistů (2 přihlášení)

Expedice Česká Kanada 118

Sakra, proč vlastně jedeme po ose, když nás předjíždí vlak? Napadlo mě, před Ždírcem, když se okolo nás po…
Stanley58 | 08.10.2019

Být králem na cestě ... 6. NDR

Budou to už dva měsíce, a stále jsem nedopsal své vyprávění o poslední části cesty.Nedokážu, jako třeba Peggy…
Jindra8526 | 04.10.2019

Známé i neznámé vrcholy Klatovska 4 - Koráb, Doubrava

Panuje horké letní odpoledne, potí se mi záda v autě, potí se silnice pod autem a určitě se pěkně opotil i…
JohnyB | 18.09.2019