NaKole.cz
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 1. část
1. část Srbsko – Zlatibor
Naše druhá rodinná letní cesta v omezené sestavě - jen ve třech. Ani letos Víťa (18) zájem neměl, domluvil si brigádu na celé léto na Formance u Pastvinské přehrady, Šárka (16) ale ještě zájem měla.
Lidi se často ptají, kam příště a já skoro vždycky odpovídám: „Nevím." Není to proto, že bych naše plány záměrně nějak tajila nebo tak něco. Někdy ano, trochu z pověrčivosti jsem nesdělila dopředu celou trasu, letos jsem to ale nevěděla opravdu dlouho, finální rozhodnutí padlo asi 3 dny předem :-) Totiž, léto bylo celé nejisté. Šárka začala jezdit s holkami ze třídy závodně na raftech, měli v létě soustředění, pak závody a do toho skautský tábor. Na týden na kola (letos už jen týden!) s rodiči chtěla jet, ale bylo potřeba ten týden někde doslova vyčarovat, protože jsem k tomu všemu ještě dostala narozeninový dárek, přechod Polska po 500 km dlouhém Glownem szlaku Beskydském.
Nakonec se do všech těch akcí povedlo týden nacpat, 24. 7. - 3. 8., tedy dokonce týden a něco. Jeden problém vyřešen a vyvstal druhý - kam? Kam na týden, aby to bylo tak akorát? Ani ne moc daleko, ani ne moc blízko, a hlavně aby to bylo zajímavé pro všechny účastníky. Luděk navrhoval jet po letech zase na Balkán. „Dáme burek a tak," snil. „Nezbláznil ses? Ty a chceš v červenci na Balkán? Víš, jaký tam bude horko? Jak budeš hekat a nadávat, že se smažíš?" „Já vím, ale asi mi to za to stojí, navíc jsem si v poslední době nějak zvyknul." Hm, tohle bude asi pravda, protože naposled v Bulharsku jsem hekala na vedro hlavně já. Tak jak chceš... pomyslela jsem si.
Jenže Balkán je širokej pojem a týden málo. Ale sáhla jsem tedy do svého tajného souboru, kam si píšu místa, která bych chtěla jednou ještě vidět a ukládám nápady na trasy. Jenže když jsem zkoušela propojovat nějaká konkrétné místa, házelo to kilometráže jako 800 a víc, a já si zoufala, proč nemáme víc času. Začala jsem klikat trasy i úplně jinde, ze všeho nejlépe mi vycházely Mazurská jezera, ale když jsem to Luďkovi nabídla, s úspěchem se to nesetkalo, hlavně proto, že jsme do Polska měli jet v druhé půlce srpna na pěší trek. Chápu, takže zpět k variantě Balkán. Luděk pošilhával po oblasti na severu Bosny, mně tam ale přišlo málo kopců, málo přírody a hodně osídlení; zdálo se mi, že to bude nuda. „Znáš to, jak to je, někdy si myslíš, že to bude blbý a pak je to super, kvůli lidem a tak," argumentoval Luděk. Jakože vím, že měl pravdu, ale prostě když máte jen blbej jeden týden na dovolenou na kole, tak prostě chcete nějakou „bombu" za každou cenu. Nakonec jsem něco zkusila naklikala o kousek jižněji, kde jsou víc hory... „Zlatibor v Srbsku, to je pohoří, kde jsme ještě nikdy nebyli, pokračovat do Černé Hory, projet si Durmitor, po dvaceti letech, okouknout tu novou asfaltku. A pak už to stočit na sever, Bosnou to vzít podél Driny - jo, tohle by mě asi bavilo," předložila jsem trasu Luďkovi a ten řekl: „Jo, je to dost na jihu, daleko, ale souhlasím." A teď pozor! Ještě jsem dala na vybranou Šárce: buď rovinky Mazurských jezer, nebo hory Balkánu a i když už je podle názvu jasné, kam jsme jeli, to finální rozhodnutí udělala ona: „Já bych chtěla na Balkán!" I když já osobně jsem mírně preferovala Polsko, byla jsem za její rozhodnutí ráda, potěšila mě.
-1. den
Autem je to od nás do Zlatiboru přesně tisíc kilometrů, mapy ukazují 10 a něco hodin, jenže moc dobře víme, jak to je. Máma zkušenost, že za jeden den se dostaneme tak někam na úroveň Bělehradu, dál horko těžko. Na druhou stranu, dálnice pro nás začíná za Brnem a i Srbsko je už docela slušně průjezdné. Vyrazili jsme ale raději ve čtvrtek odpoledne s tím, že co ujedeme, budeme mít další den k dobru. Uvažovali jsme tak, že bude lepší přijet do Zlatiboru dřív, najít si ubytování, kde nejen přespíme, ale zároveň si tam necháme i na týden auto. Booking nabízel asi milion možností, ubytování v tom městě nabízí každý druhý. Dojeli jsme kousek za Bratislavu, takže nám zbývalo 750 kilometrů, což už bylo snesitelné.
0. den
Nejvíc nás děsil obchvat Budapešti M0, kde jsme věděli, že zdržení umí být i hodinové. Ale nakonec dobrý, Maďaři se pochlapili, most přes Dunaj už je opravený, takže bez výrazného zpomalení jsme odbočili na Szeged a frčeli dál!
Přejeli jsme Dunaj, takže už jsme na Balkáně? Kdepak, Dunaj se na této cestě přejíždí hned několikrát, poprvé v Bratislavě a i když se to nezdá, Balkán geograficky začíná až u Bělehradu (jeho hranici tvoří přibližně řeky Sáva a Dunaj).
Střídali jsme se zhruba po 200 kilometrech, oběd si dali ještě v Maďarsku v KFC a i přes menší zdržení na hranicích ven z EU přesně v jednu vjeli do Srbska. Tady už jsme to také znali, autoput je placený úsekově, něco jako péage ve Francii a dá se platit eurem nebo kartou. Všimla jsem si, že nás Mapy.cz záhadně vedly za Čačakem po jakési silnici, která ale po náhledu na mapu neexistovala. Mapka na webu srbských dálnic ale trvala na dálnici pouze do Čačaku, tak jsem oslovila AI s dotazem, jestli náhodou nevede dálnice až do Požegy a jasně že vede! Úplně nový 31 km úsek, byl asi týden otevřený, tak nový, že nebyl ještě ani na mapách.
Srbská dálnice je nudná jako všechny dálnice, nejprve se v dálce objeví pohoří Fruška Gora nad Novým Sadem, pak přejedete Dunaj (po kolikáté už?). Pak přijde obchvat Bělehradu, který je od minula už také dokončený, načež následuje nový autoput Knjaze Miloše (koho jiného - jsme v Srbsku) a ten je pro nás úplně nový. Srbové (nebo spíš Číňané) se tady snaží, dálnice by měla jednou vést až do Černé Hory, ale zatím končí za Požegou, uvidíme, jestli si na těch kopcích nevylámou zuby nebo spíš dojdou prachy. V Montenegru přes velkolepé plány mají počet dálnic dodnes všeho všudy jenom jednu, 40 km dlouhou z Podgorice do Mateševa.
A už je tu konec, sjíždíme u Požegy na státovku a najednou Balkán se vším všudy! Konečně! Zbývá asi 50 kilometrů do Zlatiboru a hlavně z 300 metrů na tisíc, fikaně jsem nám vymyslela startovní bod, směju se, když naložené Berlingo ztěžka supí do kopce nad městem Užice. Zlatibor je šílenej cirkus, kam se hrabe Špindl, ale na co si hrajou tady? I ruský kolo se tam točilo. Objeli jsme pár vytipovaných ubytování, ono na fotkách to vypadá jinak než realita, hlavně kvůli parkování auta. Nakonec nocleh 30 euro, parkování auta na týden 20. Ok, bereme. Luděk sundal kola z auta a vydali jsme se do města nakoupit si něco na večeři a snídani.
1. den
Ráno je hezky, ale vedro a jakési dusno, mají totiž přijít bouřky, což mě nepřekvapuje, bouřky si mě umí najít všude. První kopeček hned nad městem Šumatno brdo (1084 m) byl skoro zadarmo, na vrcholku památník partyzánům, kteří byli po pádu Užické republiky v roce 1941 chladnokrevně popraveni nacisty. Věděli jste, že existovala Užická republika? Já také ne. V dálce se zvedají nádherné holé kopce pohoří Zlatibor, mají 1300-1400 metrů a připomínají ukrajinské poloniny, jen nejsou teď v půlce léta zelené, ale spálené od slunce. Se Šárkou na ně smutně koukáme, hnedka bychom tam šly, ale máme kola a musíme se držet trasy a sjízdných cest.
Jeskyně Stopiča - zaplatili jsme vstupné a na prohlídku jdeme po dlážděných chodnících sami, tak je to nejlepší. Moc pěkná krápníková jeskyně, ale ochladit jsme se v ní nestihli. Krajina je hodně zvlněná, ale držíme si výšku 800-1000 metrů, neklesáme níž. V jednu chvíli zahřmělo, nedělá mi to dobře v těch vyšších nadmořských výškách. Naštěstí z toho nic nebylo, nebo jsme tomu ujeli.
Vodopád Gostilje. Po loňských vodopádech ve Slovinsku nám jen tak nějaký vodopád není dobrej, ale Gostilje je fajn, padá dolů v několika stupních a směle by těm slovinským mohl konkurovat - jenom jsme museli počkat, až instagramová hvězdička nafotí dostatek fotek, abych si ho mohla vycvaknout bez ní. Chlapík u pokladny klasicky odkud jedeme a kam, tak tím jsme se zatím moc chlubit nechtěli, neboť jsme na cestě byli teprve první den, ale on pak řeč stočil na to, že má jedničkovou Octavii a že to je nejlepší auto na světě. Autům sice nerozumíme, ale máme kamarády, co to říkají také, tak jsme mu to odsouhlasili a byli rádi, že je naše zem něčím slavná.
Kousek od vodopádu jiný chlapík provozoval jízdy na koních. Šárka se tvářila, že na koni ještě nikdy neseděla, tak tatínek rozhodl (šok!!!) že jí projížďku koupí. Nakonec přemluvili i mě :-) Nebylo to dlouhé, koníci s námi obešli dvorek asi 2x, ale byla to docela legrace. Pár fotek na památku a zpátky do cyklistických sedel.
Vedlo to do kopce a pak z něho dolů a v dolíku se krčila vesnička s krámkem a kafanou (Gornja Bela reka) a takovou tou klasickou balkánskou atmosférou. A hlavně, z toho dolíčku, v cca 900 m n. m., silnice pak hned okamžitě stoupala zase do 1300, a na noc hlásili bouřky, tam jsem řekla, že končíme, i když jsme měli jen necelých 60 kilometrů. Řeku jsme přejeli po takové provizorní lávce a utábořili se na louce za ní, reálně v centru té vesnice, ale ono to bylo jen pár roztahaných domků podél silnice. Šárka nezklamala a jako vloni se ujala vaření, já postavila stan. Stany jsme zase vezli dva, tentokrát měl taťka ale plnohodnotný, nechtěl si zopakovat zážitek z loňska, kdy sháněl ve Slovinsku moskytiéru kvůli komárům.
A pak to přišlo, bouřilo celou noc, několik vln za sebou, ale vůbec mi to nevadilo, stráň nad námi dávala pocit bezpečí. Ráno jsme kola převedli přes vodu zpět a usadili se v té kavárně, byla už takhle ráno otevřená, samozřejmě jak jinak. Paní, co obsluhovala i prodavnicu nám uvařila kafe, pro Šárku čaj a že se tam venku nasnídáme, nakrájíme si chleba a namažeme paštikou „nema problema", dokonce nám nanosila talířky a věnovala domácí sýr. „Kolik vám za něj zaplatíme?" „Ništo!"
2. den
Hned od rána to stoupalo do zmíněných 1300 velice pěknou kopcovitou krajinou, ale takovou, kdy při pohledu do dáli netušíte, kudy tu silnici potáhnou dál. Pak skončil asfalt, i když to byla podle mapy tlustá bílá silnice, a klasika - místy se dalo jet, místy se muselo tlačit. Tedy jak kdo, Luděk to vyjel celé. Jedinou možnost, kde se najíst, nám poskytla jakási záhadná obec Štitkovo. Záhadná v tom, že se nachází uprostřed ničeho, a kromě pár polorozpadlých domků a malého pravoslavného kostelíka, v ní ani v okolí nebylo nic zajímavého. A tady provozovali ubytování a bufet, nazvali to etno (jakože tradiční) a lidi sem jezdí. Proč ne. Trochu nás natáhli, jakože menu žádné a ceny si pak vycucali z prstu, ale byla to jediná možnost ať už ochod nebo hospody za celý den a mohli jsme si tam dát telefony do nabíječky.
Teda kecám, k večeru si Luděk vyřval asi kilometrovou odbočku k obchodu. Nejprve jsem byla hodně proti, protože to bylo tak, že Luděk čekal na křižovatce a bavil se s nějakým pánem, co držel v ruce igelitky a vypadal hodně podnapile. Když jsem tam dojela, tak Luděk celkem nekompromisně oznámil, že jede na pivo. Vypadalo to, jako že ho ten pán pozval k sobě domů a Luděk pozvání přijal, což mě naštvalo, protože to mělo být už jen 3 kilometry k jedné vyhlídce, na kterou jsem se hodně těšila a která měla být jeden z hlavních cílů. Slunce už se blížilo k západu a hrozilo, že tam dojedeme za tmy a uvidíme prd. Pak se vyjasnilo, že k němu domů ne, ale ve vsi že je otevřený obchod. Chuť na pivo asi byla velká, Luděk se neptal, Luděk mi to oznamoval, a že mám jet napřed. Zeptala jsem se, jak Šárka, a protože ta taky chtěla pauzu, zajeli jsme tam všichni a nakonec (jako vždycky) fajn krámek, dostali jsme jablka a zdržení asi půl hodiny, možná tři čtvrtě. Luděk doplnil hladinu alkoholu /pardon, piva/, my holky si daly limonádu a nanuky a spokojenost.
K vyhlídce Molitva na kaňon řeky Uvac jsme nakonec dojeli takovou super horskou krajinou ještě za světla. V okolních obcích trčely k nebi bílé štíhlé věže minaretů (už jsem zapomněla, že i v Srbsku existují muslimské oblasti) ještě za světla. Od parkoviště se teda musí kousek pěšky, ale je to parádní, Luděk a Šárka byli překvapení, netušili, proč celý den jedeme po těch blbých kamenitých cestách, ale bohužel sem žádná lepší cesta nevede. Koukali jsme, jak se pod námi klikatí řeka a vytváří neuvěřitelné. Mezitím slunce zapadlo, a přiblížila se otázka, co s noclehem.
Poblíž parkoviště stojí jakási venkovská usedlost, tak jsme tam zašli pro s prosbou o vodu a zeptat se slušně na možnost noclehu na plácku mezi stromky pár set metrů od domu. Vodu jsme si nabrali ze studny a se stanem jsme čekali obligátní nema problema, ale tady prd. Pán byl starší a asi se bál, měli jsme tam přijít buď s koly, nebo se Šárkou, dítě budí důvěru. Ale měl na to svaté právo, tak jsme kola otočili a jeli pryč, krajinka kolem byla hodně přírodní, všude se pásly ovce a procházely kravky - to by bylo, abychom nocleh nenašli. Jenže jsme si naivně mysleli, že to už bude jenom z kopce, takže nás hodně zarazilo, když se silnice v jednom dolíku pouze zhoupla a zamířila nemilosrdně vzhůru, dobrých deset dvanáct procent. Dole jsme přibrzdili, tak to už dneska fakt ne! Frkli jsme to na loučku hned vedle, trochu nadrzo, krytí jen nízkými keříky, ale po té silnici skoro nikdo nejezdil, a když, tak měl plné ruce práce s volantem, natož aby koukal po tom, jestli tam někdo nestanuje. Těch pouhých 55 kilometrů bylo dnes hodně výživných, kamení a kopce.
Fotogalerie
Slovinsko na kole - 5. část - Závěr
Slovinsko na kole - 4. část - Ljubljana a Kamnicko-Savinjské Alpy
Slovinsko na kole - 3. část - moře
Vyzkoušejte:
Topgal pečuje o zdravá záda našich školáků již 30 let
Čaje, které léčí. Přírodní cesta ke zdraví a rovnováze.
Perfektní funkční oblečení pro vaše sportovní aktivity, od značky Moira.
článků a fotografií je dovoleno pouze se svolením NaKole, o.s. a s uvedením zdroje.
NaKole.cz se právě projíždí
Cyklodovolená 2025 – kratičký okruh Balkánem – 1. část
1. část Srbsko – Zlatibor Naše druhá rodinná letní cesta v omezené sestavě - jen ve třech. Ani letos Víťa (18…
Baťův kanál
Tak a teď už budu jezdit jenom roviny. To jsem si řekl v době, kdy se starší syn nastěhoval do svého nového,…