reklama

Cyklotoulky s dětmi a vozíkem 2014 (4). Dunajská cyklostezka (Německo)

Vjíždíme do Německa
Vjíždíme do Německa
Foto: Autor

Přejeli jsme most přes řeku Rýn a ocitli se v Německu. Chvilku se motáme po městečku Neuenburg am Rhein, myslíme si, že někde nakoupíme, ale v centru jsme našli jenom jednu předraženou pekárnu. Na výpadovku do supermarketu se nám jezdit nechce, tak jsme museli vzít zavděk houskami. Bagety měli taky, ale už to není ono. Ještě nejsme z Francie pryč ani hodinu a už se nám po ní stýská.

Chvilku jedeme podél Rýnu. Stezka je taková lesní cesta, nic extra. Nocujeme vzdušnou čarou asi kilometr od dálnice, která nepříjemně hučí celou noc. To ještě netušíme, že nás auta neopustí po celý průjezd Německem. Hned další den se začínáme zvolna přibližovat k pohoří Schwarzwald. První cíl je město Freiburg, podle mapy nic velkého, ale podle automobilového provozu se zdá, že tam dneska jedou naprosto všichni. Silnici sice lemuje cyklostezka, ale když kolem nás v jednom kuse hučí auta, začne to brzy lézt na nervy. Za Freiburgem to snad odpadne, utěšujeme se. Ale i za Freiburgem to po silnici valí v obou směrech jedno auto za druhým. To snad není možný, kam všichni jedou? Kolem nás se pomalu zvedají kopce Černého lesa, neboli Schwarzwaldu a před námi jen pár vesnic. Na každé křižovatce doufáme, že provoz poleví a auta odpadnou, ale ne, všichni si vybírají náš směr! Teprve až za tou úplně poslední křižovatkou, za vesnicí Oberprechtal si můžeme vydechnout. Vjíždíme do lesů a aut rapidně ubylo. Hledáme nocleh. Luděk šel na průzkum, když mezi stromky zahlédl opuštěnou chatičku, já čekám s dětmi na silnici. Zastavuje u nás bílé starší auto. Z okénka se usmívá asi padesátiletý sympatický chlapík: hledáte místo na nocleh?

Pár vteřin přemýšlím, zda přiznat pravdu. Dilema je během chvilky vyřešeno. Jestli chcete, mám kousek odtud gasthof, tak můžete přespat venku u domu. Sprcha a záchody jsou v domě, vše zadarmo, vytasil se pán s nabídkou. Mezitím přichází Luděk. Informuji ho o možnosti, která se nečekaně naskytla. Jasně, to bereme. Za tou chatkou by to šlo, ale taková nabídka se neodmítá. Dostali jsme instrukce, kde jeho dům najdeme, a pán odjel napřed. Po třech kilometrech se zase setkáváme. Hned u silnice stojí menší stavení, které disponuje dvěma apartmány. Jeden je obsazený partičkou motorkářů z Mnichova, druhý je prázdný. Tam se můžete umýt a používat WC, spát ale budete venku ve stanu. Já tu totiž v noci nebudu, bydlím ve městě, ale ráno zase přijedu. Je to nádhera - po třech týdnech si konečně mohu pořádně umýt vlasy! Večer chvíli sedíme s motorkáři, mají gril a tak si párky místo na ohni grilujeme na žhavém uhlí. S přicházejícím večerem se rychle ochlazuje, motorkáři mizí vevnitř a my ve stanu.

Ráno se s naším hostitelem setkáváme znovu. Přivezl i svoji ženu. Dozvěděli jsme se, že jsou také cyklisté a podobným stylem (natěžko, se spaním nadivoko, včetně vaření) projeli dříve celou západní Evropu. Musím si na Němce opravit názor. Už vloni na Labské stezce nás příjemně překvapovali, nyní to pokračuje. Jsme zvědaví na další zážitky s nimi...

Chlapík nám doporučil nejsnazší cestu k prameni Dunaje. Pokračujeme po silnici, děti pěkně šlapou, občas se občerstvujeme na lesních jahodách, jichž jsou u silničky celé lány. V určeném místě dle instrukcí odbočujeme. Silnička je nejprve asfaltová, poté se mění na šotolinovou, ale stále pěkně sjízdnou. Přesně v poledne překonáváme nejvyšší bod (cca 1150 metrů), cesta se láme a my mírně klesáme. Míjíme ceduli rozvodí Rýn-Dunaj a pak nenápadnou bránu s nápisem Zur Donau Quelle. Místo jako takové má docela atmosféru. Krajina krásná, a kdyby nebylo těsně nalepeného hotýlku s restaurací, nemělo by to vůbec žádnou chybu.

Tak děti, tady pramení řeka Dunaj. Odteď už pojedeme jenom z kopce, celé tři týdny. To bude paráda!

Dunaj. Sedíme u jeho pramene a hlavou se míhá všechno možné. Nejdelší evropská řeka. Ani jsme si neuvědomili, kolikrát jsme se s ní v minulosti na cestách setkali. Každá naše cesta na jih (a že jich bylo!) znamenala překročení Dunaje, nejednou jsme jeli i delší dobu podél něho. Tvoří jednu z hranic našeho nejmilejšího balkánského poloostrova, v roce 2010 jsme navštívili Dunajskou deltu a byli tak v místech, kde Dunaj svoji pouť po Evropě končí a vlévá se do Černého moře. Vidět pramen této řeky byla vlastně taková naše (milá) povinnost.

S těmi prameny je to trochu složitější. Chápu, že pramen nejdelší řeky v Evropě si zaslouží velkou pozornost, ale že o něj bude takový zájem, že vzniknou dokonce tři místa jeho počátku, to jsme doposud netušili. Podle wikipedie pramen hledali už staří Římané. Vojáci, kteří měli za úkol pramen najít, narazili na úpatí pohoří Schwarzwald na silný minerální zdroj vody, který ovšem do řeky vtékal, nebyl jejím počátkem. Nechtělo se jim však prodírat se dál černými lesy, proto toto místo označili za to, které hledali. V dnešním městě Donaueschingen je tak stanovený jakýsi oficiální pramen a začíná zde i Dunajská cyklostezka. Jenže pozorný návštěvník si všimne, že voda z betonové skruže teče do potoka, který se jmenuje Breg. Teprve až kousek za městem, od soutoku s dalším potokem Brigach, se vzniklá říčka jmenuje Donau! Máme tedy druhé místo, které můžeme označit za vznik Dunaje. To třetí je místo, kde pramení delší ze dvou zdrojů, a to potok Breg. Ten se rodí přesně tam, kde právě teď stojíme, 1087 metrů vysoko nad mořem v pohoří Schwarzwald. Místo je prý pro zvýšení turistického ruchu pojmenováno jako Donau Quelle, ale obáváme se, že většině turistů stačí dosažení toho oficiálního pramene v Donaueschingenu a do kopců Schwarzwaldu se jim, podobně jako římským vojáků, už nechce. Možná by se nám taky nechtělo, ale když už jedeme od Atlantiku, byla by škoda sem nezajet.

Po slavnostním obědě v restauraci Martinskapelle se vydáváme na projížďku po Schwarzwaldu. Ten je znám mimo jiné výrobou hodin-kukaček. Když už jsme tady, zajedeme se podívat na největší kukačky na světě do Schonachu. Po zaplacení vstupného 1 euro za osobu čekáme půl hodiny, až dřevěný pták vyleze, pětkrát zakuká a pak pokračujeme dál. Měli jsme v plánu navštívit ještě vodopády v Triebergu, ale jednak se bojíme, aby to nebyla podobná past na turisty jako kuckucsuhr v Schonachu a jednak už je večer a potřebujeme někde přespat. V městečku jsme poprosili o vodu a nádavkem k ní dostali domácí bochánky a pár housek! Ať žije německá pohostinnost!

Ráno se budíme do zamračeného dne. Podle předpovědi mají dnes odpoledne přijít silné bouřky a počasí se pokazí. Ještě jednou překonáváme hranici 1000 nadmořských metrů, a to v městečku Schönwald. Víťa prská, že jsme mu slibovali jízdu z kopce, ale za chvilku se silnice láme a my v serpentinách dlouho klesáme do Furtwangenu. Zde se setkáváme opět s Dunajem. Ještě je jako malý potůček, i Tichá Orlice protékající Těchonínem je větší. Na silnici opět jedno auto stíhá druhé, proto rychle odbočujeme na stezku. Je označená jako Breg radweg a vede až do Donaueschingenu. Není sice asfaltová, ale šotolina je velmi kvalitní.

Asi deset kilometrů před Donaueschingenem nás dojíždí chlapík na trekovém kole. Oslovuje nás a po chvilkovém hovoru (odkud a kam a takové ty běžné věci) nás zve k sobě domů na návštěvu. Z nějakého záhadného důvodu se zdá, že o to velmi stojí. Popisuje, kde najdeme jeho dům a pak nasazuje rychlejší tempo a ujíždí domů na oběd. My tak rychlí nejsme, do města dojíždíme až odpoledne. Nakupujeme v Lidlu a pak padlo rozhodnutí, že chlapíka navštívíme. Když už nás někdo v Německu pozve, nemůžeme to přeci zazdít. Jeho domek jsme našli poměrně rychle. Otevřela manželka, která o ničem nevěděla. Zavolala mu ale, vše se vyjasnilo a my na něj čekáme v kuchyni u kafe a čaje. Vypadá velmi mile překvapený, že jsme jeho pozvání přeci jenom přijali. Asi hodinku si povídáme a pak se už musíme zvednout. O pozvání na noc nepadlo ani slovo a my si chceme ještě prohlédnout Donaueschingen a navečer z něho vypadnout. Chlapík, jmenuje se Andreas, nám vysvětluje, kde leží pramen Dunaje a kde je zámek, pak si vyměňujeme emailové adresy a loučíme se. Zámek Fürstenbergů a oficiální pramen Dunaje jsme našli poměrně snadno, vše se však bohužel rekonstruuje, ale o tom jsme od Andrease věděli. Jak si to tak přes plot fotíme, najednou slyšíme, že na nás někdo volá. Andreas! Nedalo mu to a jel za námi se přesvědčit, zda jsme turistické atrakce našli. Zve nás na vynikající zmrzlinu a pak už opravdu musíme z města pryč, mraky houstnou a zdálky slabě hřmí. Ještě musíme zajet k soutoku Bregu s Brisachem, abychom všechna ta místa vzniku Dunaje viděli. Naštěstí je to hned za městem a tam kromě sochy symbolizující počátek řeky také nalézáme cedulku Deutsche Donau Radweg. Tak hurá po Dunajské cyklostezce!

První kilometry jsou ve znamení úprku před bouřkou. Neutekli jsme daleko, pouze do Pfohrenu. Nejhorší řádění přečkáváme v autobusové zastávce, a abychom neztratili čas, vaříme si večeři. Doufáme, že druhá vlna bouřky už nepřijde a po jejím odeznění se vydáváme najít nocleh. Vzápětí je ale jasné, že další bouřka tu bude cobydup.

Když jsem popisovala minule setkání se švýcarskou madam a považovala to za nejhorší zážitek z celé cesty, zapomněla jsem úplně na první noc na Dunajské stezce. Opravuji se tedy, nejhorší zážitek máme teprve před sebou. S bouřkou v zádech nyní uháníme dál a snažíme se najít místo pro nocleh. Krajina je víceméně rovinatá, Schwarzwald jsme nechali daleko za námi, tady se zvedají jen mírné kopečky na druhém břehu řeky. Podjíždíme dráty vysokého napětí (tady v bouřce fakt spát nebudu!) a blížíme se k louce, kterou lemuje řada vzrostlých topolů. Na přemýšlení, zda to je dostatečně bezpečné, není čas. Začíná opět pršet, blýská se a hřmí. Honem postavit stan, zalézt do něho s dětma a než Luděk přikryje kola plachtou, je promočený až na kost. Bouřka je nekonečná! Děti během pár minut bez problémů usínají, možná i Luďkovi se to podařilo, já ale počítám vteřiny mezi a bleskem a hromem, ale sotva se zdá, že se to konečně vzdaluje, blýskání zase sílí. Nevím, jak to trvalo dlouho, ale najednou to vypadá, že je klid. Využíváme toho a vylézáme s Luďkem oba ze stanu se vyčurat. Máme výhled 180°. Napravo se hodně vzdáleně blýská, nalevo taky, ale mnohem blíž! Já se z toho zblázním, ještě to nekončí! Přichází další vlna, přímo nad nás. Děti chrupají, Luděk nemůže, protože já se klepu hrůzou; v hlavě mi vyskakují živé představy novinových titulků Rodina z Čech zasažena bleskem, když spali ve stanu u Dunaje. Zdá se vám to nepravděpodobné? Stačí si vzpomenout, je to pár let, co takto zahynula skoro celá rodina, když vyrazili na výlet do slovenských Pienin, doma zůstal jen jeden ze synů. Na tohle fakt nemám nervy, zítra se zabalím a pojedu domů. Opravdu to v tu chvíli fakt myslím vážně.

No, nebudu to protahovat. Vše jednou končí a naštěstí i tahle bouřka po půlnoci definitivně odešla. Ráno je zataženo a chladno, ale neprší. Sdělujeme si dojmy. Děti o ničem netuší. Myšlenky na odjezd se pochopitelně vzdávám a chci dál pokračovat. Jedno mi ale slib, pokud budou v předpovědi zase noční bouřky, tak se někde ubytujeme. Podobnou takovou noc už nechci ve stanu nikdy zažít!

Po pár kilometrech je na Dunaji další zajímavé místo, donauversickerung neboli vsakování. Řeka se tu najednou ztrácí a teče podzemím. Znovu se objeví až po pár kilometrech. Zjistilo se i to, že část vody z Dunaje se asi o 12 kilometrů jižněji objevuje jako pramen řeky Aach, která teče do Bodamského jezera. Nedaleko místa, kde se řeka začíná vsakovat, se nachází veřejné tábořiště. Cena za přespání je jen symbolická. Škoda, že jsme to nevěděli včera. Kdybychom neseděli u Andrease, asi bychom sem dojeli a rozhodně bych se tu cítila bezpečněji. Jdeme se na mizející řeku podívat. Koryto je ale plné vody, nevypadá, že by se nějak vsakovala. Bohužel, asi po tom celonočním dešti je jí hodně a vsakovat se nestíhá. Pokračujeme dál a objevujeme další cedulku s šipkou směrem k vsakování. Zde již z řeky zbylo opravdu jen pár louží a koryto dál je vyschlé. Voda zde teče prý jen za jarního tání. Ještě pár kilometrů stezka lemuje prázdné koryto, ale v Tuttlingenu je již zase plné vody. Místo, kde se voda zase objevuje, jsme neobjevili.

Cesta z Tuttlingenu do Sigmaringenu je nádherná. Cyklostezka vede údolím, kde občas trčí nějaká skála, na níž stojí hrad či zřícenina. Šplhat se k nim nahoru se nám však nechce. Zajímavý je i klášter Beuron, ten se minout nedá. Tuto trasu řadíme k nejhezčím úsekům celé Dunajské stezky, bohužel ji víceméně celou jedeme v dešti. Oblékli jsme sebe a děti do pláštěnek, nemá cenu, abychom čekali na hezčí počasí, na co jiného je vláčíme s sebou. Předpověď je ale i na další dny bohužel mizerná.

Dunajská cyklostezka. Matka všech cyklostezek. Nejznámější, nejnavštěvovanější, nejzprofanovanější. Čekáme, že bude prostě dokonalá. K dokonalosti má bohužel docela daleko. Zde na horním toku je co do kvality srovnatelná s jakoukoliv jinou cyklostezkou. Vede víc po silnicích než po samostatných stezkách jen pro cyklisty, často je povrch pouze šotolina. Největší kámen úrazu jsou městečka. Stezka nás před cedulí s názvem města či vesnice navede na silnici mezi auta (cyklisto, poraď si s průjezdem jak chceš) a opětovně se objeví až za cedulí koncovou. Tohle se děje opravdu s železnou pravidelností. Na Labské nebo Odra-Nise byly průjezdy městy mnohem pohodovější a často jsme se na ně i těšili. Mezi vesnicemi stezka často využívá lokálních cyklostezek podél silnic. Řeku vidíme jen občas. Tato oblast je navíc šíleně frekventovaná co do aut. I na celkem málo významné okresce není chvilka, aby po ní nejelo nějaké auto. Lidi mají dost peněz, v rodinách je i několik aut, a připadá nám, že se jezdí auty jen sem a tam. Obchody na vsi nejsou, musí se autem do města. Jednou jedu pro rohlíky, pak pro noviny, později pro maso. Jinak si to šílené množství aut neumím vysvětlit. V městečkách opět nemívají žádné pěší zóny, takže si ta celkem pěkná centra vůbec nevychutnáme kvůli všudypřítomnému ruchu z aut. Ne že by nás to nějak ohrožovalo, ale příjemné to není.

Na noc se nám ale vždycky podaří bez problémů zakempovat. Na jednu z nocí máme veselé vzpomínky. Táboříme na louce kousek od vesnice. Už pomalu usínáme, když zdálky začne něco hrčet s přibližující se tendencí. Doprčic, zase jede nějaké auto. Že si nedají pokoj. Naštěstí nejede až k nám, chvíli hrčí na sousední louce a pak odjíždí. Jdu se ještě před spaním vyvenčit. Jen otevřu stan, něco mě praští přes noc. Ty bláho, oni tam vypustili močůvku. Tak dobrou noc!

Před Ulmem volíme alternativní stezku podél řeky Blau. Jednak si říkáme, že ve vedlejším údolí bude méně aut a jednak se chceme podívat na modrý pramen této říčky. S těmi auty jsme se trochu přepočítali. Jsme v blízkosti Ulmu a tady před nimi prostě neunikneme. Tábořit v údolí, kde vede železnice a silnice je strašné. Místo jsme sice našli, ale hluk se nese údolím celou noc. Nevýhoda bydlení na samotě u lesa, člověk odvykne ruchu civilizace a pak máme problém usnout, když není absolutní ticho.

Nevyspalí ráno vjíždíme do Ulmu. Do toho ještě začíná pršet. Stezka nás vyplivla na náměstí Münsterplatz, a před námi, resp. nad námi se vypíná katedrála s věží. Tyčí se do výšky 161 metrů a je nejvyšší kostelní věží na světě. Nahoře se nachází vyhlídka, na kterou se musí vystoupat po schodech. Není co řešit, ¾ výpravy chtějí na věž jít, zbylá ¼ bude velmi ochotně dole hlídat kola. Já, která mám problém na dvacetimetrové rozhledně, nahoru rozhodně nepolezu. To by byly vyhozené peníze. Objevila jsem, že v Ulmu mají pro turisty na hodinu zdarma přístupnou veřejnou wi-fi (v Německu věc neskutečně pokroková!) a tak čekám, až Luděk s dětmi absolvují náročný výstup. Vyšlo to akorát - vrací se skoro za hodinu, zážitků plno. Několik navazujících točitých schodišť a ty výhledy! Neskutečná výška! Děti se nahoře vůbec nebály, jen cestou dolů už Šárku prý bolely nohy, tak ji tatínek musel nést.

Jak jsem se zmínila o tom přístupu na internet v Německu, tak to je katastrofa. Kdysi jsem pracovala v Telecomu, dnešním O2. Bylo to zrovna v době, kdy se zavádělo ADSL. Od vedení jsme často slýchali, jak jsme jako Česká republika s pokrytím internetem sto let za opicemi a podobně. Nyní musím říci, jestli jsme my sto let za opicemi, tak Němci jsou ještě sto let před opicemi. Wi-fi v restauraci? Sci-fi! Rychlé připojení přes mobil? Kdeže! I ve městech narazíme maximálně na edge. Jediné, kde se nám daří celkem úspěšně se k internetu připojit, jsou restaurace McDonald. Už nám sice hamburgery lezou krkem, ale pracovat cestou potřebujeme.

Za Ulmem už je řeka slušně široká a my míříme na další velkoměsto, do Ingolstadtu. Na Dunajské stezce se snažíme držet stejné tempo jako ve Francii. Cestou není tolik zajímavostí, ale zase nás zdržuje počasí. Sice se otočil vítr, takže nám fouká do zad, zato ale prší každý den. Všimli jsme si, že děti táhneme čím dál méně. Víťu už v podstatě už zapojujeme jenom na úsecích, kde jezdí auta, tuhle třeba ujel 70 kilometrů a večer měl ještě spoustu energie. Sám od sebe pak pronesl: zítra ujedu 80 km!

A opravdu to dal, úplně bez problémů. Večer, když hledáme nocleh, mu tam akorát osmdesátka naskočila. Vjíždíme zrovna do úseku, který vede těsně podél řeky, tak předpokládáme, že najdeme nocleh za malou chvilku a necháme ho tedy jet dál. Bohužel se nám to podařilo až po delší době, čili kousek před Ingolstadtem najíždí Víťa rekordních 86 kilometrů. Tento rekord ale zůstal zatím nepřekonán. Šlo jen o pokus (z jeho strany dobrovolný), kolik toho zvládne a poznali jsme, že tahle dávka na něho byla hodně a další den jsme jej nechali víc odpočívat.

Stezka se v těchto místech už více méně drží řeky a my se blížíme k soutěsce mezi klášterem Weltenburg a městem Kelheim, kde se po dnech rovinek zase Dunaj zanoří mezi kopce. Stezka se zde od řeky odklání, nebo je možné překonat několik kilometrů lodí. Chceme si dopřát nějakou atrakci, proto volíme loď. K přístavišti však přijíždíme navečer, kdy už nic nejezdí. Musíme tady strávit noc. Jenže tu nějak není kde. Nakonec táboříme přímo v přístavu, stan postavený na asfaltovém chodníku, nalepený na zeď kláštera. Nemá to chybu přesně do okamžiku, kdy jsme zjistili, že zdejší zvony mají nastavené tak, že jeden zvon bimbá každou čtvrt hodinu (ve čtvrt jednou, v půl dvakrát, ve tři čtvrtě třikrát a v celou čtyřikrát!) a druhý zvon odpočítává každou celou hodinu. Doufáme, že to mají na noc třeba vypnuté, ale nikoliv. Vyspali jsme se chvíli snad jen mezi čtvrt na jednu a třetí hodinou, kdy množství úderů bylo ještě snesitelné. Strašné!

První loď odplouvá ráno až v deset hodin, čekáme a nudíme se. Plavba mezi skalami je kratičká, ani se nevyplatilo dát si v lodním bufetu kafe. Na to jdeme v Kelheimu do McDonalda. Odpoledne přijíždíme do Regensburgu. Zajímavostí ve městě je několik, ale protože nás stezka opět vyplivla na kraji města do víru ulic a aut, provádíme jenom rychloprohlídku ze sedla kola a po chvíli město opouštíme. Stezka vede pod povodňovou hrází a Dunaj už tady je opravdu mohutná řeka, od Regensburgu splavná a kilometrovníky na břehu nás informují o vzdálenosti k moři. Po vodě plují výletní lodě, tak je na co se dívat. Jenže je večer a zase krize s hledáním noclehu. Do toho se blíží černé mraky, nemůžeme si moc vybírat. Stan stavíme na plácku mezi hrází a silnici, kryti jsme hustým roštím. Luděk se obává od aut, ale to ještě netuší, že si po chvíli bude říkat zlatá auta.

Jen se nám začaly zavírat oči, blíží se diskotéka. Bohajeho, co to zase je? Hudba zesiluje, po asi deseti minutách dosahuje svého maxima a pak zase pomalu utichá. Loď! Když konečně zase začínáme zabírat, parník se otáčí a pluje zpátky. Po hodině dělá další kolečko, nebo je to jiná loď, ale vyspat nás nenechají. Do seznamu rušitelů spánku na Dunaji tak kromě aut, vlaků a kostelních zvonů přidáváme ještě lodě!

Za Regensburgem se nám po levé ruce začaly objevovat kopečky Bavorského lesa, podhůří Šumavy. Už jsme skoro doma! Jenže my zatím ještě nestáčíme řídítka směr Čechy, i když by to bylo lákavé, ale pokračujeme podél Dunaje dál. Na cestě jsme přesně 4 týdny, za sebou máme více než 1900 kilometrů, když jsme se rozhodli, že dnešní noc strávíme pod střechou. Má to několik důvodů. Jednak nám dochází čisté prádlo a potřeba pračky se tak stává akutní a jednak jsou na dnešní noc zase hlášeny bouřky a od zítřka velké ochlazení a zhoršení už tak ne moc hezkého počasí. Je tak poslední hezký den, kdy by nám prádlo mohlo uschnout. Navíc se blížíme k Deggendorfu, a velké město projíždět navečer je nesmysl.

V malé klidné vesničce Mariaposching je u cesty několik gasthausů. Za 70 euro máme na noc hezký pokoj i se snídaní, prádlo nám majitel naházel do pračky velmi ochotně a ještě než jsme šli spát, skoro vše uschlo. Ale kde je ta obávaná bouřka? Blýskat se začalo až nad ránem, rychle jdu sebrat zbylé prádlo, ale z bouřky nakonec není nic. Předpověď počasí však na hnusném dešti trvá i nadále, tak si od domácího ještě půjčujeme lepicí pásku, protože musíme zalepit díry ve Víťově pláštěnce a díky tomu nám celý den svítí sluníčko. Kilometry přibývají neuvěřitelně rychle, odpoledne projíždíme Pasovem.

Ani jsme se nenadáli a máme půlku Dunajské za sebou. Vybalujeme druhého průvodce Bikeline a instalujeme jen na řídítkách. Za Pasovem začíná ta nejfrekventovanější část cyklostezky, většina lidí projíždí jen úsek Passau-Vídeň díky výborné dostupnosti z Čech. V Pasově se do Dunaje vlévají dva významné přítoky: menší Ilz a mohutný Inn. Zejména Inn Dunaji dodává modrozelenou barvu.

Dunaj za Pasovem vtéká opět mezi kopečky. Do neširokého údolí se musí vtěsnat silnice, koleje a cyklostezka. Vedle toho se sem nevejde už ani malý, rovný plácek. A nám to sem opět blbě vychází na nocleh. Kromě toho jsme prolítli Pasov a zapomněli nakoupit. Hned za Pasovem jsme však narazili na Lidl. Přitom jsem zjistila, že nám došly peníze. V peněžence máme necelých 40 euro. Platit kartou v Lidlu, podobně jako ve většině německých obchodů, nejde. Kupuji jenom nezbytnosti, zbývá mi 25 euro. Před námi je městečko Obernzell, a v něm dva bankomaty. Zkoušíme jeden, ale po naťukání údajů kartu vyplivl. Transakce zamítnuta. Zkoušíme jinou kartu, menší částku, ale peníze nevydal. Jdeme k tomu druhému, ale ten nefunguje vůbec. Ptáme se místních na jiné bankomaty, ale kroutí hlavou. Co se dá dělat, pokračujeme dál.

Horší je, že to opravdu s noclehem vypadá blbě. Údolí je hodně úzké, řeka nalepená na cyklostezku, vedle silnice, koleje a za nimi se zvedá strmá stráň. Na tachometru naskočila devadesátka a na jediném rovném plácku u řeky se objevil kemp. Co kdybychom šli pro jednou do kempu? Stejně jsou zase hlášené bouřky, budu klidnější, přemlouvám Luďka. Ani mi to nedalo moc práci. V recepci jsme však tvrdě narazili. S jejich cenami nám našich 25 euro stačit nebude. Pán to hází do kalkulačky: dva dospělí, dvě děti, velký stan....
Máme malý stan, opravuji ho. Přelítne očima nás čtyři a trvá na svém, velký stan ... to máme dohromady ... 29 euro.
Dá se tady platit kartou?
Ne!
Potom máme malý problém. Máme posledních 25 euro.
Ve městě je bankomat.

Víme, ale bohužel nefungoval.
Ukaž, kolik máte,
doslova mi rve peněženku z ruky a přepočítává drobná eura. Užuž vypadá, že bychom se mohli domluvit, kdyby do recepce nepřišla statná panímáma. Vložila se do situace a šmahem sjednávanou dohodu zamítla: jestli na to nemají, ať jdou pryč.
Otáčíme se tedy a nedá mi to si rejpnout: děkujeme pěkně.
Chlapík smířlivě sděluje: za dvacet kilometrů je další kemp.
To je sice hezké, ale už jsme dneska ujeli devadesát, dalších dvacet s dětmi nedáme, trochu hraju na city a mezitím nasedáme na kolo a chystáme se odjet. Pánovi to v hlavě šrotuje, už je venku a baba daleko: Počkejte, dejte mi, co máte a jeďte. Tamhle mladej Vám ukáže místo, kam si postavíte stan.
Jé, to jste hodnej. Tak díky...

Jen jsme postavili stan, začala bouřka. Chvíli se bavíme o tom, zda nám naši historku věřil. Mohl si myslet, že to jen hrajeme a snažíme se licitovat. Na druhou stranu, 25 euro si strčil do kapsy a náklady jsou minimální.

Sranda je, že kousek za kempem se údolí nepatrně rozestoupilo, a místa na nocleh by se našla. Každopádně, následujícího dopoledne Německo po 805 kilometrech opouštíme.


Markéta Hroudová
Luděk Zigáček
O nás - www.lesovna.eu
Naše cesty - www.epastorek.cz


Příště - část 5 - Vídeň a návrat domů

Fotogalerie

23.04.2015 vložil/a: Peggy
karma článku: 5.32
Líbil se vám článek? Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé Hodnotit mohou jen přihlášení uživatelé  [+]
Texty uveřejněné v sekci Blogy obsahují osobní názory autorů a nevyjadřují stanovisko redakce. Zveřejňování příspěvků v této sekci se řídí následujícími pravidly.

Gruzie s dětmi na kole - Jak jsme měli psa...

Cestování
Asi před rokem, ani ne, jsme si začali pohrávat s myšlenkou, že s dětmi a koly vyrazíme do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu. Po této…
24.04.2020
Peggy
(5.79)

Západní Evropou s dětmi - část 6. - Provence

Cestování
Naše děti už vědí, že když se chtějí vykoupat v moři, musí si k němu dojet na kole. Letos to měly obzvláště daleko. Z Hamburku se to sice…
10.03.2020
Peggy
(4.79)

Západní Evropou s dětmi - část 5. - Route des Grandes Alpes

Cestování
To se prostě ráno vzbudíte, po snídani sbalíte stany a vyjedete si nějaké dvoutisícové sedlo... :-) Jmenuje se to Route des Grandes Alpes,…
26.02.2020
Peggy
(6.25)
PR

Jaké jsou možnosti náhrad zubů po úrazu

 (nazuby.cz)
Ochránit na kole hlavu není takový problém, ale zuby se chrání těžko. Někdy se stane úraz, kdy si zub musíte nechat opravit. Jaké máte možnosti?

Máte chuť na pořádnou jízdu? Zkuste to pod Smrkem!

 (Zdroj: Unsplash)
Perfektní adrenalinový sjezd pro vyznavače horské cyklistiky nabízí Singltrek pod Smrkem na úpatí Jizerských hor. Zábavné svezení nabídnou místní nepříliš technicky náročné stezky zkušeným bikerům, ale i dětem a začínajícím sjezdařům.
[ Nahoru ]
e-mail:
heslo:
  zapamatovat

NaKole.cz se právě projíždí

186 cyklistů (5 přihlášených)

Přesmykač pro Favorita, třípřevodník a indexové řazení

Na mém Favoritu se mi po 20 až 30 letech probrousila kladka presmykače na straně co shazuje řetěz z větších…
Brahma | 18.10.2020

Jižní Morava na kole v turistickém duchu

Na jižní Moravě byl na kole téměř každý z nás – pohodová krajina s novomlýnskými nádržemi, výhledem na…
Ladulak | 15.10.2020

Nákolácký podzimní sraz 2020 - Vysočina - Žirovnice, kemp Budín, jak bylo

Rok 2020 se nepochybně zapíše do historie všech lidí a budeme na něj dlouho vzpomínat. Už jaro díky covidové…
HMS | 14.10.2020