reklama

Polsko 2014 - 1.část

Řeka Brda. Blíží se déšť...
Řeka Brda. Blíží se déšť...
Foto: Autor

Nějak to přepisování zážitků z cest nestíhám. No, aspoň že stíháme ty cesty...
Když jsme se v roce 2013 vraceli z Polska, ještě v autě padla otázka, kam pojedeme příště. Shodli jsme se, že se nám v Kašubsku moc líbilo, ale napřesrok se zkusíme podívat zase někam jinam. Změna je život, ne? Jenže... uteklo půl roku, příjemné vzpomínky (na rozdíl od těch méně příjemných) nevybledly a představa, že se vrátíme na sever, byla čím dál lákavější. A na jaře bylo rozhodnuto. Pojedeme znovu do Polska. Samozřejmě zase jinam než před rokem. Na webu a v mapách jsem objevil několik zajímavých cílů a mohli jsme se začít těšit.

1. den (513 km autem)
Včera jsme balili tak dlouho, že jsme skončili až dnes. Konkrétně v jednu hodinu v noci. Ani pak se nám moc dobře nespalo. Nervozita před cestou udělala své. Proto jsme i poněkud posunuli plánovaný budíček.
Po tradičním ranním maratonu, nakládání a loučení vyjíždíme až v jedenáct hodin. S krátkou zastávkou v Žamberku a u Kłodzka se nám daří dojet na jeden zátah až do lesů za Wrocław, kde si dáváme delší pauzu na oběd. Tohle místo známe už z loňska. Asi po půlhodině a několika řízcích mě Šárka střídá za volantem a pokračujeme dál. Je sice vedro (a klimatizace si vzala delší neplacenou dovolenou), ale jede se celkem hezky. A k našemu velkému údivu už na další zastávky nedošlo. Kluci bez přemlouvání vydrželi zbytek úmorné cesty až do cíle!
O půl osmé večer vjíždíme do nekonečných lesů okolo řeky Brdy, za kterými pomalu zapadá slunce. A ve čtvrt na devět, skoro za šera, jsme na místě. Za výchozí bod jsme zvolili vodácké tábořiště u Tucholy, kde jsme loni jednu noc spali. Mladý dredatý správce nám ukazuje, kde můžeme na další dva týdny odstavit auto. Přímo za jeho maringotkou uvnitř areálu. S placením prý počkáme až před odjezdem.
Zatímco si Jája a Kuba hrají na písku, rychle stavíme stan. K večeři dojídáme zbytky řízků a pak Šárka zahání kluky do spacáků. Já se vydávám lovit telefonní signál, abych mohl odeslat domů SMS, že jsme v pořádku dorazili na místo. Prošel jsem se skoro kilometr po temné a opuštěné silnici, než zpráva odešla. Hned poté signál zase zmizel a já můžu vypnout telefon. Ve stanu už je ticho a na tábořišti také. Kromě nás jsou tu jen čtyři polské cyklistky cestující natěžko a nějací vodáci na opačném konci areálu. Na oslavu si dáváme dvakrát Tyskie pivo v plechovce a pak mizíme ve spacácích také.

2. den (53 km, Jája 24 km)
Po teplé noci se budíme se do dusného dne. Dlouho balíme a třídíme věci, pak posnídáme poměrně výbušnou kombinaci jogurtu a melounu a teprve o půl dvanácté zamykáme auto, loučíme se správcem a jsme schopni konečně vyrazit.
Letos už ve vozíku pojede jen Kuba. Jája pofrčí na svém dvacetipalcovém kole sám, případně se poveze v zápřahu na follow me, kde ho občas vystřídá i Kuba, aby se pořád jen nenudil ve vozíku.
Prvních pár kilometrů ještě známe z loňska. Tuhle nekonečnou louku si pamatujeme. Jen už si nějak nevzpomínáme, že na té šotolině byla tak příšerná „roleta". No, možná i nebyla, rok je přece jen dlouhá doba. Ve chvíli, kdy jsme přetnuli hlavní silnici na Czersk, leží před námi už jen terra incognita. Tady jsme ještě nebyli. A několik kilometrů to vůbec nevypadá špatně. Vezeme se lesem po příjemné asfaltce s minimálním provozem. Hlasitě si pochvalujeme, jakou máme pěknou dovolenou, a netušíme, že brzy nám osud nabídne méně příjemnou podobu cyklistického putování. I když... osud... buďme upřímní, spískali jsme si to sami. Nedávali jsme dost pozor a ze dvou možných cest do Zapędowa neomylně vybíráme tu horší. Po několika kilometrech jsme zahrabáni v bezedném písku. Hrneme kola vpřed a pomalu nás opouští humor i rádobyvtipné hlášky. Navíc začíná hřmít a jihozápadní obzor (teď právě před námi) je nechutně černý. To si hned první den musíme vyzkoušet opravdu všechno?!
Všechno má naštěstí svůj konec - dokonce i pískoviště. Konečně jsme v Zapędowu a na asfaltu. Stáčíme se k severozápadu a bouřka se drží vedle nás. Kilometry pěkně ubíhají, okolo les a vedle nás Wielki kanal Brdy, po kterém občas projedou vodáci na kajacích. V zápřahu se veze pro změnu Kuba.
Přijíždíme do vesnice Rytel, která je zajímavá snad jen tím, že právě tady si mraky řekly, že planého vyhrožování už bylo dost, a začalo pršet. Naštěstí už bez hromů a blesků. Chvíli děláme, jako že nám to nevadí, že jsme si stejně chtěli dát svačinku pod košatým stromem. Jenže déšť nám na to neskočil, my zbaštili svačinu, kluci téměř rozebrali opodál odstavenou prastarou mlátičku a prší dál. Nedá se nic dělat, navlékáme se do pláštěnek. Příštích dvanáct kilometrů naštěstí jedeme po úplně novém asfaltu a nakonec i přestává pršet.
Pak nás ale čekal krátký úsek po lesní cestě, který byl dnes psychicky nejnáročnější. Přitom se vlastně nic strašného nedělo. Až na to, že Kuba celou dobu kňourá, že chce na kolo, a Jája se vzteká, že tu není asfalt. Ještě než nás dohnali k nějakému násilnému (a pravděpodobně i trestnému) činu, objevuje se jako zázrakem dětské hřiště plné prolézaček u Klosnowa. Neváháme a vyhlašujeme pauzu. Za pár minut už jsme zase všichni spokojení a na světě je krásně.
Rozhodli jsme se, že dojedeme ještě do obce Charzykowy a najdeme místo na spaní u Charzykowského jezera. Fakt, že silnice, po které jedeme, se v naší mapě nevyskytuje, nás už po loňských zkušenostech nijak nevzrušuje. Cestu Šárce zpestřuje Kuba, který se konečně dočkal, jede v zápřahu na follow me a dělá celou dobu vylomeniny.
Okolo jezera vede nepříjemně rušná silnice, ale kupodivu hned vedle ní stihli vybudovat i cyklostezku. Je to sice jen uválcovaný písek mezi dvěma obrubníky, ale jede se po tom parádně. Jen to místo k noclehu pořád nějak ne a ne najít... Ve Funce se jdu do sklepa zeptat, jestli tu v okolí není nějaké pole namiotowe. Prý není, ale chlapík v námořnické čepici mi doporučuje louku s ohništěm a přístřešky nedaleko odsud. Jo, a máme prý večer přijít do maríny, bude tam hrát kapela...
Přístřešky nacházíme rychle a dlouho neváháme. Dnes budeme spát tady. Ostatně - už tu táboří německá rodina z Halle se dvěma dětmi. Cestují na kolech natěžko jako my. (Jen s výrazně lepší výbavou.) Ještě jednou se s Kubou vracím do sklepa pro pitnou vodu a nezbytné Tyskie na večer.
Po večeři se začíná šeřit. Stavíme stan mezi borovicemi a ukládáme kluky ke spaní. Kuba, náš přední expert na katastrofy všeho druhu, objevil v bagáži půllitrovku naší zdravotní slivovice. Odhalili jsme ho včas, nestihl ji ani vylít, ani se napít. Ale rty přece jen omočil... a pět minut prskal jako křeček. Jsme my to ale rodiče, sociálku na nás...
Sotva kluci zalezli do spacáků, dorazila k ohništi autem místní omladina. Trochu jsme se lekli, že tu bude v noci příliš živo, ale naštěstí se chovali slušně a hlavně celkem tiše. Takže noc uplynula v klidu.

3. den (35 km, Jája 16 km)
V noci bylo trochu chladno, ale byl jsem líný se obléct. Z toho vyplývá, že na lenost by se za určitých okolností dalo i umřít... Zatímco balíme a sušíme, kluci chvilku zlobí, ale pak začali z větviček stavět překážkovou dráhu pro skřítky a vše šlo rázem snáze a rychleji. Těsně před odjezdem se jdu ještě rozloučit s německou rodinkou, která je už také připravená vyrazit. Nějak se to nakonec zvrtne a povídáme si ještě dobrou půlhodinu. Je skoro půl jedenácté, když konečně sedáme na kola. Pozdní odjezd vlastně předznamenal průběh celého dnešního dne. Ještě netušíme, že večer budeme jen o nějakých třicet pět kilometrů dál...
Pokračujeme podél jezera dál na sever a stále si užíváme luxusní cyklostezku z udusaného písku. Jen občasné krátké, ale o to strmější kopečky nám dávají zabrat. Po chvíli zastavujeme u punktu widokoweho - tedy vyhlídkového místa, ze kterého je vidět na jezero. Chvíli se kocháme tím pohledem, díky Šárce objevujeme i kešku a pokračujeme do místního turistického centra Małe Swornegacie. Původně jsme tu chtěli jen doplnit pitnou vodu a dokoupit v sklepě něco k obědu, protože je skoro poledne. Jenže pak se nám postavila do cesty celkem pěkná pláž. Chvíli váháme, ale pak už taháme z báglů plavky. Čert to vezmi, vždyť jsme na dovolené, ne? Asi hodinu si užíváme velkých vln, které se ženou přes jezero, a pak už s obtížemi taháme kluky z vody. Přece jen - už je skoro půl druhé a ještě jsme nic neujeli.
Dál bychom mohli pokračovat po silnici, ale nakonec se necháváme zlákat značenou stezkou sítě Greenways. Takže následující čtyři kilometry skáčeme přes kořeny po písčité cestě. Špatnou cestu ovšem vynahrazují nádherné výhledy na říčku Brda. Tiše meandruje rákosím na dně mělkého údolí v borových lesích. Na některých místech si dokázala vymlet i docela hluboké tůně. Je tu úžasný klid.
Kluky přírodní krásy příliš dlouho nezajímají. Při každé zastávce vytahují z vozíku lopatičky a pilně se přehrabují ve všudypřítomném písku. Sleduji Kubu, jak s vervou bagruje díru přímo uprostřed cesty, a říkám si, jestli na zdejší poměry není příliš hluboká a neměli bychom ji před odjezdem zahrabat. Přece jen - nelze vyloučit, že tu kromě nás ještě nějaký magor na kole pojede... Vtom zjistím, kam všechen ten písek, který Kuba hází přes rameno, dopadá. Přímo na střed, řetěz a přehazovačku mého kola! K vyjmenovaným (samozřejmě mastným) dílům písek moc pěkně přilnul. Snažím se to nasucho vyčistit hadrem, ale marná snaha. A wapku v okolí asi nenajdeme... Od té chvíle vydává kolo za jízdy poměrně zajímavé zvuky, které ustaly až po dvou dnech. To už byla zrnka písku zřejmě rozdrcena a vytvořila se zbytkem maziva brusnou pastu, která už se nijak hlasitě neprojevovala...
Opět jsme na asfaltu, Kuba ve vozíku usnul a přijíždíme k silnici druhé třídy. Po ní se nám moc nechce, takže se rozhodneme pokračovat po souběžné Greenway. (Ano, jsme nepoučitelní.) Naše odhodlání se láme v prvním příkrém stoupání plném naplaveného písku. Tak tohle ne. Jsou tři hodiny a na celoodpolední dřinu rozhodně chuť ani čas nemáme. Pokorně odbočujeme zpět na hlavní, pro jistotu zapřahujeme Jáju a frčíme na Gecholewy a Konarzyny. Kilometry konečně začínají přibývat, ale je jasné, že do večera už jich moc nebude.
V Przechlewu klukům za prožité útrapy kupujeme zmrzlinu a sobě vychlazeného radlera. Dobíráme v obchodě pitnou vodu, je čas hledat místo na spaní. To nacházíme asi o pět kilometrů dál u mostu, kde naše silnička přetíná říčku Brdu. Je tu vodácké tábořiště. No, tábořiště... Pole biwakowe. Tedy louka s několika přístřešky, dvěma ohništi a Toitoi budkou. Jako bonus nádherný výhled na široširou louku mezi lesy, kudy Brda protéká. Víc rozhodně nepotřebujeme. Jedu se ještě podívat asi o dva kilometry dál na další tábořiště, ale nelíbí se mi. Je tam stánek s občerstvením, hodně lidí a poměrně rušno.
Nejdřív ze všeho jdeme do řeky spláchnout pot a prach. Voda je dost studená, hluboká a hlavně je tu nečekaně silný proud. Pak sledujeme příjezd několika skupinek vodáků, a protože se kromě soumraku blíží i podezřele tmavé mraky, jdeme stavět stan. Stíháme to jen tak tak. Než dopnu poslední šňůru, přichází krátká přeháňka. Kluci zatím pod přístřeškem učí partu německých vodáků středního věku vybraná česká slovíčka. (Horší je, když od nás Němci chtějí vysvětlit, co se to vlastně naučili...)
Po večeři Šárka zahání kluky do spacáků, já dopisuji deník. Opět se dalo do deště, takže tradiční večerní posezení se bude tentokrát konat pod přístřeškem.

Fotogalerie

16.12.2017 vložil/a: Santi
karma článku: 5.08
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Dva dny za městem - Góry Bystrzyckie

Cestování
Postupně jsem se pro své krátkodobější cyklovýpravy vybavil beznosičovými bikepackingovými brašnami, které se mi pro podobné akce zdály…
28.01.2020
Santi
(5.03)

Dva dny za městem – Do Poličky na medovník

Cestování
Loňská dvoudenní cyklovýprava mě nadchla tak, že jsem byl rozhodnut si ji zopakovat i letos. I když to nebylo úplně jednoduché, nakonec se…
31.08.2019
Santi
(4.24)

Dva dny za městem

Cestování
Mám dva dny sám pro sebe. Vůbec neváhám, jak s nimi naložím. Je to jasné, pojedu na kole. A tentokrát úplně sám. Kam? Na tom vůbec nesejde…
19.03.2019
Santi
(7.1)
PR

Cyklistika s dětmi: Myslíte na všechno?

 ()
Vyrazit s dětmi na cyklistický výlet je snem mnoha rodičů. Důležité si je ale uvědomit, že dítě není dospělák a dlouhé vyjížďky pro něj budou náročné a nemusí ho bavit. Malé děti navíc potřebují speciální vybavení. Zamysleli jsme se nad tím, co všechno cestování na kole s dětmi obnáší.

Horské skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300

Skládací elektrokolo Montague Paratrooper – Pendix 300 (Citybikes)
Již nějakou dobu vytvážíme v naší dílně zajímavé elektrokolo, které má řadu specifických vlastností, které jsou na našem trhu velmi neobvyklé. Jde o spojení skládacích horských kol Montague a elektrických pohonů Pendix.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

273 cyklistů (24 přihlášených)

Belánské Tatry a okolí – srpen 2021

Už jsem skoro zapomněla balit na dovolenou a psát blog se mi vlastně ani nechtělo, ale pak jsem si uvědomila,…
HMS | 10.09.2021

O kouzelné holčičce

Vyrazili jsme k moři, v autě celou cestu překáželo moje kolo. Manželka ho považuje za zbytečnou komplikaci.…
šíravník | 09.09.2021

Vez mě dál, Esko má 02 – Kanál, jezy a potrubí

Technické památky u Mělníka. 29. 8. 2021 Poslední prázdninovou neděli chci strávit na kole. Počasí je však…
Favorit1970 | 30.08.2021