Na kole po Liptově a Velké Fatře

Dva dny na kole, krásné počasí a spousta míst, kde jsme prostě museli zastavit. Tentokrát jsme vyrazili na Slovensko, první den do okolí Lúček a Liptovské Mary, druhý den na Malinô Brdo a Smrekovicu. Povedlo se to moc. Hory, louky, lesní cesty a výhledy, kvůli kterým jsme pořád vytahovali mobil.

Ještě před pár lety bych přitom tvrdil, že elektrokolo nechci. Dlouho jsem ho odmítal a říkal si, že dokud můžu šlapat na normálním kole, nemám důvod něco měnit. No, změnil jsem názor. Na hory je elektro naprosto úžasná věc a po takovém výletě si ho snad ani nejde nezamilovat.

První den z Lúček přes Veľké Borové a zpátky kolem Mary

Vyjížděli jsme z Lúček a před sebou měli okruh přes okolí Prosiecké doliny, Veľké Borové, Kvačianskou dolinu a Liptovskou Maru zpátky. Na tenhle den jsem se těšil hlavně kvůli tomu, kolik různých míst se dá během jedné vyjížďky vidět.

Už od rána bylo hezky. Slunce, bílé mraky a viditelnost, že byla radost se rozhlížet. Jeli jsme i po cestách mezi loukami, kde byla místy jen vyjetá stopa v trávě. Kolem kopce a v dálce vykukovala voda. Člověk si řekne, že zastaví na jednu fotku a za chvíli stojí znovu, protože o pár set metrů dál je to ještě hezčí.

Směrem k Prosiecké dolině a dál na Veľké Borové už přibývalo kopců. Tady jsem byl za pomoc motoru docela rád. Pořád jsem se zapotil, ale neměl jsem po každém stoupání pocit, že potřebuju deset minut sedět a s nikým nemluvit.

Samotnou Prosieckou soutěsku je potřeba brát jako pěší výlet, s kolem patří trasa do jejího okolí. Jsou tam i skalnaté úseky a žebříky, takže jako tip na průjezd dolinou bych to určitě nebral.

Pauza v trávě, ze které se nám moc nechtělo

Okolí Veľkého Borového se nám líbilo hodně. Velké louky, kolem lesy a takový ten klid, kvůli kterému člověk do hor jezdí. Na jednom místě jsme zastavili, sundali boty a sedli si do trávy.

Před námi byla louka, za ní zalesněný svah a chvíli nebylo potřeba vůbec nic řešit. Jen jsme seděli a koukali. Původně to měla být krátká pauza ale nějak jsme neměli důvod ji ukončovat.

Na fotce zůstaly boty v trávě a kus krajiny před námi. Žádná velká atrakce, přesto jedna z mých oblíbených fotek z celého výletu. Připomíná mi přesně tu pohodu, kterou jsme tam měli.

Kvačianska dolina a výhledy na Liptovskou Maru

Potom jsme pokračovali ke Kvačianské dolině. Z otevřených luk jsme se dostali víc mezi stromy a do stínu, což už bylo docela příjemné. Cesta měla zase jiný charakter, místy bylo potřeba víc koukat pod kola a dávat pozor na kameny.

Bavilo mě právě to střídání. Chvíli jedete mezi loukami, potom lesem a za nějakou dobu se před vámi znovu otevře krajina. Nebyla to vyjížďka, při které dvě hodiny šlapete a pořád koukáte na to samé.

Při návratu směrem k Liptovské Maře už jsme zase měli před sebou vodu a hory za ní. Slunce svítilo do luk a místy byla tráva skoro zlatá. Tady jsme ještě několikrát zastavili, i když už jsme si předtím říkali, že teď už pojedeme rovnou do Lúček.

Dojezd byl moc příjemný. Měli jsme za sebou pěkný den a počasí vydrželo celou dobu. Večer stačilo projít fotky a začít se těšit na druhý den.

Druhý den lanovkou na Malinô Brdo

Druhý den jsme začínali v Hrabově u Ružomberku. Kola jsme vzali do kabinové lanovky a vyvezli se na Malinô Brdo. Úvodní stoupání jsme si tím ušetřili a upřímně, vůbec mi to nevadilo. Dalších kopců nás čekalo dost.

Nahoře bylo zase krásně. Modrá obloha, zelené sjezdovky a kolem lesy. V létě to tam vypadá úplně jinak, než když si člověk představí lyžařské středisko. Chvíli jsme se rozkoukali a potom vyrazili po horské cyklotrase směrem na Smrekovicu.

Tahle část výletu byla za mě asi nejlepší. Jelo se lesem, pak jsme vyjeli na otevřenější místo a najednou před námi byly další kopce a údolí. Občas jsme zastavili jen na chvíli, jindy jsme kola položili a dali si delší pauzu.

Krávy vysoko v horách a lehátka s parádním výhledem

Někde kolem 1500 metrů nad mořem jsme narazili na pasoucí se krávy. To mě bavilo. Člověk má pocit, jak vysoko už není, a ony si tam úplně v klidu žerou trávu a nějaké cyklisty vůbec neřeší.

Chvíli jsme je pozorovali. Kolem horské louky, lesy a v dálce další hřebeny. Bylo tam moc hezky a nikam jsme nepospíchali.

Skvělá byla taky zastávka u dřevěných lehátek otočených přímo do hor. Kola šla do trávy a my si sedli. Před námi několik řad kopců za sebou, nad hlavou slunce. Tady se nám nechtělo pryč snad ještě víc než den předtím z louky.

Říkali jsme si, že takové místo by člověk klidně bral na celé odpoledne. Jenže Smrekovica byla ještě před námi a potom nás čekala cesta dolů, takže jsme se nakonec zvedli a pokračovali.

Přes Smrekovicu dolů do Podsuché

Cestou na Smrekovicu už jsme měli něco našlapáno. I s elektrem člověk pozná, že je v horách. Stoupání se nasčítají a na nerovném povrchu pracují i ruce. Pomoc motoru ale znamenala, že jsme si pořád užívali cestu a nemuseli řešit jen to, kolik nám ještě zbývá.

V oblasti Smrekovice přišla další pauza a potom sjezd do Podsuché. Po všem tom šlapání příjemná změna. Dlouho jsme ztráceli výšku, projížděli zatáčky a občas si připomněli, že je potřeba nechat brzdy taky trochu odpočinout.

Žádné závodění, chtěli jsme dojet v pohodě. Dolů to utíkalo rychle a člověku až dojde kolik výškových metrů vlastně během dne nastoupal.

Z Podsuché jsme potom pokračovali zpátky směrem do Hrabova, kde jsme ráno začínali. Ke konci už únava byla, ale taková ta dobrá. Když víte, že jste celý den strávili venku a stálo to za to.

Elektro do hor? Za mě rozhodně ano

Na tomhle výletě jsem si znovu potvrdil, jak moc jsem se v elektrokolech mýlil. Dlouho jsem je odmítal a dneska bych si ho na podobné ježdění vzal bez přemýšlení.

Pořád je to pohyb a pořád se dá pořádně zabrat. Jen si člověk může vybrat, kolik pomoci zrovna chce. V prudším kopci přidám, na lehčím úseku uberu. A hlavně mám chuť jet dál, místo abych při pohledu na další stoupání začal hledat nejkratší cestu zpátky.

Oba dny se povedly. První den louky, doliny a Liptovská Mara, druhý den horské cesty směrem na Smrekovicu. Do toho počasí na jedničku a dost času zastavit tam, kde se nám líbilo. Moc jsme si to užili a klidně bychom vyrazili znovu.