reklama

Polsko 2014 - 2.část

Konečně u moře. A další liják na cestě...
Konečně u moře. A další liják na cestě...
Foto: Autor

4. den (57 km, Jája 8 km)
V noci přestalo pršet, budíme se opět do jasného dne. Kluci nám během balení brnkají na nervy. Jak se zdá, nejlepší dosažitelnou zábavou je hrabat se u přístaviště v černém prachu, který se drží zuby nehty na všem, čeho se jen dotkne. Po desáté hodině si přejeme s Němci „Gute Reiße!" a vyrážíme. Přestože provoz na úzké silničce není moc silný, Jája jede zapřažený. Díky tomu jsme ale projeli celkem svižně borovými lesy až do Koczały. Chceme si koupit nějaké pečivo k obědu, ale je to bída (ona je taky neděle). Nakonec jsme vybrali něco, co se asi nejvíc ze všeho podobá sladké vánočce.
Zatímco místní se hrnou do kostela, my vyrážíme směr Grabowo. Nejdřív po asfaltce, pak po silnici, kterou vůbec nemáme na mapě. (O mapách Michelin jsem tedy měl lepší mínění). Míjí nás parta zarostlých motorkářů a všichni nám nadšeně mávají.
Na příjemné tvrdé lesní cestě konečně vypřahujeme Jáju a vychutnáváme si pohodovou jízdu bez aut. Vyjíždíme z lesů, které vystřídala krajina plná luk, políček a  miniaturních lesíků. Mezi tím je občas usazen dům nebo stavení. Něčím mi to tu připomíná krajinu okolo Horního Jelení. Navíc se opět objevil asfalt. Využíváme romantického prostředí a zastavujeme, abychom konečně snědli tu „vánočku", na kterou se všichni těšíme. Jen se po ní zaprášilo, nezbyl ani drobeček. Ještě to nevíme, ale energii budeme potřebovat.
Projíždíme městem Biały Bór. Obnáší to krátký úsek po silnici první třídy (naštěstí už uvnitř obce) a kličkování po chodnících. Nic moc. Abychom nemuseli po silnici první třídy město i opouštět, opět volíme Greenway. Zázraky jsme od ní nečekali, takže občasné pískoviště a krátké prudké kopečky zpočátku bereme jako nutné zlo a daň za to, že nemusíme do silného provozu. Jenže po několika kilometrech přichází krize, přestože jsme se mezitím dostali zpět na silnici. Je mi vedro, každá drobnost mi leze na nervy. Kladu si otázku, jestli mám vůbec zapotřebí se tu dřít. Co z toho mám? K čemu je to dobré? Šárka je na tom podle všeho podobně.
(Ale ano, taková krize se objeví na každé cestě a já s tím počítám. Někdy je větší, někdy menší. Tentokrát mě hlavně dostalo, že se dostavila už čtvrtý den.)
Nijak zvlášť nás nezaujala ani obrovská písečná duna, která tu ční vysoko nad vrcholky okolních stromů. (Dokonce jsem se ani neobtěžoval vyndat z brašny foťák.) Ostatně - ta duna už tu asi dlouho čnít nebude, soudě dle bagrů a rypadel na jejím západním konci... Teprve o pár kilometrů dál ve vesnici Drzewiany se nálada začíná lepšit. Obdivujeme místní hrázděný kostelík a studujeme informační tabule. Prý se tomuhle kraji říká „Beskydy severu". Chvíli si z toho děláme legraci a netušíme, že nás brzy přejde.
V blízkém obchůdku kupujeme limonádu a radlera a dozvídáme se, že v sedm kilometrů vzdáleném Żydowě je u jezera kemp. Vidina teplé sprchy nás tak nabudila, že po krátké poradě mírně upravujeme trasu a míříme do Żydowa. Sice pojedeme po silnici druhé třídy, ale provoz nestojí za řeč. Hned za vesnicí se vezeme celý kilometr serpentinami z docela prudkého kopce, což je krajně podezřelé. Vybavujeme si název „Beskydy severu" a začíná nám být jasné, že za tohle budeme muset zaplatit. A také ano. Následujících pět kilometrů šroubujeme serpentinu za serpentinou do kopce bukovým lesem. Zvládnout se to dá bez problémů, jen jsme těm kopcům trochu odvykli.
Na vrcholu stoupání přejíždíme umělý kanál, který vede z jezera po naší pravici a záhadně končí asi po pěti stech metrech vlevo na horizontu. Co to má znamenat? Bez váhání odbočujeme a pokračujeme vlevo podél kanálu. To snad není pravda? Ohromeně civíme na obrovité potrubí, které vede z kopce až k jezeru pod námi. Je to přečerpávací vodní elektrárna! Tu bych v severním Polsku rozhodně nečekal.
U dolního jezera je vidět několik stanů. To by mohl být náš kemp. Pro jistotu to ještě několikrát ověřujeme v nedalekém Żydowě a pak už se spouštíme dlouhým sjezdem po panelce k elektrárně. Tam u rodinného domku dobíráme vodu. Spíš ze zvyku se ještě jednou ptám paní, jestli je na břehu kemp. Odpověď nás dost nepříjemně překvapila. Kemp tam před dvěma lety býval. Pak ho ale zrušili a těch pár stanů stojí na soukromém pozemku. Jinde na břehu se tábořit nesmí, pravidelně tu obchází ochranka z elektrárny... To snad ne?! My si přece musíme dát sprchu?! Nebo aspoň vykoupat v jezeře?! Jó, nevyplácí se upínat se k růžovým představám, které jsme si během únavných kilometrů vytvořili. Vystřízlivění pak může znamenat zbytečnou ránu pro psychiku. Paní vidí, jak jsme rozhození, a nabízí nám, ať přijdeme k ní, pokud žádný nocleh neseženeme.
Poděkovali jsme, ale tak snadno se vzdát nemíníme. Jet jinam už nechceme. Jednak se připozdívá a jednak se nechceme vzdát té koupele v jezeře. Rozhodl jsem se pro poněkud vyděračskou taktiku. Beru oba kluky za ruku a mířím přímo mezi cedulemi s nápisy „Soukromý pozemek" a „Zákaz vstupu" ke skupince stanů. Prvního chlapíka, na kterého natrefím, se slušně ptám, jestli bychom na kraji louky nemohli do zítřka přenocovat. Pán zopakuje mou otázku hloučku ostatních lidí před stany, ti zareagují v tom smyslu, že je jim to srdečně jedno, a máme vyhráno. Stavíme stan na místě pod borovicí s romantickým výhledem na jezero a nejdřív ze všeho se jdeme vykoupat. Taková krása! Přece jen jsme se dočkali... Voda je příjemná a křišťálově čistá. K tomu ten úžasný výhled na hydroelektrárnu...
Dokonale osvěžen se věnuji Šárčině kolu. Nahoře nad elektrárnou plně naložené spadlo a jeden z drátů v zadním kole to vzdal (a to je výplet úplně nový). Samozřejmě je na straně pod kazetou. Nářadí na její stažení jsem nevzal, takže nemůžu dělat nic jiného, než odstranit zbytek drátu a trochu „poštelovat" kolo, aby prošlo mezi brzdovými špalky.
Kde se vzal, tu se vzal, prochází kolem nás člen elektrárenské ochranky. Takže paní měla pravdu. My jsme ale hosty na soukromém pozemku, a tak se jen s úsměvem zdravíme.
Po večeři (bramborová kaše se salámem) jdou kluci spát a my ještě sedíme před stanem a koukáme na jezero. Trochu se zvedá vítr. Poláci, které jsme navečer potkali na břehu, tvrdili, že podle předpovědi by mělo zítra odpoledne pršet. No, uvidíme. Stejně s tím nic nenaděláme... O půl jedenácté zalézáme do spacáků také.

5. den (52 km, Jája 30 km)
Než ráno zazvonil budík, přešlo několik přeháněk a i během balení občas poprchává. Je dusno a šedivé mraky na obloze nevěstí nic dobrého. Během snídaně jde okolo venčit psa paní, u které jsme včera brali vodu. Skoro to vypadá, že nás jde zkontrolovat. Během rozhovoru se ptám i na Greenway okolo jezera. Jednak se nám nechce zpět do kopce po panelce, jednak se nám už vůbec nechce pokračovat po silnici druhé třídy do Polanówa. Paní tvrdí, že Greenway je nezpevněná, ale sjízdná. O chvíli později se ptám na totéž dělníka u elektrárny. Rezolutně prohlašuje, že je tam spousta písku a projet se to rozhodně nedá. No a pak si vyberte... My už jsme si vlastně vybrali. Zkusíme to.
O půl deváté sedáme na kola a míříme za jezero. Počasí je stále všelijaké. Cesta je naštěstí sjízdná a docela příjemná, jen občasné kopce nám dávají zabrat. Nejvíc samozřejmě remcá Jája. Během jedné ze zastávek jsem našel na cestě nějakou drobnou zkamenělinu a to ho naštěstí přivedlo na jiné myšlenky. Šplháme se stále výš a výš krásnými listnatými lesy.
Na kopci si chvíli povídáme s lesníkem a po poradě s ním se vydáváme zkratkou. Ukázalo se, že je to opravdu typická zkratka: mnohem delší a navíc hodně mizerná. Samý šutr - přesněji zbytky prastaré dlažby. Jediný, kdo si to užívá, je Jája. Vesele drkotá napřed a my doufáme, že ho taky napadne zastavit a počkat na nás.
V Choċiminu chvíli odpočíváme na dětském hřišti (ta jsou tu i v sebemenší vesničce) a pak už převážně po asfaltu frčíme do Wietrzna. Jája si odbyl další desetiminutovku remcání. V poledne jsme v Polanówě a světe div se, stále ještě jsme nezmokli! I když mraky nad našimi hlavami vypadají na to, že jsou ochotné nám to kdykoliv vynahradit... Jája má za sebou dvacet kilometrů, takže střídá Kubu ve vozíku. Valíme dál na Cetuń. Cestu nám zpestřuje protivítr a občasná výživná stoupání přes hřbety, které jsou kolmé k naší trase. Přesto se mi jede dobře. Jako bych včera žádnou krizi neměl. Nohy fungují a hlava taky.
V Cetuńi se nám staví do cesty sklep. Máme hlad, takže neváháme a dokupujeme proviant. (Okolo se poflakuje několik opilců. Vypadá to, že se zaměstnaností to tu asi není moc slavné.) Hlad zaháníme jogurtem a několika kousky pečiva. Pak pokračujeme do Garbna, odkud musíme zase po polňačce. Tu vylepšuje jeden strmý výšvih po dlažbě tak prudké, že se nedá ani tlačit. Musíme nahoru společnými silami vyrvat jedno kolo po druhém. Tři lesní dělníci opodál se evidentně dobře baví. Že by nám pomohli, je ani nenapadne. Ale co bychom neudělali pro pobavení ostatních, že?
Ve vsi Karsino nacházíme výstavu dřevěných soch pod širým nebem. Někdo z místních je vyřezává pravděpodobně motorovou pilou. Vyhlašujeme krátkou přestávku, abychom si je mohli prohlédnout. Pokaždé nás překvapí, co se na cestě dá vidět i na těch nejzapadlejších místech.
Za Osetnem nás čeká pohodlná lesní cesta. Po chvíli se ale necháváme zlákat zkratkou (ano, už zase). Je čerstvě opravená vrstvou jemného štěrku. Kola v tom trochu tancují a taky to malinko drncá, ale zdá se, že se v tom celkem jet dá a těch pět ušetřených kilometrů za to stojí. Projet to skutečně šlo, ale i tak toho máme dost. Jája se opět stěhuje do vozíku a okamžitě usíná...
Ve Wyszewu kupujeme radlera, pytel krówek na váhu a taky něco dobrého na večer a zjišťujeme, že u jezera Czaple, kde bychom dnes rádi spali, je prý i nějaké tábořiště. Hm, ať je, nebo není, jedeme tam. Posledních pár set metrů ke břehu musíme hlubším pískem. V jednom místě se mi kolo smeklo tak rychle, že jsem se nestačil ani opřít nohou o zem a skutálel jsem se do jehličí. Kluci jsou mým akrobatickým číslem nadšení a marně se dožadují reprízy...
Zjišťujeme, že jezero je soukromé a stejně tak i skromné tábořiště na jeho břehu. Kromě nás je tu jen jedna rodina. Platíme patnáct zlotých, stavíme stan a jdeme se vykoupat. Voda je tradičně křišťálově čistá a u břehu je mělko. Po večeři zkouším hrát s kluky šachy, když přichází paní, které je už víc než sedmdesát let. Představuje se jako majitelka tohohle jezera a vypráví nám, že pochází z Čech (a je na to náležitě hrdá). Ve čtyřech letech odešla s rodiči z Brna... Než nás zase opustila, zve nás ráno na kafe nebo na čaj a můžeme si zdarma půjčit loďku nebo šlapadlo. Zatím moc nevíme, jak s tím pozváním naložit. Nechce se nám jen tak přijít a říct: „Dobrý den, tak jsme tady na ten čaj a taky pro tu loďku zdarma."
Kluci usnuli až ve čtvrt na deset. My ještě sedíme před stanem a koukáme na jezero. Je klid, pohoda, dým pomalu stoupá z hlavičky dýmky. Idylu ruší jen naši jediní sousedi. Pracovně jim říkáme „Homolkovi"...

6. den (31 km, Jája 13 km)
Ze stanu se hrabeme před sedmou. Je docela chladno - jedenáct stupňů. Během balení a snídaně se ale začíná oteplovat, vypadá to na hezký den. V devět máme zabaleno a musíme nějak vyřešit to včerejší pozvání. Přesunujeme se tedy k budce, kde majitelé jezera přes léto sídlí. Peněženku v ruce, že si půjčíme šlapadlo. Dožadovat se včera slíbené výpůjčky zdarma se nám přece jen zdá trapné. Paní nás radostně vítá a o placení nechce ani slyšet, vždyť nám to včera přece říkala. Také nám s lehkou výčitkou v hlase sděluje, že na nás čekala s tou kávou a čajem...
Kluci se oblékají do plovacích vest a vyrážíme se šlapadlem na jezero. Kličkujeme od jednoho břehu ke druhému (kormidlují kluci) a napadá nás, že dát si před celodenní jízdou na kole ještě rozcvičku na šlapadle může jen naprostý šílenec... Asi po hodině se vracíme a nacházíme ve vozíku připravený velký igelitový pytel plný sladkostí. Trochu se bráníme dárek přijmout, ale jsme odmítnuti s tím, že se nám cukr bude určitě ještě hodit. Pak už začíná loučení. Markéta, tak se stará paní jmenuje, nás jednoho po druhém se slzami v očích objímá a přemlouvá nás, že příští rok musíme určitě zase přijet. Ale ne jen na jednu noc. Alespoň na týden. Budeme jejími hosty... Byl to hodně dojemný odjezd.
Po nezpevněných cestách střídavé kvality se přesunujeme přes Wiszebórz do Lubiatowa, kde se opět shledáváme s asfaltem. U nějaké novostavby nabíráme vodu a po značené cyklotrase se bez potíží přesunujeme na předměstí Koszalinu. Stojí tu mnoho nových vilek. Bohužel se zdá, že touha jejich obyvatel po okázalosti a zdobnosti poráží vkus a estetiku na plné čáře. Pro tenhle typ zástavby jsme začali používat označení „disneyland".
Šárka jde s kluky nakupovat do Biedronky. Vrací se po dvaceti minutách s nákupem a rozčílením se jí téměř viditelně kouří z uší. Kluci se prý moc nepředvedli - nebo vlastně spíš předvedli. Neposlouchali a zlobili. Až do odvolání se propříště nákupů účastnit nebudou.
Před centrem Koszalinu se někam zbaběle ztratila cyklostezka, takže (taky zbaběle) pokračujeme po chodníku jako místní. Míjíme historickou budovu pošty a zastavujeme před kostelem Nejsvětější Panny Marie. Vydal jsem se hledat infocentrum, kde se mi podařilo získat podrobnější mapu pobřeží a také několik rad, jak se nejsnáze vymotat z města. Pak jsme se přesunuli před cykloservis, kde nám na počkání na Šárčině zadním kole doplnili chybějící drát a znovu ho vycentrovali. Normálně si na to nechávají dva dny, ale protože jsme „cestovatelé", obsloužili nás hned. My jsme si zatím dali výbornou zmrzlinu.
Před třetí hodinou odpolední už míříme pod hrozivě černou oblohou k výpadovce na Mielno. Že v nejbližších minutách nezmokneme, by se asi neodvážil doufat ani největší optimista, takže máme docela naspěch. Ve chvíli, kdy o vyhřátý asfalt začínají pleskat první obří kapky, mizíme naštěstí pod železničním mostem. Nezdá se, že by se mělo počasí zlepšit, a proto raději oblékáme pláštěnky a vyjíždíme znovu do deště. Bohužel cyklostezka, kterou mi slibovala paní v infocentru, je teprve ve výstavbě, nebo chybí úplně. Kličkujeme po chodníku, abychom se vyhnuli nepříjemnému provozu na výpadovce. Proč se všichni právě teď ženou k moři, když je tak hnusně?! K dešti se navíc přidaly poryvy větru, které dost ošklivě ohýbají stromy u cesty. Tak dost, takhle to nepůjde. Mizíme i s koly pod přístřeškem u Biedronky, která se tu najednou objevila.
Asi čtvrt hodiny sledujeme to nadělení a pak začínáme mít pocit, že vítr i déšť začíná slábnout. Nad hlavou nám dál letí černá mračna, ale není na co čekat. Jedeme. Po několika stovkách metrů začal liják znovu sílit a Jája na follow me začal protestovat. Rychle ho tedy přemisťujeme ke Kubovi a dál pokračuji s přetíženým vozíkem. Naštěstí se za městem konečně objevila cyklostezka, takže kolo snad tentokrát neulomím. Jedeme souběžně s hlavní silnicí, a tak nás několikrát pořádně nahodilo kolemjedoucí auto. Klukům ve vozíku se to moc líbí, nám už tedy o poznání méně. Na tohle nejsou naše ponča stavěná.
Do Mielna přijíždíme mokří jak myši, ale opět pod modrou oblohou. Jen mokrá silnice a obří louže připomínají, co se tu před chvílí dělo. Ulice už ale jsou zase plné lidí a pouťový ruch přímořského městečka se rozbíhá na plné obrátky. Ještě asi dva kilometry kličkujeme mezi lidmi (už musíme tlačit), než nacházíme malý kemp, který jakžtakž splňuje naše představy.
Je pět hodin. Platíme padesát zlotých a jdeme si postavit stan. Pak už nedočkavě vyrážíme k moři. A zase ten zvláštní pocit... Na tenhle pohled si my suchozemci asi jen tak nezvykneme. Jinak se ale moc dlouho nezdržujeme. Ani ne kvůli tomu, že tu fouká ledový vítr. Spíš kvůli tomu, že se k nám od moře blíží další černé mračno, které za sebou táhne závoje deště. Šárka s Jájou ještě kupují dvě zapiekanky velikosti XXL a já s Kubou běžím napřed do kempu zakrýt kola plachtou. S prvními kapkami se všichni scházíme ve stanu a během následující průtrže mračen v klidu večeříme.
Po dešti se střídáme ve sprchách a pak už kluci rychle usínají. My tentokrát trávíme chladný a větrný večer ve stanu. S plechovkou piva a sáčkem slaných brambůrků, který jsme našli v „dárkovém balíčku" od jezera Czaple.

7. den (12 km, Jája 4 km)
Dnes máme odpočinkový den. Jen ráno jsme o tom ještě nevěděli... Noc byla opravdu chladná. Poprvé jsme použili flísové vložky do našich tenkých cyklistických spacáků. A vyspali jsme se dorůžova. Ráno je jasné, větrné a chladné. Během snídaně přišel na kus řeči krajan z Ostravy. Jinak tady ale téměř žádní Češi nejsou.
O půl desáté jsme prokličkovali Mielnem, které už je zase plné lidí, a za posledním domem najíždíme na luxusní cyklostezku. U mostu přes říčku, která spojuje velké vnitrozemské jezero s mořem, vyhlašujeme půlhodinovou pauzu. Prohlížíme si ústí říčky a Šárka zjišťuje předpověď počasí. Dnes má být nejteplejší den a zatím to tak i vypadá. Dumáme, jestli bychom tedy neměli dnešek raději strávit u moře, když jsme ho klukům celý rok slibovali... Když jsme o dva kilometry dál objevili tichý kemp na břehu jezera obklopený divočinou, je rozhodnuto. Ještě zajíždíme do Lazů k nejbližšímu obchodu dokoupit proviant. Jája se někam zakoukal, najel šikmo na obrubník a už ležel. Naštěstí to skončilo jen odřeným kolenem.
Postavili jsme stan, který jsme jen před několika hodinami sbalili, zamkli kola a hurá k moři - je to sotva tři sta metrů. Jestli jsme o našem rozhodnutí trochu pochybovali, na břehu nás všechny pochybnosti přešly. Pláž máme skoro sami pro sebe. (Jaký je to rozdíl proti nacpaným plážím v Mielnu!) Sluníčko svítí, vlny šplouchají... Plaveme, řádíme ve vlnách, kluci se hrabou v písku - zkrátka idyla. Okolo páté hodiny se zatáhlo a ochladilo. Vracíme se a cestou sbíráme klacíky do dřívkáče.
Šárka uvařila vynikající „rýži na čínský způsob" a já se mezitím stihl oholit. Pak si dopřáváme půlhodinku klidu s plecháčkem kávy. Jó, dovolená. Jdu se ještě s kluky podívat k jezeru a zbytek dne trávíme na hřišti. Šárka zatím stihla přeprat většinu naší garderóby, která kupodivu do večera i uschla.
Během uspávání dětské části týmu se věnuji údržbě našich kol. Vyřešil jsem i problém s řetězem, který dnes špatně nabíhal na pastorky a vydával nezdravé zvuky. Pak posezení před stanem (v tomhle kempu je krásné ticho) a spát.

Fotogalerie

23.12.2017 vložil/a: Santi
karma článku: 4.76
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Polsko 2014 - 4.část

Cestování
13. den (28 km, Jája 20 km)Neměli jsme nastavený budík a vstáváme dost pozdě - skoro v devět. Ono to ale zas tolik nevadí. K autu to máme…
14.01.2018
Santi
(4.48)

Polsko 2014 - 3.část

Cestování
8. den (52 km, Jája 27 km)O půlnoci nás probudil liják a od té doby pršelo až do sedmi ráno. Jakmile déšť ustal, vstáváme. Obloha je…
08.01.2018
Santi
(4.18)

Polsko 2014 - 1.část

Cestování
Nějak to přepisování zážitků z cest nestíhám. No, aspoň že stíháme ty cesty...Když jsme se v roce 2013 vraceli z Polska, ještě v autě padla…
16.12.2017
Santi
(5.04)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Kudrna)

Jarní voda na Slovensku

Polsko, Slovensko
04.05.2018 - 5 dní
vodácké
Autobusem
4 400 Kč
 (CK Extrem Tour)

Polsko na kole

Polsko
03.07.2018 - 6 dní
cyklistický
Autobusem
6 990 Kč
 (CK Hoška Tour)

Polské Tatry

Polsko
11.07.2018 - 6 dní
pěší turistika
Autobusem
5 150 Kč
PR

Novinky Stevens Bikes 2018

 (Stevens Bikes)
Logo hamburské značky Stevens máme možnost vidět již přes 20let na rámech nejlepších cyklokrosařů světa. Mimoto je ověnčeno úspěchy z nejprestižnějších závodů nejen v cyklokrosu. Nabídka značky ale rozhodně nestaví pouze na cyklokrosových speciálech.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

366 cyklistů (24 přihlášených)

Město na kole - co mě štve a z čeho mám radost

Pocházím z menšího města a většinu roku jezdím na kole do práce a z práce. Je to cca 13 kilometrů jedním…
StanaPavlicek | 23.03.2018

Radoušovo bloudění

Stromy holé, půda zmrzlá, lesy tiché a mezi jejich kmeny se bělaly zbytky sněhu. Cyklistická sezona v…
JohnyB | 16.03.2018

Moje příprava na novou cyklo sezónu

Tak to vypadá, že zima konečně končí, začíná jaro a s ním přichází nová cyklistická sezóna. Těšíte se jako já…
StanaPavlicek | 13.03.2018