NaKole.cz
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 2. část
Ze Srbska do Černé Hory aneb když v ráji pršelo...
3. den
Ambivalentní pocit je, když se vaše tchyně vybourá ve vašem novém autě. Nebo když na kole jedete z kopce, ale myslíte při tom na to, že pak budete muset zase šlapat vzhůru. Nebo jak jsem večer brblala, že nebyl žádnej pořádnej sjezd, ale nakonec jsem byla rád, protože se moc nekleslo :-) Město Sjenica leží v tisíci nadmořských metrech, což byla pro další postup vynikající výška. Ačkoliv, ten další postup jsme maličko přehodnotili. Trasa měla vést po dalších bílých silničkách, které po špionážním satelitním náhledu byly v terénu sotva znatelné. Shodli jsme se, že nám to včera stačilo, a že to vezmeme delší cestou přes Novou Varoš, ale po asfaltu. V Sjenici jsme si taky konečně dali burek, na Balkáně tradiční snídaňovou nebo dopoledně svačinkovou specialitu, která se konzumuje teplá a k ní se popíjí tekutý bílý jogurt. Bohužel, i když bylo ráno, dlouho jsme hledali typickou srbskou burkárnu (burekdžinica), kde mají posezení. Balkán už i v tomhle míří do pekel. Pekara stála sice na každém druhém rohu, ale všude buď jen na stojáka, nebo kup a vypadni se najíst domů. Konečně se v jednom podniku v rohu krčil stolek se čtyřmi židlemi a obsazená byla jen jedna. „Nevadí, když si přisedneme?" Pán zvedl oči od talíře s burkem. „A jéje, dobrý den." Toho pána jsme včera večer potkali na vyhlídce Molitva, byl tam autem a byl nepřehlédnutelný pro ohromný objektiv fotoaparátu. Nejsme zase tak pomalí na tom kole, zasmáli jsme se. Fotograf spal ve městě v hotelu a po snídani míří ještě na vyhlídku Veliki vrh (na ten samý kaňon, jen z protějšího břehu), tam my se už trmácet nebudeme. Vezmeme to přes bezejmenné sedlo, asi 1400 metrů vysoké, po hlavní ale provoz je tam dost v klidu, jakože aut málo a silnice krásná - převýšení v pohodě, skoro zadarmo.
U hlavní silnice míjíme obří skládku. Jeden z nešvarů Balkánu je nakládání s odpadem, zažili jsme to před dvaceti lety, zažíváme to i dneska. Odpad se sice sváží, ale zaváží se jím nějaký pěkný kaňon. Tam to žije svým životem, hoří to, smrdí to, žijou v tom psi a kdo ví kdo ještě. Potkáváme jejich smečky ještě kilometry daleko. Bála jsem se, že z nich bude Šárka smutná a bude je chtít zachraňovat, ale jednak nevypadali nějak zuboženě, jednak ji berou naštěstí spíš kočky. Poobědvali jsme v motorestu u cesty, stály tam dva vedle sebe, tak jsme metodou kamaráda Pavla Z. zvolili ten, u kterého stálo víc aut. Nevím, jak ten druhý, ale tenhle napravo byl super, Srbsko je pro nás stále ještě cenově rozumná země. Dala jsem telefon na nabíječku a vypnula letadlo. Pořídili jsme si prvně v životě e-simku Airalo, abychom nemuseli v každé zemi shánět kvůli pár dnům místní SIM karty. Luděk v tom před odjezdem chvílí seděl, nebylo úplně jednoduché se nabídkou prokousat a odhalit všechna ale, ale nakonec máme spoustu dat, platí po celém Balkáně a může nám je sdílet pomocí hotspotu ve svém mobilu. No a na co jsem přišla? Že má odpoledne začít pršet a má pršet dva dny! Jakože cože? Tady na Balkáně, uprostřed léta, a pršet dva dny? No nic, tak dneska to bude chtít nějaký dobrý nocleh.
Nova Varoš je takové typické jugoslávské město krčící se v horském údolí, červené střechy a pár paneláků. Jen jsme ho lízli. Silnice do Bystrice je hnusná hlavní, kde nás míjejí kamiony. Trochu lituju, že jsme nejeli po těch horských stezkách. Ale klesli jsme na 430 metrů, to bychom tedy klesli tak jako tak, po asfaltu jsme si ten sjezd aspoň užili, i když samozřejmě s ambivalentním pocitem, že si to brzy zase vyjedeme zpátky. Za Prijepolje ještě malý kousek rovinky podél řeky Lim a pak to začíná hned zostra vzhůru. Nebe se mračí, kopec prudký a večer na krku. Je mi jasné, jak to dopadne, tedy právě že mi to jasné není. Luděk valí bez rozmyslu nahoru, já bych zůstala na noc tady dole, zároveň ale vím, že to je blbost, není tu kde, údolí řeky je hustě osídlené, jeden dům vedle druhého, k tomu silnice a železnice. Tak to říkám spíš jen proto, že chci být schválně protivná. Prostě nechci nahoru, je to 800 výškových a to jsou skoro 3 hodiny. Bude večer, začíná krápat. „Kde tam jako chceš spát?" řvu na Luďka, on odpovídá: „A kde chceš spát ty? Dole to nešlo." Vím to, ale nemůžu si pomoci. Prší už tak, že musíme do pláštěnek, máme je až na dně, sakra práce, vybalit všechno. „Díval jsem se do mapy, když vyjedeme do tisíce, jsou tam různě odbočky do obou stran." Nechutně optimistickej Luděk. Nechci jet do tisíce, navíc nemáme vodu, jak voda padá shora, nemám žízeň, nemám potřebu někde nabírat vodu. Nevím, co chci, je to zoufalý, stojíme v půlce kopce a prší čím dál víc. Jak bych to jenom popsala - kdo znáte balkánský kopce, tak si představte silnici, co vede po úbočí a strmě stoupá. Napravo sráz do rokle dolů, nalevo to samé nahoru. Když je náhodou rovnější místo, stojí tam dům. A víc než jeden dům se na ten plácek nevejde. Na nějaké, že za domem v lesíku... zapomeňte, sráz jak prase. Doufám v zázrak? Jakože nás někdo uvidí a: haló, pojďte k nám domů? Tak ten se neděje.
Nějak moc jsem si zvykla na zázraky. A když nejsou, jsou naštvaná :-) Nebo je to o tom, že se jim musí pomoci? Jsme v necelých 900 (tady se opět uvažuje ve výškových metrech), je tu jakási odbočka doleva, vede po vrstevnici. Stejně to bude k nějakému domu, tady všechny odbočky vedou k domu, brblám, ale je tam vyznačený pramen, tak aspoň tu vodu nabereme. Ujeli jsme pár set metrů, minuli ten pramen a po dalších asi 200 metrech domy - já to věděla, je to v prdeli. Hned u cesty pod prvním domem ale stojí dřevěný přístřešek, něco jako garáž a vedle louka, ne úplně velká, tak akorát na naše dva stany. Na nocleh by ta garáž nebyla, je malá a má hliněnou podlahu, ale vidíme to úplně živě - dovnitř si dát kola a aspoň večeři si udělat v suchu. Šli jsme k tomu domu, zeptáme se. Lámanou srbštinou, už jsme tu řeč dávno zapomněli, vysvětlujeme staršímu pánovi, že máme kola a jsme rodina, jestli si můžeme postavit stan na té louce a kola si schovat do té garáže. Nema problema zní odpověď! Rychle jsme postavili stany, ale i tak namokly. Luděk upravil podlahu v garáži pomocí prken, co byly asi někdy dveřmi, položil je na zem, na to složený igelit a měli jsme kousek čistého místa. Já jsem vyrazila pro vodu do té studánky. Z jiného domu (bylo tam víc domů v té osadě) šla kolem paní s jezevčíky, taky pro vodu. Ta, co mají zavedenou v domě, prý není dobrá, je chlorovaná. Šla jsem s ní a představovala si, že tady taky bydlím a jdu pro vodu a jaký život asi tady mají. Šárka se pak ještě osprchovala vodou z PETky - hrdinka dne teda!
Pán byl pochopitelně zvědavej, kdo že se mu tam ubytoval, a po chvíli přišel s deštníkem, přinesl rakiji a pozval nás na kávu. To jsme odmítli, že už kafe na noc nepijeme, ale rádi přijdeme ráno, bude-li to možné? Samozřejmě. Furt tam okouněl a pozoroval nás, ale nemohli jsme říci ani slovo, byl docela milej. Debata sice trošku těžkopádná, protože po pár společných panácích s Luďkem už pil jen sám. Noc, propršela celá.
Tak nevím, byl to další zázrak? Nakonec i slušná kilometráž, 85 km.
4. den
I ráno pršelo, ale pán opět přicupital s deštníkem, ať jdeme na tu kávu. Šárka nechtěla, počká na nás, ale její mobil na dobití jí musím vzít :-) Chápu ji ale. Domek je překvapivě velice pěkný, koupelna zánovní v bílé barvě (dovolila jsem se jít na WC). Pochválili jsme jim bydlení, dmuli se pýchou. Tady nahoře jsou všichni příbuzní - vedle žijí jeho bratři s rodinami. Děti mají ve městě. Po kafi už tolik neprší, dokonce se otevřel pohled do údolí pod nimi - výhled tu tedy mají neskutečný.
Než jsme se sbalili, přestalo úplně, ale sucho vypadá jinak, mraky se převalují, je vlhko a zima. Rozloučili jsme se, že pošlapeme dál. 7 km a 400 výškových metrů a je tu sedlo Jabuka, 1250 m. Teplota 13 stupňů. Kdo že se to bál vedra na Balkáně v létě? Na sedle stojí hospoda, je sice brzy, ale dál nebude nic. Sedli jsme si na prosklenou verandu a klepali kosu. Kafe už jsme měli, tak horká čokoláda, polívka.... Nedá se nic dělat, musíme dál. 4 km na hranici a jsme v Černé Hoře. Tudy jedeme prvně. Opět začalo pršet. Však jo, mělo pršet celý den, tak mi to bylo divné. Pár hodin nás to šetřilo, jinak bychom možná ani neodjeli. Opět lehce měníme trasu, kašleme na žlutou silničku, možná by v Černé Hoře byla asfaltová, ale potřebujeme v tom marastu civilizaci, nějaké záchytné body. Sjezd z 1200 m na 760 do Pljevlji. Důl na uhlí a vedle kontroverzní tepelná elektrárna, co vyrobí až 50 % elektřiny pro Černou Horu a je jediným stabilním zdrojem energie v celé zemi.
Pljevlju jsme jenom lízli, ale na kraji města stojí supermarket - ach jo, už to začalo pronikat i sem, to je konec tradičním obchůdkům a ruchu v centrech měst. Ale co nadávám, když jsem tam sama šla, nechtělo se mi jezdit do města a hledat elektru. Potřebovala jsem si sluchátka s konektorem USB-C, protože jsem někde ztratila redukci (na vandrech nepoužívám bezdrátová), zvykla jsem si poslouchat audioknihy, teď zrovna jsem měla rozposloucháno Blízcí od Veroniky Gonzales a potřebovala vědět, jak to dopadne :-)
Pak zase do 1260 m. Tuhle silnici známe, jeli jsme po ní s dětmi ve vozíku v 20011, tehdy vedro na padnutí, dnes kosa a lije. Blížil se večer, opět otázka, kde budeme spát. Hledali jsme hospodu, kde jsme tehdy s dětmi zastavili na oběd, měli jsme na ni hezké vzpomínky, ale nějak se nedařilo. Co bychom ale chtěli, co zůstane stejné 14 let? Nebo jsme to jenom už zapomněli. U jednoho podniku jsme zastavili, nebude to ono? Není, ale když už tu jsme, tak si aspoň dáme pauzu. Místo piva a limonády horký čaj a svařák. Luděk velí: „Nabereme vodu." On stále uvažuje o noci venku, uvědomila jsem si. Já si to vůbec neumím představit, všechno máme mokré, ani ty stany jsme od včerejší noci, neusušili, ble. No nic, pokračujeme dál. Po dvou a půl kilometrech:
„Nebo že by to byla tahle hospoda?" Měla jsem pocit, že tohle by to opravdu být mohlo, ale ta paní je už určitě jiná. „Nevíte o nějakém noclehu?" zeptala jsem se a pošilhávala při tom na prázdnou hospodu a modrý koberec na zemi. „Nevím," kroutila paní hlavou. „Ale moji známí pronajímají kuču asi 3 km odsud," vzpomněla si, jenže ukázala směr, odkud jsme právě přijeli. A klasika, už někam volala. Nechci se nikam vracet! „Jaká je cena?" protože to známe, vidí, že jsme v nouzi a bude to drahé, navíc celý dům je pro nás tři zbytečný. „Nevím," odpověděla, ale dodala, že tam pojede s námi. To se nám nelíbilo, i proto, že 3 km nikdy nejsou 3 km. „A tady by to nešlo?" ukázala jsem na ten koberec. „Zaplatíme." Paní odmítavě zavrtěla hlavou, nebydlí tu, hospodu zamkne a pojede domů. Je jasné, že by to šlo, ale nechce si to komplikovat pro pár euro, doba se změnila. „Zkuste to na Taře," říká ještě... Tarou myslí údolí u řeky, která je nedaleko. Booking jsem samozřejmě dávno měla zkouknutej, je tam jen jeden hotel, jakejsi předraženej wellness. Jedeme dál a prší čím dál víc. „To už se stmívá nebo je tak zataženo?" Asi obojí.
Promočení a zmrzlí jsme zkusili pár odboček, ale bylo to zoufalství. Hlavně představa toho mokrého stanu - i na Luďkovi bylo vidět, že jeho odhodlání polevuje. Najednou jsme stáli na hraně kaňonu, v němž hluboko, půl kilometru pod námi, tekla řeka Tara. Těšila jsem se na tuhle chvíli, až se nám ten pohled otevře a Šárka užasne v pohledu dolů - a ono prd. Mraky, mlha, déšť a pološero. Bylo mi na brečení, ale mohla jsem si za to sama, neměla jsem se těšit, tohle nikdy naplánovat nejde.
Nebyla jiná možnost v těch 1300 metrech, než sjet dolů. Toužila jsem po chatce v kempu, ale nic takového tam nikde nebylo, chtít další zázrak den po zázraku - nechci už toho trochu moc? :-)))
Jedna zatáčka, druhá, smiřuju se s tím, že teda tohle místo dceři neukážeme za denního světla, když najednou - co to vidím? Směrovka na nějaký vodácký kemp, notně už teda omšelá. Počkala jsem na Luďka: „Nezkusíme to? Třeba tam budou mít nějaké chatky." Luděk ještě asi doufal ve stan, ale právě rezignoval: „Jak chceš." Chtěla jsem. Leč ujeli jsme asi kilometr, a kemp (ani žádné jiné směrovky) nikde. Vidina chatky se začala rozplývat :-( „To už je divný, zajdu se zeptat," rozhodla jsem se, když jsme dojeli k nějakým domům. Upřímně? Trochu jsem doufala v akčnost místních. A taky že jo.
„Prosím vás, poraďte mi, někde tu má být kemp..." „Ten je až dole u řeky, ale jestli hledáte, kde spát, pronajímám pokoj u nás doma," odpověděla žena asi mého věku. Cena? 10 euro osoba. Bereme! Neváhala jsem ani vteřinu.
Žena s kouzelným jménem Jadranka je učitelka z Pljevlji a zde v zde v domku na Taře tráví léto se svými dětmi. Její muž pracuje ve městě, dorazil pak později večer. Jadranka narychlo chystala pokoj, povlíkala postele... Vše (koupelna, WC a kuchyň) se sdílí s domácími, ale já jsem v tu chvíli ráda za cokoliv v suchu. Všude bordel typický pro balkánskou domácnost, ale moc se nerozhlížím a taky připadat si jednou jako super hospodyňka, co má doma skvěle naklizeno není pocit k zahození :-)
Mazali jsme si chleba k večeři a s Jadrankou se bavili anglicky, tak se zapojila i Šárka. Jadranka byla nakonec starší než já a děti měla tři, z nichž nejstarší dcera je jako Šárka, což mne udivilo, protože ji musela mít v 35 a ty další dvě ještě později, což se mi zdálo na místní poměry docela nezvyklé. Nebo spíš byl člověk rád, když narazil na někoho, kdo taky neměl děti ve dvaceti.
Osprchovaní a v suché posteli se po 60 km v dešti spalo skvěle. Další den už mělo být hezky, těšila jsem se, že přeci jenom uvidíme kaňon Tary za lepších podmínek.
PS: Byla to nakonec ta druhá hospoda, dohledala jsem ji podle fotek a dokonce tam v tom roce 2011 měli ten stejný modrý koberec! A pak že se věci po 14 letech mění, asi jak kde :-)
Fotogalerie
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 1. část
Slovinsko na kole - 5. část - Závěr
Slovinsko na kole - 4. část - Ljubljana a Kamnicko-Savinjské Alpy
Vyzkoušejte:
Topgal pečuje o zdravá záda našich školáků již 30 let
Čaje, které léčí. Přírodní cesta ke zdraví a rovnováze.
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 2. část
Ze Srbska do Černé Hory aneb když v ráji pršelo... 3. denAmbivalentní pocit je, když se vaše tchyně vybourá…
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 1. část
1. část Srbsko – Zlatibor Naše druhá rodinná letní cesta v omezené sestavě - jen ve třech. Ani letos Víťa (18…