reklama

Jeseníky po červené

Prázdninová backcountry premiéra
aneb po červené přes hřebeny Králičáku, Šeráku a Pradědu

Psal se konec května 2014, na škole začínalo zkouškové období a mě ze všeho nejvíc zajímalo, kam asi vede červená turistická značka z Březové nad Svitavou. Po červené jsem se na internetu proklikal až do Jeseníků, a v tu chvíli vlastně vznikl nápad dojet na kole do Jeseníků a projet je po jediné turistické značce. Dosud jsem zkušenost s horama neměl, natož s jejich vícedenním přejezdem, ale bylo mi jedno jak šíleně to zní, chtěl jsem to za každou cenu zkusit.

 

Den první

Je čtvrtek 31.července, 4:30 ráno. Po předchozím plánování a balení či hledání ubytování a zdrojů vody je to konečně tady, po snídani vyrážím v 5:15 v mírném dešti na své první backcountry. Už po pár kilometrech je jasné, že to nebude žádná legrace - déšt sílí, bláta přibývá. Na vytrvalý déšť si naštěstí brzy zvykám a užívám si cestu lesem. Z cesty se brzy stává spíše potok a k turistické značce přibývá značení trasy Moravskotřebovského cyklomaratonu. Snad měli kluci lepší počasí. Trasa maratonu mě neomylně provádí skrz lesy na kopci Roh, po nepříliš vyježděných cestách.

V obci Hřebeč je pěkná vyhlídka na Moravskou Třebovou, ale ani to nevnímám. Už jsem ve vlastním světě tvořeném rytmem dopadajících kapek z nebe, od kol a šlapáním, které by až uspávalo, kdyby to nebyla taková fuška. Za vrcholem Hřebcov (633 m.n.m.) za obcí Hřebeč je velmi výjimečná rozhledna. Nabízí příjemný výhled na přilehlé kamenolomy a Moravskou Třebovou, ale výjimečná je hlavně tím, že její schody nevedou do kopce, ale naopak z kopce dolů.

Přes Anenskou Studánku pokračuji na Třebovské stěny - pískovcový hřeben tvořící bariéru mezi Českou Třebovou a Lanškrounem. Jsou krásné, terén je příjemně rozmáčený a část sjezdu do Ostrova kloužu po zadku - na svahu nedrží ani kolo, ani já. Turistické značení však začíná řídnout a několikrát hledám cestu, párkrát se vracím a vůbec mi nevadí, že na jeden kopec jedu dvakrát, třeba i po stejné cestě. (Mapu na cestu do Jeseníků nemám, proč taky, když je to „furt po červené" :D). Cítím se odevzdaně a smířeně a jsem rád, že jedu, na ničem jiném mi teď nezáleží - uprostřed polí a lesů jsem tu jen já, kolo, cesta a sílící déšť. „Tak o tom to asi je, proto se jezdí to tzv. backcountry" říkám si, když tlačím kolo v prudkém stoupání u Jakubovic. Je to naprosto skvělé. A jaké je to pěkné překvapení, když projíždím v kraťasech vesničkou Kalhoty. Úsměv mám od ucha k uchu a bláto mi stříká pěkně do zubů.

V půl dvanácté přijíždím do Jablonného nad Orlicí a navštěvuji místní cykloobchod. Tuším, že mazivo mám z řetězu dávno vymyté a teď už maže jen voda, a tak kupuji ještě jedno záložní mazivo. Než jsem nakoupil, vystál jsem tam paní prodavačce pěknou kaluž a smáli jsme se, jak jsem se pěkně nacucal vodou. Po šesti hodinách v dešti se dalo ždímat nejen oblečení... Je mi moc dobře. Cestu do Králíků jsem si plánoval na celej den a není ani poledne a už jsem v Jablonném. Letím jako drak a sám tomu jen těžko věřím. To jsem ještě nevěděl, že to nejhorší teprve přijde. Do Jablonného jsem jel v hodně svižném tempu, v dešti se mi nechtělo zastavovat na jídlo a nohy už pomalu neměly z čeho šlapat, proto jsem cestu zkrátil a uchýlil se na silnici s tím, že víc kopců a víc terénu už dnes nemusím mít.

Co se ale nestalo, cestou na Červenovodské sedlo mě chytla pořádná krize, nohy nechtěly šlapat ani na kole, ani pěšky, a jen těžko jsem je přemáhal k dalšímu postupu. O co byl potom boj těžší, když jsem s otupělými smysly i vnímáním sjel ze silnice až do Orliček a zjistil, že tudy cesta nevede. Cesta zpět na hlavní silnici byl ten pravý očistec a v mrákotách jsem se nakonec vydrápal až do sedla (820 m.n.m.). Vidina dlouhého sjezdu do Červené Vody mě trochu brobrala a tak jsem v tom intelektuálním opojení vzpomněl na sójový řez, který jsem měl v batohu. Posilněn, vydal jsem se vstříc sjezdu. Tolik jsem se těšil do Králíků, že jsem to z kopce pustil co to šlo a samospádem dojel až do Králíků. Až později jsem zjistil, že jsem mohl sedlo objet a dostat se do Králíků téměř po rovině... Inu, i to je zkušenost. V 15:00 dávám na ubytovně sušit věci. Nevadí, že na batohu jsem měl pláštěnku, i tak je celý obsah promočený. Další zkušenost - balit do igelitky. Poslední kousek z Jablonného do Králíků jsem jel (spíš šel, nebo tak něco..) tři a půl hodiny - už nikdy nepřepálím začátek. Když večer přestalo pršet, prošel jsem se ještě na Mariánskou Horu - místo s krásným klášterem a výhledy do okolí.

 

Den druhý

Ráno prší, dávám snídani, balím věci (až na boty mám už všechno suché), přestává pršet a jedu. Všechno jde hladce až na rozcestí Pod Klepáčem. Tam se rozchází všechny mapy i rozcestník. Moje mapa z roku 2013 si myslí něco jiného než mapa na rozcestí z roku 2005, nehledě na to, že rozcestník sám o sobě tvrdí taky něco jiného. Dál tedy pokračuji po asfaltce po žluté, kochám se výhledy na Slamník (1232 m.n.m.) a Podbělku (1307 m.n.m.) a užívám si bublání nespočtu bystřin posílených deštěm z předchozího dne. Mezi mraky se chvilkama ukáže sluníčko a dodává bystřinám oku lahodící lesk.

Míjím Zbojnickou chatu, obdivuji barvy náprstníků, dělám přestávky na focení a po nějakém tlačení se napojuji na červenou, kde potkávám první vážnější problém - značku se zákazem pro cyklisty. Dělám ze sebe pěšáka a potupně tlačím po půvabném trailu podél hranic. Potkávám pár bikerů, kteří si se zákazem nedělají starosti a užívají si jízdu. Stezka se za chvíli mění ve směs kamenů, balvanů a skal, takže už o nic nepřicházím a beru kolo na rameno. Objevuje se mlha, která postupně houstne s tím, jak sílí vítr, a na vrcholu Králického Sněžníku (1423 m.n.m.) už není vidět na deset metrů.

Dělám krátký odpočinek se svačinou a vrcholovým foto a pak sedlám kolo a začínám sjezd po červené směrem na Seninku. Míjím pramen Moravy se slůnětem (ani jsem si ho nevšiml), Adélin pramen a na široké cestě rychle ztrácím výškové metry. Však nevadí, zase je naberu. To už stoupám po pěkné, měkké, lesní cestě na širokou svážnici k rozcestníkům Kunčická hora a Zhořelá. Z široké svážnice je najednou pěšinka, pěkně jezdivá, ze které se nakonec vyklubal parádní trail, možná nejlepší z celé trasy - zatáčky, kořeny, kameny a houpáky na sotva půl metru široké stezce. Ta po téměř čtyřech kilometrech končí u Medvědí boudy a mám chuť si to dát ještě jednou, nadšení nezná hranic!

Dál pokračuju kolem Paprsku na Císařskou boudu. Tady se z červené odpojím a než sjedu do Petříkova, vyzkouším ještě zelenou a modrou značku přes Ostružník. Sjezd z Ostružníku byl těžší a těžší, až jsem to nakonec vzdal a přes velké kořeny a bláto jsem posledních 10 metrů kolo snesl na rameni. Nemám ubytování, a tak sedám u prvního penzionu a objednávám kofolu s tím, že zkusím vyzvědět, kde se dá ubytovat. Skvělé, v penzionu mají volno a velmi příjemné ceny. Mám pro sebe celý velký pokoj se sprchou a televizí a spoustou postelí, super! Pověšené na patrových postelích mi budou věci výborně schnout. Ve skříni mají hromadu ramínek (tolik jich nemám ani doma) a tak můžu pověsit opravdu všechno. Spokojen usínám s výhledem na lyžařský vlek v mlze.

 

Den třetí

Mlha přes noc zmizela a probouzím se do slunečného rána, právě včas na výtečnou snídani. Po osmé ráno vyrážím a s dobrou náladou nabírám po červené směr Šerák (1350 m.n.m.). U lanovky už první nedočkavci čekají a první svezení. Koukám na ceny a na lanovku nemám chuť - s kolem by mě vyšla dráž než dnešní ubytování. V půlce stoupání na Šerák, u stanice Černava, ale měním názor - přece se nebudu dobrovolně mučit, když mě na ten krpál může vyvézt lanovka, a tak se z Čerňavy (1065 m.n.m.) vezu na sedačce i s kolem a nějakým turistou, se kterým se dobře vykládá. Zákon zachování energie mluví jasně, totiž, co jsem ušetřil na ubytování, musím vysolit zas někde jinde, a tak jsem za lanovku nakonec moc rád!

Hřebenovka Šerák - Keprník - Červená hora - Červenohorské sedlo je opravdu pěkná, se spoustou krásných výhledů, bez mlhy a brzo ráno i s minimem turistů. Na technické stezce tak nasávám atmosféru našich hor plnými doušky - v jednom kuse se kochám nebo fotím. Z Červenohorského sedla začínám stoupat na Výrovku (1167 m.n.m.) a dál po červené směrem na Švýcárnu. Proti mě jdoucí turisté nevěřícně hledí střídavě na mě, mé kolo a krkolomnou cestu a kladou mi otázky typu „Mladý pane cyklisto, víte co vás ještě cestou čeká?" Všichni se tomu zasmějeme, prohodíme pár slov a jdeme každý svým směrem. Mám z toho dobrý pocit, turisté na horách se zdají být přátelští. Najednou mě nějaká mladá slečna se psem doslova předběhne v tom nejnáročnějším terénu zrovna ve chvíli, kdy přemlouvám froté proužek na rukavici, aby nasál ještě aspoň trochu potu z čela. Smekám nad jejím výkonem a dál vedu svůj boj se svahem. Les se přede mnou najednou otevírá, míjím Švýcárnu a po chvíli šlapání asfaltu už stojím na Pradědu (1491 m.n.m.).

Dávám si máslové sušenky, pokochám se výhledem a za sílícího větru sjíždím na Ovčárnu. Tady už zkušeně ignoruju další značku se zákazem pro cyklisty a jedu dál. Po chvílí mě však zastaví nějaký přírodní strážce a upozorňuje mě, že tady se na kole jezdit nesmí, a že jestli pojedu, tak o kousek dál mě zkasíruje jeho kolega. Dáváme se na chvíli do řeči a dozvídám se pár zajímavých i užitečných věcí o místní přírodě. Kolem Petrových kamenů a dál až k Jelení studánce tlačím a utvrzuju se, že tenhle zákaz už nikdy neporuším. Jednak to nestojí za pokutu a jednak nechci kazit pověst ostatním bikerům, za to mi to opravdu nestojí. K Jelení studánce je to nádherná hřebenovka, krásná krajina a výhledy do všech stran.

Na Jelení studánce dělám pitnou přestávku, plním zásobní lahev, přečkávám krátký liják a definitivně opouštím červenou značku - sjíždím chvílemi drsným sjezdem po zelené ke Skřítku a dál po modré směrem k domovu. Červená mě provedla krásnou krajinou, dala pořádně zabrat a nabídla spoustu technických sjezdů i výjezdů, nezapomenutelných zážitků a zkušeností s počasím, přírodou, lidmi, ale především se sebou samým, a o to přece jde!

Modrá značka byla taky prima, jezdivé široké cesty a hlavně pořád zkopce!! Ale vydržela mi jen do Libiny. Rozhodl jsem se totiž dvoudenní cestu ujet za jeden den, a tak se nemůžu zdržovat v terénu. Trochu doufouknu pneu a vyrážím vstříc rovnému asfaltu. Projíždím Uničovem, Litovlí a ačkoliv po silnici, občas trošku bloudím, ale nakonec nacházím směr na Konici. V Nové Vsi mají prima přírodní koupaliště (které taky hledám asi půl hodiny...) a tak ze sebe trochu opláchnu následky dnešních 30°C a pokračuju dál. Po chvíli míjím autobusovou zastávku Na Pindě, což mi náladu zvedne ještě víc. Ve Hvozdu už je ale jasné, že to domů nestihnu za světla. Zkouším všechny světla, co mám s sebou, ale žádné nepřežilo deštivou koupel z prvního dne... Zbývá tedy poslední, nouzové a nedůstojné řešení. Telefonem si dávám sraz s taťkou v Konici, kam přijíždím v totální tmě o půl desáté večer. Tady končí celé třídenní dobrodružství, když naložíme kolo do auta a jedeme domů, řádně a bezpečně osvětleni.

Tento výlet byl první svého druhu, co jsem absolvoval. Za tři dny jsem ujel asi 270 kilometrů, strávil v sedle spoustu skvělých hodin, jednou jsem sedlo nedobrovolně opustil (přes řidítka za Keprníkem), neměl jsem jediný defekt či jiný technický problém a toho, co jsem zažil, chci mnohem víc. Už mapuju Beskydy a nějaké Slovensko, tak uvidím, kam to bude příště.

21.01.2015 vložil/a: Safo
karma článku: 3.94
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

VK Vysočiny, první vrchy

Ostatní
Když jsem jel ve čtvrtek vlakem domů, bylo tak krásně a měl jsem chuť někam vyjet, vzpomněl jsem si na Vrchařskou korunu Vysočiny. Bez…
10.04.2015
Safo
(3.63)
Tip na letošní dovolenou
 (CK Cyklotur)
cyklistický
Autobusem
5 620 Kč
 (CK Cyklotur)

Vinařské stezky – Poysdorf

Rakousko, Česko
22.09.2023 - 3 dny
cyklistický
Autobusem
5 460 Kč

Nejčtenější blogy:

PR

Jak vybrat sportovní oblečení na zimní projížďky?

 (pixabay.com)
Pokud se nechcete projížděk na kole vzdát ani v průběhu zimních měsíců, měli byste mít připraveno vhodné oblečení, s nímž můžete vyrazit do mrazu i do sněhu. Na co se zaměřit při jeho výběru?

Jak připravit opravdu povedený cyklovýlet?

 (pixabay.com)
Plánujete vyrazit na kola? Ať už chcete vyjet jen na pár hodin z domu nebo se chystáte na sportovní pobyt v horách, vždy se vyplatí věnovat plánování pozornost. O tom, jak připravit skvělý cyklovýlet, se dočtete v následujících řádcích. Prozradíme například, co byste nikdy neměli zapomenout přibalit nebo jak se můžete pokusit vyrovnat předním světovým cyklistům.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

148 cyklistů (8 přihlášených)

Jak jsem jel okolo Čech

Závod Okolo republiky je další z cyklistických ultra-šíleností, do které jsem se po letošním Toulání pustil.…
JohnyB | 23.10.2022

Bikepacking španělsky 4.část: Andalusie – z pouště Gorafe na pláž v Cabo de Gata

Bláto z lesa vymění naše kola za písek z pouště Gorafe a pobřeží v Cabo de Gata. Část čtvrtá. Vyrážíme z…
Kristina | 07.09.2022

Po zaniklých tratích kolem Tirschenreuthu

V bavorském pohraničí je několik zrušených železničních tratí, na nichž se vybudovaly cyklostezky. Záruka…
Guiseppe | 27.08.2022